Máme nyní vládu, která právě v těchto dnech bude moci slaviti první výročí svého trvání; vládu, která je složena ze složek velmi divergentních, o nichž těžko lze říci, že by mohly nebo chtěly táhnouti za jeden provaz; vládu, která následkem toho trpí podstatně vnitřními obtížemi, která také se dostala k veslu v době obtížné hospodářské situace; vládu, která vládne v době, kdy se tato hospodářská situace neustále po celý rok zhoršuje, a pohříchu nevidíme ještě konce tohoto zhoršovacího procesu.

A přes to, srovnáme-li činnost, kterou tato vláda vyvinula za rok, myslím, že můžeme jí vydati směle vysvědčení, že překonala ve své činnosti činnost vlády předcházející za celá ona tři léta. (Tak jest!) Tato vláda upravila velmi obtížné otázky zaměstnanecké, ať již aktivních nebo pensionovaných zaměstnanců, provedla úpravu požitků válečných poškozenců, upravila na další dobu ochranu nájemníků a stavební ruch, upravila do značné míry lépe, než tomu bylo dříve, podporu v nezaměstnanosti; tato vláda zasáhla velmi účinně do řešení otázek zemědělských a cítí se tak silnou, že zasáhla posledním zákonem o pivní dávce velmi intensivně do práv, která byla považována až dosud za nedotknutelná. Tato vláda napravila z velké části křivdy, které byly spáchány dřívější vládou na samosprávě. A na co kladl bych hlavní váhu, slavný sněme, tato vláda může poukázati k tomu, že za jejího trvání byl za těžkých poměrů udržen normální vývoj v tomto exponovaném místě střední Evropy v době, kdy okolo nás se poměry vyhraňovaly přímo na ostří nože, kdy jsme okolo v sousedních státech každou chvíli mohli očekávati, že dojde k občanské válce. Porovnáme-li rok činnosti této vlády jak s poměry zahraničními, tak s poměry dřívějšími, je to doklad, že tato struktura vlády a vládní většiny je v souladu s hospodářskou i sociální strukturou státu a že je to tedy nejzdravější způsob vlády (Výborně!), což pro nás musí býti poučením i pro budoucnost. (Posl. Čuřík: Ale jsou v ní velké rozpory přes to všecko!) Já jsem se o tom zmínil, pane kol. Čuříku, že jsou v ní rozpory, a vytkl jsem to jako tím větší zásluhu této konstelace, když přes tyto rozpory bylo možno docíliti těchto výsledků. Ale já chci také na tyto rozpory ukázati.

Slavný sněme! Vláda, která je takto složena a která má - jak se úplně shodujeme s p. kol. Čuříkem - vnitřní těžké rozpory, taková vláda rozhoduje s velkou obtíží a následkem toho také vládne s velkou obtíží. Toho jsme si vědomi. Já sám se dokonce netajím tím, že naši zahraniční přátelé, se kterými jsme v častých politických stycích, nerozumějí nám vždycky dosti dobře, když považujeme tento způsob vlády za jedině správný a jedině možný pro nynější stav Československé republiky. Při jiné příležitosti jsem se zmínil o tom, kterak na př. nynější min. předseda anglický, náš soudr. Mac Donald, - o kterém je známo, že je odpůrcem poměrného volebního práva a že je stoupencem onoho pro nás nepochopitelného volebního řádu, jejž v Anglii až dosud mají - několikrát jednaje s námi upozorňoval, že náš volební systém nutně musí vésti k takovým obtížným situacím, ve kterých se vláda těžko tvoří a těžko udržuje. My jsme si právě tak jako zahraniční pozorovatelé naší situace docela dobře vědomi těchto obtíží; ale právě proto je třeba, abychom jich nezveličovali zbytečně, abychom nezavdávali podnětu k rozporům, které neleží v podstatě věci a které touto strukturou samy sebou nejsou vyvolány.

