Je samozřejmé, že bude tedy nutné při postupu tohoto názoru a při prosazování těchto tendencí k omezování důchodů vlastnických ohlížeti se po jiných zdrojích fiskálních. Že je tomu tak, o tom, myslím, nemůže pochybovati nikdo, kdo sleduje vývoj veřejného života a fiskální politiky ve státech, v kterých tyto názory protiindividualistické, abych to řekl stručně, již vítězí nebo na celé čáře zvítězily. Stačí poukázati na příklad Ruska. Přesto, že je tam zavedeno hodně daní přímých - ale hlavním obsahem těchto daní přímých je daň z hlavy - největší část důchodů státních resultuje z daní nepřímých, které jsou při mnohých konsumních artiklech daleko vyšší a obsažnější, než je tomu v kterémkoliv státě, stojícím na zásadách individualistických, a také v naší republice.

Tedy abych řekl stručně, demokracie politická má v zápětí podle našeho přesvědčení demokracii finanční a tato demokracie finanční a fiskální bude se vyjadřovati stálým přesunem významnosti dnešních daní přímých směrem k daním nepřímým. Kdo chce, aby tomu bylo jinak, musil by zásadně změniti svůj názor na systém podnikatelský, na dnešní právní řád, uznávající jeho výsledky ve formě vlastnictví atd.

Pokud běží o jednotlivé předlohy, je přirozené, že ve smyslu tohoto projeveného názoru musíme schvalovati, že vláda přikročila také ke zvýšení daní nepřímých, ačkoliv nám jako jednotlivcům a representantům značných lidových vrstev jmenovitě dnes, kdy značná část dělnictva stojí v našich řadách, není lhostejno, že se pivo, obyčejný oblíbený, do jisté míry národní nápoj, který třeba nepokládáme za tekutý chléb, a ne, jak se to demagogicky říkalo, za výživu, resp. živinu nezbytnou, zdražuje. Na druhé straně však právě proto, že zde neběží o nezbytný předmět denní výživy, a kromě toho proto, že prozatím neprojeví se zvýšení daně pivní v konsumu, přijímáme tento návrh, ačkoliv otevřeně říkáme, že jsme přesvědčeni, že ke zvýšení ceny piva následkem zavedení, resp. zvýšení této daně nepřímé v dohledné době jistě dojde. Toho jsou si, myslím, všichni účastníci tohoto parlamentu vědomi, a je to také předvídáno v osnově vládní.

Prozatím bude sice postižen jen do jisté míry přílišný a neúplně spravedlivý důchod, který resultoval pro majitele pivovarů z nízkých cen surovin, ale postupem času, jmenovitě podaří-li se vrstvám, které jsou v této sněmovně zastoupeny největší politickou stranou, zvýšiti cenu základních surovin průmyslu pivovarského, zmizí onen mimořádný důchod, který se zde mimořádně zdaňuje, a bude-li chtíti státní správa míti zaplacen tento důchod, přikročí se ke zvýšení cen piva v drobném prodeji. S touto výhradou, že se tím zase zvyšují ovšem zvyklé potřeby, abych to řekl snad nejvhodnějším termínem, obyvatelstva, s touto výhradou v této okolnosti, která nám není sympatickou, bereme tento návrh jako důsledek mimořádně těžké dnešní finanční situace státu.

