Ministerstvo financí dlouho se bránilo požadavkům zlepšiti stav válečným poškozencům, ač se tento požadavek jevil naléhavým hned po vydání zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n. Nebylo pro něj úhrady. A přece, myslím, není českého člověka, nejen nacionalisticky, ale prostě lidsky cítícího, jenž by neuznával závaznost tohoto dluhu. I teď, když vsuneme do rukou našich bojovníků zvýšený obol, musíme se studem zardíti. Na válečném bojišti zůstala jejich životní radost, jejich mladé údy, světlo jejich očí. Hekatomby těch, kdož se nevrátili, vzrostly těmi, kdož se vrátili, aby nám svým dlouholetým utrpením připomínali krutost války. Nebyli bychom hodni ctíti památku jedněch, kdybychom se nesnažili zmírniti bídu druhých. Nikdy jim však opravdu nemůžeme nahraditi velikost jejich utrpení, nikdy nemůžeme vyvážiti krutost osudu, jenž právě je si vyvolil za obět.

Zapomínáme na tíži války tím spíše, že její největší oběti se nám ani nestaví na oči. Živoří ve svých komůrkách, dívajíce se vyhaslýma očima v "noc, která nemá rána", a skládajíce v klín pahýly svých rukou. Někteří z nich jsou následkem průstřelu míchy ochromeni na celém těle a proto jsou upoutáni na lůžko. Z darů života nezbylo jim nic jiného, než vědomí vlastního neštěstí. Ke dveřím jejich příbytku plíží se pomalým ale neúprosným krokem tuberkulosa, aby v dlouhém umírání vyssála svoji oběť. Snad, až k nim zalehne zpráva, že na ně dnes sněmovna vzpomíná, potěší se jejich smutná srdce ve své beznaději. Snad pochopí, že jsme nezapomněli. Snad porozumí, že cítíme, kterak se nám nedostává slov, jimiž bychom částečně uctili jejich těžké mučednictví.

Ale slova nepomáhají. Je nám zapotřebí zastaviti se na chvíli v životním boji a s činorodou láskou pomoci těm, kdož již nemohou bojovati tak jako my denní boj o existenci. Ostatně, čas nám snímá s beder poplatnictva finanční tíži starostí o invalidy. Je to tentýž případ jako u staropensistů. Také invalidé odumírají a roční náklad na ně klesá. Nejvýše vystoupil r. 1924, a to na 911 mil. Kč, kdežto v roce 1930 činí jejich položka v rozpočtu min. národní obrany 10,050.000 Kč a v rozpočtu ministerstva sociální péče 482,568.422 Kč, úhrnem 592,618.422 Kč. Ušetří se tudíž ročně oproti době největšího rozpětí více nežli 300 mil. Kč.

Ale naše pozornost se nesmí vyčerpati jenom přímým zájmem o samotné invalidy. Utrpení je jako kámen vhozený do vody. Rozruší hlubinu života kolem do kola. Osudem dítěte jsou zasaženi i rodiče, osudem manžela jeho choť, osudem otce jeho děti. Vdova po válečném poškozenci je vdovou po muži, jenž zemřel ve službě, konané v zájmu veřejném, a nemá proto méně mravního oprávnění na vdovský důchod, než kterákoliv žena po státním zaměstnanci. I tehdy, když její muž státním zaměstnancem nebyl, obětoval zájmu všeobecnému ještě více nežli svoji práci, obětoval mu svůj život. Vdova po invalidovi přinesla na oltář vlasti své právo na rodinné štěstí. Ale přes to náš zákon neuznává každou vdovu za hodnou odškodnění. Pouze vdovy nebo družky, které mohou prokázati svoji vlastní invaliditu vyšší než 30 %, mají nárok na důchod 75 Kč měsíčně a potom vdovy starší 50 let. Musí tedy vdovy po invalidech choditi k lékařským přehlídkám, aby se dovolaly toho, co má býti jejich samozřejmým právem. To je pro válečné vdovy ponižujícím příkazem, jehož tíži nesou s trpkostí. Tyto ženy ztratily své živitele anebo, díváme-li se moderněji na práci ženy v domácnosti, své zaměstnavatele. Jejich domácnost byla jejich hospodářskou basí. Vím z vlastní zkušenosti, kterou mi poskytuje moje práce ve veřejnosti, jak nesnadno je, aby se existenčně znovu uchytila žena více než 40letá, i když není 30% invalidní.

