Zároveň dovoluji si také k závěru své řeči upozorniti, že zákon č. 125/27, pokud se týká reformy politické správy, způsobil našemu Slezsku velmi značné škody nejen politické, nýbrž i hospodářské. Uvědomte si postavení Slezska! Je to sice malá zemička, ale je to země, která tvoří naše nárazníky vůči Polsku a vůči Německu. Je to země hospodářsky velmi cenná svým uhelným a lesním bohatstvím, průmyslem atd., je to země, která spojuje nás se Slovenskem, země, kterou probíhá košicko-bohumínská dráha, jež jest velkou mezinárodní tepnou od Baltu do Orientu. Jest tedy v zájmu státu, aby pokud možno nejdříve byly poměry v této důležité zemi zkonsolidovány.

Dokud jsme měli úřady v Opavě, jakožto hlavním městě Slezska, byl tu nedocenitelný mravní vliv bezprostředního styku denního představitelů našich úřadů s ostatním obyvatelstvem. Náš lid si navykl, když něco potřeboval, zajeti si přímo do Opavy k presidentu Šrámkovi, který byl osobně člověkem velmi demokratickým, se kterým mohly býti tyto otázky ihned projednány. Bohužel tím, že jak zemská správní komise, tak zemská správa politická přeneseny byly do Brna, které je příliš daleko, je živý, bezprostřední styk s územím, které máme teprve národně a státně získávati, oslabován, a mimo to způsobeny tu byly i značné hospodářské škody.

Zemská správa politická v Brně neuznává na př. dekrety úředníků a zaměstnanců zemských a státních úřadů a zemských podniků, které dostali před několika lety od zemské slezské správní komise, přeřazuje je, rušíc jejich pravoplatné dekrety, do platových stupnic daleko nižších, ba neuznává ani započtení let, která jim kdysi zemská správní komise započítala.

Na př. úředník, který dlouhou řadu let už sloužil, musí najednou začíti jako čekatel, a máme případy, že úředník, který měl 1600 Kč měsíčně, zrušením svého dekretu z r. 1926 byl přeřazen na čekatele s přímém o několik set Kč měsíčně menším. Jistě uznáte, že to nepřispívá k uklidnění tím spíše, že za starého rakouského režimu český úředník a zaměstnanec ve státním a zemském slezském úřadě byl opravdu bílou vranou. Němci považovali Slezsko za svůj Besitzstand a uzavírali proto přístup českým lidem do státních a zemských úřadů. Po převratu se národnostní poměry zlepšily. Nyní všem těm starým německým zaměstnancům nemohou odbourávati v Brně nic, protože jsou to staří úředníci a zaměstnanci, ale ti mladí, kteří po převratu z jiných služeb přestoupili do služeb státních a zemských ve Slezsku - jsou to skoro vesměs čeští lidé, kterým byla započítána léta ze dřívější služby - jsou dnes poškozeni tím, že se jim dekrety ruší a jsou hozeni nazpět, kdežto kolegové němečtí mají všechno započítáno, poněvadž sloužili dlouhá léta před válkou, a proto dostali plný plat. Vzdyť již tím jsou mnozí úředníci a zaměstnanci poškozeni, že jsou přeloženi z Opavy, kde zrušena byla zemská politická správa a zemský výbor, do menších míst okresních úřadů, kde jest menší činovné: Opava má B, ostatní mají C nebo D, většinou C. Proto také dostávají menší činovné, ačkoliv při dnešní hospodářské krisi i těch několik korun nižšího platu se v rodině cítí, nehledě k tomu, že měli v Opavě namnoze byty nebo rodinné domky, a dnes žiji mimo rodiny, ztrácejíce teplo rodinné. To jsou hospodářské důsledky velmi tíživé.

