Ale i pri takomto tendenčnom sostavení šematizmu vidíme pomerne mladých ľudí bez akejkoľvek praxe, ba aj bez kvalifikácie v tej I najvyššej stupnici. Človek nepoznajúci naše I pomery, na prvší pohľad sa nazdáva, že tito mladíci v postavení tak skvelom sú arcikniežatá a kniežatá bez označenia ich kniažacieho rodu. Najdete spústu ľudí došlých z Čiech, ktorí v mladom veku, bez predbežnej praxe, alebo aspoň len s veľmi malou praxou, ďaleko predstihli starších s dlhou praxou spôsobilých a spoľahlivých ľudí so Slovenska. Ráčte skúmať, že koľko takto vyšvihnutých ľudí sa stalo prednostami? Koľko zaslúžených Slovákov je v podriadenom stave tomto?

Tu pripomeniem jednu charakterizujúcu udalosť z r. 1919, odohravšiu sa na slovenskom východe. Na slovenský východ došlo po prevrate na výzvu vtedajších županov mnoho ľudí so západu, najmä Oravy a Liptova. Jedon z týchto úradníkov bol poverený preberať úrady od maďarských vedúcich úradníkov a oddávať do rúk "našich ľudí". Odovzdávanie a preberanie úradov nešlo hladko. Maďarskí úradníci sa zdráhali odovzdať úrad. Československú republiku neuznávali, odôvodňujúc svoje stanovisko, že Trianonská smluva nie je ratifikovaná a že sa len brachiálnej moci poddajú. S takýmto stanoviskom sa stotožňovali aj podriadení úradníci. Túto nemilú úlohu vykonávajúci orgán, keď chcel - po znázornení brachiálnej moci dvoma ozbrojenými našimi vojakmi - oddať vedenie úradu vyhliadnutému a sebou prinesenému nášmu úradníkovi, zbadal, že vyhliadnutý šéf sa tak naľakal, že zmizol. Ráčte si povážiť situáciu výkonného orgánu.

Toto preto spomínam, že z týchto maďarských úradníkov pojedni, ktorí čochvíľa zbadali, že v našej republike sa život predsa konsoliduje, že v Maďarsku nečakajú ľudí z "Felsö Magyarországu", z t. zv. Vyšného Uhorska, s otvoreným náručím, že lepšie bude tu ostať, zažiadali o prijatie do našich služieb, boli prv menovaní, než onen výkonný orgán, ktorý túto nevďačnú úlohu prevádzal.

Česi došli zo všetkých končín býv. Rakúska - v 70% rakušiaci - prišli na Slovensko s dietami z vedenia dvojitej domácnosti a s dekretom vymenovacím, neskoršie dostali aj slovenskú výhodu 1 tr. 2 stupne. My Slováci tiež takto exponovaní sme museli žiť z 350 Kč mesačne, bez diét a bez slovenskej výhody. Mnoho takýchto nesrovnalostí by som vedel pospomínať, ale nejdem. Čo sa stalo a už nie je, chcem zabudnúť. Len že, bohužial, týchto nesrovnalostí je ešte veľa, ktoré kričia a ktoré majú byť odstránené.

Slovenskému zamestnanectvu sa krivdí a krivda volá po pomste. Toto musí vláda demokratického štátu vedieť a cítiť a dľa toho činiť. Ak nemá vláda takéhoto porozumenia, tak slovenskému úradníctvu darmo dávate 13., ba aj 14. plat, jeho slzu hnevu nesotrete, jeho pomstlivú päsť neuvoľníte. Keď že i pri týchto krivdách slovenské úradníctvo čuší a zastáva mužne svoje miesta a je loyalné a verné svojmu štátu, zasluhuje tú najväčšiu úctu a vďaku nielen od nadriadených, ale i s tohoto miesta. Niemenej zasluhuje takéhoto uznania so strany slovenského národa aj tých veľa úradníkov došlých zpoza Moravy, ktorí prišli Slovače naozaj pomáhať a ktorí si tú slovenskú výhodu zaslúžili, nie tak tí, ktorí si namýšľajú, že majú zvláštné poslanie, a tí, ktorí i cez mrtvoly idú za karierou. Poslední sejú semä nedorozumenia medzi Slovákmi a Čechmi, a s ľútosťou musím konštatovať, že tito namyšlenci, tí kariéristi sú vládnymi kruhami posmeľovaní a hýčkaní. Ešte raz opakujem, odčiňte krivdy a nesrovnalosti.