Podle usnesení senátu, přijatého ve 48. schůzi dne 13. června t. r. má býti zvýšen příplatek oněm vdovám, které překročily 55. rok svého věku anebo jsou zcela výdělku neschopný z 200 Kč ročně na 360 Kč ročně. To je o 30 Kč měsíčně. Věru, krajíc těchto vdov nesmí býti ani trochu namazaný. Má-li žíti někdo, kdo je výdělku neschopen, z nějakých 100 Kč měsíčně, znamená to, že musí býti odkázán na milosrdenství svých bližních. Jde zde o 13.237 vdov. Na ženy, které mají 2 nezaopatřené děti mladší 16 let, pamatovaly zákony z 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., a ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., příplatkem 300 Kč ročně.

Na ženy, vychovávající 1 sirotka, nebylo pamatováno vůbec. A přece každému člověku, který má oči jen trochu otevřeny, musí býti jasno, že mateřství svazuje ruce ženiny i tehdy, když jde jen o 1 dítě, a že činí ženu k výdělku aspoň méně schopnou, ne-li zcela neschopnou. I tam, kde by matka chtěla pracovat a kde by chtěla vzdorovat únavě nocí probdělých nad neklidným nebo nemocným dítětem, najde v dnešní kritické době stěží zaměstnání. Dnes ovšem jsme již zase o jedno desetiletí dále. Dnes by se mohlo spíše jednati o vdovy po invalidech teď zemřelých - ale i ty tu jsou. A není-li jich mnoho, tím spíše by mělo býti na ně pamatováno.

Plný důchod přiznává požitkový zákon nejvýše třem dětem. Matka obdařená více dětmi je dána zákonem v klatbu. Tak ctíme mateřství v době, kdy v jiných státech, na př. ve Francii a ve Spojených státech, jsou poskytovány zvláštní podpory rodičům, starajícím se o četnější rodinu. I ve středověku, jejž jsme si navykli nazývati "temným", náležel příkaz chrániti vdovy a sirotky k příkazům rytířského ducha. Demokracie je v této věci méně citlivá než doby zapadlé do minulosti. My vydáváme s úzkostlivou vypočítavostí na pospas bídě ty, k nimž máme neodvolatelné mravní závazky.

Trafiky se považují odjakživa za existenční spásu invalidů a jejich vdov. Nechci zdržovati slavnou sněmovnu líčením okolností, které ztěžují tuto věc hlavně tam, kde není dostatek peněz ani na stánek ani na nákup kuřiva. Dejme tomu, že se nám přece podaří usaditi vdovu po válečném poškozenci v trafice. Vykáže-li tato vdova roční příjem 1700 Kč ročně, ztrácí nárok na svůj vdovský důchod. Rovněž majitelka živnosti ztrácí tento nárok již při 5000 Kč ročního příjmu a dělnice při 10.000 Kč. Není tedy náš fiscus vůči vdovám po invalidech nikterak štědrý. A proto tím spíše musíme se dovolávati pro ně aspoň tohoto suchého chleba. Musíme žádati, aby vdovy po invalidech měly přednostní právo, jde-li o obsazení trafik nebo o místa prodavaček v těchto trafikách anebo o místa uváděček v biografech a v divadlech, či o místa v šatnách. Na vdovy a pozůstalé těžce dolehlo, že zrušeno bylo samostatné oddělení podpůrné pro pozůstalé, jež vyřizovalo jak půjčky, tak i mimořádné podpory a mohlo aspoň v případech nejhorší bídy poskytnouti okamžitou podporu tam, kde jí bylo nutno, zvláště tehdy, kdy na př. rodině po zemřelém invalidovi bylo potřebí poskytnouti peníze na pohřeb, nebo kde vdova onemocněla a děti zůstaly bez prostředků. Dnes vyřídí se takový případ instanční cestou nejrychleji za 2 měsíce a ještě nesmí dar přesahovati 250 Kč.

