Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Dubický. Dávám mu slovo.

Posl. Dubický: Slavná sněmovno! Nikdo neupře, že existenční poměry veliké části státních zaměstnanců nejsou uspokojivé. I statisticky je dokázáno, že stojí pod valorisačním číslem průměru životních potřeb. Byly sice u nás poskytovány drahotní příspěvky, ale tím se sociální problém státních zaměstnanců nevyřešil, i když státní pokladna zatížena byla značnými miliony. Nynější vláda ve svém programu ze dne 13. prosince 1929 výslovně prohlásila, že problém výrobních vrstev i požadavky státních zaměstnanců budou řešeny pečlivě a svědomitě. Nechci se dotýkati toho, do jaké míry byly splněny nutné hospodářské požadavky domácí výroby, zejména zemědělství, ale, pokud jde o státní zaměstnance a učitele obecných i měšťanských škol, plní vláda - provedením zrovnoprávnění staropensistů a předloženým vládním návrhem svůj slib. Jde celkem o 329.151 státních zaměstnanců, jimž se dostává přes 298 mil. Kč vánoční výpomoci při respektování 70% měsíčního služného.

Chci konstatovati, že vládní návrh zákona o vánočním příspěvku státním zaměstnancům posuzován byl loyálně všemi koalovanými stranami a že všechny mají na něm stejný podíl. Spornou byla hlavně v interním jednání záležitost oněch státních zaměstnanců, kteří vykonali jazykovou zkoušku s nedostatečným prospěchem a měli býti proto původně z dobrodiní tohoto zákona vyloučeni.

Chápu sociální stránku vládního návrhu a jsem dalek toho, abych státním zaměstnancům jiných národností upíral právo na pekunierní zlepšení. Mám však za to, že musíme trvati na zásadě, aby každý státní zaměstnanec ovládal státní jazyk, ne z nějakého justamentu, nýbrž z důvodů věcné celostátní potřeby. Není možno mlčky přihlížeti k oněm smutným zjevům, že ve 12. roce naší republiky nedovolá se mnohdy český člověk svých práv v mateřštině, zejména u soudů a u četnictva ve zněmčených územích. Proto bez ohledu na dobrodiní a sociální stránku tohoto zákona nutno trvati na řádné jazykové kvalifikaci všech státních zaměstnanců z důvodů celostátních, a tam, kde po této stránce jsou poměry nezdravé, učiniti nápravu. Zásadu tuto vládní návrh zákona o vánočním příspěvku nerespektuje. Odpírá 13. služné pouze těm státním zaměstnancům, kteří na základě disciplinárního odsouzení jsou ze zvýšení služného vyloučeni.

Máme, slavná sněmovno, upřímný zájem na tom, aby státní zaměstnanci byli ve svém povolání spokojeni. Pořádek ve státě spočívá na řádné administrativě. Ta ještě mnohde značně pokulhává. Proto nutno jen vítati, že vláda si ukládá tímto návrhem zákona povinnost podávati zákonodárným sborům zprávu o činnosti komise pro reformu státní správy. Komise tato měla býti ustavena již r. 1925, ale doposud se tak nestalo. A přece je nutno provésti nápravu, zejména u berních úřadů a ber. správ, aby byl konec nespravedlivému jednání v záležitostech zdaňovacích, zvláště u zemědělců. Je nutno respektovati spravedlivé požadavky, zejména po aktivování nových okresních úřadů, které nutno vybaviti dostatečným počtem schopného úřednictva. Jest zkrátka třeba pevného programu, aby státní administrativa byla zjednodušena a zlaciněna. V demokracii nutno nalézti poměr vzájemné důvěry mezi státní správou a občanstvem, při čemž nesmí se opomíjeti ani důležitý moment výchovný, aby nám z mladých zaměstnanců rostla nová generace, která bude státi na výši doby všude tam, kam ji stát povolá.

