V pamětním spise zaslaném oběma sněmovnám Národního shromáždění k novelisaci platových zákonů čís. 103 a 104 z roku 1926 se poukazuje k tomu, že oprávněné požadavky státních zaměstnanců většinou ještě čekají na své splnění. To jest správné. V tomto pamětním spise se praví doslovně: "Většina státních zaměstnanců musí se do dnešního dne spokojiti s platy, jejichž reální hodnota nedosahuje ani polovice mírových platů a často stojí pod valutovými koeficienty." Není sporu, že jest to správné, platí to však také pro dělníky a zaměstnance v soukromých podnicích. Proto také zájmy obou velkých skupin pracujících lidí se rovněž shodují. Jen bezpodmínečná solidarita může zajistiti oběma stranám plně zasloužené právo na existenci důstojnou člověka. Ve článku, který byl uveřejněn v odborných časopisech a v politických listech, bylo vypočteno, že jen v letech 1926 až 1928 včetně byli státní zaměstnanci poškozeni tím, že mírové platy nebyly přizpůsobeny dnešní valutě, že platy byly sníženy o více než 3 1/2 miliardy Kč. Totéž ovšem platí stejnou měrou pro dělníky a zaměstnance v soukromých podnicích. Stále více vidíme, že úsilí všech pracujících lidí nese se týmž směrem. Stát, který již dávno přerostl svou původní funkci býti hlídačem kapitalisticko-reakcionářské třídy, poněvadž se znenáhla stal rozhodujícím hospodářským činitelem a výrobcem zboží a v tomto směru se vyvíjí stále zřejměji, jest největší zaměstnavatel, ale ne vždy nejlepší. Asi 750.000 osob zaměstnaných ve státní službě má nezadatelné právo snažiti se, respektive vybojovati si co možná nejpříznivější pracovní podmínky. Jest to právo, které by jim však určité kapitalistické strany rády chtěly upříti. Jest jisto, že nynější platová soustava a systemisace služebních míst dávají naprosto oprávněný podnět ke stížnostem a zdá se, že musí dojíti k opětnému zavedení časového postupu. Otázka resystemisace, napravení způsobených křivd jest stále ožehavější.

Stojíme na samozřejmém stanovisku, že stát, pokud jde o pracovní podmínky pro své zaměstnance, musí dávati za všech okolností vzorný příklad. Nesmí dávati soukromému kapitálu znamení, aby zhoršoval hospodářský stav širokých vrstev, jak jsme se toho dožili v poslední době ve státech s občanskou vládou, naposled v Německu, a jak jsme se toho také dožili zde u nás.

Osudné účinky prosincových zákonů z roku 1921 a 1922 na situaci státních zaměstnanců a jejich následky na mzdovou výši soukromého hospodářství cítíme, a také národní hospodářství, stále ještě v kostech. To jest jeden z nejdůležitějších důvodů, proč jsme se plnou silou zasazovali o zlepšení tohoto návrhu a proč pracujeme také pro požadavky státních zaměstnanců, které dosud nebyly splněny.

Jen několik slov k vývodům pana poslance dra Mayr-Hartinga. Jestliže pan kol. dr Mayr-Harting přednáší živé stížnosti do neproduktivních státních výdajů, jak to právě učinil, musím se vší zdvořilostí, avšak také se vším důrazem zdůrazniti, že právě on a jeho strana pomáhali usnésti 3 1/2 miliardový fond na zbrojení, kterážto částka se od té doby každoročně opakuje v rozpočtu 315 miliony Kč. Jestliže pan posl. dr Mayr-Harting prolévá krokodýlí slzy, že zemští, okresní a obecní zaměstnanci nedostanou žádného Ježíška, nesmí zamlčeti, že opět on a jeho strana mají na svědomí zhoršení financí samosprávných svazků. Že by se občanská koalice chovala ke státním zaměstnancům laskavěji než koalice nynější, to musíme panu posl. dr Mayr-Hartingovi zcela vážně upříti. Jistě se nezapomnělo na nepřátelství pánů z občanského bloku k dělníkům a zaměstnancům, které přece bylo zcela zvláštní, a jestliže dnes pan posl. dr Mayr-Harting, kdy jest v oposici, usiluje o zvýšení mezd a platů, nikdo se tím nedá oklamati, neboť se to nesmí bráti příliš vážně a tragicky. Vždyť jeho a jeho stranu nelze pokládati za zástupce dělnictva a zaměstnanectva, neboť jsou orientováni čistě kapitalisticky.