Již při svém výkladu o situaci vdov zmínila jsem se o tom, jak žebráckým grošem jsou odbýváni sirotci po invalidech. Považme jen, že nemáme vůbec státního ústavu, v němž by nalezli útulek oboustranní sirotci, a že jediný ústav toho druhu v Načeradci je vydržován organisací invalidů. Důchod sirotčí činí 400 Kč ročně a při oboustranném sirotku 600 Kč ročně s 50% drahotní přirážkou. Živte dnes dítě za tyto peníze! Podle usnesení senátu ze dne 13. června t. r. zlepšuje se situace sirotků jen v jedné věci, totiž v tom případě, že ministerstvo soc. péče může povoliti ještě mimořádnou přihlášku o důchod pro sirotky, jejichž zákonný zástupce jejich nárok na důchod v řádné lhůtě neohlásil.

Je zřejmo, že sirotci po invalidech jsou odkázáni na čísi milosrdenství. S hanbou se musíme přiznati, že není to stát, jenž by se o ně dostatečně staral. A přece stát, pro nějž jejich otcové byli obětováni, měl by býti jejich otcovským ochráncem. Nechci říci, že by tu nebylo dosti dobré vůle u jednotlivců, stojících na odpovědných místech, ale fiscus sám nemá srdce. A dětská otázka vždy a všude musí býti řešena srdcem.

Tato věc ilustruje mi obzvláště jasně faktum, že rodina je nejpřirozenějším a proto i nejpevnějším sloupem lidské společnosti. Péči otcovskou a péči mateřskou nelze ničím nahraditi. Jen rodičovská přičinlivost a obětavost dovede dítěti dáti to, čeho je vždy třeba. Jen ona dovede bojovati s drahotou a čeliti nedostatku i za cenu sebeobětování. Cifry jsou mrtvou věcí, jsou poškozeným barometrem. Co dnes znamená jakousi sumu, to může být zítra ničím. Z neúřední statistiky se dovídám, že 75% sirotků po válečných invalidech propadá tuberkulose - není to neuvěřitelné. Za 1 Kč 66 hal. denně není možno najísti se ani jednou za den. Na tyto sirotky neměl nový zákon zapomenouti a měl zvýšiti jejich důchod aspoň o 100% tím spíše, že i tato rozpočtová položka likviduje se sama sebou odrůstáním sirotků.

Pokud se týká ostatních pozůstalých po válečných invalidech, považuji za svoji povinnost, abych se aspoň zmínila o nesčetných tragediích mateřských srdcí. Žádnými penězi na světě nevyvážíme bolest matky, která vidí, že svého syna zrodila jen pro strašlivou žeň války, že ruce, které se kdysi kol jejího hrdla v dětské přítulnosti vinuly, proměnily se v bezmocné pahýly, že oči, jejichž světlo kdysi s úzkostí opatrovala, dívají se v prázdnou temnotu. Tisíckráte radostněji vzaly by tyto matky samy na svá stará bedra těžký kříž svých synů. Ale nelze ničím napraviti hrůzu osudu. Sama stará a pomoci potřebná ošetřuje matka invalidy svého syna a těžce shání kde jaký groš na výživu toho, jenž měl býti oporou jejího stáří. Zákon je krutý k rodičům invalidů. Je-li zapotřebí, aby se invalida léčil, a mají-li rodiče sebe menší peníz na hotovosti, uložený na jméno synovo, musí z něho dopláceti na léčení svého syna, jenž byl obětován pro zájmy veřejné. V §u 28 předloženého zákona postrádám výslovné zmínky o tom, že tento paragraf vztahuje se i na rodiče zemřelého invalidy. Na Slovensku a na Podkarpatské Rusi je mnoho případů, že staří rodiče z neznalosti situace propásli přihlašovací lhůtu.