Při této příležitosti chci říci několik slov o chorobě, která hlodá v ústrojí jednoho z nejdůležitějších orgánů státní administrativy, o krisi soudnictví v naší republice. Přiznal ji veřejně v parlamentních sborech i pan ministr spravedlnosti. Tato krise vyvěrá z neupravených a soudcovského úřadu nedůstojných osobních a platových poměrů příslušníků tohoto stavu. O tom, že přiznáním 13. služného nedostává se soudcům materielně žádné úpravy jejich hmotného postavení, není třeba se šířiti, poněvadž již před uzákoněním 13. služného dostávalo se jim ve formě remunerací platu skoro ve stejné výši. Zákon tento nemůže býti tedy považován za žádný účinný lék na odstranění chorobného stavu našeho soudnictví, kde nejde už konec konců o soudce samotné, nýbrž o soudnictví vůbec.

Krise v soudnictví zasahuje hluboko v náš hospodářský i obchodní život i v jistotu právních poměrů. Zatím co agenda soudní vzrostla proti r. 1913 měrou neobyčejnou, na př. v oboru civilního soudnictví sborových soudů v Čechách o více než 200%, nemluvě o agendě trestní a přestupkové, je v republice v důsledcích provedené systemisace o 251 soudců a soudcovských čekatelů méně, a to ještě místa systemisovaná nejsou u jednotlivých soudů plně obsazena.

Uváží-li se, jak velikou agendu přinesly soudům zákony o reformě pozemkové, o závodních výborech, o ochraně nájemníků a o stavebním ruchu, zákony o úpravě práva manželského s tím ohromným počtem rozvodových a rozlukových sporů, zákon o nekalé soutěži, spory automobilové a řízení soudní v důsledcích zákonů sociálně pojišťovacích, pak nelze opravdu pochopiti, jak bylo možno systemisovaná místa u soudů redukovati.

Za takových okolností nelze se diviti tomu, že sporné řízení u soudů se prodlužuje a že jednotlivé roky ústních jednání odkládají se na dobu několika měsíců, čímž značně trpí ten, kdo u soudu dovolává se svého práva a potřebuje rychlého rozhodnutí, zvláště pak ve věcech civilních. Máme zjištěny případy, že následkem nedostatku soudců a soudního personálu vydávají se rozsudky za majetkových poměrů, jež na straně dlužníků jsou již dávno změněny, a v důsledcích toho jsou výkony exekuční bezvýsledné a rozsudek v rukou věřitelových bezcenný.

Přepracováním soudů a jich nedostatečným počtem pozbývá úprava hospodářských a právních poměrů hlavně v záležitostech sporných své akutnosti i svého významu, což těžce odnáší celý náš hospodářský život. V právním státě jsou podobné poměry nebezpečné, neboť praktický život vyžaduje rychlého rozhodování, zvláště v otázkách materielních.

Do služeb soudních přestali vstupovati mladí právníci jen z toho důvodu, že najdou zaměstnání v úřadech méně obtížných a méně namáhavých. Proto se jeví nedostatek soudního personálu u nás ve všech směrech.

Není jiného léku pro řešení krise v soudnictví, než rychlá oprava systemisace soudcovských míst a spravedlivá novela platového zákona, jak po ní volal 22. května t. r. ústavní výbor senátu, když přijal resoluci, aby vláda co nejdříve předložila návrh zákona, kterým by se odstranily tvrdosti platového zákona vůči soudcům, kteří za poctivé služby, prokázané státu v dobách kritických, zasluhují si údělu lepšího. Jedině tak získají soudy dostatečný a schopný dorost a umožní se soudcům postavení, které zaručuje jejich naprostou neodvislost.

Republikánská strana má na vybudování řádného soudnictví zájem neobyčejný, neboť venkovští lidé jako držitelé majetku polního a domovního přicházejí velmi často ve styk se soudy, zvláště ve věcech pozůstalostních, při prodeji a koupi pozemků, při sporech civilních, nájemních, a každý průtah řízení v důsledcích nedostatku soudců těžce odnášejí. Proto voláme po nápravě a po splnění spravedlivých požadavků soudců v zájmu celostátním.

