Tedy myslím, že v tomto ohledu nebyla naprosto žádná příčina a nikdy se nemělo přistoupiti na to, že naše pozemková reforma je nějakým výjimečným opatřením válečným, na které by se mohl vztahovati čl. 250, resp. 232, a měli jsme tudíž smírčí soud, o kterém se zde v čl. 250 mluví, a priori zamítnouti a na tom zůstati. Řekl bych hned, že bychom na tom neprodělali. To pravím jen krátce, poněvadž později budu o tom ještě mluviti. My přece dneska budeme platiti jenom to, co zákon uznává; co kdo dostane více, bude platiti fond A a na to budeme platiti zase my. Tedy kdybychom udělali to přímo a dali eventuelně i jisté výhody optantům, myslím, že bychom při tom nejeli dráže, a mohli jsme míti v té věci mnohem méně nepříjemností, než jsme měli, a naše pozemková reforma nemusila býti předmětem mezinárodních jednání, což, řeknu docela otevřeně, nepřispívá zrovna k tomu, aby byla posuzována příznivě, poněvadž, vzpomenete-li si na to, že se pozemky přebírají za ceny z r. 1914, ale že vedle toho majetková dávka je předepsána podle cen z r. 1919, nebudete se diviti tomu příkrému úsudku zahraničních kruhů, které si na tento způsob zákonodárství ještě nezvykly. Ovšem v této příčině musím říci, poněvadž všechny tyto vyšší věci platíme vlastně my svým liberačním poplatkem, byly velmoci, řekl bych, velmi milostivé a dovolily nám, abychom si srazili všechny dávky a daně, tedy také tuto majetkovou daň, daň z obohacení atd., kterou máme, abychom tím nepřišli ještě také o to, co musejí platiti naši občané.

Tedy, dívám-li se takto na ty věci, musím říci, že konečně je naší povinností, abychom řekli, že je to pravým osvobozením pro nás, když jsme se konečně dostali z celé této aféry čl. 250 a když procesy, které jsou ještě pendentní nebo i budou, nebudou již vedeny proti státu československému před nějakým rozhodčím v Haagu, třeba by tento smírčí soud byl teď lépe složen, poněvadž by měl o 2 členy více a všechno by nerozhodoval jen ten rozhodčí, na kterého jsme spoléhali, ale který se velmi špatně osvědčil, nýbrž budou vedeny proti fondu A, takže my na nich nebudeme již účastni. O tom není pochybnosti, že je to plus dohody, která byla v Paříži uzavřena.

Je zajímavo, že i v čl. 232 jest již něco docela prejudicionelního pro celou tuto otázku, co by nás mohlo osvoboditi od toho, abychom vůbec nešli před žádný internacionální soud. Ve čl. 232, lit. i) máme něco velmi zajímavého; praví se tam totiž: "Maďarsko se zavazuje odškodniti své příslušníky za likvidaci nebo zadržení jejich majetků, práv nebo zájmových účastenství v zemích spojených nebo sdružených." Tedy zde podle trianonské smlouvy bylo to vlastně Maďarsko, které bylo povinno, vztahuje-li se čl. 250 na všechno, co je v čl. 232, samo odškodniti své občany, kteří byli u nás v naší republice pozemkovou reformou poškozeni. Proto myslím, že by nebylo třeba, abychom uznávali kompetenci arbitra a abychom jakýmkoliv způsobem dovolovali, aby byla suverenita našeho státu, - o které sice pan dr Stránský mluvil s jistou, řekl bych, opatrností, aby se totiž ne příliš vysoko stavěla -, v těchto věcech poškozena, poněvadž o válečných opatřeních mohou dělati velmoci, které uzavírají mír, bez poškození suverenity, svá ustanovení, neboť to všechno podepíší a jiní na to přistoupí, ale zde šlo o řádný vnitřní zákon - o jeho kvalitě nechci mluviti - o zákon řádně usnesený a řádně schválený hlavou státu a v té příčině myslím, že jsme musili klásti váhu na to, že je to zákon obecný, pro všechny platný, žádný výjimečný, žádné válečné opatření, nýbrž prostě opatření sociální politiky, které musí platiti pro všechny bez rozdílu státní příslušnosti, leží-li jejich majetek v naší republice. Tedy tam byla základní chyba.

