Stejně nepatrným je důchod vdovský, který při největší nezpůsobilosti činí 129˙15 Kč měsíčně. Také malé sirotčí důchody 50 až 75 Kč měsíčně nemohou nahraditi ztrátu, kterou sirotci utrpěli úmrtím jednoho nebo obou rodičů. I důchod předků 50 Kč měsíčně zdá se býti více almužnou, neboť je nemyslitelno, aby starý, neduživý, práce neschopný člověk mohl se uživiti a šatiti z tak nepatrné částky.

V zájmu válečných poškozenců jest tedy, aby jejich důchody byly upraveny vzhledem k dnešním drahotním poměrům, a to nejen u vysokoprocentních, ale i u těch, kteří byli uznáni méněprocentními invalidy, a také u vdov, sirotků, předků (ascendentů).

I v jiném směru je třeba přihlédnouti k dosavadnímu požitkovému zákonu, na nějž si stěžují váleční poškozenci. Je třeba upozorniti především na ustanovení §u 14. Podle tohoto paragrafu má vdova nárok na důchod, vstoupila-li ve svazek manželský po nastalé invaliditě svého manžela, jen tehdy, byl-li tento v době sňatku 80%ním invalidou k výdělku neschopným, vstoupil-li v manželství před dokonaným 30. rokem a trvalo-li manželství alespoň 1 rok, nebo bylo-li dříve přerušeno náhodnou smrtí manželovou.

Všechny tyto skutečnosti musí býti pohromadě, má-li dojíti k tomu, aby vdova měla nárok na důchod. Uvedené podmínky musí býti tedy splněny. Není-li jedna z nich splněna, tohoto důchodu vdova nedostane. Dosavadní praxe ukázala, že je to možno však jen v ojedinělých případech, a nezbývá tudíž, než aby do doby, než dojde ke změně ustanovení tohoto zákona, použilo ministerstvo soc. péče v dohodě s ministerstvem financí výhody, dané 2. odstavcem §u 14, a v nejčetnějších případech, pokud možno všude, přiznalo důchod vdovský. Tedy cestou administrativní na základě 2. odstavce §u 14 zákona požitkového.

Odstavcem 3. §u 20 požitkového zákona zmocněno je ministerstvo soc. péče, aby ve výjimečných případech povolilo v dohodě s ministerstvem financí výplatu důchodu pro sirotky starší 21 let, pokud jsou úplně neschopni k výdělku. Ačkoli toto ustanovení jest jasné, úřady nepovolují velmi často a zásadně sirotkům starším 21 roků důchody sirotčí, třebaže jde o osoby naprosto ubohé, k jakékoli práci nezpůsobilé, tedy výdělku naprosto neschopné.

Je třeba také upozorniti na otázku revise důchodů, které zemské úřady pro péči o válečné poškozence provádějí velmi přísně, zvláště u starých rodičů, jimž se odnímají již jednou přiznané důchody. Ježto prakse tato je nejednotná a nestejná, způsobuje velké roztrpčení jak mezi válečnými poškozenci, tak i ve veřejnosti vůbec. Je tudíž žádoucno, aby i tyto revise důchodů byly prováděny v duchu co nejsociálnějším a spravedlivě, aby nebyl odnímán důchod tam, kde už jedenkráte byl přiznán a kde není zákonného důvodu k jeho zastavení.

Velmi důležitou otázkou zůstává a snad ještě zůstane otázka opožděně přihlášených, t. j. osob, které zameškaly lhůtu k přihlášce skončivší 31. prosince 1923. Ukázalo se, že lhůta tato nemohla stačiti k uvědomení všech, kteří ve skutečnosti válečnými poškozenci jsou, nárok na důchod tedy mají, ale z důvodů, jež nelze jim přičísti k vině, lhůtu tu promeškali, jsou tedy zbaveni vůbec jakéhokoli nároku na důchod. Ovšem nejsmutnějším zjevem při tom je, že byli postiženi právě ti nejméně majetní a nejchudší z těchto vrstev, hlavně pak staří rodiče, kteří obyčejně ani nečtou vůbec žádné časopisy, žádné noviny, dosavadní způsob informace pak někdy nebyl takový, aby se dověděli o tom právě všichni tito nejstarší a nejpotřebnější, kteří péče nejvíce potřebují. Proto v zájmu spravedlnosti by jistě bylo, aby lhůta k přihláškám byla ještě prodloužena, lze-li to vůbec, a aby byl vzat zřetel právě ke všem těm, kteří u zemských úřadů pro péči o válečné poškozence se přihlásili. Do doby pak, než uzákoněna bude snad novela celého požitkového zákona, o jejíž brzké uskutečnění váleční poškozenci ze všech krajů žádají a prosí, je upozorniti ještě na některé nepříznivé zjevy, které se dají odstraniti, kde se zdá, že je možno je odstraniti i bez novelisace, tedy cestou administrativní, k čemuž stačí jistě dobrá vůle a ochota se strany ministerstva soc. péče i zemských úřadů pro péči o válečné poškozence. V tom směru je žádoucí, aby byla provedena změna předpisů o charitativní péči. R. 1923 byly vydány ministerstvem soc. péče zvláštní předpisy o charitativní péči, podle nichž nárok na půjčky a dary mají jediné invalidé 50%ní s chirurgickým zraněním, dále 40%ní invalidé s chorobami a vdovy se 3 dětmi pod 16 let, úplní sirotci a předkové. Avšak dnešní poměry jsou tak těžké, že tyto předpisy vyžadují jistého zmírnění, neboť jednak potřebnost darů nebo půjček jest jistě i u méně procentních invalidů, hlavně pak u vdov s menším počtem starších dětí. Dnes, 12 let po převratu, jest jistě málo vdov, které by měly 3 děti pod 16 roků, čímž se stává, že většina vdov je z charitativní péče ministerstva soc. péče téměř úplně vyloučena. Dnešní způsob poskytování darů a půjček vyřazuje většinu válečných poškozenců z tohoto dobrodiní, které jim stát činí a kterým chce doplniti ještě tu péči, kterou jinak na základě zákonných ustanovení poskytuje. Totéž platí i o kapitalisaci důchodů, které se povolují za poměrně těžkých podmínek jenom invalidům nejméně 40%ním, ač pro toto omezení není zákonného odůvodnění. Jelikož zákonná péče o válečné poškozence je skutečně nedostatečná, je nutno aspoň pro dobu přechodnou zvýšiti položku na mimořádnou péči charitativní. A bylo by jistě záhodno, kdyby ministerstvo sociální péče právě tuto otázku péče charitativní v této době těžké hospodářské krise velmi pečlivě uvážilo a aby aspoň částečně těm potřebným pomohlo, aby mezi válečnými poškozenci nebylo roztrpčení, které mezi nimi je, když cítí, že bez vlastní viny přišli do katastrofy, ve které žijí.

