Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Juran. Dávám mu slovo.

Posl. Juran: Slavná sněmovno! Vládním návrhem zákona, kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, mají býti buzeny iluse pracující třídy, že jediné spoluúčastí sociálfašistů ve vládě je možno zlepšiti hmotné postavení mas. Již dnes provádí se tímto návrhem pustá demagogie, tento návrh staví se jako obrovská vymoženost. Ve skutečnosti jde o nedochůdče, kterým mají býti oběti světové války ukonejšeny, aby se nedomáhaly radikálního řešení invalidní otázky, radikálnějšího zlepšení svých bídných poměrů.

Válečným poškozencům se dostává tímto zákonem pouze ohlodané kosti. Tímto nepatrným zvýšením má býti pozornost veřejnosti odpoutána od řady dalších reakčních zákonů. Kdybychom měli hodnotiti pokrok jednotlivých států, jak je skutečně zhodnocován život každého jednotlivce, najmě život válečného mrzáka, dopadlo by toto hodnocení pro Československo prabídně. Není to tvrzení pouze komunistů. Již na světových sjezdech válečných poškozenců bylo konstatováno, že péče o oběti světového masakru je v Československu jedna z nejhorších. Jako jeden z těch, který pocítil tuto blahodárnou péči Československa na svém vlastním těle, dovolím si to tvrditi. Ale nejen že jsem tuto blahodárnou působnost osobně zkusil, mohu také posloužiti případy, jichž jsem byl svědkem.

Ona lidská torsa, která byla společnosti vrácena z bojišť, byla považována v Československu vždy za přítěž a není ani dnes lépe, jak dokazuje projednávání tohoto zákona. Vždy se co nejvíce šetřilo na válečných obětech snižováním položky na válečné poškozence, neboť rovnováha rozpočtu nesměla býti porušena. V řadě případů bylo vždy konstatováno ministrem financí, že není možno zlepšiti požitky invalidů, prostě proto, že by rovnováha v rozpočtu byla porušena. Kde je, pánové, ta vaše humanita, kde je to vaše lidství? Lidé, kteří za imperialistické války byli vystaveni nejprudší palbě pušek a kulometů, kteří byli vystaveni bubnové palbě děl nejtěžších kalibrů, lidé, kteří byli vystaveni sžíravým plamenům, tekutinám a otravným plynům, bombám vojenských letounů, lidé, kteří se vrátili s roztrhanými těly a zpřeráženými údy, zasluhují, aby péče o ně byla postavena na nejširší základnu sociální.

Co však dělá dnešní společnost ve prospěch těchto nejubožejších? Nechává oběti světové války hynouti hladem, odsuzuje je ku pozvolnému vymírání a vláda buržoasie, vláda fašistů a sociálfašistů přichází s novelou zákona o požitcích válečných poškozenců v době, kdy již polovina těchto vymřela předčasně podvýživou a na tuberkulosu. Podle statistiky bylo přihlášeno o důchod a vedeno v patrnosti v Čechách 472.198, na Moravě a ve Slezsku 206.610, na Slovensku 226.429, v Zakarpatské Ukrajině 45.911, úhrnem 951.148 válečných poškozenců, podle zprávy výborové ovšem 978.643. Z tohoto počtu byl přiznán důchod v Čechách 334.208, na Moravě a ve Slezsku 133.713, na Slovensku 161.341, na Zakarpatské Ukrajině 25.436, úhrnem 654.698 válečným poškozencům. Ve skutečnosti však se vyplácí důchod takto: V Čechách se vyplácí důchod 241.275, na Moravě a ve Slezsku 99.931, na Slovensku 109.561, na Zakarpatské Ukrajině 23.882, úhrnem 474.649 válečným poškozencům, avšak podle zprávy výborové vyplácí se důchod pouze 392.272 váleč. poškozencům. Z celkového počtu přihlášených válečných poškozenců 951.148 byl tedy vyplácen důchod pouze 474.649, podle zprávy výborové 392.292 válečným poškozencům. Větší polovině, t. j. 476.499 se podle důvodové zprávy důchod nevyplácí. Podle zprávy zemských úřadů je v Čechách 218 úplných slepců, na Moravě 113, na Slovensku 106 a v Zakarpatské Ukrajině 3, celkem tedy 440 úplných slepců. Počet válečných slepců, u nichž schopnost vidění nebyla sice úplně zničena, avšak snížena na tak, že rozeznávají pouze tmu a světlo nebo pohyb ruky v malé vzdálenosti před očima a pod., je v Čechách 105, na Moravě a ve Slezsku 11, na Slovensku 33 a 2 případy v Zakarpatské Ukrajině. Počet válečných invalidů bezmocných, potřebujících stálé pomoci osoby druhé, je v Čechách 172, na Moravě a ve Slezsku 60, na Slovensku 70, v Zakarpatské Ukrajině 23, úhrnem 325. Podle důvodové zprávy je válečných slepců celkem 1062. Jeví se tu tedy určitá diference, a proto nevím, které číslice odpovídají pravdě, mají-li totiž pravdu zemské úřady nebo důvodová zpráva.

