Mám zde jiné dokumenty z chemického průmyslu, z výroby glazur. (Výkřiky posl. Srby a poslanců strany komunistické.)

Páni z komunistické strany jsou proti schválení této dohody. Oni nechtějí, aby přestaly tyto způsoby, oni jediní byli ve výboru zahraničním proti jejímu schválení. Nedivím se tedy, že dnes také oponují. Oni jsou úplně důslední.

Zde mám originální proklep stížnosti podnikatele výroby glazur, který si stěžoval, jak ministerstvo pro průmysl, obchod a živnosti usnadňovalo jeho výrobní podnikání.

"Dne 1. března t. r. žádáno pod č. 607.603 o dovoz 6000 kg kysličníku železitého, mletého. Povolen dovoz kysličníku kusového, což jsme přehlédli my i banka, která výplatu prováděla; zboží bylo po dojití do Hamburku proti lodním dokumentům zaplaceno a teprve tehdy jsme zpozorovali, že na dovozním povolení je škrtnuto slovo "mletý" a nahrazeno slovem "v kusech". Následkem toho leží zboží od března t. r. na naše útraty v nájemním skladišti v Hamburku. Podotýkáme, že bylo koupeno v době, kdy dovozu mletého kysličníku nebylo činěno překážek. V celé řadě svých podáni žádali jsme aspoň o výjimečné povolení těchto 6000 kg, avšak bezvýsledně. Když jsme zjistili, že výjimky se dějí, oznámili jsme to úřadu pro zahraniční obchod a udali jsme čísla dovozních povolení ta a ta, vesměs na burel mletý a podotkli jsme, že dokonce 2 z těchto firem jsou komisionáři. Vyřízení opět zamítavé." Je to tlusté (ukazuje na spisy). Nebudu to moci čísti. Je tam takových krásných případů několik.

Mám zde originální proklep stížnosti velkého výrobce akumulátorů, který si stěžuje ministerstvu do zamítavého vyřízení své žádosti na dovoz klejtu a suříku. V přípise ministerstva bylo ukládáno této firmě, která vyrábí akumulátory, aby stejné množství klejtu a suříku odebrala od domácí výrobny, jako chce z ciziny. A tato firma odpověděla: "Ku hořejšímu přípisu sdělujeme zdvořile, že nemůžeme platným směrnicím vyhověti z důvodu, že klejt a suřík domácí provenience nemůžeme k výrobě akumulátorů použíti po zkouškách s ním provedených.

Sdělili jsme vám již vícekráte - praví tato firma ministerstvu po obchodnicku - tento důvod, jak se nahlédnutím do naší korespondence snadno přesvědčíte, a nehodláme riskovati dobrou pověst svých výrobků a ztráty zákaznictva opětným použitím nespolehlivých olověných oxydů, kterážto okolnost nám v roce 1921 přivodila těžkou finanční ztrátu.

Jsme zaplavováni vzorky oxydů domácí provenience, zkoušíme je běžně a vždy přicházíme k výsledku, že oxydy nejsou použitelné pro zhotovení dobrých akumulátorů, nevyhovujíce čistotou - totiž nečistotou.

Stalo se též, že nám zdejší firma prodala svůj výrobek pod titulem zboží importovaného, což jsme ihned při výrobě zjistili a donutili ji, aby si zboží vzala zpět. Chef této firmy u nás před svědky prohlásil, že učinil podobné experimenty na jiných zdejších akumulátorkách, a že tyto nic nepoznaly. Patrně suroviny nezkoušejí.

Nehodláme se dáti vysazovati všanc podobným experimentům a jsme odhodláni výrobu raději zastaviti, nežli zpracovati zboží druhořadé.

Nevíme, proč bychom měli odebírati zboží zdejší, aby nám byl povolen dovoz zboží potřebného, když zboží zdejší nemůžeme k výrobě použíti.

A máme snad toto nepoužitelné pro nás zboží se ztrátou dále prodati, jen aby zdejší výrobci nepřišli o svůj zisk?

