V Nové Boutradi ruští zemědělci žádali o půdu. Dostali, ale většina půdy byla prodána českým kolonistům, kteří dostali po 40 až 50 katastrálních jiter neúrodnější půdy, naopak 16 ruských rodin dostalo jen po 7, 10 až 25 katastrálních jitrech méně dobrých pozemků.
Ačkoliv v Nové Boutradi jest jen 12 českých kolonistů, kteří mají jen 4 děti školou povinné, ministerstvo školství zřizuje v Nové Boutradi českou obecnou školu s českým vyučovacím jazykem. Samo sebou se rozumí, že ruští kolonisté, kteří mají 25 dětí školou povinných, žádají o ruskou školu, ale od r. 1927 do dneška ji nedostali. To znamená, že se podkarpatoruské pozemky dávají Čechům a nikoliv Rusínům, českým kolonistům se poskytují všeliké výhody a půjčky, provádějí se pro ně meliorace, ba dostanou od státu i českou školu na počešťování naší ruské země.
Na Podkarpatské Rusi zabírají lesy 50% veškeré půdy. Většina lesů jest v rukou státu. Masy ruského obyvatelstva žijí v kleštích zakrytého lesního hospodářství, a proto není možno, aby četné ruské obce měly dostatek půdy a zvětšovaly hranice obce, polí, luk, pastvisk. Zde může pomoci jen radikálně provedená lesní reforma.
Všechny lesní pozemky, které se hodí k přeměně v zemědělské, mají býti vykáceny, vyčištěny a odevzdány zemědělcům. Místo toho vidíme, že lesní hospodářství přísněji chrání tento ohromný stav lesů než diamantové doly, státní ředitelství zalesňují všechny pozemky, jichž zemědělci a chovatelé dobytka užívají od pradávna k pasení a jako luk. Že se odbíráním zemědělcům takových pozemků ničí chov dobytka, to pro ředitelství státních lesů nemá významu. Pro ně státní lesy a statky mají pouze význam egoistického podniku.
Že náš lid jest v kleštích státních lesů a jest nucen draze najímati pastviska a louky od státu, to jest velmi výhodné pro agrární stranickou politiku. Myslím, že i vládě jest známo, že všechen personál státních lesních ředitelství na Podkarpatské Rusi patří nebo má patřiti k české agrární straně. Toto stranictví zřejmě se projevuje při volbách obecních, okresních, zemských a parlamentních. Od posledního lesního hajného až k ředitelům jest každý agitátorem agrární strany. Běda tomu Rusínu, který si troufá býti členem jiné strany a hlasovati pro jinou stranu. Vezmou mu najatou půdu, nedostane žádných výhod, nepřipustí ho k žádným lesním pracím. Vejde-li náhodou kráva, ovce, kůň Rusína s pole do sousedního státního lesa, běda tomu Rusínu, neboť hajní ho ztlukou, soud ho potrestá tak, že se stane mrzákem. Doporučuji vládě, aby se obeznámila se statistikou těchto lesních trestů v úřadech na Podkarpatské Rusi.
Na Podkarpatské Rusi jak před válkou tak i nyní poskytuje se strádajícím zemědělcům osivo, kukuřice, brambory se státní pomocí za laciné ceny. Bohužel, této nouzové pomoci znovu se využívá pro účely agrární strany. Tuto pomoc poskytují správní úředníci, kteří pod Rozsypalovým režimem jsou a musejí býti členy české agrární strany. Mnozí z nich zapomínají na nestrannost úřadů a na úřednickou hodnost a troufají si hráti úlohu agitátorů agrární strany. Není na Podkarpatské Rusi takového správního okresu, ve kterém by tyto výpomocné akce byly provedeny nestranně, naopak všude rozdávali osivo a chléb podle stranických úvah, dávajíce přednost členům agrární strany. Stížnosti, odvolání, protesty nic nepomáhaly.
Stran daní podal jsem vládě interpelaci, ve které líčím nesnesitelný stav, pokud jde o daňové otázky a exekuce.