Musím také žalovati, že pokud jsme měli zemské slezské státní úřady v Opavě, při dodávkách pro slezské státní a zemské ústavy a podniky bylo pamatováno samozřejmě na slezské živnostníky, obchodníky a řemeslníky. Tím, že nyní úřady zkoncentrovány byly do Brna, přestaly dodávky tiskopisů, tiskárenských věcí, formulářů, stejnokrojů atd. To se všechno koncentruje v Brně, po případě v Praze! Tedy jistě je spravedlivý požadavek, jestliže jde o dodávky týkající se Slezské země a slezských zaměstnanců, aby byly jako dříve zadávány opětně slezským živnostníkům a dodavatelům. Nechceme nic ubírati živnostníkům moravským, dodávky moravské ať zůstanou na Moravě, ale země tak silně poplatná, jako je Slezsko, má nárok, aby ze svých daní aspoň část dostala zpět tím, že dodávky pro Slezsko určené zadány budou našim slezským živnostníkům.

Opava samotná utrpěla velmi mnoho. O roztrpčenosti svědčí manifestační tábor, konaný minulé pondělí na náměstí opavském. Přítomno bylo 15.000 lidí. Všechny krámy i továrny byly zavřeny. Byl to tábor, jakého Opava nepamatuje. Zúčastnilo se jak obyvatelstvo české, tak německé a všechny politické strany české bez rozdílu. Na tom táboře se ukázalo, jak těžce hospodářsky bylo postiženo samo město Opava. Zrušena byla zemská politická správa, zemská školní rada, zemská správní komise, zemské četnické velitelství, oddělení pro stavební ruch při zemském úřadu, zemědělská rada slezská, která splyne s moravskou. Slezský komunální a pozemkový úvěrní ústav splyne se zemskou hypoteční bankou v Brně. 34. pěší pluk byl přeložen do Hranic. Město Opava bylo městem úřednickým, nikoliv průmyslovým. A i v tomto městě byly 2 velké průmyslové podniky trvale zavřeny. Byla to továrna na výrobu zápalek Solo, zaměstnávající 500 dělníků, a továrna na sukna Quittnerova, zaměstnávající 440 dělníků. Jsou trvale zavřeny a tím na tisíc dělníků je zbaveno práce. Pro Opavu i pro český živel to znamená citelnou ztrátu. Ačkoliv již tolik úřadů odchází z Opavy, má ještě býti nyní vzato i finanční ředitelství v Opavě, a ponecháno jen jako okresní finanční ředitelství. Velitelství 8. divise má býti přeloženo z Opavy do Hranic. Jedná se i o přeložení obchodní a živnostenské komory z Opavy. Opava klesá tak na pouhé provinciální město. Nejde jen o historickou minulost Opavy jakožto hlavního města, poněvadž historie je dnes na vedlejší koleji, ale v Opavě žije slibně se vyvíjející česká menšina, která dobyla na radnici 10 mandátů. O Opavu pak opírá se německé území na západě, bývalý Sudetenland a z blízkého Hlučínska bylo 12 obcí připojeno k okresu opavskému. Kdo zná, jak těžko urovnávají se národnostní poměry na Hlučínsku, pochopí, jaký význam pro národní konsolidaci má vzrůst českého obyvatelstva v Opavě a jeho mravní vliv a živý styk s hlučínskými Moravci. Nemůže tedy býti lhostejno, zda přibývá nebo ubývá Čechů opavských, zda přirůstá nebo ubývá obyvatelstva německého v Opavě vzhledem na vliv, tlak a hospodářský styk, který Opava má zejména na sousední Hlučínsko. Brno nám je příliš vzdáleno! Pánové tam mají dobrou vůli - bylo by hříchem to neuznávati, ale těm poměrům našim slezským nerozumějí, neboť jsou příliš vzdáleni a proto nedovedou mnohdy vésti svůj úřad diplomaticky, nýbrž formálně byrokraticky, bez ohledu, jak výjimečné jsou poměry u nás a jak výjimečného postupu vyžadují. Tím, že úřady nám jsou odnímány, trpí čeští lidé v Opavě, hynou naše těžce vybudované české živnosti a čeští řemeslníci atd. Tedy, prosím, upozorňuji na tyto věci vládu. V pondělí jsme již intervenovali u p. ministra vnitra, včera zde byla intervence českých zástupců Opavy, která žádala, aby opravdu neprojevovaly se tak ostře důsledky zákona č. 125/1927. Já vím, že tento zákon se bude těžko měniti, to je nám úplně jasno, ale jistě nemusí býti tento zákon prováděn tak rigorosně a nemusí jíti do tak těžkých důsledků hospodářských pro Slezsko a pro Opavu, jak ve skutečnosti se děje. Přiznali se i páni kolegové, kteří v dobré vůli hlasovali kdysi pro zákon čís. 125 - měli tolik mužnosti, že se přiznali - že na tyto důsledky nemyslili, že nikdo si tyto důsledky pro Slezsko a pro Opavu nepředstavoval, že měli docela jiný ideál před sebou a že nemohou souhlasiti s katastrofálními důsledky, které se z tohoto zákona 125 z r. 1927 odvozují.