Jak pravím - to musím skutečně uznati za velký úspěch pařížské dohody - dnes je těmto sporům proti státu konec, ačkoliv řeknu docela otevřeně, že tu stále zůstává ještě něco, co se dá těžko srovnati s pojmem naprosté suverenity státu, že totiž o věcech, které patří před naše zákonodárství, bude rozhodovati fond A, resp. smírčí soud, na který fond A přistoupí.

My jsme to udělali v úvodu k dohodě druhé, trianonské smlouvy, kde jsme se všemi státy Malé dohody velmi kategoricky ještě jednou prohlašovali, že se svého právního názoru na čl. 250 nevzdáváme, že při něm trváme a že nemůžeme dopustiti žádný prejudic proti němu, a také ve čl. 20 dohody III jsme výslovně řekli, že všechny budoucí spory nebudou již vedeny proti československému státu, nýbrž proti fondu A. Ale zrušení čl. 250, což by snad bylo bývalo opatrnější, pan ministr zahraničí, jak výslovně říká, nechtěl, poněvadž se obával, že Maďaři by ze zrušení čl. 250 dedukovali, že trianonský mír není nedotknutelný a že už se přistoupilo k jeho revisi. Konstatuji, že jeho respektování těchto obav bylo málo platné v tomto smyslu, poněvadž, jak víte, v maďarské sněmovně zpravodaj pro ministerstvo zahraničí docela klidně a jasně prohlásil, že trianonská smlouva už byla revidována, že to bylo sice ve věcech finančních a hospodářských, ale že to nevadí, aby se to nestalo také ve věcech politických. Myslím, že v tom ohledu bylo by opatrné, kdyby bylo bývalo o čl. 250 prohlášeno, že vůbec neplatí.

Není tedy příčiny radovati se z nějakého vítězství a pěti dithyramby. Pan dr Stránský zde mluví o tom, jak je to povznášející, když zástupce tak demokratické republiky, jako jsme my, sedí pohromadě se zástupcem maďarských grófů p. hrabětem Bethlenem, že přece něco to pro nás znamená, plus. Musím se přiznati, že to plus dobře nevidím. Po mém soudu vyhráli to maďarští grófi. (Posl. dr Stránský: Pro sebe!) Ano, není nejmenší pochyby, pro sebe to vyhráli. (Posl. dr Stránský: Ne pro svůj národ!) Já nemám nic proti tomu. Říkám, že to je to nejbolestnější na celé té věci. Vyhráli to tito p. dr Stránského grófi, maďarští magnáti to vyhráli, kteří jsou vlastními původci války, poněvadž to byla magnátská gentrystická politika, která vedla k maďarskému imperialismu, a tento maďarský imperialismus vyvolal všechny ty poměry na Balkáně, v Srbsku.

Tito maďarští magnáti jsou vlastními, řekl bych, intelektuálními původci světové války. Nyní, prosím, přicházejí velmoci a samy platí příspěvek do fondu, který má těmto grófům maďarským, těmto magnátům zpříjemniti ztrátu jejich pozemků v Československu, Rumunsku a Jugoslavii tím, že se jim dají zvláštní výhody. Je to ještě tím horší, že to jsou naši poplatníci, kteří musejí na to platiti. Neboť nyní sám p. dr Beneš přiznává - a bylo snad zbytečné, že to řekl - že mu bylo domlouváno, abychom my platili svých 10 mil. marek po 37 let a tím jaksi pobídli Maďary, aby vzali na sebe také ten poplatek, který musejí platiti - ovšem menší než náš, poněvadž platí 10 let jen 10 mil. zlatých korun, nikoliv marek, a potom 13 1/2 mil. od r. 1944 až do r. 1967.

