Dále je to otázka úhrady, o kterou tu jde v souvislosti s předloženou osnovou. Hovoří se již po měsíce zejména o zvýšení železničních tarifů. Je samozřejmé, že spojitost obou opatření vyvolává rozruch ve veřejnosti, zvláště v dělnické. Nelze popírati, že provedením zákona vzniknou státu a státním podnikům zvýšená vydání, toto zvýšení je však do značné míry kryto úsporou na remuneracích, které byly dosud vypláceny. Zbylý náklad není takový, aby si vyžádal opatření tak pronikavého, o jakém se hovoří.

Zvýšení osobních tarifů nemá býti spojováno s osnovou 13. služného proto, poněvadž těžká finanční situace železničního podniku má hlubší příčiny než vánoční příspěvek zaměstnancům. Jde především o důsledek všeobecné hospodářské krise a pak o názor některých rozhodujících činitelů.

Je samozřejmě, že ohromný pokles výroby průmyslové musí se odrážeti na železničním podnikání, odkázaném na převoz surovin a hotových výrobků; vyrábí-li se méně, je o to slabší provoz. A protože je dráha odkázána převážně na příjem z nákladní dopravy, klesá úměrně s oslabenou dopravou i tento příjem. Konkurence automobilové dopravy, byť nesporně silná, je však v této krisi našich drah druhořadou příčinou. Vedle toho nelze se na železniční podnik dívati tak jako dosud, že je totiž povinen krýti ze svého provozu všechny investice a při tom odváděti - daleko přesněji než podniky soukromé - všechny daně. Železnice nejsou a nebudou nikdy podnikem výdělečně činným; celá veřejnost včetně řady ministerstev by se vzbouřila, kdyby dráhy začly nejen v teorii, nýbrž i v praksi dělati tarifní politiku na obchodním základě. Není-li pravdou, že dráhy jsou obchodně výdělečné, protože toho prostě poměry nedovolí, pak nelze se brániti otázce, jak musí stát postarati se o zajištění prosperity podniku.

Tolik jsem chtěl uvésti proto, aby si veřejnost, hlavně dělnická, uvědomila, že hovoření o zvýšení tarifů ve spojitosti s osnovou zákona o vánočním příspěvku jest úmyslné. Finanční krise drah má daleko jiné příčiny než bídné platy zaměstnanců. Je samozřejmé, že úpravy těchto bídných zaměstnaneckých poměrů má býti využito k pokusu o léčení této krise, ale tento pokus dlužno ihned uvésti na pravou cestu.

Shrnuji své vývody v toto konstatování; Naše strana bude pro osnovu zákona o vánočním příspěvku hlasovati, protože z její iniciativy je tu podnikán pokus o částečnou reparaci ztrát, jichž doznali státní zaměstnanci za minulého režimu; spojuje však toto své stanovisko s výplatou minimálních obnosů, a to i pro smluvní zaměstnance. Vytvořivši takto základnu pevného nároku, bude se strana domáhati v budoucnu změny 70% kvoty v plné třinácté, do pense započitatelné služné pro všechny zaměstnance. Tato její snaha není diktována pouze starostí o hmotný úspěch pro státní zaměstnance; spojujíc o existenční minimum pro všechen proletariát, provádí prostě své názory v rámci daných možností tam, kde spolurozhoduje, vedena přesvědčením, že špatně upravené poměry státních zaměstnanců jsou ukazovatelem stejných poměrů u soukromého dělnictva, úřednictva a opačně.

V duchu těchto názorů hlasuje pro osnovu jako součást svého soc.-politického programu, jehož splnění považuje za svou prostou povinnost. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Štětka.

Posl. Štětka: Státně zaměstnanecká otázka dostává se na denní pořad projednávaným návrhem vánočního přídavku státním zaměstnancům ne z důvodů hospodářských anebo z důvodů, že by chtěl dnešní režim odstraniti nebo alespoň zmírniti bídu státních zaměstnanců, což je ostatně dokumentárně prokázáno vyloučením nejmizerněji placených kategorií státních zaměstnanců, t. zv. smluvních, z nároku na vánoční přídavek, nýbrž dostává se na denní pořad z důvodů vnitropolitických, které opětně vyvěrají z politických sfér mezinárodních, imperialistických snah finančního kapitálu, který svoji nadvládu opírá o státní aparát, o státní zaměstnance, vojáky, četníky, policajty, justiční a finanční správu a který v dnešní době nové revoluční vlny dvojnásob potřebuje spolehlivého státního aparátu. Šlo o to, aby i v Československé republice v době hospodářské krise, v době spontánního boje pracujících za chléb a práci, v době, kdy mezi státními zaměstnanci i přes špiclovský systém, který byl zaveden ve státním aparátě, dochází k bouřlivým projevům nespokojenosti, která vyvěrá z bídy a hladu, byla horní část státního aparátu alespoň částečně uspokojena a tím státní aparát rozražen. To se stalo jedině na účet nižších kategorií státních zaměstnanců.

