Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. dr Pružinský. Dávám mu slovo.

Posl. dr Pružinský: Slávna snemovňa! Zákon č. 77 z r. 1927 o úprave finančného hospodárenia samosprávnych sväzkov svojho času vynesený bol s intenciou usporiadať hlavne financie obecné a tiež zamedziť nepomerné obťaženie daňovníkov. Intencia iste chvalitebná, ale zákonom nebola dosiahnutá, čo uznáva aj zpráva rozpočtového výboru, keď praví: "Daňová reforma, jejíž součástí byl také zákon ze dne 15. června 1927, č. 77 Sb. z. a n., nepřispěla ve svých důsledcích k očekávanému ozdravění samosprávních svazků."

Príčinou tohoto bolo v prvom rade nedostatočné prevedenie zákona. K tomuto tak významnému zákonu nebolo vydané sústavné, dôkladné prevádzajúce nariadenie. Vydávaly inštrukcie jednotlivé ministerstvá, ale sústavná práca vykonaná nebola. Zkúsenosti so zákonom č. 77 z r. 1927 neboly najlepšie.

Na Slovensku krajinský výbor snižoval síce výdavky jednotlivých obcí, aby čím menej poskytnul z vyrovnávacieho fondu, lenže najčastejšie neboly to tie nepotrebné, neúčelné (na pr. reprezentačné) výdavky, ale výdavky spojené s udržiavaním katolíckych církevných škôl. Proti církevným školám katolíckym chovalo so veľmi úzkoprsne. Výklad obecných zaviazaností, plynúcich z kanonických vizitácií, bol štriktný dľa litery, a nie, ako by to bolo bývalo správne, podľa ducha dohody, obsaženej vo vizitačnej zápisnici. V dôsledku tohoto škrtanie rozpočtov trpely naše katolícke školy. Bola toto tendencia, aby jednak škodila naším školám, a tiež aby potrebu samosprávnych sväzkov na Slovensku voci historickým zemiam snížila, aby takto Slovensko čím menej dostalo pre svoj vyrovnávací fond. Pripomínam ešte, že vo veľmi mnohých prípadoch obciam boly škrtnuté potreby s odôvodnením, že "presahujú finančnú schopnosť obce".

Ako vidíme, terajší zákon č. 77 má svoje nedostatky, preto sme zásadne nie proti novelizácii. Bohužial ani predostretý návrh nerieší túto otázku - najmä čo sa týka záujmov Slovenska - takým spôsobom, aby sme ho mohli prijať. Ku vysvetleniu tohoto môjho tvrdenia nech je mi dovolené uviesť nasledovné:

Dôvodová zpráva k zákonu praví: "Jádro problému spočívá v harmonickém rozdělení veřejných úkolů mezi stát a samosprávu" atď. Áno, to je správne. A pýtam sa, stalo sa citované rozdelenie? Konštatujem, že nie. Dôvodová zpráva omlúva túto okolnosť asi tým, že praví: "Stejně jako zákon č. 77/1927 byl provisoriem, i tato vládou navržená jeho novelisace má býti opatřením provisorním." Tvrdím, že bez spomenutého rozdelenia úkolov jednak medzi štátom a samosprávou, jednak medzi jednotlivými samosprávnymi útvarmi tento problém ani provizorne nemôže byť správne riešený.

Druhým predpokladom úspešného riešenia tejto otázky by bolo zaviesť poriadok do bernej agendy.