Slavná sněmovno! V čase mně určeném dovolil jsem si alespoň na ty nejdůležitější věci a bolesti Těšínska a Slezska poukázati. Snad bude možno při jiné příležitosti rozhovořiti se o jiných věcech. Potřeboval bych k tomu 2 až 3 hodiny a ne 40 minut, abych všechny podrobnosti této rozsáhlé materie slezské mohl zde přednésti. Připomínám, že nemluví ze mne žádný lokální patriotismus, neboť nejsem ze Slezska - moje kolébka stála v Praze - ale žiji tam čtvrt století v poctivé práci, mám rád národ a republiku a považuji za svou povinnost upozorniti na chyby a vady, které se dělají, poněvadž vím z vlastní zkušenosti, jak cenné a důležité pro republiku je Slezsko a Těšínsko. Bez Těšínska byla by Československá republika hospodářským invalidou, poněvadž bez uhelného hospodářství těšínského, bez skvělého průmyslu těšínského by se naše republika nebyla mohla uplatniti v dravé světové soutěživosti hospodářské. Ne jako lokální patriot, nýbrž jako poctivý člověk a jako poslanec tohoto kraje povazuji za svou povinnost, jedná-li se o předloze, týkající se tohoto kraje, jako je osnova právě projednávaná, upozorniti na tyto různé bolesti, ne abych vytýkal, ani z důvodů stranických, nýbrž abych upozorňoval, varoval a žádal vládu, aby, jsou-li tu závady, zrychlila v zájmu národní a státní konsolidace tohoto důležitého kraje svůj postup, aby tyto závady byly rychle odstraněny anebo alespoň zlepšeny a zmírněny, když už nelze na 100% ihned je odstraniti.

Poněvadž předložená zpráva o vládním návrhu tisk 662, kterým se předkládá Smlouva mezi republikou Československou a republikou Polskou o užívání městských objektů bývalé obce Těšína, podepsaná v Olomouci dne 21. prosince 1929 se Závěrečným protokolem z téhož dne, týká se poměrů našich, těšínských, a poněvadž se jím odstraňuje zase jeden dosud nevyřešený oříšek plebiscitní, budeme jménem svého klubu velice rádi pro tuto předlohu hlasovati. Jen prosím, aby co nejdříve měla slavná sněmovna příležitost zabývati se také dalšími předlohami vládními, které by také jiné nevyřešené otázky našeho Těšínska a Slezska definitivně vyřešily a tím přispěly k uklidnění našeho dobrého, poctivého lidu v kraji Bezručově pod Beskydami. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr Buzek.

Posl. dr Buzek (polsky): Slavná sněmovno! Výbor zahraniční a technicko-dopravní předložil předevčírem Národnímu shromáždění zprávu, týkající se vládního návrhu (tisk 617) o uzavření smlouvy mezi republikou Československou a republikou Polskou o užívání městských objektů bývalé obce Těšína.

Jde tedy zde o určení podmínek společného užívání vodovodu, plynárny a elektrárny, z nichž jedna část po rozdělení Slezska r. 1920 zůstala na straně české, druhá pak na straně polské. Nezbytnou se ukázala potřeba určiti způsoby společného užívání těchto objektů tak, aby obyvatelé po této i po oné straně Olzy nebyli vydáni v šanc rozličným nepříjemným překvapením a škodám.