A nyní k této důvodové zprávě. Podle této je těžkých invalidů od 85 % výše celkem 3.061. Zpráva ovšem nepraví, kolik těchto invalidů již zemřelo, ač bylo by jistě žádoucno toto znáti. Podle původního zákona čís. 199, dále vládního nařízení č. 561, pak podle zákona čís. 142 dále podle vládního nařízení č. 436, zákonů č. 39 a č. 41 a konečně podle zákona č. 179 připadlo na tyto těžké invalidy úhrnem 7,346.000 Kč. Podle novely se tento obnos zvýší na 14, 692.000 Kč. To je ve skutečnosti celá ta úprava. Přirovnáme-li tento nepatrný obnos k tomu, o kolik byl dosavadní rozpočet rok od roku snižován, a uvážíme-li, že pouze pro rok 1930 byl rozpočet ministerstva soc. péče pro válečné poškozence snížen o celých 38 mil. Kč - nevíme, kolik vlastně bude ještě ušetřeno - pak nelze zde mluviti o tom, že by republika přinášela tímto nějaké obětí. Taktéž obnos, který připadne válečným slepcům, činí nepatrné procento toho, o co byli tito ubožáci připraveni.

Jak byl rozpočet pro válečné poškozence snižován, je viděti z tohoto:

R. 1924 bylo preliminováno pro válečné poškozence 911 milionů Kč, r. 1925 již jen 678,600.000 Kč, r. 1926 566,200.000 Kč, roku 1927 502,900.000 Kč, r. 1928 472 mil. Kč a r. 1929 421 mil. Kč. Z toho je viděti, že tento rozpočet pro válečné poškozence byl soustavně snižován. Mimo to, poněvadž rozpočet pro rok 1927 byl snížen o 12 mil. Kč, bylo ještě ušetřeno okrouhle asi 11 1/2 mil. Kč. R. 1928 bylo mimo snížení rozpočtu ušetřeno na válečných mrzácích 44 mil. Kč. Taktéž pro r. 1929 bylo ušetřeno okrouhle 42 mil. Kč. O kolik byl rozpočet snížen pro r. 1930, jsem již uvedl. Během posledních 4 let bylo ušetřeno přes 190 mil. Kč, a když k tomu ještě připočteme ušetřených 42 mil. Kč z r. 1929, činí tato číslice 232 mil. Kč.

Místo úpravy požitků invalidů, vdov a sirotků byli jsme svědky soustavného odbourávání na základě ustavičných prohlídek, podle kterých z těžkých invalidů byli děláni invalidé s méně procenty pracovní neschopnosti. Ani novela tohoto zákona neodstraní ohromné diference mezi důchody válečných poškozenců v jiných státech a důchody čsl. invalidů.

Nechci přirovnávati důchody čsl. válečných poškozenců s důchody válečných poškozenců v Americe, kde má invalida plný důchod v částce 50.110 Kč, nebo s Anglií, kde obdrží invalida 27.093 Kč; uvážíme-li však, že dokonce fašistická Italie a Bulharsko dovede své invalidy mnohem lépe vybaviti, pak tu ovšem nelze hovořiti o nějaké vzorné sociální péči.