Ať vyrábí řádně a spolehlivě, ať se učí obchodní vážnosti a solidnosti a budeme u nich rádi suroviny nakupovati. Uznejte, máme-li ručiti za své výrobky, že by nás mohl nákup nevhodných surovin zcela ruinovati nutnými záručními pracemi, které bychom gratis nemohli prováděti, a v tomto případě jsme též jako mladý nový domácí průmysl potřebni nejvyšší ochrany."

Velectění, račte dáti pozor na další pasus tohoto dopisu: "Domácí firma, od které jsme žádali, aby složením kauce zajistila čistotu své výroby, toho neučinila a nemůžeme se lehkovážně vysazovati finančnímu ruinování ve výrobě tak nadmíru choulostivé, jako je výroba akumulátorů.

Naše výrobky získaly proto dobrou pověst, že volíme úzkostlivě jen nejlepší suroviny. Od toho máme ustoupiti? Máme toto největší ideální jmění svého podniku pro finanční interes zdejších producentů ztratiti?" (Výkřiky posl. Srby.)

Tuto politiku tak zv. proporcí, totiž politiku vázání dovozu na odběr určitého množství domácích výrobků provádělo ministerstvo obchodu také v jiných případech, nejen v této chemikálii, a tu často docházelo k jednoduchému obcházení této zvláštní ochrany domácího průmyslu. Na př. firma žádala o dovolení dovozu lněného oleje; byla poukázána, aby aspoň takové množství, které žádá dovézti z ciziny, odebrala od domácích producentů lněného oleje. Co tedy učinila? Zašla si k producentu lněného oleje a řekla mu: Potřebujeme prokázati, že jsme od vás odebrali tolik a tolik lněného oleje. Jste ochotni nám takovou fakturu vystaviti, a co to bude stát? Stálo to něco. Na základě tohoto úředního průkazu, že odebrala firma to a to množství zboží od domácího producenta, dostala povolení na dovoz zboží, jaké mohla potřebovati.

Znám případ, kdy určité stroje, které určitá cukrovarská firma potřebovala, byly dovezeny také za této podmínky, že část strojní dodávky bude odebrána od domácích strojíren. Firma měla tu odvahu, odebrala od domácích strojíren potřebné množství strojů, nechala je rezivěti, poněvadž nevyhovovaly, a stroje, které fakticky potřebovala, dovezla z Německa, instalovala je a bylo to v pořádku. Každý zákaz, který se příčí rozumné potřebě podniků a vůbec hospodářského života, vede k obcházení. Já se naprosto nedivím těm způsobům obcházení, k jakým docházelo, jako se nedivím retorsím, ke kterým došlo, když cizí státy pozorovaly, že vývoz z jejich území je vázán na tuto podmínku.

My jsme se dostali do konfliktu s Dánskem a Belgií, které nám měřily stejným metrem, jakým jsme měřili my, a ještě přidávaly z opatrnosti, aby nám nezůstali nic dlužni. Také Dánsko vázalo své odběratele našeho zboží, že dostanou dovoleno dovézti tolik a tolik zboží od nás, jen když odeberou z dánských fabrik tolik a tolik. Nám se vymstilo to, čím jsme se domnívali, že budeme cizinu týrati.