Pokud běží o zvýšení daní přímých, jmenovitě v oboru daně výdělkové u společností veřejně účtujících, přijímáme tento návrh jako samozřejmý, právě proto, že jde ruku v ruce s návrhem na zvýšení daně u piva, ačkoli víme, že zvýšení samo neznamenalo by nic podstatného na zhoršení dnešní situace průmyslu. Průmyslem nerozumíme zde jen zájem podnikatelů, pro nás znamená průmysl kolektivum výrazů pro event. možnost ochuzení, resp. zhoršení hospodářské situace všech oněch četných jednotlivců, kteří jsou v průmyslu zaměstnáni vedle podnikatele a kteří mají na jeho existenci, na jeho zdravém vývoji daleko více interesu než podnikatel sám. Bude-li tedy co škoditi při zavedení tohoto zvýšení beztak trudné situaci průmyslu, bude škoditi hlavně skutečnost, že při současném zvýšení rozsahu přirážkového břemene samosprávného bude toto zvýšení i pro průmysl v mnohých případech velmi citelné, a obáváme se, že v určitých oborech průmyslových ty závody, které se budou nalézati na místech, kde nebude dosti seriosnosti k praktikování, dosti volnosti, kterou dává oné správě tento návrh zákona na zvýšení samosprávných přirážek, že v těch obcích bude eventuelně lehkomyslně praktikováno totiž zavádění nejvyšších mezí, limitů ve spojení se zvýšením základny daně výdělkové, zhorší se situace četných podnikatelských závodů, a tím po případě stoupne nezaměstnanost oněch vrstev, které jsou na prosperitu těchto závodů odkázány, to jest dělnictva po případě soukromého úřednictva atd.

Nová úprava financí samosprávných svazků podstatně zvyšuje, což je nesporné, volnost a rozvoj finanční neodvislosti dotčených svazků územní samosprávy. Ale docela nepokrytě, vážení pánové, projevuji přesvědčení, že oněch slíbených výsledků, které očekává od této předlohy značná část representantů naší samosprávy, od této nové úpravy samosprávných financí si neslibujeme. Jsme přesvědčeni, bohužel, znajíce skutečnost, že téměř všechna samosprávná tělesa, kterým se dostává velmi značné možnosti krýti své dosud snad nekryté výdaje vlastními prostředky, užijí této výhody v nejbližších měsících a rocích na 100%, resp. do nejvyšší míry, že bude dále pokračovati ona z velké části přece jen nesporně existující lehkomyslnost s nakládáním důchodů poplatníků v obcích a okresích, která resultuje ze skutečnosti, že, jak jsem dříve řekl, rozhodují dnes v samosprávě z velké části lidé, kteří sice dovedou prostřednictvím svého místa, na které byli důvěrou určitých vrstev postaveni, poroučeti a zaváděti nová břemena, ale kteří k jejich úhradě naprosto ničím nebo jen nepatrně přispívají. Je samozřejmé, že tato skutečnost, která jest výsledkem úpravy našich veřejných řádů a základů naší demokracie, tvoří ono prostředí jakési povrchnosti v usuzování, co jest možno v obci, okresu i zemi při jakés takés únosnosti poplatnictva dělati. Viděli jsme všichni a zvláště my, samosprávní úředníci, z přímé zkušenosti, jak tito určití representanti obecní a okresní samosprávy dříve i dnes svého postavení užívají k určitému zaopatření specielních zájmů stavovských nebo, chcete-li, třídních nebo i k opatření určitých všeobecných kulturních zájmů a potřeb všeho obyvatelstva, ale bez náležitého zřetele k oné devisi, která pro všechno vydávání a všechen hospodářský život ať jednotlivce nebo veřejných korporací musí trvale platiti, totiž že může býti vydáváno jen tolik, kolik bez újmy hospodářské nosnosti tomu, který má platiti, jest možno vzíti.

Promiňte, že při této příležitosti vzpomenu primitivního, ale naprosto zdravého národohospodářského názoru své maminky, proletářky, ženy soudního sluhy, která, aby nás učila jako děti dobře hospodařiti s tím, co, jsme měli nebo co budeme míti v budoucnosti k disposici, ověsila kuchyň, ve které hospodařila, výšivkami určitých pregnantních hesel, která nám měla býti vodítkem v životě a která svou rukou vyšila ve volných chvílích. Jedno z těch hesel, které bylo umístěno na nejlepším místě, aby nám padlo do oka, znělo: Podle příjmů vař, stroj se a hospodař. Také jsme si to dobře zapamatovali. Vážení pánové, myslím, že pro obor veškerých financí veřejných u nás, ať státních nebo samosprávných, ale hlavně samosprávných, by měla býti tato devisa mutatis mutandis naprosto neúchylným vodítkem a že by nakládání s penězi poplatníků se mělo díti podle této devisy s největší šetrností, bedlivostí a svědomitostí. Myslím, že nikdo z nás nemůže dnes říci - nechci býti stranickým, dostáváme se zaplať pánbůh pomalu v našem státě a parlamentě do situací, - že si postupně všichni uvědomují více nezbytnost spolupráce, rozumného uvažování a vyloučení onoho nesmyslného, nekulturního a stranického fanatismu, který do nedávna určoval u nás postoj určitých politických stran k druhé politické straně v určité otázce veřejné a jmenovitě finanční, že se dostáváme z toho nezdravého a kořeny státu hubícího fetišismu. Snad bude čím dále tím lépe. V politice potřebujeme optimismu, máme-li v ní dnes vydržeti. Ale skutečnost je taková, že tohoto vědomí odpovědnosti při vedení veřejných korporací samosprávných jest ještě hodně málo.