A ruku v ruce s těmito "matres dolorosae", které nemohly již vlasti obětovati více než obětovaly, jsou ošetřovatelky, svědkyně největších bolestí. Mnohé z nich obětovaly také svoje zdraví v dobách nesnesitelné přetíženosti. Podle ustanovení zákona z r. 1922, č. 76 Sb. z. a n., mají nárok na roční výslužné 1200 Kč, jestliže se staly následkem služby válečné výdělečně neschopnými a nemají-li jiného zaopatření. Tento dodatek není spravedlivý, poněvadž staly-li se invalidními, mají býti aspoň hospodářsky odškodněny tam, kde se invalidními staly. Ministerstvo nár. obrany vypracovalo prováděcí nařízení k tomuto zákonu, jež však podnes marně čeká na potřebný souhlas ministerstva financí. Myslím, že není potřebí dalších poznámek k této věci.

Ke konci dovolte mi, abych se zmínila ještě o jednom druhu válečných invalidů, a to o invalidech hospodářských. Vládním nařízením ze dne 21. května 1920, č. 366 Sb. z. a n., byl proveden soupis válečných škod, způsobených na Slovensku 1. do 28. října 1918, 2. od 28. října 1918 do bolševického vpádu a 3. bolševickým vpádem. Z centrálního úvěru pro Slovensko byla podniknuta i výpomocná akce (vládní nařízení ze dne 5. října 1920, č. 556 Sb. z. a n.). Ale škody přece dosud napraveny nejsou, neboť maximální náhrada, která byla dána, rovnala se 10.000 Kč. To dostali lidé, kteří utrpěli škody stotisícové. Jiní dostali jen 100-200 Kč a ještě jen jako zálohu.

Na vyřízení svých pohledávek čekají také Češi z Ruska, vyvrácení bolševickým terorem z kořenů svých existencí. Vrátili se domů ožebračeni, hladoví a v hadrech. Většina z nich dodnes nuzně živoří, odkázána na pomoc příbuzných. V době všeobecné nezaměstnanosti a poválečné hospodářské krise není věru lehko začínati v pokročilém věku novou existenci a na úvěr. Nezapomínejme, že většina těchto lidí buďto vytvářela naše první legionářské vojsko starodružinníků, anebo že na ně aspoň finančně přispívala. Máme k nim mravní závazky. I oni se stali obětmi války.

Strana čsl. nár. demokratická zvedne ochotně ruce pro novelisaci zákona o požitcích válečných poškozenců. Jsme si vědomi svých povinností vůči těm, kdož svým osobním utrpením zaplatili velikost doby, z níž se zrodila naše svoboda. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, kterým jest p. posl. Simm.

Posl. Simm (německy): Dámy a pánové! (Posl. Höhnel [německy]: Pryč s fašismem!) Vy si to ještě odvyknete!

Dámy a pánové! Převzal jsem čestný úkol, abych jménem své strany při volebním vítězství, jehož německá národně socialistická strana dělnická dobyla ve volbách do německého říšského sněmu, konaných 14. září, přednesl nejsrdečnější pozdravy. (Posl. inž. Jung: Heil! - Posl. Höhnel [německy]: Pryč s fašismem!) My vás už utišíme, naučíme vás, abyste nepoužíval takových slovních obratů, pamatujte si to! Vaši říšskoněmečtí přátelé se to dnes již odnaučili, řeč jim uvázla v hrdle!

A my s tím spojujeme naději, že se straně podaří dokončiti šťastně velkou úlohu, která jí nyní nastává. Tato úloha záleží nejprve v tom, aby bylo připraveno vnitřní znovuzrození německého národa, aby v této práci byla vytvořena v národě vůle k novému životu, jež bude dosti silná, aby vykonávala stálý vliv na život německého národa a opatřila národu a jeho skutečně národnímu státu ve světě nový skutečný význam.

Jsou snad lidé, kteří událostem v německé říši nepřikládají zvláštního významu nebo dávají výklad mylný. Varujeme před takovým oceňováním vývoje. Lidé, kteří jsou nejvíce v popředí evropské politiky, vůbec by neměli věci tak posuzovati. Naopak všichni, kdo jsou odpovědni za vývoj lepšího budoucího života evropských národů, měli by čím dříve tím lépe nahlédnouti, že dosavadní řády nemohou býti základnou takového vývoje a že čím dříve tím lépe musí dojíti k revisi.