Velké povodně způsobily již nyní velké škody na Podkarpatské Rusi. Vystoupily z břehů řeky Tisa, Talabor, Terešva a zaplavily pozemky, zimní pšenici a žito odplavily vůbec, takže musí býti co nejrychleji provedena náhrada škod odpisem daní, poněvadž Podkarpatská Rus nebude míti vlastní úrody chlebovin.
Nezaměstnanost jest stálým zjevem na Podkarpatské Rusi. Ostatně vláda o něm dobře ví, vždyť ona sama prostředkuje vystěhovalectví do Francie a Belgie. Že lid Podkarpatské Rusi nemá dosti práce, tomu se nelze diviti, neboť na Podkarpatské Rusi stát za 11 let nepostavil ani jediný kilometr železnice. Železnice Užhorod-Mukačevo-Chust jest hudbou budoucnosti, údolí Podkarpatské Rusi nejsou dosud spojena příčnými drahami. Jen stavba nových železnic, zřízení továren, dolů, využití přírodních bohatství Podkarpatské Rusi, stavba cest, úprava řek ve větších rozměrech mohly by poskytnouti lidu stálou práci a učiniti přítrž nouzi.
Stále slyšíme, že stát doplácí na Podkarpatskou Rus. S tohoto místa jsem již nejednou dokázal, že pasivnost Podkarpatské Rusi jest pouze vymyšlenou pohádkou. Pohlédněme na státní rozpočet.
Ačkoliv Podkarpatská Rus jako autonomní území republiky neuvádí se zvlášť ve státním rozpočtu, z rozličných kapitol a oddělení rozpočtu můžeme konstatovati, že výdaje Podkarpatské Rusi činí asi 215 milionů Kč, zatím co příjmy činí asi 150 milionů Kč. Na první pohled ukazuje se tedy 65 milionů Kč schodku. Ale ve 150 mil. Kč příjmů jsou jen daně, dávky, cla, rozličné příjmy správní, sůl a zisk státních lesů a statků. Není pochybnosti, že Podkarpatská Rus má právo bráti podíl i v příjmech státních podniků, na příklad pošty, železnice, tabákové režie, stejně i v monopolech atd. Čistý zisk státních podniků jest na r. 1931 rozpočten na 1 miliardu 336 milionů Kč. Z této částky připadá poměrně na Podkarpatskou Rus 65 mil. Kč.
Ale v rozpočtu Podkarpatské Rusi vidíme takové položky, které bez nesnází mohli bychom značně snížiti. Nemluvím o těch zbytečných výdajích, které pohlcují české školy v ruských obcích, postavené především pro židovské děti, nemluvím o výpomocích, které se poskytují všelikým vládním novinám, nemluvím rovněž o těch přepychových palácích, které se postavily a staví pro české úředníky na účet autonomní Podkarpatské Rusi, nýbrž odvolávám se na finanční správu, která stojí na Podkarpatské Rusi 32 mil. Kč, a vybírá 100 milionů daní a dávek. To znamená, že vybrání 100 Kč stojí Podkarpatskou Rus 32 Kč. Finanční aparát na Podkarpatské Rusi se musí omeziti, musí se snížiti počet finančních ředitelstev, musí se změniti celý systém rozdělování a vymáhání daní.