Bojím se, že přes toto podstatné zvýšení finančních disposic a finanční samostatnosti samosprávných svazků se jim nepomůže na dlouhou dobu trvale a že bude zase, na př. pokud jde o nároky na příděl od zemí, na úhradu těch schodků, jak o tom zákon u úpravě finančních možností samosprávných svazků mluví, že bude pořád dělána finanční politika tak, aby bylo možno chtíti od zemských výborů, které budou disponovati nyní příděly na sanaci financí nižších útvarů samosprávných, zvláště obcí a okresů, aby dávaly každé obci a každému okresu z těchto přídělů co nejvíce a vzhledem k této devise bude se snažiti napnouti své výdaje na největší rozsah.

Dosavadní zkušenosti aspoň o tom svědčily, a byly také podnětem, že vláda zrušila dosavadní formu vyrovnávacího fondu a učinila zemi spoluúčastnou na něm, že svázala samozřejmou sobeckou, egoistní snahu zemí uhraditi své břemeno také z toho, co by jinak měly dáti obcím a touto úpravou, dávajíc to do rukou zase samosprávným korporacím, přece jen hledí omeziti zbytečnou snahu representantů obcí a okresů, dělati lehkomyslně široký rozpočet, aby mohli dostati co nejvíce na úhradu z těch přídělů, které bude nyní spravovati pro obce a okresy země. Myslím, že jmenovitě v prvé době bude tu třeba energické ruky státní správy a - neváhám to říci - inteligentního a vzdělaného aparátu úřednického, vědomého si skutečnosti, že v tomto státě representuje stát právě proto, že je vykonavatelem vůle lidu. Jestliže tento aparát úřednický nebude energicky učiti mnohé lehkomyslné lidi rozumnému hospodaření v obcích a okresech, neodstraníme stav, který vidíme dosud na některých případech velmi dobře. Mohl bych je jmenovati. Ovšem že vzniká trapná situace pro takového okresního hejtmana, postaví-li se proti hlasům volené demokracie, ale tito úředníci nesmí ustoupiti, vědomi si své odpovědnosti, musí naučiti určité lidi, aby se domáhali uskutečnění svých plánů tím způsobem, že je rozvrhnou na delší dobu. Nemusíme míti všechno hned, abych mluvil slovy presidenta Masaryka z jeho prvního poselství. Máme času dosti na ty krásné kulturní věci, které obce a okresy podnikají a ke kterým všichni rádi dáváme souhlas a jež bychom chtěli míti v daleko větším rozsahu uskutečněny, nemocnice, vychovatelny, divadla, chudobince, útulky pro nezaměstnané, noclehárny atd. Promiňte, že zase beru příklad z nejbližší skutečnosti, na sobě. Řekl jsem si: auto je pro mne drahé, třeba jsem si myslel, že je příjemné, míti vlastní auto. Když jsem si to však rozpočítal, viděl jsem, že na to nestačím; proto pryč šoféra a auto a jezdím nyní železnicí nebo autem nájemním. Tak to musí dělat i každý svazek územní samosprávy nebo i stát. Nad důchod není možno vydávati, jmenovitě když resultuje z důchodu cizího hospodářství, jmenovitě soukromého a když tato částečná konfiskace důchodů hospodářství jednotlivců, kterou vlastně představují daně, dávky a přirážky, dosahuje tak velikého stupně, že sahá na samý kořen existence poplatníkovy.

