V Plzni při výstavu, - tuším r. 1925 700.000 hl piva získal pivovar při tomto přiznaném poklesu kolem 14 mil. Kč. Výnos na jedno pravovarečné právo stoupl pro jednoho pravovarečníka o 10.000 Kč. Ovšem dnes tyto cifry jsou daleko překonány, poněvadž měšťanský pivovar v Plzni vaří kolem 1 mil. hl piva, Poslední bilance přiznává čistý zisk 70 mil. Kč. Velmi dobře se vede také pivovaru na Smíchově. Při výstavu 650.000 hl piva jeví se úspory již přiznané za jediný rok 13 mil. Kč, což dokonce převyšuje o 1 mil. Kč celý závodní kapitál, jejž smíchovský pivovar má.

Podobným způsobem můžeme poukázati na jiný pivovar v Maffersdorfu, který při výstavu 225.000 hl piva vydělává kolem 5 mil. Kč ročně. Důkazem toho je, že stouply akcie tohoto pivovaru v jednom týdnu ze 2.900 Kč na 3.300 Kč.

Podobně velmi příznivá situace je u pivovaru v Budějovicích, který dosahuje touto úsporou ročně minimálně 4 mil. Kč při celkovém akciovém kapitálu 6,400.000 Kč. A tak bychom mohli pokračovati a ukazovati na mnohé jiné pivovary. Tato výhodná hospodářská situace pivovarského průmyslu nám tedy dává nejen možnost, získati příslušnou částku pro stát, ale ona nám ukládá přímo povinnost, abychom tak učinili a daňové břemeno rozdělili podle skutečné daňové únosnosti.

Při tom ovšem jsme si velmi dobře vědomi, že nebezpečí z daně z piva zde hrozí potud, pokud by nebylo pevně vázáno ustanovením §u 20 předlohy, již projednáváme, poněvadž bez dodržení tohoto paragrafu neměla by tato daň z piva ráz daně výnosové, placené výrobcem, nikoliv konsumentem; ale za změněných okolností, stoupnutím cen chmele a cen sladu mohla by se čistě vybíti a přelíti do daně spotřební.

Je nyní otázka, zda proti tomuto přesunu jsme dostatečně chráněni. Dále, zda v tom případě, kdyby jenom část této daně se přesunula do daně spotřební, nezhoršujeme daňový systém daní nepřímých, daní spotřebních proti stávajícímu minimálnímu břemenu daní přímých.

Ve směru prvém je nám pevnou hrází ustanovení § 20, že pivo pro konsumenta nesmí býti zdraženo. Ceny ve velkém, u výrobce, i ceny v malém, u hostinských a výčepníků, musejí zůstati na téže výši, která byla stanovena dnem 1. října t. r., t. j. nesmějí býti výrobcem přesunuty na výčepníka a z výčepníka nesmějí býti přesunuty na konsumenta.

Dále: pro případ vzestupu pohybu cen surovin nesmí se tak státi samovolně, nesmí se tak státi pouze výrobcem ev. také sprostředkovatelem, nýbrž výrobce i prodavač musejí předložiti okr. úřadům všechny doklady o požadovaných cenách piva a o zvýšení rozhodne ministerstvo zásobování v dohodě se zúčastněnými ministerstvy, ministerstvem průmyslu, obchodu a živností a ministerstvem zemědělství.

Možnost zvýšení ceny piva z důvodu, který připadá v našem případě v úvahu, je v nejbližší době minimální. Ceny chmele - s nimiž ostatně, jak v připomínkách pivovary uvádějí, vůbec prý nepočítaly - a ceny sladu nikdy nedostoupí výše z let minulých, neboť v tomto případě nerozhoduje náhoda, úroda nebo neúroda, nýbrž především zvýšená produkce chmele a sladu zejména v zemích, kde pivo je lidovým nápojem a které chtěly se po této stránce skutečně osamostatniti.

Konečně jsou tu obrovské reservy zisků pivovarů, které nejsou ani zdaleka vyčerpány a které mají také solidní základ. Tyto zisky budou ještě dále udrženy. Tyto reservy jeví se nám jak v poklesu cen surovin v letech minulých, tak také v poklesu, který se udržuje, pro léta budoucí.

