Myslím, že živnostensko-obchodní výbor učinil správně, když projednal všechny možnosti, které ratifikace těchto úmluv může pro naše hospodářství přinésti, všechny obtíže, které zde mohou vzniknouti, a když projednal i možnost opatření, která v jednotlivých případech budou nutná. Úmluva sama znamená, že do 6 měsíců po vstoupení této konvence v platnost zruší se vůči zboží, dováženému z území některého smluvního státu či vyváženému do území některého smluvního státu, veškeré stávající a dovozní a vývozní zákazy a omezení, a že se nezavedou nová.

Ovšem je řada výjimek. Výjimky jsou dvojí, jednak t. zv. klausule katastrofální, o nichž jsem se již stručně zmínil, jednak výjimky, které už samy o sobě dávají za pravdu těm, kteří říkají, že nejen v momentech katastrof hospodářských a netoliko při životních zájmech státu, nýbrž i u normálních oborů na delší dobu, tedy i v dobách hospodářsky normálních, abych tak řekl, je třeba určitých výjimek ze všech opatřeni, která svým charakterem a tím, že jsou mezinárodními úmluvami, nivelují poměry po celé Evropě.

A tu není třeba opakovati z důvodové zprávy i z textu úmluvy, ve kterých případech jsou výjimky povolovány, to slavná sněmovna a všichni její členové vědí z předloženého textu. Chtěl bych jenom říci, že jsou zde ještě případy, kde nepodařilo se dosáhnouti jednáním při uzavírání konvencí výjimek a kde bude potřebí, aby jinými administrativními opatřeními byly dotčeně obory upraveny tak, aby buď úpravou celní nebo jinou úpravou administrativní bylo dosaženo toho, čeho je třeba dosáhnouti. Je to na př. poplatek (surtaxa) při dovozu minerálního oleje, úprava vývozu kulatiny, kontrola vývozu cukrovky atd., o kterýchžto věcech mluvil jsem již podrobněji ve výboru živnostenském a nechci je zde opakovati. Hlavně je to však otázka automobilů.

A tu, slavná sněmovno, dovolte, abych řekl několik slov v této otázce, k níž je velmi těžko mluviti v okamžiku, kdy každý druhý nebo třetí člověk v Československé republice už se cítí býti oprávněn, neznaje čísel, provésti zdrcující kritiku celého československého průmyslu automobilového. Oprávněnou kritiku jest jistě třeba uznati. Jest třeba uznati, že bude potřebí v tomto oboru velmi mnoho dělati, aby se dosáhlo, čeho ten obor dosáhnouti musí, aby nebyl trvalou přítěží v tomto ohledu celému ostatnímu hospodářství, aby nevyžadoval trvale výjimek, kterých dosáhnouti musí, aby tento vývoj mu byl umožněn, ale na druhé straně je zvláště nám třeba, přichází-li živnostensko-obchodní výbor sněmovny ústy svého referenta zde s určitými výhradami a s určitými momenty, které předkládá slavné sněmovně k uvážení, čísla, která si zde dovolím přednésti, uvážiti a uvážiti, zda v této situaci je volání, které se zde objevuje na jedné straně se strany výrobců a na druhé straně stejně se strany všech zaměstnanců přímých i nepřímých, kteří s výrobou automobilovou mají co dělati, oprávněné, aby se tomuto volání vyhovělo a výrobě této dala možnost, aby ještě delší chvíli se mohla přizpůsobovati té plně, bych řekl, zavedené soutěži evropské a americké, s níž má dnes už do té míry co dělati, že jest jí ohrožována přímo na své existenci.