Naproti tomu my, němečtí sociální demokrati, pracovali jsme vždy jako uvědomělí zástupci pracujících tříd a všude jsme se zřetelně snažili hájiti zájmů duševních pracovníků i pracovníků rukou, ať jsou zaměstnáni u státu nebo v podnicích soukromých. Dlužno poděkovati působení naší strany, že se podařilo zajistiti státním zaměstnancům, oprávněným k platu, nejmenší částku 450 Kč a že se dále podařilo odstraniti zlomyslné podmínky kvalifikace. Avšak většina nepřipustila, aby se výhody 13. měsíčního platu dostalo také zaměstnancům zemským, okresním a obecním. Ani na smluvní dělníky nebylo náležitě pamatováno. Tito byli ponecháni náhodě nebo milosti při provádění administrativní úpravy zákona v jednotlivých oborech. Jistě nemusím teprve zvláště zdůrazňovati, že my jsme učinili vše na obhajobu hospodářských zájmů tak špatně postavených smluvních dělníků.

Přáním manželů, jsou-li oba zaměstnáni ve státní službě, aby se jim dostalo stejného práva na plat, bylo vyhověno jen částečně. Že mimořádné remunerace, o nichž mluvil také kol. Horpynka, které u tak zvaných zlatých límců, u vysokých úředníků, činí často přes 100.000 Kč ročně, nepřestanou, nelibí se nám právě tak jako nižším kategoriím, které při rozdělování takovýchto obrovských částek ostrouhají kolečka, ačkoliv jim přísluší vlastní zásluha, jestliže podniky vzkvétají, a nikoliv nějakému jednotlivému přednostovi oddělení nebo šéfovi úřadu, kteří bývají nezřídka politickými protekčními dětmi. Učiniti přítrž takovýmto přímo pobuřujícím poměrům, vydatně zlepšiti osud státních zaměstnanců, zvláště nižších kategorií, bude i nadále a zůstane jedním z našich předních úkolů, o něž se budeme snažiti všemi silami, a to věrni svému cíli, učiniti ze státu jako mocenského nástroje majetných čím dál tím více nástroj sociálního osvobození a zaručiti veškerému pracujícímu lidu ve státě a v zemi živobytí důstojné člověka.

Poslední věc se dosud ještě nepodařila, poněvadž pracující lid jest politicky roztříštěn a částečně musí se teprve vychovati, aby pochopil svůj historický úkol, býti průkopníkem lepší budoucnosti. Bohužel, mnohdy stojí ještě proletáři a poloproletáři na druhé straně barikády, hořce a osudně zneuznávajíce svých vlastních zájmů, ať již vědomě nebo nevědomě, z bídy a zoufalství, nebo svedeni prázdnými hesly a nesplnitelnými sliby stojí ve službách kapitalistické třídy, jak se to v Německu opět jednou ukázalo se vší jasností. Známe velice dobře sociální příčiny tohoto zjevu, který vzbudil úžas. Nebudou však odstraněny vysoko naladěnými i nacionalistickými frázemi, nýbrž třídním bojem, jak my jej vedeme. Nikdo z pracujících lidí, lhostejno, jakého kmene a jakého povolání, nesmí přehlédnouti, že v rozbouřeném třídním boji může pracující lid, ať již ve městě nebo na venkově, dosíci jen takového úspěchu, který odpovídá jeho vlastní síle. Poněvadž nemáme v rukou veškerou sílu dělnické třídy, nelze ovšem také dosíci v této době úplných úspěchů, které by uspokojovaly všechny složky.