Další záruku, že zisky pivovarů budou stoupati, máme v tom, že režijní náklady budou v budoucnosti koncentrací a racionalisací výroby neobyčejně zmenšeny.

I když ovšem máme značnou jistotu, že pivní dávka je podle zákonných ustanovení ve svých důsledcích vlastně daní výnosovou, nepouštíme se zřetele její charakter dávky spotřební, poněvadž to, co dnes zdaňujeme a vybíráme z kapes pivovarů, akcionářů, náleží vlastně konsumentovi. Této pravdy nezastíráme, ale jest tu otázka praktického provedení.

Sleva pod 20 haléřů na 1 litru nepřijde vůbec v úvahu. To potvrdili také zástupci pivovarů. U nás se nepočítá na haléře, u nás teprve 20 h přichází v úvahu, takže v drobném prodeji mohla by se projeviti sleva teprve při odebrání 1 litru piva.

Kdyby byla zavedena tato sleva pod 20 haléřů, nepocítí ji ve svých důsledcích konsument, nýbrž uvázne v rukou zprostředkovatelů.

Konečně máme pro to klasické potvrzení z r. 1929, kdy byly zvýšeny ceny piva z toho důvodu o celých 20 haléřů na 1 litru. Nám ovšem nemůže býti lhostejno, zůstávají-li lichvářské zisky beztrestně v kapsách podnikatelů, nebo vytáhne-li tyto zisky podnikatelům z kapsy p. ministr financí, který pro potřeby státu a obyvatelstva nemá dostatečných prostředků.

Konečně chci upozorniti na jednu okolnost poslední, a ne nejmenší. Chci upozorniti na to, jak snadným způsobem konsumenti snesli zdražení piva v r. 1929 o 20 haléřů na jednom litru. Odpor konsumentů proti výrobcům a zprostředkovatelům jest daleko menší nežli odpor proti státu, který získává touto daní prostředky pro své nutné úkoly a do značné míry musíme varovati, aby se v budoucnosti tak nedělo.

Všichni ti, kteří dnes budou ukazovati na to, že vlastně daň spotřební se zavádí, musí se také bíti v prsa a říci: co jsme udělali v r. 1929, když v drobném prodeji byly skutečně ceny piva zvýšeny o 20 h na litru? To není částka malá. Dnes podle dat Stát. statistického úřadu při produkci 11 1/2 mil. hl. znamená zdanění 20 hal. na litru částku 230 mil. Kč, kterou zaplatí konsumenti čistě jen zprostředkovatelům. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Než my chceme zkoumati věc i po jiné zásadní stránce a vycházíme z předpokladů, že zavedená daň jest zastřenou daní spotřební. Nemohlo by nám býti lhostejno posunutí tohoto břemene daňového a dávkového jen na škodu spotřebitelů bez vyrovnání zvýšeného břemene pro podnikatele a pro vrstvy zámožné, bez zvýšení daní přímých. V tomto směru můžeme býti uspokojeni, ovšem musíme vzíti také na pomoc předlohy tisky 703 a 702.

Nový výnos daně z piva můžeme velmi lehko vyčísliti podle Státního statistického úřadu o výrobě piva r. 1929: Pivo výčepní činilo ve výrobě 8,375.598 hl, zavedená větší daň pivní 14 Kč na hl, tedy její výnos 117˙26 mil. Kč. Při výrobě ležáku 2,811.012 hl a zvýšené ceně 16 Kč na 1 hl činí výnos 44˙97 mil. Kč, při pivu specielním při výrobě 159.748 hl a při zvýšené dani 20 Kč na 1 hl činí výnos 3.19 mil. Kč. Celkem tato dávka nově zavedená podle výrobních dat Státního úřadu statistického činila v roce 1929 165˙32 mil. Kč. O tuto částku zvýšilo by se naše daňové zatížení daněmi spotřebními, kdyby bylo placeno spotřebiteli. My však musíme poukázati, že zároveň zvyšuje se také zatížení daněmi přímými, a to zvýšením limitu přirážek autonomních, jak obecních, tak také okresních. Odhad této věci může býti snad jenom přibližný, ale skutečně blízký pravděpodobnosti.