Více bije do očí rozpočet četnictva na Podkarpatské Rusi. Na tomto malém území jest 12 okresních velitelstev a 141 četnických stanic a četnictvo má s důstojníky 837 mužů. Srovnáme-li to se Slovenskem, vidíme, že tam jest 3502 četníků, to znamená čtyřikrát tolik než na Podkarpatské Rusi, ačkoliv území Slovenska jest skoro šestkrát větší než Podkarpatská Rus a obyvatelů jest na Slovensku pětkrát více než na Podkarpatské Rusi. Jest velice zajímavé, že zatím co v Čechách a na Moravě většina četnických stanic se skládá jen ze 3 četníků, na Podkarpatské Rusi ze 141 stanic 90 má po 5 četnících, 12 stanic po 6 mužích, 7 stanic po 8 mužích, 3 stanice po 9 mužích, jedna stanice skládá se z 12 četníků a jenom 3 mají 4 četníky. Tedy již tato statistika vlády vysvětluje, proč Podkarpatská Rus platí na četnictvo asi 20 mil. Kč. Konstatuji, že na Podkarpatské Rusi jest třikráte tolik četnických stanic, než jich bylo za maďarského režimu. Připojíme-li, že uniformovaná i neuniformovaná státní policie na Podkarpatské Rusi rovněž pohlcuje asi 15 mil. Kč, pak chtě nechtě vzniká obava, že vláda pohlíží na Podkarpatskou Rus jako na nějaké obsazené území, kde se idea českého jediného státu a počešťovací soustava nynější vlády může udržovati jen zesíleným stavem četnictva a státní policie. Za takových okolností nelze se diviti, že na autonomní Podkarpatské Rusi toto silné české četnictvo a policie vydávají svědectví o loyálnosti, o spolehlivosti podkarpatských Rusínů a že blaho domorodého obyvatelstva závisí na mínění této ozbrojené síly. Omezením tohoto nenormálního stavu četnictva na Podkarpatské Rusi bylo by lze ušetřiti několik milionů Kč a obrátiti je na účely produktivnější.
Slavná sněmovno! Všichni poslanci a senátoři ze Slovenska bez rozdílu stran nejednou zde konstatovali, že Československá republika z každoročního rozpočtu obětuje pro Slovensko a Podkarpatskou Rus mnohem méně, než by jim patřilo podle poměru. Obyvatelstvo Slovenska a Podkarpatské Rusi činí 27% veškerého obyvatelstva republiky, mají tedy Slovensko a Podkarpatská Rus právo, aby dostaly ze státních příjmů, z daní, dávek, cel, monopolů, ze státních podniků 27%. Neopíráme-li se o procento obyvatelstva, pak vezměme ten poměr, který dostaneme z účasti těchto zemí v břemenech.
Podle údajů státních rozpočtů za období od r. 1919 do konce r. 1927 naše republika dostala na daních, dávkách a clech bez monopolů a bez příjmů státních podniků asi 59 miliard Kč, a to: z Čech, Moravy a Slezska 50 miliard, ze Slovenska a Podkarpatské Rusi skorem 8 miliard Kč. Pokud tedy jde o břemena, jest zřejmo, že Slovensko a Podkarpatská Rus činí 15·6%, měly by tedy v témže poměru bráti podíl na těchto příjmech republiky. Konstatuji, že tento poměr nebyl od r. 1919 ani jednou dodržen. Na př. r. 1927 Čechy, Morava a Slezsko dostaly jako podíl z daní 896 mil. Kč, naopak Slovensko a Podkarpatská Rus dostaly místo toho jen 55,619.000 Kč. Jinými slovy: Slovensko a Podkarpatská Rus dostaly místo 15·6% jen 6·2%, což činí rozdíl 48 mil. Kč r. 1927 a 87 mil. Kč r. 1928.
Vezměme na příklad železnice. Československá republika od r. 1919 do konce r. 1925 přijala ze železnic 28 miliard 650 mil. Kč. Podle dopravní daně připadá z této částky na Slovensko a Podkarpatskou Rus 4 miliardy 927 mil. Kč. Jinými slovy: Slovensko a Podkarpatská Rus za tuto dobu daly 17% příjmů železnicím. Ale přihlížíme-li k tomu, že železniční sazby na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou asi o 50% vyšší než v českých zemích, pak jest zřejmo, že Slovensko a Podkarpatská Rus za období od r. 1919 do konce r. 1925 doplatily na železnice 1642 mil. Kč. Tato částka do konce r. 1929 činí 2 1/2 miliardy Kč.
Uvedu ještě jeden příklad: Podíl Slovenska a Podkarpatské Rusi na dodávkách pro vojsko a jiné státní podniky nepřesahuje 5%. Na př. r. 1924 z 1300 milionových dodávek připadlo na Slovensko a Podkarpatskou Rus jen 49 mil. Kč, r. 1925 51 mil. Kč z 953 mil. Kč, zatím co podle daní, dávek a cel, plynoucích ze Slovenska a Podkarpatské Rusi do pokladny republiky, jejich podíl ve státních dodávkách musil by činiti 15·6%. Při vojenských a jiných státních dodávkách slovenské a podkarpatoruské zemědělství a průmysl ztratily od r. 1919 1 1/2 miliardy Kč.
