V zákoně je pamatováno na to, aby nemohlo lehce nastati vyhnutí se zaplacení daně z piva a zákon ukládá dále, že odběratel, který odebere nejméně 10 litrů piva, nemá jen čekat, nýbrž musí přímo žádati od toho, kdo mu pivo prodal, aby mu dal průkaz, že pivní daň státní je zaplacena, protože jinak i on může býti trestán a pokutován. Je pamatováno v návrhu tohoto zákona také na pivovary malé, které by snad tímto opatřením byly dotčeny. V zákoně v § 19 reservuje se pro vládu 6 mil. Kč, kterých má býti použito k podpoře provádění racionalisace u malých pivovarů. Daň z piva bude sice činiti celé stovky milionů, ale v dnešní kritické době snad zdá se býti i toto zatížení, kterým se postihují pivovary, přece jen nějak odůvodněno. Vždyť, slavná sněmovno, podíváme-li se zpět, vidíme, že před 2 roky stál ječmen, ze kterého se pivo vyrábí a jehož je potřebí 15 kg na 1 hl, asi 170 až 250 Kč za 1 q. Jeden metr. cent chmele stál tehdy 4000 Kč. Uvážíme-li, že dnes ječmen nestojí 250, nýbrž pouze 130 Kč, tedy téměř polovinu, a že chmel, který stál 4000, stojí dnes 600 nebo 800 Kč, jest jasno, že pivovary měly zde zvýšené zisky. A, pánové, pivovary se také nebránily dříve, když o státní dani z piva bylo jednáno, aby daň neplatily, naopak projevily ochotu daň z piva uhraditi. Bohužel finanční situace našich samosprávných svazků není tak utěšená a proto vláda snažila se zachytiti ještě ze zbylých zvýšených příjmů jistou část pro uhrazení nezbytných nákladů, na které se naší samosprávě prostředků nedostává. A proto zamýšlela vláda již pro letošní rok dodatečně vyměřiti daň z piva a to od 1. července 1930. Návrh tento byl však vládou již pozměněn. Nezavádí se něco, co by se v právním státě těžko dalo držeti - zpětná platnost - nýbrž naopak řeší se tato otázka tím způsobem, že stanoví se zákonem výnosová daň pro hospodářské období 1930-1931, jak povídá § 21 tohoto návrhu zákona, a to z jednoho litru piva vystaveného od 1. října 1930 až do platnosti tohoto zákona ve výši 42 haléřů z obyčejného piva, 48 haléřů z ležáku a 60 haléřů z piva speciálního.

Zákon pamatuje a dává ministru financí možnost, aby pivovarům, které by snad touto dávkou byly ohroženy, mohla býti eventuelně tato dávka slevena nebo od ní upuštěno. (Různé výkřiky.)

Vzhledem k tomu, že zákonem tímto nejsou postiženi konsumenti, že zákon tento nenaráží na nějaký odpor ani u pivovarníků samých, rozpočtový výbor projednal celý návrh zákona a já jako jeho referent nemohu jinak než doporučiti slavné sněmovně, aby návrh zákona o dani z piva přijala tak, jak jej upravil a sněmovně navrhuje rozpočtový výbor. (Souhlas.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Dávám slovo třetímu zpravodaji, o odst. 5 pořadu, p. posl., dr Patejdlovi.

Zpravodaj posl. dr Patejdl: Slavná sněmovno! Zákon o přímých daních, č. 76 z r. 1927, sledoval v oboru všeobecné i zvláštní daně výdělkové tendenci, aby bylo vyhověno opětovanému přání podnikatelských kruhů na slevu této daně. V důsledku toho zákon č. 76 ulevil podnikatelům jednak tím, že snížil sazbu daně výdělkové, jak všeobecné, tak zvláštní, a dále tím, že při všeobecné dani výdělkové poskytoval zvláštní slevu v tom případě, když v podniku uplatňoval se více moment práce než moment kapitálový. A v důsledku takové zásady ustanovil v § 57, že když v podniku je zaměstnáno více společníků a když tito společníci zúčastní se v podniku takovým způsobem, že vykonávají práci, kterou by musila jinak konati síla placená, přiznává se takovémuto společenskému podniku daňová sleva 1/2% na dalších 30.000 Kč za každého dalšího společníka.