Celkově možno počítati se zvýšením přirážek průměrně as o 100%, když srazíme nejvyšší přípustnou míru se 350% na 300% a počítáme-li dosavadní nejvyšší hranici 200%. To je počítáno velmi opatrně, poněvadž pouštíme se zřetele další možné zvýšení přirážek okresních se 110 na 150, o 40%.

Čeho se docílí průměrným zvýšením přirážek o 100% pro autonomní korporace? Na r. 1931 jsou přirážky počítány k těmto přímým daním: ze všeobecné daně výdělkové, která jest zařazena do rozpočtu částkou 100 mil. Kč, ze zvláštní daně výdělkové, zařazené rovněž 100 mil. Kč, z daně pozemkové - celkově počítáno i s příděly - 111,100.000 Kč; daň domovní třídní podle státní uzávěrky za r. 1929 - na r. 1931 není vůbec vyčíslena celkem 12,074.000 Kč. Pomíjím daň činžovní, která je vyňata ze zvýšení přirážek.

K tomu dále měla by přijíti daň rentová, která je placena přímo a kterou rovněž nemohu vyčísliti, poněvadž je s daní rentovou placena srážkou v jedné sumě a která je nepatrná, takže nepřipadá zde v úvahu. Konečně daň z vyššího služného 4 mil. Kč. Celkově činí základ přirážkový 327,174.000 Kč. Počítám-li s průměrným možným zvýšením 100%, činí nové zatížení přirážkami 327,174.000 Kč.

Naproti tomu dávka z piva, která dnes a v dohledné budoucnosti nebude skutečně daní spotřební, činí pouze 165,320.000 Kč. Tedy v daném případě jeví se posun ve zdanění přímém o 327,174.000 větší - ovšem zhruba, poněvadž může býti větší a jistě také bude; ježto dávku z piva platí pivovary, zůstává zde přesun většího zdanění pro vrstvy majetné okrouhle 327 mil. Kč.

Kdyby byla celá tato částka přesunuta, kdyby se skutečně dostala do daní spotřebních, přece jen tento posun o 320 mil. na vrstvy majetné by znamenal, že bychom zdanili vrstvy majetné dvakrát tolik, než bychom zdanili spotřebitele.

Zde však se ještě neprojeví účin novelisace zákona č. 76 v paragrafech, o kterých jsem se zmínil a jejichž dosah není možno přesně uvésti. Mohu jen poukázati na to, co se dá zachytiti, totiž na zvýšení zdanění sazby při zvláštní dani výdělkové s 8% čistého zisku na 9%. Toto zvýšení podle rozpočtu má ze 100 mil. Kč činiti asi 12,500.000 Kč, a počítáme-li s oním limitem 470% na těchto 12,500.000 Kč, budou přirážky autonomní 58,700.000 Kč, tedy celkově jeví se další zatížení daněmi přímými 80 mil., takže s tím, co jsem řekl o dani první, jeví se zde posun téměř o 400 mil. ve zdanění vrstev zámožných, neboť v dohledné době nemůže se projeviti zaváděná daň z piva jako skutečně daň spotřební, a zatížení přímými dávkami se zvětšuje, když všechno ostatní pomíjím, nejméně o těch 327 mil. Kč.

Uvědomme si, že je to první citelný zásah do jednostranného zatížení daněmi spotřebními a postihování vrstev majetných.

Náš názor na zdanění neoprávněných zisků pivovarů se ovšem v podstatě rozchází s předlohou. Pro nás je úplně jasno, že jde o zisky, které byly přivoděny příznivou konjunkturou bez zásluhy podnikatele, že zde nejde o daň výdělkovou, kde přichází k platnosti především zdatnost osobní a vložený kapitál, nýbrž že zde jde o bezzáslužný důchod, který po právu má býti zdaněn přísněji, než důchod nabytý poctivou prací, a to tím spíše, že podnikatelé - pivovary - neuznali za dobré, aby se o tyto výtěžky úplně neoprávněné rozdělili s konsumentem.