Jak působí tyto retorse, ukazuje vám tento úryvek z projevu pletárenského průmyslu, který své stížnosti rozbíral 5. srpna 1929, tedy ani ne před rokem, a který najdete zaznamenán v "Lidových Novinách" ze dne 6. srpna. Píše zde pletárenský průmysl: "Co je příčinou upadající zaměstnanosti? Zakázky z Anglie, Ameriky, Rakouska a Německa přestaly docházet a bývalí odběratelé našeho zboží počínají pracovati na vlastní pěst. Tak čtyři odběratelé z Anglie a několik velkých odběratelů z Německa a Rakouska zřídilo letos rozsáhlé vlastní pletárny a snaží se s dobrým výsledkem naprosto se osamostatniti. Za dnešních celních podmínek nedá se už naprosto soutěžiti a bojovati jakostí a lácí. Vzniká celní boj proti našemu zboží jako odveta našich sousedů vůči nám. Průmysl je přesvědčen, že z největší části to zavinila nezdravá a sobecká agrární celní politika, která znemožňuje odbyt našeho zboží za hranicemi a doma vede k nezaměstnanosti a tísni průmyslu." To není tak pravda na 100%. Tuto politiku vyprovokoval průmysl, agrárníci se k ní teprve připojili. S pravdou ven! Agrárníci s ní nezačali. (Posl. Srba: Zvláště od té doby, co agrárníci mají sami akcie!) Ano. Tedy za to může poděkovati průmysl sobě sám.

Velectění, politika zákazů dovozu a vývozu byla motivována obyčejně, jak to případ snesl. Kdysi jsem dostal do rukou registry, ve kterých bylo stručně uvedeno, proč některá žádost za dovoz nebo vývoz byla zamítnuta. Jeden z nejlepších a nejslušnějších důvodů, který tam býval, byl ten, že ta věc se vyrábí u nás - nač ji dovážeti? To je slušný důvod. Na neštěstí tam scházela poznámka, zač ji ten domácí odběratel - býval to obyčejně průmyslník nebo obchodník - musí platiti - a to je náhodou jedna z důležitých okolností, neboť ten fakt, že u nás se dělají automobily, většinu z nás ani tak nezajímá, jako to, kolik stojí. A tu je ten kámen úrazu, neboť pouhý fakt, že se u nás nějaká věc dělá, způsobem, který je těžko kritisovat a který často zůstává tajemstvím úzkostlivě chráněným, protože by se výrobce musel za způsob své výroby stydět, působí, že jsme po stránce cenové neschopni soutěže a že takoví koželuzi potom říkají, jak to odnášejí.

Pan dr Hotowetz r. 1922 v Ústředně obchodních komor, tedy ve shromáždění nikoli socialistickém, m. j. prohlásil: "Jsme dnes nejdražším státem v Evropě..."

Jak se mělo v té situaci našemu průmyslu soutěžiti? Bylo to ovšem v době té nejúpornější tak zv. deflační politiky, která vedla v oboru obchodně-politickém ke kuriosnímu paradoxu. Naše tak zv. deflační politika vytkla si za cíl zvednouti kurs naší koruny proti cizím měnovým jednotkám. Že ano? To byl její účel. A při tomto zvedání koruny vůči cizím měnovým jednotkám jsme svou vysokou protekcionářskou politikou dělali velikou drahotu doma, čili podkopávali jsme kupní sílu své koruny na našem domácím trhu. Jak pak cizinci měli za naši korunu dávati mnoho svých peněz, když by za tu korunu, kterou by kupovali za své peníze, u nás málo dostali, protože u nás bylo draho, dík naší vysoké celní ochraně a nepovolování dovozu?

Je k tomu třeba nějakého důmyslu, aby se poznalo, že měnová politika a politika zahraničního obchodu pracovali proti sobě? Že jsme jednou složkou politiky měnové, totiž politikou devisovou zvedali kurs koruny v cizině a současně jsme ji doma sráželi svou politikou obchodní?

Prosím, do dneška t. zv. vedení naší hospodářské politiky nechce uznati tuto samozřejmou pravdu, nechce uznati, že my svou politikou celní a politikou dovozu a vývozu podkopáváme svou korunu, kterou prý chceme hájiti.

Velectění! Přicházím k výkladu, jenž zahraniční výbor nejvíce zaměstnával a k němuž se myslím připojili všichni páni, kteří k této věci mluvili, až na pány se strany komunistické, kteří mluvili o světové revoluci a o ohrožení sovětského Ruska.

