3. Zpráva výborů ústavně-právního a rozpočtového o usnesení senátu (tisk sněm. 551) k vládnímu návrhu zákona (tisk sen. 164 a 221) o poštovní spořitelně (tisk 645).

Zpravodajem výboru ústavně-právního jest p. posl. Navrátil, zpravodajem výboru rozpočtového p. posl. dr Macek.

Uděluji slovo prvnímu zpravodaji, kterým je p. posl. Navrátil.

Zpravodaj posl. Navrátil: Slavná sněmovno! Opakoval bych zprávu ústavně-právního výboru, kdybych chtěl znovu naznačit hlavní úkoly poštovní spořitelny. Ty jsou ostatně patrny z nadpisů oddílů II až VI zákona. Většinu z nich koná již poštovní úřad šekový, jehož dědičkou a pokračovatelkou bude poštovní spořitelna. Úplně novým odvětvím je služba spořitelní, vybudovaná na zásadách lidového peněžnictví a na praksi bývalé vídeňské poštovní spořitelny. Obmezení, jimž je spořitelní činnost poštovní spořitelny v zákoně podrobena, z valné části platila i u bývalé vídeňské poštovní spořitelny. Vím, že tato obmezení vyvolávají na některých stranách nesouhlas a že se považují za zbytečná. Proti tomu by se však mohlo namítnouti, že není v intencích zákona budovati státní peněžní ústav, jenž by shromažďoval veliké kapitály, nýbrž naopak ústav lidový, jenž chce zachycovati úspory malých lidí a drobnější přebytky, jež z veliké části leží nyní ladem a unikají tak hospodářskému zužitkování. Musíme ještě stále počítati s tím, že staletý politický a národní útisk vytvořil v charakteru venkovského lidu silný rys nedůvěřivosti a uzavřenosti. Nenápadné vyřizování soukromých peněžních záležitostí u poštovních úřadů této stránce povahy našich lidí dobře vyhovuje. Proto sdílím naděje kladené do poštovní spořitelny, hlavně pokud jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Podle zprávy senátního rozpočtového výboru připadl r. 1926 jeden lidový peněžní ústav v republice Československé průměrně na 1988 obyvatel a na plochu 201/2 km², v Čechách pak na 1638 obyvatel a okrouhle na 13 km², na Moravě a ve Slezsku na 1513 obyvatel a 12 km², ale na Slovensku a v Podkarpatské Rusi na 6343 obyvatel a na rozlohu více než 108 km². Z toho je patrno, že lidové peněžnictví ještě v těchto zemích čeká veliká práce. Poštovní spořitelna může býti pro ni dobrou průkopnicí.

Důležitý význam bude míti úsporné zařízení poštovní spořitelny i pro lidi, měnící místo pobytu, tedy na př. pro sezonní dělníky, kteří mohou ukládati úspory u kteréhokoli poštovního úřadu. Tím se sníží značné procento krádeží, ale i nadbytečného utrácení těžce vydělaných peněz. Těmto zlům takové úspory bývají dosti často vydány.

K námitce proti přípustné výši úsporných vkladů, stanovené v §u 18, mohu poukázati na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona o poštovní spořitelně, ve které se zdůrazňuje činnost poštovní spořitelny ve prospěch státních cenných papírů. Také tam, kde půjde o větší vklady nebo o částky převyšující přípustnou výši vkladů, bude úkolem poštovní spořitelny, aby doporučila vkladateli zakoupení cenných papírů. Tím bude nejen podporovati spořivost, nýbrž zároveň také buditi zájem pro státní cenné papíry, jenž u nás v širokých vrstvách dosud není ještě valně vyvinut.