Čím úžeji se spojí veškeré dělnictvo a zaměstnanci, tím úspěšnější bude blížící se boj. Dámy a pánové, jest mi dostiučiněním, že projednávaný návrh zákona byl zlepšen naším zásahem. Nebyla-li splněna všechna přání, jistě to není naší vinou, nýbrž příčinu toho dlužno hledati prostě v nerovných mocenských poměrech ve státě.

Ještě jednou dlužno zdůrazniti, že tento návrh zákona pokládáme jen za splátku na oprávněné požadavky všech státních zaměstnanců a jako takový jej projednáváme, že však jest také důkazem, že i v těžkých dobách lze něčeho dosáhnouti na rozdíl proti jiným, čistě občansky spravovaným zemím, jestliže státní zaměstnanci společně s dělnictvem a jejich zástupci nastoupí v boj a zápasí. Zároveň však vyzýváme většinu vládních stran ve sněmovně, aby nejen přispěla, aby stát vzorně, plně a zcela konal své povinnosti jako zaměstnavatel, nýbrž aby také učinil vše, aby ulehčil hrozný osud nezaměstnaných.

Právě v posledních měsících vzrůstající hospodářské krise vidíme bezpodmínečný nátlak jednak uvolniti státní reservy pro sociální účely, jednak šetřiti na nepotřebných výdajích.

Dámy a pánové! Nouze nesčetných dělnických rodin jest často hrůzná. V Ústřední komisi pro domácké dělníky, která včera zasedala v Boru u České Lípy, byla podána zevrubná zpráva o strašlivé krisi v severočeském sklářském průmyslu. V kraji kolem Boru u České Lípy a Kamenického Šenova jsou na příklad dvě třetiny dělníků již několik týdnů, ba často několik měsíců bez výdělku. Sta rodin jest živo téměř jen chlebem a brambory. Máme před sebou strašlivou zimu. Tu musí býti učiněno vše, aby se zabránilo katastrofám z bídy. Jde o zdraví, o existenci statisíců velmi cenných lidí v tomto státě. Připomínáme tedy státu ještě jednou co nejdůrazněji jeho povinnost, aby zde zasáhl všemi prostředky, které má po ruce. I ten nejposlednější proletář má nezadatelné právo na život. Minuly již doby, kdy se vládnoucí občanské třídy domnívaly, že mohou uspokojiti nouzi trpící lid drobty a tím uniknouti nezbytně nutnému novému sociálnímu uspořádání věcí. Naším cílem jest a zůstane vybudovati sociální funkce státu, od základu přetvořiti kapitalistickou společnost, odstraniti na trvalo nouzi a bídu. K tomu pracujeme jak ve vládě, tak také mimo ni. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále pan posl. Simm.

Posl. Simm (německy): Dámy a pánové! Mám na tom zájem, abych před svými věcnými projevy učinil osobní prohlášení. Týká se jednoho projevu z mé řeči z minulého týdne, který byl vykládán jinak, než jsem chtěl, jak v novinách, tak i v řeči kol. posl. Schäfera. Z osobního zájmu konstatuji, že kritisovaný projev nechtěl se dotknouti ani sociálně-demokratické ani některé jiné strany, nýbrž že byl pouze obranou, podle situace zcela pochopitelnou, proti heslu "Pryč s fašisty!", která vrcholila v myšlence, že se odpovědní dělníci stále více budou od tohoto hesla odvraceti.

A nyní k předloženému vládnímu návrhu o poskytnutí vánočního příspěvku státním zaměstnancům a učitelům v činné službě, vládnímu návrhu, který po týdny a měsíce smím to zde jistě tvrditi bez námitek - byl středem všeobecného zájmu. Návrh, který způsobil těžké zklamání mezi zájemníky, nejen proto, poněvadž obsah tohoto vládního návrhu jest naprosto nepostačitelný, nýbrž i proto, že práce o tomto návrhu nedostatečného obsahu byla neobyčejně zdlouhavá, takže výsledek vládního návrhu před 1. prosincem jakož i jeho určení, poskytnouti státním zaměstnancům a učitelům skutečně vánoční příspěvek, jest pochybný.