Vedle této výhody, která byla poskytnuta, byla poskytnuta ještě další výhoda v oboru daně výdělkové a to jak všeobecné, tak zvláštní, ustanovením o t. zv. portefeullieových akciích. Ustanovení toto bylo zdůvodněno tímto: podnik, ať už podléhající všeobecné dani výdělkové nebo zvláštní dani výdělkové mohl míti na př. v držení akcie nebo podílové listy jiných podniků, které podléhaly zvláštní dani výdělkové. Zisky z takovýchto cenných papírů byly již zdaněny u svého pramene, u původního podniku, a aby nedocházelo k dvojímu zdanění, ustanovil zákon, že v takovém případě, když podnikatel má ve svém vlastnictví na počátku hospodářského roku aspoň 15% takovýchto akcií nebo jiných cenných papírů, zisk z těchto papírů plynoucí nepodléhá u něho zdanění, nýbrž že si může tento zisk odpočísti od daňového základu.

To byla veliká výhoda, která se poskytovala uvedeným podnikům, a hlavním účelem jejím bylo, aby nedocházelo k dvojímu zdanění.

Třetí výhoda, která byla poskytnuta zákonem, záležela v přípustnosti u zvláštní daně výdělkové t. zv. zvláštních reserv. Zvláštní reservy, určené pro ztráty určitě vymezeného druhu, neměly podle ustanovení zákona podléhati zdanění v předpokladu, že jde o reservy, které slouží ke krytí ztrát, které v dohledné době nastanou.

Toto ustanovení vycházelo z předpokladu, že podnik, který bilancuje, nemůže často v době bilancování přesně odhadnouti čistý zisk, že pravděpodobně může předvídati, že nastanou ty nebo ony ztráty, nebo že do jisté míry může konstatovati, že ty které ztráty nastaly. A tu byla dána možnost, aby podnik za účelem krytí takových ztrát ustanovil si zvláštní reservy, které měly sloužiti ke krytí takových ztrát.

Jiná výhoda, která byla poskytnuta podnikům zákonem o daních přímých a která byla velmi v jejich prospěch, záležela ještě v zákoně o stabilisacích finančních.

Finanční správa, když přednesla a hájila návrh zákona o daních přímých, připouštěla, že výnos daní výdělkových pravděpodobně poklesne. To muselo následovati v důsledku řady slev, o kterých jsem právě mluvil. Finanční správa ovšem nemohla očekávati, že nastane to, co později nastalo, že ku př. výnos zvláštní daně výdělkové, který r. 1927 byl ještě vykázán cifrou 251 mil. Kč, klesne v roce příštím, r. 1928, na 41 mil. Kč. Tu ovšem finanční správa viděla, že tento pokles nemůže záležeti jenom v úlevách, které byly poskytnuty finanční správou, nýbrž že důvod poklesu sluší hledati jinde. A tak, když zkoumala finanční správa příčiny tohoto rapidního poklesu, zjistila, že sluší jej hledati v tom, že ustanovení zákona o daních přímých jsou obcházena, že nejasná ustanovení jsou používána k tomu, aby určitá část poplatníků využila jich ve svůj prospěch ke škodě fisku. Tyto zkušenosti přirozeně musely vésti k tomu, že finanční správa musila podniknouti kroky, aby obcházení zákona bylo nadále znemožněno. Byla tím povinna již také těm poplatníkům, kteří daně platili správně a kteří tímto způsobem byli zkracováni.