Slavná sněmovno! Čísla odborníkům známá, ale čísla, která není neužitečno znovu opakovati, ukazují, že Československá republika, která r. 1923 vyráběla 1500 automobilů ročně, stoupla v této výrobě až na 13.200 automobilů r. 1928 a na 14.000 automobilů r. 1929. Při celkovém konsumu, který dělá v Československé republice okolo 16 až 17.000 automobilů ročně a vývozu asi 1500 vozů ročně, znamená to, že až na nějakých 3.500 až 4.000 automobilů, které byly dovezeny, kryjeme domácí konsum. Ale tato čísla nám na druhé straně ukazují něco, co ve srovnání se světovými automobilními průmysly znamená, jak maličká je naše výroba. Tato čísla nám ukazují to, že na př. r. 1928 jsme vyrobili za celý rok tolik, kolik vyrobila Evropa za týden a Severní Amerika za jeden den. Severní Amerika vyrobila totiž r. 1928 4,600.000 automobilů, r. 1929 pak dokonce 5,600.000, celá Evropa 670.000 vozů. (Hlasy: U nás je malý konsum automobilů!) Já k tomu hned přijdu. (Posl. dr Macek: Když srovnáváte naši výrobu s naší roční spotřebou, nezapomeňte dodati, že ta spotřeba je uměle omezována kontingenty dovozu...!) Konstatuji, pane dr Macku, že Francie má kontingent 1.000 vozů, a že z toho kontingentu spotřebovala r. 1928 asi polovinu. Kontingent, který máme u Francie, není vyčerpán. (Posl. dr Stránský: Snad by se mohli referenti benevolentně dohodnouti! - Veselost.) Není to mojí vinou, poněvadž jsem nepolemisoval s kol. Mackem, když byl na tribuně. Prosím, jednou je třeba tu věc říci. Okolo té věci se chodí, naříká se na vysoká cla, naříká se na automobilový průmysl, že jest skleníkovým průmyslem. Řekněme si jednou, jak ta čísla vypadají. Vždyť může kdokoliv z pléna přijíti a polemisovati s kterýmkoli referentem.

Pokud se týče výroby automobilové, jsme na pátém místě v Evropě s 14.000 automobily ročně, při čemž Francie, Anglie, Německo a Italie jsou před námi, Rakousko a Belgie za námi.

A nyní několik čísel o té celní ochraně. U nás je celní ochrana 43% z hodnoty automobilů v zemi původu, plus doprava atd., oproti tomu Spojené Státy, které přirozeně nedovážejí, ale mají také formální ochranu, v r. 1922 měly 40% z ceny, mají nyní 25% z ceny, Kanada, která je na druhém místě světové výroby, má 20-27 1/2% ceny, Francie, která má 230.000 vozů roční výroby, měla do nedávna 45% z ceny odpovídající výrobku francouzskému. Tedy tam porovnají nikoliv cenu na místech původu plus dopravu, nýbrž cenu odpovídajícího výrobku francouzskému, béřou z toho 45% a přenášejí to jako cla na dotyčný výrobek zahraniční. Přesto se zvýšil dovoz do Francie: r. 1927 činil 5.000 vozů, r. 1929 už 13.000 vozů a nyní má Francie clo váhové, které jde v některých případech až na 60% z ceny. Velká Britanie, slavná sněmovno, jest na druhém místě s 200.000 vozy roční výroby, má 33 1/3% z ceny vozů cla, Italie při celkem 55.000 vozích ročních výroby má váhové a hodnotné clo kombinované. U fordky propočítáno činí 61 1/2% ceny. Německo při výrobě 146.000 automobilů, která z r. 1928 v r. 1929 poklesla asi o 10%, udělalo to, co by velká část odpůrců ochrany automobilů udělala nebo udělati chtěla, to je, zavedlo výchovná cla. Německo mělo do r. 1925 vysoká cla a od r. 1925 každého 1/2 roku clo snižovalo, až se dostalo r. 1928 asi na 15% přepočítáno z hodnoty. Při tom se stalo, že Německo dnes na 40% své výroby automobilů dováží hotové součásti a montuje v Opplových závodech a Opplovy závody mají dnes na 20 tisíc vozů v zásobě a nemohou je odbýti. Stejně rakouský Steyer má 3 1/2 tisíce vozů v zásobě. Zde se ukazuje, že výchovná cla velmi málo vychovávají německý průmysl automobilový, že postupně snižovaná ochrana v poměru k velké ochraně, kterou mají západní nejvýkonnější státy evropské, byla přece jen malá. Volá se v Německu dnes po nové ochraně pro domácí průmysl, což bude značně ztíženo, poněvadž jeho velká část je v rukou zahraničních.