Pokud jde o činnost poštovní spořitelny ve prospěch státních cenných papírů, může snad zajímati, že r. 1929 poštovní šekový úřad přijal více než 434.000 kusů cenných papírů a vydal 625.000 kusů v okrouhle ceně 2.247,000.000 Kč a že stav vlastních i cizích cenných papírů činil koncem r. 1929 bezmála 3 miliardy Kč. Zde jsme již u fruktifikační činnosti poštovní spořitelny. Zprávou ústavněprávního výboru byla slavná sněmovna informována o pochybnosti, která vznikla ze změny původního vkladního návrhu zákona, provedené senátem v §u 25, odst. 1, lit. f. Téměř taxativní výpočet peněžních ústavů a zařízení, u nichž je poštovní spořitelně dovoleno ukládati volné peněžní prostředky, byl senátem vyměněn za široké ustanovení tak, jak se slavné sněmovně předkládá ke schválení a jež zní: "Činiti vklady na běžný účet peněžních ústavů, podléhajících veřejnému dozoru". Poněvadž v původním textu byla výslovně uvedena mezi jiným i "peněžní ústředí podrobená zákonné revisi, v nichž jsou sdruženy záložny nebo výdělková a hospodářská společenstva, přijímající vklady na knížky", byly vysloveny určité obavy, aby nynější text při provádění zákona nebyl vykládán úzce a zmíněná peněžní ústředí - poznamenávám, že jsou dotčena společenstva a družstva živnostenská, zemědělská, dělnická a j. - nebyla z výhody zákona vylučována, poněvadž podle slovného výkladu veřejnému dozoru nepodléhají.

Úmysl zákonodárcův byl ovšem právě opačný, proto se ústavně-právní výbor usnesl pojmouti do své zprávy výklad zmíněného ustanovení. Kromě toho prohlásil pan ministr pošt v ústavně-právním výboru, že se s výkladem tohoto výboru ztotožňuje a že souhlasný výklad pojme i do organisačního řádu, jejž podle §u 4 zákona vydá ministr pošt a telegrafů se schválením vlády.

Další podrobný rozbor jednotlivých ustanovení zákona nepovažuji za nutný vzhledem k velikému zájmu veřejnosti o zákon, jenž se vybil v nesčetných projevech a vyjádřeních snad všech interesentů ve veliké řadě porad a v mnohých redakcích textu zákona. Tento zájem měl také vliv na úpravu zákona, o kterém nelze popříti, že je dítkem velmi četných kompromisů. Někteří praví, že je to slabší stránka zákona. S tímto názorem však nemohu souhlasiti. Podle mého skromného mínění jest úspěchem všech, kdož se práce o návrhu zákona účastnili, že se jim podařilo dospěti k formulaci, která je přijatelna všem, byť by zvláštních a jednotlivých přání ve všech směrech úplně neuspokojila. A nám také za to, že zákon v nynější formě, k jejímuž zdokonalení podle mého přesvědčení přispěly i změny usnesené senátem Národního shromáždění, bude tvořiti spolehlivý a dobrý základ k vybudování nového ústavu státního. Jestliže poštovní úřad šekový z pranepatrných počátků a při největších svízelích a nedostatcích se dovedl vypracovati na nynější výši, nemám obav, že také poštovní spořitelna při cílevědomém a obezřelém řízení bude zkvétati a prospívati jak k uspokojení všech, kdož jejích služeb budou vyžadovati, tak ku prospěchu svého vlastníka, to jest republiky Československé. K tomu jí přeji plného zdaru.

Jménem výboru ústavně-právního doporučuji slavné sněmovně, aby zákon schválila ve znění, jež bylo přijato ústavně-právním výborem a na němž se usnesl senát Národního shromáždění. (Souhlas.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Uděluji slovo druhému zpravodaji p. posl. dr Mackovi.

Zpravodaj posl. dr Macek: Vážená sněmovno! Výbor rozpočtový soustředil se při úvaze o předloze zákona o poštovní spořitelně téměř výhradně na otázku, jak se tento zákon a tato instituce dotknou státních financí. S tohoto hlediska můžeme jenom vítati znovuvzkříšení poštovní spořitelny, instituce předválečné. Stát zde nachází ústav, anebo doufám, že najde ústav, který mu pomůže veřejnými penězi, lacino státu půjčenými, překonati nesnáze, které vznikají z t. zv. pokladničního deficitu, t. j. z nesoučasnosti příjmů a vydání řádně rozpočtem schválených.

