Je nepopierateľný fakt, že veľká väčšina obcí a mest ocíta sa vo finančnej krízi. Bolo by sa dalo očakávať, že pán minister financií vo svojom návrhu zákona, ktorý práve prejednávame, sotrvá na svojích zmienených už dvoch intenciách a so zreteľom na ne postará sa o zažehnanie finančnej kríze samosprávnych sborov. Žiaľ, nestalo sa tak.

Návrh zákona hádže dosiaľ sledovanú zásadu ochrany poplatného občianstva cez palubu a maximálnu hranicu obecných prirážok zvyšuje z 200 na 250%, ba čo viac, za určitých okolností i na 350%. Hranicu okresných prirážok však zo 110% zvyšuje na 150% a totíž znova zvedá daňové stavy práve teraz v dobe dnešných katastrofálne ťažkých hospodárskych pomerov, v ktorých poplatný obča volá po snížení berných bremien. Zvedáme naše protestné slovo proti akémukoľvek ďalšiemu zvyšovaniu daňových bremien a tedy i proti zamýšľanému zvyšovaniu obecných a okresných daňových prirážok.

Bernú nosnosť poplatného občianstva pokladal pán minister financií r. 1927 v maximu 200% obecných a 110% okresných prirážok za vyčerpanú, kým teraz v najkritickejších dňoch hospodárskej stagnácie, agrárnej krize a nezamestnanosti pokladá snáď poplatníka za tak silného, že môže na neho uvaliť 350% obecných a 150% okresných prirážok. Znamená to naprostý schodok logiky; kto sa v pomeroch vyzná, vie, že poplatné občianstvo nesnesie ani jednoprocentné zvýšenie daní. Týmto návrhom zákona sa pán minister financií sám dezauoval a hodil svoje zásady do starého haraburdia. Poplatníka vydáva na pospas svojmu osudu tým, že teraz po nesnesiteľnom vystupňovaní daní štátnych uvoľňuje hranice obecných a okresných prirážok. Skutkom je, že nový návrh zákona znamená v nespočetných obciach až 190% zvýšenie v berných knížkach. Je naprosto nepochopiteľné, k čomu bolo treba maximum okresnej prirážky zvyšovať, keďže je verejne známo, že vo viac ako troch štvrtinách okresov na Slovensku nedosahuje okresná prirážka ani 55%. Prečo teda to zvyšovanie tam, kde k tomu nieto vôbec dôvodu, veď ani jediný okres dosiaľ nepožiadal o subvenciu zo sanačného fondu na Slovensku, lebo 110%né maximum okresnej prirážky nevyčerpal ani jeden.

R. 1928 požiadalo o podporu zo sanačného fondu na Slovensku 1178 obcí. R. 1929 podalo žiadosť už 1496 obcí. R. 1930 vzrastlo toto číslo ešte viac. Tým je dokázané, že zákon č. 77/1927 nedocielil kýženej svojej intencie a nebol v stave rozpočty obcí stabilizovať, lež naopak s roka na rok viac a viac obcí ztráca rozpočtovú rovnováhu a musí žiadať o subvenciu. Je to príznak hospodárskej zkazy obcí. K tomu prichádza ešte to, že hmotné prostriedky sanačného fondu nestačia k uspokojeniu nárokov, ako to dokazuje štatistika r. 1929, dľa ktorej z potrebovanej sumy 48 milionov Kč mohol poukázať iba 24 miliony, a totíž len 50% všetkých nárokov mohol uspokojiť. Z toho vyplýva, že celý jeho plán je pochybený. (Posl. dr Törköly [maďarsky]: Treba sanovať sanačný fond!) Áno, z toho nasleduje, že sanačný fond treba sanovať.