O podrobnostech vánočního přídavku státním zaměstnancům promluví kolega soudr. Tyll. Já se chci při této příležitosti zabývati otázkou státně potlačovacího aparátu jako systému, který souvisí s celou krisí kapitalismu a který zvláště výrazně se projevuje v nynější době.

Podíváme-li se otevřenýma očima, ale bez klapek demokracie na svět, vidíme, že revoluční vlna roste a stoupá den ze dne v mezinárodním měřítku se všeobecným vzrůstem krise kapitalismu, krise, která zachvátila celý kapitalistický svět, celé jeho ústrojí hospodářské, finanční i kulturní, jak je to potvrzeno světovou hospodářskou krisí, světovou krisí zemědělskou a finančním krachem v Americe, jak je to potvrzeno krisí politickou, která je velmi ostře vypjata zejména v poslední době v Polsku a která vrcholí v Německu volebním vítězstvím strany komunistické.

Na rozeklané hospodářské základně světového kapitálu rozvíjí se revoluční vlna světového proletariátu pod vedením komunistické internacionály, generálního to štábu proletářské revoluce, jak jsou toho dokladem barikádové boje v Německu, Španělsku, krvavé srážky v Polsku, Americe, stávkové boje ve Francii a Italii, bojovné demonstrace v Maďarsku, Rumunsku, boje v Číně a Indočíně.

Revoluční světová vlna se přelévá i do Československé republiky, jak jsou toho dokladem spontánní boje dělníků za chléb a práci, massové stávky, srážky s ozbrojenou mocí, velké massové projevy na venkově i v průmyslových městech, v Ostravě, Brně, Praze a jinde. Vliv komunistické strany Československa na pracující massy stále stoupá, jak to potvrzují volby, zejména v poslední době v Ostravě a jinde. To všechno nahání smrtelný strach buržoasii, to všechno přivádí zaměstnavatele a státní aparát v čele se sociálfašisty do zuřivosti, zejména po událostech v Maďarsku, kde pro měšťáckou veřejnost, sociálfašistické podvodníky neexistovala komunistická strana maďarská, která však 1. září v hrdinném boji na barikádách ukázala světovému proletariátu, zejména proletariátu v Československé republice nejen svoji existenci, nýbrž i cestu a prostředky revolučního boje, boje za svržení kapitalistického řádu, boje proti ochráncům kapitalistického řádu, sociálfašistům, kteří boji maďarského proletariátu vpadli zákeřným způsobem vzad. Sociálfašističtí vůdcové v Maďarsku, jak je to nepochybně dokázáno, nebyli zraněni v boji na barikádách policií, nýbrž byli ztrestáni na místě zrady bojujícími dělníky. To je velmi cenné poučení i pro československé dělníky. A je to také jeden z důvodů, proč Meissnera sociálfašističtí podomkové proti revolučním dělníkům v Československé republice zahájili bílý teror, neboť oni správně vyciťují, co je v budoucnosti čeká i v Československé republice.

Zkomírající kapitalistický řád chce se i v Československé republice zachrániti tím, když každé revoluční hnutí a jeho vykonavatele, jeho vůdce, bude co nejkrutěji a nejsurověji trestati těžkými jakož i tělesnými tresty.

Buržoasie právě proto a pro nic jiného povolala do vlády finančního kapitálu sociálfašisty, aby jí pomohli udržeti hroutící se kapitalistické vykořisťovatelské řády na účet pracující třídy, aby jí pomohli potlačiti spontánní odpor dělnické třídy proti vládnoucí třídě a boj pracující třídy za chléb a práci; proto a pro nic jiného stal se dr Meissner ministrem spravedlnosti, proto a pro nic jiného stal se dr Czech ministrem soc. péče, proto a pro nic jiného stal se Bechyně ministrem zásobování.