Pokud se týče Belgie, je tam situace podobná. Clo je tam 540 až 900 Kč na 100 kg a stejně se tam žádá o ochranu a o evropskou kooperaci automobilového průmyslu.

A nyní Rakousko. Má 40% cla z ceny obdobného automobilu, jak jsem to vykládal u Francie, a k tomu 7% obratového paušálu, tedy 49˙8 celního zatížení.

Slavná sněmovno, těchto několik čísel jsem musil uvésti, aby bylo viděti, že ochrana, kterou má čsl. motorový průmysl v poměru k ostatním evropským průmyslům, jest malá vzhledem k tomu, jak je ten průmysl malý v poměru k evropskému průmyslu, a že celní ochrana evropského průmyslu včetně československého jest oproti průmyslu Spojených států, které z 5,600.000 vozů ročně mají za loňský rok přebytek neprodaných vozů asi 1,200.000, je tak malá, že každé zdejší slevování a zavádění t. zv. evropského vzduchu, které by znamenalo smetení cel, mohlo by vésti k tomu, že bychom automobilový průmysl pohřbili vůbec. Jest otázka, jestli jej chceme pohřbíti. Chceme-li jej pohřbíti krátkou cestou, pak se můžeme postaviti na stanovisko: ať má náš stát laciné automobily. Budeme je míti lacinější okamžitě, poněvadž poměr cen zahraničních vozů se clem k vozům našim je 1·7: 3. Tedy o celých 40% by vozy byly okamžitě levnější. Ale zajde nám velký průmysl, který neznamená jen 13.000 dělníků přímo zaměstnaných, který neznamená jen v pomocných průmyslových podnicích dalších 10.000 dělníků, nýbrž znamená i miliardu investovaného kapitálu, stejně miliardu roční hodnoty výrobní, 170 milionů ročních mezd, které se vyplácejí, a který znamená, ať se komu líbí nebo ne, něco, co musíme udržeti již z toho důvodu, že stát by jednou mohl potřebovati tento průmysl i z důvodů branných. Není to argument poslední. Udržujeme i chemický průmysl v některých oborech jen z tohoto důvodu. To lze snad ve sněmovně docela otevřeně říci.

Je ovšem třeba vyrovnati to, co mají v Americe - hromadnou výrobou, přizpůsobením se v cenách materiálu, je třeba míti levnější peníze a udržovací náklady. Kol. dr Macek nebo kdosi z pléna vykřikl, že je těch automobilů málo v provozu. Nemluvme pořád o tom, co stojí automobil. Řekněme si, co stojí provoz takového vozu. Ve Spojených státech severoamerických stojí provoz daleko méně, než zde, poněvadž litr benzinu stojí tam 1·75 Kč, přepočítáno na naše poměry, kdežto u nás 2.85 Kč, což znamená, že u nás, koupí-li si někdo automobil, dá za něj 30 až 40 tisíc a provoz ho stojí za rok, i když si sám řídí, na 20 tisíc Kč.

Pokud se týče vozů zahraničních, které koupíme laciněji o 10, 15, 30% oproti vozům domácím, připočteme-li k této nižší ceně provozovací náklady, které zde máme, tedy v poměru k dražším vozům našim plus provozovací náklady nedělá to tak velký rozdíl, aby se mohlo říci, že by okamžitě výhoda, která by přišla tím, že bychom smetli automobilový průmysl a tím 10-15 tisíc lidem dali možnost si koupiti vůz, byla opravdu využita, poněvadž přece ještě i potom byla by to dosti nákladná věc při těžkých podmínkách provozovacích nákladů, příliš vysokých oproti poměrům americkým.

Slavná sněmovno, uvedl jsem tyto věci jen proto, poněvadž pokládám za svoji povinnost jako referent živnostenského výboru odůvodniti to, co živnostenský výbor říká také ve své resoluci, že je třeba, aby se ihned zahájilo jednání s Francií, které by přirozeně, poněvadž chceme ratifikovati ženevskou konvenci o zamezení zákazu vývozu a dovozu, umožnilo úpravou celní a snad celně-kontingentní úpravou režimu dovozního a vývozního, pokud se týče automobilů, aby nedošlo k tomu, co by bylo posledním důsledkem uvolnění a snížení celní ochrany, která dnes není vyšší než v západních státech evropských, jak jsem prokázal na číslech, to jest k úplnému zničení, k úplná katastrofě našeho automobilového průmyslu, který ze všech těchto důvodů, které jsem uvedl, z důvodu bilance obchodní, kde znamená dosti značnou položku, stále se v pasivu zmenšující, může se státi pro nás v budoucnosti, kdy bude ještě dále vystaven technickému tlaku zahraničních konkurentů a kdy bude míti čas, možnost i prostředky se přizpůsobit ve svých výrobních nákladech trhu zahraničnímu, jedním z nejdůležitějších a nejaktivnějších našich průmyslů.