Pánové! Když jsme se r. 1926 usnášeli na platovém zákonu pro státní zaměstnance a učitele v činné službě, tu nescházelo varovných hlasů stran jeho meritorního obsahu a smím říci, aniž mohu býti obviňován z neskromnosti, že právě moje strana, totiž zástupci mé strany to byli v odborných výborech sněmovny a při parlamentních poradách o platovém zákonu r. 1926, kdož povznesli tyto varovné hlasy. Sazby příjmů úředníků a zaměstnanců byly podle těchto zákonů, zvláště pokud jde o široké vrstvy zaměstnanců a učitelů, tak nízké, že nemohly připustiti vyrovnání proti životním poměrům, jaké tehdy byly. Ale proti těmto názorům, které jsme hájili zvláště my, že sazby platových zákonů z r. 1926 jsou nedostatečné, postavily se jiné názory, že skrovný výměr hmotných ústupků prý bude vždy více dostačovati, až se zkonsolidují sociální a hospodářské poměry ve státě, a tyto názory měly konečně vliv na rozhodnutí, že tyto dnes ještě platné zákony byly přijaty.

Názory, které byly tehdy projeveny o uklidňovacím procesu po stránce sociální a hospodářské a které pak - i na to jsem již ukázal - byly příčinou konečného usnesení zákonů z r. 1926, se pak později nepotvrdily. Mohli bychom se nyní domnívati, že když zklamal rozpočet na konsolidaci poměrů, přiměje to k opravě zákonů z r. 1926 ty, kdož právě tyto zákony přijali za předpokladu, že konsolidační proces po stránce hospodářské a sociální skutečně nastane. Jest tedy proto vážnou povinností mojí a mé strany upozorniti na to a při usnášení zákona o vánočním příspěvku státním zaměstnancům a učitelům v činné službě znovu žádati, aby se k tomu přihlíželo, což může nastati jen zásadní úpravou platové otázky úředníků a učitelů.

Sociální postavení státních zaměstnanců a učitelů jest velmi smutné. Bylo by skutečně zapotřebí, aby vláda vyhověla požadavku pana zpravodaje o dnešním vládním návrhu, a to zpravodaje rozpočtového výboru, kol. Bergmanna, aby opatřila statistiku zadlužení státních zaměstnanců a učitelů. Tato statistika, kdyby ji vláda bezvadně sestavila, vylíčila by naléhavou stránku otázky státních úředníků a jejich požadavků po novelisaci zákonů z r. 1926 tak, že podle našeho mínění ani odpovědní činitelé státu, kteří ještě dnes takové úpravě odporují, nemohli by se tomu vyhnouti a dali by se rovněž přesvědčiti, že jest tak důležitá. Sociální postavení státních zaměstnanců a učitelů prokázalo by se podle této statistiky přímo jako pohroma státu, jejíž následky jsou nedohledné. Taková statistika posvítila by za kulisy, které dnes z falešného studu nebo z jiných důvodů státní zaměstnanci a učitelé před sebe nastavěli, aby nedali nahlédnouti do pravých svých poměrů. Taková statistika, jak ji žádá kol. Bergmann jako zpravodaj rozpočtového výboru, o zadlužení státních úředníků a učitelů, ukázala by skutečný sociální a hospodářský stav statisíců rodin těchto lidí v tak katastrofálním světle, že by v této sněmovně nemohlo býti nikoho, kdo jen poněkud má v sobě pocit odpovědnosti, kdo by se postavil proti zásadní úpravě celé otázky státního úřednictva ve formě jiných platových sazeb, aby životní úroveň státních zaměstnanců a učitelů byla zvýšena.