Sociálfašističtí bonzové ve vládě finančního kapitálu dobývají si uznání buržoasie za služby, které jí prokazují, neštítíce se dělnické krve, ba dokonce neštítí se ani dětské krve, která na jejich pokyn tekla, jak ukázaly radotínské události a jak ukázaly boje v Oloví, Rychnově, Mostě a jinde.

Abychom vývoj k fašismu a bílému teroru v Československé republice správně postřehli, před dělnickou třídou odhalili a proti němu vedli rozhodující ránu, provedu zde konkretní srovnání dnešního režimu s ústavními zákony Československé republiky, které stejně zabezpečují třídní vládu buržoasie a finančního kapitálu, které však zároveň určují normy měšťácké demokracie. Napřed však zdůrazňuji, že my komunisté nejsme ničeho tak dalecí jako buditi v pracujících massách demokratické iluse. Na ústavních zákonech a vládní praxi v Československé republice vidí dělnictvo nejlépe, jak těžké chyby se dopustilo hned r. 1919 a 1920, když věřilo slibům buržoasie a dnešním sociálfašistickým vůdcům. Jak zle se mu vyplatily demokratické iluse!

Dnešní vládní režim právě za účasti sociálfašistů ve vládě stále vystupuje z norem měšťácké demokracie, vyjádřených v ústavě, a při tom uplatňuje čím dále plánovitěji fašistické metody bílého teroru, třídního násilí, páchaného na pracující třídě. Právě proto a pro nic jiného označujeme my komunisté socialisty za sociálfašisty. Na stech a stech případů jsme již dokázali, jakou fašistickou úlohu hrají sociálfašisté ve vládě finančního kapitálu a jakých přímo zvířeckých prostředků užívají proti pracující třídě takoví Meissnerové.

Nástrojem třídního teroru nejsou jen fašisované státní orgány od nejvyššího soudu až po posledního policajta, nýbrž především právě vůdci sociálfašističtí a jejich podomci, zkorumpovaní v závodních výborech, obecních zastupitelstvech, v pojišťovnách, mzdových a paritních komisích, v rozhodčích komisích a v rozhodčích soudech, zkrátka špičky sociálfašistické jsou zatahovány do celého státního aparátu. Dokonce bylo nepochybně zjištěno dne 7. září t. r. při mezinárodním dnu mládeže v Praze, jak to také potvrdil "Večerník Práva Lidu" z 8. září, že na Václavském náměstí při demonstraci komunistické mládeže v Praze bylo zrovna tolik fízlů co demonstrantů, nebyli to jen fízlové z pražského policejního ředitelství, nýbrž fízlové se značkou DTJ, tedy fízlové z Hybernské ulice, fízlové Meissnerovi a Hummelhansovi, kteří byli najati, aby demonstrující komunistickou mládež pomáhali vsazovat do kriminálu a kteří - a nebylo jich málo - také za své služby po zásluze dostali od dělníků přes držku.

Fašistický teror státního aparátu za účasti sociálfašistů jde proti celé pracující třídě, proti všemu pracujícímu lidu, neboť je to teror třídní. Ovšem buržoasie a její vláda užívá různých manévrů k oklamání lidu, jeho rozštěpení a tříštění. Vynakládá vše, aby část dělnictva měla ve svém táboru a tím snadněji mohla postupovati proti uvědomělým a k boji odhodlaným příslušníkům dělnické třídy, komunistické straně.

S přímou zuřivostí vrhá se buržoasie a její státní aparát s fašistickými a sociálfašistickými bandity proti komunistické straně, nešetříc ani nejprimitivnějších lidských práv, neřku-li občanských práv a svobod, zaručených t. zv. ústavní listinou Československé republiky, proti komunistické straně jako jediné dělnické organisaci revolučního třídního boje, jejímu tisku a jejím funkcionářům.

Konstatuji, že při postupu státních orgánů proti dělnické třídě, proti komunistické straně a jejím funkcionářům nejde o přehmaty státních orgánů, nýbrž o plánovitý, fašistický bílý teror, který zejména výrazně je uplatňován sociálfašistou Meissnerem, tím Meissnerem, který r. 1920 prosazoval v ústředním výboru strany soc.-demokratické její rozpoltění a vyhnání revolučních dělníků ze strany. A je to týž Meissner, který r. 1920 volal policii, aby vyhnala dělníky z dělnického domu v Hybernské ulici, který pak pomocí měšťáckých soudů byl dělníkům ukraden, týž Meissner, který je otcem všech reakčních zákonů v Československu.

