Výtky, že naše státní správa je drahá, že máme příliš mnoho státních zaměstnanců, že každým sebe menším zlepšením jejich hmotného postavení ohromně vzrůstá osobní náklad jak na aktivní zaměstnance, tak na pensisty, nemohou býti adresovány na státní zaměstnance a nemohou býti jimi odbývány spravedlivé požadavky jejich, kotvící v samozřejmé zásadě, že za řádnou práci náleží řádný plat. Přiznáváme, že položky osobních nákladů na státní zaměstnance v našem státním rozpočtu jsou takové, že zasluhují bedlivé pozornosti všech, komu záleží na zdravém rozvoji našeho státu. Ale chceme-li správně viděti příčiny velkého nákladu na státní správu, tedy ji především hledejme ve způsobu úřadování a v jejím rozsahu. Zákon t. zv. restrikční má dvě části, jednu, která určovala zjednodušení, zlevnění naší státní správy, druhou, která určovala propouštění prý přebytečných zaměstnanců. Ta prvá část měla předcházeti druhé. Již dr Alois Rašín chtěl, aby při akci na zjednodušení a zlevnění státní správy byli slyšeni nejen úředníci z ústředních kanceláří, nýbrž i z úřadů podřízených z venkova a znalci praktického života. Řada let minula, ale ve zjednodušení a zlevněni státní správy se nestalo ve skutečnosti nic.

To, co mělo v restrikčním zákoně předcházeti, nepředcházelo, ale také nenásledovalo. Vše zůstává při starém, ba ještě více se komplikuje. Věci se nevyřizují po léta, písaření, na které u nás již tolik zde ve sněmovně, mimo sněmovnu, právem bylo žalováno, bují dále a zabíjí často i nejužitečnější vzněty a lásku k práci. Nelze se diviti poslancům, že zmaří největší část svého času ne pracemi zákonodárnými, studiem a iniciativní prací pro lepší budoucnost voličů svých a národa, nýbrž intervencemi, neboť ty intervence konati musejí nejen snad z nějakých důvodů stranickopolitických, nýbrž i z důvodů lidských. A dnes zaplavují úřady nejen snad intervence poslanecké, nýbrž houfy občanů, kteří jezdí do Prahy nejen proto, aby žádali o finanční pomoc státu v té neb oné věci, nýbrž aby dostali vyřízení věci své nebo obce, okresu, korporací atd., o krok ku předu. Samy úřady dávají na jevo, že je nutno urgovati další vyřízení u úřadů, jimiž akt musí projíti, neboť jinak je nebezpečí, že vyřízení bude trvati léta. Jest samozřejmo, že těmito nepřehlednými intervencemi a to nejen činiteli zákonodárnými, nýbrž ještě více interesenty a zástupci jich trpí velice naše úřadování, ale není a nebude pomoci, dokud nesplníme to, co jsme před 6 roky si uložili jako zákon, ale v čem jsme neučinili bohužel nic.

Obyvatelstvo volalo a volá stále po zjednodušení, po zlevnění státní správy, volá po tom nejen náš průmyslník, obchodník, živnostník, rolník, nýbrž i úředník, dělník, často se uvádějí drastické případy nevyřizování věcí jako doklady našeho vzrůstajícího byrokratismu a takovými žalobami jsou zahrnováni velmi často nespravedlivě i úředníci, kteří svědomitě konají a konati musejí, co jim celý systém dosavadní nařizuje. Oni nejlépe dovedou vylíčiti, kolik času se zbytečně promarní systémem úřadování, jenž se už pro naši dobu nehodí a pod nímž sami úředníci nejvíce trpí. Kolikrát jsem na schůzích slyšel vážné žaloby na dnešní stav úřadování u soudů, kolikrát byla žádána naše justiční správa o nápravu, neboť dnešní stav je pro ty, kdož přijdou ve styk se soudy, naprosto neudržitelný a způsobuje těžké ztráty povahy materielní!

