Slávna poslanecká snemovňa, budeme hlasovať za schválenie predložených dohôd v povedomí, že znamenajú ďalší krok k upevneniu mieru a konsolidácii pomerov v strednej Europe, na Slovensku a v celej republike. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): K rozpravě vyžádal si slovo pan ministr věcí zahraničních dr Beneš. Uděluji mu je.

Ministr zahraničních věcí dr Beneš: Slavná sněmovno! Dovolte mi, abych k diskusi, která zde byla vedena o haagských a pařížských dohodách, mohl pověděti několik slov závěrem a abych zejména mohl dáti vysvětlení k dotazům, zaujmouti stanovisko k věcným kritikám a osvětliti řadu věcí, které snad dosud dostatečně jasny buď nejsou, nebo aspoň některým p. t. kolegům jasny nebyly.

Děkuji především všem pp. referentům a dále pp. kolegům, kteří se ujali slova, za uznání, jehož se dostalo zahraničnímu ministerstvu a naší delegaci při tomto těžkém, dlouhém jednání. Měl jsem příležitost říci již, že se nejednalo a nejedná jen o poslední fázi tohoto jednání, nýbrž že toto jednání trvalo léta, že jednání o pařížské a haagské dohody trvá v poslední periodě nepřetržitě v největším napětí od 6. srpna 1929, a nyní v Paříži jsme viděli jeho závěr. Děkuji také všem pánům řečníkům za kritiku věcnou, slušnou a loyální. Opakuji: za kritiku slušnou, věcnou a loyální tam, kde skutečně taková byla. Krise parlamentarismu tak, jak se o ní mluví, do veliké a veliké míry se identifikuje s tím, jak se v parlamentě diskutuje, jak se jedná, na jaké úrovni diskuse je, jakým způsobem s jedné i s druhé strany - t. j. z oposice - se jednotlivé otázky předvádějí parlamentu i ostatní veřejnosti. Podle úrovně diskuse, podle formy i podle obsahu, i podle formální úrovně je možno posuzovati, do jaké míry ten či onen parlament skutečně podléhá krisi, nebo pokud se oprávněně říká, že krise tu je. Proto ještě jednou za věcnou, slušnou a loyální kritiku děkuji, zejména za kritiku objektivní a za kritiku, která byla provázena dobrou vůlí. Taková kritika skutečně prospívá národu a státu, každá jiná jej poškozuje a dává odpůrcům parlamentu právo mluviti o krisi parlamentarismu. (Výkřiky komunistických poslanců.) Chci odpověděti tudíž na kritiku, pokud co do obsahu byla věcná, ať z oposice, ať eventuelně z vládních stran, chci, aby bylo viděti, že dnešní vláda a vládní strany tu praxi parlamentární, o které zde bylo mluveno, skutečně provádějí, že to myslí doopravdy. Tam, kde odpovídat nebudu, bude to proto, že není a nebylo to věcné a slušné a že to je nebo bylo diktováno motivy jinými, ne zájmem státu, anebo že kritika a námitky ty neměly politického nebo věcného významu.

Především zde byly některé výtky společné několika pánům řečníkům. Pan kol. dr Kafka, abych vzal ihned tu první výtku, tu řekl, že nebyla sněmovně předložena haagská ujednání stran Maďarska v původním textu neopraveném, že nebyly předloženy některé věci jiné, že nebyly předloženy některé více méně důležité t. zv. dokumenty nebo dopisy, o kterých jsem mluvil v zahraničním výboru, a že by bylo bývalo dobře je předložiti, aby po stránce celkové celý ten komplex otázek haagských a pařížských byl plně osvětlen. Měl jsem příležitost na tuto kritiku odpověděti v zahraničnímu výboru. A chtěl bych k tomu, aby po této stránce nebylo nedorozumění, formulovat stanovisko vlády takto:

Především bych chtěl konstatovat, že nebylo zde nějakého zvláštního důvodu nepředložit tyto akty parlamentu, t. j. důvodu, který by měl znamenati, že chceme cokoliv parlamentu zatajovat nebo nepovědět. Takových důvodů zde nebylo. A konstatuji, že všecky ty věci, o kterých se jedná, buď byly publikovány, pravidelně v jiných řečích, ale byly publikovány také v němčině, přístupné všem, i v angličtině a franštině, tedy by žádné zatajování nebylo možné ani nic platné. Dále podotýkám, že řada dokumentů, a zvláště také těch, které jsem uvedl v zahraničním výboru, publikována ještě bude, že tudíž nemohlo jíti o zatajování čehokoliv. Na druhé straně zastával jsem a zastávám stanovisko, že není ani správné ani potřebné předkládat parlamentu na př. věci, které nikdy nebyly podepsány, nýbrž byly jen parafovány s výhradou, že to nejsou věci definitivní a že teprve definitivní smlouva bude podepsána; a tato definitivní smlouva je nyní předložena.