Jestliže sanačný fond je tým životným elixírom, ktorý je povolaný zjednať rovnováhu v rozpočtoch obecných, vtedy treba mu poskytnúť toľko, aby svojmu účelu mohol aj vyhovovať. Táto otázka tiež v tomto návrhu zákona zostáva zase nevyriešenou. Ba čo viac, fond ako taký sa návrhom zrušuje a zaraďuje sa do rozpočtu zeme, z čoho môžu povstať nové galiby. Zem totiž podľa návrhu sama určí predpisy, dľa ktorej má sa podporovanie prevádzať. Je na bielom dni nebezpečie, že zem, keďže už sama pracuje s deficitom, celou svojou silou bude pôsobiť k tomu, aby čo nožná najmenej podpôr rozdelila, lebo ročný zbytok je oprávnená použiť ku svojím vlastným účelom. Bude-li u zeme táto zásada uplatňovaná, vtedy bude to mať následok, že obce neobdržiac náležitej podpory budú na ceste svojho vývoja zastavené. Nebezpečným je i to ustanovenie návrhu, dľa ktorého zem jednu žiadajúcu obec môže porovnať s druhou a vyrubuje-li jedna z porovnaných obcí 300% dane prirážkovej, v tomto prípade môže obci druhej, ktorá má iba prirážku 250%nú, uložiť zvýšenie procenta daňovej prirážky, v opačnom prípade však môže jej subvenciu odoprieť. To je priamé absurdum. Jednotlivé obce možno posudzovať len individuálne s uvažovaním ich zvláštnych vlastných pomerov. Veď nenajdeme ani dva stejné listy na strome, tým menej dve obce so stejnou štruktúrou. Z toho nasleduje, že by bolo pochybeným, keby sa na dosavádnom systeme sanačného fondu niečo menilo. Radšie nech to zostane pri dosavádnych pomeroch so zmenou, aby fond dostával nabudúce dvakráť toľko dotácie. Subvenčný system má však mimo toho ešte jednu veľkú vadu. Svádza totíž obce k ľahkomyseĺnému hospodáreniu. Aby určitá obec bola účastná na milionoch sanačného fondu, musí byť priamo špatnou, musí sa zadlžiť, a totíž vedie to ku zavrženiu morálky rozumného obecného hospodárenia. Vytvorivšia sa prax je totíž tá, že obec zo sanačného fondu nemôže na faktické investície obdržať ani haliera, ale môže obdržať len na ročné umorovanie - annuity - a úroky dlhov vyzdvihnutých k tomuto účelu. Lenže obec zaviaže sa pri vyzdvihnutí investičnej pôžičky na 30 až 40 rokov, kým existencia sanačného fondu podľa dosavádnych zkúseností je naprosto neurčitá. Zákonodarstvo môže na tom kedykoľvek meniť a potom celé bremeno investičnej dlhodobej pôžičky padne na krk poplatníkov obce.

Len jedným príkladom chcem dokazovať, k čomu vedie systém sanačného fondu. Mám pred sebou rozpočet mesta Břeclavy na rok 1931. Riadna rozpočtová potreba tohoto sotva 8000 obyvateľov čítajúceho mesta činí 9,500.000 Kč. Jeho príjmy činia 4,300.000 Kč. Schodok jeho riadneho rozpočtu tedy činí podľa toho 5,200.000 Kč. Na tento schodok splatí obyvateľstvo mesta pri použití 300%nej sadzby daňovej prirážky úhrnom 870.000 Kč, čo keď srazíme s výšudaného schodku 5,200.000 Kč, zbýva nezaokrytých 4,300.000 Kč, ktorú sumu zamýšľa mesto hradiť subvenciou žiadanou zo sanačného fondu. Avšak to ešte nestačí, lebo schodok mimoriadneho rozpočtu na r. 1931 činí 5,700,000 Kč.

Tento príklad nadovšetko eklatantne dokazuje, kam až vedie myšlienka a systém pána ministra financií dr Engliša. Vyvolá naprostú neistotu v obecnom hospodárení, prednostovia obcí nebudú môcť vopred počítať a budú sa len vo tme potácať. Nemôžeme vedieť, ako sa zmenia do niekoľko rokov zákony, veď dnešný znamená už zmenu tretiu. (Posl. dr Törköly [maďarsky]: Bude ešte i piata!) Už je ohlásená. Obce nebudú v stave vypracovať svoj program na dlhšiu dobu, veď k dovršeniu všetkého toho návrh zákona už obsahuje ustanovenie, že tento system platí len na 5 rokov, a potom príjde zasa nová zmena. Toto prehlásenie činí neistotu úplnou.