Kdo přivedl na svět zákon o reformě veřejné správy? Byl to Meissner, který r. 1920 za rudozelené koalice, které byl členem, vypracoval zákon o župním zřízení, podle kterého bylo zavedeno jmenování do okresů a žup a podle kterého buržoasie provedla za tichého souhlasu sociálfašistů reformu veřejné správy, podle které dnešní okresní hejtmani jsou samovládci v okresích. Byl to Meissner, který přivedl na svět finanční novelu samosprávy, podle které se počala odbourávati samospráva jako taková. Byl to Meissner, který stál u kolébky zákona na ochranu republiky, zákona tiskového a který konečně převzal podle přání buržoasie kmotrovství nad těmito zákony, aby dnes, kdy toho vláda finančního kapitálu nejvíce potřebuje, v době smrtelné krise kapitalismu, v době bídy, hladu a nezaměstnání, v době příprav imperialistické války a válečného tažení proti SSSR, dal po stovkách zavírati dělníky do svého kriminálu na Borech, Pankráci a jinde, kde je nechal nejen vykořisťovati vězeňskou prací, dělanou pro kapitalistické podniky, jak je nepochybně zjištěno na dodávkách firmy Waldes a jiných, která platí za vykonané trestanecké práce 10 hal. denně, aby tak naproti dělníkům zaměstnaným postavil dělníky nezaměstnané a i tyto dosud zaměstnané vyštval z práce a uvrhl v bídu. V Meissnerových ústavech děje se stravování trestanců, jak vykládá "Právo Lidu", pod lékařským dozorem. Ale náklad na vyživování jednoho trestance činí 3˙75 Kč denně, - zase podle doznání vězeňské správy Meissnerových kriminálů. Meissnerova justice řádí po vzoru Horthyovských pacholků, ba dokonce v mnoha případech jsou Horthyovští pacholci hotová nemluvňata proti Meissnerovým.

Sociálně demokratický ministr spravedlnosti Meissner tvářil se před zástupci Rudé Pomoci, kteří k němu přišli protestovati proti persekuci dělníků a bílého teroru, jakoby o ničem nevěděl, že on, Meissner, jest ochoten zakročiti všude tam, kde jsou práva občanů porušována se strany státního aparátu, že on, Meissner, jest ochoten konkrétní případy, které mu budou dodány, dáti vyšetřiti a zjednati nápravu. Byly mu předloženy Rudou pomocí konkrétní případy, které byly uveřejněny v "Rudém Právu", o fašistickém teroru proti dělníkům, proti jejich vůdcům, byly mu předloženy doklady o bílém teroru v Československu vůbec. Ale byl to on, Meissner, který ve vládě finančního kapitálu podle doznání agrárního "Venkova" nenavrhoval a neprosazoval potrestání fašistických násilníků podle slibu daného zástupcům Rudé pomoci, ačkoliv ústavní listina mu to ukládá, neboť podle ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920 pro ochranu svobody osobní ukládá zákon §em 12 ministru spravedlnosti toto:

"Poruší-li veřejný funkcionář, úředník nebo zřízenec při výkonu úřadu nebo služby ustanovení tohoto zákona o ochraně osobní nebo domovní svobody, budiž potrestán, a to, jedná-li se zlým úmyslem, pro zločin těžkým žalářem od 1 do 5 let, při zvláště přitěžujících okolnostech až do 10 let, jinak pro přestupek vězením od 1 týdne do 6 měsíců. Při odsouzení pro zločin budiž vysloveno, že vinník ztrácí svůj úřad. Každé odsouzení má v zápětí povinnost k náhradě způsobené škody podle ustanovení zvláštních zákonů."

Šetřil anebo zachoval se Meissner podle těchto zákonů? Naopak. Navrhoval ve vládě nejostřejší postup proti hladovým, nezaměstnaným dělníkům, nejostřejší postup proti komunistické straně jako jediné straně, která vede spravedlivý boj za práci a chléb pro nezaměstnané. Byl to on, Meissner, který se schoval za Slávika, aby nemusil na schůzi Rudé pomoci, na kterou byl pozván, odpovídati na předložené mu otázky. A proto si vynutil její zakázání. Byl to on, Meissner, který, aby nemusil slyšet o právních poměrech v Československu a v zahraničí v době, kdy v Československu se konal kongres kriminalistů, schoval se za Slávika po druhé a vynutil si zákaz schůze svolané poslaneckým a senátorským klubem komunistické strany. Na kolik let musil by býti odsouzen tento soc. demokratický Meissner, kdyby nebyla ústavní listina cárem papíru?