Krátce, byl před námi jasný případ pro zavedení t. zv. daně konjunkturní, jejíž zřejmý základ spočíval ve značném poklesu cen surovin nutných k výrobě, a my jsme považovali za svou povinnost, podati návrh na zavedení takové daně konjunkturní, a to tím spíše, že se zde nemusilo počítati skutečně jen s přechodnými výhodami, nýbrž, jak jsme ukázali, bude pokles surovin trvalý a nikdy ceny surovin, nutných k výrobě piva, nedostoupnou té výše jako dříve.

Ačkoli byl případ tak jasný a mohli jsme se opříti ne sice o zákony platné v tom směru o zdaňování konjunkturních zisků, nýbrž o vládní předlohy, které měly svého času postihnouti takové konjunkturní zisky, jevící se v exportu porculánu, chmele, skla atd., přece tento způsob zdanění vyvolal u majetných vrstev proti zdanění námi navrhovanému živelní odpor jako proti nebezpečnému předpokladu, aby v budoucích dobách podobným způsobem konjunkturní a nezasloužené zisky nebyly postihovány. Důsledek toho je předloha, o které právě nyní jednáme. Nemůžeme však svoje úsilí za spravedlivé postižení konjunkturních zisků ani nyní považovati za bezvýsledné. Naše úsilí v tomto směru se především projevilo v ustanoveních §u 20 projednávaného zákona o dani z piva a §u 21, jímž dosavadní daňová praxe byla značně prolomena. Ustanovení §u 20 jest nyní i pro budoucnost zásadního rázu, je to první zásah do t. zv. svobodného tvoření cen, které dosud výhradně bylo a v jiných oborech výhradně je ponecháno výrobci nebo zprostředkovateli. Ten, kdo toto svobodné tvoření cen zaplatil, totiž konsument, byl doposud vyloučen a byl zde jen k tomu, aby svobodu tvoření cen podnikatelům a zprostředkovatelům platil.

Ustanovení §u 20 jednak stabilisuje ceny piva ve velkém i v drobném podle cen z 1. října 1930, jednak nesmí býti těmito cenami hnuto bez slyšení ministerstva zásobování v souhlase s ministerstvem průmyslu, obchodu a živností a ministerstvem zemědělství. To jest, myslím, první praktický krok k zákonu o směrném tvoření cen, jehož jest v anarchii dnešního podnikání potřebí jako soli. Ti, kdo mluví o svobodném tvoření cen a dokonce tomu věří, jsou na velikém omylu.

Není této svobody. Ceny jsou dnes prostě diktovány cenovými kartely, jsou diktovány cly a všemi ochrannými opatřeními. A jestliže dnes pivovarníci říkají, že kartelů nemají, myslím, že do budoucnosti k tomuto kartelu pracují. Dnes ještě tohoto kartelu není, ale vývoj k vytvoření pivovarského kartelu je na nezadržitelném postupu. Dnešní konkurenční boj mezi pivovary je pouze přípravou ke kartelu. Jde o to, aby nebylo tolik smluvních stran. Ti malí musí býti ubiti a ti velcí na konec se sejdou a kartel skutečně vytvoří. Kdo tomu nevěří, má klasický příklad v nedávné době ve vytvoření kartelu cukrovarského. Jaká to byla prudká vojna mezi cukrovary tak zv. průmyslovými a mezi cukrovary zemědělskými! Předpověděl jsem, že jednou nadejde okamžik, kdy tito pánové se sejdou, vezmou tužku do ruky a spočítají, co je pro ně výhodnější. Nuže, dnes jsme my a zejména konsumenti pod důsledky tohoto kartelu, který za vysoké patronace také státu kořistí nezřízeným způsobem z vytvořeného kartelu.

My bychom ovsem musili zoufati nad úpadkem lidského rozumu, kdyby nadále se dali konsumenti odírati nejhloupějším způsobem cenovými a výrobními kartely, a proto fráze o svobodě tvoření cen musí ustoupiti vzájemné potřebě jak výrobce, tak konsumenta. Nebo jinak: účelem záměrně hospodařící společnosti nesmí býti nekontrolovaná svoboda tvoření zisku, nýbrž dobře a lacino ukájená spotřeba obyvatelstva.