Hospodárska kríza trvá už temer tri roky, kríza úradnícka je už staršia, možno riecť, aspoň Bročná. Po čas tejto doby sa úradníctvo zadlžilo, duševne i telesne zanedbalo, a preto takéto dary ako je remunerácia, 13. plat a podobné nestačia. Priznať ale musím, že toto riešenie bude predsa spravodlivejšíe než sebavoľné udeľovanie remunerácií. Len jeden prípad uvediem: zamestnanec dostane 7˙50 Kč a vládny radca 25.000 Kč. To je rozdiel predsa len príliš do očí bijúci. Upozornujem vládné kruhy na to, že ak chceme mať sľubný dorast, ak chceme mať spiľahlivé úradníctvo, ak chceme mať solidnú administratívu, nesmieme sa ľaknúť obetí, je treba o tejto otázke vážne jednať, je potrebné existenčné minimum znovu ustáliť, je potrebné zrevidovať dosavádné vymenovania a odčiniť krivdy. Je potrebné zrevidovať dosavádnu systemizáciu. Neviem si predstaviť, ako mohly vládné kruhy, keď i len dočasne, prijsť s takýmto nepopulárnym návrhom. Neuvedomelí, kam kultura dosť nesiaha, sú pobúrení týmto návrhom, mysliac, že časť roka ideme podeliť na 13 miesacov. Či by nebolo snadnejšie a oportúnnejšie zrevidovať činovné, to zvýšiť na roveň skutočného činžovného, započítať do penzie a sprostiť úradníctvo od platenia štátných daní? Nikde snád neplatí štátne úradníctvo štátné dane. Však je to v istej miere komické, aby štát jednou rukou dával a druhou bral od svojho zamestnanca. Koľký personál potrebný k vyrubovaniu, evidencii, vedeniu a likvidovaniu daní štátneho úradníctva by sa získal takýmto opatrením!

Nevidím dosť odôvodnené, aby súdnictvo bolo príliš favorizované nad úradníctvo druhých kategorií. Je pravda, že súdnictvo je preťažené prácou, že nemá svojho dorastu, ale treba pomysleť, že veľké diferencie platové u úradníct a by mohly robiť zlú krv u druhých kategorií úradníkov. Nechcem však týmto povedať to, že by sa i súdnemu úradníctvu nemalo pomôcť, len chceme varovať vládnych činiteľov, aby sa nerobily krikľavé rozdiele. Ktorí známe úradnícky život, ktorí sme zkusili prácu úradníka v dobe lepšieho hospodárskeho položenia, vidíme, že úradníctvo v tunajšom biednom postavení nepracuje tak intenzivne, ako by malo pracovať.

Nech si je vedomá vláda, že na Slovensku je úradovanie o veľa ťažšie než v historických zemiach, že s nevyspelým ľudom je ťažšie jednať než s osvieteným, že neuvedomelý ľud, rozžiarený zle chápaným socializmom, komunizmom a agrodespotizmom pácha mnoho prestupkov a nesprávností, že na Slovensku sa úraduje v troch rečiach, že Slovensko nemá v poriadku kataster, nemá komunikácie, rieky nie sú vôbec regulované atď.

Ľahko však volať na pomoc úradníctvu tým, ktorí k pomoci svojou silou neprispejú. Týka sa to socialistických strán, ktoré len z kortešského hľadiska nastoľujú úradnícke mzdy, akoby len oni sa starali o štátné zamestnanectvo. Z tohoto postupu t. zv. iniciátorov vidím smútnu udalosť, že im nejde o položenie úradníctva, ale o niečo iného, o voličský materiál, oni chytajú hýlov. Nemyslia to oni s tým úradníctvom vážne, lebo keď by im úradníctvo bolo tak blízke, nepristávali by na takéto riešenie úradníckej biedy. Trinásty plat úradníctvu valne nepomôže. No, a agrárna strana hľadí na úradníka ako na potrebné zlo.

Tu mi príde na myseľ jedon prípad odohravší sa medzi jednou kategoriou úradníctva, ktorú si vtedy minister školstva objednal bol k počutiu jeho extraklobásovej reči. Keď sa zástupci tam dostavili, chtiac sa mu hlboko pokloniť, deputáciu ledva že prijal, na miesto toho, aby ich on bol i šiel privítať. Takto si ctia reprezentanti republikánskej strany notárov na Slovensku, tých ľudí, pre ktorých pred pár rokmi nemal ten istý minister žiadneho pomenovania, ale pri voľbách od týchto ľudí očakáva zázraky pre svoju partaj. (Výkřiky komunistických poslanců.)

