3. Zpráva výborů zahraničního a technicko-dopravního o vládním návrhu (tisk 617), kterým se předkládá Národnímu shromáždění Smlouva mezi republikou Československou a republikou Polskou o užívání městských objektů bývalé obce Těšína, podepsaná v Olomouci dne 21. prosince 1929, se Závěrečným protokolem z téhož dne (tisk 662).

4. Zpráva výborů zahraničního a živnostensko-obchodního o vládním návrhu (tisk 630), kterým se předkládá Národnímu shromáždění ke schválení doplňkový protokol ze dne 4. srpna 1930 k dodatkové úmluvě k obchodní a plavební smlouvě mezi republikou Československou a královstvím Italským, podepsané v Římě dne 1. března 1924, uvedený v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 20. srpna 1930, č. 116 Sb. z. a n. (tisk 664).

Zpravodaji o odst. 3. jsou za výbor zahraniční posl. dr Patejdl, za výbor technicko-dopravní posl. Srba; zpravodaji o odst. 4. jsou: za výbor zahraniční posl. Najman, za výbor živnostensko-obchodní posl. dr Zadina.

Budeme pokračovati v rozpravě započaté v 79. schůzi sněmovny dne 17. listopadu 1930.

Lhůta řečnická je 40 minut.

Přihlášeni jsou ještě řečníci na straně "pro": pp. posl. Sladký, dr Buzek a Špaček.

Dávám slovo prvému řečníku, p. posl. Sladkému.

Posl. Sladký: Slavná sněmovno! Pro obyvatelstvo Těšínska začíná památný 28. říjen teprve dnem 28. července 1920, kdy ukončen byl skoro dvouletý zápas mezi Československou republikou a republikou Polskou o Těšínsko. Do 28. července 1920 Těšínsko nepatřilo ani nám, ani Polské republice, nýbrž pod jménem Silesia Orientalis bylo pod kontrolou Dohody obsazeno francouzským a italským vojskem a teprve rozhodnutím velvyslanecké konference ze dne 28. července 1920 rozdělena byla tato stará, nedílná země, tvořící zeměpisný a hospodářský celek, v část československou a v část polskou.

Plebiscitní zápas, který po dvě léta na Těšínsku se odehrával, byl provázen všemi smutnými zjevy drobné občanské války: drancováním, vyhazováním budov do povětří vzpomínám na př. na zničení budovy občana Mizery v Orlové, Štěrby v Porubě, na zničení železniční stanice v Hnojníku - internováním našich příslušníků československých v pověstném internačním táboře v Dembie u Krakova, vraždami celé řady čelných lidí, zúčastnivších se plebiscitu, na př. učitele Maivalda v Dětmarovicích, železničního zaměstnance Témy v Něm. Lutyni, Kořínka v Rychvaldu atd., atd., ba docela sváděny byly i pravidelné bitky a bitvy, jako na př. v červenci 1920 u Záblatí.