Při tomto zneužívání nastaly případy tak drastické, že ku př. na východě republiky na Slovensku a v Podkarpatské Rusi skoro každý podnik jednotlivce proměnil se v podnik společenský. Ustanovení zákona, že, když se jedná o podnik společenský a společník v něm pracuje, připouští se sleva daně výdělkové za každých 30 tisíc, vedlo k tomu, že na východě republiky podniky větších podnikatelů přeměnily se v podniky společenské, že se přijímali společníci pro forma, kteří tu a tam do podniku zašli a v důsledku toho na východě republiky daň výdělková byla vesměs skoro jen 1/2% Přirozeně, že ani v historických zemích toto ustanovení nezůstalo bez využití. Tato zkušenost vedla finanční správu k tomu, že uznala za nutné, aby zákon o daních přímých rozhodně byl novelisován.

Aby finanční správa odpomohla a znemožnila další obcházení zákona, přichází se změnou ve formě vládního návrhu, který záleží v podstatě v tomto: K zamezení dalšího zneužívání ve formě t. zv. společenských podniků bylo nyní ve vládním návrhu navrženo doplnění příslušného §u 57 v tom smyslu, že u podniku společenského se vyžaduje průkaz, že společník je zaměstnán v podniku trvale, že toto zaměstnání je jeho hlavním povoláním a že svou prací nahrazuje práci síly, která by za něho musila býti v podniku zaměstnávána trvale, a také plně placena.

Poněvadž se tento průkaz o všech těchto skutečnostech žádá a nečiní se rozdílu mezi podnikem společenským, zapsaným do společenského rejstříku a nezapsaným, je jasné, že další obcházení zákona bude tímto ustanovením znemožněno.

Aby znemožnily zneužívání t. zv. portefeulliových akcií, přicházejí finanční úřady s ustanovením, že pouze tenkráte mohou býti zisky z cenných papírů odečteny od základu daňového, byly-li tyto papíry ve vlastnictví podniku, o jehož zdanění jde, již 2 léta před hospodářským obdobím, které zdanění podléhá, a jde-li o papíry, které byly pořízeny z vlastních prostředků dotyčného podniku. Pro případ, že papíry ty nebyly pořízeny z vlastních prostředků, se ustanovuje, že se může odečíst jen ona částka, o kterou převyšuje zisk z těchto papírů úroky z úvěrů, které byly vynaloženy k získání podobných akcií. Zneužívání, které se dříve provádělo, záleželo totiž v tom, že ten který podnik si pro určitý případ, ad hoc, pro několik dní opatřil často na úvěr nejméně 15% akcií nebo jiných papírů a že výtěžek z těchto papírů odečetl z vykázaného čistého zisku, načež se těchto papírů zbavil. Využívalo se prostě ustanovení, které bylo nejasné potud, že neříkalo, po jak dlouhou dobu mají býti tyto papíry ve vlastnictví podniku. Tomu se odpomůže tím, že se žádá vlastnictví dvouleté a pořízení z vlastních prostředků. Z tohoto pravidla je připuštěna výjimka pouze pro případy, které se týkají hospodářského období 1930 a to v tom smyslu, že u podniků, pokud jde o hospodářské období 1930, se nežádá 2leté držení papírů, nýbrž že se připouští úleva ve smyslu zákona, jestliže se tyto podniky zaváží, že papíry podrží ve svém vlastnictví nejméně 2 léta ode dne jejich získání.

Třetí zneužívání záleželo ve tvoření t. zv. zvláštních reserv. Aby se tomuto zneužívání odpomohlo, bylo vřazeno do zákona ustanovení, že úbytky a ztráty v podniku vykázané smějí zkracovati daňový základ pouze tenkráte, pokud zvláštní reserva nestačí na jejich krytí. Zneužívání totiž záleželo dříve v tom, že podnik si utvořil zvláštní reservu ke krytí ztráty toho nebo onoho určitě označeného způsobu, ale v případě, že taková ztráta nastala, nepoužil té vykázané reservy ke krytí, nýbrž nechal ji nedotčenu a ztrátu odečetl od vykázaného čistého zisku. Takovým způsobem se hromadil majetek tvořením zvláštní reservy, která nota bene ještě nepodléhala zdanění, a na druhé straně se zkracoval stát tím, že se odečítala od vykázaného čistého zisku ztráta toho kterého druhu.