Uvítali jsme zavedení psacích strojů do soudní služby, zavedení soudních aktuárů, ale to je příliš málo na zdolání toho, co dnes láme zdraví našich soudců a co tak poškozuje zájmy těch, kteří musejí hledati u soudu vyřízení svých nároků. Veřejnost čeká netrpělivě již, co naše justiční správa udělá pro odstranění dnešního neudržitelného stavu. Je pravda, že problém tento se dotýká řádné úpravy platové, ale netkví jen v tom, nýbrž v celém systému, v celé agendě a nedostatku úřednických sil. Podobné poměry už dávno jsou také ve finanční správě, kde stát sám sebe tím velice poškozuje. Tím, že poplatník nedostane včas do rukou platební rozkaz, nebo že se nevyřídí včas jeho stížnost, vychází finanční správa často s prázdnýma rukama. Nedostatek úředníků a způsob vyřizování agendy se tu státu velice špatně vyplácí.

Je skutečně zajímavo, že zákon o vánočním příspěvku státním zaměstnancům a učitelům v činné službě v §u 2 připomíná vládě, aby vykonala povinnost, již jí ukládá restrikční zákon ze dne 22. prosince 1924 o úsporných opatřeních ve veřejné správě. Je to urgence, vláda je povinna každého druhého roku o činnosti úsporné komise podávati zprávu Národnímu Shromáždění. Tím má býti vláda donucena, aby plnila zákon usnesený před 6ti lety. Již toto je charakteristické pro naše poměry!

Ale bylo by zajímavo také přehlédnouti výsledky té druhé části restrikčního zákona, t. j. propuštění tisíců státních zaměstnanců. Již bývalý ministerský předseda dr Švehla při jedné příležitosti prohlásil, že tato ustanovení zákonná nepřinesla předpovídaných výhod. Byli ve velkém počtu pensionováni ti, kteří měli nějaký, často nepatrný majetek a brzo na jejich místo přijati jiní. Nerozhodovala neschopnost ke službě, nýbrž důvody pro státní službu naprosto lhostejné, často stranicko-politické a personální náklad placením pense a přijetím nových sil se nezmenšoval, nýbrž zvyšoval. Zkušenosti s provedením druhé části zákona č. 286 z r. 1924 nejsou takové, že by se doporučovalo to vůbec nebo v některém oboru opakovati.

Zprávy o neutěšené finanční situaci našich drah vyvolaly domněnky, co se bude v tomto největším státním podniku díti dále. Má se prý prováděti restrikce podobně, jako se prováděla po r. 1924. Varujeme před opakováním něčeho, co nepřineslo prospěchu, jak i ti, kteří s tím plánem tehdy přišli, musejí dnes potvrditi. Propouštěti do pense lidi schopné, zdravé, platiti jim pensi a za krátko potom přibírati na místo nich síly nové - to nemůže pomoci ani financím našich drah ani nepřispěje ke zlepšení provozu. Pomoc se musí hledati jinde, krise se musí řešiti jinak.

Odborový časopis, hájící zájmy průvodčích vlaků, správně varuje v posledním čísle správu drah před opakováním toho, s čím nenabyla dobrých zkušeností před několika roky.

Národní demokracie již několikráte zde poukázala na to, že restrikční zákon zklamal, a žádala, aby byl zrušen i v těch ustanoveních, že jest možno propouštěti jednotlivce i dále podle směrnic zákona. Jestliže směrnice tyto nevedly k žádoucímu úspěchu při hromadném propouštění, nemohou býti udržovány jako norma ani při propouštění jednotlivců. Pro propuštění státního zaměstnance stačí plně ustanovení služební pragmatiky, ustanovení restrikčního zákona dává rozhodujícím činitelům do ruky mnoho libovůle. Ona ustanovení jsou nebezpečnou zbraní pro ty, kdož jí chtějí využíti stranicko-politicky. Žádáme zrušení oněch ustanovení zákona, jež připouštějí další propouštění jednotlivých státních zaměstnanců podle směrnic zákona restrikčního. Základem nového zákona platového je způsobilost státního zaměstnance, jeho duševní i fysická zdatnost, jeho výkonnost, jeho nadání, svědomitost, objektivnost, láska k povolání, a to musí zůstati právním základem jeho existence a existence jeho rodiny.