Jde o zásady, podle nichž toto dovozní a vývozní povolování a zakazování se provádělo. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Tyto zásady několikráte byly předmětem dotazů a interpelací. Tyto interpelace a dotazy byly zodpověděny vždycky velmi mlhavě. Proč? Protože v podstatě tohoto režimu je bezzásadovost, a má-li povolování a zakazování míti nějaký existenční důvod, musí někdy odmítat, co dříve povolovalo a musí někdy povolovati, co dříve zamítalo. Tedy ta arbitrérnost je v samé podstatě tohoto tak zv. řízení. Ale tato politika trpěla ještě tím jednoduchým faktem, že úředníci, kteří toto provozovali, nebyli vševědoucí a že někdy z pouhé neinformovanosti nebo neznalosti dělali věci vysloveně špatné.

V této stížnosti výrobce glasur, kterou mám po ruce, je poznámka, že referent, který rozhodoval o povolování importu suříku, nevěděl před krátkou dobou, že suříku je třeba k výrobě suříkatých glasur. Nebo úředník často neznal jména, pod kterým ta která chemikálie se v obchodě vyskytuje. Povolil dovoz omylem na jinou chemikálii, než na kterou bylo žádáno. Prostě se přepsal, nebo přemyslil. Důkazy mám zde. Místo antimonpentasulfitu povolil dovézti antimonoxyd, věc pro firmu nepotřebnou. A když omylem úřadu toto se stalo, nechtělo ministerstvo vrátiti poplatky za povolení dovozu. Tato neznalost referentů někdy firmám prospívala, poněvadž nebylo-li vyhověno žádosti za dovoz určité chemikálie pod určitým jménem, bylo někdy možno ji dovézti pod jiným jménem, když úředník nevěděl, že jde o tutéž věc. Horší bylo, když zákazu dovozu a vývozu začalo se užívati k ochraně domácí výroby, která ochrany nezasluhovala, ne z důvodů hospodářských, nýbrž mravních. Dovolte, abych vám z Voskovy knihy "Ve víru poválečném" přečetl záznam jedné takové slavné historie (čte):

"Zdejší výrobci prodali určité společnosti... určité zboží" - šlo o potravinu - "jež nejen že nebylo vyrobeno dle předpisu, který tvořil část kupní smlouvy, ale dokonce bylo použito nedovolené chemikálie při výrobě, následkem čehož zboží jako špatné a zdraví škodlivé bylo zadrženo v newyorském přístavě a úřady nařídily, že musí býti vráceno, nebo bude zničeno. Zboží šlo nazpět přes Hamburg. Aby se předešlo každému nedorozumění, navštívil jsem ministra obchodu" praví šéf firmy - "a upozornil jej na nekorektnost zdejších výrobků, při čemž jsem se dotazoval, zdali je třeba žádati dovozní a vývozní komisi o dovolení dovozu do Československa. Zboží bylo stále majetkem československým, neboť nebylo přijato. Přes to ministr prohlásil: Rozumí se samo sebou, že jste si vzali řádné vývozní povolení a zaplatili vývozní poplatky a teprve potom zboží vyvezli za hranice. Jakmile přešlo hranice, nemáme s tímto zbožím co dělati. Když je chcete přivézti zpět a vrátiti výrobcům, tedy musíte žádati o dovozní povolení, jež však neobdržíte, poněvadž zboží to je vyňato z předmětů, jichž dovoz do Československa je připuštěn. Můžete se o to pokusiti, ale jak pravím, je vyloučeno, že byste povolení obdrželi. Toto rozhodnutí znamenalo pro nás asi 6 mil. Kč ztráty, ale mravně znamenalo více: že ministr obchodu ochraňoval továrníky, kteří falšovali poživatiny a použili k tomu i barviva lidskému zdraví škodlivého, čili jinými slovy: že nejvyšší vládní úředník chránil továrníky v případě, ve kterém by jinde vládní orgány musily trestati."

Na jiném listě knížky, ze které toto čtu, stojí takováto historie: "Stalo se, že našich 12 vagonů mýdla leželo 3 měsíce na celnici, mezitím co v ústavech, nemocnicích, na školách, ba také v domácnostech nebylo mýdla a prádlo odepíráno bylo v ničících, avšak nečistících náhražkách." To bylo brzy po válce.

