Živě lituji, že nemohu dojíti k tomuto růžovému ocenění nynější osnovy zákona, ačkoliv musím jako objektivní kritik připustiti, že nastalo několik nevalných úlev proti nynějšímu neudržitelnému stavu. A pěje-li "Sozialdemokrat" ve svém čísle z 22. října 1930 v úvodníku pod názvem "Krok ku předu" chvalozpěv, pak musím vyjádřiti svůj podiv nad skromností, k níž se dopracovali páni sociální demokraté za krátkou dobu své vládní činnosti. Jaké pak asi jsou tak zvané dobré stránky nové osnovy? Dosavadní rdoušení přirážek se trochu uvolňuje, umožňuje se vybírati přirážky za určitých podmínek až do nejvyšší hranice 350 % a uzavírati půjčky v určitých případech. Vyrovnávací fond se zrušuje a země berou na se na základě zvýšených příjmů a vydání povinnost vypomoci městům a okresům i při nejvyšších přirážkách pasivním, zvláště při budování humánních ústavů a pod. Tak zvaná třetina výživného se omezuje na dobu 4 týdnů a zcela odstraňuje u ústavů pro choromyslné. To jest, málo slovy vyjádřeno, velká cena reformy, abychom mluvili se "Sozialdemokratem", který ovšem musí hned v zápětí sám zjistiti: "Novela nepřináší splnění našich přání, jak byla pojata do brněnské resoluce na poradě členů obecních zastupitelstev. Nestaví obecní hospodářství na úplně nový základ, jak jsme to požadovali, neodčiňuje vše, co občanský blok spáchal na samosprávě."

Se stanoviska své strany musím býti při kritice ještě daleko ostřejší. Musím označiti i novou, za sociálnědemokratické spolupráce povstalou novelu za pomůcku, nehodící se k tomu, abychom se dostali ze zmatku. Lituji, že se nepřikročilo hned k důkladné reformě a že se přechodně hledalo částečné řešení, jež řešením není, kterým se konečné odstranění tohoto škodlivého zákona jen zdržuje a opět o několik let odkládá. Bylo by bývalo mnohem účelnější, kdyby byla bývala rozvinuta a důkladně projednána hned celá otázka samosprávy. S několika kafrovými injekcemi nedostane se chorému tělu nového života. Zde nutno zahájiti již pronikavou ozdravující léčbu.

Hlavní příčina, že finanční hospodářství mnohých obcí nedá se udržovati v pořádku, spočívá jako dříve ve dnešní daňové praksi samého státu, který předepisuje nemožné daně, postižené nutí, aby se chápali proti těmto předpisům právních prostředků anebo aby podávali žádosti o slevu. Ukládací aparát, jemuž se mělo dostati úlevy zákonem o úlevách č. 235 z r. 1924, je dnes ještě více přetížen než dříve, a netrpí tím finanční správa sama, poněvadž se nedostane ke konečnému předpisu, nýbrž trpí i obce, jež nevědí, jak jsou na tom a s jakými přirážkami mohou počítati. Ale jak má býti vybudováno obecní hospodářství na bezpečném a spolehlivém základě, jestliže se vždy opětovně ukáže, že dodatečně berní správou oznámená základna přirážek jest mylná a příliš vysoká a že skutečné daňové příjmy jsou mnohem menší než jak byly zařaděny do rozpočtu i při nejsvědomitějším předpokladu? Státní pokladna si umí ovšem velmi lehce pomoci, účtujíc platy přímých daní převážně na daň důchodovou a jen zcela nedostatečně na daně výnosové přirážkami povinné, takže obcím dostane se jejich díl jen z toho, co zbývá. A přikázal-li snad jednou berní úřad na základě nesprávných předpokladů jedné obci příliš mnoho, pak nevyplatí nic příští měsíc nebo i po několik měsíců a připíše tyto příjmy obci k dobru na její dluh, až je plně splacen.

