Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Keibl. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Keibl (německy): Vážené dámy a pánové! Než se počnu zabývati zákonem, který jest na denním pořadu, musím jistě, jsa donucen zvláštními poměry, promluviti o zcela nehorázných událostech, které se zde v Praze od tří dnů opakují a které prozatím včerejší noci dosáhly svého vrcholu. (Různé výkřiky německých poslanců. - Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Keibl (pokračuje): Jsou to zcela nehorázné případy, které se zde dějí a které, jak myslím, nemohou býti posuzovány jako jednotlivé zjevy, nýbrž na které dlužno pohlížeti jako na konečné výsledky nebo prozatímní konečné výsledky četných předpokladů (Různé výkřiky.), které především jiným ukazují zde celý systém, který se konec konců obrací proti nám Němcům. Člověk by se domníval, že jest to šílenství, co se zde děje na ulicích, pod patronancí české nár.-demokratické strany, pod patronancí strany národně socialistické a pod patronancí této desolátní skupiny Perglera, Stříbrného a druhů. (Výkřiky posl. dr Perglera.)

Ale to není jen šílenství, jest v tom i methoda a o to právě jde. Političtí záškodníci jsou zase jednou při práci. (Výkřiky posl. dr Perglera. - Různé výkřiky.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Keibl (pokračuje): Duše českého lidu zase jednou vře. (Výkřiky posl. dr Hassolda, Horpynky, Gajdy, Matznera, dr Hanreicha. - Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Keibl (pokračuje): Duše českého lidu zase vře. (Výkřiky posl. Gajdy a dr. Hassolda. - Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Keibl (pokračuje): Duše českého lidu zase jednou vře, a do varu byla přivedena...... (Výkřiky posl. dr Perglera, Horpynky, dr Hassolda, Matznera a komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Keibl (pokračuje):...... jistým bulvárním tiskem. (Různé výkřiky. - Hluk.) Konstatuji, že tato štvanice českého bulvárního tisku jde dále a že jejího konce pravděpodobně ještě nelze dohlédnouti. Spíše se zdá, že se člověk musí zaříditi na všechny tyto věci jako na normální stav, ale nám jest samozřejmé, že my zástupci německého lidu nesmíme snášeti takové věci.

Jest skutečně pravda, že vlastní příčinou všech těchto věcí jest předvádění několika německých zvukových filmů? Nechci přece poukazovati, že se zde německé zvukové filmy předváděly celé týdny a nikdo se o to nestaral, a náhle, řekl bych ve chvíli, kdy se zdá, že minula cizinecká sezona, kdy minula doba mezinárodních sjezdů, kdy se domníváte, že jste mezi sebou, vzpomínáte si, že se máte rozčilovat. (Posl. dr Pergler: Takovým způsobem se opovažuje Němec v československém parlamentě mluviti o lidech, kteří byli při zakládání republiky!) Vy mlčte, pane Perglere! (Různé výkřiky. - Hluk.) Po týdny se nikdo nerozčiloval a nyní najednou se rozčilují. (Výkřiky posl. Horpynky.) Co se všechno stalo v minulosti? (Výkřiky německých a komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Keibl (pokračuje): V létě mohly pod ochranou vlády (Hluk trvá.) české tělocvičné spolky, Sokolové, vyjíti do německých obcí, do německých měst a nedělali tam zaboha nic jiného, než že veřejně velmi těžce provokovali německé obyvatelstvo. (Potlesk na levici.) Musím říci, že to byl velký kus troufalosti vůči našemu německému obyvatelstvu a musím mu s tohoto místa vysloviti poděkování, že si zachoval své nervy a nenalétl na provokaci. To by byla bývala příčina, aby se jednou dostala do varu duše německého lidu (Souhlas na levici.), to by byla zaboha bývala příčina, aby reagovala na všechny tyto věci a ukázala, kdo vlastně bydlí tam venku a kdo vlastně jest pánem v domě. Ale německé obyvatelstvo zachovalo klid, chovalo se vzorně. Především ukázalo, že německý lid stojí na vysokém stupni kultury a civilisace (Potlesk na levici.), že německý lid stojí ohromně vysoko nad těmi, kteří nedovedou nic jiného, nežli ve tmách, v noci lákati pochybné existence z tmavých zákoutí a štváti je na klidné státní občany. Rozdíl jest tak velký, že se vlastně nemusí již nic jiného připojovati. Chování německého obyvatelstva a chování českého obyvatelstva v posledních dnech mluví za celé svazky. (Hluk trvá.) Prodělal jsem včera tyto demonstrace, nikoliv jako činný účastník, nýbrž že jsem se tam dostal náhodou a vím, co se tam všechno stalo. Do kavárny "Elektra" se střílelo. (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte! - Různé výkřiky.) V četných kavárnách a biografech se pustošilo. (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid. (Výkřiky.)