Podle rozpočtů a závěrečných účtů za každý rok lze přesně určiti, kolik ztratilo Slovensko a Podkarpatská Rus a kolik dostaly na újmu těchto částí Čechy, Morava a Slezsko. Tato ztráta za 10 let činí asi 15 miliard Kč. Samotná Podkarpatská Rus nespravedlivým podílem ve státních příjmech ztratila za 10 let více než 1 miliardu Kč.
Hle, pánové, tak vypadá pasivnost Podkarpatské Rusi. Zde je i příčina, proč Podkarpatská Rus bez dostatečných investicí, bez dostatečného podílu na státních příjmech rozvíjí se velmi zdlouhavě, nemůže využíti svých přírodních bohatství, nemá možnosti ani prostředků, aby zlepšila hospodářský život svého obyvatelstva. My neprosíme, aby republika doplácela na Podkarpatskou Rus, my pouze žádáme spravedlivý, poměrný podíl na všech příjmech republiky, abychom mohli rozvinouti své síly, mohli se povznésti hospodářsky a kulturně.
Již výše zmíněné hospodářské a finanční okolnosti nutí mne, abych hlasoval proti předloženému státnímu rozpočtu.
Vláda sama přiznává, že nové daňové zákony a celá daňová soustava spolu s daňovou správou vytvořily nesnesitelný stav. Daňová politika jest před úplným úpadkem. Právě tak se vede i hospodářství samosprávných sborů, obcí, okresů, zemí. Zákon č. 77 z r. 1927 Sb. z. a n., ukládá státu povinnost doplniti výdaje samosprávných sborů z vyrovnávacího fondu, pokud prostředky těchto sborů nepostačují.
Nový návrh zákona, předložený vládou parlamentu, snaží se ulehčiti povinnosti státu a naopak katastrofálně zatížiti obce, okresy a země. Tento zákon chce pomoci samosprávným sborům tak, že zvyšuje hranice obecních, okresních a zemských přirážek. Na př. v obcích dosavadní nejvyšší hranice zvyšuje se ze 200% na 250% s tím, že okresní a zemská zastupitelství mají právo zvýšiti toto procento o 50 až 100%. To znamená, že obecní přirážky budou 350%ní, o 150% vyšší než dosud. Stát jen tehdy vyrovná obecní rozpočet, když obec vyčerpá nejvyšší přípustné přirážky. Ve městech toto břímě přesahuje 350%. Hle, pánové, ten nešťastný občan bude nucen kromě státních daní platiti 350% obecních přirážek, 150% okresních přirážek a 160% zemských přirážek, to jest 660%, a stát jen tehdy zamýšlí pomoci, když obce, okresy a země sedřou poslední kůži se svých obyvatelů. Taková politika musí se zhroutiti, neboť jinak ona zničí obce, okresy, města, země, jedním slovem veškeré obyvatelstvo.
Tento zákon jest novým darem vlády pro tu Podkarpatskou Rus, která podle mírové smlouvy a ústavní listiny Československé republiky má právo na nejširší autonomii. Jaká ironie, jaká hanba pro vychvalovanou demokracii československého státu, že Podkarpatská Rus ve 12. roce po svém připojení k republice nemá autonomie, naopak vládne se v ní diktátorsky podle libosti a podle zásad české centralisace.
Od r. 1919 vláda republiky nesplnila z mírové smlouvy a z ústavní listiny ani jediné písmenky, pokud jde o Podkarpatskou Rus. Od r. 1919 vláda chovala se k Podkarpatské Rusi jako k dobytému území, ve kterém umístila spousty Čechů, přeplnila úřady Čechy, zavedla do úřadů český jazyk, jímž se stýká s Rusíny, kteří dostali plné právo užívati ruštiny. Českým úředním aparátem, českým jazykem, českými četníky a policisty, českými zaměstnanci poštovními a železničními, českými lesními hajnými a lesníky, později již i českými cestáři a nejnověji českými učiteli ruší všechny ty záruky, které byly dány karpatoruskému lidu a jeho rodné ruské zemi.