Obec pak může hleděti, jak vystačí, jak sežene platy svým zaměstnancům a ostatní výdaje. Jsou obce, jež nedostaly po měsíce ani korunu daní. Také nedobytné pohledávky, jež povstávají z opožděného vybírání státními berními úřady, by se scvrkly na nejmenší míru, kdyby obce směly přirážky vybírati samy. Jest to úplně nemožný stav, dovídáme-li se ze statistiky sestavené Svazem československých měst, že nedoplatky obecních přirážek činí až včetně r. 1929 762 milionů korun. Zástupcové samosprávných svazů prohlásili častěji, že trvalá záchrana obcí jest jedině možná jen předepisováním a vybíráním daní, prováděným včas a správně. (Posl. Kremser [německy]: Proč ani slova o daňových odpisech?) Vždyť jsem se přece zmínil, že daňové odpisy nepostačují proto, poněvadž daně byly již předem předepisovány příliš vysoko. Touto kapitolou jsem se obšírně zabýval teprve nedávno ve své řeči k daňovým zákonům. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

K tomuto základnímu požadavku nepřihlíží nijak projednávaná osnova zákona. Nad to není řeči ani o daňovém vyrovnání mezi státem, zemí a obcí, ani o podílu obcí na důchodové dani, která by se dala počínajíc určitou výší důchodu zvýšiti, ba ministr financí dr Engliš častěji výslovně prohlásil, že není možno samosprávným svazkům přikázati nové zdroje příjmů, patrně proto, poněvadž by se dnes nové daňové zdroje daly sotva najíti, na druhé straně stát při svém daleko nad síly a poměry jdoucím hospodářství nepomýšlí se zříci daňových příjmů ve prospěch samosprávných svazků a omeziti se za to ve svých vydáních. Mnohým obcím by již postačilo, kdyby při nejmenším dostaly zpět aspoň to, co jim neodpovědně odňal zákon o obcích čís. 76 z r. 1927, míním tím 10%ní příděl z daně obratové a přepychové a podíl, který plyne do vyrovnávacího fondu podle §u 58 a §u 85 u průmyslových podniků, které zaměstnávají více než 400 dělníků, z přirážkové základny těchto podniků ve smyslu § 10. 10%ní příděl z daně obratové a přepychové činí u průmyslových obcí často statisíce korun ročně, ba u některých měst činí dokonce 1 milion korun i více. Jen příklad: Město Nový Jičín dostávalo před platností uvedeného zákona ročně z tohoto titulu přibližně půl milionu korun, jež nyní ztrácí ve prospěch vyrovnávacího fondu na základě nové úpravy. Také druhé ustanovení má pro Nový Jičín mimořádně neblahý účinek. Ve městě jsou dva veliké tovární podniky s celkem 3500 až 4000 dělníků, z čehož dvě až tři čtvrtiny nebydlí ve městě samém, nýbrž v okolních místech a v dalším okolí na jih, odkudž dojíždějí denně do práce drahou. Tyto okolnosti mají jen za následek, že se použije ustanovení §§ 58 a 85 zákona č. 76/27, což pro obec znamená při přirážkové základně celkem 350 až 400 tisíc Kč na každý průmyslový podnik při 200% výši přirážek újmu na řádných příjmech 700.000 až 800.000 Kč ročně a dohromady se ztracenou daní obratovou a přepychovou újmu 1.2 až 1.3 milionu Kč ročně. Město Nový Jičín žádalo v roce 1929 od vyrovnávacího fondu úhradu nekrytého schodku v řádném rozpočtu 1˙3 milionu. Z toho sestavení se nyní ukazuje, že by město Nový Jičín přes omezení obecních přirážek na 200% mohlo vystačiti se svými příjmy, aniž by použilo vyrovnávacího fondu, kdyby mu byl zůstal plný výnos 200%ních obecních přirážek k daňové základně a dosavadní příděl z daně obratové a přepychové. Tak přivodily právě zákony čís. 76/27 a 77/27 nespravedlivou tvrdost tím, že vyrovnávací fond se doplňuje v prvé řadě na útraty těch obcí, jež jsou sídlem velkých průmyslových podniků a že obcím a okresům ve špatném finančním stavu vypomáhá vyrovnávací fond na útraty těch obcí, jež náhodou jsou sídlem průmyslových podniků, s tím výsledkem, že tato města jsou pak sama nucena ucházeti se u vyrovnávacího fondu o příděly. Tvrdím, že to tehdy byl promyšlený plán pana ministra financí, poněvadž věděl, že touto cestou budou veliká německá města s bohatými průmyslovými podniky přidělovati příjmy českým obcím prostřednictvím vyrovnávacího fondu. (Posl. dr Hanreich [německy]: Kde jest pan ministr financí?) Ten nemá zapotřebí poučení, jest v oboru obecních financí theoretikem a nedá se ničím poučiti.

