Uvedu několik číslic. V roce 1929 bylo vystaveno výčepního piva 8,375.898 hl. Čítejme pouze po 150 Kč a k tomu 16%ní přirážku, t. j. 170 Kč. Ležáku bylo vystaveno 2,811.012 hl a 178 Kč, k tomu přirážka 16 Kč, úhrnem 194 Kč. Nemluvím ani o specielním pivu, které tvoří jen nepatrný zlomek. Násobíme-li těchto 8,375.898 hl 170 Kč, obdržíme číslici 1.423,900.660 Kč hrubého. U ležáku při 2.811.012 hl a ceně 194 Kč, obdržíme číslici 545,336.328 Kč, úhrnem tedy 1.969,236.988 Kč, tedy téměř 2 miliardy. Z 11,186.910 hl piva bylo získáno r. 1929 1.687,135.788 Kč. Řekněme, že tato suma se obdrží i v r. 1931.

Jak to vypadá nyní s daní? Zaplatilo se na dani v r. 1929 podle zprávy výborové 401 mil. Kč, v r. 1931 bude činiti tato daň 552,952.028 Kč. Zůstane tedy v r. 1927 po zaplacení daní 1.286,135.788 Kč hrubého. Pro rok 1931 se počítá 1.134,183.760 Kč, takže projeví se rozdíl 151,952.028 Kč. Náklad na suroviny chmel a slad u 1 hl výčepního piva v roce 1928 klesl r. 1929 z 90 Kč průměrně na 60 Kč. Při 11,869.910 hl násobeno 90 dostaneme 1.006,821.900 Kč, násobíme-li 60 dostaneme jen 671,214.600 Kč. Nyní uveďme rozbor konečný: Příjem za pivo r. 1929 byl 1.687,135.788 Kč, výrobní náklady 1.006,821.900 Kč. A jak to bude vypadati r. 1930? Příjem 1.687,135.788 Kč, výrobní náklady však klesly na 671,214.600 Kč. Zůstatek pro rok 1929 činil 680,313.888 Kč, pro rok 1930 z titulu snížených těchto nákladů výrobních 1.015,921.188 Kč. Zdanění pro léta minulá činilo 401 mil. Kč, pro příští léta 552,952.028 Kč. Jeví se zde rozdíl ten, že zisk činil pro léta minulá 279,313.888 Kč a nyní 462,969.160 Kč.

Z uvedených číslic je vidno, jaké ohromné nadzisky plynuly do kapes majitelům a akcionářům pivovarů bez ohledu na to, že suroviny tak hluboko poklesly.

Chystané zdanění zdaleka neodpovídá ohromným ziskům pivovarů. Toto zdanění nedosahuje ani zdražení z r. 1929. V zákoně se praví, že ministr zásobování v dohodě s ministrem obchodu a zemědělství mohou povolovati výjimky. Z dosavadní prakse je přece známo, že čsl. ministři dovedou vyhověti vždycky potřebám průmyslového kapitálu a najmě bankám, které se podílí ve velké míře na pivovarnictví.

Považujeme tento návrh na zavedení daně z piva za další útok na kapsy pracující třídy a za další daňové břemeno, neboť na základě těch různých klausulí se umožňuje pivovarům tuto daň převaliti na bedra konsumentů. Konečně výnos daně z piva připadne z největší části státní pokladně a příděl daně z piva jednotlivým zemím se zvýší pouze nepatrně, neboť těmto připadne ze zvýšené dávky pouze 24˙6%, což činí 139,433.724 Kč.

A nyní, jaký prospěch budou míti obce resp. země z úpravy daně výdělkové? Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon o přímých daních má buditi zdání, že pro příště se nepodaří kapitalistickým společnostem uniknouti povinnostem placení daní a že tímto zákonem budou k této povinnosti nuceny. Tím potvrzuje ministr financí skutečnost, že kapitalisté z této daně zpronevěřili ohromné sumy. Prováděli to předně tím rafinovaným způsobem, že odkládali velké fondy reservní na případné ztráty v budoucnu. Z těchto prostě neplatili žádné daně, i když ztráty ve skutečnosti nenastaly. V tom případě, že ztráty nastaly skutečně, nehradili je z reservního fondu, který byl k tomu určen, nýbrž z ostatního výtěžku, a pak ani z této části výtěžku neplatili daní.