V oboru péče charitativní je upozorniti na veliký počet trafik, které se nalézají dosud v rukou nepotřebných trafikantů, totiž těch, kteří nejsou válečnými poškozenci. Má-li ovšem trafika býti charitativním zaopatřením válečného poškozence, musí nezbytně býti změněny také dosud neobyčejně přísné předpisy pro přiznání důchodů, neboť jinak trafiky stanou se trestem, nikoli zaopatřením.

Bylo by konečně záhodno a žádoucno, aby nově zřízený fond československých invalidů byl dotován z prostředků veřejných každoročně tak, aby z jeho výnosu dostalo se podpory nejširšímu a největšímu počtu válečných poškozenců.

Svého času prohlásilo ministerstvo sociální péče školení invalidů za skončené. Je třeba upozorniti na poválečné invalidy, těchto je také dosti, kteří následkem aktivní služby vojenské po válce stávají se k dřívějšímu svému povolání nezpůsobilými, kteří však umožněním vhodného školení se strany státu byli by vráceni občanskému životu a uplatnili by se také v té konkurenci dnešní hospodářské krise aspoň obstojně a mohli by své rodiny, rodiče i příbuzné náležitým způsobem vyživovati. Je třeba doporučiti proto obnovení školení poválečných a v případě potřeby také ještě válečných invalidů měrou co nejvyšší, aby nezůstali úplně bez pomoci.

Vítáme také ustanovení novely zákona, které se týká přeběrků na důchodě, a jest si přáti, aby nezůstalo při tom, ale aby všude tam, kde vina na vzniku přeběrku není na straně válečného poškozence, byly přeběrky odpisovány. Častokrát válečný poškozenec pobíral důchod, aniž by si byl sám vědom, že mu nepatří. Jestliže dnes v dobách hospodářského postavení docela jiného, v době tak křiklavé hospodářské krise, častokráte chce se od něho řada tisíců zpět, znamená to pro něho naprostou nemožnost vrácení takovýchto přeběrků, takže je do sta jdoucí počet válečných poškozenců, kteří musejí žádati a také žádají, aby přeběrky byly jim prominuty. Jestliže se tak děje, jistě to vítáme a v důsledcích toho také je potřebí ustanovení novely zákona v zájmu válečných poškozenců radostně přivítati.

Otázka válečných poškozenců patří k souboru likvidačních problémů světové války. Vůbec je nutno a žádoucno věnovati jí více pozornosti, tím více, čím tížeji hospodářská a průmyslová krise se jeví. Je proto třeba pro tuto otázku válečných poškozenců projeviti čím dále tím větší porozumění a pochopení, než se dosud projevovalo. Naše zákonodárství v tomto směru bylo vybudováno v dobách bezprostředně popřevratových, tedy v letech, ve kterých ještě nebylo možno dohadovati se celého vývoje hospodářského a průmyslového v našem státě, tedy za okolností docela jiných, než jaké jsou dnes, za poměrů zcela jistě, v mnohých případech, lepších, nežli jsou dnes. Ukázalo se, že dosavadní řešení nestačí a že je třeba, aby dosavadní zákonodárství bylo přebudováno. Jestliže tedy dnes parlament jedná o novele zákona o požitcích válečných poškozenců, je z toho viděti, že celá veřejnost i parlament dochází k tomu přesvědčení, že je třeba péči o válečné poškozence zintensivniti a že je třeba těm lidem, kteří bez své viny nejsou schopni konkurovati se zdatnými silami v dnešním hospodářském a průmyslovém životě, věnovati péči ještě větší, než se jim věnovala dosud. (Potlesk.)