Jak se s těmito městy však zachází při přezkoumávání jejich potřeby a správnosti jejich požadavků u dozorčích úřadů, o tom by se dala zpívati mnohá písnička. Takový postup jest nespravedlivý a nelogický, poněvadž právě průmyslová místa dlužno pro jejich rostoucí počet obyvatelstva posuzovati jinak než obec venkovskou a poněvadž, přihlížejíc k těmto velikým úlohám, mají na to morální právo, aby jim zůstaly obecní přirážky z přínosu místního průmyslu celé, a to tím spíše, že každé průmyslové město má pro velký počet dělnictva přirozeně větší úkoly v oboru sociální péče. Také v tom případě, že část dělnického obyvatelstva nebydlí v onom městě, skýtá vždy oněm dělníkům, poněvadž tito mají v městě práci, popud k přistěhování, ovšem jenom těm, kteří se necítí vázáni k vesnické hroudě domovním majetkem, zemědělstvím nebo jiným vedlejším povoláním. Proto vždy se bude do města stěhovati právě finančně slabší část venkovského obyvatelstva, čímž se zvýší náklad na sociální úkoly oné obce. Nastane-li jen pro průmysl, ať všeobecně nebo v jednotlivých odvětvích, krise, jako jest tomu nyní, účinky se ukáží v sídlech velkých průmyslových podniků daleko tíže než v sídlech malých podniků, a to také proto, poněvadž větší podniky jako průmysl vývozní jsou závislé na zahraničním trhu.

Podle tohoto stavu věci by se musilo požadovati, aby byly odstraněny tvrdosti, vyplývající z odnětí 5 nebo 10%ního přídělu z daně obratové a přepychové a z ustanovení §§ 58 a 85 zákona čís. 76/27 Sb. z. a n., úplným zrušením těchto ustanovení a aby vyrovnávací fond byl napříště dotován příděly z výnosu státních daní. Ani k těmto naprosto oprávněným požadavkům se v této novele nijak nepřihlíželo, proto se v tomto ohledu nezmění docela nic na dnešním nemožném a nespravedlivém stavu.

Také se nevyhovělo dalšímu, starému požadavku, aby obecní podniky, na př. elektrárny, plynárny a vodárny, jatky, statky, lesy atd. byly bezpodmínečně osvobozeny od daní, jako jest tomu přec také v Německu, kde tyto obecní podniky jsou často finanční páteří obcí. Mnohé město by dostávalo ze svých průmyslových podniků velikou pomoc, takže by stačilo s nižší přirážkovou sazbou. Rovněž tak stát neplatí nijaké odškodnění za stále rostoucí práce v oboru přenesené působnosti a tak se rozrůstají tyto práce na těžké břemeno samosprávných svazků. Nová novela nepřináší tedy samosprávným svazkům nouzí trpícím nijaké úlevy nebo nových příjmů, dovoluje jen milostivě, za určitých okolností, vybírati vyšší přirážky, což jest nadmíru nesympatické zvláště v době těžké hospodářské tísně.

Co však obcím zbývá, chtějí-li, byť i jen částečně, vyhověti mnohostranným požadavkům, než sáhnouti k tomuto neoblíbenému prostředku? Následek takového kroku bude opět přirozeně, že se mnohé hospodářské vrstvy obrátí proti nezávislé samosprávě, což jest, jak se zdá, přáním státu, aby se v příhodně době bez odporu úplně mohl odstraniti tento zbytek starých svobod. Dnes se úmyslně staví proti sobě nezávislá samospráva proti hospodářství.