Platový zákon z r. 1926 změnil nejen sazby platové, nýbrž i systém. Zaměstnanec, který zastává místo důležitější, obtížnější a odpovědnější, může právem požadovati, aby byl odměněn lépe než zaměstnanec se stejnou služební dobou, avšak na místě méně významném. Automatický postup na vyšší místa a automatický postup jednotlivých kategorií do vyšších skupin platových odstraněn. Ale již tehdy vláda byla si vědoma toho, že při přísném provedení této zásady by se plat zaměstnance při nepříznivých postupových poměrech nezvyšoval měrou, která by odpovídala postupu, jejž zajišťovala služební pragmatika z r. 1914. Vláda ohlašovala proto řádnou normalisaci a systemisaci služebních míst, a to s takovým ujištěním, že nebude zhoršení proti stavu minulému. Vláda ohlašovala, že každý úředník, jenž plní své úřední povinnosti bezvadně, svědomitě, nejméně dvakráte za celé své kariéry úřednické povýší.

Je samozřejmo, že taková změna, jakou představují zásady nového platového zákona proti dřívějšímu automatickému postupu, se dala realisovati jen provisoriem. Toto provisorium mělo se však skončiti po vypršení tříletí platového zákona, t. j. 1. července 1929. Po prvním červenci 1929 měl nabýti platový zákon již formy trvalé. Nestalo se, bohužel, tak, ale nestalo se tak ani 1. července 1930. Nelze se naprosto diviti roztrpčení státních zaměstnanců, vidí-li, kolik úsilí bylo třeba, než se systemisační komise ustavila a než výsledky její práce byly odevzdány vládě. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Byl jsem účasten jednání v komisi pro zákony platové z r. 1926 a pamatuji se velice dobře, že stále jsme byli ujišťováni, že různé naše snahy po zlepšení vládního návrhu dojdou splnění po provedené definitivní systemisaci, která prý rozptýlí naše obavy. Ale potom, když zákon byl odhlasován, bylo nám třeba znovu bojovati především o zřízení systemisační komise, o urychlení její práce a posléze o revisi výsledků a uvedení v život. Vždyť systemisace služebních míst je jedním ze základních pilířů nového systému, jak sama vláda tehdy při odůvodňování svého návrhu uváděla, a musí působiti trapně, jestliže přes 4 léta tu vládne provisorium. Že se tak stalo, je příčinou, že se v řadách státních zaměstnanců dnes často volá po obnovení automatického postupu, po návratu ke starému systému. My patřili mezi ty, kteří vítali nové principy platového zákona státních zaměstnanců, ovšem za předpokladu, že celé dílo bude provedeno tak, jak bylo odůvodňováno. To se však přes všechno naše úsilí nestalo, neboť ještě dnes nemáme jasného obrazu o platovém zákoně, nevidíme-li obraz definitivní systemisace, bez níž celý nový systém jsou trosky.

Vláda také dosud nevydala prováděcích nařízení k zákonům č. 103 a 104 z r. 1926. A je zajímavo, co odpovídá na interpelaci podanou v té věci jednou ze stran nynější vládní většiny. Praví, že úplné vybudování nového platového systému předpokládá jednak normalisaci a systemisaci služebních míst, jednak četné úpravy různých otázek, jejichž řešení se vyhrazuje vládě. Z těchto úprav bylo možno bez odkladu provésti jen ony, jež se týkají specielních otázek, řešitelných bez ohledu na předpoklad úplného vybudování nového platového systému; naproti tomu ostatní úpravy předpokládají jednak vydání veškerých služebních a platových předpisů podle § 210 plat. zákona, jednak provedení normalisace a definitivní systemisace a, jestliže sám zákon o vánočním příspěvku urguje zřízení komise úsporné, jež má podávati vždy po 2 letech parlamentu zprávu o své činnosti, je konec celého tohoto postupu a plánu nedohledný.