Druhá věc: U haagských, pařížských a jiných dohod se stalo totéž, co u každé jiné smlouvy, která je parlamentu předkládána. Při každém mezinárodním jednání, smlouvě obchodní a jiné - a mohl bych jich ukázat celou spoustu - vyměňují se dopisy a precisují se věci, mající za účel administrativní vyřízení různých otázek a procedur. Na př. kdybych, jak jsem řekl v zahraničním výboru, chtěl předložiti všecko, co bylo v podobném smyslu řečeno nebo napsáno na mírové konferenci, měli byste zde ohromné stohy a svazky spisů. Stejně tomu bylo v Haagu, kde byly na př. podepsány anexe ke smlouvám o organisaci říšských drah německých, o organisaci mezinárodní banky, o celé řadě otázek jiných atd., jen k německé smlouvě samé bylo připojeno 14 velkých a menších anexů. V jediném z těchto anexů je věc, která se týká také Československa, a nota bene in eventum. A ta, poněvadž se nás to může týkat, je předložena, a to ohledně arbitrážního řízení. Uvádím to jen proto, abyste to správně posuzovali, a aby se nevidělo v tom to, co se tu chtělo v diskusi naznačovat: jakoby se něco tajilo, a že skutečně vláda takovéto žádné intence neměla.

Pan kol. Kafka naznačil, že by bylo možno snad, jako se to děje u jiných států, vydati různé knihy, bílou, červenou, oranžovou a nevím jakou. To jistě není věcí zásadní obtíže, ale právě tyto knihy se vydávají dodatečně, aby se osvětlily některé věci, které se už staly, byly projednány - nikoliv předem. Taková praxe je možná i u nás a my jsme ji dosud užili v ministerstvu zahraničí jen ve věci Habsburků a ve věci utvoření Malé Dohody. To je jen otázkou oportunity a vhodného okamžiku. Co se týká těch různých lístků, které byly současně v Paříži vyměněny, chtěl bych jen upozorniti, že není příčiny, aby nebyly publikovány, ale pokládal jsem za zbytečné a nesprávné dodávati politického významu věcem, které ho nemají.

Druhá výtka, která je také všeobecná, resp. společná několika řečníkům a která byla také uvedena v zahraničním výboru, je ta, že prý nepadlo rozhodnutí o evaluaci našich státních statků ve výši 26 miliard Kč a že tudíž hodnocení té srážky, toho finančního úspěchu s mé strany není správné. Vážení pánové, já jsem v zahraničnímu výboru na to již podrobně ukázal. Je fakt - a řeknu k tomu jen několik slov - že právě naším úspěchem bylo, že cifry nebyly fixovány. O to jsme dlouho a dlouho bojovali, aby nebyly fixovány, a věděli jsme, když cifra stanovena bude, že by byla stanovena ta, kterou jsme udali, poněvadž jiného podkladu a základu nebylo a nemohlo býti, stejně tak jako v obdobných případech jiných se tak stalo. Pan kol. Kafka naznačil dále, že při té bilanci jsme nepočítali dluhy, které od státních statků mají se odpočítati. Já jsem mu to koncedoval; odpočetl jsem tudíž ještě o 2 miliardy více, které on žádal. Ale i pak zůstala by ještě značná cifra miliard jako zbytek, 20 až 23 miliard, které nám srazili.