Tak obtížný vládní útvar, jakým je koalice několika tak různých stran, jakou představuje naše dnešní vláda, tak obtížný útvar je schopen překonati obtíže, na které narazil p. kol. Čuřík, jenom tenkráte, když vyvolá sám v sobě a ovšem také navenek přesvědčení o vnitřní soudržnosti a přesvědčení, že není aspoň v jeho hlavních složkách vnitřního kolísání. Upozorňuji na to, že první koaliční vláda, kterou jsme měli po prvních volbách, padla na vnitřní kolísání, které se tenkráte projevilo v soc. demokracii. Nepotřebuji snad říkati více, než upozorniti na tento varovný příklad.

Slavný sněme! Potíže, které jsou s touto strukturou vlády automaticky spojeny, může překonávati vláda jen tenkráte, když to není pouze vláda, jež jest odhodlána vládnouti pro lid, nýbrž, když je to vláda, která je odhodlána také vládnouti s lidem. Není to planá fráse, kterou náš president přinesl z Ameriky a kterou nám vyřídil ve svém prvním poselství. Toto vládnutí s lidem totiž znamená, že musí jíti o vládu demokracie. My, kteří jsme na určitých posicích politických již delší dobu, jsme si docela dobře vědomi obtíží, závad a - jak se jinde řeklo - stínů, které také demokracie vykazuje. Nesmíme před nimi zavírati oči; ale až dosud nebyla nalezena lepší forma, až dosud žádná forma vládní, která se uplatnila, nevykázala lepších výsledků než demokratická forma vládní. Proto je nutno, abychom tuto demokratickou formu vládní nejen zachovávali, nýbrž také bedlivě střežili.

Máme i po stránce hospodářské nyní dostatečné důkazy, jak úspěšněji pro státní hospodářství a národní hospodářství vůbec může vládnouti demokracie oproti vládě diktatury. Nedávno jsme přece prožili pád diktatury španělské, která byla instalována za znění velmi zvučných fanfár a musela býti odstraněna proto, že hospodářství španělské bylo již úplně ve psí. Jsme nyní před podobnou situací v Italii. V posledních dnech jste mohli čísti oficielní zprávy italského úředního listu, podle kterého za jediný měsíc září vykazovala Italie dvakráte tolik úpadků jako v r. 1920 za celý rok, a při tom již r. 1920 nebyl nijak rokem velké hospodářské prosperity. Ale tyto úpadky, které se musí veřejnosti přece jen oznámiti, poněvadž se nedají zatajovati, jsou jen jednou charakteristickou známkou italského hospodářství. Víte všichni, jak důležitou značkou hospodářství státu je kurs státních papírů. Pan ministr financí nám o tom již několikráte vykládal. Italské státní papíry nesmí dnes býti bankami prodávány, smějí býti jen kupovány. Italské banky mají přímo zakázáno prodávati státní papíry a soukromníci jsou rovněž stíháni, přijde-li se na to, že po živnostensku častěji ve větším množství prodávají státní papíry. Ale přes tyto kautely, které jsou vymáhány přísnými tresty, prodávají se státní papíry italské pod rukou s velkým risikem za 30% své nominální ceny. Tedy diktatura, stav, ve kterém není ani teoretické možnosti viděti do státního hospodářství, vyvolává docela pochopitelně nedůvěru nejdříve v cizině, ale později postupem doby také doma, a potom to má ovšem své následky na celé národní hospodářství. Slavný sněme, je-li tomu tak, je povinností nás všech, abychom si byli vědomi nezbytnosti demokratické vládní formy a aby jednotlivé složky, zejména vládní koalice, nepovažovaly demokratickou státní formu za útvar, ze kterého je možno občas vypřáhati, ze kterého je možno občas dávati výpověď; neboť když slýcháme občas takové výpovědní termíny, ať již přímo na naše domácí poměry, ať tím, že si ten neb onen činitel přichvaluje diktaturu v cizině, jako jsme to viděli v posledních dnech v posudcích o posledních polských volbách, tedy je to značně nebezpečná hra s ohněm, které musí všichni odpovědní činitelé tak čeliti, aby se to neopakovalo. (Tak jest!)