Mírová smlouva versaillská, hlavní pilíř nynějšího pořádku, byla založena na naivním názoru, že je možno přivésti ze života k smrti 65milionový národ, který mimo to je ještě položen do středu Evropy, aniž jeho ohromné umírání nevykonávalo vlivu na ostatní části. To je naprosto nemožné, když tento národ, který se s počátku poddával vnucenému osudu, na konec přece není ochoten dobrovolně umříti, nýbrž veškeré své poslední energie používá k dalšímu životu.

Taková velká úvaha měla by se pojiti k výsledku voleb v Německu a z ní jako logický důsledek mělo by uzráti poznání, že ke skutečnému uklidnění Evropy možno dojíti jen na základě opravdového uspokojení všech národů.

V této snaze německého národa, aby dosáhl postavení, jež mu náleží, jest úkol německého národního socialismu a všecko, co se v mylném posuzování jeho, s vynaložením nesmírných prostředků rozšiřuje, nepostačí, aby tuto úlohu zatemnilo. Všichni Němci, kteří pokládají dnešní stav zotročení německého národa za nedůstojný a trvale nesnesitelný, cítí, že cesta německého národního socialismu je správná a v této cestě pokračují. Z tisíců německých lidí, kteří s počátku tvořili družinu německého národního socialismu, staly se miliony. Německý národ se probouzí, dělá konec falešné politice a počíná mluviti řečí jasnou a mužnou. Výsledek této nové politiky bude, bez katastrofy, o níž druzí mluví, takový, že bude učiněn konec bezmezné politice plnění, kterou druzí nenasytně prováděli až do nemožnosti. (Posl. Babel [německy]: Němečtí dělníci vám udělají konec!) Němečtí dělníci budou u nás v dohledné době, a to úplně, a jen luza a chátra nebude s námi!

Zdravíme své říšskoněmecké druhy proto upřímně a srdečně a víme, že splní mnohonásobné naděje zubožených a zmučených německých lidí. Říšskoněmecké volby by měly býti zvláště uváženy i v politice československého státu, která, pokud se týká sudetskoněmeckého lidu, nesena je stejným směrem, jako politika versaillská vůči německému národu v říši. Také zde je viděti: Využitím tak zvaného vítězství máme býti o všecko připraveni, úplně zotročeni v témž rozsahu jako celek národa. Má skončiti německá kultura a hospodářství, které jsme vybudovali v řadě nespočetných generací.

My sudetští Němci, především my sudetskoněmečtí národní socialisté, bojujeme na své vlastní půdě proti tomu svůj vlastní boj. Avšak my také víme, že tomuto boji dostane se pomoci od silného Německa, od Německa, jehož samozřejmou povinností jest účinně pomáhati částem národa v jiných státech usazeným. S tohoto hlediska očekáváme změnu poměrů v Německu a znovu posíláme pozdravy svým říšskoněmeckým národně socialistickým bratrům!

A nyní k předložené osnově zákona. Velectěné dámy a pánové! Měl jsem často příležitost vylíčiti stanovisko své a své strany k problému předložené vládní osnovy, kterou dnes doporučují k přijetí dva odborné výbory. Činím tak dnes opět. Kdybychom ovšem chtěli měřiti účinek řeči k vládnímu návrhu podle vyhlídek, jak by mohla změniti elaborát, k němuž dala souhlas většina dvou výborů, pak by bylo zbytečno dnes zde mluviti, tím spíše, když je mnohdy jako oposičníku bezúčelno i ve výborech spolupracovati o vytváření zákona. Často jsme to zkoušeli, dějiny naší práce a spolupráce o zákonech podaných vládou to dokazují, avšak stávalo se vždy, že každý i sebe lepší a positivnější důvod, jejž jsme snad k názoru vlády a koalice uplatnili, narazil na nepřekročitelnou zeď. Je tedy zbytečno také mluviti k předloze, která dnes zdobí vládní stůl. Konec konců od zaujetí našeho stanoviska k mnoha jiným návrhům zákonů, které se takovým způsobem projednávaly, nic se nezměnilo. Stav parlamentu, pokud jde o praksi v projednávání záležitostí, se v nynější době proti dřívějšku nezměnil. Avšak je povinností vyjádřiti se k otázce, o níž se domníváme, že je pro stát důležitou, i když se toto stanovisko, jak jsem již naznačil, nijak zvláště nedotýká odpovědných státních činitelů. Tato povinnost mluviti i za takových poměrů jest i povinností k nám samým. Svým stanoviskem k dnešnímu zákonu chceme prohlásiti, že se naprosto neztotožňujeme s formou, jakou se má věci invalidů znovu dostati schválení většiny.