Zákon o finančnom hospodárení samosprávnych sväzkov môže byť sebe lepší, dokonalejší, - ak spôsob vyberania prirážok bude doterajší, dobrého účinku mať nebude. Ako je známo, berná správa bola na Slovensku zákonom č. 43/1922 prikázaná berným úradom. Tieto vyberajú spolu so štátnymi daňami aj všetky prirážky. Vyučtovanie prirážok deje sa mesačne. Doterajšie zkúsenosti ukazujú, že obce svoj podiel na prirážkach alebo vôbec nedostávajú, alebo dostávajú o veľa menej, ako by im prináležalo, a opozdene, niekedy aj o 2 roky neskoršie. Kontrolovať výkazy berných úradov je vecou nemožnou. Jednak obce nemajú prístup k výkazom bernej správy, jednak berná správa, keďže vedie dane sumárne, ani sama by nebola v stave podrobné a spoľahlivé vyúčtovanie dať. Ale vzhľadom na to, že podľa záverečného štátneho účtu na r. 1928 platba výnosových daní činila 324 mil. Kč oproti 339 mil. Kč náležitostí týchto daní, treba mať za to, že berné úrady vyše 90 % zinkasovaly z predpísaných výnosových daní, kdežto všeobecná je ponosa obcí, že ani polovicu prirážok nedostávajú. R. 1926 na príklad bývalé veľžupy slovenské len 47% svojich daní obdržaly, z čoho následuje, že berné úrady neodovzdaly obciam prináležiace prirážky, ale tieto odviedly do štátnej pokladne. Preto nie je div, že sa ozývajú žiadosti, aby bol znova zavedený starý systém, totižto aby obce samy si knihovaly svoje prirážky, tieto sami si vymáhaly, ako to bolo pred zákonom č. 43/1922, ale nielen ohľadom prirážok sa to žiada, ale aj ohľadom samých výnosových daní.

Ako som informovaný, sjazd obcí a mest v Prahe začiatkom októbra r. 1930 tiež vyslovil podobnú žiadosť. Na Slovensku asi 10 mil. "preplatkov" na prirážkach žiadajú vrátiť berné úrady od obcí vtedy, keď každá obec 2 až 3 násobok ročných prirážok drží v evidencii ako požiadavku na prirážkach od berného úradu.

Aby bol obraz úplný, dovolím si uviesť príklad i z historických zemí. Okres olomúcky podľa sdelenia patričného berného úradu mal obdržať r. 1929 na okresných prirážkach z minulých rokov 1,300.000 Kč, z ktorého obnosu maly činiť odpisy 90.000 Kč. Okres olomúcky obdržal však vo skutočnosti len 266.000 Kč a z toho musel vrátiť na preplatkoch 220.000 Kč. Zostalo tedy z toho 1 mil. presahujúceho obnosu len 46.000 Kč.

Dovolil by som si poznamenať ešte niečo. Pozemková daň potažne jej prirážka aj bez zvýšenia znamená pre roľníka väčšie bremeno než r. 1927. Je to samozrejmé, lebo dôchodok roľníka sa značne ztenčil, kým základ vyrúbenia pozemkovej dane, pozemkový kataster ostal nezmenený; teraz, keď sa prirážkový limit pozemkovej dane zvýši, bude to bremeno ešte väčšie. A totiž to bremeno tohoto zákona odnese roľník. Činžovná daň má výhodu tak dľa pôvodného zákona, ako dľa nového. Pri zárobkovej dane je základ dane pružný, to sa prispôsobuje daným pomerom. Pri pozemkovej dani je kataster nezmenený a u domovej triednej dane platí zväčša len roľník, lebo v mestách sa platí len činžovná daň, takže to bremeno z tohoto zákona odnese vlastne len roľníctvo.

Ohľadom Slovenska nech je mi dovolené poukázať na následovné. Stále sa tvrdí, že na Slovensku stačil vyrovnávací fond k úplnej úhrade upravených schodkov rozpočtov obcí a okresov, poťažne že finančné požiadavky slovenskej samosprávy boly r. 1929/1930 a ovšem aj v predcházajúcich rokoch úplne uspokojené.

Na toto tvrdenie, ktoré ovšem považujem za mýlné, si dovolím poznamenať následovné:

Vyrovnávací fond určený k úhrade upravených schodkov okresov a obcí stačil na Slovensku jedine v r. 1928, poneváč následkom naprostého nepochopenia intencií úplne nového zákona č. 77/1927 ani jeden okres a obcí len veľmi málo žiadalo o príspevok z tohoto fondu. V r. 1929 nestačil už vyrovnávací fond, poneváč schodky upravených rozpočtov obcí činily 23.195.000 Kč, kým úhrada z vyrovnávacieho fondu činila len 20.733.000 Kč, tedy skoro o 3 miliony menej. Že predsa bolo možné spomenuté schodky celkom hradiť, to možno ďakovať iba tej okolnosti, že krajinskému výboru boly len v r. 1929 a dokonca ešte v januári 1930 poukázané dodatočné prídely za r. 1928. Schodok r. 1929 by bol býval iste značnejší, keby okresy boly žiadaly o prídel. Okresy o to ale nežiadaly, iba pre rozpočtový r. 1930 žiadalo zo 77 slovenských okresov 5.