Ač musím uznať, že pri administratívnom posudzovaní obecných rozpočtov a obecných pôžičiek mení novella radikálne na dnešných neudržiteľných pomeroch a urýchli administratívné pokračovanie, pre uvedené jeho vady nemôžem ho prijať a budem proti nemu hlasovať.

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Richter. Dávám mu slovo.

Posl. Richter: Slavná sněmovno! Vážené dámy a pánové! Novelisace zákonů č. 76 a 77 a potom zákona o dani z piva byla předmětem podrobného rozboru se strany řečníků nár. socialistických a nepovažuji proto za nutné znovu nositi dříví do lesa a některými otázkami se nějak zvlášť podrobně obírati.

Dovolte mně však, abych se při této rozpravě dotkl některých otázek, které mají určitý význam, řekl bych politický a snad zásadně politický, a otázky, které se dotkl zde kolega se strany živnostenské, p. posl. A. Beneša která konec konců i z toho důvodu mne nutí, abych se o ní zmínil, poněvadž se objevuje v motivech vládního návrhu. Mám za to, že zákon o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy, který nyní novelujeme, vedle úkolů věcných, kterých ovšem nedosáhl, jak bylo konstatováno, měl také zahrocení politické a sociální, jak to odpovídalo politickému složení tehdejší vládní většiny.

Nás jako stranu socialistickou zajímá ve vysoké míře rozvržení veřejných břemen ať v hospodářství státním nebo samosprávném, kdo nese tíhu osobních a věcných nákladů ve státě a v jiných veřejných svazcích. Myslím, že nikdo nebude popírati, že zákon č. 77/1927 veden byl tendencí, tuto tíhu přenésti na bedra konsumentů. Sama důvodová zpráva k novele znovu opakuje, že bylo nutno nalézti pro obce nové zdroje příjmů ve formě samostatných dávek obecních, většinou povahy spotřební, aby tak bylo ulehčeno přirážkové břemeno přímých daní. Konstrukce příjmů samosprávných se tedy přibližuje takto konstrukci příjmů státních, které bohužel z převážné většiny čerpají své prostředky rovněž z pramenů rázu spotřebního. Důvodová zpráva osnovy, kterou právě projednáváme, má pro to stručné odůvodnění, jehoz si chci právě blíže všimnouti. Je to určitý anachronismus, jako by byla důvodová zpráva zaspala, že nastaly určité změny politické volbami minulého roku. Praví se tam, že přesun úhrady samosprávných výdajů na konsumenta souvisel s novou úpravou politické konstrukce obecní samosprávy, jíž prý bylo nutno přizpůsobiti i finanční soustavu obecní v zájmu únosnosti a záruky hospodárnosti. Mám za to, že se proti této konstrukci důvodů musíme rozhodně ohraditi. Nová úprava politické struktury obecní samosprávy spočívala v tom, že na obec se dostala demokracie, že se tam dostali ti, kteří před tím, před převratem neměli do obecních věcí co mluvit. To je ta nová konstrukce samosprávy, uplatnění zásad lidovlády a nic jiného. Jsme prostě toho názoru, že účast vrstev dříve ze vlivu na samosprávu vyloučených vyplynula ze zásady rovnosti a že nemusí býti vykupována a ospravedlňována také poplatností na obecní výdaje. (Výborně!) Takové důvody by mohly vésti k tomu, že přesun břemen na vrstvy únosné a o to se budeme vždycky snažiti - mohl by býti spojován se snahami vyloučiti domnělé nepoplatníky z ingerence na věci obecní. Slyšel jsem, že se po tom zde do jisté míry, snad zastřeně, volalo. Nemůžeme také tvrditi, že v dobách, kdy byla jiná politická konstrukce samosprávy v obcích, se lépe hospodařilo než nyní, zejména srovnáme-li vzrůst poválečných úkolů, že by byly tehdejší velké komuny hospodařily lépe než nyní, když jsou ovládány elementy socialistickými.

Stojíme na stanovisku, že finanční politika nejenom státu, nýbrž také obcí, okresů a zemí nemůže býti je prostým instrumentem pro zjednávání příjmů, nýbrž také instrumentem pro spravedlivější rozdělení národního důchodu. To má význam zejména i pro nynější dobu krise, která spočívá ve zmenšené nákupní schopnosti širokých vrstev, a to je zase důsledek špatného rozdělení výnosu národní práce. Proto budeme vždy zastávati zásadu, aby veřejná břemena nebyla ve formě spotřebních dávek svalována na bedra nejmenší únosnosti, a motiv; kdo má politický vliv v obci, musí také nésti břemeno obecní správy, pro nás neplatí.