"Pravda vítězí!" byl úvod presidenta Masaryka k washingtonské deklaraci, podepsané Masarykem a Benešem v Paříži dne 18. října 1918, ve které se praví: "Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství, vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího". (Obrácen k soše presidenta Masaryka:) "Pravda vítězí!" je také psáno a zlatem vetkáno i v této budově heslo Masarykovo, které je demagogickou frásí, neboť skutečná pravda je v Masarykově republice nejsurověji potlačována.

Chcete další doklady, pane Meissnere? Tady je máte. "Pravda", obdeník komunistické strany pro jihozápadní Čechy v Plzni dne 1. srpna t. r. byla zkonfiskována, a jak z dokladů je viděti (ukazuje konfiskované číslo "Pravdy"), konfiskaci propadl článek o válce a válečném nebezpečí, článek o té válce, kterou Masaryk proklel a zatratil, ovšem jen na oko před pracující třídou, aby ji mohl ke svým cílům svésti. Byl zkonfiskován článek o válečném nebezpečí, o němž Masaryk řekl, že přijde až za 100 let, a to zase jen proto, aby mohl připravovati novou válku imperialistickou, válku zejména proti sovětskému Rusku.

Konfiskace "Pravdy" Meissnerovy soudy potvrdily, ale nejen to, potvrdily i Masarykova slova, která v "Pravdě" zůstala, a to ta, že byla hloupá censura za Rakouska, ale že jsou více, než tomu dříve bylo, hloupé a tupohlavé Meissnerovy soudy jako systém, ač Meissner jako obercensor je pro censuru, ale ne tak okatou, za to však pořádnou, tedy pro censuru mazanou.

V plzeňské "Pravdě" totiž po konfiskaci zůstal jen citát z Masaryka, ovšem Masaryka profesora, který zní: "Pokládám všeliké policajtování literatury i mluveného slova za přežitek absolutismu, absolutismu nerozumného a vlastně hloupého; vždyť vidíte, že tento absolutismus škodí na konec sám sobě. T. G. Masaryk".

Tento citát z Masaryka zůstal v plzeňské "Pravdě" jako úmrtní parte čsl. tiskové svobody, pokud lze vůbec mluviti o nějaké svobodě tisku, která ovšem v kapitalistickém státě nikdy nebyla a nebude, a kterou právě Meissner. 1929, kdy bylo po prvé v Československé republice konfiskováno "Rudé Právo", jako ministr nařízl, aby dnes týž Meissner, který v době rozkladu kapitalismu byl povolán za ministra, svobodu tisku a slova dorazil, což ovšem Meissner jako věrný sluha kapitálu a jako kapitalista sám velmi rád a pořádně dělá.

Bylo by velkou chybou domnívati se, že konfiskaci plzeňské "Pravdy" provedl snad censor, který byl censorem za Rakouska. Ale i kdyby tomu tak bylo a plzeňský censor byl skutečně tím hloupým censorem rakouským, zůstává zde skutečnost, že za ním stojí Meissner, který nikdy nebyl proti censuře tisku; nebyl jím ani za Rakouska, neboť byl i za Rakouska věrným sluhou a zastáncem velkého finančního kapitálu, zrovna tak jako Masaryk, který své zásadní kladné stanovisko k velkému finančnímu kapitálu kryl pouhou frásí o absolutismu, o rakušáctví, aby tentýž systém, který byl za Rakouska, pod heslem demokracie, svobody zavedl také v Československé republice.

Že tomu tak je, doložím z konfiskační praxe Meissnerových soudů. Ministr spravedlnosti sociální demokrat Meissner prohlásil, že má odvahu nemluviti o svobodě tisku, to znamená, že je proti svobodě revolučního tisku. Vůči zástupcům Rudé pomoci chlubil se ministr tím, že konfiskovaných míst prý ubývá. Je pravda, že dal opatrně, ovšem pod tlakem dělníků, státním zástupcům pokyn, aby nekonfiskovali tak pitomě, ale za to, jak sám doznává, říká: nekonfiskujte tak okatě, ale konfiskujte pořádně! Ale státní zástupci jsou byrokrati a konfiskují i nadále neohrabaným způsobem, hloupě a blbě. Trestní soudcové jsou rovněž tupí a hloupí byrokraté a všechny hloupé kroky státních zástupců stejně hloupě potvrzují. Nestalo se ještě, že by nějakou konfiskaci neschválili. Státní zástupci i soudcové jsou státními úředníky a všichni podléhají osobně úplně měšťáckému smýšlení a všichni hájí zájmy svého chlebodárce, kapitalistického státu. Jak by tedy soudce mohl prohlásiti, že konfiskace byla neoprávněna, když by případně jeho milovaný stát musil zaplatit náhradu škody?