Při předložení této smlouvy pronesl v pondělí kol. dr Ivanka sympatickou řeč, ve které zdůraznil potřebu úzké spolupráce naší republiky s Polskem a potřebu solidarity svrchovaných slovanských států. Radostně vítám prohlášení pana kolegy, tím spíše, že pochází z řady politiků, kteří k našemu polskému lidu ve Slezsku zaujímají negativní stanovisko. Vítám tuto jeho řeč jako ohlášený obrat politiky národně-demokratické strany mezi naším lidem ve Slezsku a považuji ji za vlašťovku nastávajícího jara. Aby pak byla otevřena cesta k této úzké spolupráci, dlužno odstraňovati klády a rumiště, ležící na hranicích obou států, a pak zmizejí překážky, které by ztěžovaly existenci přátelských a příznivých poměrů obou slovanských států jak po stránce hospodářské a kulturní, tak i po stránce politické.

Používám dnes této příležitosti, abych ukázal na tato pohraniční rumiště, povstalá rozdělením Slezska podle rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži. Jako šalamounským rozsudkem bylo celé Slezsko roztrženo a rozerváno a dosud zůstaly na jeho těle četné nezahojené rány. Již nejednou byla řeč o těchto našich ranách a bolestech a byly sondovány s této parlamentní tribuny. Mluvil o nich často bývalý posl. dr Wolf, dotkl se jich posl. Chobot ve své sněmovní řeči dne 20. prosince 1929 a dne 20. února 1930, já sám mluvil jsem o nich obšírně s tohoto místa dne 27. května t. r.

Tyto bolesti, které mám zde uvésti přirozeně jen v krátkých a hrubých rysech, vylíčil již kol. prof. Sladký, takže mi ušetřil mnoho slov, která byl bych řekl stran těchto našich bolestí ve Slezsku. Kol. Sladký se zmínil o nevyřízených věcech státního občanství. To jest skutečně věc, která doopravdy velice trápí náš lid. Věc tato byla sice, pokud jde o lid bydlící na Těšínsku, upravena rozhodnutím konference velvyslanců v Paříži ze dne 28. července 1920, na Moravě pak mírovou smlouvou saint-germainskou a všeobecným zákonem o československém státním občanství; dále zabývá se jí také první část smlouvy česko-polské z r. 1926.

Ale, bohužel, ustanovení ta zůstala většinou na papíře. Mnoho set lidí nemůže se dočkati, až jim bude přiznáno československé státní občanství, ačkoliv mají pro to všechny podmínky. Proto jsou vydáni všanc rozličným nesnázím a škodám jak povahy hmotné, tak též mravní. Všechny intervence příliš nepomáhají, Ztroskotávají o odpor nebo tvrdošíjnost státní byrokracie, která stojí pod mohutným vlivem známých nám tak zvaných postranních vlád.

Jak slyším, má zde hlavní úlohu místní Matice osvěty lidové, instituce, která vyvíjí skutečně velmi širokou působnost. Posledně jsem se doslechl, že v souvislosti se sčítáním lidu působí na okresní úřad ve Fryštátě, aby rozhodně nepřipustil Poláky jako sčítací komisaře. Jest známo, za jakým účelem se Matice míchá do těchto věcí. Tímto účelem jest znovu padělání soupisu lidu. Budiž mi dovoleno tázati se pana ministra vnitra, záleží-li mu skutečně na tom, aby soupis byl věrným obrazem skutečného stavu lidu a co zamýšlí pan ministr učiniti, aby jednou provždy učinil přítrž v právním státě nepřípustnému vměšování se soukromého spolku do úředních věcí.

Matice osvěty lidové má, jak známo, rozhodný vliv na udělování nebo odpírání státního občanství. Slyším, že v posledních dvou měsících moravskoslezské úřady odmítly 200 žádostí o státní občanství. Nechci mluviti o podrobnostech, uvedu pouze jeden charakteristický případ, kde učitel, správce veřejné školy, nikoli soukromé, tedy státní úředník, uchází se o československé státní občanství. A myslíte, že je dostane? Nemá na svědomí žádné hříchy, neboť kdyby je měl, úřad by ho stihal a na základě soudního rozsudku mohl by zaujmouti stanovisko, že takový člověk, který byl odsouzen za protistátní přestupek, nemá práva na československé státní občanství. Učitel, kterého mám na mysli, nespáchal žádných přečinů a přece nemůže dostati státního občanství.

Pan ministr dr Slávik nám sliboval, že na podzim t. r. vláda předloží nový zákon o státním občanství nebo o naturalisaci. Ale dosud se jaksi málo slyší o tomto zákoně, ačkoliv kdysi psal o jeho předložení sněmovně oficiálně úřední tisk.

