Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Roudnický, dr Lukavský, Stivín, Taub.

Zapisovatelé: dr inž. Toušek, de Witte.

201 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Udržal; ministři dr Beneš, Bradáč, inž. Dostálek, dr Engliš, dr Franke, dr Matoušek, dr Meissner, Mlčoch, dr Slávik, dr Šrámek, dr Viškovský.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci dr Mikyška, dr Záděra.

Předseda (zvoní): Zahajuji 55. schůzi poslanecké sněmovny.

Ze senátu došlo sdělení. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

Předseda senátu sdělil přípisem ze dne 26. května 1930 k tisku 193 sen., že senát projednal ve 38. a 40. schůzi dne 20. a 26. května 1930 a přijal osnovu zákona o úprave verejných kníh o nemovitostiach v zemi Slovenskej a Podkarpatoruskej, prevzatých od cudzich súdov (úradov).

Předseda: Došly dotazy. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

Dotazy:

posl. Vaculíka a druhů ministru pošt a telegrafů o výstavbě nové budovy pro poštovní úřad v Karvinné (č. D 249-III),

posl. Sladkého ministru pošt a telegrafů o urychlení výstavby poštovní budovy v Karvinné (č. D 250-III).

Předseda: Přikazuji výboru ústavně-právnímu:

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

486. Usnesení senátu k vládnímu návrhu zákona o úpravě veřejných knih o nemovitostech v zemi Slovenské a Podkarpatoruské, převzatých od cizích soudů (úřadů).

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. a) Zpráva výborů zahraničního a rozpočtového o vládním návrhu (tisk 441), jímž se předkládají Národnímu shromáždění Dohody a Ujednání podepsané dne 20. ledna 1930 v Haagu (tisk 466).

b) Zpráva výborů zahraničního a rozpočtového o vládním návrhu (tisk 442), jímž se předkládají Národnímu shromáždění Dohody o závazcích vyplývajících z mírové smlouvy Trianonské podepsané dne 28. dubna 1930 v Paříži a Ujednání je doplňující (tisk 467).

c) Rozprava o prohlášení ministra zahraničních věcí, učiněném v 50. schůzi posl. sněmovny dne 20. května 1930.

Budeme pokračovati ve sloučené rozpravě, započaté v 53. schůzi sněmovny dne 26. května 1930.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" posl. K. Procházka; na straně "pro" posl. dr. Kramář.

Dávám slovo panu posl. K. Procházkovi.

Posl. K. Procházka: Dochází-li ještě po podepsání haagských a pařížských úmluv k debatě, děje se tak proto, aby bouře odporu pracujícího lidu, která propuká spontánně proti haagským a pařížským úmluvám jako doplnění plánu hladu, fašismu a války, byla svedena do parlamentního kanálu, kam sociálfašisté každý odpor proti dnešnímu režimu svádějí, aby hlas té ohromné masy pracujících, která světovou válku zaplatila krví a životy a která má vedle reparačních poplatků, jdoucích do závratných sum, dopláceti znovu krví a životy ve válce proti Sovětskému svazu.

Vedle karabáče, který už doléhá na pracující třídu, pomocí celních přirážek, živočišných cel, zdražení masa, zdražení piva, zdražení jízdních lístků zvýšeným nájemným, gentským systémem prohloubila se ještě více propast hladu a bídy v řadách pracující třídy. Tento hlad a bídu chcete řešit zvýšeným vyssáváním k úhradě úmluv, které se tu projednávají a podle kterých máte dostatek prostředků pro maďarské magnáty a arciknížata vedle velkého pozemkového majetku, který je doplňován ještě finanční podporou. Pro maďarské magnáty a arciknížata máte peněz dosti, pro nezaměstnané máte jen pendreky, četnické bajonety a kriminály.