Nyní tedy podle zákona č. 702 budou povinni hraditi ztráty z reservního fondu, určeného pro tyto ztráty, a konečně po 4 letech dokázati, jak s tímto fondem bylo naloženo. Každému je přece dnes známo, že kapitalistické podniky účetnicky ve svých obchodních knihách dokáží všecko, co se na nich žádá a najmě co je v jejich prospěch. 4 léta jim přec úplně stačí, aby se velká část jejich zisků ztratila v jejich fondech "pro případ ztráty", ze kterých pak na základě svých knih daně platiti nemusí.

Kapitalistické triky spočívají v řadě jiných zlodějen. Na př. koupili anebo předstírali koupi 15% akcií jiné kapitalistické společnosti. Podle zákona z podílů na zisku nemuseli z těchto akcií platiti žádných daní. K tomu však tvrdili lživě, že si peníze na koupi těchto akcií vypůjčili a že z této "zápůjčky" museli platiti vysoké úroky, a z toho obnosu vydaného na úroky, opět neplatili daní. Takovýmto způsobem "prodávali" si kapitalisté mezi sebou své akcie, neplatili z vysokých dividend daní a dokonce zpronevěřovali kromě toho ještě povinné daně z vymyšlených úroků.

Nyní budou prý povinni dokázati, že nabyli 20% akcií jiné tuzemské kapitalistické společnosti z vlastních prostředků a že je měli ve svém vlastnictví po 2 hospodářská období. Kapitalistům se zajisté i na příště podaří prokázati to ve všech směrech.

Podle vládního návrhu bude tato zvláštní daň výdělková zvýšena z 8% na 9%. Ani tímto zvýšením nebude však zjednána náprava, neboť vezmeme-li zřetel na všechny možnosti kapitalistů, které budou tito míti při uplatňování ztrátových fondů, cizích podílů a krise vůbec, můžeme se vší určitostí předpovídati, že ve skutečnosti výnos této daně bude menší, než byl dříve. Nebude nám přec nikdo namlouvati něco o daňové morálce kapitalistů. Je třeba vzíti do ruky finanční zákon pro r. 1930 a státní účetní závěrku z r. 1929, v jakém světle se projevují nedoplatky daní přímých. V r. 1923 nebylo zaplaceno na přímých daních 1.794,996.489 Kč, v r. 1924 2.513,835.482 Kč, v r. 1925 3.141,548.286 Kč, v r. 1926 4.978,732.915 Kč, v r. 1927 4.027,828.114 Kč, v r. 1928 3.304,732.690 Kč, v r. 1929 2.275,387.715 Kč.

Z celkových nedoplatků daňových na r. 1929 z obnosu 4.775,681.241 Kč figuruje položka 2.275,387.715 Kč nezaplacených přímých daní a 1.344,710.691 Kč daň z obratu a daň přepychová.

Daňová břemena jsou přesunována soustavně na bedra nejširších mas pracujícího lidu. Naproti tomu buržoasie se této povinnosti zbavuje. Přes zhoršující se situaci, která je pro pracující třídu přímo katastrofální, je výnos daní spotřebních a nepřímých stále větší. Naproti tomu daně přímé se snižují. Na přímých daních bylo přijato v r. 1929 mnohem méně, než bylo rozpočteno. Na př. na všeobecné dani výdělkové bylo v rozpočtu předepsáno 175,365.500 Kč, platba však činila 48,013.278 Kč. Zvláštní daň výdělková byla rozpočtově předepsána 221,450.000 Kč a platba činila pouze 87,928.386 Kč. Taktéž při dani pozemkové rozpočtené na 82,892.000 Kč činila platba pouze 51,017.956 Kč.

