Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. inž. Novák (pokračuje): Tento velmi seriosní žurnál je přesvědčen, že i jen poněkud větších úvěrů anglických sovětská vláda nedostane, zejména když je tato vláda už i nyní nucena platiti za eskompt směnek 40% vedle 9% pojistného. Nevím, co byste tomu říkali, kdyby se takové věci dály u nás. Proto je tomuto anglickému listu docela jasno, že v nynější chvíli - cituji doslova - je krajně nebezpečno vstupovati se sovětskou vládou v obchodní styky.

Také polský tisk pochvaluje si, že Polsko nejsouc vázáno obchodní smlouvou se sověty (Výkřiky komunistických poslanců.) má výhodno u posici v boji proti dumpingu, jehož účelem jest podkopávati hospodářskou základnu kapitalistických států, a konstatuje, že již přestalo býti pro svět tajemstvím, že bolševická vláda používá nucené práce občanů vězněných v táborech koncentračních, do nichž se lidé dostávají většinou nevinně a bez soudního rozsudku, a že při této práci umírají po desetitisících. Ale o tom všem pan kolega Šeba, jak se zdá, nechce věděti a mluví o Rusku, jakoby tam bylo vše v nejlepším pořádku, jakoby nám odtamtud kynula spása a jakoby nebylo pro nás příčin politických, které dlužno v tomto případě stavěti nad zájmy hospodářské, (Výkřiky komunistických poslanců.) i kdyby o těchto zájmech bylo lze vůbec mluviti. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. inž. Novák (pokračuje): Ano, máte pravdu, jsou to předně příčiny politické, pro něž nemůžeme se jako poctiví Slované sbližovati se sověty, které se tak hanebně prohřešily nejen proti myšlence slovanské, nýbrž i proti zákonům lidskosti vůbec. (Výkřiky komunistických poslanců.) Ne, novou smlouvou se sovětským státem nemůžeme, pánové, nic získati... (Výkřiky komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. inž. Novák (pokračuje): a jsme-li proti ní, není to jen proto, že v ní nevidíme prospěch hospodářský, nýbrž jen most k uznání ruských sovětů de jure, a to je věc ryze politická. (Výkřiky komunistických poslanců.) Já se divím, že vám tak záleží na smlouvě s Ruskem u státu, který vůbec neuznáváte! Co vám záleží na tom? (Výkřiky komunistických poslanců.) Poslouchejte, já vám teď povím něco o krisi a jejích příčinách a o možnosti, jak bychom ji mohli odstraniti, jestli vás to zajímá... (Výkřiky komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. inž. Novák (pokračuje): Přihlédneme-li blíže k naší průmyslové krisi, shledáme, že její přímou předzvěstí byla otázka cukerní, která již dávno není pouze otázkou interní, nýbrž jednou z nejvážnějších hospodářských starostí našeho státu, neboť její důsledky postihují celý náš hospodářský život. Jde tu nejen o naše zemědělství, jehož intensita bez řepaření není myslitelna, nýbrž také o aktivitu naší obchodní a platební bilance a o prosperitu oněch industrií, které dodávají své výrobky industrii cukerní.

Situace průmyslu cukerního jest opravdu velmi těžká. Jde o to, máme-li se omeziti na výrobu cukru pouze pro domácí konsum, či máme-li přinésti další oběti, aby se cukerní průmysl udržel na dosavadní výši. Předem varuji před omylem, že redukcí závodů cukerních snížila by se cena cukru nebo klesla dokonce na cenu světovou. To i při nejlepší vůli by jistě nebylo možno, neboť za tak nízkou cenu nemůže vyráběti nikdo. (Výkřiky komunistických poslanců.) Rusko snad, vždyť se možná dočkáme toho, že nám budou dělati dumping s cukrem. Domácí konsument neměl by tedy z likvidace asi dvou třetin našeho cukerního průmyslu žádné podstatné výhody.