Stavíte paláce, pohádkové residence, co naproti tomu strháváte chudým kolonistům střechy nad hlavou. Po pražských kolonistech dochází plánovitě na další. V Kladně z nařízení sociálfašisticko-likvidátorského bloku na radnici mělo dojít v pondělí, den po vašem Dnu matek za asistence 20 četníků k vyházení 35 rodin z baráků, patřících Poldině Huti. Ohrožení nájemníci rázem vycítili, kdo jest jejich ochránce. Naším zasažením bylo docíleno okamžitého odvolání 20 policistů, kteří již počali vyklizovati byty, ačkoliv v jednom ležel na lůžku 80letý nemocný dělník. Dělnictvo by s radostí opustilo tyto boudy, které jsou líhní nemocí, hmyzu a krys. Vaši psi na Vořechovce a ve vašich zbyťácích bydlí lépe než tito chudáci a jich děti.

Není pravda, co psal do "Českého Slova" redaktor Ježek, že jsou si chudáci svého stavu vinni sami a že největší část z nich patří do řad nepolepšitelných individuí a ztracených existencí. Jako přímý svědek musím proti tomuto zostouzení proletariátu prohlásit, že ve všech bytech je podle možnosti dbáno na čistotu a že se obyvatelé snaží aspoň lepenkovým papírem zatlouci díry, kterými jim teče voda na nábytek a do postelí. Mnohé ženy mi ukázaly, jak nemohou jich rodiny celé noci spáti, protože jim do baráků prší. V těchto koloniích jsou drastické případy bydlení dvou až třech rodin pohromadě v jediném bytě při počtu 8 až 10 osob. Jde z větší části o vdovy s 20 Kč měsíční pense a o nezaměstnané dělníky, vyhnané racionalisací ze šachet a fabrik. V jedné rodině, kde je 8 dětí, a muž 1/2 roku bez zaměstnání, šla žena s nůší vybírati na haldu odpadky uhlí, byla však chycena policií, nůše jí odebrána a za to, že se starala, jak zatopiti svým dětem, je soudně stíhána a čeká ji kriminál. Je tam viděti také nejlíp odraz starobního a sociálního pojištění, podle vámi vypracovaného receptu: pensisté a vdovy žijí tam s 20 Kč měsíční podporou.

Na léčení této krise máte jediný prostředek, a tím je pendrek. A co očekává ty, kteří se staví proti zlořádům, nebo se chudáků zastanou? Celé stovky našich soudruhů jsou tahány do kriminálů, aby jim bylo znemožněno poukázati na zhoubné následky vaší třídní politiky. Pan ministr se stará, aby se do tisku dostalo málo zpráv o poměrech v těchto kriminálech. Vám nestačí, že jsou vězni isolováni od svého prostředí a rodin, znemožňováno jim zaměstnání, ale dokonce mstíte se jim ještě tím, že je vystavujete fysickému strádání a mnohdy i bití v kobkách, podobajících se středověkým mučírnám. Váš tisk oznámil před časem, že jsou ustaveny pro každou věznici vězeňské komise, ovšem že jen ze zástupců protidělnických stran, které prý budou provádět kontrolu. To dokazuje, že kontrola ta se nebude starat o práva, jež patří vězňům politickým, nýbrž bude dohlížet, aby se snad některému proletáři benevolencí vězeňských dozorců či úředníků nevedlo lépe než podvodníkům @a la Groh, Svátek, Novák atd. a vyděračů, jako je váš kolega Dvořák. Kdo zná nenávist Dyků, Vojty Beneše, Lukavského proti komunistům, ví, co komunisty, držené v kriminálech, od nich očekává.