Typickým příkladem o správnosti tohoto tvrzení je postup senátu u krajského soudu v Praze, jehož předsedou je vrchní rada Mrázek, opravdu starý byrokrat, který vždy hájí nejzbytečnější formality a překročuje je jen tehdy, když chce šikanovati komunistické redaktory a jejich zástupce.

Dne 12. září t. r. konalo se u krajského trestního soudu v Praze přelíčení před senátem vrch. rady Mrázka o námitkách proti konfiskaci několika čísel "Rudého Práva", "Rudého Večerníku" a "Dělnické Rovnosti". Šlo o místa, která jako doklad o policajtské hlouposti uvedu.

Tak na př. dne 17. srpna 1930 bylo v "Rovnosti" v Hlídce pracující ženy ve článku "Naše ženy odjíždějí" zkonfiskováno: "proletářská žena necítí se u nás svobodnou, volnou, šťastnou a proto dívá se tam k východu, kde revoluce odstranila okovy kapitalistického vykořisťování, vyvlastnila továrny, velkostatky a paláce, zúčtovala s církví. Revoluce zúčtovala se vším starým a shnilým a otevřela všechny možnosti pro novou společnost. S dychtivostí proto budeme očekávati zprávy, které nám přinesou naše delegátky, budeme je očekávati jako poselství s jiného světa. Zprávy tyto stanou se pro nás vodítkem, které nám ukazuje, co nutno dělati, abychom též my mohly říci, že jsme svobodné a šťastné. I my té volnosti dosáhneme, půjdeme-li cestou, kterou před námi již šly po boku svých mužů ruské ženy!"

Dále v tomtéž čísle a rubrice v článku "Matky budoucnosti" bylo zkonfiskováno: "Bude to žena, která chce všechno, což jejím jest: továrny, půdu, stroje, moc pro proletariát - pro sebe a pro děti. A žena budoucnosti zahraje vám skočnou, až vám všem nebude do smíchu."

Tyto citáty propadly konfiskaci, hloupé a blbé - podle Masaryka - a nevinné, ale svádějící k napodobení - podle Meissnerových podomků, avšak podle Meissnera a sociálfašistické šlechty propadly konfiskaci právem, neboť ukazují pracující ženě cestu a prostředky k osvobození, kterého se nejvíce bojí paní ministrová Meissnerová, která pro svoji zábavu uspořádala čajový večírek za 40.000 Kč v době, kdy její manžel dává hladové dělníky krmiti bitím a kriminálem. (Výkřiky komunistických poslanců.) Tento večírek uspořádala paní ministrová pro mezinárodní katy pracující třídy v době, kdy se sjeli k mezinárodnímu kongresu kriminalistů v Československu. Věříme velmi rádi, že takovýmto lidem se bude velice těžko loučiti s dnešními řády, které jim zaručovaly vedle blahobytu a pohodlí ještě právo pracující třídu otrocky vykořisťovati a týrati.