Tento velký ústav, který bude sbírati úspory drobných střadatelů, kteří, jak zkušenost ukazuje, jen zřídka a neradi sahají na své úspory, tento ústav, který bude vládnouti dlouhodobými vklady, bude tím odběratelem státních cenných papírů a jiných papírů s pupilární jistotou.

A konečně, ačkoli v neposlední řadě, bude poštovní spořitelna představovati dobrou organisaci, která by mohla státu udělati platné služby při emisi nových státních zápůjček. Tyto funkce, které jsem vytkl, může peněžní ústav rázu poštovní spořitelny tím lépe plniti, čím dokonaleji bude vybudován a čím větší kapitály bude soustřeďovati. Myslím, že s hlediska státních financí nemůžeme býti nadšeni kompromisy, které vláda, připravujíc tento návrh, byla nucena učiniti s interesenty představujícími soukromé peněžní ústavy. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) Tito interesenti se báli peněžního ústavu, který právě zřizujeme, jakožto nebezpečného konkurenta, který by jim sbíral vklady.

Neváhám říci, že tyto obavy z konkurence poštovní spořitelny vůči soukromým peněžním ústavům za Rakouska nebylo tak hlasitě slyšeti. Také, myslím, každý rozumný člověk musí uznati, že poštovní spořitelna, která sbírá korunkové vklady, má tak velikou režii, že nemůže vážně konkurovati peněžním ústavům, jejichž režie na 100 Kč vkladu je nutně nižší než režie velikého státního aparátu, sbírajícího vklady po korunkách.

Už z tohoto důvodu musí úroková míra, kterou platí poštovní spořitelna, býti nutně nižší než úroková míra, kterou může platiti soukromý peněžní ústav. Tyto obavy z konkurence při sbírání vkladů jsou, myslím, neodůvodněné, chceme-li je posuzovati čistě obchodnicky. Ale myslím, že zde se šlo v tom kompromisování moc daleko a že prosperita, nikoliv účetní, nýbrž úspěšná funkce poštovní spořitelny se moc omezila. Připomínám zde omezení, jako jsou ta, že vklady u poštovní spořitelny na vkladní knížku smějí činiti osoby skutečné, fysické, ale i právnické, že se nepřipouštějí vklady na fiktivní jména, vklady, které může každý soukromý ústav beze všeho přijímati. Toto omezení by se mohlo hájiti poukazem, že výplaty na vkladní knížky má dělati také poštovní úřad, který vkladatele nebude znáti, a že tedy tato omezení jsou na prospěch vkladatelů, jimž se tímto způsobem dává větší jistota, že nepřijdou o své peníze tím způsobem, že by jejich knížka byla ukradena anebo nějakým způsobem vklady na ní inkasovány. Naproti tomu zase by se dalo namítati, že každý vkladatel, který by měl odůvodněné obavy z takového zneužití své vkladní knížky, má jednoduchý prostředek zabezpečiti se heslem, vinkulací.

Za podstatný a škodlivý kompromis považuji také, že se dovoluje jednomu vkladateli, aby měl na jediné vkladní knížce, kterou smí míti, vklad nanejvýš 20.000 Kč. Tato cifra připadá nám starším lidem mnohem větší, než ve skutečnosti je a než ji chápou mladší lidé, kteří si nezvykli na naše předválečné krejcárkové počítání. Těchto vkladních knížek budou užívati na př. obchodní cestující nebo drobní živnostníci a studenti jako nejlacinějšího a nejpohodlnějšího akreditivu. Doufám, že z těchto vrstev živnostenských a obchodních cestujících a pod. vyjdou brzy podněty na zvýšení tohoto zákonného limitu. Proto se také nebojím, že tento škodlivý kompromis bude poštovní spořitelně dlouho vaditi.

