Ježto novela zákona č. 77 vejde v účinnost již pro r. 1931, musíme se vším důrazem žádati, aby vyřizování rozpočtů na příští rok dálo se přesně podle lhůt zákonných a zvláště pro nezaměstnaností stižené obce a okresy co nejrychleji. Podle novely může tudíž obec a okres přistoupiti k investicím jen po schválení rozpočtu. Kdyby se mělo postupovati jako až dosud, nemohla by ani jediná obec svými investicemi odpomoci dnešní hospodářské krisi. Většině obcí byly rozpočty schvalovány až v druhé polovici nebo až koncem roku. Rozpočet města Plzně na r. 1929 byl vyrovnávacím fondem vyřízen tak, že jej obec dostala právě 31. prosince. Byla to úřední rychlost opravdu sylvestrovská a rozpočet na r. 1930 obec plzeňská schválený dosud nedostala, ač do konce roku chybí už jen měsíc. Tohle je vzor naprosté nepořádnosti, která s ohledem na ustanovení novely musí býti odčiněna, stejně jako žádáme, aby i finanční úřady rychle vyřizovaly předpisy daňové k urychlené likvidaci přirážkových plateb obcím a okresům.

Již posl. Remeš v rozpočtovém výboru zdůraznil, že kdyby byly úřady finanční zavčas a přísně, zejména na bohatých podnicích vymáhaly daně a tím také přirážky, nemusilo dojíti k té krisi, ve které se dnes nachází veškerá autonomie. (Tak jest!) Jsou to miliardy, o které byla autonomie připravena, miliardy, které zůstaly odpisy v kapsách nejbohatších podniků, zatím co obce a okresy musily zápasiti o nejmenší položky, aby vykonaly své zákonem předepsané povinnosti.

Rychlého a řádného vyřizování jest třeba zvláště nyní, kdy na samosprávu jsou kladeny těžké povinnosti pro řešení krise hospodářské. Bída mezi nezaměstnanými jest nezměrná a také poměry různých živností jsou neutěšené. Je třeba lidu opatřiti zaměstnání a živnostem dodávky. Zde může samospráva velmi vydatně spolupůsobiti se státem k ulehčení situace. Nejvíce postiženým obcím a okresům bylo by žádoucno poskytnouti zálohy na příspěvky vykázaných schodků, aby těchto peněz mohlo býti použito k provádění produktivních částí rozpočtů řádných, než budou opatřeny výpůjčky pro krytí rozpočtů investičních. A je nutno stejně rychle schváliti samosprávě žádané výpůjčky na provádění rozpočtů investičních, kterými do neblahé situace dnešní může býti velmi úspěšně zapůsobeno. Od státu pak žádáme, aby cestou nejrychlejší v místech nezaměstnaností nejvíce postižených dal v proud všechny státním rozpočtem dotované investice. Jsou to investice železniční, silniční, regulace a splavnění řek, stavby úředních budov a státních domů obytných a konečně i dodávkové objednávky pro všechny resorty státní správy. Oživením hospodářského a výrobního života pomůže se trpícím nezaměstnaným a živnostem; zmenšením počtu nezaměstnaných zmenší se výdaje na podporu a různé jiné pomocné akce. Ty se ovšem musí rozvinouti usilovně s ohledem na nevýhodné zimní počasí, ale pokud je ještě možno, jest třeba zahájiti práce a v hojné míře připraviti je na dobu jarní, jež bude ještě státi ve znamení krise.

Žádáme, aby stát pomohl samosprávě řešiti její dnešní mimořádné úkoly, neboť co stát vykoná pro lid a samosprávu, koná též ku svému vlastnímu dobru!

Slavná sněmovno! Lidé chodí velmi neradi na pohřby, které jsou chvílí hlubokého smutku, ale myslím, že dnes všechna čsl. samospráva vítá s radostí pohřeb hlavních ustanovení neblahého zákona č. 77. Nebudeme plakati, nýbrž s radostí přijímáme tento pokrok, neboť zákon č. 77 ve svém původním znění byl těžkým břemenem pro celou samosprávu, byl jejím poškozovatelem. Proto se radujeme, že dnes můžeme jíti ve slavnostní náladě na pohřeb tohoto neblahého zákona. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Stenzl. Dávám mu slovo.