Je-li invalida uznán s 55%, méně však 65% pracovní neschopnosti, obdrží základního důchodu 1440 Kč ročně, drahotního přídavku 720 Kč; má-li 5 dětí, obdrží celkem 2880 Kč. Invalida s 65% neschopností, méně však 75% neschopností, obdrží 1.680 Kč základního důchodu, a má-li 5 dětí, na které dostane 10%ní příplatek, obdrží dohromady 3360 Kč. Zbývá předposlední stupnice, podle které obdrží válečný invalida se 75% ní neschopností, méně však 84% ní, 1920 Kč, 960 Kč drahotního přídavku. Má-li 1 dítko, dostane 3072 Kč, má-li dětí 5, obdrží 3840 Kč. Invalidé zařazení do těchto tří stupnic jsou zajisté invalidé těžcí, ale úprava platová se na tyto vůbec nevztahuje. Invalida s 84% pracovní neschopností má i nadále živořiti, má i nadále hladověti. Přivydělati si něco nemá možnosti, poněvadž dnes nedostane práci ani dělník zdravý, natož pak takový mrzák, když dokonce i dělníci zdraví jsou vyřazováni z výrobního procesu. Ovšem je pak jisto, že úsilí takového mrzáka, aby se někde uchytil, je marné.

Ještě hůře jest na tom válečná vdova, jejíž důchod činí 900 Kč ročně a která teprve v tom případě, když je plně ku práci neschopná nebo pečuje o 3 dítky mladší 14 let, dostane příplatek 200 Kč ročně a nyní ještě 160 Kč.

Váleční sirotci - to jest ovšem kapitola sama pro sebe. Důchod jejich činí 400 Kč ročně. Jak může válečná vdova pečovati o své děti-sirotky při takovéto almužně, jaká může býti strava těchto dětí, jaké vzdělání jim může býti dáno? Jaký to úděl těchto válečných obětí! Mimo to je v Československu mnoho sirotků, kteří z různých příčin nebyli přihlášeni, a nyní podle §u 28 může ministerstvo soc. péče výjimečně povoliti ještě mimořádnou přihlášku o důchod pro sirotky, jejichž zákonný zástupce jejich nárok na důchod neohlásil, pokud nepřekročili 18. rok. V tomto paragrafu je vsunuta klausule, že ministr soc. péče "může" výjimečně uznati tuto přihlášku, to znamená, že nemusí. Opakuje se zde totéž jako se zákonem o přestárlých, kde se jim podpora vyplácí podle volného uvážení. V zákoně o přestárlých je také klausule, že podpora pro přestárlé se vyplácí podle volného uvážení, a toto volné uvážení v řadě případů vyznělo ovšem v neprospěch přestárlých dělníků a dělnic. A stejně je tomu se sirotky, stejně zde bude zdůrazňováno: Ano, ten zákon to přímo nenařizuje, ministr soc. péče "může" to uznati; ovšem i v tomto případě bude se znovu uvažovati. (Výkřiky.)

Nevyjasněna je zde otázka důchodu invalidů, jejichž důchod vyvěrá ze živnosti hospodářsky samostatné a hospodářsky nesamostatné. Máme řadu trafikantů, kteří pobírají z trafik jako společníci 500 Kč měsíčně, to znamená, že mají 6.000 Kč ročně. Těmto invalidům se upírá nárok na důchod, ovšem není zde jasno. My však máme jasno, že živnost trafiky nelze posuzovati jako živnost hospodářsky samostatnou, a v těchto případech jsou invalidé zkráceni. Mám zde několik takových případů, ale nejsou to pouze trafikanti, nýbrž jsou to také zaměstnanci státní i zaměstnanci samosprávných svazků. I tito důchodci jsou zkracováni, poněvadž se zde postupuje bezohledně, mohl bych snad říci protekčně, a mohl bych to doložiti několika konkretními případy.