Mluví se také o restrikci osevu, aby se náš exportní přebytek zmenšil. I v tom směru nesmíme se ukvapiti. Restrikce přinesla by snad zmenšením exportních ztrát určité okamžité výhody, ale chová velké nebezpečí pro budoucnost, neboť při mezinárodní konferenci by se mohlo poukázati na to, že jsme nedovedli překonati tuto cukerní krisi a proto nemáme nárok na nějakou větší kvotu. Musíme tudíž vynaložiti vše, abychom náš cukerní průmysl udrželi v dosavadním rozsahu. K tomu musí především přispěti naše zemědělství a průmysl sám. Ceny řepy jsou u nás daleko nižší - konstatuji to loyálně - než v sousedních státech a je nepochybno, že naše zemědělství se krisi ze všech sil přizpůsobuje. Rovněž průmysl cukerní musí se sám také snažiti, aby vyráběl co nejúsporněji a hleděl docíliti co největších úspor na režii. Nejvydatnějším prostředkem bylo by ovšem, kdyby se podařilo zkoncentrovati výrobu v menším poctu větších závodů, které by vyráběly co nejlevněji. Ale víte dobře, s jakými potížemi je to spojeno. Provésti by se to ovšem dalo a bude se to museti časem provésti, ale k tomu je nezbytně třeba, aby se vydala příslušná nařízení nebo přímo zákon, že se zakazuje zřizování dalších cukrovarů, které by nebyly v nynějším koncernu a které by nechtěly spoluparticipovati na škodách, které máme s udržením exportu.

Vedle cukru je dnešní hospodářskou kalamitou nejvíce postižen průmysl textilní. Každé odvětví průmyslové pro dělává čas od času vlnu zaměstnanosti a nezaměstnanosti. Ale o průmyslu textilním můžeme říci, že tu jde o stabilní krisi, t. j. že už nebudeme moci v dohledné době udržeti výrobu nynější a dokonce ovšem nemůže se přiblížiti výrobě předválečné. Okolnost tato je tím smutnější, že průmysl textilní byl až dosud vedle průmyslu cukerního jedním z pilířů bilance našeho zahraničního obchodu a že tu jde o průmysl, který zaměstnává pravidelně asi 400 tisíc zaměstnanců a který participuje na našem zahraničním obchodu pravidelně nejméně 1/3 a přispívá tak k aktivitě naší obchodní bilance nejméně 1 miliardou korun ročně.

Zaměstnanost a prosperita tohoto průmyslu s hlediska všeobecného byla odvislou od odbytu zahraničního, neboť asi 60% výroby bylo nutno umístiti mimo hranice našeho státu, kde však po válce zakládány byly nové textilní závody, které postupně znemožňovaly odbyt, zvláště zboží obyčejného. Nezbylo tedy než se přeorientovati a rychle se zaříditi na výrobu kvalitního zboží, což arci bylo spojeno s mimořádně velikými investicemi, jež si nemohly všechny závody dovoliti. A tak byla řada závodů nucena buď svou výrobu omeziti, nebo úplně zavříti. Leč i mnohé závody, které provedly potřebné investice na úvěr, jsou dnes v likvidaci, poněvadž jim jejich výdělky nestačí na úmor a zúrokování dluhů. Je zajímavým zjevem, že těmito poměry byly podle statistiky postiženy dokonce více závody německé než české, z čehož plyne, že české závody se tu dovedly opravdu rychleji přizpůsobiti situaci. Má-li průmysl textilní v našem státě alespoň z větší části býti zachován, musí pokračovati na cestě své reorganisace a k tomu má zapotřebí především levných finančních prostředků. Bude-li průmyslu poskytnuta možnost, opatřiti si levný úvěr, musí ho použíti k technickému zdokonalení své výroby a hlavně také k získání nových odbytišť za hranicemi, zejména v zámoří. Poukazuji při této příležitosti na Italii, Polsko a Maďarsko, které se neobávají podporovati export textilních výrobků poskytováním exportních premií, ovšem zakrytých, jen aby obstál v cizí konkurenci.