Viditelným znamením této drobné občanské války je pomník padlým na hřbitově v Orlové. Je pochopitelno, že z tohoto rozhořčeně vedeného zápasu dodnes zbylo ještě velmi mnoho a mnoho hořkostí, a tyto hořkosti oddalují a znesnadňují česko-polskou dohodu na kresách. Jediné ten, kdo žil dlouhá a dlouhá léta s lidem těšínským a kdo prožil celé to památné ovzduší let 1918, 1919 a 1920, ovzduší to zápasu plebiscitního, pochopí, proč tolik hořkostí zůstalo ještě dnes v duši lidu Bezručova a proč ještě dodnes nejsou urovnány všechny bolestivé důsledky roztržení jednotného celistvého území, které, jak jsem řekl, tvoří zeměpisný a hospodářský celek. Mnoho z těchto důsledků už bylo likvidováno známým zákonem č. 56 z r. 1926, kterým schválena byla smlouva mezi republikou Československou a republikou Polskou o otázkách právních a finančních, podepsaná dne 23. dubna 1925 ve Varšavě, se Závěrečným protokolem z téhož dne. A právě dokladem ještě neurovnaných poměrů a důsledků plebiscitního zápasu je na př. také i dnešní předloha, se kterou máme čest ve sněmovně se zabývati. Ale ani tato osnova není, slavná sněmovno, poslední, touto osnovou není ještě vše hotovo, a budeme míti příležitost ještě i v budoucnu zabývati se rovnáním a řešením poplebiscitních důsledků. Proto jsem si dovolil jménem čsl. strany nár. socialistické přihlásiti se ke slovu, abych s této tribuny, místa to v demokratickém zřízení jistě nejvíce kompetentního, upozornil jak slavnou sněmovnu, tak také vládu na některé naléhavé a bolestné otázky, které ještě dodnes nejsou vyřešeny a budí proto v lidu neklid, nejistotu, roztrpčení, nespokojenost a brzdí tak národní, státní a hospodářskou konsolidaci veledůležitého kraje na pomezí tří republik, mezinárodního to mostu k Slovensku a pilíře hospodářského života naší republiky. Již vícekráte upozorňoval jsem na tyto nevyřešené důsledky, jednak memorandy, parlamentními dotazy, interpelacemi, intervencemi, a činím tak i dnes, už po několikáté, s tohoto místa ústně.

Jedním z takových nevyřešených důsledků u nás na Těšínsku je vyřešení náhrady občanům, kteří byli poškozeni přípravami pro těšínský plebiscit. Tito poškozenci organisováni jsou ve třech organisacích: je to jednak Organisace čsl. vyhnanců a uprchlíků z Polska a Těšínska se sídlem v Mor. Ostravě, dále Spolek poškozených plebiscitem v Čes. Těšíně a konečně r. 1927 založený Verein der durch die Plebiszitvorbereitungen Geschädigten v Čes. Těšíně.

Mnohokrát již bylo o této otázce jednáno. Původně tyto škody byly sepsány k účelům mezistátního jednání mezi námi a republikou Polskou o náhradu. Bohužel, přes všechno úsilí se strany naší vlády, zejména našeho zahraničního ministra dr Beneše, nepodařilo se dosíci, aby polská vláda převzala závazek nahraditi škody, které za plebiscitu našim státním příslušníkům na Těšínsku byly způsobeny.

Toto mezistátní jednání zůstalo bez výsledku, a proto jakmile tato okolnost byla zjištěna, přikročila vláda Československé republiky neprodleně k vnitrostátní likvidaci plebiscitních škod. Přihlížejíc k zásadám zachovávaným při likvidaci škod válečných a poválečných, jakož i ke svým dřívějším usnesením ze dne 27. února 1920 a ze dne 4. června 1920, aby ministerstvo vnitra bylo zmocněno, aby poskytlo přiměřenou náhradu osobám prokazatelně poškozeným, kteří pracovali ve prospěch Československé republiky, usnesla se vláda ve schůzi dne 10. května m. r. na tom, aby v rámci finančních prostředků, které jsou k disposici, poskytován byl státní příspěvek při škodách plebiscitních, a to pouze těm poškozeným, kteří v době vzniku škody byli a jsou dosud československými státními občany, bydlí na území Československé republiky, byli škodou vážně ohroženi na své existenci a dosud příspěvku státního nezbytně potřebují. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Za poklad této likvidační akce vzaty byly původní přihlášky.

Provedením podpůrné akce pověřena byla zvláštní meziministerská komise při ministerstvu vnitra, sestávající ze zástupců ministerstev financí, sociální péče a vnitra, a předsedou komise byl ministerský rada Nuc z ministerstva vnitra.

Při stanovení příspěvků brala tato komise zřetel především na druh škody (hmotné, na zdraví, ideální) a na zjištěný rozsah škody, dále na hospodářskou situaci poškozeného v době, kdy se škoda stala, i v době nynější, na hodnověrnost průkazů, na příčinnou souvislost škody se sporem o Těšínsko, na poskytnuté již výpomoci a podpory, jakož i na jiné zřetele hodné okolnosti. Při tom bylo přihlíženo v neposlední řadě též k tomu, zda se poškozený činně zúčastnil příprav pro plebiscit v zájmu Československé republiky, pokud mu nebylo již ve smyslu usnesení ministerské rady ze dne 4. června 1920 poskytnuta přiměřená náhrada.