Posl. Stenzl (německy): Slavná sněmovno! V době hospodářské bídy předkládají se této sněmovně nové návrhy finančního rázu k projednání a schválení. Zní to skoro jako pohádka, že se v době hospodářského úpadku přistupuje k vydávání nových finančních zákonů, k ukládání nových daní, které nutně musí přivoditi ne zlevnění, nýbrž zvýšení cen. Zvláště silně se to musí projeviti ve výrobě průmyslových a řemeslnických výrobků. Původně nebyly připravovány jen tyto tři návrhy, o nichž dnes jednáme, myslilo se i na zvýšení všeobecné daně výdělkové a daně z obratu. Díky včasnému zákroku a odporu těch tříd obyvatelstva, které nesou tyto daně, ohradili se příslušní členové vlády a koalice proti tomu, takže se upustilo od tohoto zvýšení a nového zatížení.

Zůstává tu však stále zvýšení zvláštní daně výdělkové, zvýšení daně z piva a zvýšení hranice přirážek samosprávných svazků.

Nemělo by účelu, pouštěti se v této sněmovně do věcných výkladů o těchto návrzích, nemělo by ani účelu podávati pozměňovací návrhy, neboť všichni víme, že ještě nikdy za celých 10 let nebyl v této sněmovně přijat žádný pozměňovací návrh, který podala oposice, ať byl sebe lépe míněn. Budiž mi tedy dovoleno, abych k jednotlivým návrhům přičinil jen zcela krátké poznámky, neboť, jak jsem se právě zmínil, není možno na těchto návrzích docíliti změn.

Jest ku podivu, že právě československý stát, nebo snad lépe řečeno nynější vládní většina, počíná výrobu zatěžovati novými daněmi, zatím co německá říše, tak vysokými reparačními platy zatížená, ačkoliv má schodek v rozpočtu, nikdy se nepokusila zatěžovati nějakými daněmi průmysl, legitimní obchod, nebo dokonce řemesla a tím hraditi schodek rozpočtu. V novinách čteme, že ani fašistická Italie nechce hraditi schodek svého státního hospodářství přímými daněmi, nýbrž že se v době hospodářské krise a všeobecné nouze chápe jiných prostředků. Těšíme se z toho a to jest také jediná a nepatrná radost, kterou máme - že byl řemeslnický a obchodnický stav uchráněn aspoň zvýšení všeobecné daně výdělkové a daně z obratu. Zvláštní daň výdělková zvyšuje se podle projednávaného návrhu z 8% na 9 %. To nepostihuje však jen velké banky, akciové společnosti atd., nýbrž postihuje to zvláště těžce naše malé řemeslnické úvěrní ústavy, které mají za úkol pomáhati hospodářsky slabým poskytováním levného úvěru. Dovede-li se u nás sociálně mysliti, mluví-li se a káže-li se právě v této koalici tolik o různých prostředcích sociální péče, věřím, že právě to bylo povinností vlády, působiti i zde v tom směru, aby těmto pokladnám, které působí jako sociální a obecně prospěšné ústavy pro nejbídnější z ubohých, bylo poněkud ulehčeno, nebo aby byly vyňaty ze zvýšeného zdanění. Jest tomu však tak, že stále musíme viděti, že velkého necháváte utéci a malý se chytne - a to můžeme klidně říci i v tomto případě o úvěrních ústavech. Místo aby se podporovaly a aby se pomáhalo malým a středním peněžním ústavům, které si vzaly za úkol oživovati národní hospodářství poctivými peněžními obchody a poskytováním levného úvěru, dávají se sta milionů Kč velkobankám, které pomalu způsobí kapitalistickou socialisaci a které, jinými slovy, urychlují a podporují ničení samostatných existencí, jaké nám dnes z různých stran hrozí.