S tohoto miesta protestujeme proti takémuto zachádzaniu a zneužívaniu úradníctva. Kým v iných kultúrnych štátoch je úradník uctievaný ako vykonávateľ vôle ľudu, zatiaľ u nás je úradníctvo zpolitizované tými najväčšími stranami a tým degradované na druhotriednu osobu spoločenského života. I keď tento návrh sa stane zákonom, úradníctvu sa len málo pomôže, ale zhorší sa stav poplatníctva.

Ráčte pp. nastoľujúci ako aj vládni činitelia vysvetliť okolnosť prečo je treba pre úhradu 200 mil. Kč znova obťažiť poplatníctvo, keď na sanáciu banky Anglo-českej potrebné 300 mil. sa vydaly bez takéhoto odanenia? Je to nepekná hra s úradníctvom, stavať úradníctvo do mrzkého svetla poplatníctva (Různé výkřiky. - Místopředseda Špatný zvoní.) a znepriateliť úradníctvo s poplatníctvom. A najmrzkejšie bude to, keď štát zabere na konto 200 mil. Kč 500 mil. Kč a zbytok zasa upotrebí na sanáciu neviem akých bánk. Či Anglo-česká sporiteľňa poťažne jej kapitalisti súrnejšie potrebovali pomoc než ubiedení a zadlžení úradníci? Či sa tie tri sta miliony nemohly na zlepšenie úradníckeho položenia obrátiť?

Platebná schopnosť daňujúceho ľudu je vyčerpaná, nového obťaženia, nových bremien nesnesie. Gentský systém, obilné a živočišné clá, Haag a Paríž obťažia nad mieru poplatníctvo, nie tak nových baronov a zemepánov. Valnú čiastku týchto bremien bude snášať práve stredná vrstev, roľníci, živnostníci, obchodníci a malí konzumenti. Ľud už dosiaľ právom hromožil a hromoží na vysoké dane, najmä na Slovensku.

Dane od prevratu stúply na Slovensku 300 až 400%tami. Kým pred prevratom sa platilo na Slovensku 100% štátnej dane, 10% cestovnej dane, 15% župnej príražky a priemerne 150% obecnej príražky, dovedna 275%, zatiaľ sa teraz platí: 100% štátnej dane, 160% krajskej príražky, do 100% okresnej príražky, 200% obecnej príražky a na 16 druhov rôznych dávok a daní nových 100%, je to dovedna cca 660%.

Či sa už pomyslelo dakedy na to, z čoho má ten Slovák platiť toto nadmerné plus? Či snáď sa ľudu lepšie vedie? Má azda viac dôchodku, viac príležitosti k zárobku? Myslím a tomu je tak, že čím ďalej tým menej je tej zárobkovej príležitosti.

Príliv do Ameriky veľmi obmedzený, zo slovenských žúp odchádzalo na maďarskú dolnú zem do 40.000 sezónnych robotníkov, ktorí doniesli sebou celú mzdu, niečo peňazí, hlavne však obilia, strukoviny, ba aj masti. Teraz sa títo robotníci povalujú doma. Počet takýchto nevoľných zahalačov sa ztrojnásobil odbúraním priemyselných podnikov, textilných, baníckych, hutníckych a iných závodov. Slúchať, že Rybárpole má byť do r. 1933 odmontované! Či i to z bratskej lásky? V Čechách sa umele stavajú nové podniky, aby ľudia mali prácu, u nás sa podniky odburávajú. Tak sa zdá, že tendencia Prahy je Slovensko zariadiť na naturálny park, napúšťať medveďov, aby mali páni z poza Moravy peknú "podívanú".

Drastická poznámka! Ale čo iné pripomenúť po toľkých výkrikoch bez povšimnutia? Slovenské národné divadlo musí živoriť, slovenská muzeálna spoločnosť musí žobračiť na stavbu budovy. Ustanovizeň tá, ktorá udržiavala pred prevratom slovanského ducha a bez ktorej by martinská deklarácia nebola vskrsla. A čo je s ľudovým školstvom, čo je so strednými školami, čo s univerzitou a technikou na Slovensku? Ako sa staráte o to? Ani jediné nie je vybudované.