Před svým stanoviskem chci se kriticky zmíniti o bagatelisování věci. Toto bagatelisování pozorujeme po léta vždy, když došlo k projednávání části zákonodárství pro válečné poškozence, jako na příklad k projednávání každoročně předkládaného zákona o příjmové hranici válečných poškozenců. Vidíme, že se vláda nikdy nemohla odvážiti velkého zákonodárného činu, který by tuto význačnou sociální otázku státní skutečně urovnal. Je tomu tak i dnes, i dnešní vláda má vinu na těžkém problému, jaký pro stát představuje problém invalidní, když nevytvoří nic jiného, než zákon, jenž má býti nyní odhlasován poslaneckou sněmovnou a senátem. Na tom nic nemění ani ta okolnost, že můžeme u pana ministra sociální péče nepochybně pozorovati silnou snahu vykonávati vliv a příznivě upraviti i meritorní stránku předložené osnovy.

Celou těžkou stránku otázky válečných poškozenců, tak jak tvoří závažný sociální problém, možno pochopiti teprve, známe-li historii zákonodárství o válečných poškozencích. Toto dnešní naše zákonodárství je založeno na zákoně z 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n. Již když revoluční Národní shromáždění odhlasovalo tento zákon o úpravě otázky válečných poškozenců, bylo nutno přiznati, že důchody v něm upravené naprosto nemohou postačiti vzhledem k hospodářským poměrům. Avšak, velectění, tento zákon z roku 1920 byl přece odhlasován, poněvadž se předpokládalo, že hospodářské poměry budou brzy uvedeny do rovnováhy. Očekávala se konsolidace. Doufalo se, že skrovná výměra materielních výhod pro válečné poškozence bude postačovati čím dál tím více. Udělal se tedy pokus na základě zcela matné naděje, podobně jako pokus z r. 1926 vůči státním úředníkům. Experimenty je ovšem vyplněn celý život a na nich zakládá se tak mnohý vývoj. To je správné. Když však je předmětem pokusu člověk, jako zde, měly by se pokusy dělati přece trochu opatrněji. Konečně r. 1922 bylo nutno přikročiti k novelisaci zákona z 20. února 1920. Avšak kdo doufal, že se pokusí odstraniti těžké nedostatky a škody, byl opět zklamán. Neboť zákon z r. 1922 přinesl bohužel zlepšení jen pro část interesentů, pro druhou část dokonce zhoršení proti ustanovením z roku 1920. Tak na příklad novým zákonem byly vyloučeny z důchodového zaopatření všechny vdovy, které neměly dětí a nebyly aspoň 30% neschopnými k výdělku. To byla většina vdov. K vyrovnání podle hospodářských poměrů zase nedošlo - z tohoto důvodu by bylo nutno v podstatě věc obsahově novelisovati. R. 1922 dostalo se zlepšení části válečných poškozenců jen v té míře, pokud byly k tomu opatřeny prostředky zhoršením poměrů druhé části poškozenců. Po r. 1922 však zůstalo zákonodárství o válečných poškozencích předmětem, jemuž vláda náležitého zájmu nevěnovala. Za námi je 8letá prázdnota. A přece by bylo bývalo nutno, ani ne výlučně z důvodů státně-sociálních, vybudovati zákonodárství o válečných poškozencích na nových, jistějších základech.