Slovenské okresy preto nežiadaly o príspevok z vyrovnávacieho fondu až na spomenutých 5 okresov pre rozpočtový rok 1930, poneváč ich činnosť je len v začiatkoch a boly zvyknuté na ustanovenia §u 79 župného zákona č. 126/1920, podľa ktorého paragrafu živily sa z prídelov župami poskytnutých. Akonáhle ale začiatočné ťažkosti okresnej samosprávy na Slovensku zdolané budú a akonáhle v budúcnosti i samosprávné hospodárstvo okresov zaujme v slovenskej administrative svoje patričné miesto, tak ako je to v historických zemiach, bude to inakšie. Je predsa len nesporné, že potreby aj slovenských okresov porastú s postupným a prirodzeným rozvojom ich úkolov. Teraz ale nemožno hovoriť o štabilizácii potrieb a úhrad slovenských okresov a obcí.

Aj v Čechách rástla potreba okresov pomalu. V Čechách z 212 okresov až po 20 ročnom pôsobení sa našiel jedon okres, ktorého prirážky prekročily 50% od r. 1874 - trvalo to 40 rokov (r. 1915) - kým sa našly dva okresy, ktoré prekročily 100%nú hranicu

K objasneniu celej záležitosti dovolím si ešte pripomenúť, že pri sostavení krajinského rozpočtu na r. 1930, len aby sa realizovanie nutných riadnych výdavkov zaistilo, došlo k presunutiu týchto výdavkov vo výške 25,414.440 Kč z rámca bežného hospodárenia na investičné hospodárenie. Toto ale, aby sa totiž bežné výdavky vložily do investičného rozpočtu, nemožno praktikovať do nekonečna. Nebolo to teda tak v minulosti ako sa tvrdí, že všetko stačilo.

Dľa vládneho návrhu sa prídeľuje zemiam 24˙6% z výnosu dane z piva, z ktorého obdrží Slovensko 18%. Tento kľúč je nesprávny preto, poneváč neberie do povahy veľkosť územia Slovenska a zaostalosť Slovenska najmä ohľadom kultúrnych a hospodárskych ustanovizní. Veľkosť územia prijde do povahy pri stavbe ciest - to je samozrejmé -, ktorý úkol rozpočet slovenskej krajiny obťažuje okrúhle 50%nou kvótou a ktorého nákladu je tak zem Česká, ako aj Moravskosliezska zbavená. Tam nie sú zemské cesty, len štátné. Taktiež pri plošných merioráciách a pri zveľaďovacích prácach poľnohospodárskych prijde veľkosť územia do povahy, poneváč potreba je tým väčšia, čím je väčšie a zanedbanejšie územie. 18%ný kľúč nezodpovie ani počtu obyvateľstva. Podľa počtu obyvateľstva by vyšiel pre Slovensko kľúč 22%ný. Podľa veľkosti územia Slovenska kľúč 35%ný. Aritmetický priemer týchto dvoch kľúčov, ktorý by sa mal správne uplatňovať, bol by 28.5%. Horespomenutý kľúč 18% je teda na každý pád nesprávny. Aby obraz bol jasný, podívajme sa na všetky prídely, ktoré obdržia zeme podľa vládneho návrhu. Vypadne to takto podľa zprávy rozpočtového výboru strana 2.: r. 1931 z celkového obnosu prídelov vo výške 518,441.313 Kč dostane Slovensko 73,268.162 Kč, t. j. okrúhle 14%, ktorá kvóta nezodpovie ani počtu obyvateľstva, ani ploche, najmenej ale potrebám Slovenska. V následujúcich rokoch až do r. 1935 celkový obnos prídelov pre Slovensko sice sa o voľačo zvýší každý rok o 1 milion - nedosiahne ale 15%nú kvótu, takže Slovensko s týmto riešením otázky nemôže byť spokojné. Pri určení kvóty prídelu mimo zaostalosti Slovenska voči historickým zemiam neslobodno zabudnúť na to, že tých čias, čo sa samosprávnym sväzkom z štátnych prostriedkov poskytuje prídel, Slovensko je stále v nevýhode, a to je ovšem aj príčinou jeho zaostalosti.