Zatím co váš kolega Dvořák sedí v pokojově zařízené světnici a požívá všech možných výhod, před květnem byla v kladenském kriminále řada našich soudruhů a ten kriminál vypadá takto: podzemní, vlhký a tmavý tak, že z jedné strany cely jsou vidět u druhé zdi jen šeré obrysy vězně. Slamníky jsou už léta nevyměňovány, deky z hrubé pytloviny, jaká se dává na chmel. Celá věznice je zamořena hmyzem. Péče o politické vězně vypadá v praxi tak, že na př. náš redaktor "Svobody" byl dán do cely t. zv. vandalky, v níž za chvíli, třebaže držel instinktivně nohy na trnoži sedadla a jen ruku na okamžik na zkoušku vložil do pelechu, kde měl spáti, byl plný hmyzu. O této cele prohlásil jiný zkušený vězeň: "Ještě štěstí, že jsou tady krysy, jinak by tu byli i hadi." V sousední cele spolu s jednou naší soudružkou byla jistá žena, jménem Ryšavá, proto, že její školou povinné dítě prodávalo bačkory v zimě, kdy měly bídu. Tato žena žádala odklad trestu, nebylo jí však vyhověno. Nastoupila proto i s maličkým dítětem, na které dostává jednou denně hrnec vody na umytí v umyvadle, velkém asi jako kavárenský podnos, takže když myla dítěti hlavu, přečnívaly mu nohy a opačně. Také dostávala pro dítě a pro sebe denně 1/2 litru syrového mléka. V 8 dnech dostala je 3krát zkysané. Dítě bylo celou dobu modré zimou, protože se v celách netopí. Rovněž se tam ani ve dne ani v noci nesvítí, takže po delší době vychází vězeň poloslepý, s řadou nemocí, revmatismem počínaje. K charakteristice připomínám, že dítě Ryšavé bylo narozeno 7. března a dostalo proto od Českého Slova dukát a matka očekávala od Masaryka ještě další present. Zatím se jí i s dítětem dostalo něčeho jiného. Připomínám, že je to její 14. dítě a že jich měla 18. Kdybyste komedii se dnem matek mysleli vážně, musela by ta žena jít na prvém místě. Za nynější péče o matky a dítě bylo jen dobře, že akce byla pod vaším protektorátem a dirigovala ji Alice Masaryková.

K doplnění popisu kladenského kriminálu dodávám, že vězňové mohou choditi na procházku na dvorek asi 5×8 m velký, kde v jednom rohu je hnojiště a ve druhém dozorcův záchod, ovšem bez kanalisace. V poslední době vězňové už vůbec nejsou pouštěni ven a jsou vyhnáni na chvíli denně jen do podzemní chodby před celami, jejíž okna se otvírají pouze před příchodem nějakého p. rady. Prohlídka p. radou je vždy ovšem odbyta za několik minut a všechny stížnosti jsou marné, jde-li o politické vězně.

Dalším charakteristickým obrázkem vaší péče o dítě je případ berounský. V pátek 16. května šly děti v Berouně vybírati ke svým známým příspěvky na zájezd dětí do Halle. Dvě z nich zašly též do prodejny pražské uzenářské společnosti agrární "Zemky", kde jim prodavačka po vysvětlení, co chtějí, řekla: "Počkejte, já vám dám buřty!" Šla do kuchyně a odtud telefonovala na četnickou stanici. Když děti vyšly, byly zadrženy strážníkem a odvedeny na strážnici, kde na nich bylo vyzvídáno, kdo jim sběrací listiny dal. Děti řekly, že nevědí, kdo jim listinu dal, že to byl cizí člověk u dělnického domu v Berouně. Na to je tam strážník vedl a žádal, aby mu toho člověka ukázaly. Děti ze strachu ukázaly na soudr. Štádlera, který jim listiny vůbec nedával. Nato byla sběrací listina i s částkou 57 Kč zabavena a soudr. Štádler vyslýchán na četnické stanici. V pondělí a úterý na to vtrhli četníci do školy a vyšetřovali děti tímto způsobem: Četník dal si vyvolati žáka na chodbu a ptal se ho, kdo mu dal sběrací listinu. Když chlapec řekl, že neví, hrozil mu četník: "Přiznej se, jinak budeš zavřen a dostaneš dvojku z mravů." Když ani potom se chlapec nepřiznal, četník na něj napřáhl a hrozil mu tresty. Vznikl takový rámus, že i učitelky šly se dívat, co se děje. Když matka vyslýchaného dítěte byla ve škole protestovat proti podobnému hrubému jednání, nenašla vůbec zastání.

A stejným způsobem jako s matkami a dětmi proletářů jednáte s dělníky v továrnách a dílnách, jimž upíráte nejprimitivnější práva, v prvé řadě právo na čtení vlastního listu. Všechny komunistické časopisy vůbec a každý časopis, který se odváží napsat jediné slovo pravdy o poměrech v této zemi censorské tužky, propadá nejbezohlednější konfiskaci.