Pro země ovšem znamená projednávaný zákon následkem značných přídělů ze zvýšené daně z piva snad konečně ozdravění jejich neutěšených financí. Země převezmou tedy napříště funkce dosavadního vyrovnávacího fondu, který nebude více spravován jako zvláštní fond. Budou jim plynouti příděly určené pro dosavadní vyrovnávací fond, budou vzaty v zemském úctě do příjmu a vydání, ovšem nikoliv úplně, neboť jen 4/5 dlužno přiděliti okresům a obcím, se zbývající pětinou smějí volně disponovati země. Jak jest neodůvodněné podržeti ustanovení §u 6 a §§ 58 a 85 zákona čís. 76/27 Sb. z. a n. 163, ukazuje tato úvaha:

Následkem zvýšení horní hranice obecních přirážek bude se napříště ucházeti jen několik málo obcí o příděly z tak zvaného vyrovnávacího fondu; neboť každá obec bude se snažiti, aby své hospodářství zařídila tak, aby nebyla odkázána na milost zemského výboru. Ostatně již za platnosti nynějších tísnivých zákonných ustanovení jevily mnohé obce tutéž snahu. Příloha k důvodové zprávě projednávaného zákona počítá již se značným poklesem požadavků okresů a obcí z titulu bývalého vyrovnávacího fondu. Přes toto očekávané nemalé zmenšení požadavků okresů a obcí zůstávají však v platnosti všecky příděly jako dříve. Tyto příděly dokonce stoupnou; neboť následkem zvýšení horní hranice obecních přirážek zvýší se samočinně příděly z podílu obecních přirážek ke všeobecné a zvláštní výdělkové dani. Zvýší se tedy přes zmenšené požadavky okresů a obcí příděly pro země určené k úhradě těchto požadavků, a země smějí si z toho ponechati dokonce plnou pětinu. Podotkl-li jsem v úvodu, že se zákony 76/27 a 77/27 Sb. z. a n. zvýšily příjmy státu na účet obcí, možno nyní klidně tvrditi, že nyní mají býti projednávaným zákonem sanovány země, a to opět na účet obcí.

Že německé obce snad najdou pro svá přání u českého zemského výboru větší ochotu než jako dosud u okresních zastupitelstev mnohdy s německou většinou, o tom možno právem pochybovati. Není dojista nijakou výhodou, je-li rozhodování o místních potřebách přeneseno na tuto neinteresovanou instanci, kdežto okresní úřady měly namnoze přirozený a místní zájem a daleko větší porozumění pro svou místní znalost a proto v daném případě vycházely více vstříc.

Těžké pochyby musí také způsobiti včlenění školského rozpočtu do rozpočtů obecních. Tím se stává místní školní rada úplně bezvýznamnou, odnímá-li se jí nejdůležitější právo, aby sestavila rozpočet pro školství, které je jí podřízeno, a spravovala příslušné částky. Spolupůsobení místní školní rady ve školských věcech obcí se tím stlačuje na pouhou formalitu. Následek toho budou spory mezi obcí a místní školní radou, zvláště tam, kde bude školám nepříznivé obecní zastupitelstvo upírati škole nutné potřeby a kde nebudou oba zastupitelské sbory spolu v dobrém souladu. V národnostně ohrožených obcích mohou z různého národnostního složení vzniknouti bohužel rovněž veliké obtíže. Tím se také dále a to podstatně omezuje samospráva školských úřadů, což proti stavu za starého Rakouska znamená další zpětný vývoj.

Při této příležitosti nutno se také co nejostřeji obrátiti proti způsobu, jak se u nás obvykle vyrábějí zákony. Projednávaná osnova zákona jest novelou k zákonu o obecních financích. Přes to jsou v ní obsažena také ustanovení, které mění pravomoci a dotýkají se také jiných oborů, a to zákona o politické správě a zákona o organisaci školství. Taková příležitostná výroba zákonů jest nanejvýš nezdravá a zavržení hodná a způsobilá ještě více podkopati právní cit v obyvatelstvu. Novela se ovšem výslovně označuje jako přechodná úprava a chce ustoupiti definitivní, od základu nové úpravě. Kdy tato bude hotova, nedá se dnes ještě s určitostí říci; avšak mám za to, že bude tomu tak dříve než si myslíme, poněvadž se ukáže, že také nynější novela není k potřebě.