Zato u daní spotřebních, které jsou předepsány částkou 1.718,224.800 Kč, činí platba 1.826,544.387 Kč, tedy více o 108,319.587 Kč. Ovšem je to daň spotřební, je to daň z cukru, masa atd. Jedním slovem, stát čerpá na daních příjem z 80% na daních nepřímých, které zatěžují nejširší masy konsumentské, jak jsem již zdůraznil, a naproti tomu pouze 20% se podílí velkokapitál na daních přímých.

Za tři léta, za r. 1927, 1928 a 1929, poklesl příjem přímých daní o 256,728.000 Kč a daň spotřební vzrostla o 872 mil. Kč. Nedoplatky přímých daní svědčí o daňové morálce čsl. vlastenecké buržoasie. Daňové nedoplatky svědčí také o silných politických vlivech, což vlastně bylo již potvrzeno v rozpočtovém výboru samým ministrem financí dr Englišem. Jinak však dělníci, malí rolníci a drobní živnostníci se této povinnosti nevyhnou. Zaměstnavatelé srážejí daň dělníkům i v tom případě, když nejsou ani celý rok zaměstnáni. Mohli bychom podati důkazy, jak se postupuje při vymáhání neoprávněně vybíraných daní, které trvá mnohdy celý rok a v řadě případů se tyto daně prostě připíší k dobru. (Posl. Čižinská: V Karlíně předepsal berní úřad daň z pense, která činila 60 Kč týdně!) To jsou už všeobecné zjevy. Sami však tuto povinnost neplní. Kapitalistický režim snižuje životní úroveň dělníkům i po této stránce. Životní úroveň dělníka je snižována nejen snižováním mezd a celní politikou, nýbrž i politikou daňovou. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Rozpočtový výbor promrskal rozpočet pro r. 1931, rozpočet kapitalistického státu. I z tohoto rozpočtu je vidno uvalování ohromných břemen na nejširší proletářské masy. Tento rozpočet byl zpracován za součinnosti socialistických ministrů i za součinnosti socialistů. Posl. Remeš se sice vyjádřil, že sice budou hlasovati pro rozpočet, že to však neznamená, že dávají sankci daňové politice, která si troufá jen na chudé, ale má plno ohledů k vrstvám zámožným. Dále pravil: "Schválíme-li tento rozpočet, činíme tak pouze v zájmu státu." Socialisté tedy v zájmu kapitalistického státu schválí dnešní nemravný daňový systém, i když jsou jím postiženy armády dělníků, i když tento režim používá i výnosu daní nepřímých k budování potlačovacího aparátu, pomocí jehož jsou dělníci zbavováni svobod a všech práv. Nemůže býti ovšem ani jinak.

Buržoasie nemá dnes v Československu sama dosti sil, aby mohla svůj ďábelský vykořisťovací plán provésti. Provádí jej proto za pomoci svých podomků a lokajů, kteří v této úloze dobře obstáli a kterým už několikrát vystavila buržoasie po této stránce vysvědčení vyspělosti a otrocké oddanosti.

S otázkou daně z piva bude také zase znovu sehrána komedie. Ukáže se tu znovu dvojí tvář socialistů; dělníkům budou tvrditi, že sice s touto daní nesouhlasí, že však pro vyšší zájmy byli nuceni pro ni hlasovati. Dělnictvo bude znovu obětním beránkem pro vyšší zájmy - pro zájmy majitelů pivovarů budou dělníci nuceni odepříti si tu sklenici piva avšak tato dvojí politika nedá se věčně prováděti. Dělníci již prohlédají, zatratí tuto politiku a poženou k čertu nejen buržoasii, nýbrž i její spojence, socialistické vůdce, kteří mají jen jeden zájem, prodloužiti život kapitalismu a při tom se také sami podíleti na kořisti. Jde jedině o to, aby byl kapitalismu život prodloužen, tomu kapitalismu, pro který již záchrany není. Exponenti kapitálu cítí, že se blíží jejich konec, že pro ně není záchrany. Co dělají v takovém okamžiku socialisté? Popularisují veškeré reakční zákony, pro které hlasují, dělají tyto zákony pro dělníky stravitelnými. V popularisování všeho bezpráví tkví ohromné nebezpečí pro pracující třídu, právě tak jako v doporučované spolupráci dělnictva s kapitalisty, v harmonii práce s kapitálem. Ale není to také recept pana dr Kramáře? I pan dr Kramář mluví na schůzích o té práci kapitálu s dělnictvem. Co však znamenají jeho řeči? Vyzývá dělníky, aby byli trpělivými, aby přinášeli stále větší oběti ve prospěch kapitálu, aby bylo buzeno zdání, že zaměstnavatelé mají s dělnictvem stejné zájmy. Ve skutečnosti to znamená prodlužování života kapitalismu za cenu soustavného bídačení, vykupování blahobytu buržoasie bídou dělnictva.