Druhý návrh, tak zvané zvýšení daně z piva, má mnoho stinných stránek. Návrh ovšem mluví o tom, že daň z piva mají nésti pivovary, říká však ve svém § 20, že se vládě dá zmocnění, podle kterého prozatím nesmí nastati žádné zvýšení cen piva. Jen kdyby nastaly zvláštní poměry, mohla nebo směla by vláda povoliti nějakou změnu v tomto směru. Upozorňuji na to, že se tím hostinským zakazuje zvýšiti ceny piva, zatím co nějakému pivovaru může býti tímto zmocňovacím paragrafem povoleno, aby uvalil daň z piva na hostinského. Nebo jiný případ. Poznáme, že zvýšením meze přirážek samosprávných svazků nutně se zvýší i zatížení hostinských. Ten pak, jak se to děje stále, převede vyšší zatížení na ceny a bude opět musiti pivo počítati dráže. Co tedy vznikne z tohoto zákazu zvyšovati cenu piva? Nastane nové šikanování lichevními úřady, bude nutno aparát lichevních úřadů rozšířiti, což ostatně i nové zákony vyžadují, a většiny příjmů se bude museti opět použíti na udržování těchto kontrolních úřadů. Já jsem přesvědčen, že dříve nebo později zaplatí daň z piva hostinský, a jsem přesvědčen rovněž, že přijetím tohoto zákona konečně zvýšení musí nésti odběratel. Jedno jest jisto, že totiž mocná, vlivná, pevná organisace dobře postaveného pivovarského průmyslu jest dnes tak silná, že snad i vláda před touto organisací ustoupí. Rád bych při tom upozornil na to, že právě v hostinském stavu se konkurence a výdělkové možnosti staly pro veliký počet hostinských velmi těžkými. To znamená, že již dnes vzhledem k hospodářské krisi vidíme, že pro nezaměstnanost která většinou povstává při dalším přetěžování daněmi, jsou a budou konkursy a vyrovnání v hostinské živnosti na denním pořádku. Přílišné zdanění jest něco, co v tomto státě se stává u finančních úřadů všedním zjevem. Dochází ke svévolnostem prvního řádu a člen sněmovny má dnes hlavně na práci prováděti zákroky u příslušných finančních úřadů, upozorňovati na přehmaty a případy nesprávného zdanění poplatníků a žádati přezkoumání a pomoci. V měsíci srpnu ku příkladu, pracovala ve Šternberku na Moravě revisní komise pro daň z obratu, která na naše zakročení byla od ministra financí

odvolána. Tato revisní komise si podle svých instrukcí nepředsevzala, prováděti revise u protokolovaných firem, nýbrž vzala si za úkol jíti k malým řemeslníkům, u kterých se přece opravdu nedá zjistiti, jak vysoký byl nebo jest obrat. Jsou možny jen odhady a při těchto odhadech musí zůstati, dokud se nedosáhne toho, aby řemeslníci a obchodníci řádně a podle předpisů vedli knihy. Pan ministr financí Engliš také slíbil, že se nebudou u neprotokolovaných obchodníků a řemeslníků konati revisní komise pro daň z obratu, protože výsledek tu není zcela žádný. Potom se s komisemi přestalo. Přes to dovolil si berní úřad ve Šternberku toto: U pana Vogta, zlatníka ve Šternberku, objevila se daňová komise. Není protokolován. Komise byla odvolána a nesepsal se tedy žádný protokol. Před několika nedělemi byl tento muž zavolán na berní správu a tam mu dr Švestka sdělil, že komise sice s ním nesepsala žádného protokolu, že však přece předložila bernímu úřadu posudek, který zcela postačí. Řeklo se mu rovněž, že znalci zjistili, že jeho přiznaný obrat jest příliš nízký. Na jeho námitky, že vede přesnou knihu a že má po ruce ode všech firem, od kterých odebírá zboží, o tom faktury, odpověděl úředník: "To už známe, to tam jistě některé firmy nejsou zapsány." Dále uváděl tento poplatník, že jest v obchodě sám, že musí sám zákazníky obsluhovati a že se proto nemůže důkladně věnovati své zlatnické práci. Poté dostal pohotovou odpověď: "Pracujte 24 hodiny a vyděláte dvakrát tolik."

Páni kolegové! Věřím, že to jsou výroky, jaké se úředníku nesluší. Myslím, a jsem o tom pevně přesvědčen, že tento prostý, skromný člověk nelže. Přesvědčil jsem se o tom, a on mi na to dal své slovo, že jeho výpovědi jsou pravdivé. Úředník mu pravil zcela krátce: Buď ať přijme zvýšený předpis daní, což jest ta kratší cesta, nebo že dostane dekret s otázkami, na které jistě nebude moci odpověděti. Dámy a pánové! Věřím, že jest to svévolné jednání berního úřadu a nutno se tím spíše nad tím pozastaviti, že nynější ministr financí dr Engliš zastává stanovisko, že poplatník má býti přinucen k vedení knih a dokladů, jen však, aby tyto doklady, budou-li předloženy, se přijímaly opravdu jako správné. Říká se však lidem, že se jim nevěří a daňové částky se zdvojnásobují i ztrojnásobují.