Posl. dr Keibl (pokračuje): Co má proboha dělati se zvukovým filmem německé divadlo, místo zcela jiné kulturní činnosti, místo, které přece vlastně - není to tajemství - jest společným kulturním místem i českého obyvatelstva, neboť jest přece známo, že i české obyvatelstvo částečně ukájí své kulturní potřeby v německém divadle. Velmi mnoho okenních tabulí bylo rozbito. To by se ještě dalo oželeti. Ale jak přijdou k tomu klidní návštěvníci kulturního podniku, aby se takřka dostali do nebezpečí, že panikou a vším, co s tím souvisí, utrpí škodu na těle? To jest veřejné ohrožování, které v sobě obsahuje zločin veřejného násilí. (Výkřiky posl. dr Hassolda.)

Ale jak se při tom osvědčila policie? Jsem poslední, kdož volá po policii, jsem poslední, kdož nedovede oceniti svobodu státního občana. (Výkřiky posl. dr Hanreicha.) Když pozoruji rozdíl, jak jest policie hned hotova, když jednou někde demonstrují dělníci, jak jest hned hotova rozehnati skupiny, které hájí svých hmotných statků, a jak s nimi jedná, a když si uvědomím rozdíl včerejší činnosti policie, jest to jako bych musil říci: Zde policie přímo pomáhala. Policie nestála na straně ohrožených, stála na straně demonstrantů. Se zářícím obličejem šla podle průvodu demonstrantů, zřejmě se radovala, když zase jednou byly pronášeny hanlivé výkřiky proti židům a proti Němcům a úmyslně se vyhnula tomu, aby včas přišla na místo ve chvíli vzbouření. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.) Dovedla si to vždy tak zaříditi, že přišla až po činu. (Výkřiky. Hluk.) Pánové, včera to byl čtvrtý den, co se děly takové věci. (Hluk.) Policejní presidium musilo takové věci předvídati a když jich nepředvídalo, pak zaslouží, aby bylo vyhnáno. Uhlídáme, co se stane dále. Nesmíme se domnívati, že jsou to ojedinělé zjevy, že jsou to věci, které se stanou dnes a zítra zmizí navždy. Pánové, v celé této věci vězí systém. Domnívám se, že to vychází přímo od proslavené řeči pana předsedy vlády Udržala v Lipanech, kde ukazoval, že Československo jest prý se všech stran obklopeno nepřáteli, a při čemž již tenkráte takřka ukázal, kde jsou domnělí nepřátelé, kteří by měli býti při příležitosti vzati na mušku. Počínaje od této řeči přes sokolské vpády do německého území (Výkřiky posl. Gajdy a Horpynky. - Hluk.), přes nádherné chování ministra pro věci zahraniční dr Beneše v Ženevě (Hluk.) až k včerejším událostem vede jedna čára. (Hluk trvá.) Domníváte se, pánové s české strany, že by bylo tak příliš těžké opatřiti vám případně revanche? Domníváte se, že by bylo tak příliš těžké v Rakousku a v Německu vice versa podniknouti takové věci i proti české kultuře? Ovšem nemůžeme jinde schvalovati toho, co zde označujeme za nesnesitelné a neslýchané; ale konec konců i zde jednou trpělivost praskne a nehledě k tomu: Nejsme odpovědni za to, co se jinde stane, kdyby jinde v německé říši a v Rakousku uznali za nutné jasně uvědomiti zdejším živlům, že přece nejsou samy na nějaké české zeměkouli, že se musejí přizpůsobiti evropskému kulturnímu světu. (Výkřiky posl. dr Perglera a dr Hanreicha.)