Leč nedosti na tom: Censorská drzost nezastavuje se ani před interpelacemi podanými v tomto domě a podle vašich zákonů imunisovanými. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 33 této těsnopisecké zprávy.]

Předseda (zvoní): Žádám pana řečníka, aby neužíval urážlivých slov.

Posl. K. Procházka (pokračuje): [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Přináším malou charakteristickou ukázku této prakse. Časopis "Signál" přinesl článek o censuře filmu "Generální linie", který byl na několika místech zkonfiskován. Podali jsme v této věci interpelaci, která byla potom otištěna v "Signálu". Censor zabavil při tom všechny nejen dříve konfiskované části, nýbrž i kus interpelace, takže jeho zákrok vypadá takto: Země koruny svatováclavské i svatoštěpánské jsou zeměmi censorské tužky, pendreku, pušky a bajonetu, ale bratři Rusíni a Slováci byli po "1000letém maďarském jhu a útlaku" osvobozeni. Právě proto nepřijde "Generální linie" stejně jako svého času "Potěmkin" a řada jiných sovětských filmů do svatoštěpánských kin, neboť existuje jeden jednotný, nedělitelný stát československý. Jen se, občane, pokus porušiti ústavu, to jen pan censor neporušuje. Československo má dvě státní hymny a Československo má také dvojí rozlišování: pro osvobozené Čechy, Moravu a Slezsko a pro osvobozené Slovensko a Zakarpatsko. Jenom se však, občane, odvaž napsati: "Česko Slovensko". Censura je příliš opatrná i na tyhle pomlčky. Potud prvá censura. Druhá sebrala i tuto část interpelace: "Jelikož v celku a souvislosti s ostatním materiálem v úvodníku sneseném nejde o nic jiného, než o oprávněnou kritiku čsl. censury tiskové, pokládáme konfiskaci za hloupě bezdůvodnou a ptáme se pana ministra vnitra: Je mu známo takové konfiskování každého vtipného odstavce článku, který přesahuje úřední rozum censora?" Základní tvrzení tohoto článku plně a opětně potvrdila censura. Slovensko je kolonie, o tom není pochyby. Zásluhou censury je, že to ukazuje makavě, ale co záleží na tom censuře, když je věc pro každého člověka jasná. Na Slovensku hraje stát úlohu chůvy, považuje Slováky buď za koloniální tuzemce nebo méněcenný kulturní element. Od Čatce začíná země jiného práva. A tato země končí Zakarpatskou Ukrajinou, kde nevládne již žádné právo, kde je prostě, jak to řekli četníci ve Velkém Bočkově, rumunština. Le Corbusier prý prohlásil o Slovácích, dívaje se na film Plickův "Za slovenským lidem": "Vždyť jsou to Negři ve střední Evropě". Podobné názory má asi československá censura i ministr školství, který je sám Slovák, neboť už i ten president republiky papouškuje o primátu Smetanově. Tato slova prošla doslovně "Národním Osvobozením" ze dne 18. května t. r., ale to ovšem nevadí, aby byla zkonfiskována v "Signálu". My tomu všemu ovšem dobře rozumíme, nás běsnění censury nezalekne a my můžeme říci: Pod prapory komunistické internacionály, pod prapory komunistické strany Československa, pod prapory rudé odborové Internacionály k vítězství! Mladý dělníku a dělnice! Ty, který jsi hlavní pákou v chodu továren, dolů a velkostatků, který svými mozoly a svým potem splácíš milionovou daň svým zaměstnavatelům a jejich státu, jsi nejvíce vyssávanou bytostí. Po celotýdenní dřině, po šíleném honění mistry a dozorci, kteří nehledí, zda přijdeš k úrazu nebo zmrzačení, či zda zaplatíš šílené tempo životem, odbývá tě zaměstnavatel almužnou, která tě přinucuje k živoření nebo k pozvolnému vyhladovování, nestačí však k životu. Po desítkách a stovkách jsi vyhazován ze závodů a zůstáváš bez jakékoli podpory. Nemáš na závodě žádných práv, nemáš zástupců v závodním výboru nebo radě, nemáš důvěrníků mládeže. Jsi jedinou oporou čsl. armády a buržoasie, která ti chystá novou krvavou lázeň. Máš klásti svůj život v boji za zisky, které jsi vydřel svému zaměstnavateli, proti svým bratřím, dělníkům Sovětského svazu. Sociálfašistické odborové organisace a jejich zástupci v závodních výborech a radách až po dnešní sociálfašistickou vládu ženou tě dnes v šílené pracovní tempo, aby tě zítra hnali na válečná jatka. Nemáš sice buržoasií a sociálfašisty uznávaných práv, máš však svou sílu. Prokázal jsi, že dovedeš klásti největší oběti pro vítězný boj dělnické třídy. Ty jsi šel v severočeské stávce se zaťatou pěstí a obnaženou hrudí proti četnickým bajonetům. Ty jsi v Dol. Rychnově a Oloví dobýval ve stávce v prvých řadách práva dělníků na ulice, ty jsi v Rymářově, v Šumperku a ve všech stávkách a bojích stál v prvých řadách. Ty jsi vedl 6. března boj o ulici, demonstroval jsi 1. května s revolučním proletariátem za své požadavky. Dokázal jsi i svůj život klásti za vítězství dělnické třídy a buržoasie a sociálfašistická vláda připravila ti krvavý Radotín. Ranou namířenou na srdce, chtěla zlomiti tvůj odpor. S rudou odborovou internacionálou a jejími rudými prapory šel jsi v prvých řadách do všech bojů. Dnes po 10 letech neúprosných třídních bojů vzrostla rudá odborová internacionála ve světového vůdce revolučních hospodářských bojů, dnes se obrací k tobě, aby ses stal nositelem a denním bojovníkem za práva vykořisťovaných, aby ses stal členem rudých odborů v Československu. Rudé odbory vedou dnes boj o větší skývu chleba pro tebe, aby zítra svedly boj o moc dělníků v tomto státě. V řadách rudé odborové internacionály k vítězství! K vítězství revoluční myšlenky, pod prapory revoluční strany, pod prapory komunistické internacionály. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Kramář.