Podobně jako ve Šternberku postupuje i berní správa v Žamberku. Tam si nestěžují jen němečtí řemeslníci, nýbrž i čeští poplatníci na zvůli berních úřadů. I zde bylo nutno zakročiti v jednom případě, kde řemeslník, který měl prokazatelný příjem 10.000 Kč, dostal předepsáno 60.000 Kč daně z příjmu a daně výdělkové. Jsem zvědav, co učiní zemské finanční ředitelství na základě těchto zjištění a co se stane, je-li i tento případ pravdivý.

Stejně jest tomu v jednom křiklavém případě v Šumperku. Tam r. 1917 náhle zemřel jediný majitel firmy Jan Müller. Vdova, nynější majitelka, Karolina Müllerová, ujala se dalšího vedení závodu, které se stalo, nehledě ani k těžké válečné době, neobyčejně obtížným, neboť se musila starati o pět většinou nezletilých dětí a dva syny měla v poli. Firma by se však přece nebyla dostala do takových obtíží, kdyby nebyly obrovské daňové předpisy z let 1918 až 1929 v částce 960.000 Kč ohrozily její existenci. Za vyjednávání o slevu přílišných daní, které nutně muselo býti započato, obrátila se berní správa veřejným oběžníkem na věřitele a učinila povoleni slevy se své strany závislým na podobném jednání věřitelů. Následky tohoto zcela nezvyklého postupu byly katastrofální. Polekaní věřitelé, neberouce ohled na uklidňující vysvětlování firmy Jan F. Müller, odňali jí ihned veškerý úvěr a zaplavili ji tak žalobami a exekucemi, že v jednom roce jen útraty dosáhly 120.000 Kč. Jen s největším vypjetím sil podařilo se firmě se udržeti. Koncem října r. 1920 podařilo se pohnouti finanční správu, která dodatečně poznala svůj politováníhodný přehmat oběžníkem, ke slevě 475.000 Kč. Zde vidíte (ukazuje listinu) soudně ověřený oběžník berní správy v Šumperku, adresovaný fě Schicht v Ústí n. L., kde vyzývá firmu Schicht, aby sdělila, kolik jí firma Müller jest dlužna a zda jest ochotna firmě Müller v Mor. Šumperku povoliti slevu. Toto psaní šlo ke všem věřitelům, protože ta ubohá, milá paní předložila bilanci a uvedla tam všechny věřitele, jimž má něco platiti. Tak se má chovati úřad? Jest snad úkolem úřadů, vyměřujících daně, ubohého člověka, který se s bídou musí probíjeti, dnes takovýmto způsobem přiváděti do konkursu, ke shroucení? Člověk se musí diviti a ptáti se: Byl tu snad úmysl, vyvěrající z národnostní nenávisti, zničiti samostatnou německou existenci? Jestliže si takto počínají státní úřady a orgány, pak nevím, co tomu má říci lid a ti, kdo platí daně k udržení státu a vydržování jeho úředníků. (Výkřiky posl. Horpynky.) Takové, byť snad i ne tak křiklavé případy se dějí u všech berních úřadů a věřím, že jest nejvyšší čas, aby ministr financí, ministerstvo financí a ostatní směrodatní činitelé konečně zakročili a upozornili své úředníky, že právě jako úředníci musejí postupovati korektně, že musejí bráti ohled, jak jest to v zákoně, na hospodářsky slabší a že nesmějí přispívati ke zničení jejich existencí.

Jedno jest jisto, že totiž přes novelování, přes daňovou reformu, která, kdyby jí bylo správně použito, znamenala by opravdu pro malého poplatníka ulehčení, daňová morálka jest zcela potlačována, a že dnes vina není u poplatníků, nýbrž jen a jen u vyměřujících úřadů. (Výkřiky posl. Horpynky.) Ministr financí, jak jsem již řekl, zastává stanovisko, že zápisy v knihách mají býti co možná uznávány. Jestliže však někdo s takovými zápisy přijde k bernímu úřadu, řeknou mu tam klidně: "Jděte si domů s vašimi telefonními čísly!" A tu si ten dobrý muž řekne: "Nebudu tedy psáti nic." (Výkřiky posl. Horpynky.) Takové poměry by v budoucnosti musily vésti k daňovým zpronevěrám. Přizná-li dnes někdo pravdivě, předepíší mu, jsem o tom přesvědčen, dvojnásobně, poněvadž mu nevěří a poněvadž ho, občana a poplatníka, pokládají za podvodníka.