Také ta funkce, že naše poštovní spořitelna se chystá zachraňovati vklady našich emigrantů, v cizině pracujících a v cizině často okrádaných také našimi ústavy, jak máme v dobré paměti, omezuje se tímto opatřením, myslím, citelně, a také po této stránce bude nutno zákon, doufám, brzy novelisovati, aby naši lidé ve Francii nebo ve Spojených státech severoamerických nepřicházeli o své těžce vydělané úspory tím, že by je museli nositi, když by převyšovaly částku 30.000 Kč, do soukromého ústavu. O předpisu §u 19, že maximální úrok, který poštovní spořitelna smí ze vkladů platiti, smí býti jen 3%, mám mínění negativní. Co máme konečně říci o předpisu, že úroky se mají připisovati jednou za rok? Nevím, je-li v tomto státě ještě nějaký peněžní ústav, který by si troufal svým vkladatelům připisovati úroky jednou za rok. A tímto ústavem má býti poštovní spořitelna! Myslím, že také zde bude třeba reformy.

Nesouhlasím s názorem, že je něco spravedlivého v tom, když úrokování vkladů na úroky z úroků - aby se mi rozumělo - sebemenších vkladů sebechudších lidí přestane, když vkladatel 3 roky nijak nedisponuje vkladem, ani neukládá, ani nevybírá.

Jsou zde ještě jiná omezení, která byla častěji předmětem debaty a která v tomto slavném sboru - který mě tak málo poslouchá - nemusím příliš vykládati. Proti všem stinným stránkám zákona, který se chystáme schváliti jako nutný kompromis, jest jedno důležité opatření, a to jest znění §u 1 předlohy, kterou máte v rukou. Tento § 1 zní: V republice Československé se zřizuje poštovní spořitelna. K vůli těmto dvěma řádkám doporučuji vám, abyste přijali celý zákon. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta řečnická stanovena byla 40 minutami. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášeni jsou řečníci na straně "proti" pp. posl. Geyer a Kopecký.

Uděluji slovo prvnímu řečníku, kterým je p. posl. Geyer.

Posl. Geyer (německy): Velectění pánové! Sněmovně byl předložen tisk 164 o úpravě opatření, která, jako tak mnohé v tomto státě, byla by mohla býti upravena již před lety, ba před desíti lety. Máme zde před sebou také jubileum zpoždění, které záleží v tom, že československý stát velké části státních občanů realisaci aktiv odepřel, kdežto sám v realisaci aktiv dřívějšího státu nastoupil s okamžitou účinností. Nelze uváděti jako omluvu, že rozdělení staré rakouské poštovní spořitelny bylo velmi obtížnou věcí, uvážíte-li, že část oboru působnosti poštovní spořitelny, totiž šekový úřad, byla převzata s okamžitou účinností, ba že několik let mohla dokonce býti prováděna starými tiskopisy z Vídně. Mnoho desítitisíc nucených vkladatelů staré poštovní spořitelny - mám zde na mysli poručence, nucená deposita a také v tomto návrhu zákona shledáváme se opět s týmiž ustanoveními, která jsou celkem vzato obdobou starých rakouských předpisů o poštovní spořitelně ti všichni čekají po 12 let, jak dopadnou vyjednávání a do této chvíle, přes to, že je to již tak dlouho, neděje se nic pro zabezpečení všech těchto desetitisíců lidí; a také předložený návrh zákona nepodává opět o tom žádné zprávy.

Jest velmi smutné, že uplynulo více než dvanáct let, než došlo k tomuto návrhu, a ještě smutnější jest skutečnost, že staří vkladatelé ani dnes ještě nevědí, co se stane s jejich pohledávkami, a mnoha jejich podáním dnešnímu šekovému úřadu dostává se prostě kategorického odbytí, že se jim v příhodný čas dostane vyrozumění. Právě pro mladou generaci, která tenkráte ještě byla dětmi, jest velmi důležité, aby určitě zvěděla, zda za staré pohledávky, zda ze sirotčích peněz může ještě něco očekávati - z různých variantů, které nám byly vypočteny - či nikoliv. Počítáme-li nazpět deset, dvanáct let a připočteme-li léta válečná, jest to 16 let, a právě v těchto letech vývoje od 16. do 24. roku bylo by mnoho těchto oprávněných lidí těchto peněz nutně potřebovalo. Stát přichází tedy příliš pozdě, aby opět získal kus ztracené důvěry, neboť o ni jde. Původní snahou rakouské poštovní spořitelny bylo opatřiti úvěrní ústav, který by podle starých křesťanských zásad poskytoval půjčky státu a občanům bezúročně. Od toho se odchyluje tento návrh právě tak jako jeho původní text, návrh rakouský. O to se postarala již tenkráte především bankokracie, že se ve starém Rakousku prostřednictvím Luegera a jeho přátel, kteří se dostali k moci, upustilo od zásady bezúročnosti a z křesťansko-sociální strany, která byla odpůrcem úroků, stala se strana úrokům nakloněná, z níž se dnes stala opora soustavy, přející úrokům, a soustavy kapitalistické.