Pánové, žádáme vydatné ochrany německého majetku a německé osoby, žádáme, aby se sem dostavil ministr vnitra a otevřeně prohlásil, co zamýšlí podniknouti na ochranu německého majetku, německé kultury a německé osoby. Ale zároveň činíme i politické strany odpovědnými za to všechno, co se stalo, a za to všechno, co se snad ještě stane. A opakuji ještě jednou: Jsme přesvědčeni, že to bude pokračovati a že to bude den ze dne horší a že nemáme příliš daleko k poměrům, které jsme již jednou zde viděli, jenže tehdy byly jiné příčiny. Žádáme od německých vládních stran, od německých ministrů, aby se ujali těchto věcí a bojovali s námi takřka v jedné řadě. Vyhražujeme si další opatření parlamentního a agitačního druhu v každém směru, až budeme věděti, jak byla tato věc konečně vyřízena. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Nyní chci přejíti k předmětu denního pořadu. Podstatou tohoto zákona, který dává státním úředníkům almužnu a chce se ukazovati něčím více než čím jest, nechci se meritorně zabývati, to již naše strana učinila. Ale chci toho, že vláda považovala za nutné poskytnouti v této době státním úředníkům něco více než jindy, použíti k otázce, proč se to vše opravdu stalo. Musejí to býti zcela zvláštní hospodářské poměry, které pohnuly pana ministra financí, jenž se jindy těžce dá pohnouti, aby otevřel svůj měšec a s mnohými "kdyby" a "ale" poskytl něco ubohým státním zaměstnancům. Důvodem jsou špatné hospodářské poměry a tak mne to automaticky a samo sebou svádí ke krátké úvaze o dnešním hospodářském postavení. Existuje totiž právě tato

souvislost a poněvadž hospodářské postavení, ve kterém dnes žijeme, jest tak mimořádně těžké, jest zapotřebí, aby se o tom jednou ve sněmovně promluvilo, tím spíše, že odpovědní činitelé, jak se zdá, nemají naprosto žádného zvláštního zájmu, aby se touto věcí blíže zabývali, ba že zde vládne přibližně mínění, že hospodářské-špatné postavení, hospodářská krise existuje jen tehdy a potud, pokud vláda považuje za dobré je přiznati. Pokud nebyla oficielně přiznána, není jí. A víme zcela dobře, že pan ministr financí ještě dnes stojí na stanovisku, že taková hospodářská krise existuje jen částečně nebo vůbec neexistuje. A přece jest stále jasnější, že nynější hospodářské nesnáze jsou naprosto vážné povahy. Jde o světový zjev, nikoliv o obyčejnou krisi, nýbrž o důsledky pronikavých změn v organismu světového hospodářství, které byly způsobeny především místy příliš silnou racionalisací, úsilím o vytvoření průmyslů v nových státech jakož i poklesem spotřebitelské síly širokých vrstev obyvatelstva. Zřejmě máme co dělati s porušením rovnováhy výroby a spotřeby, nutná rovnováha nemůže býti nalezena. Hospodářské číslice Československa jasně projevují tento nepříznivý vývoj. Tak stouply konkursy ze 34 v červnu 1929 na 