Tomu ovšem bylo třeba zabrániti. K tomu slouží nyní ustanovení, že takové nastalé úbytky a ztráty mají býti hrazeny z té zvláštní reservy a pouze tenkráte, když reserva nestačí, smějí zkracovati daňový základ. Bylo třeba dále podniknouti kroky proti zneužívání v tom případě, že mohly nastati a nastaly případy, kdy ztráta vůbec nenastala a podnik si přece utvořil zvláštní reservu pro krytí ztráty. Tak mohl tuto reservu postupně rozmnožovati a tím způsobem tvořiti své jmění.

Aby se takovému zneužívání zamezilo, dává se do zákona ustanovení, že musí pro příště býti takových zvláštních reserv použito ke krytí nejméně ve lhůtě 4 let, a nebude-li jich do 4 let použito, reservy se zdaňují.

Proti zákonu a zejména proti ustanovením, podle kterých původní vládní návrh chtěl zasáhnouti také reservy utvořené před účinností tohoto zákona, byla vznesena řada námitek, které zejména vytýkaly zpětnou platnost zákona, nedostatek právní bezpečnosti a žádaly, aby zpětná platnost byla zrušena. Nedá se dobře mluviti o nedostatku právní bezpečnosti, uvážíme-li, že jednotlivých zvláštních reservových úložek mělo býti použito ke krytí ztrát a nebylo-li jich použito, že měla finanční správa právo i zpět je postihnouti.

Nicméně finanční správa nakonec vyhověla v tom smyslu, že zpětnou účinnost zrušila, ovšem ne z důvodu, že by uznávala oprávněnost námitek, nýbrž hlavně z důvodů, že za nynější hospodářské deprese je dobře poskytnouti podnikům také určité reservy, které by sloužily k tomu, aby dnešní hospodářskou depresi mohly překonat. Proto byla tato zpětná platnost jak v oboru zvláštních úložek, tak v oboru t. zv. portefeuillních akcií zrušena a původní znění navrhovaného zákona bylo nahrazeno zněním novým, které tuto zpětnou platnost zrušuje.

Tento návrh, jakožto návrh vládní byl v rozpočtovém výboru předložen p. ministrem financí, referent se s ním konformoval a vládní návrh byl pak přijat tak, jak byl přednesen, i se změnou přednesenou p. ministrem financí.

Proti návrhu byla podána řada pozměňovacích návrhů. Především dlužno uvésti pozměňovací návrh posl. Schuberta, který se domáhal, aby bylo škrtnuto zejména ustanovení o zvláštních úložkách a který se domáhal také toho, aby bylo zdůrazněno, že ustanovení to netýká se t. zv. všeužitečných lidových ústavů peněžních, Raiffeisenek a podobných družstev a spořitelen. Tento návrh byl podán jako návrh eventuální. Nemohl býti přijat proto, že záložny a všeužitečné spolky lidové, zejména pokud se zakládají na družstevním zákoně z r. 1873, vůbec nepodléhají zvláštní dani výdělkové, nýbrž zvláštní sazbě, která záleží ve dvou promille z kapitálu společenského.

Pokud se týče spořitelen, bylo pro výbor rozhodující oznámení, že se připravuje v ministerstvu zvláštní osnova, kterou se má vyhověti přání o zdanění spořitelen jiného druhu, nikoliv ve formě daně výdělkové, nýbrž způsobem jiným, který by odpovídal předneseným intencím a přáním.

Také dalšímu pozměňovacímu návrhu, který přednesl pan posl. Schubert, nemohlo býti vyhověno.