Musím při této příležitosti zdůrazniti, že podle našeho názoru výdaje samosprávy dosahují nejzazší meze možnosti a že se v mnoha případech - a vidíme to zblízka - vydává zbytečně a luxusně na některé úkoly, třeba účelné, vydává se zbytečně a příliš rychle s velkým luxusem - abych to řekl tím slovem - bez ohledu, bude-li možno v dohledné době, aby nosnost obyvatelstva, na jehož důchody se při tom počítá, náklad na to uhradila. Nákladné, vznešené radnice, velkolepé budovy pro obecní knihovny, velkolepě zařízené ústavy sociální péče atd., to všechno je hezké, ale jakmile to ohrozí soběstačnost, resp. zájem jednotlivců na určitém podniku, kteří mají k tomu přispívati ze svých daní a přirážek, stává se i ten nejkrásnější kulturní nebo sociální účel hříchem, po případě může i zaniknouti, poněvadž nebude trvalé možnosti, aby byl z příjmů jednotlivých soukromých hospodářství udržován nebo v budoucnosti ještě zlepšen.

Nesmíme stále a stále, jak se to často demagogicky dělá, naříkati na to, když povolané úřady všech instancí snaží se uváděti tyto velmi napjaté naděje nebo snahy, nehledíce na finanční nosnost obyvatelstva, do přiměřeného skromnějšího rozsahu. Slyšíme vždy výtky, že byrokracie omezuje naší samosprávu. Prosím, nedíváme se na byrokrata jako na nějakého cizince v našem státě, nesmíme na něho pohlížeti jako - odpusťte - na starého drába, musíme v něm viděti vykonavatele zákonů, které si demokracie dělá, a i když se snaží je prováděti v duchu a liteře gramatickolexikální, musíme mu býti vděčni, i když se opováží - což je však u nás řídkým zjevem jíti proti duchu veřejnosti, která chce rozdávati, a proti určitým exponovaným representantům politických stran, kteří mají kolikráte větší vliv na jeho existenci, než by podle práva ve slušné demokracii míti měli. Musíme hleděti k tomu, aby skutečně kromě této byrokracie, které se tolik věcí vytýká, stále a stále nevznikala u nás ještě horší a existenci a budoucnosti našeho státu nebezpečnější byrokracie, jakási byrokracie demokratická, nebo, chcete-li, nějaká byrokratická demokracie. Vidíme totiž, že v našem veřejném životě se velmi často určití lidé domnívají, že jejich právem a jakousi jejich samozřejmou úlohou v životě jest, aby v naší demokracii stali se jejími representanty placenými a aby se do jisté míry stali nepragmatikálními zaměstnanci vyššího i nižšího druhu. Naše demokracie se tímto způsobem povážlivou měrou, jmenovitě v podnicích obecních - méně již v okresních - poněvadž okresy nemají již tu bezprostřední ingerenci - skutečně tímto způsobem byrokratisuje. Všichni víme, že nikdy nebylo u nás tolik úřadů, tolik úředníků a zřízenců všeho druhu, jako nyní po válce, jmenovitě v samosprávných svazcích, ačkoliv rozsah agendy, kterou dříve vyřizoval daleko menší počet zaměstnanců, tak nevzrostl, aby bylo nutno 100 až 200%ně zvyšovati osobní etat zaměstnanectva určitých samosprávných korporací. Děje se to proto, že u nás řádí stále stranické zájmy, které se často, ba lze říci pravidelně, stavějí nad zájmy celku, zejména s hlediska finančního, a následkem toho je smutnou skutečností, že personální výdaje ve všech samosprávných svazcích dosáhly ne-li 200%ního, tedy 100%ního zvýšení proti době předválečné.

