Humánní školy. Státní ústav pro hluchoněmé v Užhorodě s ukrajinským jazykem, státní ústav pro slepé v Mukačevě se smíšeným, rusko ukrajinským jazykem, státní ústav pro duševně abnormální děti v Sevluši s ukrajinským jazykem.

Lidové školy. Na Podkarpatské Rusi jest 17 občanských škol, z nichž jedna v Užhorodě jest česká, v ostatních jest vyučovacím jazykem do nemožnosti smíšený, rusko-ukrajinský a ukrajinský jazyk, a ve všech jsou české pobočné třídy, v Užhorodě a Berehově jsou i maďarské pobočné třídy. Mezi obecnými školami jest asi 100 církevních, z ostatních jest 480 prý ruských nebo ukrajinských, ve skutečnosti ani takových ani onakých a fakticky jsou to nestvůry s jazykovou hatlaninou.

V tomto školském zmatku vyrostly pro židy české státní obecné školy v ruských obcích. Jest jich již 170. V těchto českých školách na jednoho českého učitele nepřipadá více než 15 až 20 dětí, kdežto v ruských školách ruský učitel má 60, 80, 120 až 150 dětí. České školy na účet rozpočtu Podkarpatské Rusi jsou vybaveny moderními učebnými pomůckami, jim stát dává všechno, ale v ruských břímě zařízení, topení atd. zatěžuje chudé obce. Za 12 let stát na Podkarpatské Rusi nezřídil ani 12 ruských obecných škol bez ohledu na to, že počet školou povinných ruských dětí v posledních 5 letech se skoro zdvojnásobil, že počet ruských učebných místností jest úplně týž, jako byl před válkou. V četných místech děti vyučují se ve skupinách, chodí do školy do 7 až 8 hodin večer. Zde o hygieně nemůže býti ani řeči.

Po stránce učebnic vidíme úplnou anarchii. Karpatoruský lid, který se již po celá staletí považuje za ruský a který s haličským ukrajinským separatistickým hnutím nemá nic společného, nemohl za 11 let dosáhnouti u vlády schválení ruské mluvnice, ruských učebnic. Ohromná většina lidu a učitelstva hlásí se k ruskému jazyku, který na Podkarpatské Rusi má staleté tradiční právo, který jest základem karpatoruského spisovného jazyka.

Vláda republiky již od r. 1919 připouštěla na naše ruské školy haličské ukrajinské vystěhovalce, připouštěla do škol mluvnici a učebnice, které sepsali tito vystěhovalci a pod vlivem těchto ukrajinských politických vystěhovalců hledí zničiti ruskost našeho lidu a jeho škol.

Učitelský spolek Podkarpatské Rusi a vynikající karpatoruští kulturní činitelé sepsali mluvnici a učebnice pro ruské školy, ale přece ministerstvo školství dosud otálí s jejich schválením. A když učitelé chtějí užívati ve školách těchto karpatoruských knih, školní referát v Užhorodě vydává nařízení ze dne 17. září 1930, pod č. 105.723, v němž připomíná školním inspektorátům, že ve školách lze užívati jen učebnic, schválených a připuštěných ministerstvem a v tomto nařízení školní referát opírá se o předválečné nařízení maďarského ministerstva školství, vydané r. 1909 pod č. 53.000.

Jest nápadné, že tyto krásné karpatoruské učebnice stále ještě leží tam na stole pana ministra bez schválení a ministerstvo zatím připouští do našich ruských škol učebnice, sepsané ukrajinskou hatlaninou, úžasným pravopisem a slovy z Haliče vypůjčenými.

Slavná sněmovno! Nikdo nemůže popírati, že věci školské a jazykové na Podkarpatské Rusi jsou autonomním právem karpatoruského lidu, může tedy v těchto věcech nařizovati jen autonomní sněm a guvernér. Z viny vlády Podkarpatská Rus nemá dosud svého zákonodárného sněmu, nýbrž jen guvernéra, jmenovaného presidentem republiky podle ústavního zákona. Učebnice schvalují se vůbec nařízením. Z toho vyplývá, že na Podkarpatské Rusi schvalování školských knih patří správci Podkarpatské Rusi, to jest guvernéru a nikoliv ministerstvu. Proč neodevzdá ministerstvo školské věci do rukou guvernéra, který podle mírové smlouvy a podle ústavy stojí v čele Podkarpatské Rusi. Proč nedbá ministerstvo vůle ohromné většiny karpatoruského lidu.