Zatím však odcházejí státní zaměstnanci, učitelé podle nového platového zákona do výslužby, přicházejí jak za aktivity, tak v pensi o to, co se jim mělo dostati podle prováděcích nařízení ke platovému zákonu a co příslušnými činiteli jak za vlády minulé, tak nynější bylo slibováno!

Kdo může říci, kdy bude normalisace a systemisace podle dosavadních zkušeností definitivně hotova? Do té doby mají čekati státní zaměstnanci a učitelé na prováděcí nařízení k zákonům platovým? Tento stav jest už dnes zdrojem nespokojenosti v řadách státních zaměstnanců a učitelů a bude se ještě více rok od roku zvyšovati, ježto nový platový zákon jako dílo neúplné, nehotové seslabuje a ničí i ty dobré základy, na nichž spočívá. Působí se tím pochopitelně zmatek, vzrůstají tu snahy odstraniti celý zákon vůbec a vrátiti se k tomu, co bylo před tím, k automatickému postupu, jenž byl dříve tolik odsuzován, ale který dnes zase mnohým ve srovnání s nehotovými novými zákony platovými se jeví lepším.

To přece nemůže naše vláda chtíti. Žádné vládě nemůže býti lhostejno nejen to, že zaměstnanci státní nejsou se svými platy spokojeni, nýbrž ani to, že ve svém stavovském hnutí vinou samých vlád usilují o návrat ke stavu předcházejícímu, jejž nedávno vláda prohlašovala za neudržitelný a s čímž i státní zaměstnanectvo tehdy souhlasilo.

Je nezbytno, aby výsledky systemisační komise byly uvedeny v život. Nelze to odkládati ani v zájmu státních zaměstnanců, ani v zájmu státní správy, na jejímž úspěšném a klidném vývoji musí vládě záležeti. Snad ani nejsou si rozhodující činitelé dobře vědomi, jaké následky neustálé odklady s resystemisací pro naši státní administrativu mají. Dá se očekávati, že i po provedené resystemisaci zbude ještě hodně nesrovnalostí a výtek, ale na zlepšení, zdokonalování možno a nutno pracovati pak dále, vždyť celé dílo systemisace služebních míst není a nemůže býti něco tak ztrnulého, co se nedá postupem doby měniti, tak jako se mění rozsah a význam služby v tom neb onom oboru státní správy, v tom neb onom služebním místě.

Pak je však také nutno vydati co nejdříve prováděcí nařízení k platovým zákonům z r. 1926, neboť bez nich je zákon kusý, nedostatečný, do prováděcích nařízení mají býti pojaty resoluce tehdy přijaté za souhlasu vlády. Neplní-li se platové zákony podle intencí zákonodárcových, s nimiž vláda tehdy souhlasila, jak se to má těm, jichž se ty materielní újmy týkají, vysvětliti? Jak se mají takové žaloby uklidňovati? Někde však dosud nebyla provedena ani provisorní systemisace, na př. u zemského výboru v Praze.

Provedení normalisace, jež úzce souvisí s úsporností ve státní správě a tedy s činností úsporné komise podle zákona č. 286 z r. 1924, po které tento zákon, o němž jednáme, volá, bude jistě trvati dlouho a změny, jež normalisace a racionalisace státní správy přivodí v systemisaci míst, dají se po skončení práce provésti postupně, jistou přechodnou dobou.

Ale nelze přece provedení zákonů platových z r. 1926 odsunovati rok od roku do nekonečna a nelze se diviti protestům státních zaměstnanců a učitelů, že nejsou s takovýmto stavem spokojeni. Nespokojenost také musí buditi to, že vedoucí místa se po léta definitivně neobsazují, nýbrž jsou spravována zatímními správci. Tak máme již několik roků trvající provisoria na ředitelském místě gymnasia v Rychnově n. Kn., v Brně I. na gymnasiu, ve Strážnici na reál. gymnasiu a jinde. Ne proto, že by nebylo schopných uchazečů, těch je dosti, nýbrž proto, že zasahuje tolik protivných vlivů, že naše správa školská jak minulá, tak nynější se nemůže odhodlati, aby místo obsadila definitivně, jak je její povinností. Zvláště nový platový zákon nedovoluje takových provisorií, jež nemohou býti nikdy ke prospěchu naší školy nebo úřadu.