Velmoci Italie, Francie a Anglie neplatily to ze svého, v jistém přeneseném smyslu, nýbrž platí to z toho, co my platíme jako liberační poplatek do fondů A a B, čili jinými slovy: my platíme na to, aby maďarští magnáti mohli dostávati zvláštní odměny, aby do stávali více než ti, kteří zůstali u nás, ti, kteří byli loyální k našemu státu, aby dostali více než naši velkostatkáři a, prosím, aby to do stali k tomu, aby měli dosti peněz ke své maďarské politice. A ta politika u magnátů, jak víte, není jiná, než politika revanche, politika protitrianonská, a to je, čeho jsme dosáhli. Je-li to tedy příčina k nějakému jásotu, ne vím, zejména když se podíváme na věci, jak jsou. Nedívejme se na to lehkomyslně. Ten malý fakt, že arcivévoda Albrecht uznal právo arcivévody Otty na nástupnictví po císaři Karlu, mluví velmi mnoho. Maďaři musí míti v těchto věcech docela zvláštní ponětí o tom, jak se k nim chovají velmoci, když jistě pod jejich vlivem arcivévoda Albrecht, který je z nich, vzdal se nároků, které měl, a podčinil se arcivévodovi Ottovi, nominálnímu králi uherskému. To je věc velmi nebezpečná, a to, že maďarští magnáti dostanou veliké miliony, znamená, že budou míti prostředky na agitaci.

Já jistě nepatřím k těm, kteří myslí, že náš stát je povinen exportovati demokracii, jak se někde myslí. Já se nechci plésti do vnitřních poměrů žádného státu, ani Maďarska a řeknu také ne Italie; ať si Maďaři dělají, co chtějí, ať si vyvolí svého krále, ale já řeknu - a to by si měla Evropa zapamatovati: Habsburk a zejména Otto na maďarském trůnu znamená největší ohrožení evropského míru, ani ne tak nás, jako evropského míru vůbec (Výborně!), poněvadž Otto, kdyby byl maďarským králem, musí přísahati na integritu uherského království, a to znamená, že bude přísežně povinen dělati všechno, aby byla revindikace, aby byl zrušen mír trianonský; a že takováto agitace u nás, v Jugoslavii a v Rumunsku musí vésti ke konfliktům, o tom není pochybnosti.

A že všechno to by se nedálo, kdyby za tím nestála nějaká velmoc, na kterou Maďaři spoléhají, o tom přece nebudeme mezi námi mluviti. Je přece docela jasno, na koho spoléhají, a proto každé dosazení Habsburka a zejména arcivévody Otty na maďarský trůn znamená největší nebezpečí pro evropský mír, něco, proti čemu my, Jugoslavie a Rumunsko měli bychom se brániti s největší silou. (Posl. Horpynka [německy]: Vy jste přesvědčen, že mírová smlouva může se změniti jenom válkou?) Nikoliv, já myslím, že mírová smlouva je změnitelná také dohodou, ale myslíte-li, že bychom mohli dobrovolně a dohodou při stoupiti na to, aby se usadil legální nástupce Habsburků v Maďarsku a aby následkem toho byly otevřeny všechny brány agitaci všech našich nepřátel na Slovensku ve jménu sv. Štěpána a svatoštěpánské koruny, ve jménu apoštolského krále uherského, náramně se mýlíte. My chceme dělati všechnu politiku, ale doufám, že sebevražednou politiku dělati nebudeme. (Souhlas.) Tak jsou ty věci. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Je pravda, že jsme uhájili zákon, ale prosím, abychom to zase nepřeceňovali. My se přece jen zavazujeme, kolik pustíme ze záboru. My přece jen děláme jistý závazek vůči cizině na základě svého suverenního vnitřního zákona. My říkáme, že je to 100.000 jiter, a při té příležitosti musím také já říci, že byl skutečně čas, že do Paříže přišli zástupci pozemkového úřadu, že tam byl dr Voženílek a že jsme mohli následkem toho o těchto věcech jednati - ne tak jako v Haagu, kde se vlastně nic nevědělo, nýbrž na základě přesných dat. V této příčině přece jen jsme dopadli - ačkoli teoreticky je to nesprávné - prakticky tak, že toho nemusíme litovati. Práce pozemkového úřadu, dr Voženílka a jeho pomocníků jistě byla velmi prospěšná a my nemůžeme, než schváliti (Výkřiky komunistických poslanců.), že pan ministr zahraničních záležitostí konečně si tyto znalce vzal s sebou. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Poněvadž tam bylo také možno ukázati, jak se provádí naše pozemková reforma, doufám, že přece to trochu pomohlo, aby příkré úsudky, které jsou proti nám z pozemkové reformy, byly poněkud zmírněny. Nebudou sice od straněny, ale přece jen snad trochu zmírněny, a to pro naše posouzení v zahraničí je velmi důležité.