72 v květnu 1930 a 76 v červnu 1930, 66 v červenci 1930. Vyrovnání bylo v srpnu 1929 185, letos v květnu 394, v červnu 317, v červenci 315. Nezaměstnaných uchazečů o místa bylo v dubnu 1930 79.721, v dubnu 1929 43.094, v květnu 1930 77.669, v květnu 1929 36.186, v červnu 1930 73.464, v červnu 1929 34.434. Rozsah nezaměstnanosti jest však daleko větší, poněvadž v uvedených číslicích nejsou obsaženi nezaměstnaní, kteří se nepřihlásili u ústavů pro prostředkování práce, tudíž dělníci částečně zaměstnaní. Pracovalo-li se ještě v říjnu 1929 1,969.380 hodin přes čas, pracovalo se v dubnu 1930 475.434, v květnu 1930 384.784, v červnu 1930 583.421 hodin. Na železnicích klesl počet přistavených vozů v době od ledna do června 1930 o 196.000 proti stejné době vloni. Stále vidíme a slyšíme, že se v rozličných podnicích zavádí pouze částečná pracovní doba, že se hromadně vypovídají dělníci, že se podniky, i staré a vážené, zastavují a likvidují. Při tom nelze se ovšem nezmíniti, že někteří hospodářští vůdcové nynější krise přímo zneužívají, aby pod záminkou nutné centralisace podniků stará, života schopná pracovní místa jedním škrtnutím péra rušili a postižené dělníky s jejich rodinami vydali všanc hladu a bídě. Mám na mysli železárny v Rotavě-Anenském Údolí a továrny Mauthnerova koncernu v Ploučnickém údolí. Každý člověk znající poměry ví, že nebylo nutno zrušiti rotavské železárny. Jen lidé, kteří úplně ztratili veškerý cit pro sociální odpovědnost, poněvadž po léta dostávali nezměrné platy a tantiemy, mohli se prostě přenésti přes všechny pochybnosti, které jim rozličné strany včas a důtklivě přednesly. Úplně stejně je to s textilními podniky v Ploučnickém údolí, i když se tam velké umírání neprovede najednou, nýbrž pozvolna. Jest zcela zvláštní, že vláda, která jinak ráčí svůj nos strkati do každé maličkosti - připomínám oblíbené špehounské aféry s nevinnými turisty - nepodnikla zde zhola nic, aby zabránila tomuto herostratickému podnikání. Naopak, velice spokojeně se na to usmívala a všechno to schválila, ba ještě více; byl učiněn pokus pro obyvatele Rotavy a Anenského Údolí, kteří zůstali bez chleba, vytvořiti nové výdělečné možnosti. To by bylo šlo jen s pomocí vlády. Vláda tuto pomoc odepřela. Důvod, dámy a pánové, jest velmi jasný, neboť jde především o německá území, o německé dělníky, a tu se ovšem zhola ničeho nedosáhlo. (Výkřiky komunistických poslanců.) Rotavské železárny nebyly vlastně zrušeny, byly jen přeneseny do Ostravy, aby se tam poskytlo více možnosti ku práci. Totéž se děje s textilními podniky v Ploučnickém údolí. I ony nebyly zrušeny, ale spojují se s textilními podniky kolem Náchoda a tím se vytváří v českém území větší pracovní možnost, velké průmyslové středisko na útraty německého území, německého pracovního místa, německého hospodářství.