Co se týče soběstačnosti, o níž se mluvilo, nejsem tak skeptickým jako kol. dr Macek, a to proto, poněvadž suroviny musím dovézti, ale co mohu, dám udělati vlastní produkcí. Nemohu zde celý obor výroby pohřbíti jen proto, abych na sto procent udržel správným princip.

Slavná sněmovno, živnostensko-obchodní výbor udělal vlastně tři výhrady. Jedna výhrada týká se automobilového průmyslu, jiná pozůstává v nekonkretní formě, ale přece jen vyzývá vládu, aby v případě potřeby, se zřetelem na zemědělskou krisi, na katastrofální situaci v některých oborech zemědělství použila katastrofálních klausulí, které jsou obsaženy, a to zcela správně, v ženevské konvenci, a konečně třetí výhrada, kterou pokládám za nejdůležitější, to jest výhrada současné ratifikace ženevské konvence Polskem.

Slavná sněmovno, my jistě upřímně chceme hospodářsky odzbrojiti. Zde jde o takové hospodářské odzbrojení, zrovna jako se jednalo v Londýně o odzbrojení vojenské. Ale když odzbrojiti, tak všichni! Nemůžeme býti v situaci, abychom odzbrojili a abychom eventuelně u nejbližšího souseda, s nímž bychom chtěli míti nejlepší, nejdůležitější a nejbohatší hospodářské styky, narazili pak na nějaké nepochopení. S tím jsme se již setkali v dobách dřívějších. Po sotva uzavřených obchodních smlouvách viděli jste ty obtíže, které vedly někdy k úplnému uzavření hranic pro různé produkty.

Myslím tedy, že jsme povinni k tomu, abychom ve smyslu naší touhy po volném obchodu řekli také: Ano, volný obchod, ale potom všichni! Není tím prosím nikterak řečeno, že v případě, kdyby na otázce ratifikace Polskem, jak je někde obava, ztroskotala celá otázka ženevské konvence, nedalo by se jednati znovu a později o jiných formách a způsobech, jakými téhož lze docíliti. Myslím, že nemůžeme míti zájmu, abychom hnali naše hospodářství za cenu sledování nějakého principu do něčeho, co může býti na naší východní hranici eventuelně i katastrofální.

Slavná sněmovno, i pro budoucnost budeme museti zachovávati veškeru opatrnost, která se bude vztahovati na veškerá další jednání, která budou vedena, ať o chystané mezinárodní veterinární konvence, i o různých jiných způsobech, kterými budou chtíti mnohé státy kličkami a oklikami nahraditi to, čeho se vzdávají ratifikováním ženevské konvence. Zde budeme museti hleděti k tomu, aby naší dobré vůle nastoliti opravdu světovou svobodu obchodu nebylo nikde a v žádném případě zneužito. Přistupujeme-li dnes k ratifikaci a manifustejeme-li tím vůli pro svobodný obchod, pak myslím, že výhradami, které vám doporučuje živnostensko-obchodní výbor sněmovny ve své resoluci, jíž provází schvalovací usnesení navrhované vládou a jež obojí vám doporučuje ke schválení, koná jen svou povinnost vůči národnímu hospodářství. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský: K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme rozpravu.

Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta řečnická stanovena byla 30 minutami. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášeni jsou tito řečníci: na straně "proti" pp. posl. Juran, na straně "pro" pp. posl. Světlík a Peters.

Dávám slovo prvému řečníku "proti", p. posl. Juranovi.