S tohoto místa protestuji proti všemu poslovenšťování, počešťování a hlavně proti poukrajinšťování Podkarpatské Rusi, protestuji proti nákaze přenesené z ciziny, která zkazila kulturu Podkarpatské Rusi. Konstatuji, že na Podkarpatské Rusi nikdo nehájí ukrajinisace kromě některých komunistů a soc. demokratů a kromě malé skupiny Vološina. Rovněž pan posl. Igor Husnaj, který jest nyní nadšen ukrajinským směrem, byl do r. 1928 všeobecně známým protivníkem této orientace a vydal knihu, ve které mimo jiné píše toto:

"Karpatoruští obyvatelé stáli vždy na stanovisku jediného ruského spisovného jazyka. Do r. 1914 vědecké spisy a učebnice byly sepsány ruským spisovným jazykem. Když se zde usídlili haličtí pseudoukrajinci, jinak jich nelze nazvati, neboť národopisného výrazu "Ukrajinec" není, rozhodli se provozovati mezi karpatskými Rusíny ukrajinskou separatistickou jazykovou propagandu, chytře se skrývajíce pod ruskou maskou a nesprávně nazývajíce své nářečí mateřským jazykem karpatských Rusínů. Na Podkarpatské Rusi jest místní ruský spisovný jazyk, který se jen nepodstatně liší od jazyka Gogola, Dostojevského... A pociťují se úklady proti tomuto jazyku... Základ jazyka maloruského a velkoruského jest týž, nikoliv cizí. A mají-li se věci takto, nemusíme tvořiti nový jazyk... Nikdo nás nesmí nutiti k tomu, abychom s hlediska maloruštiny pro nějaké utopistické plány ukrajinismu vtloukali do hlav naší školní mládeže rozličné provincionalismy. Nemáme ochoty a potřeby hráti si na separatismus."

Igor Husnaj nazývá ukrajinismus vandalismem a zkažením, zmrzačením ruského jazyka, který nemá kořene v karpatoruském lidu.

Že ukrajinské hnutí na Podkarpatské Rusi jest hnutím politickým, které využívá škol a kulturních ústavů jen pro své separatistické účely, jest dokázáno četnými spisy policejními a soudními, tak v těchto dnech trestním procesem Tatince a Novakovské. Přes to ministerstvo školství trpí, ba dokonce propaguje ukrajinismus a samo přispívá k nebývalému zmatku na školách v Podkarpatské Rusi. Slyšíme z úst pana ministra školství, že se pokusí prostřednictvím nějaké komise vyřešiti jazykovou otázku na Podkarpatské Rusi. Ačkoliv se pokusy s takovými komisemi dosud nepovedly, tento nový pokus také nebude úspěšný. Jazyk a škola to jest autonomní věc Podkarpatské Rusi. Žádná komise, ať zvláštní nebo ministerská, nemůže si osobiti práva a příslušnost autonomního sněmu. Pánové ministři, učiňte přítrž všem pokusům a postarejte se o rozepsání voleb do sněmu Podkarpatské Rusi. Otázku jazyka ve školách a úřadech upravíme my, podkarpatští Rusíni. Neprosíme se o poručníky a nedovolíme, aby ohromné většině našeho lidu diktovala nepatrná menšina pod vlivem haličských vystěhovalců.

Slavná sněmovno! Ještě několik slov o autonomii Podkarpatské Rusi. Slyšíme a čteme, že se prý vláda zabývá přípravou návrhu zákona o autonomii Podkarpatské Rusi. Slyšíme, že podle mínění pana ministra zahraničních věcí autonomii Podkarpatské Rusi provede ještě tato vláda. Je velmi zvláštní, že stran provedení autonomie vláda se naprosto nestýká a neradí s karpatoruskými politickými, kulturními a hospodářskými činiteli. Všude se mluví, že autonomie, kterou vláda předloží, bude jen maskou autonomie, bude se autonomií jen jmenovati a ve skutečnosti bude pokračováním dosavadního počešťovacího režimu na podkarpatském území. Připomínáme vládě, že karpatoruský lid přesně trvá na ustanoveních mírové smlouvy a ústavní listiny, podle nichž Podkarpatská Rus musí míti co nejširší autonomii. Sněm musí býti zákonodárným sborem a guvernér nejvyšším výkonným orgánem v autonomních věcech.

My Rusíni očekávali jsme příliš mnoho. Dne 10. září bylo tomu 11 let, kdy byla podepsána mírová smlouva v Saint-Germain. Uplynulo 10 let, kdy ústavní listina Československé republiky uzákonila a zaručila naší autonomii. Za 11 let vláda neudělala pro přípravu autonomie Podkarpatské Rusi nic, naopak způsobila v autonomním ruském území zmatek na celé čáře, ve školách, v jazyku, ve správě, při pozemkové reformě, a v tomto zmatku došlo k tomu, že v autonomní zemi Rusínů diktuje 50.000 Čechů, kterým se krásně žije, kteří neznají hospodářské krise, bídy, starostí a zatím karpatoruský lid po stránce politické, kulturní a hospodářské dospěl na pokraj záhuby.