Kdybych měl citovati všechny zabavené články z "Rudého práva" a "Rudého večerníku" jen z jednoho týdne, trvalo by to nejméně dvě hodiny. Ale v čase mně vyměřeném chci se zabývati celým Meissnerovským systémem. Jaký postup našly si Meissnerovy soudy, ukázalo se hned při zahájení líčení o konfiskaci, které bylo na návrh státního zástupce prohlášeno tajným. Zástupcům redakce a vydavatele bylo znemožněno, aby se řádným odůvodněním ohradili proti vyloučení veřejnosti. Vrchní rada Mrázek prostě prohlásil, že stačí běžná formule, aby návrhu státního zástupce vyhověno nebylo, ostatní prý ví soud sám. Jako by vrchní rada Mrázek byl vševědoucí, jako kdyby zástupci stran nemohli věcně vyvrátit názor státního zástupce a pana vrch. rady Mrázka o nutnosti vyloučení veřejnosti. Pak ovšem po vyloučení veřejnosti měl pan vrch. rada Mrázek volnou ruku. Hned na počátku přerušil redaktora Borka, když řekl, že musí mluviti o censuře - že prý censura k věci nepatří. Pane ministře spravedlnosti, jedná se o konfiskaci, ale vrchní rada Mrázek prohlašuje, že konfiskace s censurou nesouvisí. Je to pravda? Šlo o konfiskaci článku, kde se psalo, že československé banky dodávají tajně do Maďarska a Rakouska zbraně. Redaktor Borek mluvil při této příležitosti o známých válečných dodávkách německých Kruppových závodů anglické armádě, aby těmito německými zbraněmi byli vražděni němečtí dělníci. Vrch. rada Mrázek ho přerušil, že to prý s válečnými dodávkami československých bank nemá nic společného. Redaktor Borek mluvil o neoprávněnosti jednotlivých konfiskací a musil - pochopitelně aspoň každému zdravému rozumu - citovati jednotlivá konfiskovaná místa. Vrch. rada Mrázek ho stále přerušoval, že tato místa četl již on sám a proto prý je redaktor Borek nemá opakovati. Redaktor Borek namítl: když mluvím o jedné věci ze sta, musím přece říci, o kterou věc jde. Ale pan Mrázek nedovoluje, jen aby šikanoval komunistické redaktory. Je všeobecným zvykem u soudu, že obhájci na začátku své řeči žádají, aby obžalovaný byl zproštěn, a na konec po uvedení všech důvodů svůj návrh opakují. Ale pan vrch. rada Mrázek tento zcela běžný způsob redaktorovi Borkovi prostě zakázal a ke všemu si ještě dal protokolovati, že to prý není důstojný způsob. Když však žádal red. Borek při jiných příležitostech, když ho vrch. rada Mrázek ustavičně přerušoval, o protokolování, to ovšem pan vrch. rada prostě odmítl. Mrázek vykázal z jednací síně studentku, že prý líčení je tajné, ačkoli druhé nové líčení neprohlásil po vynesení rozsudku prvého usnesení o podaných námitkách za tajné a ačkoli tabulka o tajném líčení byla před tím se dveří odstraněna. Je snad toto přípustné? Všechny naše námitky - jako vždycky - byly zamítnuty i tenkráte, s takovým moudrým odůvodněním, jako že vylíčení poměrů v SSSR je přehnáno, že se tím prý budí nálada ke zřízení sovětského režimu také u nás. Tedy za prvé p. vrchní rada Mrázek v SSSR nikdy nebyl, nečetl o tamějších poměrech nic, leda "Národní listy", "Lidovky" a snad i "Právo lidu", ale přesto osvojuje si právo tvrditi, že líčení pracovní doby v SSSR, které se ostatně kryje s vylíčením seriosních buržoasních listů v zahraničí, je přehnané. Za druhé prý se takovým líčením i u nás budí nálada pro sověty. Pane ministře, tentokráte skutečně [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 23. září 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 35 této těsnopisecké zprávy.] kápl božskou. Ale jsou snad nálady pro zřízení sovětů trestné i podle vašich měšťáckých zákonů? Neříkáte sám, že smýšlení může míti každý jakékoliv, že trestnou je pouze výzva k násilným činům? Nemají snad miliony dělníků i soc. demokratických a českosocialistických náladu pro sověty a můžete je za to trestati? Je tedy trestné, pane ministře, buzení nálady pro sověty? Odpovězte, ale jasně a konkretně!

Výzva k obraně Sovětského Ruska je pak podle vrchního rady Mrázka výzvou k odepření vojenské poslušnosti. Děkujeme za toto vaše vlastní doznání, pánové, že připravujete vojenské tažení proti Sovětskému Rusku a že jeho obrana je pro vás velezradou. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 23. září 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] (Potlesk komunistických poslanců.) aby jimi byli všichni dělníci a rolníci bez rozdílu, aby jimi byli všichni vykořisťovaní. Pane soc. demokratický ministře spravedlnosti, prohlašte otevřeně, jste i vy toho názoru, že výzva k obraně Sovětského svazu je velezradou? I zde žádám jasnou odpověď.

Také výzva k obraně čínské revoluce je prý podle vrch. rady Mrázka trestnou, neboť feudální a kapitalistický řád v Číně je prý právním statkem, jehož porušení je prý u nás zakázáno.