Zvláště kritická je situace průmyslu bavlnářského a lnářského. Průmysl bavlnářský připravuje se právě k sanační akci, kterou ovšem bez podpory vlády nebude moci provésti. Ale podpora, kterou stát poskytne tomuto průmyslu, se jistě mnohonásobně nahradí, udržíme-li aspoň hlavní jeho část na zdravých podkladech. Jakého rozsahu nabyla krise v průmyslu lnářském, je vidno z toho, že ze 27 přádelen lnu zlikvidovalo provoz 6 závodů a že dnešní produkce lnářského průmyslu klesla asi na 45 %, t. j. ani ne na polovinu předválečné kapacity. Jen mimochodem poznamenávám k vývodům p. kol. dr Zadiny, který navrhuje, aby se zakázal dovoz cizího lnu, že by se tímto opatřením našim pěstitelům lnu ani našim tírníkům neprospělo, poněvadž by se lnářům výroba úplně znemožnila, ježto nerozhoduje tu jen cena, nýbrž i kvalita suroviny. Ostatně nejde tu jen o len ruský, nýbrž i o len z okrajových států baltických, lotyšský, estonský, litevský, belgický, holandský i irský a mnoho jiných. Až dosud vždy byli jsme nuceni - neboť se lny míchaly - dovážeti cizího lnu asi 80 % naší celkové spotřeby, abychom provoz udrželi.

Jinou světovou krisí velmi postiženou industrií je naše sklářství, odkázané téměř 80% své výroby na světový trh. Vývoz za posledních 9 měsíců poklesl o 157 mil. Kč proti stejnému období loňského roku, tudíž asi o 16 %. Největší schodek je při vývozu skla do Spojených států severoamerických (71 mil.), na druhém místě jest Německo (26 mil.) a na třetím Britská Indie (18 mil.), na kterémžto zámořském tržišti jsme zatlačováni jak japonskou soutěží, tak i domácím průmyslem, usadivším se ve Firozabadu. Zmíněné úbytky ve vývozu mají své příčiny ve zvyšovaných clech, ale zvláště ve vydatně p odporovaném vývoji domácích sklářských podniků v zahraničí. V poslední době zvýšily clo na sklo Bulharsko, Portugalsko, Turecko, Egypt, Australie, Jižní Afrika, zvláště pak Spojené státy severoamerické, které zvýšily clo na ploché sklo a z části také na sklo duté o 25 až 50 %. Zde je viděti ovšem přímo čínskou zeď. (Výkřiky.)

Budování vlastní industrie sklářské v cizině neustává. Tak na příklad v Mexiku byla nedávno zahájena výroba plochého skla, jíž hrazena bude téměř celá domácí spotřeba, v Německu stoupla výroba plochého skla od r. 1927 do r. 1929 z 18 mil. m² na 24 mil., t. j. asi o 3000 vagonů. V Polsku od r. 1925 do r. 1929 stoupla výroba o celých 100 % a téměř ve všech státech vyrůstají nové sklářské podniky, zvláště na mechanickou výrobu, takže čsl. sklářský průmysl dívá se do budoucnosti s nejvážnějšími obavami. Víte, co to znamená pro naše dělnictvo, které je srostlé se sklářskou pec, které ji má tak rádo jako svou matku a které bychom těžko mohli zaměstnati někde jinde než u této pece? Vývoz klesá dále, takže se letos na světovém trh; zmenší o celou jednu čtvrtinu miliardy Kč, přes to, že jsou naše sklárny vybaveny co nejmoderněji po stránce technické i organisační.

Tento náš standartní vývozní průmysl, který od převratu vyvezl skla do všech dílů světa nejméně za 18 miliard Kč a má téměř celou svou surovinovou bási doma, zasluhuje, aby již s hlediska celostátního národního hospodářství byla mu věnována největší pozornost.

Za dané situace jest bezpodmínečně třeba, aby i vyvážené sklo bylo zbaveno již ve svém výrobním procesu daňového zatížení, zvláště však oněch obchodních daní, které zahraniční sklářský průmysl již dávno nezatěžují. Jsem přesvědčen, že tím stát nepřinese žádnou oběť, neboť bude na tom vždy lépe, než nebudeme-li vyvážeti vůbec.