Posl. Juran: Jako se tvrdilo v Haagu, že je puntíkem k celé světové válce, že dohodami v Haagu a v Paříži končí válka po stránce hospodářské, tak také při projednávání předlohy o mezinárodní úmluvě o odstranění dovozních a vývozních zákazů a omezení bylo zde tvrzeno, že tato úmluva znamená pokrok a likvidaci hospodářské války. Jaká je však skutečnost? Je možno hovořiti v kapitalismu o míru? Či nežije většina Evropy a Ameriky cizopasnicky? Či nedělí se kapitalistické státy na věřitele a dlužníky?

Zásadou kapitalismu není svoboda, nýbrž nadvláda. Proto dnes vidíme jasně, jak celá společnost se štěpí, jsme svědky stále prudších třídních bojů. Kapitalismus dohrává svoji úlohu.

Za světové války byly přerušeny styky mezi jednotlivými státy nejen po stránce diplomatické, nýbrž i po stránce obchodní. Přes to, že válčící státy se omezily pouze na výrobu vraždících prostředků, byl citelně pociťován nedostatek různých surovin, chemikalií, určitých druhů nerostů a potravin. Veškeré státy se snažily vystačiti svými vlastními prostředky, výrobou různých náhražek.

I po skončení světové války bylo snahou jednotlivých států co nejméně dovážeti. Za tím účelem byla nejenom zaváděna cla, nýbrž byly dokonce vydávány zákazy vývozu a dovozu určitých druhů zboží a surovin, čímž zase byly postiženy jednotlivé státy.

Kapitalistické zřízení již nic nezachrání. Nepomohla cla, nepomohly zákazy dovozu a vývozu a nepomůže ani mezinárodní úmluva o odstranění dovozních a vývozních zákazů.

Volná konkurence je přiznávána jenom formálně, neboť ve skutečnosti je tu úplná nadvláda násilí monopolů. Výhrady pro vývoz a dovoz jednotlivých produktů různých druhů zboží, surovin a najmě v případech t. zv. klasických výjimek, podle kterých ten či onen stát může zakázati dovoz nebo vývoz, umožní stejně jednotlivým státům tuto úmluvu nedodržovati.

Tato úmluva bude vždy porušována, bude-li to přáním té nebo oné finanční průmyslové skupiny.

Zpravodaj o této předloze posl. dr Macek pravil, že zákazy vlastně státu nic nevynášejí. Přes to však v důvodové zprávě k mezinárodní úmluvě se praví, že Československu se nepodařilo prosaditi všecky ohlášené výhrady; ježto jejich uplatnění bylo diktováno hospodářskou nutností, znamená fakt, že se jich Československá republika zřekla, nesporně značnou obět našeho hospodářství. V zájmu dojednání Úmluvy bylo se spokojiti tím, že povolené výjimky z volnosti obchodu berou zřetel aspoň k nejdůležitějším zájmům státním i k zájmům československého národního hospodářství, a to za poměrů normálních i mimořádných.

Proč se tedy hovoří v tomto odstavci o tom, že výjimky povolené z volnosti obchodu berou zřetel aspoň k nejdůležitějším státním zájmům, když podle tvrzení zpravodajova stát žádným ziskem na zákazu neparticipuje?

Dodržováni této dohody bude záviseti na mocenském postavení jednotlivých států a na jich seskupení. Již v samotné Dohodě se potvrzuje, že není mnoho důvěry v tuto smlouvu. Na př. čl. 3 zní: "Podrobují-li Vysoké Smluvní Strany podle svého zákonodárství dovoz nebo vývoz zboží některým předpisům, týkajícím se způsobu, formy nebo místa dovozu nebo vývozu, známkování anebo jiným formalitám nebo podmínkám, zavazují se, že neužijí jich jako zostřeného zákazu ani jako libovolného oznámení." Čl. 4 hovoří: "Následující druhy zákazů a omezení nejsou zakázány touto Úmluvou, avšak s podmínkou, že nebude jich užíváno jako prostředku libovolné diskriminace mezi cizími zeměmi, kde jsou tytéž předpoklady, ani jako zastřeného prostředku k omezování mezinárodních směn."