Chci uvésti malý příklad. Při projednávání kapitoly 17 rozpočtu jsem kritisoval již minulého roku zločinný útok ministerstva soc. péče a p. ministra Šrámka na položku pro invalidy, která byla snížena o 37 mil. Kč. Tehdy mně bylo řečeno, že rozpočet byl sděláván Šrámkem a že dr Czech, nynější pan ministr, neměl na to vlivu. Letos byl rozpočet tento připravován sociálním demokratem dr Czechem, a jaký je výsledek? Snížení položky ne o 37 mil. Kč, nýbrž o celých 41 mil. Kč! Táži se pánů: Je to zločin, když to provede Šrámek, a není to zločin, když to provede socialista dr Czech?

Půjdu dále. Při posledním projednávání zákona o celním sazebníku byl tento zákon hodnocen se strany socialistů jako zločin a letos, kdy pro to hlasovali také socialisté, to již zločinem není? Nevím, jak bych měl vlastně na to nahlížeti. Když se zločiny tyto provádějí za součinnosti socialistů, přestávají býti zločiny? Je nebezpečí v tom, že bezpráví, které se páše na dělnické třídě, takovýmto způsobem se zkresluje, že se dělá dělnictvu stravitelným. Bude proto naším úkolem, abychom je z tohoto bludu vymanili.

Nedávno se projednával zákon o změně vymílání obilí a míchání mouky. I tento zákon socialisté doporučovali, a nyní se již projevují důsledky: cena mouky stoupá. V čí je to prospěch? Ve prospěch dělníků, kterým se zákon doporučoval? Jistě že ne, právě naopak.

Nemohu pochopiti, jak je možno nečeliti soustavné ofensivě socialistů, jak je možno umožňovati buržoasii provádění zločinných plánů? Jest jisto, že tento druh takového socialismu, který je nucen podávati ruku reakci v době nejvyšších třídních rozporů, musí se nevyhnutelně proměniti v sociálfašismus. (Tak jest!) Dělnická třída tuto proměnu vašeho socialismu v sociálfašismus draze vykupuje. Mluvíte-li mnohdy o demokracii, co je to vlastně ta demokracie, jak může býti hovořeno o demokracii ve státě, kde určitá část smetánky, určité vrstvy se topí v blahobytě a druhá část umírá podvýživou, umírá hlady?

Včerejší "Večerník Českého slova" přinesl článek s nadpisem: "Když lidé žebrají o trochu polévky, jest již opravdu zle!" Pánové, ptal bych se nyní, jak je možno k tomu klidně přihlížeti, jak je možno nečiniti odpovědny z tohoto zločinu vládní kruhy, jak je možno ponechati nepovšimnuty ohromné zisky kapitalistů, jak je možno klidně přihlížeti k tomu, jak jedna část obyvatelstva se topí v blahobytu a druhá umírá hlady? Je to ten váš socialismus? Jistě, že to není žádný socialismus.

Chtěl bych nyní poukázati na to, jak se vlastně projevuje zde určitá žárlivost a nenasytnost. Máme zde finanční kapitál, máme zde průmyslový kapitál, máme zde agrární velmože a také agrární průmysl a je jistě třeba, abychom sledovali toto vzájemné rivalství mezi těmito skupinami.