V důvodové zprávě k platovému zákonu z r. 1926 je výslovně uvedeno, že stěžejním předpokladem řádné úpravy platové jest, aby ten zaměstnanec, který zastává místo důležitější, obtížnější a odpovědnější, byl odměněn lépe než zaměstnanec se stejnou služební dobou, avšak na místě méně významném. Schopnosti, upotřebitelnost a důvěryhodnost, kteréžto vlastnosti rozhodují o povýšení podle §u 17 platového zákona, pro místo, jež se propůjčuje, určuje kvalifikace, souhrn vlastností služebních, nikoliv příslušnost k určité politické straně, nikoliv národnostní klíč, po němž německé strany volají.

Jakmile státní zaměstnanectvo prohlédne, že za toho neb onoho režimu nerozhodují všeobecné a odborné schopnosti, nerozhoduje služební způsobilost, nýbrž příslušenství k určité politické straně, musí to podlomiti snahy po zdokonalení, po vyniknutí v práci, musí to působiti demoralisujícím způsobem, jenž působí zhoubně, ať jde o úřad nebo školu. Je také každé obsazování míst, jež se neděje z daných kandidátů podle nejlepší kvalifikace, proti duchu zákona platového. Konkurs, jenž se na místo vypisuje, nemá ceny, je-li předem jisto, že to nemůže dostati ten, kdo není určitým politickým straníkem.

Němečtí poslanci často vytýkají, že se místa u nás neobsazují podle národnostního klíče. Jsme a musíme býti proti takovému obsazování, neboť by i takové obsazování bylo proti duchu zákona platového, vedlo by ke křiklavým nespravedlivostem a ke škodě státní administrativy. Snaha po národnostním klíči vyplývá z pohnutek nacionálně politických, a promyslíme-li ji až ke konkretnímu řešení, vidíme, že by toto řešení vedlo k absurdnostem.

Národnostní klíč směřuje k nacionálnímu rozdělení státní správy, nacionální klíč má zřejmou tendenci politickou proti jednotnosti naší státní správy a našeho státu. Vláda právem v odpovědi na interpelace o národnostním klíči odmítla takový požadavek a odůvodnila své stanovisko principy, jež jsou základem zákona platového, to jest zřeteli čistě služebními.

Odmítáme útoky z kruhů německo-nacionálních na naše úředníky v oblastech národnostně-smíšených, jak jsou také obsaženy v interpelacích této sněmovně podaných. Vytýká se našim četníkům a policejním strážníkům v místech většinou německých, že prý neznají dialektu a proto se nedovedou dorozuměti s obyvatelstvem.

Tvrzení toto jest přehnané a má pramen jen v tom, aby čeští četníci a čeští policejní strážníci byli ze zněmčených krajů odstraněni. Vím sám dobře, že mnohý německý úředník těžko rozumí některé mluvě svých soukmenovců, a především víme, že u nás jest stále veliký počet německých úředníků a zřízenců, kteří neovládají státního jazyka jako jazyka služebního. Vláda sama ve svých odpovědích na německé interpelace to potvrzuje a konečně sami to dobře víme z konkretních protestů a stesků Čechů v oblastech zněmčených.

Co zatím na jedné straně ukládáme českým státním zaměstnancům, aby znali jazyk německý, trpíme, aby ve státní službě zůstávali zaměstnanci, s nimiž se ve služebním jazyku nikdo nedorozumí přes to, že zkoušky z tohoto jazyka se ulehčují měrou největší.

V poslední době bylo také útočeno z kruhů německo-nacionálních na úředníky našich zastupitelských úřadů v cizině, že prý úřadováním v československém jazyku poškozují náš obchod. I tato tendence žaloby je průhledná. Jaké podstaty však jsou takové žaloby, vychází z fakta, že naši úředníci zastupitelských úřadů se řídí přesně naším jazykovým zákonem a že byla podána za řadu let pouze jediná stížnost, kterou jako neodůvodněnou Nejvyšší správní soud zamítl.