Po prevrate na Slovensku o samosprávnej činnosti nemožno ani hovoriť. Na Slovensku sa konaly prvé obecné voľby po prevrate až v septembri 1923, vtedy keď sa v historických zemiach obecné voľby konaly už po druhý raz. A do septembra 1923 boly na Slovensku vymenované obecné zastupiteľstvá, od ktorých nebolo možné očakávať nejakú iniciatívnu činnosť. Až do r. 1923 okresné zastupiteľstvá na Slovensku vôbec nejestvovaly. Nejestvovala tedy ani potreba, nejestvoval ani prídel. Ohľadom žúp poznamenávam, že od prevratu až do r. 1924 maly staré uhorské župy vymenované administrativné výbory, ktoré sú v stave likvidácie, takže mimo vybavenia bežnej agendy iniciatívnu činnosť nevyvíjaly. Do r. 1925 nedostaly slovenské župy prídel z obratovej dane, poneváč do tých čias sa na Slovensku župné prirážky vyše 100% nevyberaly, obciam na Slovensku sa ušlo len tu a tam 5% dane z obratu. V tej dobe okresná a zemská samospráva v historických zemiach brala okrúhle 30% dane z obratu. Aj po r. 1925 bol podiel žúp na dani z obratu nepatrny voči historickým zemiam. Župy slovenské dostaly o veľa menej než v historických zemiach samé okresy.

Dovolím si ešte poznamenať, že na základe župného zákona na Slovensku sriadiť sa majúci župný sväz, ktorý by bol mohol vyvinovať analogickú činnosť ako zeme, zostal len na papieri.

Treba tedy do povahy vziať tú okolnosť, že historické zeme braly značný prídel z celoštátnych daní vtedy, keď Slovensko na tomto prídele vôbec nič alebo len nepatrnou sumou participovalo. Aby som toto číslicami objasnil, dovolím si uviesť následovné: od r. 1923 až do sriadenia zemskej samosprávy činily všetky výdavky slovenských žúp 555,421.000 Kč. Pripadá tedy priemerne na jedon rok niečo vyše 100 mil. Kč. Priemerné ročné výdavky slovenských žúp v tomto období zostaly ďaleko za tým, čo vynaložila zem Moravskosliezska.

Teda pri stanovení spravodlivého kľúča pre Slovensko musí sa do povahy brať skutočná potreba Slovenska. A táto je veľká, poneváč Slovensko je v mnohom ohľade zaostalé.

Zásadu, že Slovensku so zreteľom na spomenutú zaostalosť pri spoločných prídeloch prislúcha výnimečné postavenie, uznala aj silničná rada, ktorá nad vypočítané percento Slovensku na silničný náklad priznala zvláštny prídel sumou 4,500.000 Kč.

V starom Uhorsku panovala úžasná centralizácia jednak v tom ohľade, že štát bral všetko do svojich rúk, s úkoly hospodárskymi, kultúrnymi a sociálnymi, o ktoré pečujú u nás autonomné korporácie, zaoberal sa vo starom Uhorsku štát. Jednak sa javila táto centrálizácia v tom, že všetko sa budovalo v Budapešti natoľko, že oproti tejto centralizácii sa ohradzovaly i rydze maďarské mestá i maďarský vonkov. Nie je tedy div, že po prevrate prišlo Slovensko do nového štátneho útvaru zaostalé bez značnejších hospodárskych, kultúrnych a sociálnych ustanovizní autonomných korporácií, za čo ovšem Slovensko nemôže a preto je treba toto do povahy brať.

Aby som zaostalosť Slovenska v obore zdravotníckom zjavnou učinil, dovolím si poukázať, že kým v roku minulom v historických zemiach pripadá na 10 tisíc obyvateľov asi 32 nemocničných postelí, na Slovensku iba 22, tedy o 10 menej. Treba brať ohľad na to, že Slovensko isté ustanovízne, ktoré historické zeme majú, ešte ani dosiaľ nemá.