Jiná skupina návrhů byla podána od pana posl. Jurana a soudr. Tyto návrhy jednak směřovaly k tomu, aby novelisace, jak v tomto vládním návrhu u jednotlivých ustanovení se doporučuje, byla škrtnuta. To ovšem, vážené shromáždění, by znamenalo, že se ponechává dosavadní nedostatečné znění zákona, který připouštěl právě obcházení daňového zákona v neprospěch fisku. A je přirozeno, že po zkušenostech, které byly získány v důsledku praktikování tohoto zákona, nemohl se rozpočtový výbor přikloniti k návrhům, které po této stránce byly podány.

Zvláštní návrh ještě byl podán ve výboru rozpočtovém o zvláštní dani výdělkové. Pan posl. Juran podal návrh, aby zvláštní daň výdělková byla zvýšena na 20%. Jak známo, zvláštní daň výdělková před zákonem č. 76 činila 10%. Po zákonu č. 76 byla odstupňována do 8%. Nyní pan posl. Juran navrhoval, aby byla zvýšena ne na 9 %, jak navrhuje vládní návrh, nýbrž na 20%.

Je přirozeno, že za nynější hospodářské deprese zvýšení tak rapidní nemohlo by míti ve svých důsledcích jiných účinků nežli vzrůst nezaměstnanosti. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Prosím o klid.

Zpravodaj posl. dr Patejdl (pokračuje): Je proto pochopitelno, že právě za nynější doby, kdy všechny strany odpovědné za osud tohoto státu jsou si vědomy obtíží, které právě vznikají řešením krise nezaměstnanosti, a svých povinností, aby tato nezaměstnanost klesala, nemohly dáti svolení k zákonodárnému opatření, které by bylo bývalo nezaměstnanost prudce zvýšilo, nehledě k tomu, že by 20% bylo nepřiměřené a bylo by znamenalo zastavení výroby.

Tedy rozpočtový výbor nemohl se přikloniti k návrhu posl. Jurana. V daném případě se jednalo ještě o zvýšení sazby zvláštní daně výdělkové. Vládní návrh, který doporučuje výbor, zvyšuje dosavadní sazbu z 8% na 9%. Toto zvýšení o 1% má býti náhradou za původní požadavek zrušení odpočitatelnosti daně. Nemůže býti o tom pochybnosti, že trvání zásady odpočitatelnosti daně odporuje principu daňovému a že ponechávání zásady odpočitatelnosti nemůže se schvalovati a nemůže býti trvalé.

Ale vzhledem k tomu, že právě teď za nynější hospodářské deprese by nebylo bývalo možné jen tak beze všeho povoliti, na konec finanční správa vyhověla přání, aby odpočitatelnost byla ponechána a nahrazuje se zvýšením sazby z 8% na 9%. Tomu sluší rozuměti podle výkladu p. ministra financí tak, že de facto to nebude sazba 9%, jako dříve to nebyla sazba 8%, poněvadž, jestliže se přiznává možnost odpočitatelnosti daně a jestliže odpočitatelnost platí také pro přirážky, ve skutečnosti sazba prakticky vypadá menší.

To jsou celkem všecky body, které se týkají nynějšího vládního návrhu, o kterém jednal rozpočtový výbor. V rozpočtovém výboru p. ministr financí podal ke všem jednotlivým ustanovením podrobná vysvětlení, která byla přijata a navrhl změnu, o které jsem se zmínil. V důsledku toho rozpočtový výbor přijal vládní návrh se změnou panem ministrem doporučenou.

Jménem rozpočtového výboru dovoluji si slavné posl. sněmovně doporučiti, aby vládní návrh zákona byl přijat tak, jak se na něm rozpočtový výbor usnesl. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Dávám slovo čtvrtému zpravodaji - o odst. 6 pořadu - jímž je p. posl. dr Nosek.