Jest samozřejmé, že se stanoviska naší strany musím tuto věc zdůrazniti a že se k ní při posuzování jednotlivých paragrafů vrátím. Proto již dnes čelím výtce, že naše ústavy, spořitelny a banky budou dotčeny poštovní spořitelnou, že se jim dostane konkurence. Vítal bych tuto konkurenci, kdyby byla vybudována na zásadě, že se z poštovní spořitelny s jejím šekovým oddělením stane velký regulátor, jehož potřebujeme pro hospodářství. Bohužel různá ustanovení, o nichž ještě promluvím, jsou takového druhu, že maří veškerou naději, že by zákon směřoval k této základní tendenci.

Nyní promluvím o jednotlivých bodech a tak již v § 3 postrádám za bodem e) opatření, které jest důležitější než opatření uvedená v bodech a) až e). Poštovní spořitelna měla by především býti tím, čím by měla býti československá státní banka, ale není, nástrojem státu, který by sám a nezávisle na cedulové bance samostatně hájil zájmy obyvatelstva. Proto podle našeho názoru závislost poštovní spořitelny na souhlasu cedulové banky k opatřením, vyslovená v závěrečných ustanoveních, jest nesmysl. Hlavním účelem a prvním opatřením budoucí poštovní spořitelny musilo by býti, aby sloužila jako regulátor peněžní služby ve státě s nejvyšší zásadou stálosti měny. Právě v těchto dnech opět docházíme ke zkušenosti, že nejvyšší zásadou národního hospodářství jest stálost měny, na níž závisí vše ostatní, a všechna opatření, pokud se ponechává bez povšimnutí tato prvá věc, zůstávají jen příštipkářstvím.

U § 4, který ponechává vydání organisačního řádu vládě, vytkl bych, že zde opět vidíme staré parlamentní lajdáctví, udělování bianco plné moci. Usnášíme-li se již o zákonech, bylo by také přirozené, aby, je-li toho třeba, byl také zároveň předložen organisační řád. Tento řád musil by býti předložen, neboť, ať jde o strany vládní nebo oposiční, vždy víme, že tak zvané prováděcí předpisy nebo později vydaný "organisační řád" velmi často obsahují postranní uličky, jimiž lze pokoutně vsunouti nepohodlná ustanovení zákona. Proto tento paragraf nemůže v tomto smyslu dojíti mého souhlasu, poněvadž organisační řád jest podstatná a závažná součást zákona, která má býti proto také zároveň předložena, abychom se o něm usnesli, a jeho změna má býti opět vázána na souhlas sněmovny. S touto biancosměnkou na libovůli setkáváme se, bohužel, ve veškerém československém zákonodárství, což ovšem vede k vadám v provádění a k největším srážkám mezi stranami a úřady ve správním řízení.