Na nedávné schůzi republikánské organisace zde v Praze mluvil posl. Dubický. Kdo zná posl. Dubického, ví, že to není podřadný člen této organisace. Jak to staví posl. Dubický? Dovodil, že zemědělci jsou poklesem cen vháněni do situace katastrofální. Poukázal na záslužnou práci ministra Bradáče a republikánských klubů, která směřuje ke zmírnění dnešní krise, a volal právem, aby i těžký průmysl šel s cenami dolů. V řeči své mimo jiné uvedl:

"V první řadě přicházela v úvahu nejdůležitější surovina - železo. Čekali jsme, jak promluví železářský kartel, vedený vítkovickým Sonnenscheinem. A promluvil tak, že je nutno žasnouti nad jeho odvahou. Deputace železářského kartelu odevzdala ministru obchodu memorandum, ve kterém železářský průmysl prohlašuje, že nemůže ceny svých výrobků snížiti. Obdobně učinily cementárny.

A tu se ptáme? Je nutno, aby železářský průmysl nadále kalkuloval s miliardovým podnikatelským ziskem, na který si dlouhá léta zvykl? Má právo prohlásiti jen proto, aby jeho zisky nebyly ničím dotčeny, že nic nesleví, když všechny ostatní složky obyvatelstva jsou nuceny přinášeti těžké oběti na své životní úrovni? Vláda musí rozhodnouti, je-li možné, aby nejmocnější složky průmyslu ze sobeckých zájmů směly překážeti každému kroku na cestě k ozdravení hospodářských poměrů.

Stále více a více se ukazuje nutnost dohody skupin, representující lidi práce. Svého času letělo českým světem heslo: Vláda dělníků a sedláků! Ti, kdož první toto heslo vyřkli, měli na mysli diktaturu. Agrární demokracie ji popírá a učí, aby na základě demokratické spolupráce dohodly se strany na pracovním programu ve prospěch všech. Každá dohoda musí pak býti loyálně plněna a poctivě prováděna, byť šlo i o věci nepopulární."

Co tím chce říci posl. Dubický? Slevte něco z ohromných zisků, ponechte také něco nám, my chceme také něco z toho trhnouti! Je to rvaní o kořist, projevuje se nenasytnost, ovšem při tom dělnická třída tuto nenasytnost draze vykoupí a nejen dělnická třída, nýbrž i drobní zemědělci, domkáři a chalupníci a najmě zemědělští dělníci. Posl. Dubický tedy volá po snížení miliardových zisků tohoto průmyslu, jakoby pouze těžký průmysl projevoval svoji chamtivost a nenasytnost. Co však dělá agrární průmysl? Jak si počíná agrární buržoasie? Či agrární buržoasie neubíjí svou daňovou politikou malé rolníky, domkáře a chalupníky? Či nemá agrární buržoasie v rukou téměř všechny cukrovary? Proč cukrovary platí drobným pěstitelům cukrovky tak nízké ceny za cukrovku a při tom vykazují milionové zisky? Proč lihovary platí směšné ceny pěstitelům bramborů? Kdo jsou tito drobní pěstitelé bramborů? Nejsou to lidé z jejich tábora, z horských bídných krajů, kde kromě ovsa a brambor nelze nic jiného pěstovati? Kde je vaše heslo: venkov jedna rodina? Agrární partaj byla zúčastněna téměř na všech dosavadních vládách. Agrární partaj vlastní celou řadu pivovarů. Proč tedy nezakročí proti vyložené zlodějně pivovarů? Jak je možno dopustiti, aby při dnešních cenách ječmene a chmele nebyla snížena cena piva? Prostě z toho důvodu, že také participují na této zlodějně. A proto nechávají ohromné zisky pivovarů nepovšimnuty. Klamete prostě venkovský lid, avšak i tento venkovský lid prohlédá. Venkovský lid se již probouzí, začíná správně chápati, že jeho místo není v agrární partaji, že jeho místo je po boku dělnictva, které dnešním režimem stejně trpí. I venkovský lid se zbaví těch parasitů.

V rozpočtovém výboru jsme navrhli zvýšení daně výdělkové z dosavadních 8% na 20%. Pan zpravodaj posl. dr Patejdl doporučil tento návrh zamítnouti, že prý by to znamenalo zatížení podniků, které by prý měly důvod k zavírání podniků. Podniky jsou však stejně zavírány, přesto že neplatí vůbec žádné daně.