Naše požadavky pro tuto novou úpravu vyplývají nutně z toho, co bylo dosud řečeno. Potíráme zásadně každé omezování obecních přirážek, poněvadž odmítáme politické poručnictví dozorčích úřadů a stojíme na stanovisku naprosté nezávislosti obcí a samosprávy. Rovněž odmítáme fondové hospodářství, jež dosáhlo v Československu největšího rozkvětu, poněvadž není možná kontrola fondové správy a především také přídělů z těchto fondů a protože tyto fondy slouží především k ukájení českých potřeb, jak dostatečně dokázal opět tak zvaný vyrovnávací fond. Požadujeme dále, aby byly samosprávným svazkům přikázány nové příjmy a dána jim k použití část státních daní. Spravedlivé rozdělení daní mezi stát a samosprávu jest nezbytné. Velká města nutno rovněž vyjmouti ze svazku okresního a podříditi přímo zemi, poněvadž prokazatelně vydávají okresní zastupitelstva následkem svého složení pro města nejméně. Přídělem okresní přirážky městům podřízeným přímo zemi mohla by tato města bez zvýšení přirážek lépe vyhověti stoupajícím požadavkům doby a obyvatelstva. Požadujeme konečně nezávislou, sebeurčující obec s volným rozpočtovým právem, poněvadž nezávislá obec jest základem a buňkou naší vytoužené samosprávy.

Poněvadž všecky tyto požadavky, k nimž se dříve přiznávaly i dřívější a nynější německé vládní strany, zvláště však němečtí sociální demokraté, zůstaly také v projednávané novele bez povšimnutí, nenastala změna od kořene ani změna podstatná, odmítáme osnovu zákona a povedeme boj o finanční výsostné právo a tím o nezávislost obcí, proti pokusům o sestátnění samosprávy v zájmu našeho národa a jeho příštího vývoje dále až k vítěznému konci.

Rovněž odmítáme - čehož se dotýkám jen zcela krátce - nové daňové osnovy, jak jsem již 24. října zde ve sněmovně podrobně dovodil v hospodářské rozpravě, se vší určitostí a poukazujeme znovu na to, že nynější hospodářský stav nesnese tak dalekosáhlého daňového zatížení, spíše bylo by třeba právě k oživení domácího a zahraničního trhu a ke zvýšení kupní síly značně snížiti daně, což by ovšem mohlo jen nastati jednak úsporami ve státním hospodářství, jednak přibráním tichých záloh.

Národní strana svolala podle svého programu na ochranu výdělečných povolání v posledních týdnech v německých oblastech protestní shromáždění proti daním a přes krátkou dobu nashromáždila zde v protestech, které si dovoluji předložiti, asi 150.000 podpisů, jež pocházejí ze všech vrstev, od příslušníků všech stran, poněvadž v tomto požadavku snížení daní jsou všichni němečtí poplatníci a ostatně také čeští poplatníci zajedno. Tato sbírka podpisů měla by býti pro vládní strany, pro pana ministra financí, pro státní správu jakýmsi Menetekel, aby v době těžké tísně upustili od požadovaných nových daní, měla by býti voláním v poslední chvíli, aby snad přece našli jinou cestu, aby se vyhnuli hrozícím daním. S vládní strany, zvláště se strany německých sociálních demokratů se sice stále tvrdí, že nové daně nepřivodí podstatného zatížení obyvatelstva, sociálně-demokratický list se dokonce odvážil psáti, že tuto protestní akci proti daním národní strana provedla v zájmu kapitalistů, továrníků, a podobných nesmyslů více. Víme však, co se vše zamýšlí, také zvýšení daně z jízdních lístků, poštovních a telegrafních poplatků, cel atd. a víme, že všecky tyto daně se nakonec uplatní na úkor spotřeby, zvláště daň z piva. Víme, že se tím zdražuje výroba, víme, že široké vrstvy obyvatelstva se proto živě zajímají o každé zvýšení daní, a proto musíme včas pozvednouti proti tomu svůj hlas. Odmítáme takové podezřívání, jaké stálo v sociálnědemokratickém listě, s nejhlubším rozhořčením a myslím, že jsme jednali v duchu veškerého obyvatelstva, jestliže jsme vyvolali odpor proti novému daňovému zatížení. Dovoluji si tento objemný svazek, vyznamenávající se 150.000 podpisy, položiti slavné sněmovně na stůl a prosím vládu, aby nenechala věc bez povšimnutí, nýbrž aby v poslední chvíli své chování změnila. Německé obyvatelstvo ocení počínání německých vládních stran asi podle jejich chování k těmto předlohám a zaznamenali jsme s radostí, že německé pracovní a hospodářské souručenství se ve svém posledním projevu vyslovilo proti každému novému daňovému zatížení. Stane-li se tak i se strany Svazu zemědělců a německých sociálních demokratů, pak se stěží asi najde většina pro tyto zákony, ježto i s české strany jest proti nim veliký odpor.