Co se týče fondu B, řekl bych, že je to jistě pro nás úlevou. Ale to, co dělá pan ministr zahraničních záležitostí, že si těch 33,333.333 zl. korun, které my dostáváme, totiž 1/3 ze 100,000.000 zl. korun, prostě připočítává jako aktivum, které jsme získali (Výkřiky komunistických poslanců.), myslím, že to je tak trochu psaní tlustou křídou. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Myslím, že kol. prof. Kafka měl včera pravdu, když o tom mluvil, a to proto, že my ještě dobře nevíme, jak dopadnou ty procesy, zdali bude všech těch 33 mil. zl. korun potřebí, aby bylo kryto to, k čemu budeme odsouzeni, neboť už v samém textu dohody je řečeno, že přebytek by přišel nazpět velmocem, které tento fond alimentují. Zajímavo je, že pan ministr zahraničních záležitosti přerušil kol. Kafku a řekl, že mu vypočítá, že to ani nestačí. To by bylo zlé, poněvadž na rozdíl od fondu A, kde nedostatek mají platiti velmoci, nedostatek fondu B platíme my. To by bylo jisté minus, ke kterému se takto pan ministr zahraničních záležitostí přiznati nechtěl. To bylo jenom "im Eifer des Gefechtes." Ale je to jistě zajímavé.

V této příčině myslím, že to jest jenom garancie, ale že by to bylo dnes velmi pochybné, považovati to za plus toho, co jsme v Paříži vlastně vydělali.

Pan ministr zahraničních záležitostí vůbec, kde co může, shrabává, aby našel aktivum proti tomu našemu liberačnímu poplatku. On také výnos arbitrážních soudů 50 mil. počítá za aktivum. Já se musím přiznati, že jsem dosud myslil, že arbitrážní soudy se musejí platiti. Kdybychom byli odsouzeni, musíme je platiti, o tom není pochybností. Že Maďarsko říkalo, že my je platíme tím, že platíme 10 a 13,5 milionů, to jest jiná otázka. Pan ministr zahraničních záležitostí říká, že si vynutili, že je budou platiti Maďaři extra. Já se musím přiznati, že v tomto ohledu bych se velmi divil, kdyby to mělo býti jinak. Budiž, jestli to aktivum je, je to aktivum, ale aby z něho byla udělána zvláštní položka, na kterou bychom musili takovým způsobem dávati důraz, o tom pochybuji.

Já uznávám velmi rád, a to je jistě velmi milé plus Dohody, že bylo konečně rozhodnuto, že nadace budou rozděleny teritoriálně. Jde tu zejména o tu velkolepou nadaci Pálffyovu, jejíž statky leží hlavně na slovenském teritoriu. V tom ohledu byl opravdu učiněn konec sporům a to, co je na našem území, zůstane této nadaci, zrovna tak jako jim. Ovšem nesmíme zapomenouti, že tento teritoriální princip byl smíšen s personálním principem již ve čl. 49 trianonské smlouvy, kde se řeklo: když jsou jisté rodinné a podobné odkazy a nadace, mají oprávněnci, poživatelé těchto nadací, kteří žijí na teritoriu nástupnických států, právo, aby jejich požitek dostal nástupnický stát a oni dostali od něho to, co by od Maďarska dostali. Tento princip byl již do jisté míry v trianonské smlouvě uznán, ale přiznávám, že je to dobře, že bylo jasně a určitě řečeno, že pro nadaci platí teritoriální princip. Pan ministr zahraničních záležitostí počítá jeho cenu na 172 milionů. Ovšem tu garancii, o které jsem mluvil, těch 33 mil. zl. korun, přepočítává na 232 mil. Kč.