Zpravodaj posl. dr Nosek: Slavná sněmovno! Jménem rozpočtového výboru posl. sněmovny je mi podati zprávu o vládním návrhu zákona, kterým se prodlužuje platnost zákona o dávkách za úřední výkony ve věcech správních. R. 1925 zaveden byl do našeho systému daňového poprvé tímto zákonem, resp. prováděcím nařízením k němu vydaným také zvláštní tarif ohledně dávek za úřední úkony ve věcech správních. Věc byla myšlena v ten způsob, že se tím doplní určitá mezera v systému poplatkovém, a to tak, jakmile bude možno přistoupiti ke konečnému zredigování poplatkového práva, že vejde tento tarif prováděcím nařízením, na základě zmocnění vládou vydaného, v celém rozsahu do poplatkového zákona.

Bylo potřebí již dvakráte účinnost zákona prodloužiti v nezměněné formě, poněvadž vzhledem k složitosti poplatkové materie nebylo dosud možno učiněný slib také skutečně splniti.

Před podobnou situací jsme také dnes, kdy ještě nebylo možno ministerstvu celou tuto velikou materii zvládnouti, a navrhuje se tudíž ve vládní osnově, aby zákon bez jakékoli změny byl, pokud se týká jeho účinnosti, prodloužen o další 2 léta.

Rozpočtový výbor zabýval se touto otázkou ve svém zasedání dne 18. listopadu 1930, shledal, že postup navrhovaný je docela správný, a já si dovoluji jménem rozpočtového výboru plenu posl. sněmovny doporučiti, aby vládní osnovu tady zmíněnou schválil meze změny. (Souhlas.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Přistoupíme ke společné rozpravě.

Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby řečnická lhůta stanovena byla 60 minutami. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr Schollich, Schubert, Krumpe, dr Pružinský, Stenzl, Juran, Kunz; na straně "pro" pp. posl. dr Černý, Pik, Adámek, Kremser, dr Hajn, Zeminová, Špaček, Bergmann, Chalupa, Vaněk, Richter.

Uděluji slovo prvnímu přihlášenému řečníkovi "proti", jímž je p. posl. dr Schollich. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr Schollich (německy): Dámy a pánové! Co jsme předpověděli při projednávání zákona o nové úpravě finančního hospodářství samosprávných svazků v pamětihodných dnech roku 1927, nastalo rychleji, než se domnívali i nejsmělejší pesimisté. Zákon nutno již po třech letech novelovati. Viděli jsme to přicházeti a tehdy jsme prohlašovali, že zákon se ukáže těžkou chybou, že skorem všecka města a mnohé větší obce nebudou za krátko již moci podle tísnivých ustanovení nového zákona vyhovovati na ně kladeným požadavkům moderní obecní správy, že mnohé samosprávné svazky jsou přímo vháněny do finanční zkázy a že bude proto v nejkratší době zapotřebí novelisace tohoto nešťastného, samosprávu ničícího zákona. Našim výstrahám a varováním, všechněm námitkám zkušených znalců a organisací dostalo se výsměchu, šlo se přes ně a byly odbyty ne právě lichotivým poukazem, který se ostatně dostal dokonce do důvodové zprávy zákona, že obce musí býti donuceny teprve bičem k nutné úspornosti ve svých vydáních, že musí býti přechodně postaveny pod kuratelu. To byla přece poslední příčina, která dala podnět, aby byl vydán tento nedemokratický zákon, při čemž se hlavně myslilo na obce, kde měly socialistické strany v obecním zastupitelstvu zjevnou většinu. V kolika městech však, táži se, bylo a jest tomu tak, že socialisté smějí hospodařiti úplně beze všeho omezení? A pro toto prý socialistické špatné hospodářství musila býti také potrestána sta a tisíce obcí spravovaných v nejlepším pořádku, musilo jim býti odňato právo volného rozhodování, samospráva? Zůstane pro německé strany, sedící tehdy ve vládě, Svaz zemědělců, stranu křesťansko-sociální a německou stranu živnostenskou pro všecky časy těžkou, nezodpověditelnou chybou, že k těmto zákonům daly své svolení, že svými hlasy teprve umožnily uzákonění, takže namnoze ryze české dozorčí úřady nyní dostaly právo, aby určovaly životní potřeby německých obcí nebo správněji řečeno, mohly je obřezávati.