Třetí návrh týká se finančního hospodářství samosprávných svazků. Hlasovali jsme radostně roku 1927 pro tento návrh, protože jsme viděli ohromné rozdíly ve výši přirážek u jednotlivých měst a obcí. I proto jsme však rádi pro něj hlasovali, že jsme v něm viděli ulehčení právě pro malé řemeslníky a obchodníky, které většinou berní úřad jen odhaduje. Nynější nové zvýšení meze přirážek bude jistě novým zatížením výroby a jistě to zapůsobí, jak jsem se již zmínil, ne na snížení, nýbrž, byť i nepatrně, na zvýšení cen. Připojím, že u některých obcí nebylo možno vystačiti s mezí přirážek, stanovenou zákonem z r. 1927, a rád bych také řekl, že tu jistě bylo nějaké jiné východisko, obcím přispěti a pomoci. Již r. 1927 sám jsem ještě s některými kolegy v jedné rozmluvě s ministrem financí Englišem mu naznačil, zda by nebylo možno, aby stát převzal všechno zadlužení, přesahující mez přirážek, a aby sám provedl zúročení a amortisaci, místo aby tvořil ten pověstný vyrovnávací fond. Ovšem, že to nebylo možno provésti. Nyní zde však také bylo ještě jiné východisko a zcela přijatelné. Jest to požadavek všeho řemeslnického a obchodnického stavu, aby přirážky byly uvalovány nejen na daň výdělkovou, nýbrž i na daň z příjmů. Nechci tím říci, ž malí úředníci mají platiti nové přirážky. Přirážky na daň výdělkovou a na daň z příjmů musily by býti zcela stejně stanoveny, a vždy v případě potřeby by mohly býti s přivolením zemského nebo okresního úřadu zvýšeny nebo sníženy. (Posl. dr Schollich: R. 1927 nechtěl Engliš slyšeti takovéto dobré rady!) Věřím, že by je byl rád vyslechl, kdyby tu nebylo jiných stran, které se vyslovily proti tomu. A nemusilo by se s tím ani zasáhnouti malé úředníky, mohlo by se jíti až k určité mezi, řekněme od 12.000 až 15.000 Kč, a bylo by to velikým ulehčením a nezasáhla by se tak těžce právě výroba. Vidíme přece nyní, jaké oběti musejí přinášeti jiné státy. Vidíme přece, jak tam v říši se úředníkům silně snižují platy, jak se totéž dělá i v Italii. Proto věřím, že by oni úředníci a zaměstnanci se tomu příliš nebránili, že by si byli řekli, když mám právo mluviti obci do jejích záležitostí, mohu i já svou hřivnou, byť nepatrnou, přispěti. (Posl. inž. Jung: V neděli mi řekl jeden člověk na schůzi, že by bylo nejlepší úředníkům vůbec nic neplatiti!) Pane kolego, snad to pokládáte za dobrý vtip, neboť vážně to nikdo nemohl mysleti. (Posl. inž. Jung: Řeknu vám tedy jeho jméno. Jest to část ženského oděvu! - Veselost.) Byl bych vám vděčen, kdybyste mi jeho jméno řekl, abych si s ním o tom promluvil.

Jak došlo k zadlužení samosprávných svazků? Ne vždy špatným hospodářstvím obcí, i berní úřady při tom spolupůsobily svými předpisy. Obecní rozpočet se sestavoval na základě daňových předpisů berních úřadů, pak přišly daňové odpisy, čímž obce přišly o očekávané příjmy. Jak se věci dnes mají, snaží se každá obec sestaviti rozpočet co nejvyšší, a zcela správně. Doufá, že tím dostane co nejdříve nějakou částku z vyrovnávacího fondu. Docela dobře si můžeme představit, že okresní výbor a zemský výbor samozřejmě dělá škrty. Dále jest nutno poznamenati, že fond, jak se říká, nedostačuje, a stížnosti samosprávných svazků na to lze slyšeti denně. Stranou musí zůstati otázka, zda jest přidělování z vyrovnávacího fondu spravedlivé. Již nyní pánové zde o tom mluvili a vyslovovali pochybnosti o tom, že by se přidělování dálo objektivně. Obecní, okresní a zemské přirážky se zvyšují v době hospodářské nouze, kdy všechny hospodářské podniky a závody jsou v úpadku. Hospodářská krise, která povstala z krise agrární, neprojevuje se jen u nás, jest to všeobecná krise evropská. Byly činěny různé pokusy, jak pomoci této hospodářské krisi v zemědělství. Zavedla se cla, vydal se zákon o vymílání obilí, před několika dny se přijal zákon o míšení mouky. Jsem však pevně přesvědčen, že všechny tyto zákony, které se zde vypracovaly, zůstanou bez účinku. Zesílí se jen na základě těchto zákonů šikanování těch, kteří tyto zákony formálně nedodržují. Jest tomu dnes na neštěstí tak, že zákon o vymílání má za následek tresty, na př. jestliže někdo bez zlého úmyslu vyrábí nějaký zdravotní chléb, který lidé rádi kupují, již má býti potrestán, protože o to nezažádal.