Nyní nemůže nikdo říci, bylo-li již dosaženo nejhlubšího bodu všeobecného hospodářského úpadku či nikoliv, a ještě méně, připojí-li se k tomu ihned byť sebe nepatrnější vzestup nebo - a to jest pravděpodobnější - nevzroste-li nejhlubší bod hospodářského postavení takřka v rovinu, na které zůstane po nějakou dobu hospodářská posice, než se vzpamatuje a snad pozvolna začne zase stoupati. Pro tento stát jest těžkým zatížením jeho četný průmysl, který mu zbyl po Rakousku. Jest pro jeho vnitřní trh příliš veliký, a přece má vnitřní trh ohromný význam pro hospodářství každého státu. Vláda a všechny hospodářské organisace musejí usilovati, aby jej nepřetržitě pozorovaly a posilňovaly jeho způsobilost kupovati. Zdejší vnitřní trh má v nejlepším případě 14 milionů spotřebitelů; i v dobách normálních jsou jejich potřeby zcela nerovné. Slovensko a Podkarpatská Rus stojí, pokud jde o jejich kulturní a civilisační potřeby, ještě daleko pod průměrem západního Evropana. Ale i v západních zemích tohoto státu se jen místy dosahuje tohoto průměru, nikdy však není překročen. Spotřeba Československa jest i v normálních dobách taková, že se musí říci, že má ráz maloměšťácký. Ale nyní nežijeme naprosto v normálních dobách. Ohromná většina spotřebitelů má příjem hluboko pod zákonitým existenčním minimem, jen málo kdo ho dosahuje a jen zcela nepatrné výjimky se drží nad ním. Proto se všude spotřeba omezuje na věci nezbytně nutné, ba místy lze přímo mluviti o stávce kupujících. Beztoho neveliký vnitřní trh se tím ještě zmenšuje. Tím trpí stav živnostenský a obchodnický, obchodníci v drobném, tlak se vrací opět nazpět a zasahuje velkoobchodníka a výrobce. Tento zase omezuje provoz svého podniku, dochází k novému propouštění dělníků a zaměstnanců. Ale tím se zase celé množství spotřebitelů dostává do hospodářských nesnází, jejich hospodářská síla se rdousí, vnitřní trh zase slábne a circulus vitiosus jest uzavřen. Kdo věří, že se opatřeními, jakým jest na př. 13. měsíční plat úředníků, něco trvale zlepší, ten se ovšem asi těžce zklame. Jistě nemusím teprve vysvětlovati, že považuji za nezbytně nutné, aby tato almužna, která se pyšně nazývá 13. měsíčním platem, kterým vůbec není a která přichází na svět s takovým rámusem, jenž by byl hoden lepší věci, byla úředníkům co nejrychleji vyplacena. Ale považuji za svou povinnost ukázati, že se tím nepomohlo váznoucí spotřebě, krisi na vnitřním trhu, a že ani spotřebitelským vrstvám, pokud jde o úřednictvo samo, ani zdaleko nebylo poslouženo, že se musí podniknouti ještě mnoho jiného a že si zvláště vláda nesmí mysliti, že tím již bylo nyní snad všechno vykonáno a že skutečně nezbývá již co dělati.

Po této stránce jsou snad všichni za jedno, že nedostatečný odbyt může býti stupňován nikoliv nějakou příští inflací kupní síly spotřebitelského obyvatelstva, nýbrž jen tím, že se učiní opatření, která umožní, aby ceny všeobecně a trvale klesly. Vždyť jest zcela zřejmé, že ceny skoro všech surovin klesly tak jako nikdy dříve. Měď, zinek, guma, káva, vlna, bavlna a nyní zase v Americe obilí mají nejnižší kursy. Člověk by se domníval, že to musí míti účinek i na ceny našeho vnitřního trhu. Ale z toho mnoho nevidíme, nemůžeme naprosto říci, že by ceny na vnitřním trhu klesaly stejně jako ceny surovin na světovém trhu. Konečně jest i v normálních dobách úkolem celní ochrany zabrániti, aby se následky zahraniční krise neprojevily hned v celé své síle na domácím trhu. Ale nyní jsou přece jen jiné poměry. Nelze popříti, že ceny většiny potřeb skutečně k živobytí nutných přesahují kupní sílu největší části našeho obyvatelstva. Mají-li se obě části, kupující a prodávající, sejíti, musejí se k tomu vytvořiti předpoklady. Podle rázu tohoto případu může jimi býti jen to, že stát umožní prodávajícím, tedy podnikatelům, výrobcům, živnostníkům a obchodníkům snížiti ceny zboží. Žádný prodávající nemá zájmu na drahých cenách. Ví zcela dobře, že více vydělá a snáze vydělá, může-li prodávati lacino a mnoho, než když musí prodávati draze a zřídka. Tedy na straně prodávajících jest sice vůle, ale ve většině případů nemají možnosti, aby sami a bez pomoci státu tak dalece snížili ceny zboží, aby se zahájil normální styk mezi oběma stranami v téže míře, jako kdysi v minulosti.