Dovoluji si sděliti, že podle fakt, které jsem zjistil, vyžádala si tato likvidační akce nákladu nad 4 miliony Kč, k čemuž přistupují ještě podpory vyplacené ze státních prostředků rovněž k zmírnění následků plebiscitních škod asi ve výši 1 milionu Kč.

Ačkoliv se tedy zdá, že po dlouhém jednání a čekání měli býti touto plebescitní akcí poškození odškodněni a celá akce měla býti vnitropoliticky zlikvidována, podle vlastní zkušenosti dovolím si sděliti, že ještě dodnes ani zdaleka této spokojenosti není. Komise, které zjišťovaly škody, zjišťovaly je často na základě nesprávných informací, často na základě nespolehlivých ústních informací sousedů, takže se stalo, že řada opravdu potřebných lidí, kteří byli za plebiscitu poškozeni a kteří za dnešní hospodářské krise nejsou nikterak zdatní, nedostala nic nebo tak málo, že to často ani neodpovídá úrokům z úředně zjištěných škod. (Výkřiky: Státní zaměstnanci byli poškozeni a škodilo jim to na postupu!) Jest jistě naší povinností, vážené dámy a pánové, abychom upozornili s tohoto místa vládu Československé republiky, že pro naši stranu otázka plebiscitních poškozenců dosud není likvidována a že jistě použijeme všech zákonem daných prostředků, abychom nejen upozorňovali na nespokojenost plebiscitních poškozenců, nýbrž abychom také žádali, aby tato nespokojenost účinnými dalšími prostředky byla pokud možná odstraněna, aby opravdu skutečně poškozeným lidem, v hospodářské tísni se nacházejícím, dostalo se takových náhrad za plebiscitní škody, jaké podle práv a spravedlnosti jim náležejí.

Jiný takový veliký důsledek plebiscitního zápasu je, že se dosud marně domáháme, aby byly přeneseny pensijní premie a pensijní nároky čsl. státních občanů, které jimi byly zaplaceny v dobách předválečných a válečných v Polsku, v Haliči, kde sloužili nebo byli služebně přiděleni když byli z Polska vypuzeni, na čsl. pensijní ústavy a aby jim byla započítána léta jejich pensijního pojištění, ztracená v Polsku.

Vážení pánové a dámy! Byla řada báňských úředníků, revírních lesních, strojmistrů a dělníků, zejména horníků, kteří pracujíce nebo sloužíce na území býv. Haliče, platili tam na př. do Powszechnego zakładu pensyjnego dła funkcyonaryuszy Biuro krajowe ve Lvově, nebo do Všeobecného pensijního ústavu v Opavě filiálka Bílsko - rozhodnutím velvyslanecké konference připadla tato bílská pobočka do Polska, nikoliv do Československé republiky - nebo byli pojištěni u Kasy zarzadu kopaln u Jaworzna atd. byli pojištěni u těchto ústavů od r. 1896, 1902, 1906, zaplatili velmi značné částky, ale dosud se jim nepodařilo tyto pensijní nároky, které měli u polských pojišťovacích ústavů, přenésti na půdu Československé republiky. Jsou zde sice většinou zaměstnáni a byli také pojištěni podle našich zákonů, ale bohužel teprve od té doby kdy zde práci zahájili, takže prvá léta, často 20 i více let, jsou úplně ztracena. Ale nejde jen o tato léta! Mnozí z nich zemřeli, zůstaly zde vdovy, které ovšem nemají naprosto žádného nároku a dosud nedostaly také žádné náhrady vdovského důchodu, který jim tam byl podle tehdejších zákonů zajištěn, a tak octly se ve velmi těžkých a zoufalých hospodářských poměrech.