Proto odmítáme daňové osnovy, ale také novelu k zákonu o obecních financích. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Uděluji dále slovo p. posl. Chalupovi.

Posl. Chalupa: Slavná sněmovno! Vládní návrhy tisk 701 o dani z piva, tisk 702, jímž doplňuje se zákon č. 76 z r. 1927 a předloha tisk 703, kterou se doplňuje zákon č. 77 z r. 1927, jsou zadostiučiněním všem těm, kteří r. 1927 ukazovali na nesprávnost a neudržitelnost zákonů č. 76 a 77. Žel, že toto zadostiučinění přichází pozdě, totiž po škodách, a jest zadostiučiněním nedostatečným. Může-li zákon č. 77 označiti jako nepředložený pokus, pak také nyní projednávané 3 osnovy jsou jen pokusem, provisoriem, které musí býti nahrazeno opatřeními výslednějšími, až se pozná, že tyto předlohy nestačí. Považovali bychom však za chybu, kdybychom je odmítali, poněvadž přinášejí aspoň částečnou pomoc a úlevu, najisto poskytují možnost autonomním korporacím, aby se udržely při životě do té doby, než pronikne zdravější poznání hledati a dáti pomoc účinnější. Jestliže tvůrce zákona č. 77 měl na zřeteli pod záminkou šetrnosti zasáhnouti demokracii v autonomních korporacích, aby pro nedostatek prostředků nemohla o ničem rozhodovati a stala se pro široké kruhy občanstva zbytečnou, považujeme my za svoji povinnost podepříti demokracii tím, že jí opatříme prostředky a splníme hlavní úkoly samosprávy. To je nám v této době nezaměstnanosti také nejnaléhavějším příkazem, neboť podnikání obcí, okresů a zemí umožní zaměstnání, stejnoměrněji je rozloží, a co hlavního, práce u těchto korporací může býti zahájena daleko dříve, než podnikání státní.

Není mým úkolem, abych se zabýval specielně předlohou zákona tisk 703, jež sleduje novelisaci zákona č. 77 z r. 1927, nýbrž jsem povinen ukázati aspoň zhruba, co se obcím vzalo při limitu přirážek podle zákona č. 77 jenom snížením základny daně na přirážkách, a poukázati dále, co se dnes vrací, abychom si ujasnili, že, projednáváme-li tyto předlohy, nemůže býti naše práce na ozdravění samosprávy skončena. Užívám cifer spolehlivých, a to uzávěrky státního účtu z r. 1926, kde shledáváme, že na dani pozemkové r. 1926 skutečně se zaplatilo 110·6 mil. Kč, na dani domovní třídní 8˙7 mil. Kč, na dani činžovní 85˙5 mil. Kč, na všeobecné dani výdělkové 85·8 mil. Kč, na všeobecné dani výdělkové podle hlavy II. 238.2 mil. Kč, celkem 528˙8 mil. Kč. Podle uzávěrky státního účtu z r. 1929, kdy již byl v účinnosti zákon č. 76, zaplatilo se na dani pozemkové 51 mil. Kč, na přídělech 34.2 mil. Kč, na domovní dani třídní 12˙7 mil. Kč, na dani činžovní 90˙2 mil. Kč, na všeobecné dani výdělkové 48 mil. Kč, na zvláštní dani výdělkové 87.9 mil. Kč, celkem 324 mil. Kč. Odečteme-li tuto platbu z r. 1929 od platby r. 1926, zbývá nám 204.8 mil. Kč, t. j. ona částka, o kterou byl základ pro vyměření autonomních přirážek zkrácen. A počítáme-li jen s oním limitem přirážek podle zákona č. 77 470% při základu zkráceném o 204.8 mil. Kč, vychází, že autonomní korporace byly každoročně zkráceny okrouhle o 962 1/2 mil. Kč. To jest velmi mírný odhad poklesu výnosu přirážek samosprávných v jednom roce, skoro 1 miliarda, jen z toho důvodu, že poklesl základ pro vyměření přirážek. Náhradou dostává se nám zlepšení novelisací zákona č. 76, jímž daňová základna stoupne a spolu ovšem také výnos přirážek. U jednoho druhu daní osobních, totiž u daně výdělkové, všeobecné a zvláštní, můžeme odhadnouti průměrné zvýšení přirážek, když budeme počítati jen se 100%, asi o 327 mil. Kč, jak později ukáži. Toto zvýšení však v nejlepším případě dává náhradu sotva 1/3 toho, oč autonomní svazky jen snížením základny přirážkové byly zákonem č. 77 připraveny. Tím ovšem nechci přecházeti pomoc, které se autonomním korporacím dostane z daně pivní, z níž dostane se, a to z celého výnosu, 24.6% k úhradě nehrazených schodků rozpočtů okresních a obecních. Pomoc tato je značná, činí 126˙1 mil. Kč, ale je vykoupena značně obtížně a bude nutno na způsob této výpomoci poukázati podrobněji.