Nyní dovolte, abych řekl několik slov o bolavé otázce daňové praxe v našem státě. Podle nové berní reformy, kterou jsme všichni chtěli, měla býti něčím, co mělo uleviti poplatníkům, ale ve skutečnosti, bohužel, těchto úkolů nesplňuje. Děje se tak z velké části vinou poplatníků, ale z velké části také vinou povolaných úřadů státních, které vykonávají správu finanční a které zapomínají kolikráte - snad následkem direktiv, které se jim dávají svrchu, aby měly na zřeteli největší vypětí příjmů státních - na to, že účelem poplatníka není jen shromažďovati důchod z práce pro stát a veřejné svazky, nýbrž že má státu dáti jen to, co bez ohrožení svojí existence mu dáti může, protože od něho určité zabezpečení svých zájmů soukromých žádá a dostává. Jde-li se přes tuto mez, ztrácí zájem, aby poplatníkem zůstával, a zdá se, že proto vidíme povážlivé vzdalování se jmenovitě našeho dorostu studovaného i na obchodních školách a akademiích od samostatné podnikatelské činnosti, což resultuje z úvah jeho otců, strýců nebo známých samostatných podnikatelů, kteří poukazují na systém daňových šikán, na zákony omezující disposici vlastnickou atd., i praxi finančních úřadů, která možnost samostatného podnikání nečiní žádoucí, naopak činí žádoucí spíše odvislou existenci úřednickou. A proto s bolestí konstatujeme, že přes to, že máme tolik obchodních a hospodářských škol všeho druhu, které mají vychovávati podnikatele, že těchto podnikatelů u nás není, že jich spíše ubývá nežli přibývá a že se zvětšuje počet studovaných proletářů, kteří chtějí býti raději odvislými úředníky a zaměstnanci.

I ta složka daňová v tom hraje velkou roli. Dovolte mně říci to, že na př. zákonem o berní reformě bylo stanoveno, že má poplatník daně výdělkové, důchodové podati určitou fasi. Byly pro to vydány určité formuláře, ale nikde v zákoně ani v těch formulářích nestojí, jak by poplatník měl tu fasi udělati. A kolikráte ani nemá té možnosti, vždyť je to složitý zákon, a ohromná většina poplatníků není tak právnicky vzdělaná a také nemůže býti a nemůže věděti, že má udělati takovou fasi, aby nevznikla žádná pochybnost o tom, že v ní byl přiznán efektivní důchod po srážkách všech výdajů, ať objektivně či subjektivně správných. Chtíti od toho poplatníka, aby se díval na tyto srážky očima odborného úředníka finanční správy, tedy naprosto objektivně, není možno - i ten úředník může míti subjektivní náhled - a chtíti od poplatníka více než aby subjektivně nezatajoval důchod, je více než se může od něho žádati, a to se právě chce při dnešní berní praxi. Poplatník podá přiznání, a to má ve svém "černoviku", abych užil ruského slova, řádně sestaveno, vypočítá srážky, které pokládá za subjektivně správné, na př. uvede tam srážky, které pokládá za odpočitatelné, protože zaplatil státu něco na př. na převodních poplatcích, na dávce z přírůstku hodnoty a na poplatcích Pozemkovému úřadu u statků, učiní si tam určité odpisy podle svého názoru správné ve výměře 1, 2 až 5%. Toto všechno zákon sám připouští, poněvadž dává teoreticky takovou možnost srážek, poněvadž říká, že má poplatník uvésti srážky, které pokládá za odpočitatelné a že těmito srážkami jsou všechny daně a dávky samostatně předpisované a že těmito dávkami jsou náklady učiněné na zvětšení důchodů nebo příjmů při dani důchodové, že jsou těmito srážkami určité z veřejných důvodů odváděné platy, že jsou to odpisy přiměřené dosažení toho důchodu resp. opotřebování podstaty, ze které tento důchod vzniká. Ale když to ten poplatník podle svého nejlepšího vědomí a svědomí udělá, berní správa řekne: Kamaráde, ta a ta položka není odpočitatelná, ale protože jsi to tak uvedl, dopustil jsi se defraudace, neměl jsi právo to odpočítati - a zavádíme proti tobě trestní řízení. Toto praktikování ustanovení trestních v berní reformě děje se u nás právě s tohoto hlediska. Říká se, že je nutno, aby bylo postupováno v daňových věcech stejně, jako se postupuje v trestním řízení, t. j. že se napřed podá žaloba a že se má poplatník zodpovídati jakožto obviněný z trestních skutků, kterých se dopustil defraudováním nebo zatajováním, a teprve když prokáže, že subjektivně nejednal dolosně anebo s lehkomyslností, má se trestní řízení zastaviti a daň předepsati, jako kdyby nebylo trestní řízení zahájeno.