Jest jisto, že zde důvody pro nedodržování této dohody budou uváděny v souvislost s tak zv. klasickými výjimkami, rovněž tak zákazy nebo omezení vydání za účelem ochrany veřejného zdraví nebo k zajištění ochrany zvířat nebo rostlin před chorobami, hmyzem a škodlivými příživníky.

Když Rakousko-Uherská monarchie znemožnila Srbům dovoz dobytka, najmě do uherských zemí, neobmezovala se pouze na cla na živočišné produkty, nýbrž ještě byl vydán zákaz dovozu tohoto dobytka právě s poukazem na zavlečení různých nemocí. Jest jisto, že to mělo ohromnou odezvu v samotném Srbsku, že již ve školách byly z tohoto titulu vychovávány děti k nepřátelství k rakousko-uherské monarchii, v záští proti sousednímu státu, poněvadž se tento stát ukázal jako nepřítel srbského národa. Je samozřejmo, že to vyvrcholilo v ohromné katastrofě, která si vyžádala za oběť miliony lidských životů.

Odstavec 8 jedná o zákazech nebo omezeních postihujících produkty, které ve výrobě nebo obchodu jsou anebo budou předmětem státních monopolů anebo monopolů státem kontrolovaných. Zde stačí pouze ministerské nařízení a určitá výrobní skupina bude chráněna z titulu monopolu státem kontrolovaného, aby zde byl důvod pro rušení této úmluvy:

Výrobní a sociální krise jsou stále prudší a častější, nestejnoměrnost vývoje stále větší. Kapitalismus usiluje vybřednouti z této krise větším vykořisťováním pracující třídy. Nastává ohromné konkurenční zápolení, boj o rozšíření trhů. Vezměme zostření konfliktu mezi Francii a fašistickou Italií, ráz řeči samotného Mussoliniho, což je výrazem ohromného rozporu mezi francouzskými a italskými imperialisty! Jsou to ohnivé proslovy Mussoliniho a jeho ministrů, nebezpečná dobrodružství rázu vylodění oddílů italských u Skadaru, je to inspekční cesta Maginotova a cesta Loucheurova, to vše v souvislosti s hospodářskými obtížemi, na které naráží italská buržoasie. Italie je v krisi porovnatelné do jisté míry s krisí r. 1920. To jsou právě příčiny Mussoliniho podrážděnosti. Ostatně nejde tu o problém fašismu a demokracie. Italský fašismus nalézá ochotné pomocníky v zahraničním úřadě britské Labour party. Demokracie francouzská je spojencem jugoslávského fašismu. Jde o buržoasii dvou zemí, obávající se o svůj odbyt.

Jaké jsou výsledky porad o námořním odzbrojení? Nyní bychom mohli otázku těchto úmluv uvésti v souvislost s otázkou porad o mezinárodním odzbrojení. Nedávno přijatý námořní rozpočet italský vykazuje značné rozšíření ve všech svých kapitolách. Dosahuje 1.475 mil. lir, 600 mil. lir je věnováno na stavbu nových válečných lodí. Usnesení italské fašistické vlády nezůstane ve Francii bez vlivu. Francouzský časopis "Pertinax" na př. píše: "Budeme u nás nuceni vrátiti se k programu parlamentem přijatému odstavec za odstavcem a značně jej zvýšiti. "Pertinax" nepíše to naprosto bez hluboké příčiny. Jeho názor je názorem ministerstva námořnictví. Francie se již více než 2 týdny velice snaží vynutiti revisi tabelek londýnské lodní konference. Tyto tabelky pozbudou ostatně za krátko platnosti, protože podle londýnské smlouvy mají Japonsko, Velká Britanie a Amerika právo přizpůsobiti tonáž svého loďstva v případě zvýšení tonáže loďstva Francie nebo Italie.

Mluvilo se o rozhodujícím roce, kterým Mussolini stanovil r. 1935. Je však míti za to, že tato povážlivá lhůta uplyne ještě mnohem dříve. Paul Boncour, francouzský sociálfašista, vyslovil tuto obavu, při které šel tak daleko, že tvrdil, že vyklizení Porýní rozmnožuje nebezpečí konfliktu. Francouzský ministerský předseda Tardieu omezil se však při poslední řeči v Dijonu se zřetelem k Italii na jednu větu: "Francie je zrovna tak připravena, že nemusí býti neklidná a že se může vzdáti jakéhokoliv planého povídání."