Myslím, že je teď ještě potřebí, abych poněkud blíže se podíval na detailní, jak říká pan ministr zahraničních záležitostí, vypočítávání všeho toho, co jsme dostali. On mně odpustí, když budu opakovati, co jsem řekl, že tam, kde jde o to, co jsme my získali, užívá, jak jsem řekl, velmi tlusté křídy, a tam, kde máme platiti, je ta křída tak tenká, že myslím, že se přelomí.

Především slyšíme, že jsme byli osvobozeni od platů za statky, a pan ministr říká, že je to 26.445 mil. Kč. A říká, že je to ocenění anglofrancouzské komise. Já bych již a priori řekl, že považuji za velký nedostatek, že jsme nedostali tady to oceňování anglofrancouzské komise, poněvadž by bylo přece jenom interesantní, abychom se na to podívali blíže. Já pro svou osobu bych jenom řekl, že o této výši vůbec mohlo býti mluveno před lety, tenkráte, když se ještě povinnost Německa stanovila pověstnými 132 miliardami a kdy náš zástupce v Paříži dr Osuský opravdu měl nadlidskou práci, aby podryl základy této evaluace anglofrancouzské komise. Ta vůbec byla, řekl bych, velmi štědrá ve vyměřování toho, co jsou nástupnické státy povinny. Ona vyměřila Polsku, nikoli jak říká kol. Stříbrný 41 miliard, nýbrž 21.5 miliard, Jugoslavii 12.900 mil., Rumunsku 7.200 milionů a Italii 5.730 milionů. Když to spočítáte dohromady a vezmete k tomu ještě Rakousko-Uhersko, nepředstavujete si, jakou ohromnou, přímo nebetyčnou cenu měly státní statky v Rakousko-Uhersku! To jsou skutečně takové cifry, které mohou vzbuditi jen úžas, že mohly býti napsány. Co jsme za to dostali? Dostali jsme za to dráhy u nás, zestátněné dráhy, které všecky již mají jistě více než 50 let provozu, jichž materiál zcela přirozeně vyžaduje obnovy atd. Když si vzpomenete, zač koupila vláda Buštěhradskou - a Ústecko-Teplickou dráhu - a musím říci, že to byl kol. Stříbrný a Šrámek, kteří to provedli - musí se každý zastaviti před touto cifrou, poněvadž ty státní statky, které tu ještě jsou, nemohou býti něčím takovým.

Myslím, že to byly cifry, které nás nemusily lekati, že bychom je kdy museli platiti, ale tenkráte, když jsme konečně došli k tomu jak to Snowden řekl - že vůbec není pomyšlení, aby to někdo mohl platiti, se to tedy všem škrtlo, poněvadž se vidělo, že je to úžasná nespravedlnost, aby bylo žádáno od států, co jim po přirozeném právu patří jako statky, a na druhé straně to, co z peněz poplatnictva vystavěly a nač platily 50 roků dluhy, a ty dluhy musí ještě přejímati. Já nevím - kol. Stříbrný říká, že zde jsou počítány v papírech, kdežto se má těch 5 miliard počítati ve zlatě - co odpočítává pan ministr, já jsem ten účet neviděl, ale když to všecko spočítáme, co musíme nésti, musíme říci, že to byla čísla, kterých nelze bráti seriosně. To musilo jednou pryč; když se začalo slevovati Německu, když se 132 miliard se došlo na 35 miliard, nebylo možné, aby nástupnické státy, a mezi nimi vítězné státy, byly takovým způsobem odsouzeny. To přece musil každý věděti; ale dělati z toho neobyčejnou zásluhu, že se to podařilo, bylo, myslím, více než zbytečné, to neměl pan ministr zahraničí vůbec dělati. Bylo by to něčím horentním, kdyby to byl neuhájil, ale že to uhájil, nebylo jeho zásluhou, jako ne zásluhou všech ostatních států, nýbrž zásluhou celého vývoje politiky, kterou vidíme od konference, která usnesla těch 132 miliard, kde přišlo potom Locarno, Thierry a to ostatní, kde se celá poválečná nálada převrátila v opak a následkem toho všechny povinnosti, které vyplývaly z války, musily býti sníženy.