Nechci unavovati slavnou sněmovnu popisem všech těch, kteří byli plebiscitním sporem poškozeni, pokud se týká pensijního pojištění; je to velmi dlouhý soupis, který byl svého času předložen jak ministerstvu soc. péče, tak také ministerstvu veřejných prací a byla také vykonána řada intervencí, aby se touto otázkou hnulo. Bohužel dodnes zůstala tato otázka nevyřešena a nevím, kdy se nám podaří dosíci, aby po této stránce byli poškozenci uspokojeni.

Uvedu příklad, jaké nesnáze se způsobují. Revírní lesní Václav Janč byl dlouhá a dlouhá léta, od 1. února 1906, pojištěn ve Lvově. Zemřel r. 1925 na území Československé republiky, byv z Polska za plebiscitu vypuzen. Byl u nás zaměstnán jako provisorní báňský úředník na jámě Anselm v Petřkovicích na Hlučínsku a byl pojištěn jako dělník u Revírní bratrské pokladny v Mor. Ostravě. Jeho vdova zápasí s hladem a nemá nejmenší vyhlídky, že by dosáhla vdovského důchodu, náležejícího jí po zemřelém manželu, o který byla připravena, aniž měla sama nebo její zemřelý manžel viny na československo-polském sporu o Těšínsko. Tato vdova, která je dnes žebračkou, dostává skrovný důchod ve výši 22 korun měsíčně a z něho vydržuje svou 88letou matku. Oné částky 22 Kč měsíčně dostává se oné vdově od Revírní bratrské pokladny v Mor. Ostravě jako důchodu za přepracované 4 roky 2 měsíce u nás, zatím co 20 let úřednického pojištění s právem na slušný vdovský důchod leží u pensijního ústavu ve Lvově.

To je jeden z obrázků! A takových případů jest mnoho a mnoho, neboť dodnes není tato otázka ještě definitivně vyřízena; asi patrně stále ještě jest předmětem jednání mezi vládou naší a republiky Polské.

Jinou palčivou otázkou je konečná úprava vkladů našich čsl. státních příslušníků u peněžních ústavů v polské části Těšínska a u Těšínské spořitelny. Rozdělením Těšínska mezi republiku Československou a Polskou r. 1920 nastal v těšínském peněžnictví značný chaos a trapná nejistota, neboť peněžní vklady značné části obyvatelstva na území dnešního čsl. Těšínska zůstaly na polském území. Smlouvou s Polskem z r. 1926, č. 56 Sb. z. a n., byla sice v čl. 60 otázka vkladů rozřešena tak, že jí nabyli čsl. státní příslušníci v Polsku týchž práv, jaká tam mají státní příslušníci polští, ale sám pan ministr dr Engliš uznal, že toho, co dostanou naši vkladatelé z Polska, nebude mnoho. Proto vládním nařízením č. 77 z r. 1928 povolila čsl. vláda na vklady čsl. vkladatelů u všech peněžních ústavů v Polském Těšínsku s výjimkou vkladů u Těšínské spořitelny, státní příspěvek 30 Kč za 100 Mkp a při vkladech do 3000 Mkp osobám žijícím v tísnivých poměrech příplatek 100 Kč za 100 Mkp.

Avšak toto vládní nařízení nijak nevyhovuje a citelně zklamalo naděje čsl. vkladatelů, kteří očekávali spravedlivé vyřešení této životní otázky tím spíše, že za těšínského plebiscitu byl naším úředním zmocněncem p. dr Rudolfem Matoušem dán obyvatelstvu pokyn, aby obyvatelstvo vyměňovalo co nejméně hotovostí a aby raději ponechávalo své vklady na knížky a běžné účty u bank, v nichž právě jsou, neboť vláda československá po skončeném plebiscitu prý nedopustí, aby vkladatelé byli nějak zkráceni. Mimo to pro úpravu v kladů v Těšínské spořitelně nebylo dosud skoro ničeho podniknuto.