Je beze sporu, že v našich úřadech (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) zemských i okresních jest byrokratismus v administrativě, že v řadě případů se lpí na liteře zákona, aniž by zde bylo bráno v úvahu lidství, že v mnoha případech je nutno pomoci a okamžitě pomoci. Mám zde případ invalidy Jana Snídala. Je to člověk s otevřeným břichem, léčený dlouhou dobu v ústavě pro choromyslné a zřejmě dosud nenormální, jak svědčí jeho útěky z ústavu v pouhém prádle, sebevražedné úmysly a pod. Byl přijat dne 12. září t. r. do všeobecné nemocnice pražské a vyzván, aby se dal oholiti a přinesl s sebou do léčení několik nezbytných maličkostí, jako kartáček na zuby a pod. Protože Snídal neměl ani jediného haléře, obrátil se na náš klub a sekretariátem byl telefonicky požádán Zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Karlíně, aby poskytl jmenovanému 20 Kč, slovy: dvacet Kč na opatření jmenovaných nezbytností. Zemský úřad tuto žádost kategoricky odmítl s odůvodněním, že má předpisy, podle nichž nesmí invalidovi žádnou takovou podporu poskytnouti, protože kompetentním je v tomto případě jedině Zemský úřad v Brně, kam se má invalida obrátiti. Jediné a výhradně Brno může v jeho případě rozhodnouti. Jinými slovy, invalida, který nemá ani haléře svého majetku, dostane příkaz, aby se dal před přijetím do nemocnice oholiti, má utratiti nejprve 1·50 Kč za papír a porto na dopis do Brna, potom čekati nejméně 4 dny na vyřízení, ač pochybujeme, že při úřední rychlosti by přišlo tak rychle, a na konec dostane výměr, podle něhož se mu částka 3·50 Kč na oholení povoluje. (Hlasy: Ten mu přijde možná po smrti!) Ne možná, nýbrž jistě. A podmínkou by bylo osobní vyzvednutí povolené charitativní podpory. To je výstižná ilustrace péče o válečné poškozence v Československu!

Mám tu další případ, kdy občan byl povolán kopati zákopy u Vídně. Tento občan jmenuje se Eduard Zámečník a bydlí ve Strazku. V době válečných úkonů onemocněl na oční chorobu, t. zv. trachom. Do r. 1926 byl mu vyplácen důchod. Ten mu byl nyní zastaven s odůvodněním, že prý jeho choroba je předválečná. Několikrát toto odmítnutí urgoval, podával protesty proti tomuto rozhodnutí Zemského úřadu a obrátil se dokonce na ministerstvo soc. péče, avšak ani ministerstvo soc. péče nezjednalo nápravu.

Nyní jsme se obrátili do Vídně na Invaliden-Entschädigungskommission für Wien, Niederösterreich und Burgenland in Wien, Nibelungengasse 10, kterážto instituce se obrátila nyní na posádkovou nemocnici vídeňskou na Rennwegu, kde skutečně bylo potvrzeno, že tento invalida byl v této nemocnici léčen od 18. prosince 1914 do 20. dubna 1915. Jsme zvědavi, zdali po tomto přiloženém potvrzení z nemocnice bude zjednána náprava.

Mám zde řadu případů, dostane-li invalida malý trest, byl-li potrestán několikahodinovým vězením a následuje-li ztráta volebního práva, že i v tomto případě se prostě zastavuje vyplácení důchodu nejen válečným poškozencům, nýbrž i vdovám.

Dnes dostavila se do klubu komunistických poslanců také manželka jednoho válečného poškozence, který se vrátil ze světové války s poraněním na hlavě. Tento vojín necítil ještě okamžitě důsledků. Ty se dostavují teprve dnes, a to tím, že úplně ohluchl. Tento invalida se také obrátil na Zemský úřad a na ministerstvo soc. péče, aby mu byla přiřčena renta. Odůvodňuje to tím, že jako vojín ve světové válce byl vážně zraněn na hlavě a v důsledku toho také v r. 1919 superarbitrován. Píše: "Poněvadž jsem necítil a neprojevovaly se u mne žádné následky rány, neuplatňoval jsem nárok jako válečný invalida. Dnes ovšem dostavují se následky toho druhu, že mám v hlavě stále hnisání a v důsledku toho jsem úplně ohluchl. Jako hluchý a na hlavu raněný válečný invalida nemohu dostati nikde práci a proto žádám, aby ve smyslu uvedeného zákona byla moje sociální prohlídka předsevzata jako případ, který se dostavil opožděně. Z toho důvodu žádám zrušení výměru Zemského úřadu a předvolání k sociálně-lékařské prohlídce. Poznamenávám, že jsem úplně nemajetný, otcem 2 malých dítek, 3 a 6letých, neschopný ku práci. Očekávám příznivé vyřízení."