Stejné podpory dožaduje se i naše industrie porculanářská, v níž projevují se důsledky světové krise i obrovské soutěže podobným způsobem.

Rovněž situaci chemického průmyslu nutno označiti jako velmi neuspokojivou, neboť i toto průmyslové odvětví prodělává těžkou krisi, jejíž příčiny tkví hlavně v neobyčejně slabé zaměstnanosti průmyslů odebírajících chemikálie, předně průmyslu textilního, dále průmyslu koželužského, sklářského, celulosy atd. Zde je nejlépe viděti, pohnete-li jedním článkem řetězu hospodářského, jak se celý řetěz zachvěje.

Vývoz chemikálií - pokud přichází v úvahu - trpí stálým zvyšováním cel států, do kterých vyvážíme, jakož i přebytky výroby ciziny, jež vyvolala všeobecná evropská stagnace. K tomu dlužno poznamenati, že naše výrobní podmínky jsou proti cizině podstatně nepříznivější. Uvádím toliko asi trojnásob vyšší náklad na uhlí, páru a elektrickou energii a dále okolnost, že nejzávažnější suroviny, jako sůl, kyzy, fosfáty, chlorid draselnatý, burel atd., nejen že v ceně nepoklesly, nýbrž vykazují po léta stoupající tendenci.

Leč ani u ostatních výrobních složek není zlepšení. Zvláště si stěžuje chemický průmysl na neobyčejné zatížení vyplývající z daně uhelné, neboť položka uhlí, páry a elektrické energie u mnohých chemikálií činí 30 až 40 % výrobních nákladů. V důsledku této situace na tuzemském i mezinárodním trhu poklesl odbyt některých chemikálií až o 30 %, v některých případech dokonce až o 50 %.

Obzvláště tíživou jeví se situace průmyslu strojených hnojiv, jehož odbyt v důsledku zemědělské krise, jak známo, poklesl do té míry, že potřeba pro příští období zůstala na podzim ležeti ve skladištích.

Se stanoviska světového hospodářství možno říci, že i v ostatních státech prodělává chemický průmysl těžkou krisi. Výrobní přebytky jednotlivých států, jež se nepodaří ve vlastní zemi odbýti, vyvážejí tyto státy za každou cenu. Tím se situace všeobecně ještě přiostřuje. V tomto směru jsou nejnebezpečnějšími ony státy, které, zabraňujíce dovozu, samy vrhají na mezinárodní trh své výrobky za ceny, jež leží hluboko pod výrobními náklady. Tento dumping provádí především Amerika, zvláště v barvách dehtových jednoduchého složení, na př. sirná čerň jako přímá barva na bavlnu, a ovšem i Rusko, o němž jsem již mluvil.

Vylíčená situace vede v jiných státech pochopitelně ke svépomocným akcím, to jest k mezinárodním ujednáním, jakým jest na příklad založení dusíkového kartelu. Uvnitř jednotlivých států projevuje se snaha, udržeti rentabilitu továren slučováním výroby ve větší jednotky a prováděním dalekosáhlé racionalisace.

Rovněž i náš chemický průmysl je nucen, aby nezůstal pozadu za ostatními státy, snažiti se, aby snížil výrobní náklady systematickou racionalisací i nezbytnou koncentrací. Tato racionalisace, spojená u jednotlivých států s touhou po soběstačnosti, má ovšem i své stinné stránky, které se projevují všeobecně, a to nejen u nás, nýbrž i v celém světě. Lze tu tedy skutečně mluviti již - teď snad budete se mnou souhlasiti - o racionalisační horečce, která den ze dne zvyšuje produkci a nahrazujíc práci lidskou stroji zvyšuje současně až úžasně počet nezaměstnaných a tudíž i počet konsumentů neschopných odběru, při čemž plní svůj úkol jen při plném zaměstnání, jehož je třeba dosíci za každou cenu, a je tudíž nesporně jednou z hlavních příčin krise, zaviněné nadbytkem průmyslových i zemědělských výrobků. Nelze ovšem zastaviti proces racionalisační, který způsobil skutečnou revoluci ve výrobě, a proto se musíme snažiti, abychom nevyráběli jen levně, ale předně zboží kvalitní, které jedině může nám udržeti naše zahraniční odbytiště.