Pan kol. Al. Beneš rozvinul zde otázku jednotné progresivní daně z příjmu, důchodové, to je zásada, kterou i my zastáváme. Chtěl by sanovat veškeré samosprávné svazky jakýmisi přirážkami k této dani. Proti tomu ovšem máme určité námitky, že totiž dosud nemáme instrumenty dostatečně energické a jemné, aby zachytily veškerý národní důchod. To konstatoval sám pan ministr dr Engliš v účetní uzávěrce na r. 1928, když řekl, že z veškerého výnosu národní práce, tedy národního důchodu, okolo 50% uniká zdanění, snad 53% - nechci se mýliti a nechci nikomu křivditi. Víme, že polovinu z toho nesli ti, kteří musí otevřeně přiznávati a nemohou zakrývati příjem, tedy gážisté a dělníci, jimž se daň sráží ve formě srážek. Ostatně při každé dani a přirážce jde o podíl z výnosu národní práce a ti, kdo platí tyto daně a přirážky, nejsou zdaleka nositeli těchto břemen. (Tak jest!) Je to vždycky jen pokus zachytiti pro výdaje státu a obcí subjekty daňové nejúnosnější. Pokus ten se často nezdaří, jak je dokumentováno výnosy zvláštní daně výdělkové za minulá léta, počínaje daňovou reformou a také novelisací daňového zákona, kterou projednáváme. Proto musím prohlásiti, že se mně nelíbí pasus vládních důvodů k §u 1, kde se s jakýmsi uspokojením konstatuje, že v té tříčtvrtinové většině, která se může rozhodnouti pro vyšší přirážky, pro 350 %, na okresech pro 150%, bude pravidelně většina poplatníků, jako by ti druzí, a to jsou z ohromné většiny dělníci a inteligence, neměli vůbec zájem na správném obecním hospodářství a výši přirážek. S takovou motivací nutno už přestati. (Tak jest!) Mám, myslím, právo prohlásiti, že každý volič socialistický a tím více národně-socialistický zástupce na obci je si dobře vědom hospodářské souvislosti výdajů a příjmů, jejich reflexu na životní úroveň, a že dobře ví, že nehospodárnost pocítí v prvé řadě sám, ne-li snad na své kůži, za to tím jistěji na svém talíři. (Výborně!) Konstatuji, že Praha, v níž vedoucí stranou jsme my, národní socialisté, drží přirážkové niveau na 190% a Brno, kde stejně mají rozhodný vliv socialisté, mělo až do účinnosti zákona č. 77/1927 přirážky hodně nízko pod maximem, které musilo zavésti v důsledku zákona č. 77/1927. Teprve když bylo tímto zákonem Brno zbaveno přídělu daně z obratu a když jako následek nového zákona o daních přímých poklesla daňová základna, musilo zvýšiti i sazbu přirážkovou a vyrovnati také sazby daně výdělkové bez ohledu na výdělkové poměry malých živnostníků. Tam jsme měli docela jiné sazby pro malé živnosti, počínaly 100%, končily 300%. Takovým způsobem byl malý živnostník chráněn. To ovšem od účinnosti zákona č. 77/1927 pominulo.

Máme smysl pro náš průmysl, export a jeho konkurenční schopnost na cizích trzích a pro tíseň daňovou našeho živnostníka. S těmito a podobnými úvahami může přijíti kdokoli a najde jistě u naší strany dosti porozumění. Ale prosím, aby už nadále lidoví zástupci na obcích nebyli považováni za element, který snad chce jenom brát a nechce nikomu nic dávat, aby nebyli považováni za petrolejníky. (Výborně!)