Naše strana dokázala skutky, že má pro požadavky úřednictva a všech zaměstnanců plné porozumění. Neprováděli jsme nikdy licitaci a řekli vždy otevřeně, co je možné a dosažitelné a co nikoliv. Mám za to, že státní zaměstnanci právě v této době ocení dvojnásob práci republikánské strany, která projevila plný zájem pro jejich zlepšení, i když zemědělský lid prožívá krisi důsledků nedozírných. Venkov nikdy nikomu nezáviděl. Nezávidí nikomu ani nyní, kdy sám prožívá doby největších hospodářských otřesů a kdy zadluženost jeho roste v míře neobyčejné. Na venkově je zle na všech stranách. Cena obilí na bursách klesá, daně jsou vymáhány bezohledně, netrží domkář ani sedlák a naproti tomu všechno, co zemědělec potřebuje, musí platiti v cenách nejvyšších. Za takových okolností nutno dvojnásobně oceniti, že strana, která zemědělský lid zastupuje a která doposud marně volá po splnění jeho práv i ochrany, loyálně spolupracuje na platových úpravách státních zaměstnanců a dovede zájem spokojené administrativy stavěti mezi požadavky nezbytné státní potřeby. Chceme věřiti, že ani zemědělcům se neodepře ve sborech zákonodárných pomoci, neboť jde rovněž o zájem celostátní a o stabilisaci národohospodářských poměrů, na nichž mají životní zájem všechny vrstvy lidové.

Litujeme, že s třináctým platem státních zaměstnanců rozpoutala se, jako obyčejně, agitace, ve které některé strany předbíhají se v námaze dokázati, že jedině jim patří zásluha o prosazení tohoto požadavku. Již jsem řekl, že my, kdykoliv šlo o spravedlivý požadavek kteréhokoliv stavu, měli jsme vždy na zřeteli dobrou věc a požadavky tyto plně jsme podpořili. Bez nás nestal by se ani jediný zákon povahy sociální skutkem, bez nás nemohlo by se nic positivního vykonati ani v otázkách zaměstnaneckých. Hlásíme se o podíl na rozumné sociální práci, prohlašujeme však, že nebudeme nikoho předstihovati ve slibech, nýbrž že i v budoucnosti učiníme vše, co je pro zaměstnance možné a pro poplatnictvo snesitelné. Mnoho našich venkovských rodin má své syny jako státní úředníky nebo své dcery jako manželky státních zaměstnanců ve městech. Víme tedy, jaké jsou poměry celých kategorií státních zaměstnanců a neodepřeme jim v zásadě nikdy své pomoci.

Strana zastupující široké vrstvy lidu venkovského musí míti více než jiné strany zájem na tom, aby státní aparát byl bezvadný a zaměstnanci spokojeni, neboť vadný aparát byl by bičem právě na venkovský lid. Víme, že státní aparát není sám sobě účelem, státní administrativa je zde proto, aby lidé mohli spokojeně žíti, aby byl slabý chráněn před vykořisťováním, aby pokojný občan nežil ve strachu před zločincem. Víme také, že výkon státního úřednictva nedá se hodnotiti jen hospodářsky. Funkce tato je především mravní. Moc, jež se úřednictvu vkládá do rukou, musí míti základ ve spolehlivosti a spokojenosti. Úprava životní míry zaměstnanectva nesmí se tedy řešiti s hlediska stranické politiky, jest to problém státní zrovna tak, jako výzbroj armády.

Řešení otázky státního aparátu, to je řešení organisace státu vůbec, musí se díti postupně krok za krokem, a to jak ve smyslu rozdělení funkcí, tak i ve smyslu platovém. Platová otázka má svoji mez v poplatní síle obyvatelstva a proto nesmíme jen slibovati státním zaměstnancům, nýbrž musíme se také starati, aby stát měl regulérní a zdravé příjmy. Stát má příjmy úměrné národnímu důchodu a tak otázka úřednická závisí na celkovém blahobytu občanstva.