Včera zde byla deputace ze Slovenska z Kunové Teplice, která si stěžovala na tamní firmu, která je majetkem banky Tatra. Tato firma hodlá tento závod uzavříti, je to továrna na hospodářské stroje a slévárna. Dělníci se bouří, demonstrují, ale co se při tom děje? Dělníci jsou zatýkáni, žalářováni, protože volají po chlebě a práci, protože chtějí, aby byl podnik uveden do chodu. A, pánové, nejenom to, je zde 49 okolních obcí, které se obrátily na úřady, aby se stala náprava. Pan ministr dr Czech pokrčí rameny prostě a řekne, že zde není té moci, aby byl zaměstnavatel donucen závod udržovat v chodu, a najmě v tom případě, když zde výrobní podmínky jsou. (Výkřiky komunistických poslanců.) A ovšem není to pouze Slovensko, jsou to také historické země, kde průmysl zastavuje práci. Je to řada textilních továren, jsou to sklárny i průmysl železářský. Bilance různých podniků přes to však vykazuje milionové zisky. Majitelé podniků ovšem nejsou ochotni pracovat s menšími zisky. Kartely zavírají méně výnosné podniky i podniky, které nejsou dostatečně racionelně vybaveny, což jim umožňuje vyhazovat dělníky z továren na dlažbu a odsuzovat je takovýmto způsobem k smrti hladem.

A nyní několik slov k návrhu o dani z piva s hlediska těch návrhů, které jsme podali již v rozpočtovém výboru. Podali jsme návrh na škrtnutí §u 55, odst. 4. Co jsme tímto návrhem sledovali? V důvodové zprávě se uvádí, že finanční správa byla si vědoma, že slevy a úlevy budou míti za následek snížení výnosu obou daní. Neočekávala ovšem, že se po účinnosti daňového zákona dostaví tak rapidní pokles, že u zvláštní daně výdělkové klesne výnos z 250 mil. Kč r. 1927 v příštím roce 1928 na pouhých 41 mil. Kč.

To jsme měli na zřeteli, aby totiž původní odstavec tohoto zákona byl škrtnut. A nevím, jak bych to posuzoval. Myslím, že jenom idiot může tuto otázku postaviti tak, že by komunisté v tomto případě měli snahu ulehčiti nebo pomáhati kapitalistům.

Jak zní článek toho původního zákona? "U podniků vedoucích řádně knihy obchodní, které měly prokazatelně na počátku hospodářského období pro zdanění rozhodného ve svém vlastnictví aspoň 15% akcií, kuksů, podílů společností s obmezeným ručením nebo užitkových listů jiného tuzemského podniku podrobeného zvláštní dani výdělkové, nezapočítávají se do základu všeobecné daně výdělkové podíly na zisku zmíněných podniků."

Měli jsme na zřeteli, aby právě tento odstavec byl škrtnut, poněvadž nejenom z titulu tohoto odstavce, nýbrž i z titulů jiných odstavců měli kapitalisté možnost zpronevěřiti ohromné daně, zbaviti se povinnosti daňové a tyto daně převalovat na bedra chudiny. My tento návrh znovu podáváme sněmovně, poněvadž jsme již předem přesvědčeni, že i tento zákon tak, jak je formulován, zase umožňuje kapitalistům zbaviti se této povinnosti, a že stejně zase bude odhlasován, aniž by byl změněn v tom smyslu, jak jsme navrhovali.

Není myslitelno, aby takhle byla otázka takovýchto návrhů chápána a stavěna do takového světla. Již jsem zde uvedl naše stanovisko k této dani z piva i k otázce daňové. Nebylo to pouze tvrzení moje, nýbrž dokonce i tvrzení koaličních poslanců, dokonce i tvrzení p. předsedy rozpočtového výboru dr Černého. Ale, pánové, bude zde odvaha, aby náprava skutečně se stala? Dnešní režim již není schopen, aby s tohoto hlediska nápravu zjednal, aby přesunul daňové břemeno z chudých vrstev na bohaté, nýbrž dnešní režim to dělá obráceně - a naší povinností bude, abychom s tímto režimem v nejkratší době súčtovali! (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda posl. Špatný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, p. posl. Špačkovi.