Další bolestí, která povstala rozdělením Slezska, jest dosud ještě nevyřízená věc vkladů, které náš lid ukládal do peněžních ústavů, které jsou dnes na polské straně. To jest táž věc, o které se zmiňoval i pan kol. Sladký. V době rozdělení Slezska, kdy u nás byly nepravidelné poměry a kdy mezi lidem byl úplný zmatek po stránce peněžní, čeští úřední činitelé dávali desorientovanému lidu na srozuměnou, aby pokud možno peníze nevyměňoval a aby všechny hotové peníze byly ukládány tak jako dosud do bank na spořitelní knížky, při čemž slibovali, že po skončení plebiscitu československá vláda nedopustí, aby se stala újma lidu, majícímu své vklady na polské straně.

Po této stránce ujal se lidu dokonce bývalý delegát československé vlády v bývalé plebiscitní komisi Dohody v Těšíně dr Matouš a tehdejší slezský zemský president Šrámek. Četní poslanci nejednou se domáhali u vlády, aby tuto ožehavou věc vyřídila. Posílala se rozličná memoranda a jezdily slezské deputace do Prahy. Přese všechno ujišťování dokonce i ministra dr Engliše již r. 1928, že věci ty budou rychle vyřízeny, peněžní vklady dosud visí ve vzduchu.

Česko-polská smlouva z r. 1926 má ustanovení o úpravě těchto finančních věcí. Konečně na počátku t. r. byla znovu jmenována česko-polská komise, která by měla tyto věci zlikvidovati. Tato komise vypracovala memorandum, které bylo zasláno do Prahy v květnu. Ale tento elaborát uvízl někde v zákoutích ministerských kabinetů. Ta nešťastná věc nemůže se jaksi pohnouti s mrtvého bodu, zřejmě jistým vládním činitelům záleží na tom, aby další práce v českopolské komisi byly sabotovány. A zatím slezský lid, zoufalý a rozhořčený zklamáním, čeká a čeká marně již 10 let.

Hodnotu části Slezska, připojeného k Československé republice, odhadují znalci na 33 1/2 miliardy Kč. Se zřetelem na tuto ohromnou hodnotu jest spravedlivé, aby vláda československá podle svých slibů aspoň část dala ve prospěch poškozeného lidu a vyplatila majitelům vkladů v těšínských spořitelnách vklady spolu s úroky a nahradila peněžní ztráty utrpěné devalvací peněz. Vyžaduje toho přímo spravedlnost a prestiž státu.

Dále nebyly ještě ve značné míře nahrazeny našemu lidu ztráty, způsobené rozličnými úkony ve prospěch válečných potřeb. Nebylo tedy ještě všem zaplaceno za koně odevzdané za války, za vozy, potraviny atp. I tyto věci nesnesou dalšího odkladu a volají po svém vyřízení.

Dále nejsou vyřízeny ještě věci, týkající se plebiscitních škod. Tu kol. Sladký se zmínil o té smutné době plebiscitní. Doba ta skutečně byla pochmurná, tragická. Když se rodily dva slovanské státy, Československo a Polsko, došlo k boji na hranicích Polska, k bratrovražedné válce. Povstaly škody na obou stranách a tak jako českému lidu byly způsobeny škody a on se domáhá náhrady za ně, tak i polský lid žádá náhrady za své škody.

Dále žádá náš horský lid, aby mu byly vráceny lesy, salaše a pastviny, které mu kdysi odňala nebo od něho za babku koupila rakouská vláda. Tento lid jest pro všeobecnou hospodářskou krisi ve velmi kritickém stavu. Kdysi, za rakouských dob část tohoto lidu, která se nemohla uživiti na kamenité půdě, stěhovala se za chlebem až přes moře. Ale nyní, kdy vystěhovalectví na př. do Ameriky jest omezeno na minimum a doma není práce, náš horal a drobný rolník jest odsouzen k živoření a přede žněmi dokonce ke hladovění. Tomuto trpícímu lidu měla by vláda poskytnouti pomoc a nahraditi mu co nejdříve škody způsobené dávnými vládami rakouskými a dále měla by mu vláda poskytnouti možnost výdělku.