Ale nesmíme pozorovati jen vnitřní trh, musíme pozorovati i trh zahraniční, to znamená náš vývoz. Náš vnitřní trh jest malý, náš průmysl jest velký. Nemůžeme se spokojiti s vnitřním trhem. Kdo to od něho žádá, ten žádá, aby uzavřel většinu svých podniků, jejichž dělníci a zaměstnanci by byli propuštěni. Zvětšovati zástup nezaměstnaných však znamená stále více a trvale zeslabovati vnitřní trh. O ztrátě kapitálu spojené s takovými opatřeními raději nebudu mluviti. S druhé strany má tak malý a slabý vnitřní trh, jako jest vnitřní trh Československa, jen jedinou velkou výhodu z toho, když jest domácí výrobě otevřen velký světový trh a otevřen zůstane. Tím se dostává četným odvozeným existencím stálého výdělku, se kterým zvyšují kupní sílu svou a svých druhů. Pro výrobu jest získán zcela jiný podklad, normální výrobní výdaje se snižují, a proto může býti zboží dodáváno vnitřnímu trhu levněji, než je může dodávati výroba zařízená výlučně na vnitřní trh. Ale i zde nelze postrádati pomoci státu. Musíme však s velkým údivem, ba s rozhořčením konstatovati, že státní správa nevěnuje žádné pozornosti všem těmto otázkám.

Kapitolou pro sebe jest otázka opatření úvěru. Představíme-li si, že bankovní úrok činí 4%, musíme se vlastně diviti, že ve skutečném úvěrním styku nelze nikde dostati peníze na 4%. Když dnes v Československu někdo hledá peníze na nějaký účel, i k účelům produktivním, doví se, že musí platiti 7, 8 a ještě více procent. Zdá se, jakoby Národní bance scházela odvaha zasáhnouti na peněžním trhu jako regulátor. Zdá se, jakoby zde byla spáchána chyba, kterou nepochybně může napraviti jen vláda. Národní bance musí býti umožněno, aby mohla zde skutečně zasáhnouti jako regulátor, tak aby se úvěrní úroková míra ve skutečnosti příliš nelišila od bankovního úroku. Vždyť na jistých místech jest dosti kapitálu. Jenom neni možno za dnešních poměrů tento kapitál svésti tam, kde je ho zapotřebí. Nechci upozorňovati, že cesta hledajícího úvěr přes úvěr poskytujícího až tam, kde se mu úvěru dostane, jest neobyčejně dlouhá a trnitá, posázená všemi možnými byrokratickými věcmi, a že trvá půl roku a často ještě déle, než osoba úvěr poskytující vše prostuduje a pročte a vytvoří si mínění, zasluhuje-li uchazeč úvěru, než se mu konečně úvěr poskytne. To vše jest zdlouhavá cesta, příliš dlouhá a vysvětlitelná jen tím, že právě místa, u nichž se kapitál hromadí, jsou přibližně sestrojena tak jako staré spořitelny. Míním rozličné pojišťovny, především Ústřední sociální pojišťovnu. Vycházíme-li ze zásady, že úvěry poskytované těmito ústavy musejí míti sirotčí jistotu, jistě pochopíme, že musejí dbáti jisté opatrnosti, které se snad nemusí dbáti u bankovních úvěrů. Jsem poslední, který by o tom pochyboval, ale tvrdím, že přece by měly býti prostředky a cesty, aby toto ohromné množství peněz, které bylo odňato výdělečnému hospodářství, bylo zase tomuto výdělečnému hospodářství vráceno, a nemusil by se uváděti v pohyb tento ohromný byrokratický aparát, a nebylo by zapotřebí tolik času, takže uchazeč o úvěr jest nucen v době, kdy svého laciného úvěru nemůže užíti, sám požádati jiné bankovní ústavy a ovšem za tuto prozatímní pomoc platiti částky daleko přesahující to, co hospodářství za dnešních hospodářských poměrů může unésti z titulu úvěrních poplatků. Tato otázka není včerejší a dnešní, nýbrž již včerejší a předvčerejší. Rád bych, aby vláda konečně jednou pomyslila na to, zdali by se nemělo a nemusilo již nyní nutně pomoci obchodu, živnostem a výrobě a nebylo-li by na místě, aby rychlým poskytováním úvěru všechny tyto věci přinesly užitek produktivnímu hospodářství a tak aby bylo zase pomoženo vnitřnímu trhu.