Na Slovensku nemáme zemské peňažné ústavy, okresné peňažné ústavy, aj obecných peňažných ústavov máme len málo, v Bratislave a v Turč. Sv. Martine. Nemáme krajinskú školskú radu. Istá vec je, že sriadením tejto ustanovizne bude potreba krajiny na zaokrytie výdavkov väčšie. Treba do ohľadu brať tú okolnosť, že na Slovensku máme vicinálné cesty, ktoré treba buď pokrajinčiť, buď zokresniť, aj v tomto ohľade teda stúpnu značne výdavky slovenských sväzkov územnej samosprávy.

Čo sa týče školskej otázky, dovolím si poukázať na následovné. Nároky církevnoškolských rozpočtov v dôsledku rozšírenia školskej dochádzky rapídne vzrastajú. Školský referát v Bratislave zistil, že v dôsledku nedostatočnosti terajších budov ľudových škôl bude v r. 1930 a následujúcích nutné pristavať či vybudovať cca 2500 tried. Z týchto jedná sa cca o 1300 škôl ľudových církevných.

Nesmieme zabudnúť, že Slovensko musí v budúcnosti mnoho investovať pomocou pôžičiek, splátky na pôžičky budú časom vždy viac a viac vyžadovať a budú snižovať prostriedky na produktívné bežné výdavky. Historickým zemiam je v tomto ohľade o veľa lepšie. Moravskosliezsko má potrebné investicie už prevážne prevedené.

Cieľom svorného nažívania jednotlivých krajín štátu treba odstrániť zaostalosť Slovenska na poli sociálnom, kultúrnom, humanitnom, zdravotnom, hospodárskom. Kto teda pomáha Slovensku, prispeje ku konsolidácii pomerov, pracuje za štát. A týmto aj končím. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále je přihlášen p. posl. Pik. Dávám mu slovo.

Posl. Pik: Slavná sněmovno! Po tříleté praksi neblahého zákona č. 77/27 o finančním hospodářství samosprávy přicházíme nyní v souvislosti s dvěmi druhými daňovými osnovami k jeho novelisaci. Jak důvodová zpráva návrhu vládního, tak i zpráva výboru rozpočtového jest pro nás velikou satisfakcí, neboť obě potvrzují v celku vše, co jsme r. 1927 namítali proti předloze zákona č. 77, která byla dílem tehdejší vládní občanské koalice.

Vládní návrh zákona č. 77 z r. 1927 byl obhajován tím, že spolu se zákonem o berní reformě má ulehčiti výrobnímu a hospodářskému životu a že s ozdravěním financí samosprávných má býti dosaženo oddlužení obcí a okresů. Hlavními cestami k zázračnému ozdravění hospodářských poměrů mělo býti snížení daně výdělkové, limit obecních, okresních a zrušení přirážek školních, okleštění samosprávy ve věcech hospodářské pravomoci s odnětím státních přídělů obcím z daně obratové a přepychové se zrušením dávky z motorových vozidel. Naproti tomu, když snížením zvláštní daně výdělkové a přirážkovým limitem dány byly veliké premie nejbohatším vrstvám v republice, zavedeno bylo nařizovací řízení dávkové, jímž u bohatých snížená poplatnost byla nařízenými samosprávnými dávkami přenesena na nejširší vrstvy lidové zvýšením poplatnosti nepřímé. Pro hospodaření samosprávy pak dána zákonem č. 77 odiosní a samosprávu ponižující ustanovení, omezující její autonomní právo ve věcech rozpočtových, dávkových, investičních a úvěrových a opravňující byrokratický živel zasahovati do věcí, které přes půlstoletí spadaly jen do pravomoci zastupitelských sborů. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Vytýkali jsme tenkráte vládní osnově, že kromě drsných ustanovení protisamosprávných nedosáhne účinků, jaké prorokovali její tvůrcové a obhájcové, a správně jsme tehdy tvrdili, že důsledky budou zcela jiné, že zákon neprospěje hospodářskému životu a že pro samosprávu bude míti následky zhoubné, ba katastrofální. Prakse zákona dala nám zcela za pravdu. Hospodářský a výrobní život za účinnosti zákona č. 77 byl nesrovnatelně horší než před účinností jeho a zákona o berní reformě. Za účinnosti těchto dvou zákonů, a to v době nejvyšší výrobní konjunktury r. 1928 až 1929 bylo pomoženo jen malému počtu bohatých kapitalistických podniků, které těžily jednak z výhod berní reformy a pak z limitu přirážkového na úkor samosprávy, která na dobu tří let byla uvržena do zoufalé situace finanční se zastavením veškerého vývoje obcí a okresů. Sama zpráva rozpočtového výboru k novelisační předloze uvádí, že daňová reforma se zákonem č. 77 nepřispěly ve svých důsledcích k očekávanému ozdravění financí samosprávných svazků, a doznává, že nízký limit přirážkový a nedostatečný příděl z vyrovnávacího fondu byly příčinou finanční krise obcí a okresů, na tento fond odkázaných.