Ovšem dostalo se mu odpovědi, že se jeho žádost prostě zamítá: "Stěžovatel byl propuštěn z činné služby vojenské 1. června 1919.

Jak ze zákonů ve výměru právě uvedených plyne, bylo mu podati přihlášku nejpozději do 31. prosince 1923.

Jmenovaný přihlásil se podáním ze dne 1. března 1930, jež došlo Zemskému úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze dne 6. března 1930, tudíž opožděně.

Týž přiznává, že se včas nehlásil.

Z uvedených důvodů nelze mu přiznati důchodu invalidního.

Stížnost po zákonu odůvodněna není, bylo ji proto zamítnouti a napadený výměr potvrditi."

Pánové, i v tomto případě se projevuje byrokratismus, že se lpí na liteře zákona, aniž by bylo bráno v úvahu lidství. Zákon musí býti dodržován, i kdyby invalida měl zítra zemříti. Pánové, jsou to jistě neudržitelné poměry a je nutno zjednati nápravu.

Mám zde případ, že jsou dokonce persekvováni invalidé-trafikanti. Trafikant Frant. Meizl, invalida s amputací nohy, kterému byla propůjčena trafika, dostal nyní výpověď z trafiky bez udání důvodů. Jmenovaný jest členem městského zastupitelstva za komunistickou stranu. (Výkřiky komunistických poslanců.) Bylo mu jemně nastíněno, kdyby se snad vzdal, že by se to nějakým způsobem urovnalo. Tak invalida již nesmí býti příslušníkem (Výkřiky.) revoluční strany. Invalida musí býti státotvorným na 100%, i když třeba trpí hlad. To je jedno, ale vlastencem musí býti.

Zákazem prodeje našich časopisů v trafikách byli invalidé citelně poškozeni. Jistě že celá řada trafikantů čerpala dosti slušné zdroje příjmů z prodeje našich časopisů, již také tím, že ten, kdo si kupuje časopis a je kuřák, koupí si zároveň také kuřivo. Na to se však nebéře přes protesty trafikantů-invalidů zřetel, poněvadž nejde jen o trafikanty, nýbrž jde o poškození komunistické strany, jde o to, aby bylo znemožněno kolportování dělnických revolučních časopisů.

A nyní bych se chtěl zmíniti o tom, jak bylo dosud vynucováno zlepšení důchodů pro válečné poškozence, invalidy, vdovy a sirotky. V Československé republice máme několik organisací, které si vytkly za úkol hájiti zájmy válečných poškozenců. Mám zde přípis, který byl zaslán všem klubům, aby byla konečně řešena otázka válečných poškozenců. Tento přípis je také podepsán dnešním zpravodajem, poslancem a tajemníkem družiny válečných poškozenců Neumeistrem. Co zde uvádí tajemník Neumeister jako zpravodaj dnešní předlohy? (Čte:) "Vláda je ustavena z vyslaných členů Národního shromáždění. Na zákonech usnášejí se poslanci a senátoři. Zde je moc a možnost pomoci válečným poškozencům. Používá-li se tedy výmluvy, že vláda nechce, je možno proti tomuto namítnouti, že k přijetí zákonů je třeba souhlasu poslanců a senátorů. Má-li každý jednotlivý poslanec a senátor vážnou vůli pomoci válečným poškozencům, pak bude také možno skutečně pomoci. Návrhy na zlepšení osudu válečných poškozenců jsou již ve sněmovně. Jsou to iniciativní návrhy 549 (Schubert), 557 (Zajiček) a 698 (Čuřík). Tyto iniciativní návrhy byly podány již v roce 1926 a potřebují pouze schválení zákonodárných sborů. Jednomyslným přijetím resolučního návrhu p. posl. Zajička ve sněmovně poslanecké, jakož i v senátu, bylo jasně dáno najevo přání a vůle Národního shromáždění pomoci válečným poškozencům. Vláda však tuto vůli celého Národního shromáždění ignorovala. Na člověka nezasvěceného do našich parlamentních zvyklostí působí to podivně, jestliže zákonodárné sbory vyzvou vládu, aby zákon o válečných poškozencích co nejdříve novelisovala a při tom co nejvíce vzala ohled na požadavky přednesené v iniciativních návrzích - a vláda zůstane dlužna odpověď přes 2 a půl roku! Každý nezasvěcený se potom táže, proč zákonodárné sbory si dají líbiti takový postup vlády a proč vlastně poslanci a senátoři ve svém celku toto rozhodnutí učinili, jestliže věděli, že nemají moci přinutiti vládu, aby vyhověla jednohlasnému přání a vůli všech poslanců a senátorů. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Je to ve vaší moci, abyste zlepšili osud čsl. válečných poškozenců. Použijte své moci! Iniciativní návrhy jsou zde, obsahují toto: prodloužení přihlašovací lhůty k přihláškám o důchody válečných poškozenců, novelisaci zaopatřovacího zákona, zvýšení důchodů a požadavek povinného zaměstnání válečných poškozenců. Prosíme, přičiňte se o to, aby tyto návrhy co nejdříve byly na denním pořadu sociálně-politického a rozpočtového výboru a potom také na denním pořadu poslanecké sněmovny a senátu."