Ani věcné odůvodnění pro sdělání takového zákona nebylo správné. Zapomnělo se, poněvadž právě opět usuzovali a rozhodovali, jako tak často, u zeleného stolu a beze zkušenosti neodborníci, že obecní správy po čtyřleté válce stály před velikými a těžkými, namnoze novými pracemi, jež přirozeně také vyžadovaly většího peněžního vypětí. Většina obecních podniků byla za války silně zanedbaná z nedostatku peněz a pracovních sil, zvláště obecní budovy octly se namnoze ve špatném stavu a musily býti často velkým nákladem uvedeny opět do dobrého stavu. K tomu přicházely nové, dosud neznámé nebo málo povšimnuté požadavky, jež vznikají z požadavků doby, z novodobého pojetí, na př. vydatnější péče, zvláště také o dorůstající pokolení, poradny matek, péče o mládež a děti, stavba moderních, zdravotně bezvadných bytů, místa pro sport a péči o zdraví lidu, říční, vzdušné lázně a plovárny, výstavba elektrických vedení a vodovodů, kanalisace, péče o silnice následkem překvapujícího stoupnutí automobilové dopravy, což přece přimělo také stát k vytvoření zvláštních příjmových zdrojů ve formě silničního fondu k úhradě nákladů na udržování silnic, a mnoho jiných úkolů. Nesmí se při tom zapomenouti, že samosprávným svazkům přes mimořádně stoupnuvší potřeby stát nepřidělil nové, přiměřeně vydatné prameny příjmu a že zůstaly odkázány jako prve jen na obecní dávky a přirážky a na zpravidla nepatrný výtěžek obecního jmění. Také snad státem k tomu pro určité účely poskytované podpory pohybovaly se proti nákladu na nejvýš skrovné, často směšné výši. To vše se musilo bráti v úvahu při posuzování obecních financí v době poválečné a mělo se především hleděti k tomu, aby se obcím otevřely nové zdroje příjmů a dal k disposici levný úvěr. Tato cesta, jež by byla samočinně přivodila ozdravění obecních financí, nebyla nastoupena, spíše se věřilo, že se dají potřeby moderních obecních správ násilně snížiti omezením volnosti přirážek a ztížením zápůjček. Tento zákon byl také jinak nanejvýš obratným tahem státního fisku. Obyvatelstvu se předstíral zároveň projednávanou daňovou reformou příští pokles daní a daňové slevy. Ve skutečnosti však to nenastalo následkem zvýšení daňové základny. Prospěch z toho měl stát, který si tímto způsobem zaopatřil více příjmů, aniž musili poplatníci dáti výraz své jinak pochopitelné nespokojenosti s novými daněmi. Obětí podvodu při tomto obchodě byly ovšem samosprávné svazky, jimž byly ztenčeny jejich potřebné přirážky.