Hospodářská krise, ať už zemědělská či průmyslová, dotýká se ovšem i průmyslu uhelného, který je přímo barometrem hospodářské konjuktury. V našem hornictví se projevuje zmenšená zaměstnanost proti loňskému roku opravdu velmi citelně. (Výkřiky komunistických poslanců.) Těžba kamenného uhlí klesla v prvních 9 měsících letos proti stejné době loňského roku o 12% a hnědouhelná produkce se zmenšila o 15%. Celková spotřeba domácí se snížila proti loňsku u kamenného i hnědého uhlí o více než 13%, vývoz uhlí kamenného klesl proti minulému roku o 10%, vývoz uhlí hnědého skoro o 22% a vývoz našeho koksu skoro o 29%.

Je přirozené, že tyto odbytové nesnáze pociťují především horníci. Uhelné podniky snaží se za každou cenu - a to se musí doznati - aby udržely co nejvíce horníků v práci, a propouštějí jich opravdu jen minimální počet. V hnědouhelných dolech pracovalo v prvních 9 měsících loni průměrně 38.310 osob, letos 37702, tedy pokles o 1·6%, v kamenouhelných dolech loni 57.159, letos 57.984, tedy dokonce vzestup o 1·4%, ale nemohly zaměstnati hornictvo, které v práci zůstalo, plným počtem dnů v týdnu. Tento úbytek zaměstnanosti vidíme na počtu propracovaných směn, jichž ubylo letos v prvních 9 měsících proti stejné době loňského roku u kamenného uhlí 1,220.000 a u hnědého uhlí rovněž přes 1,100.000, takže byli naši horníci zkráceni krisí za tuto dobu o více než 2,000.000 směn. Přepočteme-li si tyto cifry podle průměrných výdělků našich horníků na směnu, shledáme, že hornictvo ztratilo následkem zhoršené zaměstnanosti letos proti stejné době loňského roku na mzdách již skoro 100,000.000 Kč. Zmenšení kupní síly v hornických krajích o 100,000.000 Kč! Co to znamená nejen pro obchodníky i živnostníky, nýbrž i pro zemědělský venkov uhelné kraje zásobující, netřeba snad zvláště zdůrazňovati.

Je samozřejmé, že naše hornictví za této situace pociťuje daleko intensivněji všechny nevýhody, které má proti svým konkurentům v sousedních státech. Těchto nevýhod není právě málo. Předně musíme býti velmi opatrni v povolování dovozu cizího uhlí, pokud nemůžeme dovoz vyměňovati zase na druhé straně za vývoz svého uhlí, a rovněž naše dráhy nesmějí při své tarifní politice zapomínati, že jsou také jedním z nástrojů celkové hospodářské politiky a že proto, zvláště v této době, musejí si počínati tak, aby neusnadňovaly konkurenčnímu uhlí transit na úkor uhlí domácího. V této příjemné situaci je při průvozu naším územím na př. polské uhlí, které je dopravováno po našich drahách na jižní trhy při stejných tarifech jako uhlí ostravské a může tak při soutěži s námi v cizině plně uplatniti výhody, které má proti ostravským dolům.

Dále jsou tu některé veřejné dávky, které jsou specialitou jen našeho uhelného průmyslu. I za příznivých odbytových poměrů jsou nezdravým zjevem, ale v době odbytové krise jsou přímo nesnesitelné. Je to předně 10%ní uhelná daň. Sousední státy zrušily ji již před několika lety jako jedno z mimořádných válečných a poválečných opatření, které do normálního daňového systému nenáleží, ale Československo ji zachovává ještě dvanáctý rok po válce.