"Po dvou měsících za ustavičných urgencí došel konečně od úřadu modrý poštovní lístek: zákaz dovozu 12 vagonů mýdla. Byl to první případ "vyřízení" a protože mnoho jiných žádostí nebylo dosud skoncováno, počaly oprávněné obavy, jak bude dále. Den na to navštívil naši úřadovnu továrník mýdel a nabídl se, že od nás všech 12 vagonů mýdla zakoupí. "Znáte jeho cenu?" táži se - to píše chef té importní společnosti. - "Ano, a milerád tu cenu zaplatím", zněla odpověď. - "To je mrzuté", pravím, "ale my nedostali dovozní povolení". - "Och, to nevadí, já je mám." (Veselost.) - "Vy že máte dovozní povolení?" táži se užasle. Čte se to jako detektivka.

"Ano, na 12 vagonů", odpověděl a ukazoval mně skutečně potřebné povolení, ve kterém místo, od koho a kde bylo mýdlo koupeno, bylo prázdné. "A k čemu vy chcete koupiti mýdlo, když jste sám továrníkem mýdla?", táži se. "My bychom mýdlo převařili, protože vaše obsahuje třikrát tolik tuku, než naše." "Vezměte tedy laskavě na vědomí, že mýdlo vám neprodáme. Myslím, že jsem všemu porozuměl, a postarám se, aby se takové věci neopakovaly." Pan továrník se poroučel a odešel. Brzy potom přišla správkyně veřejného ústavu, který měl zamluvený vagon mýdla. Ukázal jsem jí zákaz dovozu. "To není možné! Tři roky jsme neměli pořádného mýdla ani na praní, ani na mytí. Všechno prádlo máme již zašlé, a nyní se sem nesmí mýdlo dovézt? Dovolte mi, abych šla k panu X. Y. Sch.... a vaším jménem žadala o povolení. Jsem jista, že vše dobře dopadne." "Ne, milá paní. Nechci žádných milostí od pana Sch. X. Y." Tenkráte ještě jsem byl v mylném domnění, že u nás netřeba protekce, když se jedná o správnou věc. "Dojdu sám na ministerstvo zásobování." (Posl. Jiráček: V kterém roce to bylo, pane kolego? - Hlasy: 1921! - Posl. Jiráček: To byl pan kolega Srba ministrem zásobování!) Pane kolego, mějte strpení, já vám to dočtu. Počkejte, na všechny se dostane a ještě zbude.

"Dáma odešla, a já jel do ministerstva... Zní to jako pohádka, ale je dobře, zví-li česká veřejnost, jak vyhlížela stále ohlašovaná "vládní přízeň", které jsem se těšil.

Když jsem vše ministrovi vypověděl a předložil "modrý lístek", zavolal sekretáře, a bylo rozhodnuto, abych modrý lístek nechal v úřadě, by ministerstvo mohlo učiniti potřebné kroky. Měl jsem se příští den dotázat telefonicky po výsledku. Ptal jsem se - výsledek nebyl žádný. Druhý a třetí den dotazoval jsem se zase nadarmo. Došel jsem zase do ministerstva a tam se dověděl, že se nedá nic dělati." (Posl. Jiráček: To byl asi sekční šéf Hašek!) Myslíte Jaroslav? Ne, ten měl jiné starosti.

Pane kolego, vy se mýlíte! O dovozu nerozhodovalo ministerstvo zásobování. (Posl. Jiráček: Ale je to tam psáno!) Ale vy nevíte, že to ministerstvo se zasazovalo o ten dovoz. (Posl. Jiráček: To je funkce referenta, pane kolego!) Ovšem že referenta a já se vás ptám, je-li to funkce ministerstva obchodu, co líčím? (Výkřiky posl. Jiráčka a Srby.) Nestarejte se o dělníky, my se o ně postaráme. (Posl. Jiráček: Vždyť to bylo v době vaší!)