Pánové, nyní je třeba si položiti otázku: nejsou zde také příslušníci strany zpravodajovy ve vládě, nemohli by dnes využíti své moci a zjednati nápravu? (Výkřiky komunistických poslanců.) Oni říkají, že jsou v té vládě v menšině. Ale proč. se omezují pouze na tento parlament, proč nepřenesou boj tam, kde je dělnická většina? Když šlo o zločin nedávno odhlasovaný, když se jednalo o uzákonění cel, socialisté tento zločin klidně spolkli, přesto, že ještě r. 1925 zde bouřili, to ovšem jen proto, aby bylo vzbuzeno zdání skutečné oposice a aby si získali důvěru. Nyní se dopouštějí sami toho zločinu. Proč nynější vláda, ve které jsou také socialističtí minstři, neprodlouží přihlašovací lhůty? Poněvadž nesmí. Nejde zde snad o ohromné obnosy, které by rozpočet nesnesl. Pánové, když se tato otázka líčí tak, že by to rozpočet nesnesl, jak se můžeme ztotožniti s tím, když šlo o reparace, když šlo o 80 mil. Kč ročního zatížení po dobu 37 let, že se nehovořilo, že bude porušena rovnováha rozpočtu? Řeklo se, že je to pakatýlek. Nyní se dává invalidům několik milionů korun a vytrubuje se do světa, jak ohromná to vymoženost, jaký to ohromný úspěch! Pánové, není to demagogie? Jistě, že je to klamání veřejnosti.

Podali jsme také svůj návrh, aby každý invalida se ztrátou výdělečné schopnosti do 50% měl nárok na invalidní důchod 7200 Kč ročně, každý invalida se ztrátou výdělečné schopnosti od 50% do 70% 10.800 Kč, každý invalida se ztrátou výdělečné schopnosti od 70 do 100% 14.400 Kč, aby všem vdovám po padlých vojínech, nezvěstným a po zemřelých invalidech válečných ať manželkám, ať družkám starším 55 let. event. invalidům, náležel roční důchod ve výši 7200 Kč, všem ostatním vdovám důchod 3600 Kč ročně, aby všem jednostranným sirotkům příslušel roční důchod až do úplného zaopatření 3600 Kč ročně, úplným sirotkům do úplného zaopatření 7200 Kč. Důchody válečných poškozenců invalidů, vdov a sirotků nesmějí býti v žádném případě zkráceny a odňaty. Přihlášková lhůta o důchod válečných poškozenců, vdov a sirotků vyhlašuje se ve všech obcích Československé republiky na všech návěštních tabulích a je neomezená. O přihláškách rozhoduje akční výbor válečných poškozenců zvolený v jejich veřejných schůzích.

Tento návrh, ačkoliv úplně skromný a přijatelný, byl prostě zamítnut.