To není zásluhou ani jednoho, ani druhého, nýbrž zásluhou evropského vývoje věcí, který přirozeně vedl k tomu, že všecky ty věci musily býti odstraněny. Ovšem při tom zůstalo nám, že my jsme byli jediní, kteří jsme musili platiti, a tu pan ministr zahraničních záležitostí sám se velmi ochotně chápe, jak jsem to řekl ve své řeči o Haagu, kuriosního rozpočtu pana ministra financí, že máme platiti nikoli 2.900 mil., nýbrž jenom 1.180 mil. To je tím famosním počítáním úroků na úroky. Musím říci, že tomu nerozumím. Buď bychom si to musili vypůjčiti a zaplatiti najednou, pak musíme z toho věčně platiti úroky, nebo bychom to dali z hotovosti, a pak bychom ztratili úrok, který by mohly tyto hotovosti nésti. Tedy, jak sem může přijíti s takovými ciframi, tomu - upřímně řečeno - já se svými malými matematickými schopnostmi nerozumím. Ovšem ono to vypadá hezky, poněvadž se nám může vypočítati, že na tom vlastně vyděláváme, poněvadž dostáváme více, než je ten 1.100 milionů. To se spočítá. 2.900,000.000, resp. 3 miliardy se počítají trochu hůře. To je jistý kumšt, který může býti, ale v exposé p. ministra zahraničních záležitostí nemá zrovna nejlepší umístění.

On počítá vůbec velmi důkladně. Za statky v Hlučínsku, kterých nemůže býti tak mnoho, za staré lodi na Dunaji a Labi, o kterých všichni znalci říkají, že nejsou k ničemu, jak jsme si je vybrali, a za staré vagony počítá 190 milionů! To je velmi důkladně počítáno. Za tu garancii, o které jsem mluvil, z fondu B počítá 26 milionů a za arbitrážní rozsudky 50 milionů, za nadace 172 miliony, takže jsme prý získali 664 miliony. To myslí, že je vlastně kompensace za to, že jsme musili platiti osvobozovací poplatek. Ovšem p. ministr zahraničních záležitostí nám také sděluje podrobnost, o které jsme dříve nebyli zpraveni, o jednání s Francií a Italií stran dluhů. Říká, že jsme povinni velikým díkem Francii a Italii, že byl náš původní dluh zmenšen, že nám nebyl počítán ani tak draho, jako, bohužel, americký, kde jsme prestižně platili více, než bylo zapotřebí, a že se nám to nepočítalo ani ve zlatě, ani v kursu, který tenkráte měly peníze, když nám to bylo dáno. Když se na to podíváme, vidíme, že na př. ve francouzském dluhu je také 378 milionů franků na sibiřské vojsko. Myslím opravdu, že to je položka, o které bychom byli raději nevěděli. V tom nevidím žádnou zvláštní zásluhu těchto mocí, ačkoliv jsem jim také vděčen a snad vděčnější za všechno, co pro nás udělaly, ale mohlo to býti jinak. Mohly od nás žádati všechno, když se dostalo zejména Italii od Ameriky a Anglie takového ohromného snížení, Francii od Anglie - ne tak od Ameriky, kde měla Francie velmi nešikovné vyjednavače. Ale myslím, že můžeme se také na to dívati, jak Anglie posuzuje Baldwina za to, co ujednal v Americe, a jak přísně byl posuzován, že Americe tak mnoho koncedoval. Bylo možné, když všechny tyto státy musely žádati, aby jim bylo sleveno, aby neslevily nám? Myslím, že to přece bylo naprosto nemyslitelné, poněvadž by to bylo něco takového, co by tolik odporovalo celému duchu jednání, které již bylo, že by to bylo neudržitelné. Jsme vděčni za to, co nám oba státy slevily, ale musím říci, že nemáme žádné příčiny, abychom to více vychvalovali, než je zapotřebí.