Bylo zde také řečeno, že z referátu ministra Snowdena v parlamentě plyne, že ty sumy za státní statky byly nedobytné a tudíž to nebyl úspěch, když v Haagu nám to prominuli. Vážené dámy a pánové, dejme tomu, že by tomu tak bylo. Objektivní kritika by právem se pak tázala, proč se staly nedobytnými. Na to odpovím: Ano, my jsme je učinili nedobytnými, naším jednáním se staly nedobytnými, naší praxí a dlouholetou prací. Konstatoval jsem při prvním svém výkladu o konferenci v Haagu, že náš boj o odstranění našich povinností finančních byl veden 11 let sukcesivně jednotlivými vládami. A v senátu jsem konstatoval také, že není to jen jediné zahraniční ministerstvo, které ty věci udělalo, že není to jen jedna vláda, že všechny vlády sukcesivně přicházející měly na tom svou zásluhu a že dík patří také jim všem. Konstatuji to znovu. Ale právě konstatuji také, že byla to velmi systematická, dlouhá, těžká práce. Uvedl jsem již tehdy, že již r. 1922 na konferenci Janovské jsem po prvé kladl podmínku, že státní statky nemají býti placeny, když se od nás žádalo, abychom povolili Rakousku sanaci v době, kdy hrozilo mu bolševictví a úplná katastrofa. A r. 1923, když šlo o sanaci Maďarska, žádal jsem znovu velmoci, aby se k tomu zavázaly, a konstatoval jsem, že přímo přípisem lorda Roberta Cecila r. 1923 bylo se strany anglické mně v Londýně při jednání o maďarské sanaci konstatováno, že při konečném jednání o této věci Angličané budou postupovati tak, že se prohlásí za desinteresovány, čili jinými slovy, že se svých nároků vzdají. Tak se postupovalo celá léta. R. 1926 měli jsme již v rukou návrh vlády francouzské a anglické, kterým se státní statky škrtají. R. 1928 vláda francouzská na základě všech těch dřívějších jednání zaslala mně na moji žádost dopis, ve kterém konstatovala, že stojí zásadně na tom, že státní statky nebudou placeny. A poněvadž usnesení o našem placení musela býti učiněna od velmocí jednohlasně a my jsme měli závazek jak anglický, tak francouzský velmi jasný, bylo jasné, že jdeme do Haagu - a to zdůrazňuji - s vědomím a jistotou, že státní statky placeny nebudou. Já jsem všecky ty věci již tehdy vládě sdělil, zejména min. předsednictvu a ministru financí, takže celá vláda znala jasně situaci.

Na diplomatických konferencích se nedělá politika tím způsobem, že snad silnými gesty a slovy, zejména se strany státu malého, vynucují se nějaké věci, nýbrž léta a léta se věc připravuje. Já šel vždy na jednání ve jménu našeho státu tak, abychom měli před tím vždy za všech okolností, pokud v lidských silách bylo možné, věci připraveny tak, aby to byl úspěch státu. To byl také případ tento. Tak se dělá diplomacie a mezinárodní politika a nikoliv tak, jak si to zde někteří činitelé představují. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Byla zde také učiněna výtka, že jsem prý předložil předlohy haagské a pařížské pozdě, že se o haagské konferenci diskutovalo zde v lednu, aniž by slavná sněmovna měla v rukou texty smluv, a že tudíž se o něčem mluvilo, co se neznalo, a tak dále. Je prý to nevážnost k parlamentu. Vážení pánové, já vám ukáži, myslím docela objektivně, jak vypadá kritika věcná a kde je kritika nevěcná. Pan kol. dr Hajn při poslední diskusi o haagské konferenci a o mém exposé zde v parlamentě v lednu správně na věci ukázal a správně formuloval. Když mluvil zde s této tribuny, řekl, a mne se přímo dotázal, zdali je jasno mezi námi, že se hlasuje a mluví o mém exposé a že texty ještě do parlamentu přijdou. Já jsem mu na to hned tehdy řekl: Ano! Jiný řečník naproti tomu vyložil zde předevčírem velice sugestivně, jak nesprávně a nevážně se jednalo s parlamentem, když v té době neměl texty v rukou. To je přímo už školský doklad nevěcné kritiky. Nejen že v té době technicky, materielně nebylo možno parlamentu je předložiti - neboť ministerstvo samo tehdy ještě nemělo ověřené, správné a definitivní texty ani v cizojazyčných originálech - ale vedle toho v té době celé naše veřejně mínění bylo velice a právem zvědavo, stejně tak jako parlament, oč jde a jak věci dopadají a dopadly, a chtělo z úst ministra to vědět. Proto jsem hned učinil v parlamentě výklad.

Ale vláda byla povinna v zájmu státu texty ještě nepředložiti. Zdržovali a museli jsme totiž zdržovati ratifikaci smluv haagských, dokud jsme nevěděli, jak v Paříži dopadnou věci s Maďarskem, poněvadž naše podmínka od prvé do poslední chvíle byla, že Youngův plán a ostatní věci souvisí pro nás s dohodou s Maďarskem, a poněvadž maďarské věci byly předloženy na konferenci v Paříži v dubnu, nemohla vláda v zájmu státu, ani parlamentu věci předložiti v lednu. Snad není třeba dále tyto věcné i taktické důvody osvětlovati. Cizina sama náš postup dobře chápala, jí bylo jasno, že se to nemůže udělati jinak. Opakuji, vláda nesměla věci parlamentu předčasně předložiti, poněvadž by to zeslabilo stanovisko státu a poškodilo stát. Ale u nás někteří lidé tento samozřejmý státní zájem házejí stranou a vykládají věci, jež prostě jsou nemožné a nevěcné.