Nezamestnanosť na Slovensku rastie zo dňa na deň. Gentský systém slovenskému robotníkovi nepomôže, lebo toľko poľa má 70% robotníctva slovenského, že pri Bhodinovej práci si to vie obrobiť. Na toho sa gentský systém už nevzťahuje. Dosiaľ sa ubíjala živnosť a priemysel, teraz však sa českonemecký kapitál hodil aj na peňažníctvo, affilujúc, poťažne absorbujúc všetké slovenské bankové ústavy. Pomaly s odňatím reeskomptu nebude voľného slovenského peňažného ústavu.

Toto by sme radi počuli od povolaných v Lubochni na grandioznom shromaždení a nie fráze o agrárnej demokracii, o byrokratizme a refundácii. Pekná to demokracia, keď neroľník, ale politický veľmož berie zpred úst roľníka pôdu. Čo to za demokratického roľníka, ktorý nikdy neoral, nesial, súčiastky pluha nepozná a soberie 300 až 1800 kat. jutár poľa zpred úst 200 až 1000 rodín roľníckych. (Výkřiky: Dnes má továrny a sám to vyplatí!) Hej, a títo veľmoži, teraz naše kniežatá verbujú ľud na svoju záchranu tak iste, ako svojho času hradní páni.

Len slepý nevidí tendenciu depauperizovania Slovenska; vedie dobre, že chudobný človek je hotová opica, za kúštik chleba zapredá svoju mater, svoj rod a práva. Slovom, siaha sa po tom najsvätejšom, a to kradmou rukou. Či sa neboja autori tohoto pekelného diela, že v tomto chaose medzinárodných polemií môže ľahko nastať doba, že zastanci Slovače, ako sa nás zastali pri prevrate v nádeji bratského nažívania s vami, sa nás môžu ujať i teraz ako tých, ktorým sa naďalej krivdí?

Či ste už zabudli, bratia, na krivdy páchané na vás Rakúskom? A nepomyslíte, že také krivdenie vami nás bolí? Oj bolí, a to väčšmi, než vás bolelo, lebo krivdy od brata bolia dvojnásobne. Na ťarchách repartirujeme rovnako s vámi, ak nie viac (železničného tarifa), ale na dotáciách sme odstrkovaní.

Veľkým nevďakom je neocenenie toho dobrodinia, že vám prechovávame vyše 280.000 ľudí, dávame bielšieho chleba než naším.

Keď by ste si len tohoto boli vedomí, nemohli by ste reptať, že na Slovensko doplácate. Nechceme, aby ste doplácali, dajte Slovensku, čo mu od Boha, ale aj z obligácie pittsburgskej dohody právom prináleží. Chceme hospodáriť na svojej zemi voľne, chceme zachovať našu individualitu, naše tradície a pri tom kráčať s časom a dohánať, čo sme zameškali. Buďte presvedčení, že ak nám bude chybovať len toľko, koľko údajne doplácate na Slovensko, pridáme a poddáme sa tomuto centralizmu. Nepoznáte nás!

Uznám, že nie sme dosť realistickí, lebo sme žili dlho spolu a v súsedstve sentimentálnych národov, a nie ako vy spolu a v súsedstve vypočítavých Germánov, sme nasiakli sentimentalitou; vypočítavosti málo v nás. Duch doby to však nahradí. Nám dobre padne ísť do kostola pomodliť sa, ísť na púte atď. a sme pyšni, keď si niečo nového vytvoríme sami, necítime sa však dobre pod stálou kuratelou a keď nám cudzí dúcha do kaše. Som však presvedčený, že i pri veľkej našej sentimentálnosti by sme reálnejšie vedeli obrániť naše záujmy, našu zem, našu krajinu, než chránia naši dosavádni sverenci, veľmožovia. Neboli by sme prišli o drahé nám územia Spiše a Oravy. Boly by nám z reparácií odpočítané ťarchy vpádu ruského a bolševického. Z Haagu a Paríže by sme boli museli vyjsť aspoň tak, ako vyšly Rakúsko alebo Maďarsko.