Tedy když vezmu všecko, co vypočítával p. ministr zahraničních záležitostí skoro jako aktivum proti našemu liberačnímu poplatku, musím přece jen říci, že podle nejobyčejnější matematiky to nedochází těch skoro 3 miliard, ke kterým jsme se zavázali, a že jsou za tím věci, které nemůžeme tak vysoko počítati, a že, upřímně řečeno, všechno to nedá se počítati jen ciframi, nýbrž že to má jen jistý symptomatický politický význam, jak jsme odešli z těchto konferencí a nic více. To nikdo nezamluví a nikdo to nemůže zapříti, že jsme my z těch nástupnických států jediní povinni platiti liberační poplatek. Chci býti spravedlivý a říci: na našem teritoriu nebylo nepřátel, nebylo to jako v Polsku, Rumunsku a v Srbsku. To je všechno pravda. Já v této příčině nemohu býti neobjektivním, ale přece, když vidíme, co platí druzí, zejména že to Rakousko, které nese, řekl bych, dohromady polovinu viny na válce stejnoměrně s Maďarskem, a to Maďarsko platí méně než my, musím upřímně říci, že je to přece jen něco, co nevybízí, abychom na to pěli dithyramby, jako to činil pan ministr zahraničních věcí a řečník strany národně socialistické. My jsme vděčni za to, co se konečně v Paříži stalo, že máme s krku ty odporné hádky o pozemkovou reformu, že máme s krku ty jisté starosti o nadace, že i ty arbitrážní věci budou konečně zaplaceny, ale nejsme docela spokojeni, že ty bolševické škody, které měli u nás chudí lidé na Slovensku, jsme ponechali k hájení jim samým, že nebylo Maďarsko přinuceno, aby to zaplatilo našemu státu a stát aby to vyplácel. To, myslím, že není to, co by nás mohlo potěšiti.

A pak řeknu, že máme ještě jednu otázku, která je velice pochybná a velice pendentní, to jest otázka arcivévodských statků, od kterých závisí zase ta garancie ve fondu B. Po mém soudu podle našeho vnitřního zákonodárství i podle smluv arcivévodové jsou naprosto v neprávu a nesmějí dostat žádné náhrady ani z fondu B prostřednictvím pozemkového úřadu. To je po mém soudu naprosto jasné. My nemůžeme býti trestáni za to, že se neshoduje text anglický, který je původní, poněvadž Angličané psali smlouvu, se špatným překladem francouzským, který je konečně také zákonný, autentický, my za to nemůžeme platit. To, co myslil ten, kdo smlouvu dělal, je jasně řečeno v anglickém textu a podle toho arcivévodové to musejí prohrát. Myslím, že by to bylo přece jen podivné, kdyby z fondu B, na který máme my jisté právo jako na garancii, byl placen za své statky arcivévoda Bedřich, který byl hlavním velitelem rakouskouherské armády ve válce a který byl ten, který se nejvíce zasazoval, aby čeští velezrádci také skutečně byli pověšeni. Jestli za to má býti odměněn, musím říci, že to vypadá divně.

A tu přicházím na konci k několika slovům o zahraniční politice, o které jsem nechtěl mluviti, ale přece jen jsem povinen odpověděti něčím na to, co zde bylo řečeno p. dr Stránským. Pan dr Stránský s velkou oblibou citoval z Clemenceaua jeho pasus o Evropě práva a o míru práva. Jistě není nikdo, myslím, kdo by byl vděčnějším Clemenceauovi za to, co učinil pro nás. Já jsem byl ten, který s ním měl nejvíce co jednat na mírové konferenci, a musím říci, že Clemenceau byl k nám vždy tak ochotný a tak nakloněn, že by bylo největší nevděčností, kdybychom ho nevzpomínali s upřímným díkem za všechno, co udělal. Ale myslím, že by bylo lépe, kdyby jeho poslední spis nebyl napsán. To je ostatně úsudek všech Francouzů, kteří se objektivně na věci dívají, že nebylo potřebí, aby jakýmkoli snižováním d'un part et d'autre, s jedné i s druhé strany, byla zmenšena ta, řekl bych, posvátná úcta, kterou mají všichni Francouzi k těm, kteří zachránili Francii, k Fochovi a ke Clemenceauovi. Clemenceau ve své knize nemůže zapříti svůj temperament, a bylo by dobře, abychom si přečetli onu partii, kde mluví o Evropě práva. Myslím, že málokdy ve svém životě byl tak nespravedlivý, jako tam. V něm se probudilo - a je to zvláštní vlastnost stáří, že se vrací ke svému mládí - to, čím žil ve svém mládí, vlastně celý svůj mladý a mužný život, v té úžasné polonofilii, která byla tenkrát mezi francouzskými radikály něčím, co se rozumělo samo sebou. Jeden velmi duchaplný Francouz mně řekl: Clemenceau nikdy nepřestal býti stejným jako Floquet, když pozdravil ruského cara Alexandra II. v Paříži: "Vive la Pologne, Monsieur!" To bylo to, co Clemenceau vždy měl v sobě. A je-li dovolena také jedna reminiscence z toho, co bylo v Paříži, řeknu toto: Když byl veliký spor o Těšín, přinesl jsem jednou Clemenceauovi brožurku německy psanou, s portrétem Pilsudského, ve které bylo řečeno: "Osud Polský je nerozlučně spojen s osudem centrálních mocností." Ukázal jsem mu tuto brožuru, a tu Clemenceau, který byl ke mně vždy tak hodný a tak laskav, v té chvíli se obrátil, a viděl jsem, že to pociťuje velmi trpce, že jsem mu zrovna tuto věc ukázal, ačkoli jinak stran přátel a nepřátel byl velmi objektivní a své Boches nenáviděl tak, jak jen je bylo možno nenávidět.