Na prvém místě je třeba, aby bylo jasno, zda zvýšení výnosu pivní daně podle vládní předlohy č. 701 v okrouhlé částce 165˙4 mil. Kč uložené pivovarům je pro tyto pivovary snesitelné a dále zda obrana Svazem pivovarů uváděná je skutečně také odůvodněna. Ústřední svaz pivovarů v četných memorandech, kterými se obrací také na poslanecké kruhy, dovolává se pomoci konsumentů, dělníků, výčepníků, krátce celé veřejnosti a prohlašuje, že tato dávka, kterou má platit, je pro pivovary nesnesitelná.

Jaké my máme předpoklady na zavedení této pivní dávky? Pro posouzení je nám východiskem vládní nařízení z 2. října 1925, čís. 195 Sb. z. a n. jímž byly stabilisovány ceny piva a pivo bylo puštěno do svobodného obchodu. V této době, r. 1925, 50 kg nejlepšího žateckého chmele stálo 4145 Kč, v září 1929 stálo již jen 510 až 765 Kč. Cena sladu r. 1925 činila za 100 kg 372˙58 Kč, v září 1929 klesla už na 245 až 275 Kč. Na výrobu 1 hl 10 stupňového piva je třeba 30 dkg chmele, r. 1925 v ceně 24.03 Kč, v srpnu a září 1929 činil tento náklad u chmele jen 3˙51 Kč. Při výrobě téhož piva je třeba dále 15 kg sladu, který byl r. 1925 za 55.70 Kč, v srpnu a září 1929 již jen 39 Kč a v polovici prosince dokonce již 26˙10 Kč. Jeví se tedy pokles při výrobě 1 hl 10 stupňového piva u chmele o 20.52 Kč, u sladu 16˙70 Kč, celkem 3722 Kč. Tyto cifry jsou spolehlivé, jsou to cifry ministerstva zásobování. Tento pokles stoupá při ležáku 12 stupňovém, k jehož výrobě bylo třeba r. 1925 18 kg sladu za 66.96 Kč a 40 dkg chmele za 32˙04 Kč, celkem 99 Kč. Ale r. 1929 na výrobu téhož piva 120 bylo třeba 18 kg sladu v ceně 46˙80 Kč a 40 dkg chmele v ceně 4.68 Kč, t. j. 51.48 Kč; jeví se tedy náklad na výrobu 1 hl 120 piva v r. 1929 menší o 47˙52 Kč. Vezmeme-li za základ výrobu podle Státního úřadu statistického v r. 1929, vyrobilo se piva výčepního 8,375.898 hl. Činí tedy úspora na 1 hl okrouhle 37 Kč u ležáku. Piva specielního vyrobilo se 2,970.760 hl a úspora na 1 hl činí okrouhle 47 Kč. Tedy úspora na 100 pivě činí okrouhle 309˙9 mil. Kč, u ležáku okrouhle 136˙6 milionu Kč, to znamená, že v jediném roce ušetřily pivovary na poklesu surovin 449 mil. Kč.