Slavný sněme! Vzdal jsem nynější koalici, myslím, zaslouženou chválu, pokud jde o úspěchy, jakých nabyla ve vnitřní politice hospodářské i sociální i v čistém oboru politickém. Nebyl bych však dosti objektivním, kdybych neřekl, že se nynější vládě nepodařilo dosud zjednati rovnováhu v naší mezinárodní hospodářské politice. Kdybychom byli isolovaným státem, jak si jej asi před 100 lety vymyslil německý národní hospodář Thünen, pak bychom mohli hleděti upraviti své hospodářské poměry úplně svými vlastními prostředky bez ohledu na to, co se děje v našem okolí. Ale není ovšem isolovaného státu, není isolovaného hospodářství, není, jak vidíme dnes po celém světě, isolované tísně a není také isolovaných léčebných prostředků proti ní.

Při této příležitosti chtěl bych právě v souvislosti s tímto tvrzením upozorniti na to, že byli na omylu pp. Rázus a Onderčo, kteří včera a dnes projevovali s této tribuny názor, že slovenskému národnímu hospodářství by se vedlo lépe, kdyby nebylo tak spoutáno s národním hospodářstvím celé Československé republiky, a když se domnívali, že nějakým isolovaným léčebným prostředkem specielně pro Slovensko určeným by bylo možno tísni hospodářské čeliti, která také Slovensko zasáhla.

A budiž mi dovoleno, abych v souvislosti s tím, když tvrdím, že není isolovaných léčebných prostředků proti této hospodářské tísni, se zmínil také o jedné partii dnešní řeči p. posl. Stříbrného, který mluvil o tom uváděje to v souvislost s nutností úsporné správy - že by se daly veliké peníze ušetřiti na nákladech soc. pojištění. Pan posl. Stříbrný celkem správně řekl, že kdybychom neměli zejména nemocenské pojištění tak roztříštěno, jak ještě po těch našich velikých koncentračních akcích jest, kdybychom je měli více sloučeno, že by byla umožněna lepší kontrola tohoto pojištění a že by se zmenšila jeho režie. Toto tvrzení je správné a já bych si jen přál, aby pan posl. Stříbrný v rámci své působnosti také napomáhal těm snahám, které směřují ke koncentraci tohoto pojištění.

Pan posl. Stříbrný, mluvě o sociálních nákladech, uvedl některá čísla. Nechtěl bych říci, že uvedl nesprávná čísla, ale proti čemu se musím ohraditi, je tón, jak mluvil. Je to tón, kterého užívá na tomto místě častěji a kterého užívá také při jiných příležitostech svého veřejného vystoupení. Je to tón náznaku, je to tón nevysloveného podezírání, který však posluchač nebo čtenář neinformovaný pochopitelně přemění ihned v podezření. Já bych proto jeho jinak správné cifry doplnil ciframi, které jsou nezbytny, aby vytvořily správný obraz, aby ovzduší podezření, které z jeho řeči může vzniknouti, se rozptýlilo.

Pan posl. Stříbrný uvedl určité cifry o nákladech, kterých vyžaduje nemocenské, úrazové, invalidní a starobní pojištění. Nemám po ruce přesných dat, takže nemohu kontrolovati, jsou-li jeho cifry správné, pravděpodobně budou, ale chci poukázati na to, že sice nemocenské pojišťovny vybraly za 8 měsíců tohoto roku 638 mil. Kč pro nemocenské pojištění, že však vrátily pojištěncům samotným 566 mil. Kč pouze na dávkách, při čemž ještě nemáme vyúčtovány dávky na léčebnou péči, o níž účty v těchto měsících teprve docházejí.