Nepotřebuje dalšího důkazu a každému, kdo jen poněkud může do těchto věcí nahlédnouti, jest známo, že sociální stav úřednictva a učitelstva jest již dávno zproletarisování, se všemi špatnými následky. Jest to zcela jasné a nemusí se dále dokazovati, jest to pro každého, kdo se dovede dívati za věci, faktem, že zproletarisování úřednictva jako následek špatných platových poměrů má velmi podstatný vliv na službu a práci. Domnívám se, že smím v této sněmovně zde říci, že jako důsledek hospodářského a sociálního stavu úřednictva a učitelstva může ve správě nastati demoralisace, jejíž důsledky mohou zase býti pro stát nedohledné. Proti tomu není podle našeho mínění jiného prostředku, a to prohlašujeme velice zřetelně, než reforma platů, zbudovaná na požadavcích a přáních organisací státních zaměstnanců a učitelů. Tyto požadavky nejsou vypjaty vysoko, nejsou neskromné, drží se v mezích finanční možnosti státu, dlužno je považovati za vážné a bylo by jim možno vyhověti.

Není možné, aby se vystačilo se zákonodárnými opatřeními jako s tímto o vánočním příspěvku, zvláště když nastávajícím vývojem sociální stav bude opět zostřen. Upozorňuji zde jen na nastávající ztížení hospodářského a sociálního stavu vrstev, majících zájem na dnešním návrhu, novelisaci zákona nájemního a bytového. Náprava všech těchto věcí po stránce hospodářské a sociální jest možná jen velkým zákonodárným činem, nikoliv látáním, jako jest tento návrh. I my víme, jak dalekosáhlou finanční otázkou jest velký zákonodárný čin, totiž právě platová reforma, jelikož podle zpravodaje sociálně-politického výboru kol. Ježka máme ve státě 102.074 úředníků státní správy, 177.664 zaměstnance státních podniků a 49.413 učitelů obecných škol, tedy úhrnem 329.151 státních zaměstnanců a učitelů. Podle důsledků zákona z r. 1926 jest zajištěno jen živobytí jisté horní vrstvy, široké vrstvy trpí nouzi, dlužno tedy jejich hospodářský a sociální stav napraviti novým zákonem. Tak nebo onak, tato otázka musí býti rozřešena. Co jsem výše ukázal na katastrofálních důsledcích dnešního sociálního a hospodářského stavu státních zaměstnanců a učitelů v činné službě, tomu se jinak stát nemůže vyhnouti.

Poukazujeme na to, že státní závěrečný účet za rok 1926 vykazuje jen při osobní dani z příjmu přebytek 2.196 milionů Kč proti rozpočteným příjmům, že r. 1927 skutečné příjmy činily 11·57 miliard Kč proti rozpočteným 9·72 miliardám a že se stejný poměr za r. 1928 vyjadřuje v číslicích 11·3 k 9·56 miliardám Kč. Teprve ze státního závěrečného účtu za rok 1929, který byl před několika dny předložen poslanecké sněmovně, dověděli jsme se o přebytku více než 1 miliardy Kč v tomto účetním období a o tom, že daňové nedoplatky ve státě činí dalších 4·75 miliard Kč. Ve své poslední řeči k invalidnímu zákonu projevil jsem mínění, že jsou zde finanční možnosti provésti sociální a hospodářský program, provésti program, jemuž se v nynější době bídy a nouze nevyhneme, zvláště, je-li tento program jen minimální.

Nepochopitelně mi odporovali lidé, kteří se nemusejí ztotožňovati se způsoby pana ministra financí, který stále říká nikoliv, když jde o úpravu nějaké sociální a nějaké hospodářské otázky. Trvám dále na svém mínění, že předně jsou finanční předpoklady pro sociální program, jenž by musil obsahovati také platovou reformu pro státní zaměstnance a učitele v činné službě, za druhé, že tyto předpoklady trvají delší dobu a nemusily by vyvolati nové daňové plány, za třetí, že jsou tedy dány finanční předpoklady i pro úpravu platů státních učitelů a zaměstnanců. To jest pevné mínění mé a mé strany.