Nutno s největším důrazem odmítnouti všechny útoky z německých stran vedené proti českému úřednictvu proto, že plní platné zákony a zvláště zákon jazykový a jeho prováděcí nařízení. Chápeme dobře, jakou taktiku útočníci tím sledují, jde jim o to, aby jednak české úředníky zastrašili v plnění povinností, jednak aby neinformovanému světu ukazovali, jaký útisk německé menšiny u nás vládne. Zde je povinností našich ústředních úřadů, aby neochvějně stály na půdě platných zákonů a podřízené úředníky chránili proti útokům, že je plní.

Nesčetněkráte jsme žádali vlády minulé i nynější, aby stavěla pro státní zaměstnance obytné domy všude, kde toho je naprostá potřeba. Je pravda, že losová stavební půjčka tu přispěla mnoho, ale to, co bylo vykonáno, nestačí. Zvláště je třeba míti na zřeteli poměry v krajích národnostně smíšených, kde čeští zaměstnanci nedostanou bytu z důvodů nacionálních. Žádáme, aby akce za pomoci losové stavební půjčky byla opakována a aby jí bylo použito především pro postavení obytných domů státně zaměstnaneckých v místech národnostně smíšených. Je samozřejmo, že v těchto místech státní zaměstnanec málokdy může se pustiti do stavby vlastního rodinného domku podle zákona o stavebním ruchu, ježto může býti každou chvíli přeložen jinam. Není tu také obavy, že by byty ve státně zaměstnaneckých domech byly prázdny, je o ně veliký boj. Znám mnoho případů, kde bydlení státních zaměstnanců je nanejvýš ubohé, které nejen neslouží prestyži našeho státu, nýbrž ztrpčuje také státnímu zaměstnanci službu. Bylo již několikráte poukázáno právem na to, jak by získala služba státní, kolik by se ušetřilo zdraví, energie státních zaměstnanců, kdyby měli v místě, kde slouží, řádný byt, kdyby nemusili zdaleka dojížděti, kdyby nemusili rodinu svou míti jinde, kdyby nemuseli bydleti v podnájmu a pod. Vláda připravuje osnovu zákona o ubytování vojska a tu musí také řešiti naléhavou potřebu bytů pro důstojníky a gážisty vojenské pro trvalé ubytování. Je neuvěřitelné, jak veliký je stále ještě u vojska počet těch, kteří nemají řádného bytu nebo těch, kteří jsou nouzově ubytováni v kasárnách, čímž trpí velice vojenská služba. Není tu jiného východiska než, že stát musí postaviti potřebné obytné domy, neboť důstojníci, rotmistři již z důvodů služebních jsou často překládáni jinam a nemohou si opatřiti byt sami vlastním nákladem.

Jestliže se v ministerstvu železnic a jinde sahá k úsporám, bývá to zpravidla v položce pro postavení železničářských obytných domů, ač zrovna v tomto oboru státní služby musí býti každému jasno, jaký prospěch veliký by měla železniční služba z toho, kdyby její zaměstnanci se svými rodinami bydleli v řádných bytech v místě, kde slouží. Přináší-li stát na tomto poli určitou oběť, pak přispívá v této formě ke zmírnění celkové tísně státně zaměstnanecké a přispívá také k lepším výkonům ve službě, neboť v tom přece nemůže býti sporu, že státní zaměstnanec řádně bydlící koná také s větší spokojeností a svědomitostí svou práci.

Podle zákona o stavebním ruchu může ministerstvo sociální péče poskytovati státní příspěvek na úrok a úmor garantované zápůjčky, a to ve výši až do 2 1/2 %. Tato výhoda platí pro sociálně slabé. Bylo by nespravedlivé, kdyby z této výhody vylučovalo ministerstvo sociální péče státní zaměstnance s malými platy; vždyť musí vítati, jestliže tito se účastní sami akce pro získání řádného bytu pro sebe a často i pro svého druha v povolání.