Jest to neslýchaná anomalie v dějinách národů, že jeden slovanský národ pohrdá autonomními právy druhého slovanského národa a chová se ke slabšímu ruskému bratu jako ke svému otroku. Mírové smlouvy jakož i ústavní listina staly se bezcennými papíry, a když ruský lid na obranu svých práv obrací se ke Svazu Národů, naši "osvoboditelé" ještě si troufají nás nazývati nepřáteli republiky, dovolují si nás obviňovati z protistátní činnosti.
Pánové, my Rusíni naučili jsme se od vás Čechů, jak dlužno bojovati za práva. My jen budeme následovati vašeho příkladu z predválečného Rakouska a když budeme žádati splnění mírové smlouvy jako podmínky našeho připojení, když budeme žádati, aby se dbalo ustanovení ústavní listiny Československé republiky a aby se provedla, pak splníme svou vlasteneckou povinnost.
Jest velice zajímavé, že když v rozpočtovém výboru pan posl. dr Patejdl interpeloval předsedu vlády o právech guvernéra a o autonomii Podkarpatské Rusi, pan předseda vlády stran ústavních práv guvernéra a autonomie Podkarpatské Rusi neřekl nic, mlčel, naopak pokoušel se přesvědčiti výbor, že Rusíni proto nedostali půdu při pozemkové reformě, poněvadž o ni nežádali, nebo žádali jen o pastviny. Pane předsedo vlády, doporučuji vám, abyste šel do každé obce Podkarpatské Rusi a tam se na místě tázal chudých ruských zemědělců, žádali-li o půdu či nikoliv. Uznáte, že nebylo takového ruského hlupáka, který by o půdu nežádal. Ale ještě zajímavější je, že rovněž v rozpočtovém výboru vyjádřil se pan ministr zahraničních věcí dr Beneš a prohlásil, že autonomie Podkarpatské Rusi bude provedena ještě za nynější vlády. Táži se: Proč to neprohlásí, proč to neuveřejní sám předseda vlády nebo, když se podle doslechu připravuje návrh zákona na autonomii Podkarpatské Rusi, proč vláda nejedná, proč se neradí s karpatoruskými činiteli? Nebo snad se opět připravuje útok na autonomní práva Podkarpatské Rusi, jako při správní reformě, která zřejmě porušila práva Podkarpatské Rusi a která přímo zkonfiskovala práva guvernéra a dala přednost českému zemskému presidentu na autonomní Podkarpatské Rusi?
Páni ministři! Řekněte nám laskavě, jak chcete provésti autonomii Podkarpatské Rusi, která nemá dosud své západní hranice. Řekněte nám, co chcete udělati s Rusíny, kteří nyní bez vlastní vůle žijí na východním Slovensku a nemají ani těch menšinových práv jazykových a školních, která mají na Slovensku Maďaři a Němci. Když jsme zde před 2 lety podal interpelaci panu předsedovi vlády o ruskoslovenské hranici, jejíž definitivní úpravu předpisuje mírová smlouva a § 3 ústavní listiny republiky, dostal jsem od vlády odpověď, že poněvadž na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou již organisována zemská zastupitelstva, pohraniční otázka může býti vyřešena se souhlasem zemských zastupitelstev obou zemí. Na základě této odpovědi vlády moje strana podala návrh zemskému zastupitelstvu v Užhorodě prostřednictvím zemského presidenta Rozsypala v tom smyslu, aby zemské zastupitelstvo Podkarpatské Rusi obrátilo se v této věci k zemskému zastupitelstvu Slovenska. No a co se stalo? Zemský president Rozsypal ještě r. 1928 zaslal tyto spisy ministerstvu vnitra, pravděpodobně chtěl poznati mínění ministerstva, a věc tam odpočívá ještě i dnes.
Pánové, připojení ruských částí Slovenska k Podkarpatské Rusi jest životním zájmem karpatoruského lidu. Zkušenosti z 10 let nám dokázaly, že náš lid jest pod slovenskou správou úplně odnárodňován. Dokáži vám to úředními spisy.