Zemědělství tvoří u nás polovinu obyvatelstva a na jeho důchodu závisí důchod ostatních vrstev. Také státní zaměstnanci jsou závislí na rentabilitě zemědělského podnikání, jako zase zemědělství má upřímný zájem na bez vadném státním aparátu. Proto je nutno vzájemně se doplňovati.

Chci dále konstatovati, že krise gážistů netkví v drahotě produktů zemědělské prvovýroby. Cena zemědělských plodin klesla tak hluboko pod náklady výrobní, že hospodářskou situaci v zemědělství nutno označiti za velmi kritickou. Krise gážistů spočívá především v drahotě výrobků průmyslových, a v onom "začarovaném kruhu", který znemožňuje, aby totální pokles zemědělských výrobků projevil se v plné míře na stole konsumenta. Dobře to pochopilo Ústředí úřednických a zřízeneckých organisací, které v obsáhlém memorandu vládě a kruhům poslaneckým poukazuje na velikou disparitu cen. Poukazuje zejména na to, že ceny zemědělských produktů, hlavně obilí a dobytka, neobyčejně klesly, naproti tomu však zůstávají ve stejné výši ceny životních potřeb ve městských průmyslových prostředích. Ještě horší je to u výrobků-průmyslových a při cenách ve velkoobchodu. Zde měly by se co nejvíce uplatniti hospodářské kruhy konsumentské, neboť jen tak uplatní se jejich kupní síla větší spotřebou zboží a zmírní se tím obtíže domácí nadprodukce.

V osnově zákona není ustanovení, jímž by se přiznával nárok na vánoční příspěvek zaměstnancům veřejnoprávních korporací a ústavů, t. j. zejména zaměstnancům v samosprávě. Rozpočtový výbor jednal o této věci a ve své zprávě zdůraznil, že zmíněné korporace mohou svým zaměstnancům přiznati vánoční příspěvek ve stejné výši, jako se přiznává zaměstnancům státním, a zároveň projevil přání, aby se tak skutečně stalo. Platové poměry samosprávných zaměstnanců byly upraveny podle platového zákona č. 103 z r. 1926 a není tudíž žádného platového rozdílu mezi nimi a zaměstnanci státními. Proto i vánoční příspěvek jim podle práva přísluší.

Státní zaměstnanci mají pochopitelně ještě řadu požadavků dalších. Jsem žádán Ústředním sdružením republikánských úředníků, učitelů a zřízenců o propagaci jejich požadavků. Jde jim hlavně o urychlené provedení resystemisace, jak po něm také volali páni zpravodajové jak výboru soc. politického, tak i rozpočtového, a o novelisaci platových zákonů č. 103 a 104 z r. 1926.

Po tom, co jsem řekl, nemusím připomínati, že republikánský klub neodepře své loyální pomoci a spolupráce státním zaměstnancům ani napříště. Ale v této době musí za všech okolností trvati na tom, aby rychlým tempem řešena byla krise zemědělská, neboť jen tak bude zabezpečen zdravý hospodářský a sociální život ostatních vrstev lidových.

Končím s nadějí, že ani požadavkům zemědělského stavu neodepře parlament své loyální a upřímné podpory. (Výborně! - Potlesk!)

Předseda (zvoní): Dále je k slovu přihlášen p. posl. Horpynka. Dávám mu slovo.