Pokud jde o vývoz, musíme konstatovati, že již po několik let přebytek v rozvaze zahraničního obchodu mizí. Od r. 1929 zmenšuje se také úhrnný obrat v zahraničním obchodu. Statistika ukazuje za rok 1930 zase lepší čísla. Ale nesmí nás klamati, pokud jde o nynější nesnáze. Jak totiž vlastně došlo k těmto lepším číslům? Nuceným prodejem hotového zboží v cizině za každou cenu a jen proto, aby byly uhrazeny naléhavé bankovní dluhy. Proto čísla v zahraničním obchodu zdánlivě stoupla, s druhé strany proto klesl dovoz, poněvadž bylo dlužno se omeziti při dovozu surovin, ale nikterak snad proto, že by se jich vůbec mohlo postrádati. Z přebytků rozvahy zahraničního obchodu takto dosažených nemusí pan ministr obchodu a pan ministr financí opravdu míti radost. Doby, kdy stát mohl stále ukazovati na přebytek obchodní rozvahy vyšší než 2 miliardy Kč, jistě navždy minuly. Nejdůležitějším důvodem trvalého zhoršení rozvahy zahraničního obchodu jest, že se nejdůležitější vývozní zboží setkává na světovém trhu se stoupajícími nesnázemi při odbytu. Tak klesla hodnota vývozu cukru, která r. 1924 činila 2.431,695.000 Kč, r. 1929 na 1.068,299.000 Kč, hodnota bavlněného zboží z částky poněkud přesahující 3 miliardy v r. 1927 asi na něco více než 2·8 miliard r. 1929, hodnota lněného, konopného a jutového zboží ze 722 milionů v r. 1927 na 641˙9 milionů r. 1929. Mimo to zahraniční vývoz do Německa v době asi 3 let klesl o více než 2 miliardy. Vývoz do jihovýchodní Evropy klesl, ale Jugoslavie mohla v letech 1924 až 1928 svůj vývoz do Československa zdvojnásobiti a do Německa skoro ztrojnásobiti. Československo jest se svým zahraničním obchodem stále více zatlačováno do vzdálenější ciziny. Tak se jeho postavení v politice zahraničního obchodu rok od roku zhoršuje. Stále výše se zdvihají zdi celní ochrany kolem jednotlivých států a překážejí tak nutné výměně zboží, stále více se mrhá kapitálem, což jest způsobeno nesmyslným úsilím nově povstalých malých států o soběstačnost a často zcela pochybenými opatřeními k moderní racionalisaci podniku.