Slovenská Národní rada na schůzi dne 30. října 1918 v Turč. Sv. Martinu obrátila se ke karpatoruskému lidu manifestem, v němž vybízela podkarpatoruský lid, aby se připojil k Československé republice a zaručovala mu bratrskou rovnoprávnost, plnou autonomii, zaručovala mu právo ruštiny, ruské školy jakož i ruskou universitu. A skutečně, když podkarpatská Ruská Národní rada prohlásila připojení k Československé republice a r. 1919 počaly se organisovati školy, v řecko-katolických školách na Slovensku naši učitelé a kněží zavedli ruský vyučovací jazyk a odstranili stopy maďarisace, která se do převratu prováděla podle zákona Apponyiho. Bratři Slováci nepřekáželi nám Rusínům užívati svého ruského jazyka. V lednu 1921 školní referát v Bratislavě vydal nařízení, jímž nařídil, aby se kromě ruského vyučovacího jazyka v našich školách vyučovalo 3 hodiny v neděli i státnímu, to jest slovenskému jazyku. Naši učitelé splnili tento příkaz a kromě ruského vyučovacího jazyka učili i slovenskému jazyku. Ale týž referát v červnu 1921 vydal nový dekret, a to pod č. 27.519/21, potom dne 18. září 1921, pod č. 62.799/21, jimiž podle zákona Apponyiho nařídil, že ve školách, v nichž podle zákona č. XXVII z r. 1907, to jest podle zákona Apponyiho nebyla ruština povolena jako vyučovací jazyk, tam že ruština jako vyučovací jazyk nemůže býti zavedena. Jinými slovy: V ruských školách, ve kterých do převratu byl podle zákona Apponyiho zaveden maďarský vyučovací jazyk, tam dlužno zavésti jazyk slovenský a nikoliv ruský. Uvědomělí ruští učitelé vidouce nespravedlivost a nesprávnost tohoto nařízení, vyučovali i dále rusky, což vyvolalo ještě přísnější nařízení školního referátu v Bratislavě pod č. 27.086 z r. 1922, ve kterém se praví, že se zřetelem na první výše zmíněné nařízení nepovolují se výjimky a že učitelé ruských řecko-katolických škol, nebudou-li ho vykonávati, budou za to disciplinárně odpovědni.
Hle, pánové, referát ministerstva školství hrozí učitelům řecko-katolických škol disciplinárními následky, když vyučují ruské děti rusky, když konají svou národní povinnost. Vyhrožují jim podle maďarského předválečného zákona, známého zákona pro pomaďaršťování. Školní referát v Bratislavě nevěděl, že tento Apponyiův zákon byl zrušen již koncem r. 1918, když maďarské ministerstvo nařízením č. 200.532/1918 přikázalo učiti děti v mateřském jazyku, to znamená ruské děti rusky.
Máme spis z r. 1929, kde spousty ruských obcí na Slovensku prostřednictvím školní rady obrátily se k ministerstvu školství a žádaly, aby byl zaveden do škol jejich ruský jazyk místo slovenského. Odpovědi od vlády nedostaly, ale školní referát v Bratislavě dne 15. ledna 1930 vydal pod č. 58.390/30 nařízení, v němž nařizuje, že "podle odst. 2 §u 18 zák. čl. XXVII z r. 1907 vyučování ve všech řeckokatolických školách musí se vésti v tom vyučovacím jazyku, který byl pro školy určen", to znamená určen před převratem maďarskými úřady.
Konstatuji, že tato nařízení školního referátu zřejmě nejen porušují právo ruského jazyka a ruských škol, zaručené zákonem a mírovou smlouvou, nýbrž popírají přirozené právo ruského člověka. V demokratické republice není přípustné, aby pro poslovenšťování ruských škol pohrdalo se tak právy toho ruského lidu, který právě tak jest státním, "státotvorným" národem jako Češi nebo Slováci.