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! Tento návrh zákona jest v širší veřejnosti znám pod jménem "zákon o třináctém měsíčním platu státních zaměstnanců a učitelů", kdežto vláda sama jej nazývá "zákonem o vánočním příspěvku státním zaměstnancům a učitelům v činné službě". Lze uvésti důvody pro to, že oba tyto názvy zákona jsou správné, ale lze také prokázati, že oba názvy jsou nesprávné a uvádějí v omyl. Skutečné poměry, z nichž vyvěrá nutnost dnes předloženého vládního návrhu, mají svůj původ v poznání, že zákony čís. 103 a 104 z roku 1926 nezajistily ani v nejmenším hmotný stav veřejných zaměstnanců. Naopak! Oba uvedené zákony naprosto přešly přes oprávněné požadavky veřejných zaměstnanců, aby jejich platy byly valorisovány, v přímo nenávistném platovém schematu tvoří nespravedlivé rozdíly v placení různých druhů zaměstnanců a těžce poškozují úřednictvo zrušením časového postupu, což jest krutost, která se projevuje ještě krutěji velmi nemotorným schematem systemisačním. Zákony č. 103 a 104 z roku 1926, tak zvané zákony o platech úředníků, které byly kdysi úřednickou vládou vnuceny zákonodárným sborům za pomoci náhodné parlamentní většiny, jsou pro legislativu ostudou a oněch několik málo úředníků, kteří se dnes ještě vytrvale brání jako tvůrci těchto zákonů, jest vinno, že neklid, nejistota a vady ve státní správě nabývají stále většího rozsahu a že poměry jsou hnány přímo ke katastrofě. Jest to marná snaha pomocí systemisace a resystemisace, vánočními příspěvky a podobnými věcmi příštipkovati nezpůsobilé a nedokonalé dílo z roku 1926, nápravu lze zjednati jen důkladnou revisí zákonů čís. 103 a 104 z roku 1926. K revisi dojde a musí dojíti a pak také zmizí tento nezpůsobilý návrh zákona o vánočním příspěvku. Vždyť jest to ostudou pro vládu, jestliže pan zpravodaj schvaluje předložený návrh zákona a mohl jej doporučiti sněmovně jen proto, poněvadž dosavadní vyplácení individuálně rozdělovaných vánočních remunerací má nyní býti upraveno zákonem a mají nyní býti vypláceny všeobecně. To jest přece doznáním, že dosavadní nedostatečná ustanovení zákona čís. 103 a 104 byla prolomena ještě tajnými přídavky nezakládajícími se na žádném právním titulu, při čemž ještě vládly křiklavá svévole a nestydaté protekcionářství, poměry, které ovšem zůstaly před veřejností utajeny, které se však nyní odhalují.

Úřednictvo ví, jaké zklamání na ně čeká, a že 70% jeho základního platu nemá pro ně vůbec významu. Veřejnost také chápe, že takovýmito přídavky nezlepší se již vůbec nic na smutném finančním stavu státních úředníků a učitelů. Ale i když většina politických stran v této sněmovně má dnes vůli zlepšiti osud zaměstnanců, přece nemůže na zákonu nic změniti, poněvadž se musí podříditi diktátu ministra financí, vlády a vládní většiny. Ministr financí vypočítal, že tento zákon vyžaduje 298 milionů Kč úhrady a prohlašuje, že nad tuto částku nemůže vydati ani haléře. Úřednictvo po 4 léta bojuje proti špatnému platovému zákonu a zápasí za zlepšení svého hmotného postavení, dnes se mu hází jako almužna asi 300 milionů. Je-li nyní vláda toho mínění, že těchto 300 milionů jest to nejmenší, co nyní musí učiniti k nápravě nedostatečných platů, pak nelze ušetřiti vládu výtky, že za plná 4 léta zadržela úředníkům celkem 1200 milionů. Tak nakládá stát jako zaměstnavatel se svými zaměstnanci. A při tom se chtělo v důvodové zprávě úřednictvu ještě namluviti, že se mu tato vánoční remunerace vyplácí jen proto, aby se zaměstnancům a učitelům ulehčilo větší zatížení způsobené zvýšením činží. Sám parlamentní zpravodaj musil takovouto troufalost odmítnouti. Státní zaměstnanci a učitelé však nyní vědí, že se vláda, dojde-li ke změně ustanovení zákona o ochraně nájemníků, pokud jde o zvýšení činží, chce vyhnouti úpravě platů veřejných zaměstnanců a učiní tedy dobře, když včas zařídí podle toho svůj platový boj.