Posl. Špaček: Vážení pánové! Dovolte mi předem, abych úvodem precisoval jménem svého klubu zásadní stanovisko k celému souboru vládních návrhů, které se právě projednávají. Návrhy tyto jsou výsledkem koaliční dohody. Je přirozeno, že naše strana jako součást koalice bude pro ně hlasovat. To však nám nemůže zabrániti, abychom znovu nedali výraz svému přesvědčení, že zvyšování veřejných břemen není vhodným počinem ve chvíli, kdy vážnost hospodářské krise je zřejmá již obecně. Mezi vývojem státních financí a tendencemi hospodářského vývoje, jejž také stát zdržuje, dochází k velké nesrovnalosti. Na jedné straně se žádá právem, aby se co nejrychleji všechny obory hospodářského života přizpůsobily změněné hladině cenové, na druhé straně se zvyšují veřejná břemena, zatěžuje administrativa podniků novými a složitými daňovými břemeny a požadavky nových obtížných důkazů.

Ve státech, jež s námi konkurují na světových trzích, dochází ke zmírnění břemen. O zmírnění těchto břemen usiluje Německo a zmírnění jejich bylo provedeno ve Francii a provádí se jinde. Slyšeli jsme nedávno projev německého kancléře, jenž se výslovně postavil proti návrhu na zvýšení obratové daně, ač její sazba v Německu činí pouze 3/4%, kdežto u nás celá 2%. Slyšeli jsme, že v Německu pošty vyjednávají o snížení poplatků, zatím co u nás má dojíti opět ke zvýšení poplatků poštovních, a to při poštovních balících o 30 mil. Slyšíme, že je nutno provésti v určitých oborech koncentraci, zatím však cesta k ní prostřednictvím Holdingových akcí se ztěžuje. Naléhá se na snížení cen v průmyslu a dlužno také říci, že v největší části průmyslu k tomuto snížení již došlo, jak ukazuje pokles indexu velkoobchodních cen výrobků průmyslových, jenž za dobu jednoho roku klesl o 13 %. Toto stanovisko, jež zaujímá státní správa, má především po našem soudu zaujmouti také sama vůči sobě a má prostředky k úhradě nezbytných sociálních a hospodářských nákladů hledati ne ve zvýšení a ve ztěžování hospodářského vývoje podniků, nýbrž ve věcných úsporách a v racionalisaci státního provozu.

Kvitujeme s povděkem, že nebyla zrušena odčitatelnost výdělkových daní, jak se původně navrhovalo. Bylo by to znamenalo zvýšení, jehož by hospodářský život nesnesl. V důvodové zprávě rozpočtového výboru čteme, že odčitatelnost byla ponechána v uvážení trvající hospodářské deprese. Prohlašujeme zcela jasně, že trváme na ponechání odčitatelnosti ne snad jen se zřetelem na hospodářskou depresi, nýbrž proto, že se zásadně stavíme proti zvýšení, které by zrušení odčitatelnosti mělo v zápětí. Nechceme, aby o této věci trvala snad nejasnost. Zabrániti dalšímu zvyšování daňových břemen není pro nás otázkou doby přechodné, je pro nás zásadou, na které v zájmu živností, průmyslu a obchodu a jejich spolupracovníků stejně jako v zájmu celého hospodářského života budeme neúchylně trvati. A stejně obrana proti zpětné účinnosti jakýchkoli ustanovení daňových a snaha o posílení reserv v závodech není pro nás jen výhodou pro přechodnou dobu hospodářské deprese, nýbrž otázkou zásadní.