Státní správa vidí tento vývoj, ale nepomýšlí na to, aby pomohla, nikoliv, ona sama vlastními opatřeními počíná zostřovati všeobecný hospodářský stav. Vždyť jest správné: všem průmyslům se nedaří špatně, mnohým se daří dokonce velmi dobře. Těžký průmysl a zbrojařský průmysl nemůže skutečně naříkati na špatné obchody. Zde jest to česká zahraniční politika, která dovoluje těmto pánům žíti jistě a dobře. I mnoho českých živnostníků, stavitelů, truhlářů a pod. si snad dobře vydělává, poněvadž se již mnohem dříve než nějaký jiný smrtelník dovídají o rozepsání státních staveb a mohou se spoléhati, že je jistě dostanou, provádějí-li se v německém území. To jest také zvláštnost státní péče o živnosti a dělníky: Co československý stát staví v německém území, musejí provésti cizí české firmy a dělníci. I dlaždičské práce v Děčíně zadala pošta jisté pražské firmě. Němečtí dělníci v místě nemají zaměstnání; to nic nedělá, oni mohou zůstati bez zaměstnání. Německý živnostník v místě vydělává málo, to nic nedělá. Přivede se český živnostník a převezme stavby. Vždyť jsme právě nyní opět viděli v Rumburku, kde se stalo právě totéž. Tam se staví státní obytný dům, větší objekt. Všichni stavitelé z města podali oferty, aby jim stavba byla zadána. Dostal ji ovšem pražský stavitel, který tam přivede své lidi a tak znovu pomáhá zvětšovati tamější nezaměstnanost, a to s podporou vlády. Německý živnostník a dělník se může dívati, jak se výdělek, který mu patří, poskytuje se státní pomocí Čechům.

Tedy po této stránce mají pravdu ti, kdož tvrdí, že jest jen částečná deprese, že nelze mluviti o všeobecné krisi. Bedlivě pozorujeme poměry v našich německých župách. Tu ovšem uvědomují nás zástupy nezaměstnaných, prázdné krámy, tiché továrny a plné návěštní tabule před soudy, že jsme v hospodářské krisi, jejíhož konce nelze bohužel dohlédnouti. Víme dobře, že se nemůžeme úplně zbaviti vlivu světového hospodářství, ale nenahlížíme, že bychom nutně musili vésti hospodářský boj na dvě fronty: jednou nevyhnutelný proti světové krisi, po druhé nepochybně rovněž nevyhnutelný proti zvláštní české hospodářské krisi.

Dnes jest všeobecně známo všem osobám činným v hospodářském životě, a to bez rozdílu národnosti a náboženství, že jen nemírná daňová břemena nedovolují výrobci a obchodníku snížiti ceny zboží, zahájiti lepší soutěž s cizinou a tak lépe moci hospodářsky pracovati. Československo má přednost, že jest jedním ze států nejbohatších na daně. Ani Německo a Rakousko neukládají výrobě taková břemena jako Československo. A ačkoliv jest to notorické, všeobecně známé a uznávané, chce pan ministr financí nyní uvaliti na hospodářství ještě další břemena, aby zcela nebo částečně získal úhradu pro 13. měsíční plat. Pomýšlí se nikoliv na snižování veřejných břemen, nýbrž na jejich zvyšování. Raději převrátí pan ministr financí svůj osvědčený způsob, totiž že snižoval rozpočet ročně o několik milionů, a předkládá nám letos rozpočet, který jest skoro rozpočtem inflačním. Ustoupil i od svého starého požadavku, aby nutné peníze byly sehnány úsporami na pravém místě. Úspory, pánové, úspory na pravém místě, o tom se zde již mnoho debatovalo a rozprávělo. Každoročně se zpívá táž písnička, písnička o šetření na pravém místě. My, němečtí nacionálové, víme, že se v tom s vládnoucími nesetkáme tak brzy na jedné čáře. Vždyť jest to zvláštnost české politiky, která od r. 1918 zůstává stále stejná - s německými vládními stranami nebo bez nich - že se totiž finanční síly státu nemírně přepínají ve službách udržení mírového diktátu versailleského, ve službách politiky proti Německu, proti všemu německému vůbec, proti nám sudetským Němcům zvláště a to bez zřetele na národohospodářské základy tohoto státu. Proto tedy chceme, aby se šetřilo právě tam, kde Češi jsou ochotni obětovati vše, i svůj poslední rodinný šperk, když to musí býti. Tak se tedy nikdy nesejdeme, mezi námi plyne proud krve a slz, pramenící ve Versaillích a Saint Germainu.