Mluvíme-li zde již o agrární krisi, prohlašuji, že živnostenský a obchodnický stav má na tom živý zájem, aby se ceny zemědělských výrobků zvýšily. Víme přece všichni, že vedle dělníka, úředníka a ostatních stavů i zemědělec jest velikým spotřebitelem a kupcem průmyslových a řemeslnických výrobků a že máme silný zájem na zvýšení kupní síly zemědělského obyvatelstva. Víme, že pracující střední stav počíná velmi silně trpěti touto krisí, víme dále, že všeobecná krise se velmi citelně projevuje a jsme proto hotovi spolupracovati a hlasovati pro všechny návrhy, které by se prokázaly býti účelnými k odstranění zemědělské krise. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Ochranná opatření, kterých si žádá zemědělský stav nebo směrodatní činitelé, nesmějí však nikdy zasáhnouti nebo poškoditi jiné skupiny obyvatelstva. Jako základní heslo musí selský stav stále míti slova "Žíti a nechati žíti" a nesmí se stavěti na stanovisko, že jestliže jeden dostává méně, musí i druhý dostávati méně. To jest zásada nesprávná. Jest zcela možné, a i my si toho přejeme, že přijde doba, kdy se zemědělství povede lépe a kdy by se snad mohlo obchodu a řemeslu dařiti hůře. Tak, jak to líčí zemědělští národohospodáři, že obchodnický a řemeslnický stav lichvaří, tak tomu není. Příčiny, ke kterým se tu směruje, jsou jinde. Jak již bylo řečeno, dlouho se tu rozumovalo, aniž se něčeho dosáhlo. Před několika dny uveřejnil dr. Binder téměř ve všech dennících, i v našem tisku článek s nadpisem "Správná cesta". Tam praví zcela správně, že všechna zákonitá opatření jsou slabá a že jest tu jen jediná cesta k odstranění zemědělské krise, a to propaganda a výchova lidu. To jest pak přirozený úkol státu. Stát by měl na všechny organisace působiti, aby byly opravdu k tomu vychovávány, aby působily, aby občané se omezili na nákup výrobků domácích a ne cizozemských, neboť tím by se zvýšil hlavně odbyt domácích výrobků, což by pomohlo nejen zemědělství, nýbrž i všem ostatním povoláním. Důkazem, jak mnoho zmůže takováto výchova a propaganda, jest ohromná spotřeba banánů, kterou lze od 2 let u nás pozorovati: Jak se to stalo, že se dnes zaznamenává tak nesmírný odbyt banánů? Jen a jen tisk uměl poukázati, jak veliké množství vitaminů banány obsahují a propaganda dosáhla toho, že miliony a miliony Kč putují do ciziny a naše ovoce nelze často ani prodati. Dobré domácí jablko má snad často více vitaminů, než tyto banány, které se v takových spoustách prodávají. Musíme dále pomysleti na to, jak pomoci vnitřnímu odbytu. Může se to státi tím, že se bude hlavně brzditi nezaměstnanost, že se dělníkům opatří práce. Jest třeba jen pomysleti na škody, způsobené nedávnými živelními pohromami, zvláště v těch krajinách, kde není provedena regulace. Co se tu má postavit silnic a jaké se tu dají dělati produktivní výdaje? Tím by se mohl obrat a odbyt podstatně zvýšiti. Bude-li se namítati, že stát nemá peněz, musí se odpověděti, že by si Československo stejně jako to chudé Rakousko mohlo půjčkou opatřiti pro čas těžké krise peníze, aby se zabránilo nezaměstnanosti v tomto státě.