Proto znepokojení a roztrpčení vkladatelé domáhají se velmi důrazně změny některých ustanovení vládního nařízení č. 77 ex 1928, a to tak, aby při stanovení státního příspěvku bylo analogicky použito předpisů vydaných opatřením Stálého výboru č. 583 z r. 1920 v tomto směru:

1. Na vklady vzešlé ze starých nekolkovaných korun do výše 10.000 Mkp - nikoliv jen do výše 3000 Mkp - budiž povolen státní příspěvek 100 Kč za 100 Mkp, a to všem vkladatelům bezpodmínečně, nikoli pouze osobám, žijícím v tísnivých poměrech rodinných a majetkových.

2. Na vklady, vzešlé ze starých nekolkovaných korun, přesahující částku 10.000 Mkp, budiž povolen státní příspěvek 50 Kč za 100 Mkp.

3. Na ostatní vklady polských marek příplatek 33 1/3 % místo 30%, při čemž budiž vesměs vzat zřetel i na úroky, které ode dne 10. srpna 1920 až do vyplacení státního příspěvku ke vkladu přirostly.

4. Výhody vládního nařízení č. 77 z r. 1928, po případě nového nařízení, zlepšeného podle zásad právě uvedených, buďtež poskytnuty všem vkladatelům čsl. příslušnosti, kteří dne 10. srpna 1920 bydleli nikoliv pouze na čsl. Těšínsku, nýbrž vůbec na celém území Československé republiky.

Jest však také povinností vlády, aby co nejdříve a s největším urychlením byla definitivně vyřešena a skoncována vleklá záležitost našich vkladů v Těšínské spořitelně, kdysi společné pro jednotný Těšín, dnes po rozdělení města Těšína ležící v Polském Těšíně.

Zákon, který projednáváme, mluví sice o městských objektech k společnému užívání, ale o této otázce dosud definitivně dojednáno nebylo.

Na základě vyhlášky ministerstva vnitra č. 33 z r. 1927 provedla okresní správa politická v Českém Těšíně začátkem r. 1927 soupis vkladů čsl. vkladatelů v Těšínské spořitelně a dala tento návrh zpracovati zvláštní komisi, protože musily býti srovnány zjištěné položky s knihami spořitelny, a za tím účelem bylo třeba dohodnouti se s polskou vládou o termínu pro sejití se této komise. Tato komise se sešla 7. května 1930, experti přihlášky vkladatelů již porovnali s knihami a je upravili, taktéž byla sestavena likvidační bilance. Zbývá ještě sestaviti konečné operáty, o nichž se však již podle sdělení p. ministra vnitra také pracuje.

Jakmile experti předloží svoje operáty a Těšínská spořitelna podá potřebné detaily k likvidační bilanci, pak ať neopomine ministerstvo vnitra podati co nejdříve návrh vládě na uzavření dohody s vládou polskou, jak ji má na mysli článek 40. smlouvy mezi republikou Československou a republikou Polskou, čís. 56 z r. 1926.

Při té příležitosti dovoluji si upozorniti, že jako nepřenesením pensijních premií do Československé republiky poškozeny jsou zejména vdovy po zemřelých pojištěncích, zrovna tak jsou poškozeni dnes sirotci, žijící na půdě Československé republiky, jimž při úmrtí rodičů kdysi byly deponovány sirotčí pozůstalosti, tedy dědictví, v některém polském peněžním ústavě. Dnes tito bývalí sirotci dorostli, jsou již plnoletí, potřebují se hospodářsky zajistiti, ale, bohužel, dosud neviděli ani jediného haléře ze svého sirotčího dědictví, poněvadž dosud veškeré tyto sirotčí vklady jsou vázány na polských peněžních ústavech, a nepodařilo se dodnes dosíci dohody, aby tyto vklady byly uvolněny.

Při dnešní hospodářské krisi jde velmi často o velké kapitály, a zajisté uzná slavná sněmovna, jaké pak to působí roztrpčení, že se pak neprávem obviňuje vláda Československé republiky, že ani v této, sociálně velmi důležité otázce nevěnuje dostatek patřičného tlaku a patřičné pozornosti, aby tato otázka byla vyřešena. Proto dovoluji si při této příležitosti na tuto otázku sirotčích vkladů našich příslušníků, čsl. státních občanů, u polských peněžních ústavů upozorniti, a prosím slavnou vládu, aby opravdu v této otázce pokud možno urychlila veškeré jednání, poněvadž je zde opravdu nebezpečí z prodlení!