Zákon č. 77/27 byl už při svém vzniku považován za provisorium. Je otázka, čekalo-li se takové krátké provisorium. Rozhodně jsme názoru, že zákon o daních přímých nebyl myšlen jako provisorium a že se s jeho tak brzkou novelisací nepočítalo. Novelisují-li se však přece po třech letech, je na snadě otázka, jaká je příčina toho, že musilo dojíti k novelisaci těchto zákonů. O jedné příčině jsem se v podstatě zmínil. Je to otázka důvěry v demokracii, resp. příčina zklamání v těchto zákonech, nedůvěra v demokracii, která konec konců prokukuje, jak jsem uvedl, i v důvodech k novele k těmto zákonům. To omezení přirážek, ale zejména právo uzavírati zápůjčky, kontrola nadřízených úřadů nad hospodařením obcí, právo škrtati bez ohledu na zájmy veřejnosti, právo diktovati prameny obecních příjmů, trestní paragraf na starosty, to všechno bylo výrazem nedůvěry k novým lidem, které vyslal do samosprávných svazků nový proud demokracie. Stejného charakteru je ostatně také zákon o reformě veřejné správy a ten zaslouží také právě v tomto směru nejspěšnější novelisace a také doufáme, že i s tím vláda co nejdříve přijde. Nemohu nezdůrazniti, že šlo o uzákonění nedůvěry k samosprávě a že bylo také jasno a muselo býti všem jasno, že tato nedůvěra nemůže zůstati stát a že nemůže nejíti dál. Samosprávné svazky ztratily důvěru svých věřitelů, kterou před tím - a na to upozorňuji - měly, a octly se na poli hospodářském v roli kridatáře zbaveného svéprávnosti.

Jaké důsledky toho všeho byly, k tomu si dovolím uvésti jeden nebo dva příklady. Podle zprávy nejvyššího účetního a kontrolního úřadu prostředky na zlepšení nestátních silnic ze státního fondu silničního nemohly býti využity, třebaže byly povoleny, poněvadž obce a okresy nebyly s to v důsledku drakonických ustanovení zákona č. 77/27 opatřiti si výpůjčkou prostředky k úhradě nákladů, které měly nésti samy. Podle té uzávěrky ze 105 mil. obcím a okresům povolených, mohlo býti jen 35 mil. použito (Slyšte!), tedy jen 1/3. To je skutečnost z roku, kdy už nastupovala hospodářská krise se všemi svými neblahými důsledky. Také myslím, že ustanovení novely, která poskytují možnost, aby obce mohly uzavírati zápůjčky, je podstatným zlepšením celého dřívějšího zákona.

A teď si dovolím poukázati na to, jak to vypadá na některých místech, a vylíčím stručně situaci okresu boskovického. Kdyby nebyla věc ta podle svého stavu tragickou, nepostrádala by určitých momentů přímo komických. Na rok 1930 rozpočet tohoto okresu vykazoval potřebu okrouhle 5 mil., která měla býti kryta z přirážek částkou 1 1/2 mil. a z ostatních pramenů asi 60.000 Kč. Nárok na vyrovnávací fond činil 3,446.140 Kč. Po t. zv. úpravě rozpočtu byl příspěvek z vyrovnávacího fondu snížen na 1,153.223 Kč, slíbeno je proplatiti jen z 50% a do 31. října 1930 dostal okres vyplaceno 230.000 Kč, tedy 1/5. Při tom bylo dáno do rozpočtu to nejnutnější, ale i z toho škrtá se z položky na silnice, ač rozpočet pamatuje v tomto bodě jen na potřebu nejnaléhavější. Co se nedá škrtnouti, ale jinak je to nutné, k tomu přidává zemský výbor radu, aby se na to vypůjčilo. (Souhlas.) Ovšem půjčiti okresu z důvodů, které jsem uvedl již výše, nikdo nechce. A tak věci stojí takto:

Okres má výpůjčky krátkodobé, které uzavřel asi u 25 místních peněžních ústavů, vysoko zúročené, ale nemůže je konvertovati na dlouhodobé, poněvadž nenachází věřitele. Půldruhého milionu těchto výpůjček krátkodobých má vypověděno, ale nemůže je splatiti. Služné personálu se často vyplácí až 15. místo prvého. Na zaplacení štěrku dodavatelé čekají celý rok a dneska už na dodávku takovou nikdo nereflektuje, poněvadž peníze nedostává, a jsou-li nabídky, jsou pro vysoké ceny - odůvodněné velikým risikem podnikatele - nepřijatelné. (Výkřiky.) Okres si chtěl poříditi vlastní výrobu štěrku a drtě a příslušnou položku zařadil také do řádného rozpočtu, ale to bylo škrtnuto. (Výkřiky.) Má to prý hraditi z půjčky, kterou ovšem dnes nedostane. Tak to vypadá u jednoho okresního výboru a mám za to, že to tak jest i u ostatních.