V zájmu poslovenšťování byly vymyšleny teorie, že na Slovensku vůbec nejsou Rusíni, nýbrž jsou jen řecko-katoličtí Slováci. Táži se, kdy přijali řecko-katolickou víru, která se po celém Slovensku nazývá ruskou vírou? Dovolávají-li se Slováci svých historických práv, my Rusíni máme také své dějiny, máme je i zde ve východním Slovensku. Připouštím, že v 19. století část Rusínů se pomaďarštila, část pak poslovenštila, ale tyto výjimky nemohou býti důvodem, aby se v Československé republice provozovala politika odnárodňování Rusínů. Že se taková politika skutečně provozuje, ukázala již výše zmíněná školská nařízení. Ale ještě lépe odhalil tuto politiku první soupis lidu v republice v r. 1921, který na východním Slovensku provedli českoslovenští komisaři a který ukázal o 50% méně Rusínů, než uznala maďarská předválečná statistika.
Slavná sněmovno! Statistika soupisu lidu z r. 1921 vykazuje asi 200.000 řeckých katolíků ve východoslovenských okresech, z nichž vykázala jen 84,000 Rusínů. Celé čistě ruské obce byly zapsány jako slovenské, ruští řeckokatolíci hromadně byli zapisováni jako Slováci, ba i jako Maďaři, ale zvláště Slováci hleděli dokázati svůj přírůstek z ruských řad. Žid, který neumí hebrejsky, může se zapsati jak podle vyznání tak i podle národnosti jako Žid, ale ruskému řeckému katolíku není dovoleno prohlásiti se za Rusína, mluví-li nářečím dolnozemplinským, třebaže on sám sebe jmenuje Rusňákem. Ve skutečnosti jazyk dolnozemplinsky jest smíšeninou jazyka ruského a polského, ale nikoliv slovenského.
Z východoslovenských okresů máme zprávy, že tam někteří šovinisté i nyní agitují, aby nový soupis lidu ze dne 1. a 2. prosince 1930 odňal Rusínům ještě několik desettisíc duší, aby připojení těchto ruských částí k Podkarpatské Rusi stalo se úplně ilusorním.
Pánové, soupis lidu lze provésti podle libosti, statistiky lze poříditi podle přání, ale nikdo a nic nemůže porušiti historickou jednotu, historické tělo ruského národa zde pod Karpaty. Toto ruské tělo od Marmaroše až k Tatrám jest jedno tělo, ruský národ spojují historické tradice, povšechná ruská víra, mravy a jazyk. Toto tělo od Tater až k východním hranicím Marmaroše dostalo na mírové konferenci a v ústavě Československé republiky autonomní práva, podle kterých chce rozvíjeti svou národní kulturu, chce obrátiti i ty, kteří se stali obětmi odnárodňování. My nežádáme slovenské země, nýbrž žádáme pro Podkarpatskou Rus všechny jihokarpatské krajiny, které zrodily Dobrjanského, Duchnoviče, Pavloviče, Popradova, buditele našeho lidu.
Od Čechů a Slováků žádáme rovnoprávnosti ve všech věcech. Jak se uráží naše národní důstojnost, uvedu ještě několik příkladů:
Ruský biskup prešovský, Pavel Gojdič, když viděl poslovenšťování našich ruských církevních škol, vydal ještě v srpnu 1929 nařízení školním radám, jimž přikázal vyučovati ruským jazykem nebo vyučovati ruštině tam, kde školní referát podle zákona Apponyiho nepřipustil ruský vyučovací jazyk. Přikázal také, aby se v našich školách užívalo ruské mluvnice Evžena Sabova.
Pohlédněme, jak postupoval v této věci školní referát v Bratislavě. Ve svém spise, zaslaném biskupovi pod č. 5806/I ai 1930 ustanovil, že než bude dovoleno vyučovati ruské děti rusky, tento nový vyučovací jazyk musí býti řádně ustálen. V nařízení č. 29.988/1930 referát jde ještě dále, když píše biskupovi, aby prý biskup požádal ministerstvo školství, aby vyslalo zvláštní komisi, která by určila ruský spisovný jazyk, jehož by se potom užívalo ve školách.