Tak na jedné straně vypadá kritika věcná, jak to postavil pan kol. dr Hajn, a tak vypadá, když se na druhé straně hledají motivy v jednání ministrově, které nikdy neexistovaly. Všude se tomu v cizině rozumí velice dobře, u nás se tomu rozumět nechtělo.

Pan kol. Kavka zdůrazňoval nutnost toho, že jsme měli předložiti první haagský text dohod s Maďarskem. Při této příležitosti navázal na tento text kritiku s hlediska právního a konstatoval, že sice nechce prováděti jen nějakou "Juristerei", že však je třeba po stránce právní dávati veliký pozor na formulování takových textů na konferencích. A pan kol. Kafka srovnáním textu dřívějšího a nového ukázal na chyby v textu dřívějším. Vážení pánové, to je jistě velice dobrá zásada, velice správná. Já ji plně sdílím, ale prosil bych přece jen, kdyby páni právníci na nás neprávníky nebyli tak přísní. (Veselost.) Vážení pánové, je třeba vědět, jak se dělají v praksi na konferencích smlouvy, zejména v mezinárodním těžkém, prudkém boji, kdy narážejí v největších a nejtěžších konstelacích na sebe ohromné bloky států a ohromné materielní a jiné zájmy, kdy je třeba míti stále napjaty do největší míry nervy celé dny a noci, kdy zejména - chtěl bych dodat - má se v té a v té minutě rozhodnout hned, bez váhání, o tom a onom textu. A takové je každé mezinárodní jednání, nikdy žádné jiné nebylo. A což kdybych vám zde detailně vykládal, jak jednotliví naši odborníci a úředníci těžkým způsobem dobývají proti druhým ty a ty posice, ten a ten text, tu a tu formuli. Každá konference je taková. A toto bylo tentokrát v Haagu ještě obtížnější a těžší než kdykoliv jindy.

Za takových okolností nám právě v Haagu šlo a muselo jíti o to, zachytiti především věc, princip, zajistiti věc a princip, a to tím spíše, že - jak jsem řekl v prvém i druhém svém výkladě - v Haagu i v Paříži Malá Dohoda po těžkém boji musila si řešení maďarských věcí vynutit. Svou pevností a jednotou zde pak imponovala velmocem, že i naši vlastní přátelé Francouzi byli tím překvapeni. Odmítli jsme i jim věci, které na nás žádali, když bylo nebezpečí, že věci maďarské řešeny nebudou. V takové chvíli právě se jednalo o to, abychom si vynutili řešení s Maďarskem a aspoň v principu dohodu i právně formulovali. Je tudíž přirozené, že text mohl míti nedostatky. Řekl jsem již, jak pan kol. Kafka se pamatuje, že jsme si byli vědomi jistých formálních nedostatků, a proto hned v Haagu bylo řečeno, že budou opraveny ve zvláštní nové komisi. A proto přišlo k pařížské konferenci. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Ale zase: Kritika věcná a kritika nevěcná. Pan kol. Kafka správně na to ukázal a správně udělal závěr. Zdůraznil, jak je zásluhou naší delegace, jak nedovedeme nic pořádně udělati atd. atd. Nebudu to rozebírati.