Tak zvaný vyrovnávací fond úplně selhal. On nevyrovnával schodky samosprávy, způsobené limitem přirážkovým a odnětím státních přídělů, nýbrž vlastně se vyrovnával se samosprávou, a to dokonce až na pouhých 40%. Dokazují to úhrnné číslice zemských vyrovnávacích fondů za poslední dvě léta. Jsou to dokumenty velmi smutné, jest to obžaloba těch, kteří r. 1927 tak drsně zákonem č. 77 nevděčně zasáhli do života samosprávy. R. 1929 činil příjem vyrovnávacích fondů ve všech zemích republiky 189,404.157 Kč. O příspěvek žádalo zákonem č. 77 postižených 4467 obcí a 151 okresů. Z těch byl přiznán nárok pouze 2698 obcím a 134 okresům. Požadované příspěvky na úhradu samosprávou nezaviněných schodků činily u obcí 449,365.186 Kč, u okresů 358,875.522 Kč, úhrnem tedy žádala postižená samospráva pouze za r. 1929 808,240.738 Kč. Vyrovnávací fondy však nejprve vykonaly katovskou práci a rozpočtovými škrty snížily rozpočtové schodky na pouhých 285,431.698 Kč. Z rozpočtů samosprávy byly vyházeny a seškrtány položky na školství, kulturu, sociální a dobročinnou péči, na stavby potřebných ústavů, na podporu dětské a chudinské péče, na knihovny a čítárny a na řadu obecně prospěšných věcí. Po tomto řádění, které bylo umožněno ustanoveními zákona č. 77, vyplaceno bylo pak obcím pouze 92,574.926 Kč, okresům 92,072.973 Kč, celkem tedy 184,647.899 Kč, čili o 623,592.839 Kč méně než vykázáno na prokázaných a nezaviněných schodcích samosprávy za r. 1929!

Tyto krvavé číslice prokazují, že koaliční občanskou vládou v r. 1927 prosazený a za spásonosný pokládaný vyrovnávací fond stal se vlastně pro samosprávu opatřením odiosním a zkázonosným. Tento nevyrovnávací fond vlastně způsobil ještě větší zadlužení samosprávy a hlavně velikých obcí v celé republice. Neboť to, co tento fond po neslýchaných škrtech v rozpočtech samosprávných a po nařízení namnoze nesmyslných dávek samosprávných nevyrovnal, muselo býti kryto buď půjčkami nebo hotovostmi půjček určených pro účely zcela jiné, nebo rok od roku se přenáší jako passivum do rozpočtů dalších, aniž by byla naděje na úhradu. Tak na př. obec plzeňská přenáší do rozpočtu na rok 1931 jako schodkovou položku z let předchozích obnos 11 mil. Kč, který jí zemský vyrovnávací fond neuhradil přes to, že po rozpočtových škrtech a nařízených dávkách tento schodek za prokázaný uznal. Tím vzniká městu Plzni v řádném rozpočtu na r. 1931 schodek okrouhle 22 mil. Kč přes to, že používá již i zvýšeného limitu ve výši 300% obecních přirážek. (Posl. Koudelka: Jakou cenu má tato pohledávka?) Je to oproti vyrovnávacímu fondu dubiosní, poněvadž vyrovnávací fond nemá ničeho, a jsme žádostivi, jaké stanovisko k této věci zaujme p. ministr financí, který nás r. 1927 ubezpečoval, že vyrovnávací fondy budou povinny, vyrovnati uznané rozpočtové schodky. Budeme se tedy musiti obraceti na p. ministra financí, aby dostál svému slibu tím, že nám uhradí vyrovnávacím fondem nekrytý a neuhrazený schodek 11 mil. Kč.