Slavná sněmovno! Školní referát v Bratislavě nechce věděti, že karpatoruský národ má svůj spisovný jazyk, jímž psali jeho buditelé, spisovatelé, dějepisci, básníci, Duchnovič, Dobrjanský, Fencik, Venelin, Lodij a j. a ve kterém se od počátku 19. století vydávaly učebnice a mluvnice ještě za maďarského režimu. Konstatuji, že v předválečném Maďarsku tyto mluvnice a učebnice byly schváleny ministerstvem a užívalo se jich v našich školách i na východním Slovensku. A nyní ministerstvo a jeho referát zamýšlí určiti pro ruský lid nějaký nový spisovný jazyk zapomínajíce, že ruský lid nepotřebuje žádného výše "ustáleného" jazyka a že věc jazyka a školství jest autonomní věcí karpatoruského lidu.
Tato nařízení školního referátu jsou výsměchem našeho národa a také vyzývavostí, kterou ukazuje tento fakt: Po převratu i ruští učitelé na Slovensku musili nostrifikovati své diplomy. Tato nostrifikace byla provedena ve slovenském jazyku a v četných ruských církevních i státních školách ruští učitelé byli nuceni vyučovati ruské děti slovensky. Učitelský ústav v Prešově, založený ruským národem, vysílá každoročně mladé ruské učitele. Školní referát tyto diplomované ruské učitele neuznává za kvalifikované a jmenuje je pouze prozatímními, výpomocnými učiteli, jmenuje je na 10 měsíců a platí jim pouze procentní náhrady, nepřesahující měsíčně několika set korun, na př. v ruské obci Hradisku učitel dostává pouze 250 Kč měsíčně, ačkoliv má učitelský diplom. Takové případy vidíme v ruských obcích: Štefurov, Valkov, Niklová, Geralt a j.
Obracím pozornost pana ministra školství a nár. osvěty na to, že na východním Slovensku všechny ruské školy jsou přeplněny. Chudý lid nemůže stavěti nové budovy a proto prosí ministerstvo, aby vybudovalo státní školy s ruským vyučovacím jazykem. Školní referát však jen tehdy vyhovuje žádostem ruských obcí, když se zavazují zavésti do školy slovenský vyučovací jazyk. Takové případy staly se v obcích Jedlinka, Hutka, Kapišová, Poľanka a Jedlov.
S rozhořčením vidí karpatoruský lid, žijící nyní na Slovensku, že vláda ve 12 letech nezřídila ani jedinou ruskou obecnou školu. Hle, takto se na Slovensku odnárodňuje karpato-ruský lid.
Na Podkarpatské Rusi jest školská otázka zapletena přímo se shora, od ministerstva a jeho referátu v Užhorodě. Vláda naprosto neuvažovala a neuvažuje, že otázka škol a jazyka jest autonomním právem Podkarpatské Rusi. Od r. 1919 do dneška řídí naše školní věci česká správa. V čele školního referátu v Užhorodě byli a jsou čeští přednostové, převážně s českými referenty, kteří neumějí rusky, neznají našeho lidu, nedbají vůle lidu a již 12. rok dělají jen pokusy. Výsledky takové pošetilé politiky mohly býti jen smutné. Stačí jen prohlédnouti si učiliště na Podkarpatské Rusi.
Střední školy. Státní gymnasium v Užhorodě s ukrajinským vyučovacím jazykem, státní gymnasium v Mukačevě s ruským vyučovacím jazykem, státní gymnasium v Berehově s ukrajinským vyučovacím jazykem, chustské gymnasium se smíšeným jazykem. Státní učitelský ústav v Mukačevě s ruským vyučovacím jazykem, řecko-katolický chlapecký učitelský ústav a řecko-katolický dívčí učitelský ústav v Užhorodě s ukrajinským vyučovacím jazykem. Státní obchodní akademie v Mukačevě s ukrajinským vyučovacím jazykem.
Odborné školy. Státní obchodní škola v Užhorodě s ukrajinským jazykem, státní řezbářská škola v Užhorodě s ukrajinským vyučovacím jazykem. Státní kovorobná škola v Sevluši s ukrajinským jazykem, státní řezbářská škola v Jasině s ukrajinským vyučovacím jazykem.