Všem je jasná státně-sociální stránka tohoto dnešního zákonodárství, avšak i státněmorální stránka dnes platných zákonů musí býti jasná. Je skutečností, že československé zákonodárství tohoto druhu stalo se mezinárodní ostudou. Kolik bylo mezinárodních sjezdů válečných poškozenců v posledních letech, tolikrát účastníci jejich kritisovali československé zákonodárství o válečných poškozencích. Často bylo zjištěno, že není kulturního státu, který by měl takové zákonodárství o válečných poškozencích jako Československá republika, že v žádném státě evropském - mám-li na mysli jen komplex států nové Evropy - ani v tak zvaných státech vítězných, ani ve státech poražených, válečné oběti netrpí za takových nedostatečných sociálních opatření jako u nás. Ušetřím si uváděti ve sněmovně důchody stanovené platnými zákony k ilustraci sociálních poměrů válečných poškozenců. Všichni členově sněmovny dostatečně znají obsah dnešních zákonů. Všichni členové sněmovny i stran vědí, že toto zákonodárství je pod úrovní stejných zákonů všech států, dokonce i chudého Bulharska, jak organisace válečných poškozenců zcela správně uvedly ve svém vylíčení poměrů československého zákonodárství o válečných poškozencích.

Je-li důchodová sazba, kterou jsem nyní vylíčil, zcela nedostatečná, zhoršuje se věc ještě ustanovením §u 2 zaopatřovacího zákona o příjmové hranici, podle níž se vylučuje nárok na důchod. Toto ustanovení je zvlášť tragické pro invalidy a kdo jen poněkud má co dělati se zájmy invalidů a stále a stále musí slyšeti, jak konec konců i tato skrovná výměra péče o válečné poškozence je upravena tímto zákonem, jak je tímto ustanovením zaopatřovacího zákona paralysována, bude s námi souhlasiti, že v tomto ustanovení leží největší tragika, která by přede vším ostatním měla býti upravena. Nejvyšší hranice, kdy se válečným poškozencům poskytuje plný důchod, činí podle zákona při samostatně hospodařících 5.000 Kč, při osobách hospodařících nesamostatně 10.000 Kč, nebo jinak řečeno, nárok válečných poškozenců na důchod je vyloučen již v tom případě, když denní příjem činí 13 Kč 69 h, nebo 27 Kč 38 h. Žádný jiný stát - bylo to již uvedeno - nesmí se chlubiti tak smutným zákonem, jako Československá republika. Říšskoněmecký válečný poškozenec může vydělávati ročně 5.000 marek, než je mu důchod snížen. Ale ani při dosažení této příjmové hranice neztrácí důchodu úplně. Tu se důchod jenom snižuje, přídavek pro těžce poškozené a místní přídavek zůstávají vůbec.

Často jsem jménem své strany polemisoval proti tomuto ustanovení a teprve včera zase jsem slyšel zprávu deputace válečných poškozenců o tragických účincích tohoto zákona. Při poradách jsem vždy hájil mínění, že válečný poškozenec má za všech okolností nárok na důchod za oběti přinesené společnosti, státu a že tento důchod nesmí býti poškozenci snižován anebo mu brán ze žádného důvodu. Podle našeho názoru je důkazem pro velikost uznání, jež stát má projeviti člověku, který v nejtěžší době za něj bojoval. Běda státu, který se k tomuto náhledu nepovznese! Administrativa páše přímo orgie, aby toto špatné zákonodárství o válečných poškozencích ještě co možná zhoršila. Proti tomu jsem se postavil ve své řeči již vloni. Tehdy jsem kritisoval příkaz vlády nemocenským pokladnám, berním úřadům, četnictvu, zaměstnavatelům a jiným pomocným orgánům, aby opatřily nerozumné správě materiál, který má býti za všech okolností způsobilý pro rozhodnutí proti eventuálnímu pokusu některého válečného poškozence, aby nadále podržel svůj důchod. (Posl. Geyer [německy]: Vládne tu opravdový špiclovský systém!) Triumf administrativy v tomto směru můžeme pozorovati při revisích válečných poškozenců, které ve skutečnosti, jak kol. Geyer vhodně ve svém výkřiku označil, možno považovati za nejzchytralejší systém špiclovský ve vyzvídání životních poměrů válečných poškozenců, vhodný k tomu, aby tito zoufalí lidé byli ještě více pokořováni, ještě do větší bídy přivedeni za těchto poměrů beztak již nesnesitelných.