Co má za následek tato nemožná praxe, která se chce zaváděti? Zbytečné rozčilování a otravování poplatníků, zbytečné rozčilování a otravování úředníků, kteří mají spolupůsobiti, zejména representantů berní správy. V zákoně o berní reformě je stanoveno, že úřady mají přezkoumati přiznání poplatníkovo, a zdá-li se jim neúplné, nebo nedostatečné, mají poplatníka v t. zv. vytýkacím řízení pozvat, aby buď písemně nebo ústně vyložil, jakým způsobem tuto fasi sestavil, a teprve podle toho mají žádati doplnění - vždyť je dosti času - a teprve kdyby se při tomto vytýkacím řízení zjistilo, že si poplatník počínal dolosně nebo nesprávně, mohou zavésti toto řízení potom.

Stále se žaluje u finančních úřadů, že jsou zatíženy nemožným rozsahem práce a při tom se rozšiřuje zbytečně toto eventuální trestní řízení i na případy, které potom žádnou trestnost neprokazují. Vzniká tím zbytečné rozhořčení v poplatnictvu, zbytečné napětí mezi státními úřady a poplatníkem, jmenovitě v takových dobách, jaké přikvačily na nás nyní. Prosím, aby finanční správa si uvědomila tyto věci a aby od této nemožné praxe upustila. Kde poplatník na vyzvání prokáže, že si bona fide tyto odpočitatelné položky odpočetl, a kde mu bude odpověděno buď výměrem o dani anebo vysvětlivkou, že se tyto odpočtené srážky nemohou uznati, tam se dá docíliti velmi lehko buď ujednání, aby se spokojil s určitou berní správou reformovanou sumou důchodu, anebo je možno odkázati ho na cestu rekursu k vyšší instanci, třebas až k Nejvyššímu správnímu soudu a tam bude rozhodnuto, je-li to oprávněné nebo ne.