V sociálním pojištění dlouhodobém, v pojištění úrazovém, invalidním a starobním byly ovšem vybrány za dobu, co tyto instituce trvají, miliardy, to je správné; jenže pan posl. Stříbrný neřekl, že tyto miliardy byly zase vráceny do národního hospodářství ve formě zápůjček na nejmožnější účely produktivní, že byly vráceny do národního hospodářství ve formě zápůjček poskytovaných státu ať již koupí státních papírů, ať přímými zápůjčkami státem vyžadovanými, takže tyto peníze, které jsou z národního hospodářství na jedné straně vybrány, druhou stranou se opět do něho vrátily.

Pan posl. Stříbrný ták řekl, že nemocenské pojišťovny zadržely Ústřední sociální pojišťovně 35·5 mil. Kč. I tato cifra snad byla správná; pokud jsem měl informace, byla doba, kdy dluh nemocenských pojišťoven Ústřední sociální pojišťovně byl ještě mnohem větší. Ale pan posl. Stříbrný zase zapomněl říci, že naproti tomu nemocenským pojišťovnám na příspěvcích úrazového, invalidního a starobního pojištění zůstali zaměstnavatelé dlužni za r. 1929, o kterém on mluvil, na 200 mil. Kč, takže bylo přirozeno, že vznikl dluh Ústřední soc. pojišťovny, který nevznikl špatným hospodářstvím nemocenských pojišťoven, jak neinformovaný posluchač mohl by vyvozovati z neúplných vývodů p. posl. Stříbrného.

Smím-li se vrátiti k myšlenkovému pochodu, jejž jsem přerušil tímto doplněním vývodů p. posl. Stříbrného, chtěl bych říci, že dnes již všeobecně se uznává, že právě proto, že není již možné isolované hospodářství státní, jest jediným účinným lékem proti nynější světové krisi mezinárodní hospodářská politika záměrně usnadňovaná. V posledních letech byli jsme svědky řady mezinárodních porad nejrůznějšího rázu. Snad při všech těchto poradách slyšeli jsme jednou ve formě zdvořilejší, jednou ve formě méně zdvořilé, že jednou z hlavních příčin obtíží hospodářských, ve kterých nynější Evropa jest, bylo vytvoření nových států mírovými smlouvami. Při různých příležitostech bylo nám vypočítáváno, o kolik tisíc km byly rozmnoženy hranice mírovými smlouvami vznikem nových států, kolikrát musí býti zboží víckráte proclíváno, nežli tomu bylo dříve, a bylo naznačováno, kdybychom se vrátili k egyptským hrncům doby předválečné, že by byly odstraněny tyto hospodářské obtíže evropské. Já nemohu býti zajisté podezírán, že bych byl stoupencem naší celní politiky. Ale přes to jsem považoval za svoji povinnost, abych na konferenci Meziparlamentní Unie v Paříži, která se konala před 3 lety, upozornil na to, že nejsou to malé státy střední a východní Evropy, které po válce byly nově vytvořeny, jež by ovládaly hospodářskou politiku Evropy, ani její celní politiku, a že tyto malé státy by byly nuceny přizpůsobiti svoji celní politiku lepší celní politice, která by usnadňovala výměnu zboží v Evropě, kdyby velké státy nedávaly příklad právě opačný, kdyby velké státy nevyvolávaly svojí celní politikou řadu poruch, jichž jsme svědky. Ale i když jsem na zahraničním foru považoval za svou povinnost hájiti republiku a její politiku - na domácím foru musím upozorniti na to, že jsme neudělali, co bylo v našich možnostech, a co bylo také naší povinností, abychom usnadnili mezinárodní hospodářskou politiku v Evropě. My nepatříme pohříchu k těm, kteří by vytvářeli Evropu hospodářskou. My při všech jednáních jsme plni výhrad a odkazování na jiné, nežli dáme svůj podpis na nějaké hospodářské ujednání.

Včerejší řeč p. kol. Noska mne uvedla také ve vzpomínkách na léta školních lavic, takže jsem si při této řeči vzpomněl na to, že když Římané žili s některým státem anebo s některým kmenem v přátelství, poskytovali mu connubium et commercium, právo uzavírati sňatky a právo vzájemných hospodářských styků.