Důležitý bod, který musí upoutati naši pozornost, jest v §u 5 bod c), že vklady v šekové službě se nebudou vůbec úrokovati. Obírá se způsobilostí správního výboru usnášeti se a praví, že o tom, nemají-li se z vkladů vypláceti úroky, musí býti dotázán parlament. Zde schází něco, ono základní ustanovení, o němž jsem se již zmínil na počátku, totiž ustanovení, že poštovní spořitelna není vůbec žádným obchodem s úroky, ani pro stát jím nesmí býti, nýbrž ústřední srdeční komorou veškerého peněžního oběhu. Proto jest toto ustanovení pro mne zbytečné a navrhuji, aby toto místo bylo škrtnuto. Jiné ustanovení, odst. e), váže správní radu na souhlas parlamentu nebo vládního nařízení, má-li býti změněna nejvyšší hranice pohledávky jak ve vkladní knížce, tak také jinde u soukromých nebo veřejných korporací. Prohlašuji, že není možno, aby zde byla stanovena číselná hranice pro pohledávky. Uhlídáme, že nikomu bez nátlaku ani nenapadne, aby odevzdával příliš mnoho peněz do poštovní spořitelny, neboť ona nemá peníze držeti, nemá peníze zadržovati a hromaditi, nýbrž má býti národohospodářským převodním aparátem a k tomu nepotřebuje žádného ohraničení, neboť bez vyhlídky na úroky peníze budou odcházeti samy sebou. Přejeme si, aby nenastala žádná porucha, jak to ukazuje dvouletá krise, která totiž není krisí výrobní, nýbrž krisí oběhu. Proto podle mého mínění musil by býti tento zbytečný bod vypuštěn.

Pokud jde o správní výbor, jest v odst. 2 §u 5 počet jeho členů stanoven 12. 8 členů z toho vysílá ministerstvo pošt z vlastního svého stavu, dále jeden člen jest z Národní banky. Ve skutečnosti jest název Národní banky, jako všechny ty názvy bank, klamný, poněvadž nejde o státní, nýbrž o soukromou banku, o akciovou společnost. Dále mají býti jmenováni z národohospodářů tři členové, odborníci národního hospodářství, a to nejprve opět jeden odborník z bankovnictví, aby velkobanky a bursy byly náležitě zastoupeny, aby také u poštovní spořitelny mohly prováděti nutná opatření, aby také u tohoto lidového ústavu měly vliv na rdoušení oběhu peněz. Dále jeden člen jest zástupcem obchodu a živností a jeden člen z kruhů zemědělských, což obojí jest v pořádku. Navrhoval bych, aby místo zástupce bankovnictví byl vyslán jeden člen ze správních sborů obcí a okresů (Souhlas na levici.), ale nikoliv země. Po stránce jazykové a národně-politické žádáme, aby podle klíče obyvatelstva aspoň čtvrtina členů, tedy z 12 zástupců byli tři německého jazyka. Toto ustanovení zde schází. A také zde se přesvědčíte, že Němci nezískají dříve důvěry a že jejich stížnosti nezmlknou, dokud tomuto jejich požadavku nebude podle zákona vyhověno.

Také § 6 uděluje bianco plnou moc výkonnému výboru, také zde musí býti v hlavních rysech již dnes stanovena jeho pravomoc, nemá-li se tohoto paragrafu svévolně zneužívati. § 8 obsahuje opatření stran úpravy styku se stranami, o vyhláškách, které mají býti vyhlašovány ve Věstníku ministerstva pošt, a také změny pravidel, pokud jde o zúročení a výši základního vkladu, atd. Postrádám zde zmínky a jasných ustanovení o užívání jazyků. Nebrání-li se člověk v německém území denně proti přehmatům, může se mu denně státi, že německý jazyk jest odstrkován, jak se mi to právě nedávno stalo v Karlových Varech. Zachází se tak daleko, že mi na poště bylo psáno zcela svévolně moje příjmení jinak. Pak přijde ještě nějaký mladý holobrádek, nějaký prozatímní asistent a chce ještě člověka poučovati. Žádáme, aby při všech vyhláškách, pokud jsou určeny pro německé zákazníky, byl zachován osobní princip styku v řeči zákazníků, neboť v tomto případě jest zákazníkem a nikoliv státním občanem. Ve starém Rakousku to bylo samozřejmou věcí a musí se jí státi opět, čímž lze zabrániti mnoha třenicím v tomto státě.