Ale počkejte, jak to dopadlo: "Vyžádal jsem si "modrý lístek" zpět a šel přímo do parlamentu k předsedovi Tomáškovi" - (ukazuje na posl. Tomáška.) tamhle sedí ten korunní svědek. "Vypravoval jsem mu znovu celou historii. Přítomný posl. Bechyně chtěl záležitost přednésti ve formě dotazu. Předseda Tomášek si vyžádal ode mne "modrý lístek" s podotknutím, že se pokusí o nápravu "omylu" a v případě neúspěchu že bude teprve učiněn dotaz v parlamentě. Den na to jsme obdrželi povolení." (Výkřiky posl. Jiráčka.)

To je pánové, povolovací řízení, abyste věděli, oč jde, abyste neříkali, že jde o podporu průmyslu. Teď ta arbitrérnost tohoto rozhodování, libovůle, se kterou se jednomu povolovalo, co se druhému odpíralo v téže době, ač měl daleko lepší mravní nárok, aby se mu povolilo, iritovala každého, kdo se s těmito věcmi zabýval. Takových historií mohl bych uvésti více, kdyby pánové laskavě poslouchali. (Posl. Jiráček: Jen račte pokračovati, vždyť jste referentem!) Tak vám budu vypravovati ještě jednu historii, kde jsem měl příležitost zasáhnouti do této aféry.

Zdejší prodejna řádně etablované zahraniční firmy žádala o dovolení dovézti určitý počet vagonů výrobků své fabriky zahraniční. (Hlasy: Jedná se o zrušení zákazu povolení a on mluví pro zrušení!) Ano, tomu ti pánové nerozumějí.

Tato zdejší filiálka zahraniční firmy, která u nás řádně platí daně a je protokolována, nedostala to povolení, ale bylo jí nabídnuto od prostředníka, který to dostal, a ta firma je koupila. Jí nebylo povoleno to, co prostředníku bylo. Ale v tom nebyla žádná korupce, jak jsem se vyšetřováním přesvědčil. Ne, prostě nešťastná náhoda. Když žádala filiálka té zahraniční firmy, bylo právě zakázáno úředníkům dávati povolení, ale když žádal prostředník, náhodou bylo dovoleno každému povoliti. Jemu to bylo povoleno a on povolení pak prodal té zdejší filiálce, která se domnívala, že by to nedostala, kdyby to žádala, a tak to koupila.

Kdyby bylo bývalo vždy veřejně známo, že se mění prakse, kdyby ti různí parasiti nemohli ze svých soukromých informací a krátkého spojení týti, pak by mnoho skandálů nebylo ostuzovalo naši republiku. Ale mohu prokázati originálními stížnostmi, které mám tu po ruce, poněvadž jsem takové námitky čekal, že v ten den, kdy žádala určitá firma za dovoz určitého zboží, byl poukázán zdejší výrobce, aby tu firmu žadatelku navštívil a nabídl jí své zboží. (Slyšte!)

Tak co tomu řeknete? Velectění pánové, tyto věci ovšem nebyly naším monopolem, to bylo v jiných státech také. Ovšem, není to žádná obrana našeho řízení, jako náš šlendrián není obranou cizího řízení. Prosím, první krok k nápravě je uznati vlastní chybu, že ano. Tu chybu hodláme uznat a dnes máme začíti strojit tomuto krásnému řízení funus. Svět si řekl, že této politiky dovozu a vývozu by měly mít všechny státy dost, že by se měly přestat navzájem sekýrovat, ochuzovat a poškozovat touto praksí a že by si měly říci, že všechny od toho upustí.

Státy, které se sešly k tomu, aby zrušily toto řízení, až na dva, všecky ratifikovaly tuto smlouvu. My jsme státem předposledním a za námi jde ještě jenom Polsko. Zdali náš stát bude ratifikovati tuto dohodu poctivě, ne pouze slovně, to záleží od vás, pánové a dámy.