Vítáme proto ustanovení v §u 20, jež musí býti rozšířeno také na podnikání v oborech jiných. Upozorňujeme včas na tuto věc, kdy jde o veliké investice, aby ty miliardy, které my těžko sháníme a jimiž chceme hojiti nezaměstnanost, na konec ve větších částkách neuvázly v kartelech, ať jsou to kartely železářské, cementářské, cihelné nebo jiné.

Konjunkturní daň zavedena nebyla, ale její náznaky zůstaly v §u 21, ovsem daleko více ve znění původní předlohy, částečně však i v předloze, kterou právě projednáváme.

Tlakem pivovarských kruhů, zejména upozorňováním na zpětné zdanění, ačkoli tito pánové měli skutečně z čeho daň platiti, byl posunut termín zdanění, ovšem zase při úměrně zvýšené kvotě k 1. říjnu 1930. Prosím, je to jen jeden měsíc zpět, ale je to přece jenom zpětné zdanění, nebo jak si to pivovarské kruhy vyložily, je to zdanění konjunkturní.

Uzavírám: Hlasujeme pro přijetí všech tří předloh, neboť chceme pomoci samosprávným svazkům, jež se ocitly skutečně na pokraji vyčerpání a zániku, a jsme povinni k tomu účelu postihnouti bezpracné zisky, které jsou vybírány z kapes konsumentů a každým dnem nám ucházejí, třebas nás neuspokojuje forma zdanění ani výnos a zejména pozdější zatížení. (Potlesk.).

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má pan posl. Krumpe.

Posl. Krumpe (německy): Slavná sněmovno! Po třetí za 10 let zabývá se Národní shromáždění financemi samosprávných svazků. Tato osnova nebude ještě dlouho poslední, ba její povaha jest taková, že třeba míti za to, že tato novela k bývalé novele brzy bude musiti býti vystřídána jinou novou novelou. Projednávaná novela neznamená nijak konečné řešení finančních poměrů samosprávných svazků. Také tato novela jest pokusem, jako byla novela z 1927, jenže tentokráte to není pokus na prospěch, nýbrž na neprospěch poplatníků. Stav obcí v poválečné době byl po krátkém trvání zákonů o obecní správě naprosto kritický. Na jedné straně vzrostlé úkoly, na druhé straně velká nečinnost komunální za války, neposledně nadmíru úsporné hospodaření obecních správ doby předválečné vyžadovaly takovou přemíru výdajů, že v obecních správách nastal brzy zmatek. Tomu se snažil čeliti zákon čís. 329/1921 Sb. z. a n. a zákon čís. 334/1921 Sb. z. a n., a to v prvé řadě otevřením nových daňových zdrojů. Obce byly obmyšleny velkým počtem nových daní, které ovšem byly namnoze takové, že útraty spojené s vybíráním sotva byly hrazeny výtěžkem. Směrodatná změna v obecních financích nastala zákonem čís. 334/1921 Sb. z. a n., který přinesl obcím zvýšené příděly ze státních daní, především 5 neb 10%ní podíl na dani z obratu. Přes to nedoznaly obecní finance ozdravění a ponenáhlý vývoj dosáhl průběhu přímo úzkost budícího. Přes zvýšené příděly stoupaly přirážky do výše zcela hrozivé a dluhy obcí ohromně rostly. Tak měli jsme před 1927 přirážky 1800, ba také až 3000%, ba v určitých okresích byly 1000%ní přirážky samozřejmou věcí. Nad to stoupalo zadlužení obcí ročně asi o 1 miliardu Kč. Jest samozřejmé, že tímto přirážkovým šílením nevýslovně trpěli poplatníci, na mnohých místech byly tu živnosti přímo ubity, poněvadž byly tím postiženy hlavně drobné živnosti. Velkopoplatníci dovedli různými prostředky lehce se domoci toho, aby jim byly povoleny značné odpisy daní, a to bylo snad příčinou stále vzrůstajícího zmatku, že žádná obec nemohla sestaviti rozpočet s jistotou, poněvadž přirážková základna oznámená jim berními správami byla již v nejbližších dnech předstižena opět značnými odpisy. Kdežto zejména velkoprůmyslníci mohli, aby dosáhli daňových odpisů, užíti nátlaku dělnictva, námitek organisace, hrozeb, že zastaví práci, malý živnostník neměl takových prostředků a tak se stal obětí přirážkového šílení, poněvadž nedobytnost velikých přirážek u velkopoplatníka doháněla stále k dalším zvýšením přirážek, které malého člověka stíhaly a tísnily co nejtíže. Vinu na tom nesla také okolnost, že jednotlivé orgány zcela málo používaly svého dohlédacího práva.