Požádá-li válečný poškozenec o podporu v tísni nebo o poskytnutí zápůjčky k založení existence, vstoupí revisní vyšetřování do svého triumfálního stadia. Lékařské šetření provádí se pak jistě v 99 případech ze 100 takovým způsobem, že se sníží procento nezpůsobilosti k výdělku, jen aby mohla býti co nejvíce snížena výše požadované zápůjčky nebo požadované podpory. Avšak ani po skončení takovéhoto hrdelního řízení nemá poškozenec nároku. Musí čekati celé měsíce, často léta, až výsledek řízení dostane praktickou formu. Známe případy, kdy takoví uchazeči o půjčku dosáhnou svého cíle až po dvou letech. Z informace Svazu válečných poškozenců vyjímám toto: 60% válečný invalida požádal o podporu v nouzi. Na základě žádosti následovalo obvyklé revisní vyšetřování, při němž se sníží výdělečná činnost uchazeče na 45%. Proti tomu bylo podáno jako ve všech případech odvolání k zemské komisi, ovšem bez jakéhokoli výsledku, neboť tato komise se ponejvíce staví na stranu úřadu rozhodujícího v prvé instanci. Po delší době dostal poškozenec na svoji žádost rozhodnutí, z něhož bylo viděti, že podle zákona ze dne 4. prosince 1925 nelze poskytnouti nouzovou podporu, poněvadž není aspoň z 50% výdělečně neschopný; proto ono předchozí revisní šetření, proto ono předchozí snížení sazby výdělečné neschopnosti pod tuto hranici, jen aby se nemusilo uchazeči uspokojivě vyhověti. Neustálá revisní šetření a přísná zkoumání příjmu poškozencova vedou k známým případům, že se předpisuje vrátiti, co bylo na důchodech přebráno. Tato prakse, požadovati zpět od válečných poškozenců, co na důchodech přebrali, dosáhla forem přímo katastrofálních. My, kteří žijeme venku, v praktickém životě, a jimž se denně přednášejí žaloby poškozenců v tom směru na praksi úřadů, musíme opravdu na to upozorniti rozhodující činitele. Již před lety zamýšlela vláda otázku tak zvaných přeplatků upraviti. Zmiňuji se jen o resoluci přijaté poslaneckou sněmovnou a senátem při projednávání státního rozpočtu 1927. Tento návrh ukládal ministerstvu sociální péče jasně, jak si má počínati v otázce tak zvaných přeplatků. Návrh zněl: "Ministerstvo sociální péče se vyzývá, aby nepožadovalo vyplacených podpor od válečných poškozenců, jestliže do konce roku 1925 pravoplatně zdaněný příjem percipientův nepřesahuje ročně částku 13.000 Kč."

Opírajíce se o tuto resoluci z r. 1927 domnívali se váleční poškozenci skutečně, že jsou zproštěni povinnosti vraceti přijaté přeplatky na důchodech. Nemohli také, neboť když poškozenec skutečně dostal větší důchod, byl jistě spotřebován. Válečný poškozenec nemůže mysliti za žádných okolností bez ohrožení své existence na skutečné vrácení. Avšak resoluce znamenala pro ministerstvo sociální péče teprve za ministra dr Czecha něco významnějšího, čeho podle jeho poukazu musily zemské a okresní úřady dbáti. Pan dr Czech měl by ovšem, jako v podrobnostech zjednal váhu resoluci, vynutit u vlády i pozornost celému problému. Možnost k tomu má.

O prodloužení přihlašovací lhůty bylo v dnešní debatě již leccos řečeno. I já jsem jménem své strany toho mínění, že je nezbytně nutno prodloužiti přihlašovací lhůtu, která prošla v roce 1923. Jest jisto, že mnoho slušných lidí mezi válečnými poškozenci jen proto nedostalo důchod - ač jsou v nouzi i nyní poněvadž svého času při svých lepších hospodářských poměrech nepodali přihlášky. (Posl. Geyer [německy]: Anebo poněvadž byla u úřadů odmítnuta!) Ano, to je správné. V tomto směru chce předložený vládní návrh učiniti něco positivního. To, že konečně při tom bylo dovoleno podati dodatečnou přihlášku, je však přece jen velmi skrovné a nutno zde poskytnouti všeobecně možnost podati dodatečnou přihlášku všem, kteří snad lhůtu přihlašovací zmeškali.