Ale na jeden příklad této kritiky chci ukázati, abyste viděli, s jakými kritikami se zde vystupuje. Konstatovalo se tu s jedné strany, že v haagských dohodách proti pařížským je článek, který jasně ukazuje, že naše delegace nedovedla vůbec chrániti suverenitu našeho státu a že dala prostě rozhodovati o nás velmocem; v článku tom se prý říká, že když bude v Paříži spor o smlouvu haagskou, velmoci prostě rozhodnou a nám nadiktují. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Mně nejde o nic jiného, než ukázati na věcnou kritiku a nevěcnou a žádati, aby úroveň parlamentní diskuse byla jiná, věcná. Konstatuji tedy toto: V Haagu - to je patrno z protokolů o schůzích - bylo výslovně konstatováno, že co se týče onoho článku smlouvy ve věci event. textových rozporů, nikoliv věcí jiných, zásadních. Že tomu tak skutečně je a že o tom nemůže býti pochybností, dokazuje to, že v Paříži se objevily skutečně velmi vážné rozdíly a že musila proto býti svolána nová konference. A když se postavila otázka event. rozhodnutí velmocí podle zmíněného článku - stalo se tak hned na počátku jednání redakční komise - má-li se článek uplatniti čili nic, bylo konstatováno, že nikoli poněvadž to není rozpor textový, nýbrž věcný, a tudíž není možno, aby velmoci rozhodly. A vážení pánové, konečně třetí argument: My jsme dobře věděli, když jsme tento článek přijímali, co přijímáme. Nejen Československo, nýbrž i Jihoslovansko a Rumunsko, zástupci Marinkovič a Titulescu, všichni jsme věděli, co děláme. Věděli jsme, že kdybychom tak, jak to bylo naznačováno, byli dali rozhodnouti nějaké t. zv. arbitráži, tož bychom se byli vázali a skutečně bylo by nám pak vnuceno rozhodnutí. Arbitráž, již ten pan řečník žádal, by byla rozhodla, a my bychom musili poslechnouti. Ale my jsme to dali rozhodnouti politicky a všichni jsme při tom věděli, že Francie nikdy nebude tam, kde máme pravdu a zájmy, rozhodovati proti nám, proti našim zájmům, právě proto, že to rozhodování mělo býti politické. Takto hájím zájem svého státu, takto hájila naše delegace zájmy našeho státu. (Výborně!) Proto mluvím o kritice věcné a nevěcné.

Vážení pánové a dámy! O některých osobních útocích zde pronesených se nebudu zmiňovati. Dovolte, abych k tomu nepřičinil vůbec ani poznámky. (Výborně! Potlesk.)

Chtěl bych se obrátiti také k některým kritikám z vládních stran. Znovu říkám, jak je to dobře, že také z vládních stran se správně a věčně kritisuje. Hned zdůrazňuji, že nemá ceny nějaké oficielní, jen z povinnosti učiněné pochválení naší delegace nebo nějakého výsledku naší práce, ale vláda i parlament v zájmu vysoké úrovně našeho politického života si musejí přáti, abychom si přátelsky a v dobré vůli navzájem řekli své bolesti, své pravdy, své kritiky a svá uznání. Je proto dobře, že také z vládních stran se na to dívají kriticky, věcně, poněvadž pak také v cizině bude to míti správný ozvuk, ale ta cizina musí věděti, že děj se co děj, stojí při tom vládní strany za svou vládou, a to v každém případě. Pak to imponuje celé veřejnosti a pak se na takové kritiky velmi dává pozor a s nimi se vždy a ve všem počítá.

Pan kol. Myslivec řekl, že Maďarsko zaplatí méně než Československo. Prosil bych pana kolegu, kdyby se podíval a skutečně propočítal věci, viděl by, že je to nesprávné měřítko. Poukázal jsem na to již v prvním svém výkladu o Haagu; je to přesně konstatováno. Chtěl bych dodati, že jsem tam tehdy uvedl oficielně nám dané a sdělené cifry a výpočty haagské konference.

Pan kol. Myslivec zmínil se také o projevu Loucheurově a domníval se, že bylo v tom upřílišněné zasahování do československých hospodářských poměrů. Vážení pánové, já jsem již při svém výkladu zde ukázal na velikou roli ministra Loucheura a na skutečně veliké služby, které naší delegaci a delegaci malodohodové v Haagu a v Paříži prokázal. Chci to zde znovu zdůrazniti. A to, jak byl nyní také přijat v Bělehradě a Rumunsku, jistě to potvrzuje. Chtěl bych říci, že i v zahraničním výboru i zde se na jeho domnělé výroky navazovaly kritiky, a já jsem oprávněn právě jím konstatovati, že projev, na který pan kol. Myslivec mířil a na který také jiní řečníci zahraničního výboru reagovali, se nestal, že byl zkroucen. Se strany ministra Loucheura a těch činitelů, kteří pracují s ním společně, a zejména celé vlády francouzské, mohu hodně jasně říci, že v žádném směru a žádným způsobem nebudou postupovati v těchto otázkách proti zájmům, které by nemohla zároveň hájiti také celá československá vláda.

Pan kol. Myslivec mně položil otázku, na kterou by spíše mohli odpověděti pan kol. Voženílek a odborníci z pozemkového úřadu, ale ten komplex haagských dohod zabírá i tyto věci a já jaksi beru odpovědnost za tyto věci právě proto, že je to v celém tom komplexu smluv. Chtěl bych tudíž jen konstatovati, že by byl omyl mysliti, že náš pozemkový úřad dělá nějaké rozdíly mezi cizinci a domácími, že snad cizincům platí víc, nežli našim, jak to někdo říkal. Parlamentní sbory mají mnoho a mnoho možností viděti ty cifry, přezkoumati je a vyžádati si doklady od pozemkového úřadu. Bude jim tato pravda pak nad slunce jasnější.