Tak se ozývalo stále hlasitěji volání, aby se tomuto obecnímu finančnímu hospodářství udělal konec a zavedla jakási stabilisace. Účinkem těchto stížností a výsledkem těchto neudržitelných poměrů byl zákon z června 1927, čís. 77 Sb. z. a n., který ministr financí označil jako nerozdílnou součást zákona daňového, poukazuje na to, že každý daňový zákon jest marný a že snížení přímých daní o 500 milionů bylo by vůbec ilusorní, kdyby se také nevzala zároveň samosprávným svazkům možnost, aby tyto daňové slevy se své strany úplně nevyčerpaly anebo dokonce ještě dalšími zvýšeními nepřekonaly. Hlasovali jsme pro tento zákon r. 1927 především proto, poněvadž nám dalo ministerstvo financí závazný slib, že se tento zákon považuje za prozatímní a poněvadž jsme jinak musili dáti víru průkazům ministerstva financí, proti kterým jsme neměli průkazy jiné, především ujištění ministra financí, že je s to, aby vyrovnávacím fondem hradil veškeré požadavky obcí a je úplně obstaral.

Sotva rok platnosti zákona prokázal již jeho neudržitelnost. Neopominuli jsme nejdůraznějším způsobem přesvědčovati ministra financí o neudržitelnosti zákona. Bohužel nebyl náš varovný hlas slyšen, takže prozatímnost trvala plná tři léta až do doby, kdy stojíme nyní před finanční pohromou většiny obcí. Dalo by se očekávati, že se v novém zákoně projeví zkušenosti z těchto tří let. Tomu tak bohužel není, ze zkušeností vidíme velice málo. Zákon sahá ke zcela jednoduchému prostředku. R. 1927 byla obcím odňata část jejich příjmů tím, že podíl na dani z obratu, tvořící namnoze páteř obecního finančního hospodaření, byl jim odňat a přidělen vyrovnávacímu fondu. Za to bylo obcím nadiktováno množství nových daní, jež nemají významu pro svoji hospodárnost, nýbrž znamenaly spíše pro obyvatelstvo trýznění, vyzývaly namnoze přímo ke směšnosti. Připomínám pověstný zákon o dani na kybice, zákon o dani z karet, jenž se stal opravdu těžkým trapičstvím obyvatelstva, na jehož trvání však vždy byly závislé příděly z vyrovnávacího fondu. Daňová novela však nepomýšlí na to, aby obcím vrátila dřívější držbu nebo snad odvolala tyto malicherné trapičské daňové předpisy, nýbrž prostě přidává k dosavadním daním nové, a to zcela jednoduchým způsobem. Ozdravení samosprávných svazků se dělá na hřbetě poplatníkově zvýšením obecních přirážek a nic více.

Obecní přirážky mohou býti zvýšeny o 150%, okresní přirážky o 40%, takže máme všeobecné zvýšení přirážek o 190%. Toto daňově zvýšení jest v nynější době nadmíru těžkým zásahem do hospodářského života, jest útokem na hospodářství, poněvadž přec nyní se ráz celého hospodářství označuje slovem snížení. Heslo a požadavek hospodářství všech finančních sborů, i pana ministra financí Engliše jest: provésti snížení cen až do zlevnění všeobecných životních podmínek a tím do zlevnění výrobních nákladů. Do tohoto nyní prováděného procesu zasahuje tento nový zákon rušivě, poněvadž skutečně výrobní náklady namnoze zvyšuje, průmysl a obchod znovu zatěžuje a poněvadž všem těm sborům, na které se činí nátlak, aby provedly snížení cen, na př. železářskému kartelu, a jiným kartelům se klade v ústa oprávněná výmluva, aby nyní se snižovací akcí ustaly. Tak ztroskotají také podniky ministerstva zásobování či spotřeby, jak se chce nazývati, které najednou se stalo v časopisech tak čilým, poněvadž táž socialistická strana, která by ráda provedla velké zlevnění, přispívá svými novými zákony ke zdražení veškeré výroby, obchodu a dopravy a všem těm, na které veřejnost klade požadavek zlevnění, dává na ruku důkladné a řízné důvody pro odmítnutí.