Dalším naším unikem jsou ceny třaskavin, - to je velmi zajímavá kapitola - které jsou u nás o 100% dražší než v Německu, a to hlavně následkem nepoměrně vysoké monopolní dávky z výbušných látek, u dynamitu 5 Kč, u dynamonu atd. 3 Kč za jeden kg, tedy asi 15% ceny. V tomto případě se názorně ukazuje, jak je nepoměrné zatížení veřejnou dávkou pro stát dvojsečnou zbraní. Vysoké ceny třaskavin nutí totiž konsumenty k tomu, že omezují všemi prostředky jejich spotřebu, takže spotřeba třaskavin na tunu těžby rapidně klesá. Menší konsum přirozeně vyvolává menší výrobu. Uvažte, co to znamená pro obranu země!

Při všech těchto nevýhodách, které má naše hornictví proti svým zahraničním konkurentům, nesmíme zapomínati, že v našich dolech je fakticky nejkratší pracovní doba a že máme před sebou nevyřešený problém sanace bratrských pokladen, které mají měsíčně přes 2 miliony Kč schodku, o kterém ještě nevíme, kdo jej bude hraditi! Víme zatím pouze, že není možno hledati úhradu v nové dávce nebo v novém zatížení výroby.

Ale ani ostatním průmyslovým odvětvím nevede se lépe. Naše sladovny právě před několika dny utrpěly novou ránu celním opatřením Německa, kterým jest vývoz našeho sladu teď už přímo znemožněn. Uvažte jen, že Německo zvýšilo přes noc clo na slad z 28 M na 34·66 M, což znamená 130% dnešní hodnoty! A pak mluvte o celním míru!

Také ve všeobecném strojnictví jeví se proti loňsku pokles asi o 20% při značně snížených cenách. Značně poklesl i export naší ocele, která děkuje jen své výborné kvalitě, že udržuje svůj vývoz. I tu zaznamenati dlužno mimořádný pokles cen na světovém trhu. Rovněž hutnická výroba v poslední době opět se o něco snížila, neboť domácí konsumenti vyčkávají výsledku jednání o nové ceny železa. Tato zdrženlivost jeví se však i v jiných odvětvích, zvláště průmyslu stavebního. Je nezbytně třeba uklidniti trh, což se může státi jen rychlejším projednáním a skončením porad o snižování cen.

Ve velmi vážné situaci ocitlo se naše mlynářství, které stůně již od převratu krisí výrobní i odbytovou. Mlýny na námezdní mletí nejsou zaměstnány ani 1/4 své kapacity a mlýny smíšené a obchodní asi 35%. Po léta odsunuje se řešení této otázky, která ohrožuje průmysl mlynářský přímo v základech. Příčiny jsou dobře známy, ale zdá se, že tu není dosti pevné vůle ani odvahy, aby se tomuto průmyslu trvale pomohlo, aniž by se ublížilo velkoobchodu. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Odbytová krise zasahuje v poslední době i náš průmysl koželužský, a i tu projevuje se již nyní zvýšená nezaměstnanost, neboť náš vývoz je ztížen příliš vysokými výrobními náklady. Upozorňuji, že by tu mohl i stát vydatně pomoci, kdyby se konečně odhodlal snížiti cenu průmyslové soli, které je třeba k nasolování surových koží, neboť dnešní cena této soli loco solné mlýny v Olomouci jest 5200 Kč za 10.000 kg, kdežto sůl stejné jakosti z Německa franco Podmokly stojí 2500 Kč. Ceny tuzemské jsou tudíž právě dvojnásobné cen německých, ačkoliv státní monopol pracuje se značným ziskem. A jsme-li už u soli, pokládám za svou povinnost upozorniti, kdyby ministerstvo financí dodávalo průmyslu konservačnímu daněprostou sůl, že povzneslo by tím znamenitě i náš průmysl rybích konserv, který by si mohl sám vyráběti velkou část polotovarů, tak zvaných slanečků. Zdá se to nepatrnou věcí, ale jde tu celkem asi o 250 vagonů soli. Naproti tomu dováží se k nám ročně asi 170 vagonů cizí soli v polotovarech, které kupují naše továrny v cizině, protože tam k účelům konservačním jest sůl daněprostá. Eventuelnímu zneužití této daněprosté soli dalo by se předejíti prostou denaturací. Byl by to nový zdroj zvýšení zaměstnanosti, podobně jako by se jím mohlo státi zjednodušení zastaralých předpisů o daněprostém lihu a cukru k výrobě exportních výrobků z lihu a cukru.