A nyní dovolte, vážení pánové, abych zaujal stanovisko k jednotlivým předlohám. Budu se snažiti býti co nejstručnějším. Jde o vytýčení zásadních hledisek a zásadních pochyb, které naše strana vůči těmto předlohám projevila nebo projeviti chce. Pokud jde o zvýšení daní přímých, po případě o zvýšení samosprávních daní, kterými jsou přirážky k státním daním přímým na jedné straně, a o zvýšení daní nepřímých, daně konsumní, kterou je daň z piva, je jisto, že vláda nemohla v této době, kdy státní výdaje potřebují nových zdrojů příjmů, přijíti s jednostranným návrhem, buď na zvýšení daní jen přímých, nebo na zvýšení jenom daní nepřímých. Tento kompromis, který vidíme v těchto podaných zvyšovacích návrzích jak v oboru daní přímých, tak v oboru daní nepřímých, odpovídá ovšem struktuře našeho hospodářského života a základně finanční politiky našeho státu a odpovídá rovněž principu demokracie, na kterém naše republika stojí. Ale dovoluji si říci, že všechny ony námitky proti daním nepřímým, případně proti jejich zvyšování, které byly v této debatě předneseny, jmenovitě se strany pánů zástupců marxistických názorů a marxistických hospodářských tendencí, kteří stěžují si na to, že se těmito daněmi nepřímými a jejich zvyšováním zatěžuje konsumní síla, po případě konsumní možnost obyvatelstva, jsou všechny i s našeho hlediska do jisté míry přijatelny. I my chápeme jejich tendenci, tendenci nezvyšovati životní míru nejširších vrstev obyvatelstva našeho státu, ale nemůžeme neprojeviti při tom zásadní názor, že zvyšování daní nepřímých jest a bude v budoucnosti zdrojem a trvalým samozřejmým důsledkem celé ústavní a veřejnopolitické struktury našeho státu. Není možno chtíti jednostranně, aby ve státě všechna moc vycházela z lidu, t. j. z nejširších vrstev lidových, aby veřejné řády volební, kterými se tato moc konstruuje a projevuje, byly založeny na zásadě: jednotlivec je roveň jednotlivci bez ohledu, jakého je původu, jaké je vrstvy společenské, jakého je náboženství, národnosti atd. Není možno chtíti, aby platila tato zásada, úplná rovnost člověka, který má volební právo v naší republice, jen pro obor působnosti, která spravuje tento stát, udílí rozkazy, jakým duchem, v jakých tendencích má býti spravován. Je přirozeno, že tyto vrstvy musí býti také z velké části a budou do budoucnosti podle našeho přesvědčení čím dále tím více nositeli veřejných břemen. Je to přirozený důsledek veškeré politiky, která z konstrukce a základů naší demokracie vysvítá a vyvěrá. Je přirozeno, že tyto široké vrstvy nejsou majetníky velikého, ba ani podstatného majetku, že budou vždycky s jistou nepřízní hleděti na každého, kdo vlastní určitý majetek, to jest určité výrobní prostředky. Jak jsme se o tom za 12 let trvání naší republiky přesvědčili, je zjevné, že tendence, která zde byla, totiž zatěžovati čím dále tím více majetek podnikatelský, systém výrobní, omezovati vlastnictví výrobních prostředků, tendence, která byla jmenovitě v prvých letech republiky velmi zjevná, potrvá i nyní a bude se snad zesilovati v budoucnosti. Jejím přirozeným následkem bude, že soukromý majetek bude, chcete-li, rozdělován rovnoměrněji, že však zároveň bude upadati podnikatelská ochota, že budou upadati snahy státi se samostatným podnikatelem, poněvadž veškeré tyto zákony, kterými se ve jménu tendence levých politických stran majetek a disposice tímto majetkem a důchody omezuje, veškeré tyto tendence, které sleduje finanční politika státu tím, že snižuje sazby jmenovitě určitých druhů daňových progresivně vzhledem k důchodu, budou míti za následek, že postupně bude počet podnikatelských vrstev zužován, že majetku, který bude k disposici pro tyto vrstvy, bude ubývati, že nebude důchodu podnikatelského v dosavadním smyslu, že nemůže tento podnikatelský důchod - ať ve formě daní výdělkových nebo daně důchodové nebo i daní výnosových - v budoucnosti trvale býti výhradním nebo hlavním základem finanční spolehlivosti a finanční samostatnosti státu.