Tyto zjevy šíleného zbrojení a válečné hrozebné řeči státníků potvrzují skutečnost, že ne m r, nýbrž válka se připravuje. Svět spěje k novému světovému požáru válečnému, jenž bude signálem ke vzplanutí světové sociální revoluce. Kapitalistický stát se chystá k rozhodnému boji za svou existenci a zničení socialistického budování v sovětské Unii. Pracující třída zkříží tento ďábelský plán buržoasie jednotlivých kapitalistických států. Pracující třída pod vedením komunistické Internacionály [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. června 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz těsnopiseckou zprávu o 65. schůzi posl. sněmovny.] odstraní veškeré nerovné smlouvy, odstraní jakékoliv podrobování slabých národů moci národů silných. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Světlík. Dávám mu slovo.

Posl. Světlík: Slavná sněmovno! Ratifikací vládního návrhu, kterým se předkládá Národnímu shromáždění mezinárodní úmluva o odstranění dovozních a vývozních zákazů zavedených za války, poslanecká sněmovna naše nastupuje sice v měřítku ne velkém, ale přece cestu, na kterou se dává zároveň s námi většina evropských států, na cestu nejen politické, nýbrž i hospodářské likvidace, na cestu dohod a ujednání, která mají čím dále tím více sbližovati evropské národy. Odstranění dovozních a vývozních zákazů - ježto cla a všechna možná eventuelní opatření na ochranu domácího zemědělství a průmyslu zůstávají dále v platnosti - je tedy jen malý krůček vpřed a proto jistě je přáním všech, kdož jsou zúčastněni na této mezinárodní úmluvě, aby se v regulaci mezinárodních hospodářských styků pokračovalo a pracovalo dále. Je a bude to jistě práce těžká, jak už o tom svědčí i u nás opatrné stanovisko výboru živnostensko-obchodního a resoluce, kterou parlamentu doporučuje, i polemika obou zpravodajů při dnešní debatě. Ale velký cíl je hoden veškeré námahy.

Mezinárodní úmluvou ženevskou, o které je dnes řeč, rozvinuje se znovu řada otázek, které byly předmětem parlamentní debaty už při ratifikaci úmluv haagské a pařížské. Je to především otázka státní suverenity. Vzdávajíce se dovozních a vývozních zákazů, vzdávají se zúčastněné státy opět kousku své suverenity ve prospěch evropské pospolitosti. A tak se to v poslední době stává čím dále hustěji. Bylo v této sněmovně už vytknuto, že jsme si dali omeziti - a také ovšem řada států jiných, jichž se věc týká - svou svrchovanost ve věci práva národnostních menšin, dále v řadě otázek sociálních, jež se řeší mezinárodně. Pojem státní suverenity se začíná měniti a je dnes hodně jiný, než byl v dobách, kdy i náboženství i víru určoval panovník. Je známo, jak jsme vždycky proti přehnané státní suverenitě hájili práva a svobodu církve, jak ještě v minulém století proto docházelo k t. zv. kulturním bojům, z nichž nejtypičtějším byl zápas církve s Bismarckem v Německu. A podnes říkáme, že jsou případy, kdy je dlužno více poslouchati Boha než lidí, a dosud hájíme zásadu, že stát nemá práva nad svědomím svých občanů. A jsme dnes proti státnímu monopolu ve školství, dovolávajíce se oproti právům států práv rodičů a církve. Zamítáme také thesi, že účelový majetek církevní je majetkem státním. A tak my nepatříme k těm, kteří by chtěli přepínati státní suverenitu, zvláště když se v demokracii mění státní suverenita podle většin, které se tvoří v parlamentech. Socialisté mají jiný pojem státní suverenity, než nacionalisté. Na druhé straně však pro obory, které náležejí do státní kompetence, suverenitu státu plně uznáváme, jí se podrobujeme a přejeme si, aby naše státní svrchovanost zůstala v zájmu národa zachována i v novém období mezinárodní evropské politiky, která souvisí se změnou světového postavení Evropy a novou fásí v dějinách západoevropských a středoevropských národů.