Disponuje-li dnes ministr financí podle srovnání rozpočtů pro léta 1926, 1927, 1928 a 1929 se závěrečnými účty za tato léta 1926, 1927, 1928 a 1929 přebytkem skutečných příjmů proti rozpočteným příjmům asi 6 1/2 miliardy Kč, nechceme, pánové, v této chvíli činiti o tom kritické a zlomyslné poznámky, chceme říci, že tyto neslýchaně vysoké částky vydobyl ministr financí za dobrých časů, za časů dobře fungujícího hospodářství z hospodářství, ale i z tisíců a tisíců lidí, kteří mají nějakou účast v hospodářství, ale pak dovolujeme si projeviti mínění: Když si pan ministr financí dovedl nashromážditi tyto ohromné částky za dobrých časů takřka jako reservu, pak musejí tyto reservy v takové době bídy a nouze, jako je dnešní, býti nějak vráceny ke zmírnění nouze. Dovolujeme si projeviti myšlenku, že pan ministr financí má finanční možnost splniti vylíčený minimální sociální a hospodářský program a nemusí nás častovati novými daněmi, což by konečně za dnešních hospodářských poměrů bylo paradoxní. Projevil jsem tento myšlenkový postup již ve své poslední řeči k invalidnímu zákonu a připojil jsem k tomu přání, aby zde s tohoto místa byl jednou podán jasný přehled, jak se užilo přebytků z let 1926 až 1929. Dokud se to nestane, musíme míti za to, že tyto přebytky jsou někde po ruce jako tiché reservy a poskytují panu ministrovi možnost, aby konečně jednou k hospodářskému a sociálnímu programu prohlásil něco jiného, než stále slyšené nikoliv.

Návrh zákona o vánočním příspěvku není však ani 13. měsíčním platem, jejž chtěli původně dáti jako okamžitou výpomoc státním zaměstnancům a učitelům v činné službě. Dlužno litovati, že pan ministr financí i na tom utrhl a tím zabodl nový zlý osten. Dlužno litovati, že u každého návrhu sociálního rázu se stalo již přímo zvykem dávati mu takový ráz. Zažili jsme to při zákonodárství o invalidech, při zákonodárství o pensistech - zmiňuji se jen o postupné úpravě požadavků pensistů - a zde se zase znovu dožíváme, že se vráží zlý osten. 30%ní úprava, která vyplývá z toho, že se poskytne jen 70% základního platu, nestojí za nový stav hlubokého rozčilení, který byl způsoben mezi zájemníky. Jest přímo nesmyslné na takové věci hledati, jak by byla ještě dále zlevněna, jak se u tohoto zákona může ještě dále prokázati, na př. z ustanovení, která se týkají manželů státních úředníků nebo dokonce úředníků s horší kvalifikací. Ustanoveními o úřednících s horší kvalifikací, kteří, jak známo, měli býti vyloučeni z vánočního příspěvku, měla býti ovšem způsobena nová újma nenáviděným německým úředníkům. Tento úmysl byl odražen. S uznáním zde konstatujeme, že pan ministr dr Czech vyvinul zvláštní úsilí v tomto směru. Smíme to tím spíše uznati, že jsme se pokoušeli, aby toto úsilí o škrtnutí tohoto ustanovení bylo vyvinuto ve vládě.

Při této příležitosti musíme jako Němci projeviti ovšem ještě jinou myšlenku. Musíme zde dnes nejen zaujmouti kritické stanovisko k vládnímu návrhu tak, jak jsem to učinil, my jako Němci máme podnět při projednávání takového vládního návrhu o úřednické otázce státu vůbec poněkud přemýšleti a vysloviti několik slov. My jako zástupci německého národa máme v takové chvíli povinnost žádati, aby úřednická otázka státu kromě hmotné úpravy byla zásadně a bezvadně upravena po stránce národnostní. Jako němečtí poslanci musíme i při takových návrzích žádati rozvinutí úřednické otázky v tom smyslu, aby nám byl zajištěn podíl na úřednících ve státní správě, který nám patří.