Československé zákonodárství vyznamenává se tím, že jsou zde usnášeny zákony, jimiž vyložená nespravedlnost jest statutována jako rozhodující právo. To se děje také tímto zákonem. Vánoční remunerace má býti podle důvodové zprávy vyšším platem za skutečně vykonanou práci. Tato zásada jest však prolomena hned v zákoně: jsou-li totiž oba manželé zaměstnáni ve veřejné službě, jsou-li oba aktivně činní a mají-li oba nárok na vánoční příspěvek podle ustanovení zákona, dostane remuneraci jen ten manžel, jehož přídavek jest vyšší. A toto ustanovení musilo býti teprve vybojováno odporem parlamentu, neboť původně chtěla vláda upříti oběma manželům právo na vyšší výtěžek práce. Co pomůže, že ústava ustanovuje, že všichni občané jsou si před zákonem rovni, že sociální revoluce z roku 1918 uznala zákonem domnělou rovnoprávnost ženské práce? V tomto státě zuří tichý a neúprosný boj mezi legislativou a byrokratismem, který se obrazně projevuje v tom, že byrokratismus beztrestně nedbá práva a zákona. Je-li vánoční remunerace zvýšením platu za aktivní činnou službu a konají-li oba manželé aktivní službu, musí oběma manželům příslušeti nárok na zvýšení mzdy. Zadrží-li se jednomu z nich příspěvek, jest to bezpráví a nespravedlnost a zůstane nezákonností, i když bude sebe častěji dekretována v československém zákoně. Takovéto ustanovení jest však pro postižené také zneucťující a urážející, poněvadž pouhá skutečnost, že dva zaměstnanci různého pohlaví vykonávající veřejnou službu vstoupili do pravoplatného manželství, má pro ně stejný zákonitý následek jako pro jiné státní zaměstnance odsuzující nález disciplinárního senátu. Výmluva, že manželé, kteří oba vykonávají veřejnou službu, dostali by dvojnásobný a tedy příliš vysoký přídavek, nemůže býti myšlena vážně a není správná, neboť poměry jsou ve skutečnosti takové, že obyčejně oba manželé nemají dohromady ani tak velkého platu jako jednotlivý úředník ve vyšších hodnostních třídách. O to se již stará byrokracie. Proto také celková částka vánočních přídavků obou manželů zůstane v převážně většině případů menší než vánoční přídavek jediného vyššího úředníka. Jestliže poslanecká sněmovna přijímá toto nespravedlivé a neudržitelné ustanovení o vánočním přídavku manželů pod tlakem vlády, vzdává se tím poslanecká sněmovna své důstojnosti, své vážnosti a posledního zbytku své moci. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Němečtí státní zaměstnanci musili ovšem i při projednávání tohoto zákona opět zažíti, že se s nimi nakládá jako s neplnoprávnými občany druhého řádu, neboť původně němečtí úředníci, kteří pro domnělou nedostatečnou znalost státního jazyka mají horší kvalifikaci, ale jinak, jak se uznává, vykonávají službu výborně, měli býti vyloučeni z vánočního příspěvku. Jest velice charakteristické, že se české strany, a to čeští agrárníci a klerikálové, postavili proti zrušení tohoto ustanovení. Zpravodaj musil dokonce na zvolání s české agrární strany zdůrazniti - byl to v poslední schůzi posl. Dubický, který také dnes opět s tohoto řečniště zde projevil svůj názor - že němečtí úředníci diskvalifikovaní z jazykových důvodů nejsou zbaveni povinnosti naučiti se státnímu jazyku.