Státní berní správa drží se dnes ne zákona o berní reformě, nýbrž vládního nařízení. A toto vládní nařízení podle našeho přesvědčení a mnohých jiných právníků zhoršuje text a lexikálně-gramatický výklad zákona. Jestliže Nejvyšší správní soud v mnoha případech na úkor na př. úředníků samosprávných prohlásil, že se nechce říditi ani autoritativním a autentickým výkladem, který připojil zákonodárce k důvodové zprávě, jestliže se mu tento výklad zdá odporovat gramaticko-lexikálnímu znění a výkladu zákona samého, nemůže berní správa nebo finanční úřady vykládati si resp. subsumovati všechen jedině možný výklad pod ustanovení vládního nařízení, nýbrž musí se lexikálně-gramatického výkladu držeti také při výkladu zákona samého, jakožto jedině správného základu. Vládní nařízení může býti konkrétním nálezem Nejvyššího správního soudu, pokud běží o rozdílnost výkladu, prohlášeno za neúčinné nebo za nesprávné. Jak pak poplatník k tomu přijde, aby, když podle svého přesvědčení se drží zákona, kdežto podle přesvědčení berní správy - která se sice má držeti zákona, ale drží se vládního nařízení jednal nesprávně, byl trestán za to, když subjektivně jednal naprosto správně? Při provádění berních zákonů hleděl se stále docíliti co možná největší fiskální zisk, i kolikrát opravdu za cenu zničení hospodářské existence a hospodářské budoucnosti poplatníkovy. Proto je tolik nářků na berní praxi a tolikrát slyšíme o nemožných a zoufalých případech, o kterých čteme i v časopisech. A je velmi smutné, že musejí na př. poslanci zakročovati, aby takové případy nenastaly častěji. A je též velmi smutné, když berní správa bez ohledu na rekursy nebo žádosti o poshovění poplatníkovi přikročuje k provádění exekuce a když teprve tenkrát, až poslanec napíše ministrovi expres rekomando, že dostal dopis, v němž poplatník ohlašuje, že až ho poslanec dostane do rukou, bude pravděpodobně, nemoha déle vydržeti bezohledné šikanování berních úřadů, již i se svými dětmi mezi mrtvými, poněvadž chce skončiti tuto řadu exekucí, které zničí jeho hospodářskou základnu, když teprve tenkrát, až tento expres rekomando dopis dojde na ministra a upozorní ho, že odpovědnost za event. vykonání této zoufalé pohrůžky připadne na ministerstvo, teprve tenkráte přijde zastavení nebo odložení exekuce nebo povolení splátek, ačkoliv tak mohla učiniti berní správa z vlastní pravomoci dříve. Příklad z vlastní prakse uvedu. Berní správa neuznává na př. jako srážkovou položku převodní poplatky, ačkoliv v zákoně výslovně stojí, že mají býti za srážkové položky uznány všechny samostatně předpisované dávky. Neuznává tento převodní poplatek za srážku proto, že tento převodní poplatek je jen analogon daně z obratu u movitostí. Daň z obratu je poplatek za projev kapacity majetkové u příležitosti předání movitého předmětu z vlastnictví jednoho do vlastnictví druhého. Je 2%, u nemovitostí je poplatek 7%, 2% srážka se uznává. 7% daň obratová, které se říká formálně poplatek z převodu, se neuznává za srážkovou položku, poněvadž se to jmenuje poplatek. Zapomíná se, že náš jazyk zde nerozeznává, že nazývá každého nositele berně poplatníkem, i když užívá při tom jiného výrazu. Nechci říci, že mám nespornou pravdu, ale podle mého mínění tento t. zv. poplatek z převodu nemovitostí je analogon daně obratové a má býti uznán za srážkovou tak, jako daň obratová při nemovitostech.

Odpisy ztrát, když je poplatník uvede ve svém přiznání, musí býti zkoumány a ne paušálně odmítnuty, zejména nabídne-li poplatník důkaz znalci, odvolává-li se na notorické skutečnosti, podává-li důkazy sjednané u veřejných úřadů o určitých ztrátách, které nastaly v tom kterém berním roce. Není možno, aby libovolně berní správy tyto věci přehlížely, škrtaly a odkazovaly poplatníka na cestu rekursní, zaváděly proti němu po případě trestní řízení a jeho námitky zamítaly jako neexistující.

Jestliže berní správa při těchto všech, podle našeho přesvědčení nesprávných jednáních, opírá se často o nálezy revisních komisí ministerstva financí, dovolte mně, abych o těchto revisních komisích také něco řekl. Je jich nikoliv několik desítek, nýbrž několik set a tyto komise chodí s pravidelností lepší věcí hodnou po určitých poplatnících, hledajíce se zaujatostí přímo sadistickou, jak by toho poplatníka chytily při nesprávné fasi a jak by mu revisním nálezem mohly vnutiti jiné zdanění prostřednictvím berní správy, než jaké on pokládá za správné podle svého přiznání.