Vláda jest povinna už v zájmu zdravého vývoje naší administrativy věnovati větší péči otázce bytové u státních zaměstnanců, zvláště se zřetelem ke krajům národnostně smíšeným a vzhledem ke blížící se likvidaci vázaného bytového hospodářství, která se musí postupem nejbližších let provésti, jako se to děje v jiných státech.

Vláda připravuje novelisaci Léčebného fondu státních zaměstnanců. Očekáváme, že také budou slyšeny při tom státně-zaměstnanecké odborové organisace. Dalo se očekávati, že Léčebný fond bude museti projíti dětskými nemocemi. Srovnáme-li však krisi jeho s krisemi nemocenského pojištění dělnického, vidíme, že krise Léčebného fondu není horší. Státní zaměstnanci i přes nesnáze, jimiž se musí Léčebný fond probíjeti, se nikdy samostatnosti Léčebného fondu nevzdají, neboť vědí, že nemohou býti bez nemocenského pojištění a že by jinde získali méně a platili mnohem více. Také by jinde jejich nemocenské pojištění utonulo v politickém stranictví, čemuž se ze všech sil musejí brániti, zvláště vidí-li smutné takové případy kolem sebe.

Jak se dovídáme, připravuje též ministerstvo sociální péče osnovu vládního nařízení o nemocenském pojištění státních zaměstnanců ve službách zahraničních. Tuto osnovu nepředkládá dosud vládě ke schválení, protože se očekává novelisace celého zákona o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců, při čemž i § 2 zákona čís. 221 z r. 1925 dozná změny. Je nutno pamatovati i na případy, kdy veřejní zaměstnanci onemocnějí za hranicemi, i když tam nekonají službu u zastupitelských úřadů, a také na případy, kdy konají službu na konečných stanicích jako úředníci celní a železniční na půdě sousedního státu, neboť na tyto se z pravidla zapomíná.

Nemusím odůvodňovati, že tím, o čem jsem se ve své řeči zmínil, nejsou otázky státně zaměstnanecké vyčerpány, ani ty, které nutno pokládati za aktuální. Ale ještě je nutno něco připomenouti. Nejen státní zaměstnanci, nýbrž i advokáti, soudcové a jiní si stěžují na stylisaci státně-zaměstnaneckých zákonů, jíž obyčejný člověk vůbec nerozumí, - ač přece zákon má býti stylisován tak, aby mu každý průměrně vzdělaný občan rozuměl! - ale i odborníci těžko těm zákonům rozumějí. Dokonce se podezírají autoři zákonů z toho, že se těžká, nesrozumitelná stylisace plná citací jiných zákonů volí proto, aby parlament sám dobře nevěděl, o čem hlasuje. Jako příklad z poslední doby se zvláště uvádí zákon o zrovnoprávnění státních pensistů. Tyto výtky obsahují mnoho pravdy a je nezbytno, aby stylisace našich zákonů byla taková, aby jim ti, jichž se týká, rozuměli. Tento stesk se ovšem netýká jen zákonů státně-zaměstnaneckých, nýbrž i jiných. Vláda již několikráte ohlásila, že předloží osnovu pensijního zákona unifikačního. To je nanejvýš žádoucno, neboť v těch nesčetných předpisech hodně se různících se vyzná už u nás velice málo lidí, ba ani úředníci, jichž to je oborem. Zjednodušení předpisů, vypracování jejich přehledů je nezbytnou podmínkou zjednodušení a také zlevnění státní správy. Doufáme také, že konečně naše státní správa bude míti řádné soupisy státních zaměstnanců se všemi služebními náležitostmi a že těchto nebude při každé úpravě od percipientů vyžadovati.

Zpravodajové o vládním návrhu zákona o vánočním příspěvku státním zaměstnancům a učitelům v činné službě ve svých referátech uvedli, v čem se nepodařilo při jednání výborovém docíliti splnění oprávněných změn vládního návrhu. My národní demokraté můžeme se spokojiti se 70% jen jako s etapou, cílem naším zůstává celé měsíční služné, k tomuto cíli také dále půjdeme.