Kdyby byl vyrovnávací fond obci plzeňské uhradil tento uznaný schodek a kdyby obci nebyly odebrány příděly z daně obratové, přepychové, z motorických vozidel a nesnížen podíl na dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí, mohla snadno obstáti a spokojiti se s mírou pouhých 250% přirážek, jako je měla do té doby, dokud vyrovnávací fond nezpůsobil takovou poruchu v jejím rozpočtování.

Tento plzeňský případ lze aplikovati na poměry v celé samosprávě československé a poučuje tvůrce zákona č. 77 o tom, že oni vlastní vinou těžce zkomplikovali poměry, zavinivše krisi, kterou ještě dlouho bude samospráva trpěti. Tato krise bude stále zjevnou, neboť novelisací zvýšený limit přichází do let oslabené výroby, takže pro příští samosprávné rozpočty lze očekávat pokles daňové základny, čímž vzniklá újma namnoze nebude vyrovnána ani zvýšenou výší přirážkovou, i když je počítáno se zvýšením zvláštní daně výdělkové o jedno procento proti stavu dosavadnímu. Na př. Plzeň je zatížena nevyrovnaným schodkem 11 mil. Kč a na zvýšení zvláštní daně výdělkové ode všech velkých podniků získává pouze půl. mil. Kč, takže zvýšení výdělkové daně nemůže míti vlivu na tento velký schodek a nemůže ani budoucí schodky vyrovnati. Je tedy otevřená otázka, kdo a jak uhradí samosprávě její nezaviněné a vyrovnávacími fondy neuhrazené schodky.

Je nejvýše na čase, že dochází aspoň k částečné novelisaci zákona č. 77. Jsme zásadními odpůrci tohoto zákona jako zákona výjimečného, neúčelného a škodlivého. Jsme přesvědčeni o tom, že dřívější zákony o finančním hospodaření samosprávy byly zcela postačitelné, zabezpečující jak kontrolu, tak i správné hospodaření samosprávy. I před zákonem č. 77 měly nadřízené samosprávné korporace a stát svým dozorčím právem dosti možnosti, čeliti nesprávnému hospodaření a tu a tam vyskytnuvší se závady v samosprávě korigovati. Viděli bychom tedy raději, kdyby zákon č. 77 byl zcela zrušen a obnoven stav dřívější.

Budeme-li hlasovati pro novelisační osnovu, činíme tak z toho důvodu, že původní návrh ministerstva financí byl v četných ustanoveních zlepšen a že vláda sama i tuto novelisaci považuje za provisorium, po němž má dojíti k jednotné a definitivní úpravě samosprávných financí, a také proto, ježto předloha tato jest značným pokrokem proti stavu dosavadnímu, zejména v těch hlavních otázkách, které se zájmů poškozené samosprávy nejvíce dotýkají a jichž řešení jsme žádali.

Pokrok shledáváme v tom, že limit přirážkový se zvyšuje z 200-250 procent až na výši 350 procent. Pokrokem jest také ustanovení, podle kterého vyššímu schválení nepodléhají přirážky do 150 procent a fungují ihned po schválení zastupitelského sboru, není-li proti usnesení zastupitelského sboru podána námitka. Vítáme i příznivější ustanovení o tom, že pro schválení rozpočtů jsou dány s určitou sankcí lhůty pro jejich vyřízení u vyšších samosprávných korporací, a to pro okresy lhůta tříměsíční, pro země čtyřměsíční. Ježto zákon ustanovuje zvláště pro rozpočty investiční, že mohou býti plněny až po vyšším schválení, musíme co nejdůrazněji žádati, aby tyto lhůty byly co nejpřísněji dodržovány, neboť od vyřízení těchto rozpočtů závisí podnikání samosprávy. Pokrokem jest také širší ustanovení o právu samosprávy uzavírati zápůjčky pro účely investiční. Právo zadlužených obcí a okresů uzavírati takové zápůjčky aplikuje se i na zařízení prospěšná, na kanalisaci, stoky, veřejné osvětlení i na zaplacení kupní ceny za příděl lesů od Státního pozemkového úřadu. Toho dříve nebylo, neboť takové investice se nepovolovaly z malicherných důvodů, že nejsou výnosné, ač z důvodů veřejných zájmů jsou nezbytné. Pro obce, zejména malé, jest v novelisaci značnou úlevou ustanovení, podle kterého se zrušuje povinnost náhrady za ošetřovné za chudé příslušníky v ústavech pro choromyslné a že náhrada za chudé příslušníky ošetřované v nemocnicích a porodnicích se upravuje na 20 procent, a to jen po dobu čtyř týdnů.