Tato úspora není jedinou. Výroba pivovarská je na nezadržitelném racionalisačním a koncentračním postupu. Podle dat Státního úřadu statistického bylo v r. 1925 v Československu 552 pivovarů, koncem r. 1927 již jen 492, zaniklo tedy v této krátké době necelých tří let úplně 60 pivovarů. Přes to však, že těchto 60 pivovarů ubylo, vyrobily zbývající pivovary v r. 1928 11,055.390 hl piva, tedy proti 3,215.243 hl vyrobeným v r. 1925 více o 1,840.147 hl. To znamená, že položky režijní velmi opulentně počítané v r. 1923, se podstatně snížily, a to v r. 1923 myslím, že do kalkulace nebyla ještě brána sleva na dani uhelné. Proto uvádím náklady na výrobu 1 hl piva tak, jak byly v r. 1923 vyšetřeny. K výrobě 1 hl piva bylo třeba: výtrata, suroviny 1˙76 Kč, uhlí a led 8˙75 Kč, režie, mzdy, služné, pojistné atd. 29.75 Kč, amortisace a udržování budov 3.50 Kč, zúročení základního provozovacího kapitálu 9.88 Kč, celkem tedy 53.64 Kč na 1 hl piva, ovšem při tehdejším výstavu piva 7,272.772 hl v r. 1923. Tyto náklady snižují se v roce 1925 při výstavu 9,215.243 hl na 42˙33 Kč a r. 1929 při výstavu 11,055.390 hl klesají na 35˙28 Kč, takže by se jevila úspora na režijních nákladech o 18.36 Kč v r. 1929 proti r. 1923. Třeba tato cifra úspory nemůže všude odpovídati skutečnosti, neboť úspora bude tím pronikavější a větší, čím větší bude závod a čím racionelněji bude veden - poklesá u závodů menších ovšem značně - je nesporným faktem, že režie pivovarů ve výrobě piva musila značně poklesnouti a že tedy zisky pivovarů musily z toho důvodu neúměrně stoupnouti. To však jest předpokladem bezpečným pro další zdanění, které nemůže ohroziti výrobu piva, jako jím nebyla ohrožena r. 1923, kdy kalkulace nákladů byla daleko nepříznivější, neboť i r. 1923 pivovary vydělávaly a vyplácely dividendy.

Pivovary také kořistí z výhod daňové novely zákona č. 76/1927, ovšem ve spojení se zákonem č. 77, jenž stanovil limit přirážek. Zvláště význačné snížení jest u akc. pivovarů, kde daň byla snížena ze sazby 10% na 8%, třebas jsou možné ještě tak zv. rentabilní přirážky podle odst. 6, § 83 zákona č. 76/1927. Jestliže před účinností zákona č. 76 bylo možno postihnouti podnik daní a přirážkami až do 80% čistého výnosu, ustanovením §u 32 zákona z r. 1921 o finančním hospodářství obcí, jest nyní možno je postihnouti daleko mírnějším způsobem. Jest možno postihnouti pouze daní 8%ní a počítáme-li s přirážkami autonomními 470%, dělá to další podíl na čistém zisku 37˙6%, takže celkem je možno postihnouti na místo dřívějších 80% čistého výnosu jen 45˙6%. To dostává určitou korekturu v předloze zákona č. 702, kterým se zvyšuje procento z 8 na 9. Počítáme-li zase se 470% přirážek, znamená to, že by podnik v nejnepříznivějším případě mohl býti zdaněn z čistého výnosu 51.3%.

V každém případě je to v prvém případě méně o 35%, ve druhém okrouhle o 29%. Při tom ovšem pomíjejí známé výhody, které jsou v §u 55, odst. 4, §u 57, odst. 1 a v §u 79 lit. f) a i), jejichž neobyčejné výhody teprve předlohou zákona č. 702, kterou právě projednáváme, mají býti náležitým způsobem zkorigovány. Kdybychom však nepřihlížely k číslicím, jež jsem právě uvedl a které jsou věrohodné, mohli bychom se i spokojiti s tím, co nám říkají dnes pivovary samy, že mají zisky z poklesu cen surovin a koncentrace výroby minimálně 19 Kč na 1 hl. Přijdeme i tak k velmi slušným výsledkům hospodaření v pivovarech.