Připomenul bych, že okresům by mohl stát podstatně pomoci, kdyby změnil podmínky pro převzetí silnic určených pro inkameraci. Jinak bez těch drakonických podmínek, které okresy splniti nemohou, není možno, aby z prostředků, které mají k disposici, upraveny byly takovým způsobem, jak to stát žádá, aby ta linka mohla býti přijata.

Uvážíme-li, že k tomu ještě přistupuje okleštění pravomoci okresních výborů a zastupitelstev, které bylo uzákoněno reformou politické správy, není potom divu, že k depresi finanční pojí se i deprese morální volených zástupců, a nedivíme se také dnes, že nikdo po čestné funkci zástupce lidu v okresech netouží. (Hlasy: Také není oč státi!) Ale mám za to, že bez živých sil národa a lidu, bez činorodé a iniciativní spolupráce demokracie, jediná byrokracie se s dnešními těžkými poměry nevypořádá. Zákon čís. 77 z r. 1927 byl jednou z podstatných chyb minulé vlády a minulé vládní většiny. Zhoršil záruková práva pro všechny dosavadní věřitele úvěrů komunálních a zasáhl tak zpětně do vytvořených právních poměrů a tím ovšem zhoršil schopnost úvěru obcí a podmínky úvěrové. Kde obce a okresy musely v zájmu svého obyvatelstva podnikati investice, jako to činila velká města, na př. Brno, musily hledati úvěr přechodný, daleko dražší, než dřívější úvěr komunální. Zákon čís. 77 z r. 1927 v době konjunktury spoutal hospodářskou volnost okresů a zemí; příliš se staral o kapitál, kdežto dnes musíme nastupovati tendenci opačnou a zvyšovati sazby přirážkové z donucení. Podstatným důvodem nedostatečnosti zákona, který novelujeme, bylo, nač upozornila již sestra posl. Zeminová, briskní odmítání všech opravných návrhů, které tehdejší státotvorná oposice k těmto otázkám přinášela.

Konečně myslím, že příčinou neúspěchu zákonů, které novelisujeme byla přílišná důvěra v mocné tohoto světa, v mechanismus hospodářského dění, v moc zákonů bez podstatné znalosti psychologického založení velkého kapitálu a jeho nositelů. Je to jakýsi pendent nedůvěry k demokracii. Když se odůvodňovalo omezení přirážkového břemene, byl to p. ministr dr Engliš, který očekával od tohoto omezení roztočení koleček našeho průmyslu. My jsme očekávali nižší ceny, vyplývající z ušetřených břemen samosprávných. Kolečka se sice točila, nechci rozhodovati, zda v důsledku slevy přirážek, ale ceny neklesaly a neklesají v četných oborech doposud. Ovšem nejvíce byla bita státní pokladna a s ní samosprávné svazky. Proto musí býti také novelisovány některé předpisy o dani výdělkové obecné a zejména zvláštní. Pan ministr dr Engliš dělá rozpočty s rozvahou a příjmy stanoví raději menší než větší a z toho důvodu má také určitou reservu příjmovou, která zachránila rovnováhu rozpočtu na příští rok. Ale srovnáme-li to, co očekával od daně výdělkové zvláštní s tím, co skutečně dostal, mám za to, že ještě nyní by platilo rozhořčení, které svého času projevil nad daňovou morálkou našich největších poplatníků. Bylo to zde řečeno v cifrách, já to řeknu v procentech. R. 1928 dostal ministr financí podle náležitosti jenom 27% rozpočtové částky z daně výdělkové zvláštní a r. 1929, když spustil ze svých nadějí, dostal 36%. To bylo v době hospodářské konjunktury. Efekt této důvěry ke kapitálu byl ten, že velký kapitál eskontoval všechny výhody zákonů čís. 76, 77 a 78/1957 pro svou kapsu, ale stát a samosprávné svazky ostrouhaly mrkvičku.