My poskytujeme až dosud aspoň neobmezené connubium, přípustnost sňatků je všeobecná. Nechtěl bych říci, že se nedožijeme doby, kdy budou vydávány také zákony na ochranu domácího sňatkového trhu se zřetelem k tomu, že v řadě zemí je více žen než mužů a že bude také zakazován dovoz nevěst z cizích zemí. (Veselost.) Ale commercium, hospodářský styk neulehčujeme. Naše zahraniční ministerstvo se snaží od let, aby Československá republika byla mezi těmi státy, které podporují mezinárodní akce. Vyslovil jsem ve své loňské rozpočtové řeči naději, že také naše hospodářská ministerstva půjdou stejnou cestou. Pohříchu musím říci, že tato naděje dosud splněna nebyla a mám za to, že je to mojí povinností jako člena vládní strany, abych na to upozornil.

Nejenom z čistě hospodářských důvodů, nýbrž proto, že máme velký zájem na tom, jak již s této tribuny bylo jinými pány při jiné příležitosti konstatováno, abychom nebyli považováni v Evropě za kazimíra. My přece jenom pořád Evropy potřebujeme aspoň tolik, jako Evropa potřebuje nás.

To jsme viděli v poslední době, kdy hrozilo nebezpečí restaurace Habsburků. My máme 20. listopad v klidu za sebou; ale přece jenom v jistou dobu nebyli jsme si jisti, mine-li tento den, kdy Otto habsburský nabyl podle zákonů domu habsburského plnoletosti, v naprostém klidu. Viděli jsme, jak byla habsburská restaurace připravována v Maďarsku. Zprávy, které uveřejňovalo z dobře informovaných pramenů "Právo Lidu" a které ovšem byly maďarskou vládou promptně dementovány, měly svůj podklad. Restaurace habsburská byla připravována nejenom skupinou odbytých aristokratických politiků, kteří tvoří legitimistickou stranu, nýbrž také kruhy, které byly za podstatné pomoci Italů ozbrojovány. A byla podporována také hnutím, které bylo 9. listopadu poraženo ve Vídni.

Nejrozšířenější list belgický "Soir" v Bruselu uveřejnil tyto dny právě okolo 20. listopadu článek o habsburské restauraci, ve které mimo jiné řekl: "Není pro nikoho tajemstvím, že fašisté, Hitlerovci a maďarští legitimisté počítali na veliký úspěch Heimwehrů ve Vídni, který by jim usnadnil jejich restaurační projekty." V Belgii to nebylo pro nikoho tajemstvím; bylo to však tajemstvím pro určitou část našeho buržoasního tisku, která velmi horlivě podporovala aspoň svými blahopřáními akci pana Seipela, ministra zahraničí a p. ministra vnitra v Rakouské republice, snahy, které zřejmě směřovaly k tomu, aby Habsburkové byli uvedeni znovu na trůn, ať už dříve do Vídně nebo dříve do Pešti, ale na trůn těchto dvou zemí společně. (Posl. Tomášek: I listy koaliční!) Ano, i listy koaliční.

Nepotřebuji mluvit o tom, co by znamenal pro nás návrat Habsburků. My jsme to také dosti jasně cizině řekli. Byla to Evropa a mohu říci, byla to hlavně socialistická Evropa, zejména Belgie, Francie a Anglie, která nám pomohla, takže nebylo zapotřebí, abychom sami, po případě s Malou Dohodou, zasahovali.

Ale nesmíme vyvolati dojem, že bychom právě my byli kazimíry v Evropě také proto, poněvadž znovu se mluví o balkanisaci střední Evropy, která prý nastala tím, že se rozpadla říše habsburská a že byly vytvořeny na jejím území nové státy. Tyto zprávy jsou zřejmě ve spojení se snahami, aby i po stránce teritoriální byly revidovány mírové smlouvy.