Tři léta působnosti tohoto zákona již tedy stačila, aby také theoretikovi dr Englišovi jako ministru a také obráncům tohoto zákona v řadách vládních stran jasně ukázala nesmysl tehdejší reformy a přivedla k vědomí, jak měla tehdy německá strana národní pravdu se svými obavami, a že se musí něco státi na záchranu samosprávných svazků ke katastrofě se blížících. Bylo ovšem možno se oddati při složení nynější vlády, při účasti socialistických stran naději, že tato novelisace půjde zlu na kořen a také odstraní každou byrokratickou závislost. V boji proti tomuto neblahému zákonu stáli němečtí sociální demokraté r. 1927 spolu v prvních řadách, nedali si ujíti žádnou příležitost - ať vhodnou čili nic - aby co nejprudčeji nedotírali na německé vládní strany pro tento zločin páchaný na samosprávě. Cituji jen, co pravil v tehdejší rozpravě zde ve sněmovně jejich mluvčí, posl. Kaufman o tom dne 5. května: "Nynějším rdoušením rozpočtového práva obcí, jejich práva sebeurčovacího, jejich finanční výsosti budou obce ve všech těchto oborech úplně ochromeny, budou selhávati... Všeho, co jim" - totiž německým stranám - "bylo prý podle vlastních prohlášení svato, se vzdávají, vše to, co jim, dokud nebyly ve vládě, bylo svato, šlapou... Že se toho vzdáváte, že se přímo politicky a mravně vyklešťujete, nebude nynějšími vašimi partnery, pánové z německých vládních stran, uznáno a dostane se vám ve vhodné době za to vděku... My povedeme boj za obecní samosprávu dále... My budeme boj organisovati, zahájíme boj také v oboru správy a povedeme jej tak dlouho, až bude úspěch na naší straně, tak jako jsme také celá desetiletí bojovali o účast na zákonodárství, o vliv na zákonodárství. Nadejde den soudu. Za tento nový zločin, za vraždu autonomie samosprávných těles, za zradu, kterou spáchaly německé občanské strany, budou museti skládati počet před obyvatelstvem tohoto státu, až budou míti voliči opět slovo."

Po tak ostrých slovech odsouzení zákona, který měl odvahu hájiti křesťanskosociální posl. Kunz, tehdy starosta v Cukmantlu a označil jej jako přechod ze zmatku finančních a daňových zákonů do poměrů poměrně jistých, musilo se tedy očekávati, že němečtí sociální demokraté jako vládní strana vynutí novelisaci tohoto zákona a jeho změnu od základu, a že přihlížejíce k své minulosti a svému trvání na programu, nedají své svolení k zákonu, který nevrací opět samosprávným svazkům jejich úplnou svobodu. Kdo s takovými nadějemi přistupuje ke studiu nové osnovy zákona, se ovšem těžce zklame a porozumí, když pan ministr dr Czech musil na posledním sjezdu sociálnědemokratické strany v Teplicích-Šanově jako poslední závěrečnou moudrost a jaksi na omluvu prohlásiti, že vládní koalice není žádným zábavním podnikem, nýbrž mučírnou. Souhlasí-li tento výraz - a pan ministr dr Czech to přec jako účastník musí věděti - pak musíme ovšem zjistiti, že při novelisaci zákona o obecních financích byli páni soudruzi všech odstínů zcela řádně a vydatně opět panem ministrem financí dr Englišem a jinými odpůrci samosprávy zmučeni a to až ve stupni, o němž bych byl nikdy neřekl, že jej snesou. Ukázali při tom úžasnou trpělivost, kterou jinak nemají. Při tom upadají dnes do téhož omylu jako dřívější německé vládní strany, že se pokoušejí široké veřejnosti nasypati písek do očí a mluví o úspěších, kde i při nejbedlivější prohlídce a při nejlepší vůli se nedají žádné spatřiti. Pan dr Czech uváděl na sjezdu strany o boji o novelu k sanaci obecních financí toto: "Zde byl vykonán kus práce, který znamená částečnou nápravu škod způsobených občanským blokem a který tím umožní obcím, aby opět po víceleté přestávce zahájily hospodářskou, kulturní a sociální práci samosprávných svazků, zastavenou občanským blokem." A na četné obavy s různých stran při rozpravě vrátil se ve svém závěru ještě jednou k tomuto zákonu a prohlásil: "Nové osnovy o obecních financích dopracovali jsme se v největším boji. Také zde jsme dostáli v plné míře svým závazkům, i když možno také beze všeho přiznati, že tato předloha nesplňuje úplně naše přání. Kus bezpráví, který se stal za občanského bloku zákonem, jest však zde opět napraven zásluhou socialistické spolupráce. Novela umožňuje novou, hospodářskou, sociální a kulturní práci samosprávy, bez jejíž účasti nemůžeme v tomto státě vůbec žíti. Také zde jest to nový úspěch sociálnědemokratické spolupráce."