Horské bystřiny vyžadují většinou úpravy a mnoho našich cest, které jsou již v ubohém stavu, jako na př. cesta z Ropice do Střítěže, z Jablunkova do Písku a Bukovce, z Bystřice do Košařisk, mělo by býti důkladně opraveno nebo nově vystavěno. Všechny cesty jsou velmi ubohé, mělo by se přikročiti k úplnému přestavění těchto cest. Máme silniční fond a tam by měla vláda obrátiti svou pozornost, aby poskytla nezaměstnaným práci a zároveň spravila tyto cesty. Práce by se tedy našla a poskytla by mnohému nezaměstnanému kousek chleba.

K urychlení elektrisace našich obcí měla by vláda poskytovati našim horským chudým vesničkám vyšší subvence, nejméně 45%. Naši rolníci klesají vůbec pod tíhou následků vyplývajících z hospodářské krise a žádají o rozličné výhody a vydatné subvence podle memorand a žádostí podaných ministerstvu zemědělství a obsazených v nich požadavků.

Konečně pociťuje náš lid, zvláště v okrese těšínském, nedostatek lidumilných ústavů, nedostatek nemocnice a sirotčince. Tyto ústavy zůstaly po rozdělení Slezska na polské straně. I v tomto směru měla by vláda vycházeti vstříc obyvatelům města Těšína a značně přispěti, aby tam byla, aspoň prozatím, vybudována velká, místním potřebám odpovídající moderní nemocnice.

Rozdělením Slezska zvlášť utrpělo město Těšín. Hodnotu nerozděleného Těšína odhadují na 40 milionů Kč. Většina majetku zůstala v Polsku, menší část připadla Československu. Podle smlouvy česko-polské dostal Český Těšín 2,800.000 Kč. Mimo to vláda krátce po rozdělení přiřkla městu 15 milionů Kč. V Českém Těšíně se všeobecně domnívali, že peníz ten jest jakousi náhradou za obecní majetek, který zůstal v Polsku a ze město nebude musiti peníze tyto vraceti. Ale naděje tato byla klamná, neboť poslední dobou vláda požádala o vrácení této částky s odůvodněním, že těchto 15 milionů Kč je jen bezúročnou půjčkou a nikoli subvencí. Poněvadž Český Těšín přímo po rozdělení Slezska byl vlastně jen předměstím města Těšína, tak zvanou Saskou Kupou, a poněvadž naléhavě bylo zapotřebí proměniti toto předměstí v samostatné město, nová obec musila hraditi ohromné výdaje, značně přesahující finanční síly Českého Těšína, které mimo to byly sníženy tím, že vláda přeložila ředitelství košicko-bohumínské dráhy do Olomouce.

Zkrátka město Těšín, kdyby vláda trvala na své žádosti, aby jí bylo vráceno oněch 15 mil. Kč, octlo by se v beznadějném stavu. Proto prosím, aby mu tyto peníze byly prominuty jako subvence.

Četní učitelé, kteří za plebiscitu pracovali v polských službách a jejichž školy připadly po vyřízení slezské věci Československé republice, podali žádost o doplnění služebních požitků za svou práci v přechodné době. Poněvadž žádosti tyto, třeba že bylo provedeno v tomto směru šetření, leží dosud v ministerstvu školství a národní osvěty, žadatelé prosí, aby jejich věc byla urychlena a vyřízena.

O jiných bolestech, které byly způsobeny rozdělením Slezska, nebudu opět mluviti, neboť byla o nich, jak jsem již výše uvedl, nejednou řeč v parlamentě. Mám dojem, že výsledky těchto řečí nerovnají se žádostem a požadavkům našeho lidu. Volám stejně i dnes hlasitě: Ať vláda jako dobrý a předvídající lékař sáhne na tyto otevřené, hnisající rány, které povstaly roztržením Slezska, aby se tyto rány konečně zahojily a aby neotravovaly již organismu našeho lidu. Jest to zajisté v zájmu země i státu, aby nastaly konečně ve Slezsku poměry normální, zdravé a aby slezský lid spokojený a požívající náležité vážnosti pracoval spolu svorně s bratrským národem československým pro blaho republiky. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Špaček.