Slavný sněme, balkanisace neznamená vytvoření malých států; balkanisace znamená vytvoření možnosti, aby velmoci zneužívaly na určitém větším území existence malých států k tomu, aby ve svůj prospěch, ve prospěch svých zájmů štvaly jeden z těchto států proti druhému. Pojem balkanisace nebyl by se býval vytvořil, kdyby po rozdělení Balkánu na ony státy, které tam existují, tyto státy byly existovaly klidně vedle sebe. Tyto státy by se také nebyly neustále mezi sebou rvaly, kdyby od dávných let nebyly bývaly štvány jeden proti druhému velmocemi (Tak jest!), které sledovaly na Balkáně své speciální zájmy. Tato "balkanisace" byla i po válce udržována, i když ony velmoci, které dříve na Balkáně nejvíce působily, t. j. Rakousko na jedné a Rusko na druhé straně, vypadly celkem z mezinárodní politiky a když na Balkáně začal prováděti politiku balkanisace třetí stát, který už před válkou se tam činně zúčastnil této bohumilé práce, Italie, svými alliancemi s Bulharskem a Albanií a obkličováním Jugoslavie.

Před několika týdny byli jsme svědky, že v Athénách sešla se na podnět bývalého min. předsedy řeckého pana Papanastasia balkánská konference, která měla za účel vytvořiti bližší spojení balkánských států, jehož docela automatickým výsledkem by bylo, odmítání toho štvaní jednoho státu proti druhému. Mám za to, že máme s velmi živými sympatiemi sledovati toto hnutí, poněvadž podaří-li se, zdaří-li se uskutečniti heslo, které se již delší dobu na Balkáně ozývá "Balkán balkánským národům" zdaří-li se vymýtiti vliv velmocí, ať již je to Italie, či jiná velmoc, z událostí balkánských, pak padne pojem balkanisace a pak to míti bude i dobré účinky také pro politiku velmocí na teritoriu střední Evropy a konečně to ulehčí i naši práci, kterou jsme povinni věnovati snahám proti balkanisaci střední Evropy. Že je to zase Italie, která se snaží do střední Evropy zasahovati, která zejména svými politickými násadami v Maďarsku budí neklid a rozruch v celé střední Evropě, je všeobecně známo a potvrdil to ostatně včera pan min. předseda hrabě Bethlen ve svých interviewech, které poskytl na své cestě do Berlína.

My jsme ještě dříve, nežli začalo nebezpečí tohoto vnikání vlivu velmocí do teritoria střední Evropy - řekl bych, neuvědoměle pracovali ve své zahraniční politice proti této balkanisaci střední Evropy tím, že jsme dali podnět k vytvoření Malé dohody (Tak jest!), k vytvoření komplexu o 40 mil. obyvatel, komplexu, který když bude dělati správnou politiku, dovede se ubrániti těmto neblahým zásahům z venčí a dovede upraviti sám poměry ve střední Evropě.

My, soc. demokraté, jsme se nikdy netajili tím, že nejsme stoupenci vládního směru, který vidíme v Jugoslavii a v Rumunsku; ale vždycky jsme docela otevřeně se hlásili k politice Malé dohody, poněvadž v této politice vidíme prostředek k ochraně svobody malých národů proti invasi, proti vlivu mocností na naše vnitřní osudy. A mám za to, že když Malá dohoda jaksi překročila svůj původní účel, k němuž byla zřízena, a když není po odražení fašismu v Rakousku můžeme počítati s tím, že i v Rakousku se upevní demokratický režim, jenž bude míti stejný zájem na tom, aby klid ve střední Evropě byl udržován, když začínáme pozorovati vážné trhliny i v nynějším režimu v Maďarsku a já jsem přesvědčen, že volby do obecního zastupitelstva budapešťského, které se budou konati 20. příštího měsíce na základě tajného volebního práva, ukáží, jak silné trhliny jsou v nynějším maďarském režimu, - když tedy vzniká tato naděje, že i Maďarsko dostane jiný režim, demokratický režim, který má stejný zájem na udržení klidu a míru ve střední Evropě jako my, že budeme moci čeliti snahám, které chtějí ze střední Evropy udělati Balkán. Dříve střední Evropu před velmocemi chránil císař se svou armádou, nyní ji budou musiti hájiti před balkanisací národové, spojení v jednotné demokratické práci. (Výborně!) Ale tento vývoj musíme my podporovati také na poli hospodářském. To jsme dosud nedělali tak intesivně, jak bychom mohli a jak by bylo také zapotřebí. Já na to upozorňuji, že budeme nuceni tak učiniti a že tak musíme činiti v zájmu svého národního hospodářství, že však tak musíme také činiti v zájmu zachování míru ve střední Evropě a v zájmu zachování a klidného vývoje své republiky. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Kurťak.