Vláda má dále v úmyslu zavésti k odstranění zemědělské krise obilní monopol nebo vydati zmocňovací zákon. Co takový monopol znamená, jest nám všem, kteří jsme prožili doby vázaného hospodářství, jasné, a ať se ta celá věc maluje jakkoliv růžově, jest to a zůstane nuceným hospodářstvím. Zmocňovací zákon, jak se připravuje a jak si jej představují, není také žádným universálním lékem a nemůžeme si také dobře představiti, že by snad jednomu nebo dvěma ministerstvům nebo dokonce celé vládě mělo býti dáno tak veliké zmocnění, neboť nikdo neví, co se může státi a jaké veliké škody by to mohlo přivoditi celému národnímu hospodářství. Nutno i na to poukázati, jak omezeně stranické, ba fanaticky stranické jsou jednotlivé politické strany a tu by se takový zákon jistě neosvědčil jako prospěšný celému národnímu hospodářství. Takové opatření znamená ostatně naprosto nespravedlivý zásah do soukromého hospodářství, které se až dosud tak skvěle osvědčilo. Nejen že by se tím rozšířilo nucené hospodářství, tím by se i velmi prospělo podporované socialisaci studenou cestou. Víme přece, že stát i společenský řád jest nejsilněji udržován neodvislým stavem svobodných občanů. V opačném případě ovšem, kdyby se tento plán měl nějak uskutečniti, kdyby se měla dále prováděti tato socialisace, vyvinulo by se vše tak, že by se zesocialisovalo všecko na úkor svobody občanské. Nejen vláda však dělá takové pokusy, nýbrž i se strany jednotlivých vůdců hospodářských organisací objevují se v době zemědělské krise myšlenky, zříditi zemědělská družstva, družstevní mlýny, družstevní pekárny a poslední dobou i družstevní jatky atd. Není to nic jiného, než socialisační snahy v zeleném hávu. Mám však z toho radost, že dnes političtí vůdcové zemědělství nesouhlasí zplna s těmito myšlenkami a že to jest asi jen ctižádost nebo snad jiné popudy některých osob v zemědělských organisacích, které chtějí tyto úmysly provésti. Jisto jest to, že ve chvíli, kdy se taková zemědělská družstva tvoří, byla nastoupena špatná cesta. Jsem o tom pevně přesvědčen, že tato družstva nutně musejí zaniknouti, nebudou-li podporována ze státních nebo veřejných peněz, poněvadž jejich režie jest značně vyšší než v podnicích soukromých. Abych podal důkaz, jak se pracuje v takových družstevních pekárnách, poukazuji na konferenci, konanou asi před třemi nedělemi v Praze, které se zúčastnily organisace pekařské, mlynářské i sociálně demokratické konsumní pekárny. I sociálně demokratičtí poslanci tam byli a vznesli na této poradě požadavek, že 1 kilogram chleba za dnešních cen mouky bezpodmínečně musí přijíti do drobného obchodu za Kč 1·50. Co myslíte, že se na této konferenci stalo? Myslíte, že pekaři povstali a ohražovali se proti tomu? Ne, při tomto jednání povstal ředitel jedné pražské velkopekárny, patřící konsumním spolkům a poukázal podle dokladů, že tento veliký podnik si počítá vlastní režijní a výrobní výlohy při 1 kilogramu chleba na 1·62 Kč. Tím jest dokázáno, že právě veliké podniky, které by vlastně měly zboží zlevňovati, ve většině případů jsou dražší než jednotlivý samostatný řemeslník, v tomto případě pekař. Samostatný pekař nepočítá si svou pracovní dobu, tolik hodin práce přes čas, jež musí pracovati tak, jako tyto podniky, jež mají přesně vymezenou pracovní dobu a on může tedy tím pracovati pro konsum levněji, než velká pekárna založená na družstevním podkladě. Dokázalo se i při konsumních spolcích, že nedovedla ani tato konsumní družstva poskytnouti svým členům a odběratelům lepší a levnější zboží než legitimní obchodník. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by ani legitimních obchodníků, nýbrž jen konsumní družstva. Jest zde ovšem rozdíl. Vede-li se konsumnímu družstvu špatně, přijde k platnosti politický vliv a musí se sanovati z veřejných peněz. Řemeslníci však dostali za léta 1921 až 1924, tedy za tři roky, ještě dodatečný předpis daní. Takové jsou poměry a jest v tom úmysl, a to ten, že zesocialisujeme studenou cestou samostatné existence. Hájím stanovisko, že mezi řemeslníky a obchodníky jest poctivá, řádná soutěž, svobodná soutěž, lepší než všechna tato opatření, jež se činí cestou družstevnickou nebo zákonodárnou.