Po velikých slibech, po fanfárách a zálohách na vavříny, jež socialistické listy předem rozdělily na tento zákon, očekávali jsme více, než že se má ozdravení samosprávných svazků prováděti na zádech živnostnictva. (Posl. dr Schollich [německy]: To přece vůbec není ozdravení!) Ale je to ozdravení podle jejich mínění.

Nevím, zda se zapomnělo na vše to, co se nám namlouvalo, kde se dají peníze ve státě vzíti, že živnostník jest nyní jediným zdrojem, z něhož se dají peníze vymačkati? Není nic slyšeti o snížení vojenských výdajů, ani řeči o tom, že se bez rozpaků odhlasuje výstrojný fond pro české vzdoroškoly v německých obcích ve výši 280 milionů. Co dělá ministr financí s velkými hospodářskými zálohami, jež také tento rok vykáže následkem velkého zvýšení cel atd.? Vše to, co se dříve vytýkalo, se dnes v trojnásobné výši usnese a schválí a ještě vychválí jako veliký čin. Obyvatelstvo dojista dovede oceniti, že se mu v nejtěžší bídě chce pomoci tím, že se mu peníze odebírají a že se z něho více daní vymačká než dosud.

Má strana stojí zásadně na stanovisku, že se otázka obecních financí nemá řešiti přirážkami. Celý přirážkový systém jest systém nespravedlivý, naše strana žádá řešení otázky obecních financí tak, že se zavede přímá obecní daň, obecní dávka, již třeba vyměřiti podle důchodu jednotlivce, nikoli podle náhodnosti povahy zaměstnání, jímž se obyvatel obce zabývá. Příklad: Bankovní ředitel s příjmem 150.000 Kč, tedy ne veliký, docela malý nebo střední bankovní ředitel neplatí ani haléře přímých obecních přirážek. Sice se tvrdí, že platí nepřímo svou spotřebu, avšak to nepadá na váhu. Živnostník však, jehož příjem jest odhadnut na 30.000 Kč, platí jen výdělkové daně 150 Kč, k tomu při nejvyšší přípustné přirážkové sazbě 350% obecní přirážku 525 Kč a celkových přirážek 1005 Kč. Při tom musí však míti příjem menší než 20.000 Kč, jinak mu berní správa neuzná hranici 30.000 Kč. Má-li 28.000 Kč příjmu, odhadne jej berní správa na 31.000 Kč, aby se dostal do vyšší daňové sazby. S 31.000 Kč příjmu platí živnostník 775 Kč daně výdělkové, k tomu obecních přirážek 2612 Kč, celkových přirážek vůbec 5192 Kč. Při tom nejsou jistě požadavky bankovního ředitele kladené na obecní správu nepatrnější než živnostníkovy, který si ročně vydělá 30.000 Kč.

Doufejme, že brzy budeme míti opět příležitost, až také tato novela ztroskotá, a to svou vlastní nepostačitelností, že si důkladně promluvíme o úpravě obecních financí a uděláme jednou konec starému přežitému systému a zavedeme rozumnou obecní daň na celé čáře.