Jiná taková otázka, která také u nás není dostatek vyřešena, jest otázka vkladů a nároků československých občanů k Polsku, zejména pokud jde o úpravu poměru věřitelů našich československých vůči polským dlužníkům. Že jest to otázka, která opravdu zaslouží pozornosti, svědčí o tom odpověď, která na moji interpelaci byla dána samotným zahraničním ministrem p. dr Benešem: "Od finančního účinku této smlouvy s Polskem", praví dr Beneš, "nutno však rozeznávati naši vnitrostátní úpravu poměrů co do věřitelů na Československém Těšínsku, kteří mají pohledávky u peněžních ústavů v Polském Těšínsku, vzniklém v době územní a hospodářské jednoty bývalého knížectví těšínského.

Obyvatelé československého Těšínska byli zvláště rozdělením města Těšína rázem odtrženi i od svých peněžních ústavů, kde měli uloženo celé své hotové jmění. Nelze popříti u nich nutnost určitého zlepšení proti stavu, vyvolanému zmíněnou úmluvou s Polskem. Zlepšení toho se jim dostane, pokud jde o vklady u peněžních ústavů v Polském Těšínsku s výjimkou Těšínské spořitelny podle právě vydaného právního nařízení ze dne 24. května 1928, čís. 77 Sb. z. a n."

Tedy i tato otázka, pro naše poměry na Těšínsku velmi důležitá, nebyla, bohužel, dosud náležitě vyřešena.

Také otázka československého státního občanství zasluhuje určité pozornosti. Já chápu, že z důvodů státních je třeba určité opatrnosti a obezřetnosti, aby československého státního občanství se nedostalo lidem, kteří nebudou loyálními občany tohoto státu. (Posl. B. Procházka: Já mám případ strážníka, který dělal plebiscit a byl bit, a teď připadl k polskému území!) Já mám, bratře posl. B. Procházko, celé desítky těchto případů, a jsou to lidé, kteří se narodili na území Československé republiky, (Posl. B. Procházka: Ten dotčený také!), kteří Polsko nikdy neviděli. Tito lidé vychodili českou školu, sloužili v československé armádě a jsou horlivými pracovníky a stoupenci Sokola nebo v národních jednotách, v odborech Matice osvěty lidové, nebyli nikdy trestáni, mají naprosto spolehlivou konduitu, budou z nich výborní občané Československé republiky, ale veškeré žádosti jejich jsou bez jakéhokoliv odůvodnění odmítány.

Myslím, že musí býti tato otázka řešena, - třeba ne snad generelně - abychom do republiky nebrali kde koho, i toho, který by zde byl velmi nepohodlným občanem. Ale je přece jen třeba zde si vybírati a položiti si zde to biblické: mnoho povolaných, ale málo vyvolených, a aspoň ty vyvolené vzíti a dáti jim čsl. státní občanství. (Posl. Bergmann: Prý se to dělá od kusu!) Ale nikoliv, tam mají razítko, aby nemuseli psáti, a prostě se to orazítkuje, jedna žádost za druhou, bez ohledu na to, je-li ten člověk doporučen či ne, slovy: "Zamítá se." Jsem jistě loyálním občanem čsl. republiky a nesnesl bych se svým svědomím, abych doporučoval udělení čsl. státního občanství takovým osobám, o kterých nemám na 100% jistoty jejich naprosté spolehlivosti. Avšak všechny takové intervence jsou, bohužel, vyřizovány záporně a není tu moci, která by aspoň v určitých, zřetele hodných případech hájila jiné lepší směrnice.