Neráčte považovať tieto slová za demagogiu, za reč na ulicu, ona nie je tou, ani takou byť nechce. Celé Slovensko smýšľa a cíti takto. Verte, že i tí v tábore veľkých agrárov takto smýšľajú, čo ináč nemôže ani byť, lebo čo Slovák, to autonomista. Slovákov do svojho tábora vedeli zlákať korteši a velikáni len heslami a sľubami, prevzatými s programu slovenskej strany ľudovej alebo za groše, za materiálné výhody, korupciou a ozajstnou demagogiou. Ale nemajú smelosti, aby tie sľuby, tie žiadosti takto zlákaného voličstva uplatňovali tu z tejto tribúny alebo v ich kluboch. Tu sú až mlkvi. Tu si dajú pozor, aby nepadli do nepriazne svojich pánov a mandátodarcov. Len tou nenávidenou Hlinkovou demagogiou sa vedia priblížiť k srdciam ľudu, pri čom sa však cynicky smejú: "Ale sme ich dostali".

Slovensko pri vtelení Pittsburskej dohody do ústavnej listiny by vedelo najsť modus i bez takéhoto odanenia poplatníctva na riešenie krízy zamestnaneckej. I táto otázka dokazuje potrebu autonomie Slovenska. Len pri zavedení autonomie bude môcť ožobračené Slovensko vydýchnuť, reštaurovať sa. Ale naopak, kým nás budú dirigovať z Prahy ľudia, ktorí nás nepoznajú, a lokaji slovenského pôvodu, ktorí so Slovačou necítia, dotiaľ to pôjde na Slovensku tak ako dosiaľ, budeme hynúť, úrovne historických zemí sa nedožijeme. Sme tí startujúci závodníci, ktorí sú postihnutí trestom. Nie snáď preto, že by sme sa boli previnili, lež preto, že pažravosť historických zemí nepraje si mať v Slovensku a Podkarpatsku konkurentov. Že je tomu tak, sa nedivím. Je to dľa pravidla rasových spoločností: "Svoj k svojmu!" alebo "Prvšia košela než kabát". Lenže i týmto dokazujete fiktivnosť a frázovitosť doktriny jednotného národa, ktorým nie sme. I keď by ste chceli dokázať pravdivosť tejto doktriny, vaša vypočítavosť a skutky dľa hesla "Svoj k svojmu" budú vám vždy protirečiť. Veľkou chybou je, že ostávate veľmi v pozadí za verejnou mienkou Slovenska. Rád by som kvitoval mužnosť pána ministerského predsedu, keď by prehlásil, že cestou po Slovensku i zpozastien ornamentov a cez duše holdujúcich najprvšiemu občanovi republiky zbadal na Slovensku biedu, utajenú nespokojnosť, a to tak na poli hospodárskom ako i kultúrnom, slovom na celej čiare. Rád by som počul z týchto povolaných úst, že Slovensku je treba pomôcť. Je treba pestovať slovenský nacionalizmus, náboženstvo podporovať atď. Neráčte sa báť prejaviť pravdu, i keď ju hlása už 12 rokov tá nenávidená Hlinkova slovenská ľudová strana. Pán minister železníc Mlčoch mužne prehlásil, že trinásty plat zvýši dopravné tarify a že predloha táto nie je na čase, t. j. že v dobe hospodárskej krízy nie je oportunné prichádzať s návrhom, ktorý vyžaduje nové odanenie, lebo zvýšenie daní alebo dopravného ľud ťažko znesie. A je tomu tak, najmä slovenský ľud, slovenský priemysel, slovenské živnostníctvo a obchodníctvo nesnesie ďalšie, keď i to najmenšie odanenie.

Priamo hriechom by bolo obťažiť ešte viac poplatníctvo Slovenska. Ochromí to hospodársky život naskrze, proti čomu sa budeme musieť brániť všemožným spôsobom. Zamestnanectvu je treba tiež pomôcť. Tomu vyhnúť je ťažko. Lenže nie je treba siahať k tomu najdrastickejšiemu spôsobu: k zvyšovaniu daní, lež je potrebné hľadať a najsť iný vhodnejší modus. Je treba zredukovať výdaje a položky toho rezortu a také investicie, ktoré nie sú tak naliehavé. Zeme Česko a Morava zabraly z dosavádnych výdajov štátnych neprimeranú veľkú časť voči Slovensku, nech sa s ďalšími investiciami v týchto zemiach počká na istý čas. Annuity dlžôb z vzniknutia a oslobodenia republiky nech sa snížia, aby neskoršie pokolenia tiež pocítily, že nie zadarmo sa staly slobodnými. Pomerne mladí a práceschopní vysoko postavení úradníci nech sa neposielajú pred časom do penzie atď. Spôsobov na šetrenie na poplatníctve dosť, len dobrej vôle málo. Preč s pažravstvom a megalomaniou! Žijem v úfnosti, že vládné kruhy nebudú si zahrávať s trpezlivosťou poplatníctva a vyriešia túto chúlostivú otázku bez nového odanenia ľudu. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, kterým je p. posl. dr Lukavský.