Posl. Kurťak (rusky): Slavná sněmovno! Hospodářský stav Československé republiky byl již vloni v nesnázích. Členové vlády při projednávání státního rozpočtu pro rok 1930 zde zdůrazňovali, že se hospodářský stav pod vlivem evropské krise zhoršuje a že proto ve státním rozpočtu všichni činitelé mají se říditi zásadami šetrnosti a činiti opatření, aby ulehčili těžkému stavu obyvatelstva.

Sám ministr financí zde vloni prohlásil, že naše republika překonavši nesnáze prvých desíti let jest již s to, aby udržela věcnou úroveň svého rozpočtu, jehož základem má býti úspora. Mluvilo se zde o snížení daní, o snížení některých příliš vysokých vydání, o zvýšení výkonnosti státních podniků. Bohužel, tyto zdravé zásady zůstaly na papíře, a vláda předložila nyní takový rozpočet pro rok 1931, že zvyšuje výdaje republiky skoro o půl miliardy Kč. Úspor, omezování nikde nevidíme. A takové zvyšování výdajů děje se tehdy, kdy těžký hospodářský stav obyvatelstva dospěl k vrcholnému bodu, když zemědělství stejně jako jiná odvětví hospodářského života prožívají velmi ostrou krisi, z níž nevidíme dosud východiska.

Slavná sněmovno! V tomto smutném postavení vláda vyhazuje miliardy na další výzbroj vojska, vyhazuje sta milionů na rozličné zahraniční a domácí propagandy, na české menšinové školy na Podkarpatské Rusi a v německých územích historických zemí znovu velké miliony, nepřihlížejíc k tomu, že v těchto menšinových českých školách není skoro vůbec žáků. Zásada úspor, o které zpravodaj státního rozpočtu dr Hnídek zde r. 1929 prohlásil, že když rozpočet naší republiky je aktivní, bylo by snadno snížiti vydání, pro tento rozpočet pro rok 1931 nemá žádného významu. Místo aby se ulehčilo neobyčejně těžkému postavení obyvatelstva, u nás dělají se prý sociální zákony, ale provádění těchto zákonů ještě více zatěžuje obyvatelstvo. Výdaje se místo omezení zvyšují a daně zvýšené na jejich úhradu zatíží zvláště Podkarpatskou Rus, která hospodářsky jest nejslabší částí Československé republiky.

Páni ministři, kteří nedávno byli na Podkarpatské Rusi, sami konstatovali, že naše autonomní země jest hospodářsky na pokraji zkázy. My, kteří žijeme na Podkarpatské Rusi a denně vidíme starosti a bídu našeho lidu, s hrůzou konstatujeme, že celý hospodářský život Podkarpatské Rusi a ruského východního Slovenska projevuje nyní příznaky úplné pohromy. Páni ministři říkají, že se na Podkarpatské Rusi musí pomoci neodkladně, že je zde zapotřebí prováděti investice ve větších rozměrech, že jest nutno dáti zde lidu trvalou práci, že se musí povznésti zemědělství, chov dobytka, obchod a průmysl. Ano, to je pravda, ale musí se to dělati, nikoliv pouze konstatovati. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Všem je známo, že Podkarpatská Rus, která do světové války ukázala zdravý vývoj hospodářského života, kde postupně rychle se povzneslo zemědělství, průmysl, obchod, lesní hospodářství, družstevnictví, chov plemenného dobytka, tato Podkarpatská Rus byla světovou válkou hospodářsky zničena. Naše ruská země stala se dějištěm válečných událostí, její obyvatelstvo prožilo úžasná utrpení, válečná bouře zničila dobytek, průmysl, družstva. Po válce přišla nová utrpení bolševismu, rumunské okupace. Potom nastaly vysoké daně, dávky z majetku, nespravedlivá výměna starých peněz, nespravedlivý zákon o válečných půjčkách, nevyplácení vkladů v poštovní spořitelně, živelní pohromy, nezaměstnanost. Nové státní hranice, nové mezinárodní smlouvy, vysoká cla, vysoké železniční sazby, nové a větši množství dražeb v obcích a okresích pouze přiostřilo tu hospodářskou krisi, do které se dostal náš lid již za světové války.