Řada čsl. železničářů slouží dlouhá a dlouhá léta, dostali po plebiscitu od určité obce domovský list v domnění, že jsou čsl. státními občany. Teď se najednou zjistilo, že obec neměla práva jim domovské právo dáti, protože čsl. státní příslušnost neměli. A tu dostali od olomouckého ředitelství stát. drah, resp. od ministerstva železnic pokyn, jestliže do určité doby nezískají státního občanství, že budou propuštěni. I když je pak dostanou, vypočítává se, že měli drahotní příspěvky v době, kdy nebyli čsl. státními občany, a žádá se, aby tisíce a tisíce Kč takto přeplacených příspěvků vrátili pokladně železniční správy. (Výkřiky.) Tato otázka musí býti také náležitě vyřešena, protože kdo tam žije, dámy a pánové, kdo je v denním styku s lidem těšínským, ten chápe, že tyto věci, které se tak bolestně dotýkají hospodářských poměrů, nám brzdí konsolidační práci, kterou po 10 let na Těšínsku velmi poctivě z lásky k národu a k čsl. státu konáme. I nejkrásnější schůze skončí velmi smutně, když se přihlásí řada občanů, kteří říkají: zde plebiscitní poškozenec, zde sirotek, kterému nevyplácí peníze, zde člověk, který slouží republice a nemůže dostati státní občanství atd. Jaký dojem a náladu musejí vyvolati tyto řeči ve shromáždění! Celá naše práce národní a státně-konsolidační je tím velmi brzděna.

V zájmu státu, ne z důvodů stranicko-politických, dovoluji si na tyto věci upozorniti a požádati vládu čsl., aby snažila se všemožně tyto důležité věci urychleně vyříditi. (Výkřiky posl. Bergmanna.)

Když již o těchto věcech mluvím, dovolte, abych ukázal ještě na jiné věci, které se netýkají jen Těšínska, nýbrž i Hlučínska a Opavska. My totiž nemáme uzavřenou úmluvu mezi německou říší a Československou republikou o vyplácení podpor v nezaměstnanosti dělníkům, kteří bydlí na půdě Československé republiky a buďto denně nebo týdně docházejí za prací do sousední říše Německé. Takových dělníků je u nás na Těšínsku a Hlučínsku velmi mnoho. Tito dělníci bydlí v Československé republice, v Německé říši pak pracují jako dělníci průmysloví nebo lesní a buď každodenně nebo aspoň jednou týdně vracejí se do svého bydliště a ke svým rodinám. Podle ustanovení platných v Německé říši určují se příspěvky na podporu v nezaměstnanosti podle výše základního platu, čili nejméně 3˙5% z něho, z čehož polovinu platí zaměstnavatel a druhou polovinu zaměstnanec.

Podle svrchu uvedených ustanovení vybírá se tento příspěvek na pojištění proti nezaměstnanosti ode všech dělníků, kteří jsou v Německu v pracovním poměru, tedy ode všech, kteří sice v Německu pracují, ale mají bydliště v Československé republice. Ale podle týchž zákonných ustanovení dostávají podporu v nezaměstnání po dobu nezaměstnanosti pouze ti nezaměstnaní dělníci, kteří mají své bydliště v Německu, takže dělníci, kteří přecházejí hranice a mají bydliště v Československé republice, musejí platiti stejně příspěvky jako říšsko-němečtí dělníci, ale ocitnou-li se bez práce, podporu v nezaměstnanosti nedostanou. To musíme pokládati za určitou vadu našeho sociálně-politického mezinárodního zákonodárství, a bylo by naprosto nutné, aby naše vláda, zejména p. ministr soc. péče, s vládou německou zahájil co nejdříve jednání, aby buď naši dělníci, kteří pracují v Německu, ale bydlí u nás, nemusili platiti příspěvky na podporu v nezaměstnanosti, nebo obráceně, jestliže podle zákona příspěvky platiti musí, aby měli aspoň nárok, jsou-li v nezaměstnanosti, na státní podporu v nezaměstnanosti. U nás na Těšínsku cítí se hospodářská krise daleko naléhavěji než snad v jiných částech Československé republiky. My tak jako tak po léta máme vleklou krisi v našem hornictví, a zejména byla tato vleklá krise ještě ztížena uhelnou smlouvou československou. Varoval bych s tohoto místa zejména ministerstvo veř. prací, aby žádným způsobem nedopustilo, aby smluvený kontingent, když již jej musíme z důvodů vyšší politiky zahraniční schvalovati, nebyl za žádnou cenu překročován, poněvadž každý vagon uhlí, dovezený z Polska k nám, znamená řadu ztracených směn našich čsl. horníků na Těšínsku, kteří žijí v kritické době. Na Karvínsku již dlouho máme dvě, maximálně tři směny v týdnu. (Slyšte!) Račte uvážiti, v jak ubohých hospodářských poměrech žije horník, který nemá jiného majetku nežli své zdravé ruce, má ke stolu četnou rodinu a za svoji nebezpečnou práci má vystačiti se mzdou, odpovídající 2 nebo 3 směnám. Je velká krise hornická a je zvýšena ještě celkovou hospodářskou depresí, neboť omezuje-li se průmysl, omezuje se také práce v dolech, poněvadž poptávka po uhlí klesá.