Na Podkarpatské Rusi jménem jednotnosti českého státu provádí se počešťování pomocí úřadů a židů na účet rozpočtu Podkarpatské Rusi a na východním Slovensku provádí se bezohledné poslovenšťování. Poslední dobou vidíme i takové zjevy, že do čistě ruských obcí na Slovensku byli jmenováni učiteli nikoli Rusíni, ani Slováci, nýbrž čeští učitelé, jako na př. do obcí: Hrabovec, Krajná Poľana, Stropkov, Ruská Kajňa, Zbudská Belá, Makovec.

To je vaše politika, která již 12. rok ruší zaručená práva Podkarpatské Rusi a karpatoruského lidu a která ponižuje důstojenství Rusínů, vašich slovanských bratří. Tato politika mohla si získati přívržence na Podkarpatské Rusi jen kupováním duší, korupcí, ve které se vyznamenává agrární strana. Tato politika snížila hodnost a důstojenství guvernéra, který bez práv a příslušnosti jen figuruje a nemá ani nejmenšího vlivu na průběh věcí. Tato politika kompromitovala slovanskou ideu, slovenskou solidaritu, podkopala důvěru v moc ústavního zákona a mimo to představila československou politiku před Svazem Národů v nepěkném světle.

Slavná sněmovno! Na posledních mezinárodních konferencích v Haagu a Paříži byla likvidována všechna ustanovení mírových smluv. Všechny mírové smlouvy byly splněny, jen autonomie Podkarpatské Rusi zůstala nesplněna. Posuďte sami, co znamená nesplnění mírové smlouvy, suďte sami, co znamená nesplnění ústavní listiny! Čest Československé republiky vyžaduje, aby splnila všechny závazky ke karpatoruskému národu, který nepřipojil se k Československé republice proto, aby nedbali jeho práv, aby jej odnárodňovali, aby nedbali jeho jazyka, škol a aby se k němu chovali jako k nějakému poraženému, pokořenému národu. Československá republika podle slov mírové smlouvy a ústavní listiny dostala Podkarpatskou Rus dobrovolným připojením karpatského lidu a pod podmínkou, že zorganisuje ruské území na jih od Karpat jako autonomní jednotku, poskytujíc jí nejširší samosprávu. Nebo snad vláda chce, aby karpatoruský národ i dále si stěžoval před Společností Národů, že saint-germainská mírová smlouva, pokud jde o Podkarpatskou Rus, nebyla splněna, či je snad vládě lhostejné, že nesplnění mírové smlouvy a ústavy Československé republiky využily státy, které žádají o revisi mírových smluv?

Režim, který vláda zavedla na Podkarpatské Rusi od r. 1918, příčí se nejen §u 3 ústavního zákona republiky, nejen mírové smlouvě, nýbrž příčí se i těm menšinovým právům, která mají jiné národnosti Československé republiky, na př. Němci. Tento režim na Podkarpatské Rusi lze nazvati a charakterisovati jen jedním slovem: Česká diktatura na autonomním ruském území. Karpatoruský lid bez autonomních práv trpí a strádá již 12. rok, ale přece zachoval si loyálnost k republice, neboť doufal, že i vláda bude již jednou loyální k Podkarpatské Rusi a že se probudí její svědomí, aby jednou pro vždy učinila přítrž politice diktatury, politice protiústavní a chovala se ke karpatoruskému národu tak, jak to závazně předepisuje mírová smlouva a ústavní listina.

Po 11letých pokusech skutečně nadešla chvíle, kdy by vláda měla změniti svou politiku vůči Podkarpatské Rusi a vážně přistoupiti k zavedení autonomie spolu s kulturním a hospodářským povznesením Podkarpatské Rusi. Poskytnouti jí nejen autonomní práva, nýbrž zaručiti spravedlivou, úměrnou účast její ve státním rozpočtu.

Karpatoruský lid nechce býti dále hříčkou v rukou českého sobectví a šovinismu, chce býti národem svobodným, chce býti pánem své historické země, chce býti tvůrcem svého osudu a chce se vyzdvihnouti ze stálé, nelidské nouze.

Dokud vláda nevyjde vstříc těmto zákonitým a přirozeným právům a požadavkům karpatoruského národa a nebude provozovati politiku, která by souhlasila s mírovou smlouvou a ústavní listinou, jsem nucen hlasovati proti státnímu rozpočtu a tím vládě projeviti nedůvěru.