My, Němci, zcela dobře víme a uznáváme také, že němečtí úředníci musí v českém státě ovládati státní jazyk, ale přejeme si také a žádáme, aby čeští úředníci musili právě tak ovládati němčinu, aby se také německý občan dorozuměl u úřadů ve svém mateřském jazyku. (Souhlas na levici.) Český úředník nepotřebuje nikdy a nikde podati průkaz znalosti německého jazyka, zůstává výborně kvalifikován, i když neumí ani slova německého. Německý úředník byl přímo a trvale vytlačován, nebo horší kvalifikací vylučován z postupu a nyní by měl také pozbýti vánočního příspěvku jen proto, poněvadž na základě neslýchaných trýznivých zkoušek a nespravedlivých kvalifikací, jichž příčinu dlužno hledati v národním záští jeho českých představených, byl kvalifikován jako jazykově méně způsobilý a neměl možnosti, aby se proti takovémuto nakládání bránil. Při všech těchto zjevech nejde o to, že německý úředník má ovládati státní jazyk, české vládě záleží spíše na tom, aby ze státní služby byli pokud možno vypuzeni poslední němečtí úředníci a aby tak sudetsko-německý kmen, čítající 3 1/2 milionů duší, byl oloupen o právo na německé pracovní místo ve státě. O tom svědčí již to, že německý dorost, hlásící se nyní do státní služby, ovládá již dokonale státní jazyk, ale přes to žádný Němec není přijímán. To jest boj, který vedou Češi, aby hospodářsky poškodili Němce. Na tom nyní nezmění nic ani pětiletá účast německých stran ve vládě. Vstupem německých stran do vlády ztenčila se nyní řada těch, kdo bojují za právo na německé pracovní místo ve státních službách. Nakládání, jehož se dostalo požadavkům státních zaměstnanců a učitelů v tomto státě způsobilo, že vědomí povinnosti veřejných zaměstnanců začíná klesati, že jsou zatlačováni při své práci k téže lhostejnosti, s jakou vláda přistupuje k jejich požadavkům. Tím rozkladný proces veřejné správy nezadržitelně pokračuje, ke krisi soudnictví přidruží se velmi brzo strašlivá krise správní; odpovědnost za to stíhá vládu a vládní většinu, o kterou se vláda opírá. Poněvadž to jasně uznáváme, směřuje náš boj proti těmto činitelům. Demokratický stát se zvláštním nakládáním s požadavky svých zaměstnanců jest největším zklamáním, neboť jest nejúrodnější půdou pro největší korupci ve státní správě. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále p. posl. Schweichhart.

Posl. Schweichhart (německy): Dámy a pánové! Projednávaný návrh zákona o 13. měsíčním platu pro státní zaměstnance jest plodem kompromisní politiky, jak ani nyní, uvážíme-li mocenské politické poměry, není jinak možná. Tento zákon má velmi mnoho nepřátel, především ony kapitalistické vrstvy, které se nesprávně domnívají, že budou moci váznoucí hospodářství oživiti snižováním mezd a platů, tedy snížením režie. Při tom úplně zapomínají, že široké vrstvy osob pracujících za mzdu jsou jako spotřebitelé nejdůležitějšími, ba většinou nejrozhodnějšími činiteli pro hospodářství, jejichž zvýšená spotřeba jediné jest s to, aby oživila odbyt a tím výrobu. To platí nikoliv na posledním místě také pro veliký počet státních zaměstnanců, kteří se svými příslušníky rodin mají jako spotřebitelé velmi důležitý úkol v národním hospodářství. V soukromém průmyslu našeho státu, avšak i sousedním Německu a také jinde zahájily podnikatelské organisace akci ke všeobecnému snižování mezd, která již způsobila těžké boje, které však v mnoha případech dopadly ve prospěch dělníků. V tom směru připomínám jen události v severočeském textilním průmyslu v okolí Rumburka a Varnsdorfu. Kapitalisticky orientované vrstvy a strany jsou tedy od počátku zásadní nepřátelé každého návrhu, který jest s to, aby nějak zlepšil situaci státních zaměstnanců.