Posl. dr Lukavský: Vážená sněmovno! Zákon o vánočním příspěvku státním zaměstnancům a učitelům jest opatřením na zlepšení neutěšeného hmotného postavení státních zaměstnanců a učitelů. Je to splnění slibu vlády při jejím vstupu do této sněmovny, že chce potřebám státních zaměstnanců věnovati náležitou péči.

Státní zaměstnanci volali po splnění tohoto slibu nesčetnými projevy. Je pravda, že nedosáhli splnění v té míře, jak žádali, ale přijímají i to, co se jim projednávaným zákonem poskytuje, jako pomoc, jíž za skutečných poměrů, v nichž žijí, nemohou postrádati.

Bylo by nesprávno a nespravedlivo, vytýkati našim státním zaměstnancům, že stále něco chtějí a že nejsou s ničím plně spokojeni. Bylo by to nespravedlivo především proto, že dosud spravedlivá úprava jejich hmotných poměrů u nás provedena nebyla a že ti, kdož jsou odkázáni na pevný, nedostačující plat a kteří ve svém životě následkem svého sociálního postavení mají mimořádné povinnosti, nejvíce pociťují vlny hladiny cen životních potřeb.

Problém státně-zaměstnanecký nutí zaměstnávati povolané činitele po válce nejen u nás, nýbrž ve všech kulturních státech, zvláště všude tam, kde do rukou státu bylo shrnuto velké rozhodování o poměrech mezi občany a kde rozsah této správy se neustále rozšiřuje. Bez velkého aparátu úřednického a zřízeneckého se tyto úkoly nedají plniti a mají-li býti plněny uspokojivě, musejí ti, kteří tu práci konají, býti placeni také, aby platy jejich byly úměrny drahotním poměrům a aby odpovídaly jejich způsobilosti, výkonnosti, pro něž musili přinésti velké oběti v nákladech na školské a jiné vzdělání. Na toto se při povrchním posuzování věci velice často zapomíná. O tom by však mohli podati nejlepší zprávy rodiče a sourozenci těch, kteří jdou do státní služby.

Stát je především takový, jaká je jeho správa. Tuto správu, chceme-li ji míti co nejlepší - a to občanstvo, jak je viděti z různých projevů, chce - musíme dáti do rukou státních úředníků a zřízenců nejschopnějších. Proto určujeme pro určité obory příslušné školské vzdělání a někdy i praxi v soukromých službách. Ba naše ústřední úřady jdou tak daleko, že na př. vysvědčení z měšťanské školy externisty nepokládají za rovnocenné vysvědčení žáka řádného na měšťanské škole, ač podle zákona jsou si ta vysvědčení rovna. Podobně je to u absolventů vyšších hospodářských škol; školy tyto jsou sice řaděny na roveň jiným středním školám, ale absolventi jich i z oborů, kde by se dobře uplatniti mohli, jsou vylučováni. Státní správa sama si vybírá ty, o nichž předpokládá, že budou nejvhodnější, kdož budou pro ten nebo onen obor nejschopnější. Při tom se nesmí zapomínati, že studium je stále dražší, že je stále nákladnější, ač neustále mluvíme o demokratisaci ve školství. Všimneme-li si, kdy na př. vysokoškolák si začne sám vydělávati a kolik si vydělá, srovnáme-li to jen s tím hmotným kapitálem, jejž musili jeho živitelé do jeho průpravy investovati, vidíme jasně, že jen ve vzácných případech nese kapitál, o nějž byli trvale ochuzeni ve svém životě jak rodiče, tak sourozenci, náležitý úrok.

Volají-li státní zaměstnanci, aby byli spravedlivě za svou práci placeni, pak je to docela přirozené, docela samozřejmé a bylo by nepřirozené, kdyby tak nečinili. Při tom musejí poukazovati nejen na současné drahotní poměry, srovnávati platy nynější s platy předválečnými se zřetelem ke znehodnocení měny a zdražení životních potřeb, nýbrž také na práci, kterou jim stát ukládá. Jistě nebude pak nikdo, kdo věc posuzuje objektivně, popírati, že období poválečné navalilo na státní zaměstnance úkolů mnohem více, než měli před válkou, a úkoly těžší. Nejméně to mohou popírati zákonodárci, kteří nepřehlednou řadou zákonů přidali k dosavadním zákonům tolik nové práce, že nutně z toho musí se rozšiřovati specialisace práce, neboť není možno, aby úředník, má-li svědomitě konati svůj úkol, ovládal takový rozsah, jako to bylo dříve.