Stran stanoviska o majetku církevním měl jsem čest vyložiti své mínění, které bylo této stránce bude jasně tím zodpověděn dotaz jednoho kana kolegy v senátě a myslím, že po této stránce bude jasně tím zodpověděn dotaz na eventuelní stanovisko pana kol. Myslivce.

Chtěl bych precisovati ještě jinou věc na dotaz stran církevních statků. Už v Haagu a ovšem také v Paříži bylo konstatováno, že církevní statky, jako Habsburské statky, otázky žalob proti likvidaci jmění různých závodů, podniků a železnic atd. nepatří do fondu A, nýbrž do fondu B. Kdyby tudíž kterékoliv spory, patřící do této kategorie, jež jsem právě naznačil, přišly před mezinárodní soud a kdyby strana, tedy Maďarsko, ten spor získalo, byl by placen vždycky z fondu B. Také církevní statky. Smysl toho, že byly vyňaty, byl, že v Haagu maďarská delegace se snažila vložiti veliké položky církevních statků do celého komplexu sporu za tím účelem, aby fond, který žádala, mohl býti co největší. My jsme se proti tomu bránili z důvodů pochopitelných, jak jsem naznačil. Konstatoval jsem, že není možno o těchto věcech jednati, když jest interesován ještě jiný činitel, t. j. Vatikán, který není přítomen, a když je v úmyslu a de facto již vlastně existuje dohoda, řešiti tuto věc jinak. Následkem toho, budou-li tyto věci řešeny jinak, jako že budou, nebudeme míti z toho my žádných finančních nákladů. Kdyby však přece nějaký církevní spor zůstal, ať z těch či oněch důvodů, bude placen z fondu B. Tak stojí situace ve skutečnosti.

Pan kol. dr Štefánek ukázal na některé obavy z obtíží, které by mohly vzniknouti z jednání pařížských stran textů a stran toho, čeho bylo nebo nebylo dosaženo. Myslím, že velmi dobře zdůraznil, že delegace československá při celém tom jednání vynaložila maximum energie a dobyla maximum úspěchu; měl jen obavy, zdali propuštění 100.000 kat. jiter ze záboru není příliš mnoho. Nechci se pouštěti do rozebírání této věci v detailu. Ale doporučoval bych, aby se zejména ti, které to zajímá, informovati v detailech na příslušných místech, zejména v pozemkovém úřadě. Uvidí se, že právě tato věc je velký úspěch a že po této stránce můžeme býti více než spokojeni. Nechci se po této stránce pouštěti do detailů, chtěl bych jenom tyto věci zdůrazniti, aby vůbec nikde nebylo v tom směru obav. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Druhá věc: Pan kol. Štefánek a také někteří jiní pánové se dotazovali na bolševické škody. Už při prvním svém výkladu o první haagské konferenci jsem zdůraznil, že bolševické škody, pokud se týkají státu, byly kompensovány. To byla jedna z našich položek při kompensaci našich povinností platebních zrovna jako Jihoslované a Rumuni prováděli kompensaci tím, že se jim srážela za státní statky veliká procenta jejich nároků reparačních proti Německu, Maďarsku a Bulharsku. Co se týče bolševických škod soukromníků, zachránili jsme jejich placení, jak jsem již vyložil dříve. Arbitrážní soudy naše s Maďarskem, pokud jim tyto bolševické škody byly předloženy a budou jimi příznivě souzeny, mohou skutečně dát našim lidem za právo. V celé řadě případů se tak stalo.

Co se pak týče rozsudků samých a výše přiznané sumy našim žalobcům, je správné, co řekl pan kol. Kafka. Hájíme stanovisko, že Maďarsko má a musí platiti do přisouzené sumy úroky od doby, kdy se žalovaná škoda stala. V senátě byla mi položena otázka, zdali po této stránce snad nebylo něco zaviněno státem. Konstatuji, že po této stránce nebylo zaviněno státem nic, a to z toho důvodu, že stát, příslušné resorty, zejména ministerstvo spravedlnosti, zavčas veřejnými vyhláškami na příslušných místech upozornily na práva našich příslušníků a že tedy po této stránce jsme vykonali povinnost. Je ovšem pravda, bylo třeba také včas tyto žaloby podati už v tehdejší době, že to bylo r. 1921 a r. 1922, když se o těchto věcech jednalo; tudíž všechny žaloby, které včas byly podány, budou-li uznány za správné, budou také honorovány.