Pan zpravodaj Neumeister zmínil se zde včera také o tom, že prý nám podá obraz, jak jsou váleční poškozenci vybaveni v Sovětském svazu. My umožníme kol. Neumeisterovi, tajemníku Družiny válečných poškozenců, aby se šel do Sovětského svazu podívati, aby se přesvědčil na vlastní oči. (Posl. Neumeister: Děkuji zdvořile!) Ovšem on čte "Právo Lidu", kde se dokonce píše o tom, že v Sovětském svazu se jedí pečené děti atd. Jistě že nechce se přesvědčiti, poněvadž by se přesvědčil o pravém opaku toho, co zde tvrdí. Váleční poškozeni v Sovětském svazu jsou jistě vybaveni lépe než u nás v Československu, jsou docela jinak umístěni. Umožňujeme panu taj. Neumeistrovi, aby se přesvědčil na vlastní oči. (Posl. Neumeister: Mám tu jejich zákon! Na naše invalidy ještě v Rusku nevybírali, jako my jsme vybírali na jejich!) Ještě jsme nebyli v žádných časopisech svědky takového štvaní proti Sovětskému svazu jako v časopisech socialistických. (Výkřiky posl. Srby a Kubače.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Juran (pokračuje): A kdo umožnil dnešní fašistický režim v Italii? Pomáhali jste udusiti komunistické hnutí a nyní přicházejí na řadu socialisté. Kdo pomáhal upevniti fašistické hnutí v Italii, Jugoslavii, Maďarsku, Německu, kdo dal stříleti do dělníků? Byli to vaši lidé! (Posl. Srba: Fašismus je tam, kde vládne menšina většině, a to je v Sovětském Rusku!) V Rusku vládne většina. Dělníci a rolníci, to je většina. V Rusku vládne skutečně většina menšině, ale u nás jest opak, u nás vládne buržoasní menšina dělnické většině. (Výkřiky posl. Srby a Kubače. - Posl. Srba: Tam jsou ti praví sociálfašisté!) Co je to sociálfašismus? My už to dělníkům objasníme. (Výkřiky posl. Srby a komunistických poslanců. Hluk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Prosím o klid. Žádám pana řečníka, aby pokračoval.

Posl. Juran (pokračuje): Včera se dostalo sněmovně účetní závěrky pro r. 1929. (Výkřiky posl. Srby a Kubače. - Hluk. - Místopředseda Stivín zvoní.) Podle této uzávěrky bylo znovu ušetřeno na válečných invalidech 42,393.151 Kč. Co to znamená? Že v tendenci odbourávání požitků válečných poškozenců se soustavně pokračuje. A my říkáme invalidům, že mají možnost si zlepšiti své poměry jedině ve spojení s pracující třídou, s tou částí pracující třídy, která dnes má odvahu hájiti zájmy dělníků a válečných poškozenců.

Je-li v účetní uzávěrce konstatováno, že položka na invalidy se snižuje o 42 mil. Kč, vidíme naproti tomu, že vydání na potlačovací aparát se stupňuje. Na př. ministerstvo vnitra v položce "policejní úřady a orgány" překročilo rozpočet o 5,799.530 Kč. Tedy na policii a na četnictvo se položka zvyšuje, poněvadž tohoto potlačovacího aparátu se používá proti pracující třídě. Ministerstvo národní obrany překročilo rozpočet ve vydání o 61,434.295 Kč. Tedy na jedné straně se šetří na válečných mrzácích, na válečných obětech, ale na militarismus, jehož jsou dnešní váleční poškozenci obětí, se položka znovu zvyšuje. To znamená, že dnešní společnost nečerpala poučení z válečného masakru, z těch ohromných válečných útrap. Ačkoli vidí ještě dnes řadu invalidů amputovaných, osleplých, kteří se ještě dodnes plíží ulicemi jako krvavé stíny, přece se znovu vydávají ohromné miliardy na válečné vraždění. Proč?

Poněvadž se chystá nová imperialistická válka, chystá se nové tažení proti prvnímu dělnickému státu světa, poněvadž tam se poměry konsolidují, tam se zařazuje do výrobního procesu stále větší a větší masa dělníků, kdežto kapitalistický svět zápasí s ohromnou krisí, není schopen ji překonati a má snahu jedině rozšířením trhu, jedině rozdělením tohoto dělnického státu mezi jednotlivé imperialistické piráty svou situaci zlepšiti.