Posl. Špaček: Slavná sněmovno! Pokládám za svou povinnost připojiti také několik slov k výmluvným a pěkným slovům, která v této debatě přednesl kol. Sladký. Je údělem velmi milým a příjemným prvního řečníka, že může se vysloviti v celém rozsahu svých myšlenek. Další řečníci jsou ušetřeni této práce, někdy ovšem ke své nevýhodě, ale poněvadž neběží o slávu a zisk jednotlivců, nýbrž o dobrou věc, (Posl. Sladký: Tak jest!) jsem povděčen tomu, že kol. Sladký mluvil ne za svou stranu, nýbrž ze srdce nás všech, kteří na Těšínsku žijeme a těžké poměry tamější známe z vlastní zkušenosti.

Chtěl bych připojiti těchto několik poznámek:

Ze smlouvy, která se nám předkládá k ratifikaci, je viděti, jak naše republika se stará poctivě, aby všechny ony nároky obyvatelstva našeho státu, které jsme dostali rozhodnutím velvyslanecké konference na Těšínsku, byly postupně realisovány a aby se všem právům, která jsme jim slibovali, dostalo uskutečnění.

Konkretní smlouva, o které jednáme, má na zřeteli uspořádání určitých významných hospodářských funkcí, které Český Těšín nemohl plniti samostatně, právě tak jako Polský Těšín, a má umožniti dohodou toto rozumnější, účelnější, šetrnější uspořádání společných záležitostí, resultujících ze skutečnosti, že určité městské podniky jako elektrárna, vodárna, jatky atd., byly původně za Rakouska určeny pro obec, která je nyní rozdělena na dvě samostatné obce, patřící do území různých států. Ale bylo by zbytečné, kdyby každá obec měla zřizovati pro sebe každou takovou instituci nebo podnik zvlášť a kdyby nebylo možno, jako se to stalo v tomto případě, dosíci toho, aby podnik původně pro větší celek určený, plnil svůj úkol dále a rozpadl se následkem poválečných nebo válečných událostí a ujednání mírových v celky dva.

Při této příležitosti nemohu nepoukázati na skutečnost, kterou stále a stále musím zdůrazňovati, jak docela jinak se chová vůči Českému Těšínu naše republika a jak docela jinak se chová proti Polskému Těšínu Polská republika, ačkoliv jde z velké části o obyvatelstvo ne národa státotvorného, nýbrž obyvatelstva německého. Zatím co my Českému Těšínu za vydatné pomoci státní opatřujeme všechny náležitosti k tomu, aby se stal opět co možná nejsilnějším a nejlepším samosprávným celkem, zatím co nelitujeme státních příspěvků a státních podpor k tomu, aby Český Těšín opravdu se rozvíjel, zatím co nákladem státním budují se v Čes. Těšíně, krásné budovy veř. úřadů zřizují se nové školy, opatřují se nákladnými stavbami, rozšiřují se podniky železniční, pošty, umožňují se zvláštními státními subvencemi veliké významné úkoly města, zatím co všechno toto děláme kolikráte za okolností, které vzbuzují závist jiných měst na Těšínsku i v naší republice, vidíme, že převládající německá vrstva obyvatelstva Českého Těšína není nám za to nijak vděčna a nedovede si uvědomiti rozdíl v nakládání s německým obyvatelstvem Polského Těšína, pokud běží o režim, který tam zavádí vláda polská. V Polském Těšíně jsou opravdu téměř radikálně vyhlazovány veškeré projevy němectví a zjevné projevy německého obyvatelstva. V Českém Těšíně nesnášenlivá iredenta německá přes všechny oběti roste způsobem, který nesvědčí o tom, že by dobrá vůle s naší strany byla odměňována alespoň trochu dobrou vůlí se strany německé. Vytýkáme toto jako důkaz toho, jak jsou bezpodstatné jakékoliv nářky německé menšiny v našem státě, že se jí neděje po právu, že je zanedbávána atd. Mohli bychom důvodně při mnohých příležitostech ukazovati, jak zcela jinak se jedná s německými menšinami v okolních státech, které jsou přec stejně vázány mírovými smlouvami jako náš stát a přece vidíme, že tam není následkem horšího nakládání s menšinami vzrůst iredenty jako v tomto státě, nýbrž naopak vzrůst loyality německé menšiny k onomu státu. Mimoděk se nám vybavuje v mysli přísloví, které připomíná již Dalimil, že dříve se had na ledě zhřeje, nežli Němec Čechu přeje. To platí i v ohledu státním. Čím více věnujeme Němcům péče, tím větší klidíme nevděk. Ve státech, kde se s Němci nakládá tvrdě a bezohledně, snad jest to již jejich národní povahou - stávají se slušnějšími a klidnějšími občany než ve státě našem.