V §u 10, který jedná o organisaci poboček atd., jest obsaženo ustanovení, které by mohlo rovněž dáti podnět k šikanování. Praví se tam totiž, že poštovní spořitelna jest oprávněna vypověděti šekový účet bez udání důvodů. Víme, jak pomocí podezřívání a pomlouvání úplně řádné, zákonité spisy státních úřadů pozdějším špehováním, nesprávnými údaji lehce zavdávají podnět k pronásledování. Není prostě možno, aby bylo lze někomu vypověděti účet bez udání důvodu a vyloučiti jej. Proto bylo by zde třeba vložiti ustanovení, že zákazníka nelze tak dlouho vypověděti, pokud neztratí svéprávnosti na základě trestního zákona nebo majetkového práva. Pokud však jest svéprávný, nesmí mu poštovní spořitelna odepříti používání tohoto ústavu jako veřejného lidového ústavu. (Posl. Krebs [německy]: Právě tak jako železnice nesmějí nikoho vyloučiti z dopravy!) Ano, právě tak jako nelze nikomu odepříti bezdůvodně používání pošty nebo dráhy jako veřejného zřízení.

V §u 13 se ustanovuje, že vklady v šekové službě úrokují se 1 1/2%. Ovšem bylo by zde dlužno připojiti ještě něco jiného i podle názoru dnešních vládních stran, že totiž na druhé straně musí býti také pevně stanovena sazba pasivních úroků. Neboť jinak nevnese se uklidnění do veřejnosti dlužníků, jaké bychom musili od takovéhoto státního ústavu očekávati. Jest zde tedy vada, že se zapomnělo na stanovení sazby pasivních úroků. Musilo by býti aspoň pevně stanoveno rozpětí mezi oběma. Domnívám se, že při rozvoji šekové služby postačilo by zde rozpětí 1/4%, nanejvýš půl procenta. Nemůžeme tedy naprosto souhlasiti se zněním § 13 v této formě.

§ 14 o vybírání poplatků rovněž opět může vzbuditi mezi obyvatelstvem různé myšlenky a při jejich názoru na poštovní spořitelnu vyvolati nepříznivý dojem. Neboť tento § 14 jest opět takový pružný paragraf. Poplatek, který se ovšem musí platiti za pracovní výkon, jest zde stanoven podle tohoto zákona alternativně, buď podle výše částek, nebo podle počtu účinů. Právě při úpravě těchto poplatků šekového úřadu, která byla provedena v lednu, zdvihla se pravá bouře, když prostě tyto manipulační poplatky byly zvýšeny, takže při nepatrných platech jedné koruny srazilo se nejen 25 haléřů, nýbrž při poukazovací službě dokonce 80 haléřů, takže z této poukázané koruny zbylo jen 20 haléřů. Zde musí tedy býti stanovena pevná sazba a musí se říci: do 100 Kč činí poplatek za práci tolik a tolik, přes 100 Kč vybírá se mimo základní poplatek za práci ještě také příplatek odstupňovaný v promilech, což při větších částkách, které vyžadují větší opatrnosti a větší pozornosti pracujícího úředníka, jest odůvodněné jako ekvivalent za tento vyšší výkon. Tedy ani tato povrchní práce §u 14 nemůže nás nadchnouti.

§ 15 přináší poštovní spořitelně ustanovení, které rád podpisuji a od kterého očekávám, že bude rozšířeno na celé ministerstvo pošt, aby totiž zlodějství nebylo ještě státem schvalováno a nepřímo k němu povzbuzováno. Právě včera dostal jsem odpověď ministra pošt, podle něhož nepříliš velká částka 400 Kč, která však pro kočího znamená velmi mnoho, poněvadž z ní může přece žíti i se svou rodinou určitou dobu, byla na poště ztracena. Dotčený zaslal v únoru tuto částku občanu bydlícímu odlehle na Šumavě. V srpnu došlo k soudnímu přelíčení, příjemce dožadoval se peněz u pošty, poněvadž teprve přelíčením u soudu zvěděl, že peníze byly zpronevěřeny. Ministerstvo však jakoukoliv náhradu odmítá, neboť prohlašuje, že peníze nezpronevěřila poštovní správa, nýbrž podřízený úředník. Zavřeli ho, on však nic nemá a proto nemůže také okradený dostati náhradu. Kde na celém světě jest ještě možný takovýto bezmezný skandál v právním nazírání, než u nás? My se přece takto stavíme mimo vši kulturu. V takovémto případě nelze přece říci, že lhůta uplynula, když ve skutečnosti lhůtu stavělo soudní řízení. Zde si musí každý úředník venku říci: u nás projde vše, hlavní jest jen, aby uplynula šestiměsíční lhůta, pak se nemůže člověku nic stát. Právě proto vítám toto prodloužení lhůty v §u 15 na 3 léta. Víme, že obtížné komunikační poměry a nechuť ku psaní velké části obyvatelstva, které se nerado táže, zda peníze došly, jest často příčinou, že nutná lhůta uplyne. Žádám tedy, aby reklamační lhůta tří let byla rozšířena také na ostatní službu ministerstva pošt, požadavek, který budu hájiti nejen zde, nýbrž ještě i v rozpočtovém výboru.