Po této stránce nám jisté nálady státního vedení v minulosti způsobily škody, nálady, které ovšem dnes musejí býti skoncovány. Ony spadají do doby před rokem 1926, před začátkem doby vyrovnáni, doby vyrovnanosti národních poměrů, jaká vyplývá z toho, že existují národnostně smíšené vlády. Pro jistá národní hnutí před touto dobou dostali jsme se do nevýhody. Připomínám zde jen restrikční zákon z r. 1924 a jeho účinky, a nyní musíme požadovati nápravu těchto věcí. Musíme dnes s tohoto místa jako při všech podobných příležitostech říci vládě, že jako Němci musíme býti zastoupeni ve správě podle síly našeho národa v poměru k síle jiných národů a že chceme, aby již v nejbližší době byla tato zásada prakticky provedena. Jako strana teprve nedávno na valném sjezdu mluvili jsme i k široké veřejnosti v tomto smyslu a nyní to činíme i zde ve sněmovně. Žádáme, aby byli Němci ve správě zastoupeni podle klíče obyvatelstva... (Posl. Geyer [německy]: V německém jazykovém území němečtí úředníci, v ministerstvech podle klíče!) Žádáme, aby tento poměr podle klíče byl co nejdříve obnoven tím, že budou přijati noví němečtí úředníci. Při tom se samo sebou rozumí, že bychom byli rádi, aby náš požadavek byl pochopen v tom smyslu, jejž právě kol. Geyer výkřikem uvedl zde sněmovně na vědomí. Samo sebou se rozumí, že jako Němci žádáme ve svém německém území své německé úředníky. Kdyby se bylo v minulosti vyhovělo tomuto oprávněnému a rozumnému požadavku, byl by se ušetřil mnohý bolestný vývoj a ještě pro příště by se mu zabránilo, kdyby aspoň nyní se tomuto požadavku vyhovělo.

Tolik jen k zásadní národnostní stránce úřednické otázky, o které budeme pravděpodobně moci ještě obšírně promluviti, snad již při nastávajících poradách o státním rozpočtu pro rok 1931. Po této stránce bych se dnes rád této myšlenky jen dotkl, tento požadavek jen projevil. Ke konci konstatuji, že jsme společně s jinými politickými stranami podali návrhy. Víme, že výzva k slavné sněmovně nemá zvláštní praktickou cenu, ale přece vyslovujeme tuto výzvu, aby se těmto návrhům na opravu jistých nerovných stránek vládního návrhu vyšlo vstříc usnesením slavné sněmovny. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Staněk ze strany soc. demokratické.

Posl. Staněk: Dámy a pánové! Jestliže mám zaujmouti stanovisko k osnově zákona o vánočním příspěvku - chybně zvaném třinácté služné - pak musím v prvé řadě zjistiti, o jakou výpomoc vlastně jde. Nejde totiž o veskrze nový přídavek státním zaměstnancům, jak se zejména široká veřejnost domnívá, nýbrž jde o záměnu dosavadních, po léta vyplácených vánočních remunerací ve vánoční příspěvek. Tato záměna jest ovšem provázena zevšeobecněním nároku a jeho stanovením podle určité základny pro všechny stálé zaměstnance.

Proč naše odborové státně-zaměstnanecké organisace, opřené o vliv a sílu soc. demokracie, domáhaly se jako iniciátor s takovou vehemencí této záměny? Vánoční remunerace, jak byly před touto úpravou vypláceny, byly výslednicí nejhoršího protekčního systému. Nárok na vánoční remuneraci nebyl podložen žádným předpisem, byl prostě odvislý od návrhu nadřízeného přednosty. Je samozřejmé, že při tomto způsobu věcí se uplatnil subjektivní názor přednostův na zaměstnance, ne vždy diktovaný služebními ohledy. Měli jsme dokonce v největším státním podniku - na železnicích - poměry takové, že pravidelně více než třetina zaměstnanců byla z nároků na remuneraci vyloučena vůbec a v druhých dvou třetinách dostali zaměstnanci i při stejném výkonu roztodivně stanovené částky.