Mám dnes povinnost nynější vládní většinu, lépe koalici, nebo ještě lépe ty členy vlády, kteří patří občanskému směru, varovati a na to upozorniti, aby nepodporovali budoucně takové podniky a aby nepodávali na příště pomocné ruky k zakládání a rozšiřování takových konsumních družstev. Učiní-li to, ponesou za to před širokou veřejností odpovědnost.

V tomto státě slyšíme stále slovo demokracie. Z povolaných míst, z úst prvního občana tohoto státu, p. presidenta Masaryka, vyšel výrok: "Demokracie jest diskuse". Ale nevíme nic ani o demokracii, ani o diskusi, která jí má pomáhati. Místo ní nastupuje skrytá diktatura, t. zv. diktatura suchou cestou. Všechno jest jen na oko. Věcný výklad o pozměňovacím návrhu při jednání o návrhu nějakého zákona, i kdyby byl sebe lépe míněn, nebude tu nikdy vládní většinou uznán. Snad někdo řekne: Sám jste byl v minulé koalici. (Posl. dr Schollich [německy]: Právě jsem to chtěl říci!) Čekal jsem to od vás, pane posl. Schollichu a nemám nic proti tomu, ale ukázal jsem již, že tato cesta není správná. Co přijde později, jest veliká otázka. Nepochováme přece demokratický princip, neopustíme demokratickou cestu, vždyť by to bylo úžasné, kam bychom přišli. Myslím, že mohu na tomto místě učiniti malý návrh. (Posl. dr Schollich [německy]: Ani ten nebude vzat vážně!) Přece však nechceme v této sněmovně zůstati nečinní a proto říkám: Jak by to asi bylo, kdyby některé ministerstvo mělo v úmyslu, předložiti zákonodárnému sboru návrh, kdyby nenechalo tento návrh projíti nejdříve ministerskou radou, kolegiem hospodářských ministrů, kolelegiem politických ministrů, všelikými podvýbory, nýbrž kdyby tento návrh ve smyslu presidenta Masaryka, "Demokracie jest diskuse" přišel přímo z ministerstva k předběžnému projednání do této sněmovny, aby každá skupina, kterou zajímá tento návrh, k němu zaujala stanovisko, a pak teprv by návrh přišel do ministerské rady. Tím by demokracie došla výrazu a jsem přesvědčen, že tím by se další řádné projednání v této sněmovně zkrátilo a že by se ušetřilo mnoho zbytečných slov. Jsem přesvědčen, že by se takto došlo k užitečným kompromisům, zdravým pro celé národní hospodářství, které by nebyly jen politickým handlováním, jak se to teď ponejvíce děje. Žijeme v přepolitisované době. Váhu má jen politická strana a od tohoto fanatismu se ustupuje jen v nejvzácnějších případech. Já i moje strana hájíme stanovisko, že myšlenka, kterou jsme před 11 lety uvedli do světa, jest pro demokratické předpoklady dobrá a vidíme ozdravění parlamentu a možnost národohospodářských kompromisů jen v parlamentu stavovském a ve stavovském hnutí. Pak teprve si národy tohoto státu, český, německý nebo nějaký jiný, oddechnou, protože se bude svědomitěji pracovati v otázkách národohospodářských. Každý jednotlivec ví, že má hájiti zájmy svého stavu, nebude jich však dosahovati stoprocentně, jak se dnes často stává, bude se musiti spokojiti s 20, 30%, najde kompromis, který bude snesitelný pro celé národní hospodářství, pro všechny stavy. Stranické hašteření, jaké dnes tu je, by jistě z 90% umlklo. Stranický egoismus by přestal, nezápasilo by se o duši jednotlivého voliče. (Výkřiky posl. dr Schollicha.) Jsou i jiné ideály a já bych zde dnes rád pronesl jeden z mých ideálů. Člověk nemá k tomu vždy příležitost. Nezdá se mi příliš vhodným zde mnoho mluviti. Posl. dr Rosche zde jednou pravil: Vážené prázdné lavice! Zájem o diskusi není příliš veliký. Jedno by potom zmizelo, dnes tak rozšířená demagogie neslavila by triumfů, jako dnes, kdy jedna strana svými listy tupí druhou.