19. století, zvláště jeho druhá polovice, znamenalo mocný rozmach velkých evropských národů, které překonaly teritorialism a sjednotily se v mocné národní státy, při čemž malé, nesamostatné národy se národnostně uvědomily, aby se osvobodily při prvé příležitosti. Zvláště sjednocení Německa a Italie působilo silně na národy středoevropské. Národy evropské nejen se sjednotily, nýbrž i rozmohly se početně v národy prvého řádu se světovými ambicemi.

Kolonie evropské ve všech dílech světa se rozšiřovaly a zdokonalovaly. Po světové válce se však obrat tento mění. Sice i národy menší a malé zřídily si národní státy, ale proces osvobození všech národů je v Evropě celkem dokonán. Ale rozmach národních států evropských ve století XX. podstatně zmírnil krok. V západní a střední Evropě nepřibývá už tolik obyvatelstva, takže zemědělství a průmysl, které s rozmachem národů a koloniálních států držely stejný a mocný krok, trpí dnes nadvýrobou. Nastala hospodářská krise, která zasahuje i jiné díly světa, ježto i pro ně Evropa přestává býti odbytištěm. Jsou ovšem v Evropě ještě národy a státy, které jdou mocně vpřed, mezi nimi na příklad Polsko, které ve století dvacátém dosáhne asi stejné,populace jako má Německo. S německým Drang nach Osten a germanisací střední Evropy je dnes konec, dnes spíše lze očekávati polonisaci. Jak na Rusi bude působiti zrušení instituce soukromého majetku a zavádění bezbožectví, o tom se teprve přesvědčí příští desetiletí. A tak nadvýroba jak v zemědělství, tak v průmyslu znamená docela jinou hospodářsko-sociální situaci ve století dvacátém, než byla ve století 19., a národové evropští, aby se přizpůsobili těmto novým poměrům, budou si musit podati ruce k společné regulaci zemědělské i průmyslové výroby, aby obstáli ve světové konkurenci.

Této zhoršené situace Evropy ve století 20. oproti století 19. jsou si vědomy všechny evropské myslící hlavy. Dnes píšou se i knihy o zániku západní Evropy. Jakýsi pesimism lze konstatovati v četných projevech filosofů a politiků, romanopisců a publicistů. Vůdčí duchové západní Evropy hledají záchranu pro své chřadnoucí národy. A je pochopitelno, že první konkretní návrh na společný postup národů evropských po federální evropské unii přichází z Francie. Vytýkalo se Briandovi, že přišel první s konkretním plánem Panevropy jenom proto, aby zachránil pro budoucnost nynější systém evropský, francouzskou hegemonii. Zdá se však, že příčiny ty jsou hlubší, takové, jaké vyvěrají z evropského pesimismu, ze starosti o budoucnost západní Evropy vůbec a že nejsou tak sobecké, jak se jim vytýká. Nedá se upříti, že evropský pesimism není jen pocit francouzský, nýbrž že to bylo 27 evropských států, které požádaly minulého roku na podzim Brianda, aby načrtl plán evropského míru, ježto válku z Evropy nelze vypuditi jinak, než sloučením jejích národů v zájmový kruh spolupráce. Briandův plán má ovšem na mysli evropskou unii zcela primitivní. Plán tento není naprosto nijak smělý, není to naprosto nijaká utopie, kdyžtě běží v podstatě o to, aby každý občan dostal do kapsy legitimaci pro cesty po celé federální unii evropské a zároveň s touto legitimací také všeevropský peníz, který by platil ve všech státech. Národní svrchovanosti muselo by se dbáti bezpodmínečně. Přes to všechno možno říci, že Briandův plán je celkem přijímán skepticky, ne-li odmítavě a že federální evropská unie, charakteru zatím spíše politického, je hodně daleko. Staletí to trvalo, než jednotlivé národy ve svých oblastech překonaly teritorialism a regionalism, než vzniklo Španělsko, Francie, Italie, Německo, kde dosud zůstaly zemské celky, Anglie, a kdož ví, jak dlouho to bude trvati, než tyto státy oprostí se z obav o svoji suverenitu a než se uskuteční Panevropa. Vytvoří ji ještě století dvacáté? (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)