Pan kol. Kafka zmínil se o otázce nadací a zejména zde položil dvě otázky, na které pokládám za nutné mu odpověděti. Především otázku, zda při podepsání známého protokolu, který vám byl předložen, kde jsme přijali princip teritoriálního rozdělení všech nadací, jsme neprejudikovali právům soukromých osob. A podle jeho právního stanoviska prý jsme snad mohli prejudikovati soukromníkům. Podle našeho právního stanoviska, a jak jsme velmi důrazně při jednání v Paříži již věcí se obírali, není prejudikováno, dotčeno právo žádných soukromníků, poněvadž na příslušném místě smlouvy velmi jasně je konstatováno, že v žádném případě nevzdává se vláda československá ve jménu soukromníků nějakých práv, kterých naši soukromníci z těch nebo oněch článků mírové smlouvy nabyli.

Pokud se týče druhé otázky, která je, myslím, správně formulována, řekl bych toto: Ve věci nadací ukazuje se u nás správně na jeden vážný problém všeobecně politický. Celé hospodářství je třeba nově upraviti. Je potřeba, abychom do tohoto nadačního hospodářství zavedli definitivní pořádek ve formě permutace. Myslím, že tomu tak je a že ministerstvo odborné, ministerstvo nár. osvěty touto otázkou se už zabývalo a zabývá a jistě v pravý čas tyto věci vyřeší v tom smyslu, jak právě pan kol. Kafka konstatoval, že totiž tam, kde tímto všeobecným vyřešením bylo někomu uškozeno, nahradí se to tím, že kdo zase získal, a získal vlastně do jisté míry neprávem, může dáti částečnou náhradu ostatním nadacím, které by toho vyžadovaly.

Pan kol. Kafka zmínil se o mnou uvedené finanční bilanci a o těch cifrách. Měl jsem příležitost již jednou na to odpovědět v rozpočtovém výboru. Vážení pánové, je těžko odpovědnému ministru, když se argumentuje proti jeho výkladu ciframi, neodpovídati ciframi. Kdybych odpovídal frázemi, každý mi řekne, že to není správné, že nemám co odpověděti. Pan kol. Kafka sice docela správně řekl, že snad vlastně celý ten výsledek je tak jasný, tak vidět a že ten výsledek je tak příznivý a dobrý, že ani o těch cifrách není třeba mluviti. S tím plně souhlasím, a kdybych to měl dokazovat jen panu kol. Kafkovi, nemusil bych o těch cifrách mluviti, ale poněvadž jsou jiní, kteří jsou jiného názoru, musím dát také těm druhým na jejich názory svoji odpověď.

Jen o jedné otázce bych se ještě zmínil. Bylo zde dnes ráno řečeno, že snad naše bilance, kterou jsme uvedli, není správná, nebo nemohla by býti pokládána za příliš příznivou, protože se musí tyto věci, jak bylo řečeno, posuzovati relativně. Konec konců, celá situace mezinárodní pracovala prý pro nás a bylo nám to sraženo proto, že také jiným bylo sraženo. To je skutečná pravda. To byla také vždycky naše politika a je podstatou vůbec naší mezinárodní politiky dovést zařaditi zájmy své do všeobecného vývoje a do zájmů všech ostatních. To se rozumí samo sebou. Ale mluvil jsem právě při svém prvním výkladu o té vzájemné relaci a srovnání také já sám. Bylo by třeba skutečně srovnávati.

Slavná sněmovno! Pro ministra odpovědného je velmi delikátní srovnávati, protože když srovnáváme, je samozřejmé, že každý ministr, každá vláda musí přijíti ke svému parlamentu a ukázati především na výhody celého ujednání. Já jsem naprosto žádným způsobem neskrýval nevýhody a neskrývám je. Každá smlouva a zejména tyto smlouvy mají nevýhody. Samo sebou se rozumí, že kdybychom nemusili platit nic, bylo by to lepší. Ale kdybych nyní začal ukazovati na to srovnávání, všichni nad slunce jasněji by viděli, jak v tomto srovnání jsme krásně dopadli, jak tato relace v tom srovnávání mluví pro nás. Řekl jsem včera v senátě: Když si dáme všichni ruku na srdce a objektivně a s klidem si to řekneme, musíme a můžeme to spravedlivě a poctivě doznat.