Komunisté se přičiní, aby se neopakoval rok 1914, komunisté se přičiní, aby se národy vzájemně mezi sebou nevraždily, aby nebyly vzájemně hnány na jatka. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. září 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 53 této těsnopisecké zprávy.] (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Schäfer.

Posl. Schäfer (německy): Slavná sněmovno! Od roku 1922 byla vláda a parlament několikráte upozorňovány na trpký osud válečných poškozenců. Ve sněmovně byly předloženy četné návrhy, několikráte byl učiněn pokus v soc.-politickém výboru, aby byly zahájeny porady o vybudování péče o válečné poškozence, ale všechna tato úsilí byla marná. Samy organisace válečných poškozenců v memorandech a jiných velkých projevech připomínaly, že jest povinností státu, veřejnosti, především pak zákonodárství, ujmouti se válečných poškozenců a napraviti vady zákona o péči o válečné poškozence. Zákon z r. 1922 byl proti předcházejícímu stavu pokrokem. Byla to ochota, krok kupředu v otázce, která naprosto není tak prostá, jejíž řešení, čeho jsme nikdy nezneuznávali, jest spojeno s mnohými těžkostmi. Nyní konečně po 8 dlouhých letech bylo možné dosíci malého zlepšení péče o válečné poškozence. Návrh zákona, jenž o tom jedná, se projednává a bude dnes usnesen. Ale místo aby se uznalo, že se zákonodárství konečně po dlouhé době ujímá válečných poškozenců, že po mnoha letech marného naléhání přece konečně bylo možno zákonem poskytnouti pomoc nejtíže postižené části válečných poškozenců, místo toho slyšíme vývody, že to, co se zde děje, neznamená vlastně vůbec nic. Tu jistě musíme upozorniti, že v minulých letech byla období, kdy by bylo bývalo snáze možné ve vládě a v parlamentu dosíci něčeho pro válečné poškozence. Hospodářské poměry byly lepší, zvláště za bývalé občanské koalice, hospodářské poměry státu nebyly naprosto tak smutné pro dobré obchody, pro vysokou konjunkturu v četných průmyslových odvětvích stoupaly příjmy z daní, zkrátka nebylo by to bývalo tak nemožné v letech od 1926 do 1929-30 učiniti něco pro válečné poškozence. Byl také jednou učiněn silný náběh, přímo před zřízením německo-české vládní koalice. Byly to první měsíce r. 1926. Tehdy se rozhodly německé strany, němečtí sociální demokrati, němečtí křesťanští sociálové a členové svazu zemědělců vypracovati obšírné návrhy na zlepšení péče o válečné invalidy, podati je ve sněmovně a vynaložiti vše, aby se tento návrh zákona projednal. Kdo však po podání těchto návrhů usiloval o uskutečnění toho, co se v nich žádalo, to byli němečtí soc. demokraté, kdežto ostatní strany, které tuto akci s námi zahájily, byly nerady na to upomínány. Jak malá byla tehdy ochota proraziti s návrhy, které byly s námi společně vypracovány a které každá strana podala zvlášť, o tom nás nejlépe poučí událost, která se stala v prosinci r. 1928. Svazy válečných poškozenců ve velkých projevech připomenuly státu znovu jeho povinnost a žádaly od politických stran poslanecké sněmovny, nejen od německých, nýbrž i od českých politických stran, aby konečně učinily krok kupředu. Soc. politický výbor zabýval se jinými sociálněpolitickými otázkami, ale v jedné schůzi byl dán podnět, aby se zabýval i péčí o válečné poškozence. Do Prahy přijela deputace organisací válečných poškozenců, svazu válečných poškozenců, a tu jsme se domnívali, že se musíme ujmouti brzkého projednání podaných návrhů. Tu se nám odpovědělo, že vláda chce podati vlastní návrh. Poněvadž jsme chtěli míti pro to stanovenou krátkou lhůtu, byli jsme označeni za stranu, která vůči válečným poškozencům provozuje demagogickou politiku. Naše předpověď, že zase nedojde k poradám o péči o válečné poškozence, se splnila. Teprve v této sněmovně a teprve po jiném složení sněmovní většiny jest možno přikročiti opět k péči o válečné poškozence a učiniti krok kupředu.