Dále je důležité, že novelou odpadá ono odiosní ustanovení zákona č. 77 o rozpočtových škrtech, kteréžto ustanovení ve výsostné věci práva obce na sestavování rozpočtu postavilo samosprávu pod kuratelu byrokracie a snižovalo zastupitelské sbory na stupeň pouhého předkládacího orgánu. Také v rozhodování o dávkách nastává snesitelnější stav, neboť bude více dbáno vůle zastupitelského sboru proti dosavadnímu urážlivému nařizovacímu způsobu. Konečně jest důležité, že se ruší forma vyrovnávacích fondů a že dotováním zemí příděly státními určuje zákon míru příspěvků na úhradu schodků samosprávy. Jest ovšem i v tomto novém ustanovení cosi odiosního, neboť zájmy zemské autonomie ve věcech finančních mohou vésti k rozporům s neuspokojenými obcemi a okresy. Ježto těžiště rozpočtových, přirážkových a výpůjčkových věcí bude nyní z valné části u zemských výborů, neboť jen soběstačné a malé obce podléhají výboru okresnímu, bude nutno vyčkati prakse a přísně dozírati, aby touto praksí nebyly zájmy samosprávy poškozeny a zejména pak aby z přídělů státních slabým obcím a okresům opravdu byly příspěvky poskytnuty v míře prokázaného jejich schodku. Kdyby se tak nestalo, došlo by ještě ke krutějším důsledkům, než jaké se ukázaly po smutné tříleté praksi protisamosprávného zákona č. 77 a t. zv. fondu vyrovnávacího.

Přes podstatnou změnu vládního návrhu neobsahuje novelisační předloha v plné míře to, co jsme při poradách o ní žádali. Budeme-li pro ni hlasovati, přizpůsobujeme se jen daným politickým poměrům, avšak s tím očekáváním, že při definitivním řešení problému finančně samosprávného, správního a hospodářského bude splněno vše, co jest v zájmu rozvoje našich obcí a okresů, co jest žádoucí v zájmu upevnění autonomní myšlenky vůbec. Při tom pokládáme za zřejmé a nejvýše žádoucí, aby po novelisaci zákona č. 77 v době nejkratší následovala novelisace stejně neblahého zákona č. 125 o organisaci správy, jímž zemská a okresní samospráva byla ve své autonomní podstatě skoro zcela okleštěna. (Výborně!) Požadavkem novelisace tohoto zákona nevzdáváme se zásady župního zřízení, které z důvodu decentralisace, zjednodušení správy a řízení pokládáme za nezbytnost.

Není možné a nebylo by autonomní myšlenky důstojné, aby dnešní, zákonem č. 125 daný stav, samosprávu a demokracii ponižující, zůstal nadále v platnosti. Je nutno vymýtiti z okresní a zemské samosprávy privilegované postavení byrokracie, jež je na úkor zástupců volených. A není také možné, aby ve věcech samosprávných místo volených zástupců lidu rozhodovali nevolení a aby bylo bráněno volbě předsedů okresních a zemských sborů samosprávných z řad zástupců lidových. S tím souvisí i otázka zrušení ustanovení o virilistech, jmenovaných vládou do okresních a zemských zastupitelstev, neboť takové virilní a jmenovací zařízení odporuje naší demokratické ústavě a všem pojmům o demokracii vůbec. Žádáme proto, aby s přípravnými pracemi pro novelisaci zákona č. 125 bylo ihned započato a tak zemské i okresní samosprávě vrácena byla její autonomní práva i s důsledkem obnovení bývalých zastupitelských okresů, kde se pro jejich opětné zřízení vysloví hlasováním občanstvo.