Dovolte mně nyní na konec, vážené dámy a pánové, politický závěr. Nechci se vraceti k úvahám všeobecným a politickým o bilanci haagské a pařížské konference, bylo o té bilanci dosti diskuse a já nepochybuji, že i naše veřejnost i naše politické kruhy jsou si dobře vědomy na jedné straně určitých nevýhod, ale zejména těch velkých výhod, které zde tak jasně jak referenty tak také celou řadou řečníků z vládních kruhů byly jasně a rozhodně zdůrazněny. Jsme přesvědčeni, že haagské a pařížské dohody jsou posledním krokem, poslední etapou v té velké jedenáctileté periodě po válce a že právě, když nyní to odhlasováváme, právě tyto v jistém smyslu symbolické smlouvy, že si musíme uvědomiti, že za těch 11 let náš stát vykonal práci ohromnou, a to jak v politice vnitřní, tak v zahraniční. Po této stránce situace naše v cizině před mezinárodním světem je vzhledem k naší moci, vzhledem k naší velikosti a našemu významu po této jedenáctileté práci prvořadá. To, co říkám, není ani oficielní optimismus, ani schvalování nebo zdůrazňování práce ministerstva zahraničních věcí. Chtěl bych tím jen říci, že je dobře, abychom si byli vědomi této situace; naši odpůrci k naší vnitřní práci i k naší zahraniční práci chovají závist, naši přátelé to skutečně vřele oceňují a objektivní posuzovatelé všude a vesměs z jednoho i druhého tábora nám to uznávají. (Potlesk.)

Vím, že doma je kritika, musí býti kritika, je to vaše právo a povinnost, poněvadž i ta kritika přispívá k tomu, abychom si nedělali ilusí, abychom věci viděli, jak skutečně jsou. Nejsem ani zdaleka proti kritice, jsem ze školy, které často byl vytýkán příliš veliký kriticism, ale jsem právě pro věcnou kritiku, kritiku konstruktivní, to znamená pro pravdu a fakta, která si máme a musíme uvědomiti.

Můj kriticism je, byl a bude idealistický; jsem a byl jsem filosoficky, politicky a morálně vždy kritickým realistou. K tomu jsem se vždy hlásil a tím idealistou, který musí kritisovati všechno to, co sám dělá, objektivně a věcně, jsem vždy byl i jako zahraniční ministr. To byla právě, myslím, vždycky naše síla vzhledem k jiným státům a národům, a konec konců tento názor a tento postup vychází po mém soudu z našeho národního charakteru, z naší tradice a z celé naší situace. V těžké době válečné a poválečné dalo nám to tolik síly, významu a uznání a přineslo to opravdový prospěch našemu státu v míře větší, nežli si mohou lidé myslit. Proto jsem říkal a zdůrazňoval, že při každé kritice mně jde o idealism, konstruktivnost a vysokou úroveň našeho parlamentarismu a našeho politického života vůbec. (Výkřiky komunistických poslanců.)

K celé diskusi o Panevropě a míru chtěl bych říci, že naše zahraniční politika, jak jsem již v zahraničním výboru zdůraznil, podporovala a dívala se se sympatií vždycky na tato hnutí, poněvadž je to náš zájem; ale zase postupovala kriticky a vždycky si byla vědoma, že první její povinností a úkolem je posuzovati to s hlediska našeho státu a pracovati k tomu tak, aby náš stát s klidem, bez obtíží takové evropské řešení mohl přijmouti. A jsem hluboce přesvědčen, že po této stránce, ať se věci v Evropě vyvinou v budoucnosti v jakékoliv formě, je právě zájem náš k takovému vývoji pracovati, ale pracovati kriticky, míti nutné reservy, které musí míti ostatně každý stát, který si je vědom jednak svého poslání, jednak možností nebezpečí i výhod z plánů takových plynoucích. Po této stránce vždycky, jak jsem včera v senátě konstatoval, celá naše zahraniční politika byla vedena zásadou, že musí hájiti zájem státu na prvém místě, ale že musí vždycky hleděti v dnešní mezinárodní konstelaci světové dovésti harmonisovati zájmy své se zájmy druhých a dovésti zarámovati ve vývoj světový a evropský naše národní a státní zájmy tak, aby především náš stát se všemi svými zájmy a právy dokonale byl uhájen. (Výborně! Potlesk.)

Opakuji, vážené dámy a pánové, že veliká perioda našeho života poválečného jest skončena. Byla to perioda o zajištění vítězství a dokončení boje o národní a státní osvobození. Po mém soudu byl haagskými a pařížskými dohodami boj ten dokončen v zájmu státu zdárně a úspěšně. (Výborně! Potlesk.)