Řekl jsem, že podobné starosti mají i v jiných státech. Nejnázorněji pak vynikne, zda požadavky našich státních zaměstnanců jsou oprávněny čili nic, srovnáme-li platy a výkonnost našich úředníků s platy a výkonností úředníků jiných států. Uvedu jeden názorný příklad. V pohraničních stanicích na půdě sousedních států slouží naši celní a železniční úředníci. Bavorský železniční vrchní inspektor koná v Brodu nad L. tutéž službu jako československý inspektor, onen má však ročně 4100 zlatých marek, přepočteno na československé koruny 32.800 Kč, ale československý železniční inspektor má pouze 19.800 Kč. Onen ve své hodnosti dostoupí po 12 letech 44.600 Kč, náš pouze 30.600 Kč. Říšskoněmecký železniční vrchní sekretář odpovídá svou funkcí našemu železničnímu adjunktu, onen má ročně 22.400 Kč a po 15 letech dostoupí našich 32.000 Kč. Tento má však jen 9000 Kč a dostoupí za tutéž dobu 18.000 Kč. Podobně tomu jest u celního úřadu. Říšskoněmecký celní inspektor a vrchní celní sekretář odpovídá funkcí našemu celnímu tajemníku a celnímu adjunktu. Říšskoněmecký úředník začíná s měsíčním platem 2298 Kč a dosáhne po 20 letech 3765 Kč, náš celní tajemník (VI. platová stupnice) po 21 letech má měsíčně pouze 2700 Kč, náš celní adjunkt (VII. plat. stup.) začíná s 1150 Kč a dosáhne za tutéž dobu 2150 Kč. Tak bych mohl číselně srovnáním ukázati od vrchního železničního inspektora až k pomocnému výhybkáři, že platy našich zaměstnanců jsou o hodně nižší, někdy až neuvěřitelně, ač konají oba stejnou službu a mají stejnou odpovědnost.

A u těch našich zaměstnanců, kteří s říšskoněmeckými slouží ve stejném místě, jako to je v pohraničních stanicích na půdě říšsko-německé, je tento nepoměr ještě křiklavější, neboť drahotní poměry pro oba jsou tu stejné, ba pro našeho československého zaměstnance ještě horší. Je pravda, že našim úředníkům se v takových místech vyplácí činovné podle Prahy, ale to nemůže naprosto vyrovnati mnohatisícový rozdíl v platech.

K tomu nutno připomenouti, že říšsko-němečtí úředníci nejsou naprosto spokojeni s těmi platy, jež mají, že i tam je velké hnutí za řádnou úpravu platů. V poslední době byl úmysl říšsko-německé vlády získati úhradu na reparační platy též srážkou 10% s platů státních zaměstnanců, ale návrh tento padl, ježto odpor proti srážkám ze řad státního zaměstnanectva byl tak veliký, že se nedal zlomiti.

Mluvíme-li již o těchto našich exponovaných úřednících, chci připomenouti naší vládě, že jest již v zájmu prestyže našeho státu ujmouti se účinně těchto úředníků. Každý kousek potravin, dovezený z našeho státu od příbuzných, se jim vysoko proclívá, obyčejný náš rohlík je tu pokládán za luxusní zboží. Staly se případy, že si vezl úředník z domova, z vlasti, koláče, když pak viděl při proclívání, nač by mu přišly, raději je poslal zpět; podobný případ se stal, když druh svým přátelům poslal několik lahví našeho piva. Toto proclívání obyčejných životních potřeb jde až do směšností. A naříká-li se u nás na vládu byrokracie, jest u úřadů říšsko-německých mnohem větší.

Není pochybnosti, že by úřady říšsko-německé byly milosrdnější, kdyby ke své bezohledné přísnosti nebyly hnány útoky tamního živnostnictva a obchodnictva. Tomu se nedaří dnes v Německu dobře a proto neustále volá státní orgány ke své ochraně, zvláště pak vidí velikou újmu pro sebe v pohraničí, doveze-li si někdo něco ze sousedního státu.