Tedy to v něm bylo a nyní to, co v něm mluví, to je ta stará polonofilie, která se v něm zase, když odešel z praktické politiky, vzbudila. On tam říká, že Francie dávala Rusku peníze na vojenské parády - jak nám citoval pan dr Stránský. Musím říci, že bez těch peněz a vojenských parád a bez toho sebeobětování Ruska - tím, že veliký kníže Nikolaj Nikolajevič poručil, aby se pomohlo Francouzům, když Němci vtrhli do Belgie a jedné pevnosti za druhou dobývali a kdy byla ohrožena Paříž, aby se šlo kupředu, aby se využitkovalo vítězství nad německými gardami u Gumbinen, bez trenu, bez záloh, jen kupředu, kupředu - nebyla by válka skončila tak, jak skončila. Myslím, že špatně se odměňuje Clemenceau tomu Rusku a Nikolaji Nikolajeviči, který tím udělal jednu z hlavních příčin prohry Ruska, poněvadž to bylo u Tannenbergu, kde následkem kvapného pochodu Rusové ztratili své nejlepší armády, Petrohradský vojenský okruh a jeden sibiřský, své nejlepší poddůstojníky, kteří byli páteří armády a kdy takovým způsobem, jak víte, umožnili Francii vítězství na Marně, čili vítězství Spojenců, jak to říkají všichni strategové, kteří píší o vojenských událostech. Na to Clemenceau zapomněl, když to psal, což byla skutečně těžká nevděčnost vůči carovi, který do poslední chvíle byl tak věrný Francii a který mohl zachrániti život svůj a své rodiny, kdyby byl podepsal separátní mír s Německem.

Říká-li Clemenceau dokonce, že národové, jejichž osvobození oni potom vzali za cíl války, by to nebyli snesli, aby byli ve společnosti carově, myslím, že říká něco, co říci neměl. Ani Srbům, ani nám, ani Polákům by nepřekážel car, kdybychom byli svobodni, ale naopak dívali bychom se jinak do budoucnosti než dnes. To však je pro něho něco, co jeho starý radikalismus nesnese. Proto mluví-li o Evropě míru, práva, nezapomeňme, že on o tom začal mluviti teprve tenkráte, když mu americký senát roztrhal garanční pakt Francie, který mu zaručoval bezpečnost a který podepsal Wilson a Lloyd George a za který se vzdala Francie Porýní. Teprve potom, když to bylo roztrháno, byla to ta Evropa práva, mír práva atd. To všechno tedy není tak. Vím, že jsou jisté mezinárodní solidarity, které já jistě vysoko cením, jako solidarita ve věcech sociálních, kterou pokládám za jednu z největších věcí ženevského Svazu Národů, když snad dojdeme k jistým hospodářským dohodám, ale nemysleme si, že jsme touto solidaritou evropských národů ve Společnosti Národů odstranili nebezpečí válek, které nám hrozí; to bychom neměli bráti za základ své politiky.