Na rozdíl ke zřejmé snaze našich podnikatelských organisací snížiti mzdy a platy, jinde, ve Spojených státech severoamerických, již dávno pochopili požehnání dobrých mezd a platů pro průmysl a zemědělství a řídí se tím. Zatím co kapitalistické kruhy u nás s plným úmyslem šetří a skrblí na mzdách a platech, mají současně otevřené ruce pro neproduktivní výdaje všeho druhu, pokud jen nějak slouží kapitalistickým účelům. Tu se mluví o státních nutnostech nebo o neodvratných národohospodářských problémech, jimž se prý nelze vyhnouti. Jakmile však jde o sociálně politické výdaje, uvádějí ony vrstvy důvody podstatně jiné a chovají se přímo nepřátelsky a odmítavě.

Jestliže se nám přes to podařilo tuhým bojem ve zdlouhavém, několik měsíců trvajícím vyjednávání splniti asi 75% zlepšovacích návrhů, které jsme podali k této osnově, jest to přece jen úspěch, jehož si dlužno vážiti a který by měl býti oceňován i těmi, kteří s konečným výsledkem celé akce jsou nikoliv neodůvodněně nespokojeni. Pravděpodobně jest jisto, musíme si to upřímně doznati, že jen zlomek, snad menší zlomek všech státních zaměstnanců jest spokojen se zákonem i v této zlepšené formě, poněvadž, uvážíme-li většinou nedostatečné platy, velmi dobře by potřebovali vyšších výpomocí. Tak zvaný Ježíšek pro státní zaměstnance není tedy podělenými přijímán s příliš velkým souhlasem.

Známý pamětní spis obou zemských ústředen odborových organisací právem charakteristicky tvrdí, že většina zaměstnanců jest nesnesitelně zadlužena a že jejich dluhy nemohou býti uhrazeny z pravidelných příjmů. Proto jest naléhavě třeba vydatné výpomoci zvláště pro nižší kategorie a exponovaná služební místa. Ale právě zde to ještě velmi vázne. Jedné věci právě v dnešní těžké době krise nelze přehlédnouti. Přídavek 298 milionů vyplacený celkem 329.151 státních zaměstnanců jest kritisován také oněmi vrstvami, které jsou postiženy strašlivými následky hospodářské krise, poklesem příjmů, jako zemědělci a živnostníci nebo jsou postiženi těžkou nezaměstnaností.

Žádný rozumný člověk nebude moci popříti, že nyní stát musí co nejrychleji učiniti vše, čeho jest třeba na příklad ve prospěch produktivní péče o nezaměstnané, tím že opatří práci a vybuduje podporu v nezaměstnanosti tak, aby se z ní stalo rozsáhlé pojištění. My jsme již dávno ukázali správné cesty. Dalšímu zatěžování pracujících tříd musí se učiniti přítrž za každou cenu. Jest to nadmíru příznačná skutečnost, že mzdy československých dělníků jsou průměrně neobyčejně nízké. Neboť více než pětina dělnictva má denně méně než 10 Kč mzdy, 20% pouze o něco více než 14 korun, jen 12% do 18 korun, 11% do 22 korun a jen 12% dělnictva má něco přes 34 Kč denního příjmu. Jest příznačné pro nynější špatné poměry, že mnoho lidí jest přes to přese všechno přímo šťastno, že mohou dnes ještě pracovati ve službách jiných, aniž se musí obávati, že budou náhle vrženi do velké armády nezaměstnaných, do kapitalistické reservní armády, která má znemožniti jakýkoliv sociální vzestup dělnické třídy snižováním mezd v zájmu podnikatelstva. Tomu musí socialistické strany co nejrozhodněji zabrániti. Výslovně dlužno neustále zdůrazňovati, že státní zaměstnanci, pokud jde o nižší kategorie, nemají nikterak ustláno na růžích a to ani zaměstnanci v činné službě, ani ve výslužbě. Že státní úředníci ve výslužbě musí nezřídka bojovati o pracovní místo se soukromými zaměstnanci a že je ostatní zaměstnanci pokládají takřka za stlačovatele mezd, jest jistě smutný zjev. Také z tohoto důvodu musí býti zjednána vydatná náprava ve prospěch soukromých zaměstnanců a dělníků.