Celní a železniční úředníci, sloužící našemu státu v místech pohraničních na půdě sousedních států, měli zahraniční přídavky až do prosince r. 1919, kdy jim byly zastaveny. Tyto přídavky se sice přiznávají ve službě konsulární, ale nikoliv ve službě celní a železniční, ač tu jde stejně o prestyž státu jako tam a ač žijí úředníci tito za stejných drahotních poměrů. Upozorňuji důtklivě naši vládu, že bída našich československých zaměstnanců v takových místech neslouží ke cti ani v očích jejich spolupracovníků, úředníků říšsko-německých, a že jim zeslabuje jejich úřední postavení. Ale jde ještě o něco jiného.

Ti ze zaměstnanců, kteří jsou české národnosti, nemají v místě, kde působí, české školy pro své děti a říšsko-německá vláda zamítla žádost za povolení české školy soukromé. Musejí proto posílati děti své do školy německé, nebo děti jejich jezdí do české školy v pohraničním místě u nás. Tak na př. děti českých celních a železničních úředníků a zřízenců v Brodu nad Lesy jezdi drahou do české školy do Čes. Kubice nebo do Domažlic. Je zajímavo, že i naši němečtí zaměstnanci v Brodu nad Lesy raději posílají své děti do německé školy naší než do německé školy bavorské. Děti, které chodí do škol našich, musejí však míti povolení, že se zprošťují docházky školní ve škole říšsko-německé. Mám však v rukou výnos politického úřadu v Řeznu ze dne 28. května t. r., v němž se žákyním Zdence Skuhravé, Věře Žákové, Jarmile Pokorné a Libuši Prusíkové, bydlícím v Brodu nad Lesy, povoluje sice navštěvovati české školy v Čes. Kubici a v Domažlicích, ale zároveň připomíná, že po absolvování 8 školních let v čsl. národních školách, zůstanou-li nadále potom na půdě Bavorska, musejí učiniti ještě zadost předpisu o desetileté školní docházce, platnému v Bavorsku, a navštěvovati ještě školu bavorskou, školu pokračovací. Soudíme, že tento postup bavorského úřadu vůči příslušníkům našeho státu je nesprávný. Naši čeští celní a železniční úředníci nejsou tu vystěhovalci, konají v pohraniční stanici službu ve jménu našeho státu.

Jakým právem jim bavorský úřad předpisuje, že musejí ještě po osmileté docházce choditi 2 léta do školy bavorské a jakým právem jim předpisuje za dovolení, že smějí choditi do české školy ve vlasti, poplatek 5 zlatých marek? Jak je viděti, naši čeští úředníci ve službě pohraniční potřebují větší ochrany nejen po stránce platové, nýbrž i právní.

Mnoho nespravedlivostí v životě našich státních zaměstnanců zaviňuje to, že vojenská služba není započítávána do postupu a do pense. Nastoupí-li dva státní zaměstnanci službu, z nichž prvý není odveden, druhý ano, je tento za to, že konal vojenskou službu, trvale zkrácen proti onomu v postupu a případně i pensi. Neodvedený může právě v době, kdy jeho druh odvedený konal vojenskou službu, dosíci lepšího místa, dostává se pořadím kupředu a často ten, který se vrací z vojenské služby domů, těžce musí začínati svou dráhu znova, ba velice často musí zápasiti i o to, aby se do státní služby opět dostal. Některé státní úřady nepřijímají do svých služeb adeptů, kteří nejsou prosti vojenské povinnosti. Ale co mají takoví absolventi středoškolští v letech mezi absolvováním střední školy a posledním odvodem dělati? Kam mají jíti? Není škoda těchto mladých let nejen pro ně samy, nýbrž i pro stát? Je také samozřejmo, že to neprospívá ani národní obraně; není to dávno, kdy nynější ministerský předseda uznal oprávněnost stesků, že se dosud vojenská služba nezapočítává státním zaměstnancům do postupu a do pense, a prohlásil, že vláda připravuje příslušný zákon, neboť vidí-li ten, kdo chce najíti existenci svou ve státní službě, že vojenskou službou bude proti tomu, kdo ji nekoná, poškozen, nejde do vojenské služby s chutí a činí vše, aby se jí vyhnul. Zákon o započtení vojenské služby do postupu a pense státním zaměstnancům je spravedlivým požadavkem státních zaměstnanců a je také v zájmu jak státní správy, tak naší národní obrany.