Důsledkem takto vyplácených remunerací byl hluboký pokles morálky a trpká nespokojenost. Pokles morálky proto, poněvadž protekční stanovení nároku dotýkalo se těžce těch, kteří z malicherných důvodů byli z výplaty vyloučeni. Vždyť věci dospěly tak daleko, že se zaměstnanci styděli mezi sebou doznati, zda který dostal remuneraci a v jaké výměře. Trpká nespokojenost proto, poněvadž pochopitelně nespokojeni byli ti, kteří remuneraci nedostali, ale stejně tak byli nespokojeni ti, kteří dostali, ale v nižší výměře než kolega stejného výkonu, aniž by znali důvody této degradace.

A tak značné peníze vyplácené zaměstnancům na vánočních remuneracích jako hubený doplněk nedostatečných platů míjely se zcela svým účelem a místo uspokojení vyvolávaly rozdráždění zaměstnanců. Žádaly proto naše odborové organisace již za bývalé vlády, aby tento protekční systém změněn byl v pevný předpis, který by jasně stanovil nárok podle stejné zásady a pro všechny bez rozdílu. Výslednicí této snahy jest osnova o vánočním příspěvku. Jako dílo kompromisu luští naši zásadu jen polovičatě. Místo plného třináctého služného - platu a činovného - přiznává pouze 70% z platové základny. Měníc název třináctého služného v název vánočního příplatku dosahuje dvojího: jednak vylučuje možnost, aby pod názvem příspěvku mohla býti zmíněná částka započítána do pensijní základny, jak by tomu musilo nutně býti u třináctého služného, jednak tímto nezapočtením do pensijní základny vylučuje možnost výplaty příspěvku i pro pensisty.

Některé jiné tvrdosti zákona podařilo se přece jen odstraniti; uvádím na př. započtení platových přídavků u železničářů do základny výpočtové, přiznává nárok jednomu z manželů, pokud jsou oba zaměstnáni ve státních službách, a odstraňuje nebezpečí zrušení nároků u špatně kvalifikovaných. Za nejdůležitější úspěch zásahu socialistických organisací je však označiti záruku minimálních obnosů výplaty.

V celku lze však říci: I přes tyto vady, zlepšené z části po energickém zásahu socialistických organisací, je předložená osnova dílem kladu, je pokrokem proti danému stavu věci a je podstatným úspěchem socialistů ve snaze upraviti státně-zaměstnanecké poměry s hlediska slušné lidské existence.

Bylo by si jen přáti, aby usnesení o minimálních obnosech výplaty bylo v plném rozsahu provedeno a aby v otázce nároků smluvních dělníků u železnic dosaženo bylo ve smyslu usnesení vlády skutečně takové dohody, která by mohla uspokojiti tuto část nejhůře placených a nejbídněji živořících zaměstnanců. Bude snahou naší strany a soc. demokratických odborových organisací, aby se tak stalo a aby usnesení vlády v obou těchto zásadních a životních otázkách bylo v celém rozsahu dodrženo.

Při této příležitosti nelze však přejíti mlčením několik problémů, které s otázkou vánočního příspěvku jsou úzce spjaty. Je to v prvé řadě okolnost, že hlavní zásada osnovy o vánočním příspěvku je mechanicky opsána z platového zákona; základnou pro výpočet odměny je výše platu zaměstnancova. Platový zákon znehodnotil službu nižších zaměstnaneckých kategorií tak, že vytvořil mezi platy nejnižších a nejvyšších kategorií hluboké propasti. Je-li základnou pro výpočet 70% přídavku u zřízence měsíční plat 525 Kč, u úředníka nejvyšší stupnice 6500 Kč, je to jistě ohromný nepoměr v nároku a v rozpětí. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Za tento stav věcí osnova předloženého zákona nemůže, ona prostě automaticky tuto zásadu přejímá a v praxi provádí. Bude věcí našich odborových organisací a naší strany, aby v další její práci podařilo se jí změnou příslušných ustanovení platového zákona v příhodné době dosáhnouti rovnováhy; pak by ovšem mechanické provedení zásady o tak zv. 13. služném při nově upravených tabulkách platových u nižších kategorií přineslo jim čekaný úspěch v tom rozsahu, kterého jim daná osnova poskytnouti nemůže.