Rovněž průmysl těstárenský mohl by zvýšiti svou produkci, kdyby se mu vyšlo vstříc zvýšením kontingentu z ciziny dovážené krupice z tvrdých pšenic, nazvané semolinou, se sníženou celní sazbou. Již jednou dostavily se výsledky tohoto celního zvýhodnění semoliny, neboť náš průmysl zachytil část konsumu dříve italským zbožím zásobeného a mohl by dále výrobu tímto způsobem zvětšiti. Bylo by třeba pouze zvýšiti zmíněný kontingent s 10.000 q na 25.000 q, čímž by se nikomu neublížilo.

Jiné průmyslové podnikání mohlo by býti znovu oživeno vhodnou úpravou rozpětí celního mezi rýží loupanou a rýží neloupanou. Před válkou bylo v našem území několik velkých podniků, zabývajících se loupáním rýže, které zaměstnávaly několik set zaměstnanců. Za války zanikly tyto podniky v důsledku nedostatku suroviny a už se nevzpamatovaly. Kdo viděl podobný závod na př. ve Gdyni v Polsku, dovede si učiniti představu, co by i u nás znamenal, neboť dováží se k nám asi 5000 vagonů loupané rýže z ciziny. Velká rýžárna v Bohumíně mohla by zahájiti ihned činnost, kdyby přiměřenou úpravou mezi clem na rýži loupanou a neloupanou byla jí dána možnost výroby. O výhodách, jež jsme v tom směru svého času poskytli v obchodní smlouvě Italii, dalo by se snad jednati, poněvadž největší italská rýžárna zastavila provoz a poněvadž dovozu loupané rýže z Italie k nám stále ubývá.

Nejvydatněji bychom arci zmenšili nezaměstnanost, kdybychom konečně už jednou definitivně rozřešili otázku stavebního ruchu a zákona o ochraně nájemníků, prodlužovaného do nekonečna a ke zjevné škodě pracujících vrstev. Nedovedu si představiti, že bychom rozřešili hospodářskou krisi bez konečného vyřešení těchto dvou palčivých otázek, neboť jen zákony definitivní mohou zažehnati stavební krisi a povznésti stavební ruch pro zaměstnanost tak důležitý. Přes to připravuje se nové provisorium, jímž se nikomu neprospěje, a lidem, kteří zvláště v Praze hledají marně zaměstnání, jen se znovu ublíží.

Ze všeho, co jsem tu řekl, tuším, jasně vyplývá, že musíme napnouti všechny síly, abychom překonali zhoubné důsledky krise zemědělské i průmyslové, které již dnes zachvacují i výrobu živnostenskou a ovšem i obchod. Musíme však čeliti nezaměstnanosti a pracovati k snižování cen životních potřeb. Souhlasím plně s p. kol. dr Zadinou, že se musí levnějším nákupem umožniti život zemědělci i dělníku, který vždy posuzuje svou mzdu správně podle toho, co si za ni koupí. Od dob dr Rašína šli jsme za heslem: "Pracovat a šetřit!" teď se musíme nezbytně přizpůsobiti heslu: "Levně vyrábět a levně prodávat!" Ovšem nejen ve velkém! Není pochyby, že cenový problém jest dnes v popředí a ze pozornost obrací se k obchodu i velkoobchodu jako k regulátoru cen. Domnívám se, že poměry nejsou tak jednoduché, aby se všechno mohlo svésti na tak zvanou třetí ruku, kterou se obyčejně myslí obchod. Problém jest jistě složitější, neboť mezi výrobcem a obchodem a mezi obchodem a konsumentem jsou neviditelné ruce, které se při každém meziobchodě přiživují, ať už jsou původu fiskálního či tarifního, nebo sociálního či úvěrového. Ne bez viny jest i nás mnohotvarý, ne-li zhýčkaný konsum, který zlevňovací akci často spíše brzdí, než aby ji podporoval. Nevěřím, že by při nadbytku zboží, zmenšené poptávce a přímo úžasné soutěži mohl kterýkoliv stav docilovati nemírných zisků, čehož nejvýmluvnějším dokladem je neubývající řada insolvencí obchodních živností.