Dovolte mně říci, poněvadž jsem mluvil s uznalostí o schopných úřednících státní správy, že ne všechny revisní komise a všichni úředníci těchto revisních komisí ministerstva financí jsou lidmi, které by musil každý poplatník, zejména ten inteligentnější, který má určitý, mužný názor na věc, který nechce nic zatajiti, pokládati za nedotknutelné z jakékoliv stránky, zejména pak za nedotknutelné v jejich názoru na možnost určitého postupu při fasi, odpočítatelnosti určité srážky a zjišťování základu daně vůbec. Prosil bych, aby ministerstvo financí jmenovalo do těchto komisí lidi, kteří budou především taktní. Poplatníci jsou namnoze nedůstojným způsobem pokládáni za materiál, na němž tato komise má dokázati svou povýšenost. Tato zkušenost, kterou v tomto směru máme, vzniká z toho, že přednosty těchto komisí jsou lidé, kteří ještě do nedávna byli soukromými, méně významnými činiteli třeba v soukromých závodech a najednou se takový člověk stane předsedou revisní komise ministerstva financí. Tomuto dobrému muži se z toho zatočí hlava. Ví, že má za sebou určitou trestní sankci, má možnost udělati revisní nález, chlubí se a dává na jevo, že je veřejným úředníkem. Formálně při výkonu své funkce ten charakter má a při tom bezohledně mnohdy šlape lidskou důstojnost poplatníka, kterého má revidovat. Tento postup je nemožný, mohou z něho mnohdy vzniknouti trestní konflikty na obou stranách. Žádný čestný člověk nemůže si dáti líbiti takovou nafoukanost těchto pánů - mám určité případy na mysli, a jest k tomu třeba velkého ovládání, aby se poplatník nedopustil určitého trestního skutku, když tuto nafoukanost rázně odmítne.

Ministerstvo financí jest povinno poučiti tyto lidi, kteří revisi vykonávají, aby dali stranám možnost, aby se vysvětlily nesrovnalosti a ne aby se stalo, jako se děje, že revisní komise přijde a když se poplatník táže, v čem by mohl podati vysvětlení, že je ochoten všechno vyložiti, že udělal podle svého přesvědčení fasi dobře, odpoví se mu: ne, ne, my vás nepotřebujeme, nemusíte býti u nás. Revisní komise sedí tam 3, 4 neděle, pracuje přesně podle úředních hodin a při tom ruší a někde se to stává dvakrát, třikrát do roka poplatníka v jeho práci, sedí v jeho kanceláři, v jeho podnikatelských místnostech, dává pozor, neobjeví-li se nějaký doklad nebo peníze, činí ho nervosním a při tom odmítá jeho spolupůsobení, nakonec třeba zjistí docela falešný základ, otráví poplatníka a nevykoná dílo, jak mělo býti vykonáno na základě daňového zákona.

Stát na to platí. Neříkám, že ty diety jsou velké, naopak, přál bych, aby těm pánům, kteří se chovají solidně a taktně, dalo se více, poněvadž je nedůstojné, aby vykonávali tuto funkci, při které mohou býti vysazeni všelikým možnostem, za nedostatečný honorář. Chceme, aby byl každý úředník, vykonávající tak jemnou funkci, jako jest funkce revisních komisí ministerstva financí, zodpovědný za svou práci a také náležitě honorován, ale nesmí dělati tuto práci způsobem, který účel práce naprosto ruší a vzdaluje státního poplatníka od finanční správy a rozšiřuje propast, která je ve svých důvodech vzniku naprosto přirozená. Každý chce platiti podle možnosti méně, nežli musí, poněvadž každý si vykládá ustanovení pro sebe co možná příznivě. To není zločinem, neboť každý se snaží v této době, aby si pracovní důchod, ať je to důchod z určitého majetku nebo z práce, z renty nebo vlastnictví, zachoval pro sebe, poněvadž život je drahý a on má povinnosti, pamatuje na svou rodinu atd. Vždyť důvodem existence poplatníka není, jak jsem řekl, aby platil na stát a veřejné svazky. Ty mají býti pomocníkem v hospodářském a kulturním rozvoji individua. Aspoň s našeho hlediska jako strany individualistické není zde poplatník pro stát, nýbrž stát pro poplatníka a proto musí veškerá daňová praxe tímto způsobem býti vykonávána.

V tomto smyslu, vážení pánové, vznáším apel na ministerstvo financí, aby vydalo vnitřní předpisy o jednání berních správ s poplatníky, o zjištění základu daňového, jmenovitě v pochybných případech, o úřadování revisních komisí, o složení těchto revisních komisí z lidí taktních, aby neustálé nářky na berní a revisní komise naší finanční správy a neustálé rozčilování definitivně již přestalo.