Nyní by bylo na místě, aby nahromaděný tuk za dobrá léta oživil naše národní hospodářství, ale mám za to, že se nedočkáme. Lidé chodí bez práce, dětí se chytá z podvýživy tuberkulosa, množí se zločinnost, věrný průvodce hmotné bídy, ale velký kapitál sedí na nahromaděném bohatství, správní radové berou statisícové příjmy a kartely udržují vysoké ceny. Nekouká zisk a proto se nic nehne. (Souhlas.) Nepotřebuji se o tom mnoho rozšiřovati, v té věci jest jistě zajímavé velké anathema, které nad naším kapitalismem pronesl člověk, který jistě neměl důvodu nějakým nepřátelským způsobem se stavěti proti kapitálu, arcibiskup dr Kordač nedávno ve svém interviewu.

Mám za to, že i dnes se do jisté míry velkému kapitálu ustupuje, a příkladem je tu spor o zpětné účinkování zákonů. Je podivuhodné, s jakou parátností si dovede velký kapitál najíti prostředky obrany, přímo vyzařující láskou k pořádku, právní bezpečnosti, stabilitě poměrů, která by ovšem byla podle našeho soudu nejlépe zabezpečena, kdyby lidé měli práci a zaměstnání. Je třeba spraviti se i s tímto problémem. Není pro nás žádné dogma ani žádné tabu. K právům nabytým máme jen potud úctu, pokud nejsou v rozporu s obecným blahem, a proto jsme také dělali na př. pozemkovou reformu, zákony na ochranu nájemníků a naposled odhlasovali zákon o míchání mouky, který je typem zákona působícího zpětně. Prošel patrně jen proto, že byl tak rychle odhlasován. Nás to ovšem nemrzí. Máme vyvinutý smysl pro právní bezpečnost a uznáváme, že se neupevňuje vědomí právní bezpečnosti, když se změní ex post právní podmínky, právní prostředí, v němž subjekt jednal, když je postaven před poměry jiné, než za jakých jednal, má-li prostě dostati míchanou mouku, když objednal uherskou. Je povinností zákonodárce tomu se vyhnouti. Ale zásada nemůže jíti tak daleko, aby se trpěly staré křivdy, aby stát zůstal pasivním k vyložené nespravedlnosti, nebo jak to řekl p. arcibiskup dr Kordač k vyloženému kořistnictví a spekulantství, nejde, aby stát nedbal toho, že první jeho povinností je, aby byl spravedlivý a při tom spravedlivost také konal, reparoval učiněné škody a zdanil třeba nazpět provokující a konjunkturální zisky. Prostě je nutno, aby zákony byly akomodovány morálce a není možné, aby morálka trpěla nedostatečnou iniciativností zákonodárcovou. Při mouce to zákonodárce udělal, při pivě nikoliv, zdá se, že pivovarníci jsou šikovnější, nežli mlynáři. Bylo by to také školou jednou pro vždy a možnost takového zpětného zdanění přemrštěných zisků by snad vedla k jejich zmenšení a tím k láci. Nebudu se dále tímto tematem zabývati, konstatuji jenom, že zákony zpětně působící podle ústavy dělati můžeme, že ustanovení §u 7 obč. zákona správně ustanovuje, že zákony nepůsobí nazpět, ale ani v nejmenším nehlásá zásadu, že nejsou možné zpět působící zákony.

Novela k zákonu č. 77 z r. 1927 ruší formálně instituci vyrovnávacího fondu a přenáší právo a povinnost vyrovnávati rozdíly ve finanční a hospodářské zdatnosti jednotlivých okresů a obcí na zemi, jimž dává k tomu účelu příděly. Stará myšlenka se tu objevuje v nové formě a je ji nutno akceptovati jako správnou a nutnou i pro budoucnost jako zásadu solidarity mezi kraji bohatými a kraji chudými.