Někteří z vás, možná, budou říkat, že se vzdáváme touto ratifikací mocných prostředků ke zkrocení cizích států, které by nám mohly svými povolovacími řízeními dělati nesnáze a nepříjemnosti, že bychom se měli tohoto povolovacího řízení vzdáti jenom za kompensace, že bychom se neměli toho vzdávati autonomně, nýbrž pouze smluvní cestou, že bychom ho měli používati jako negociačního artiklu.

Naše vláda sama říká, že to dobře nemůžeme udělati. Ve vládní důvodové zprávě, kterou máte před sebou, na stránce 3 zdola čtete tento památný pasus:

"Byvše rozhodně odsouzeny Mezinárodní hospodářskou konferencí, přestávají býti dovozní a vývozní zákazy a omezení účinným nástrojem obchodní politiky a prostředkem proti soutěži mezinárodního obchodu a přestanou jimi býti ještě více, jestliže přítomné Ujednání vstoupí v platnost. I v případě, že by Československo k těmto ujednáním nepřistoupilo, zůstane zde tento morální faktor, podepřený autoritou Společnosti Národů, poněvadž jeho důležitosti, hospodářské i politické, nelze podceňovati, jest pokládati ratifikaci těchto ujednání za mírový čin prvého řádu."

Tedy, prosím, je v našem zájmu nejen hospodářském, nýbrž i mravním a politickém, abychom se s touto povolovací a zakazovací prací, kterou nota bene jsme již hodně změnili, zlepšili, zrestringovali, rozešli úplně. Nestane se žádné neštěstí, když bez jakékoli výhrady zrušíme tyto své dovozní a vývozní zákazy. Nám zůstanou vysoká ochranná cla, přes něž cizí konkurence k nám může pronikati jen velice obtížně - k naší vlastní velké škodě! Neboť tím, že cizí konkurence k nám nemůže pronikati, udržuje se zde vysoká cenová hladina, která zvyšuje nejen ceny konsumentům, ale i náklady producentů, a snižuje tak jejich soutěživost na zahraničních trzích. Duch doby i náš prospěch žádá, abychom se vzdali těchto přežilých, před válkou neslýchaných method ochrany domácího producenta. Svět žádá, aby se národy spojily ke kooperaci a ne ku vzájemnému potírání a vyhlazování. Technika nám zlevňuje a zrychluje dopravu osob, zboží a zpráv. Zákazy dovozu a vývozu a vysoká cla zdražují, zdržují a ztěžují dovoz z ciziny tak, jako kdyby se dováželo po nápravě a na plachetních lodích. My pomocí zákazu dovozu, vývozu a ochranných cel vracíme se zpět do doby dostavníků a do doby silničních mýt, pltí a malých lodí poříčních a námořních.

Technika zde stojí proti politice. Tato politika trhá národy od sebe a znepřáteluje je. Technika je chce sblížiti, spojiti. Já jako politik doufám, že to tahle politika prohraje. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dávám slovo druhému zpravodaji, p. posl. dr inž. Touškovi.

Zpravodaj posl. dr inž. Toušek: Slavná sněmovno! Slyšeli jste právě vývody referenta zahraničního výboru, který velice temperamentně odsoudil vývozní a dovozní zákazy, které jsme měli v dobách, kdy - myslím, že mezi námi není o tom sporu - byly přece jen určitou brzdou a hradbou proti nebezpečím, která nám hrozila.