Je také třeba, aby věnována byla velká pozornost pracovním poměrům u nás na Těšínsku, a podnikají-li se v republice velké investiční a nouzové práce, prosím s tohoto místa v zájmu klidu na našem důležitém exponovaném území, aby bylo při těchto investičních pracích hodně na Těšínsko a na Slezsko pamatováno. Neračte zapomínati poslední povodně, při které zaplaveno bylo celé okolí Velké Ostravy. Tyto záplavy způsobeny byly především tím, že řeky nejsou u nás dosud regulovány. Není regulováno ústí řeky Opavice, není regulována Odra, Ostravice, Olza, Lučina. Tyto řeky tekou s hor a každý déšť na horách znamená rozvodnění; poněvadž není regulace, způsobují se statisícové škody na polích, na kulturách, na majetku obyvatelstva, jako jsme toho byli svědky v den 28. října letošního roku, který jako třináctý 28. říjen byl pro nás opravdu nešťastným. Způsobena byla škoda jdoucí do mnoha a mnoha milionů. Prosil bych, aby při investičních pracích byly urychleny tyto regulace v našem území, čímž by nezaměstnaným našim dělníkům z průmyslového kraje ostravsko-karvínského revíru dána byla práce. Jiná možnost práce by byla dána tím, že by bylo urychleno budování státních škol pro naše hraničáře na Těšínsku. Tyto školy rostou, poněvadž jest to moravské území, které časem vinou lidí a zlobou času bylo popolštěno. Nyní si jdeme do druhého tábora pro ty, kteří nám kdysi náleželi. Rostou nám školy, ale máme dosud málo obcí, kde jest řádně umístěna česká obecná nebo měšťanská škola. Zejména umístění škol v horských obcích jest ubohé! V horských obcích jsou pouze dvě nebo tři zděné budovy, je to budova fary, kostela a polské školy, jinak jsou vesměs dřevěné chaloupky. Máme řadu škol umístěných v takových dřevěných budovách horských s malým okénkem. Jaká je tam atmosféra při vyučování, nemusím dlouho vykládati, dovedete si to představiti. Ale co kdyby vypukl oheň? Pak nám neuteče ani jediné dítě z této školy. A, prosím, tyto školy nesou pyšný název: "Státní obecná škola." To je visitka, kterou ukazuje stát nejen tamnímu polskému obyvatelstvu, nýbrž také turistům, kteří tu procházejí. Je to opravdu skandál, jak se po této stránce representujeme! Poněvadž dnes už máme položku 28 mil. Kč na stavbu hraničářských škol rozpočtově na 10 let pevně zajištěnu, je třeba, aby ministerstvo školství, zejména u nás na Těšínsku, přikročilo k rychlému budování těchto škol. Zabije tím jednou ranou dvě mouchy: na jedné straně bude pro naše děti dostatek důstojných dílen lidskosti, na druhé straně dostane se zaměstnání našemu domácímu lidu: dělníkům, stavitelům, řemeslníkům atd. a nezaměstnanost bude tímto způsobem zmírněna. (Hlasy: To je ta produktivní péče!) Ano, to je ta produktivní péče. Naši lidé nechtějí almužnu, jsou poctiví, chtějí práci a plat za ni. (Výborně!)