Řekl bych jenom, že schvalovacím opatřením, jež uskutečnila vláda touto smlouvou a jež provádí čl. 37 smlouvy Varšavské z r. 1925 nezmizely jistě povinnosti, jak vytkl již pan kol. Sladký, aby zde byla uzavřena ještě celá další serie smluv, kterými budou provedeny detailně články a ustanovení smlouvy Varšavské, které stále ještě vyžadují velmi bedlivého a detailního šetření, mají-li býti splněny předpoklady očekávaných úspěchů a prospěchů pro naše obyvatelstvo české i polské na Těšínsku. Pan kol. Sladký velmi krásně a podrobně se zmínil o tom, jak jest naprosto nemožné, abychom odměňovali takovou netečnost, jaká se jeví na př. u ministerstva vnitra, případně v ostatních úřadech, které jsou povolány, aby zjednaly nápravu vůči úpěnlivým prosbám našich plebiscitních poškozenců, aby jim byla alespoň částečně, může se říci nepatrně, zjednána spravedlnost za utrpení, která museli podstoupiti, měla-li alespoň část Těšínska, jak bylo stanoveno na konferenci velvyslanců, připadnouti k Československé republice. My jakož i příslušníci všech vládních stran jsme poukazovali - a kol. Sladký se rovněž o tom zmínil na konci své řeči - že by bylo naprostým znehodnocením jakékoliv práce uvědomovací, kulturní i hospodářské v této zemi, kdyby nebyly vyřešeny tyto bolavé otázky, jmenovitě slušné odškodnění a nahrazení alespoň části škod, které utrpěli lidé, kteří v době plebiscitu se exponovali pro naši republiku, aby v největší části Těšínsko se k ní dostalo. Po 12 letech existence této republiky jsou tito lidé stále a stále odstrkováni, všem deputacím, kterých bylo v Praze celé desítky, jsou nastavovány hluché uši a nemohou dosíci ani toho, aby jim byly nahrazeny hmotné škody, které vznikly ze zlovůle polských bojůvek, které s naší strany na území polském opětovány nebyly. O to jest nevýhodnější postavení naší vlády vůči vládě polské a o to jest výhodnější situace polské vlády proti těmto požadavkům a proto jsou zde nevyřešené poměry, poněvadž na straně polské vůči našim příslušníkům není vůbec žádných možností podobných kompensací, poněvadž čeští lidé za doby plebiscitu se žádného násilí na obyvatelstvu polském nedopustili jako se jich dopouštěli na našich lidech polské bojůvky, ať už byly dirigovány z Haliče, Krakova neb odjinud. Tyto věci nemůžeme my, povolaní zástupci českého lidu těšínského, trpěti bez výtek a musíme se kategoricky dožadovati, aby vláda, sežene-li desítky a tisíce milionů na věci, které snad jsou účelné, ale které nemohou míti, nebudou-li bezprostředně rychle uskutečněny, za následek ztrátu víry v důstojnost právního řádu a lidskou povahu našeho státního zřízení, našla dva, čtyři nebo deset milionů pro to, aby alespoň částečně odčiněno bylo příkoří vůči lidem, kteří v době, kdy šlo o to nasaditi všechno, aby území, na kterém se zdržují, bylo připojeno k naší republice, nelitovali majetku, nelitovali, doslovně, života, kteří ztratili všechno, aby tito lidé, jimž se tato republika zdála vytouženým snem jejich budoucnosti, byli odsouzeni k bídě a - což jest mnohem horším k strašnému mravnímu ponížení, když se jim smějí právě ti, proti kterým stáli a kteří jsou dnes v republice a říkají, že to je odměna naší vlády za to všechno, co podnikali, aby část Těšínska byla připojena k naší republice.