§ 17, odst. 3, aspoň v německém překladu přinesl nový termín, který ovšem musí vzbuditi smích každého rozumného člověka. Podle tohoto znění máme také "Erwachsene Minderjährige". (Veselost.) Domnívám se, že něco takového není přece možné. Dostalo se mi poučení, že se to nemá tak nazývat, nýbrž správně německy "Minderjährige", nebo "Nichtvollberechtigte" a jiné jim na roveň postavené dospělé osoby, které jsou pod kuratelou, kterým však přísluší právo volně disponovati svými vklady, dá-li k tomu souhlas jejich kurátor atd. Na každý způsob upozornil byl rád na tento nesprávný výraz, aby se nedostal do závěrečného vydání, a aby si naši a zahraniční právníci nemusili lámati hlavu, jaké lidi to v Československu ještě máme vedle normálních státních občanů.

Pokud jde o výši částek, které mají vypláceti poštovní úřady přímo, také zde schází opět v tomto znění příslušný podklad. Připomínám, že ve starém Rakousku bylo lze u místního poštovního úřadu ihned obdržeti jen 40 K, jestliže dotčený měl nejen knížku, nýbrž jestliže osobní známostí u úředníků mohl se vykázati jako řádný držitel oné částky. Také zde dlužno žádati, aby částka, kterou lze u poštovního úřadu přímo vybrati, byla pevně stanovena. Bylo by možno určiti částku 500 Kč. Tuto částku dlužno však určiti aspoň v prováděcích předpisech.

Nyní přicházím k §u 19, kde se mluví o úrocích ze vkladů na knížky. Podle návrhu činí úroky 3%. Také zde schází poukaz na pasivní úroky a musíme žádati, aby zde bylo pevné junktim mezi úrokem z vkladů a úroky z dluhů. Také zde nesmí rozpětí činiti více než půl procenta.

V zákoně samém jest poněkud v rozporu ustanovení o úrocích. V §u 19, odst. 2 se prostě a správně říká: Úroky se připisují koncem každého správního roku k pohledávce. V §u 20 zdá se však, že již není jasno o tomto docela jednoduchém ustanovení, neboť tam se žádá toto: "Nedá-li si vkladatel podle tohoto oznámení připsati úroky do vkladní knížky v novém správním roce do konce března, nemůže na ni požadovati výplat, dokud nebudou úroky připsány". Ale jde to ještě dále: "Jestliže toho vkladatel nedbá, úroky se vůbec nepřipíší". Tak máme vlastně trojí znění a místo toho mělo by zcela prostě státi: Splatné úroky vkladatele - tak jako u každé spořitelny a jako u každého peněžního ústavu - připisují se po půl roce nebo po roce automaticky k pohledávce. Ostatní ustanovení mohou býti úplně vypuštěna a místo toho musilo by přijíti na konec ustanovení, v němž by se pravilo: úroky promlčují se teprve po 40 letech. Vidíte, že také zde zákonná ustanovení jsou taková, že vedou v praksi ke všem možným různostem názorů. Žádám místo těchto ustanovení automatické připsání k dobru ke stavu účtu.