Příjmy odňaté obcím z daně obratové byly přiděleny pověstným vyrovnávacím fondům. O tomto vyrovnávacím fondu jest jedno jisté, že jeho hospodářství dohnalo skutečně obce do vyrovnání, ne-li do konkursu. A ještě jedno jest jisté. Nenašel jsem ještě ani jedinou německou obec, která by byla z fondu dostala tolik, co ztratila na ušlých daních. Tím byly všecky německé obce poškozeny co nejtíže. Nyní se štítí jména vyrovnávací fond, jméno v novém zákoně zmizelo, ale zařízení přece zůstalo. Jest zajímavé, že ihned, jakmile vstoupil v platnost zákon č. 77/1927 Sb. z. a n., nastalo rozsáhlé sabotování zákona. Hlavní sabotáž prováděl vyrovnávací fond sám. Tvrdím, že tato sabotáž nebyla snad náhodná, byla spíše chtěná a úmyslná, aby přivedla tehdejší vládní většinu do rozpaků. Slyšel jsem výroky vyšších úředníků, kteří byli toho účastni, kteří mně bez obalu připustili: "Jest naším úmyslem zákon sabotáží znemožniti." Ovšem tuto sabotáž musily namnoze zaplatiti německé obce a města. Jestliže se tento postup nevysvětlí a neomluví sabotáží, bylo by nutno věřiti, že ti, kteří až dosud spravovali vyrovnávací fond, utekli z blázince, neboť rozumní lidé nejsou s to, aby obecní rozpočet tak zřídili, jako to učinili tito páni. Bylo vinou státní správy, že se oprava obecních rozpočtů a dohled nad nimi ponechaly bezcitným počtářům, místo lidem s komunálním vzděláním a znalostí komunálních potřeb. Chci jen uvésti příklad. Sám jsem byl nucen zakročiti, poněvadž nám vyrovnávací fond předepsal vyšší užitkování lesa. Po polomech měli jsme značné kácení, takže v onom roce byl výnos lesa značně vysoký. Rozumný následek toho jest, že kácení se v příštím roce sníží a objeví se jako nepatrná částka. Tu jsme dostali od vyrovnávacího fondu příkaz, abychom onu částku opět vykázali a z lesa vyhospodařili. A když jsem odpověděl, že přece nemůžeme uměle způsobiti polomy, odpověděl mně onen: "Do toho nám nic není, postarejte se o to, jak se to dělá." Prosil jsem ho pak, aby šel ven a v našich lesích způsobil pořádný vítr.

Zvláště příznačné bylo zuření proti sociálním výdajům a z toho se vysvětluje vědomá a úmyslná sabotáž, poněvadž provádění zákona se dálo spíše se stanoviska propagandy než se stanoviska rozumového. Tak nyní zmizelo jméno, ale věc zůstala. Neříká se tomu sice vyrovnávací fond, také jméno fond bylo vypuštěno, přece však jsou všecky peníze, které tvořily fond. opět pohromadě, plynou do kapsy zemským výborům a tyto přejímají nyní funkce bývalého vyrovnávacího fondu, při čemž pro obce nastává ještě to ztížení, že totiž zemské výbory mohou, co při tom ušetří použíti pro sebe. Můžeme si tedy představiti ochotu, s jakou budou tyto zemské výbory rozdávati, a můžeme se připraviti na těžkosti, jež budou míti obce, budou-li musit nastoupiti trnitou cestu žádosti o příděl z těchto peněz. Těší mne, že v novém zákoně nejsou obsaženy pověstné odstavce 6, 7 a 8 starého paragrafu 3, totiž známé paragrafy o škrtání a ony paragrafy, které dozorčím úřadům vlastně umožňovaly sestaviti vlastní rozpočet. Ale mám obavu před příštími věcmi, poněvadž zákon nepraví, jak se příště mají tyto rozpočty projednávati, se kterých hledisek se mají žádané částky ze zemských fondů poskytovati či zamítati. Několik slabých náznaků tu je: Tak praví odstavec 5: "O poskytnutí příspěvku podle odst. 2 jednotlivé obci nebo okresu rozhoduje zemský výbor podle všeobecných zásad, jež k tomu cíli předem stanoví." Tedy dnes ještě nemůžeme říci, jak se toto poskytování příspěvků nyní vyvine. "Zemský výbor může příspěvek odepříti obcím a okresům, které nevyužily přípustných přirážkových sazeb, pokud by poskytnutí příspěvku mělo za následek nerovnoměrnost podmínek vlastní úhrady mezi jednotlivými svazky, není-li tato nerovnoměrnost odůvodněna zvláště závažnými poměry hospodářskými a sociálními v obvodu dotčeného o příspěvek se ucházejícího svazku". Tím, že dosud chybí nařízení, jak země mají zákon prováděti, nelze se předem zbaviti obav před dalším utlačováním obcí v tomto oboru.