Rozřešení příspěvků manželům, jsou-li oba ve služebním poměru, je sice lepší než vláda původně navrhovala, ale spravedlivé přece to není. V protestech, jež dostáváme, se právem vytýká, že příspěvek je odměnou za práci a má se ho dostati všem. Vyloučeni jsou z něho ti, kteří jsou v den splatnosti v důsledku disciplinárního (kárného) odsouzení vyloučeni ze zvýšení služného nebo služebního platu, těm na roveň však je nyní postaven druhý manžel, pracující poctivě ve státní službě. Je fakt, že pro vyloučení z vánočního příspěvku jednoho z manželů, jsou-li oba ve státní službě, se žádný věcný důvod nenašel a také najiti nedá a že toto ustanovení je pociťováno jako křivda, která se státi neměla. Samosprávné úřednictvo právem vytýká, že současně s jakoukoli úpravou platů státních zaměstnanců, ať aktivních, ať pensistů, není též jasně vyjádřena povinnost samosprávných svazků stejně upraviti platy zaměstnanců samosprávných. Jsou odkazováni na jejich dobrou vůli. Apelujeme na samosprávné svazky, aby spravedlivému požadavku svých zaměstnanců vyšly vstříc.

Pokud jde o smluvní dělníky u státních podniků, odkázáno řešení na cestu administrativní, která je ve spojitosti se systemisací. Je nezbytno i tuto otázku rozřešiti co nejdříve, aby i ti smluvní, kteří mají býti pojati do řady příjemců vánočního příspěvku, skutečně také tento vánoční příspěvek k 1. prosinci t. r. dostali. Je snad už takticky správné, když se konečně státním zaměstnancům něco dává, aby se jim to dalo včas tak, jak zákon nařizuje, a aby se to neztrpčovalo novými odklady, zvláště když každý vidí, že se na to čeká a že se s tím počítá. Mnohá dobrá věc se ubijí způsobem, jakým se provádí.

Vážená sněmovno! Jedním z nejdůležitějších úkolů politické práce jest odstraňovati rozpory mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva, hledati porozumění pro spravedlivé požadavky jednoho stavu a stavů ostatních a hledati spravedlivé řešení požadavků a konfliktů vždy pod zorným úhlem spravedlnosti a blaha celku. Bylo potěšitelno, že aktuální požadavky veřejných zaměstnanců, mezi něž náležel požadavek vánočního příspěvku, našly takové porozumění u velké části obyvatelstva, u průmyslu, u většiny živnostnictva a obchodnictva, které už z hlediska svého projevovalo souhlas s pomoví státním zaměstnancům, neboť, mají-li veřejní zaměstnanci nedostatečné platy, ucítí to především živnostnictvo a obchodnictvo. A zvláště dnes, kdy se musí obraceti větší zřetel na zvýšení domácího konsumu než jindy, bylo splnění požadavku státně zaměstnaneckého u velké většiny našich živnostníků a obchodníků živěji pociťováno a podporováno. Státní zaměstnanci nezapomenou této morální podpory, jako zase ovšem těžce nesou projevy, jež byly proti nim.

Dnes se mluví stále více a více o naší státní správě, o odstranění nedostatků v ní; její povznesení na moderní výši je požadavkem snad všech složek obyvatelstva. Státní správa je více a více kritisována, její vady vytýkány, zákonodárné sbory vyzývány, aby se postaraly o její zreformování. Kdo chce poctivě se přičiniti o nápravu, musí se také poctivě zabývati otázkami státně-zaměstnaneckými, neboť obé spolu úzce souvisí. Nebylo by ani v zájmu naší státní správy podceňovati a odbývati už předem to, co vychází z řad státně zaměstnaneckých jen z domněnky, že jde o věci egoistickostavovské, neboť buď přímo se to týká naší státní správy, nebo má to na ni reflex. Je samozřejmé, že taková složka obyvatelstva, významná jak počtem, tak svou prací, jako jsou státní zaměstnanci, jde a půjde ve svém stavovském hnutí za dosažením dalších požadavků; posuzujme ji bez zaujatosti, spravedlivě a vždy také s vysokého hlediska celé státní správy a tím i celého státu! (Potlesk.)