My v živnostenském výboru sněmovním projednali jsme předložené dohody ženevské spíše s hlediska toho, aby ratifikace, kterou má právě československý parlament provésti, byla provázena důkladným projednáním všech zřetelů a všech okolností, které musí býti brány v úvahu při tom, jak se vyvinou poměry, až ratifikace bude provedena. A tu je třeba říci, že zásadně my všichni souhlasíme jistě s p. kol. dr Mackem, že zákazy dovozu a vývozu jsou něčím, co dnes už se stává naprosto překonaným v obchodní politice, co hlavně pro nás jako pro stát, který má v prvé řadě zájmy vývozní, je něčím, co v nejzazší míře musí býti odstraněno, aby naše vývozní zájmy a naše soutěživost a schopnost soutěžiti byla uplatněna vůči zahraničí volnou konkurencí, neztěžovanou právě těmito různými zákazy. Svoboda obchodu a zrušení těchto zákazů jde ruku v ruce a vývozní zájmy našeho státu s tím. Ovšem je třeba říci předem, že není dosti dobře možno, abychom celou politiku, která v tomto oboru byla dělána, odsuzovali přes to, že lze dnes najíti tolik a tolik konkretních případů, v nichž došla úspěchu nejlepší vůle, která - hospodářskými činiteli tehdejšími byla projevena a, prosím, neobhajuji tím národní demokraty, obhajuji tím i ty, kteří v jiných koalicích tuto politiku po převratu dělali našemu hospodářství ku prospěchu.

Vážená sněmovno! Při tomto zásadním stanovisku a zásadním rozhodnutí a odhodlání pro co největší uvolnění a svobodu obchodu musíme říci, že to všecko, co dnes předložená konvence proponuje pro případ katastrofálních situací, pro případy, kdy jsou vitální zájmy státu ohroženy, zde po převratu a v té době, kdy jsme dovozní a vývozní zákazy měli, opravdu bylo na místě. Vždyť to, co jsme dělali po převratu v tomto oboru, se postupně odbourávalo. K tomu jsme nepotřebovali ani mezinárodní konvence. My jsme to odbourávali autonomně. Dnes jde o celkem nepatrný počet zákazů v tomto oboru. Mezinárodní konvence to má jaksi petrifikovati. V těch dobách, kdy se to praktikovalo, v některé chvíli to sice vedlo až k absurdnostem a ke komickým případům, jak to vylíčil kol. dr Macek, ale v těch dobách se jednalo o ochranu výživy obyvatelstva, jednalo se o ochranu zaměstnání obyvatelstva a o ochranu měny. Nechci polemisovati se všemi věcmi, které zde přednesl kol. dr Macek v oboru své čistě theoretické kritiky. (Hlasy: Zpravodajové nemají polemisovati!) Já právě říkám, že nechci polemisovati, ale musím přeci jenom obhájiti to, že stojíme sice dnes na stanovisku co možná největší volnosti a největší svobody mezinárodního obchodu, ale to neznamená, že bychom měli pokládati za špatné a zavržitelné všecko to, co se dělalo dříve, jak ani pan kol. dr Macek jistě nechce. (Tak jest!)

Slavná sněmovno! Nebudu stejně polemisovati v otázce deflace, o tom okamžiku, kdy jsme prodělávali deflační bitvu, která byla svedena na bursách světových v otázce kursu naší koruny, a jak pak musil býti tento kurs převeden do našich vnitřních hospodářských čísel; o tom není třeba se dnes rozšiřovat. Fakt je ten, že v okamžicích, kdy kolem nás, v Německu, Polsku, Rakousku, Maďarsku atd. byla inflace, a v momentě, kdy bychom byli bývali mohli býti opravdu zahrnuti z těchto států zbožím a vším možným, bylo třeba naše hospodářství, které jsme si po stránce měny udrželi do jisté míry jako ostrov pořádku v té Evropě, která se dostávala na pokraj katastrofy, anebo přímo do ní, udržeti všemi možnými prostředky, v té době i ty prostředky, kterých jsme použili ve formě zákazu vývozu a dovozu, nebyly ničím, čím bychom nebyli povinni sobě a své budoucnosti.

Dnes jsme dále, dnes tyto momenty katastrofálních klausulí jsou překonány, již jsme tak daleko, že můžeme theoreticky správnou zásadu svobodného obchodu a volné soutěže, neobmezované zákazy dovozními a vývozními, uplatniti v praksi a přistoupiti k ratifikaci předložené konvence.