Leč vraťme se k našemu vývozu, jejž nezbytně musíme podepříti a povznésti, což se může aspoň částečně státi urychleným projednáním připravovaných zákonů o pojišťování vývozních úvěrů, o garancii za dlouhodobé úvěry i o exportním ústavu. Dále bude třeba, abychom důsledně prováděli refundace obchodových daní při vývozu, který musí dnes počítati s každým haléřem. Státní objednávky měly by býti zadávány tak, aby nenastávalo ve výrobě vakuum, ať už jde o silnice nebo vagony, které se u nás zadávají vždy až na jaře s podmínkou, že budou dodány do konce roku. Ale poněvadž se typy stále mění, zdržují konstrukční práce i objednávky materiálu provádění, ke kterému se továrna dostane teprve v polovině roku. Tím se stává, že přípravné dílny jsou již na podzim a ostatní dílny koncem roku bez práce a čekají na novou práci skoro půl roku. Dělnictvo trpí tím v zimě nezaměstnaností a v létě má práce nadbytek. Správa železnic omlouvá to tím, že nemůže zadávati před schválením státního rozpočtu, načež musí dodržeti čtyřnedělní lhůtu ofertní, zatím co dělníci jsou v nejtěžší době bez práce. Nevím, zda-li železnice, spravované jako podnik soukromohospodářský, jsou vázány tímto byrokratickým předpisem, ale jistě vím, že by bylo v zájmu železnic i dělnictva, kdyby byl vypracován konečně investiční program na delší dobu, kdyby se přihlíželo v tomto programu k stavu vozů v provozu s ohledem na rentabilitu oprav vozů příliš starých a kdyby se konečně stanovila přesná konstrukce typů našich vozů, aby přípravné práce mohly býti zkráceny.

Zdůrazňuji dále, že je nezbytně třeba, aby státní správa nakupovala všechny své potřeby doma, ať jsou to již stroje a přístroje, či pouhé umělé řemeny, které - jak jsem se před nedávnem dozvěděl - kupují naše železnice v Anglii, přes to, že se vyrábějí u nás v Bratislavě, ba dokonce, že se od nás dovážejí do Anglie. Stát má nepřehlednou řadu dodavatelů a od těch má rovněž právo požadovati, aby své potřeby při investicích zakupovali u domácích firem.

Řekl jsem, že je třeba vyráběti co nejlevněji a přizpůsobovati se sníženému indexu velkovýroby. Vláda měla by ovšem kráčeti v čele této zlevňovací akce. Proto překvapuje, že předložila letos parlamentu rozpočet značně zvýšený. Bylo by mělo jistě nedocenitelný význam, kdyby byl býval rozpočet letos aspoň o něco snížen proti loňskému, aby bylo zdůrazněno, že je nutno přizpůsobiti se sníženému indexu velkovýrobnímu, jako jsme se kdysi přizpůsobili zvýšenému kursu naší koruny. V době všeobecné hospodářské krise podivně se vyjímají návrhy na nové daně, ať už je to zvýšení zvláštní daně výdělkové s přirážkami, či daň z piva anebo zvýšená daň obratová, o niž se dosud vždy tvrdilo, že musí býti, byť i pozvolna, snižována. Zde se dokonce došlo k podivnému úkazu, že se má platiti daň z daně. Rovněž bychom se právě v této době měli vyvarovati všeho, co by mohlo otřásti důvěrou v naše zákonodárství. Mám tu na mysli tak zvaný zákon zmocňovací i zpáteční platnost daňových zákonů hned ve dvou případech. Tato zpáteční platnost může se popírati, může se různě vysvětlovati, ale poněvadž není státní nezbytnosti, je prostě zbytečností, která jen vyvolává nedůvěru k právní jistotě, na níž jsme si po 12 let tolik zakládali.