Bohatství se v našem státě nenakupuje rovnoměrně a hromadí se v určitých buď přírodou, geografickým položením nebo administrativní úpravou favorisovaných centrech. Není-li možno na druhé straně kumulovati také podle toho povinnosti, je nutno z prostředků celostátních přispívati na kraje chudé. Při této příležitosti považuji také za svou povinnost upozorniti na ubohý podíl země Moravskoslezské v podnicích, jež budou prováděny v důsledku zákona o vodocestném fondu. Z tabulek k osnově zákona připojených vychází, že celková suma věnovaná pro splavnění řek a stavbu přístavů k Moravě činí 127,000.000 Kč, při čemž beru do počtu celou řeku Moravu, která přece v dolním toku zemi opouští, a pro stavbu přehrad 164,000.000 Kč, dohromady tedy 291 mil. Kč, ač ve skutečnosti to bude daleko méně. Na stavbě vodních děl Morava v této předloze se vůbec neúčastní. Na ostatní země je pamatováno více než 3 miliardami, na Čechy 2.333,000.000 Kč, na Moravu jen 291,000.000 Kč v celé stavební periodě. Tento podíl Moravy neodpovídá významu, poplatnosti, ani potřebě země Moravskoslezské. Mimo to na investice podporované z převážné části vodocestným fondem nutno hleděti také jako na prostředky sloužící k oživení výroby a čelící nezaměstnanosti. (Tak jest!) A už z toho důvodu nutno pamatovati na Moravu a Slezsko, stejně jako na ostatní části republiky. Mimo to však považuji za nutné, aby byla věnována pozornost zejména toku Moravy a jejích přítoků. Mám za to, že vláda najde cesty, aby do vodocestného zákona byla pojata větším podílem i země Moravskoslezská, a myslím, že nutno uvažovati o splavnění řeky Moravy až po Olomouc a přítoků jejích Dyje, Jihlavky a Svratky až po důležité centrum průmyslu a obchodu Brno a o spojení Dunaje s Odrou.

Ovšem je otázka, zda prostředky, které dává stát zemím, aby jimi disponovaly, pro okresy a obce, ale také pro sebe, budou dostatečny. Základem propočtu jsou totiž upravené rozpočty okresní a obecní, resp. jejich schodky. I když připustíme, že obce zvyšovaly své potřeby, aby se jim z vyrovnávacího fondu něco dostalo, přece je jenom nepoměr mezi tím, co obce a okresy žádaly na krytí schodku a čeho se jim dostalo nebo dostat mělo, přílišný.

Podle důvodové zprávy činily upravené schodky rozpočtů okresů a obcí v Čechách v r. 1928 20% skutečně obcemi vykázaných a z vyrovnávacího fondu požadovaných schodků, na Moravě 36%. V r. 1929 pak v Čechách 35% a na Moravě 32%.

Já připomínám k tomu ještě tolik, že podle důvodové zprávy počítá na př. pro Moravu pan ministr Engliš v důsledku zvýšené sazby přirážkové a v důsledku rozšíření základny daňové s ušetřením 31,300.000 Kč. Bohužel výpočty moravského zemského výboru jsou poněkud jiné. Podle jeho výpočtu nynější příbytek obcí a okresů nebude se pohybovati na více než 50% toho, co pan ministr Engliš vypočítává. Nechci v té věci rozhodovat, ale fakt je, že to procento, které jsem uvedl, je důkazem, že okresy a obce nebudou moci náležitě dostáti svým povinnostem. Zásada účelové solidarity, na které osnova stojí v těchto ustanoveních tím dostává povážlivou trhlinu a změní se v zápas mezi zeměmi a nižšími samosprávnými svazky o prostředky poskytnuté státem a země budou odnášet všechnu tíhu finančních nesnází okresů a obcí.

Podstatnou vadou zákona č. 77 z r. 1927 je také to, že nečiní podstatného rozdílu mezi obcemi velkými a malými, a že shrnuje velké a malé obce pod jeden zákonodárný klobouk. Nesmí se však zapomínati, že velká města, zejména hlavní zemská města mají určité povinnosti, o kterých se malým obcím vůbec ani nezdá. Tam vznikají celé nové čtvrti a ulice se všemi moderními vymoženostmi, jako voda, plyn, elektrisace, dláždění, komunikace atd., tam nutno stavěti nové školy atd. Tato města mají také úkoly rázu kulturního pro sebe a celé okolí, rázu sociálního a hygienického, což platí zejména o městu Praze, ale platí to také o jiných hlavních městech. Jiné obce přicházejí k těmto nákladům jednou za lidský věk.