Věcná, promyšlená hospodářská politika všude v míru usiluje pomáhati tam, kde jest největší nouze. Bohužel, na toto pravidlo se při Podkarpatské Rusi zapomnělo. Vždyť stačí pohlédnouti na rozpočet naší republiky od r. 1919 a vypočítati, kolik bylo poskytnuto na hospodářské povznesení Podkarpatské Rusi, zničené válkou. Pomoc poskytovala se jen po troškách, investice provedly se jen ve směšných rozměrech, škody obyvatelstvu způsobené válkou a Rumuny nebyly nahrazeny, u nesnesitelných daní nevidíme úlevy, naopak výměna peněz byla provedena pozdě a škodlivě. Úvěrní a jiná družstva lidu, která do války tvořila na Podkarpatské Rusi celou síť a blahodárně působila na hospodářský život venkovského lidu, teprve r. 1927 byla částečně sanována, to znamená, že nemohla působiti skoro 10 let. Vláda se nepostarala, aby trpící lid Podkarpatské Rusi dostal levný úvěr, trpěla, aby se masy našeho lidu dostaly do rukou bank a jiných věřitelů. Do války kvetoucí družstva domácího průmyslu dosud nedostala pomoci, byla nucena likvidovati, a spotřební družstva po válce nedostala dosud nákupní ústředny.

Kdo prohlédl rozpočty republiky od r. 1919, nemůže popírati, že na hospodářské povznesení českých zemí a Slovenska byly věnovány miliardy, ubohá, strádající a trpící Podkarpatská Rus nedostala ani to, co jí poměrně patřilo. To vidíme i v tomto rozpočtu. Jak zamýšlí vláda povznésti pěstování plemenného dobytka, zemědělství, meliorace, úpravu řek, zprůmyslnění, když na tyto účely vkládá do rozpočtu pouze nepatrné částky.

Poměrně jest z celé republiky na Podkarpatské Rusi nejvíce bezzemků a drobných rolníků. To znamená, že naše území nejvíce potřebuje, aby zde byla provedena pozemková reforma k povznesení zemědělství. A co vidíme? Pozemková reforma byla provedena na Podkarpatské Rusi jen v jednotlivých částech a obcích, lesní reforma provede se jen v úzkých rozměrech, převážně ve prospěch státu. Ohromné plochy půdy a lesů z velkostatků Schönborna, Tökölyho a jiných stát zabral a prodal kapitalistickým firmám, na př. více než 100.000 ha, to jest značná část berežské župy byla prodána francouzské židovské firmě, místo aby tato ohromná prostranství pozemků, pastvisk, luk a lesů byla prostřednictvím pozemkové a lesní reformy odevzdána zemědělcům a obcím.

Každému je známo, že velmi mnoho úrodné půdy bylo dáno českým kolonistům a českým zbytkovým statkářům, ale jest známo i to, že pozemkové reformy využila agrární strana pro své stranické účely podle zásady: Dostaneš půdu, vstoupíš-li do republikánské agrární strany. Tak dostali půdu rozliční tajemníci, agitátoři, činovníci agrární strany, poskytovaly se jim rozličné úlevy a přednosti.