Posl. dr Kramář: Slavná sněmovno! Nebudu ovšem mluviti o celkovém charakteru dohody v Paříži, a to proto, poněvadž jsem už mluvil o těchto věcech, a bylo by zbytečno, abych to, co jsem jednou řekl, opakoval.

Chci se dnes zabývati jednotlivými momenty z dohody pařížské. Řeknu docela otevřeně hned, že chci, aby všelijaké dithyramby, které slyšíme o všem tom, co se stalo v Haagu a Paříži, byly uvedeny na pravou míru. Docela objektivně chci věci posuzovati, ale nechci se zdržeti kritiky, poněvadž považuji za velké nebezpečí, abychom příliš vychvalovali své úspěchy a abychom se tak příliš dělali dlužníky velikých mocností, mezi kterými snad nemáme všude stejné přátele. Mně se zdá, že pro celou naši posici zahraniční je lépe, když to, čeho jsme dosáhli a co nikterak nechci podceňovati, budeme měřiti docela objektivně tak, aby bylo viděti, že jsme nedostali nic než své právo, že jsme dostali, co nám patřilo po smlouvě trianonské, a že vlastně ve srovnání s jinými jsme to my, kteří musíme nésti relativně největší oběti.

Očekávám ovšem, že toto mé stanovisko bude velmi přísně kritisováno panem řečníkem z národní strany sociální, který předevčírem vyvinoval zde prazvláštní teorii o věrnosti koaliční. On logicky uzavíral, když se mluví proti jednotlivým ustanovením smlouvy, že se má také proti nim hlasovati. Nevím, proč zrovna pan řečník za národní stranu sociální se zde postavil za arbitra koaliční loyálnosti. Sám snad pamatuje, že bývají někdy členové strany - a ta je přece i po našem zákonu, po našich volebních listinách něčím daleko vyšším, než je koalice - kteří dovedou býti ve straně a při tom velmi energicky mluviti, psáti a dokonce podrývat konsistenci té strany. Tedy mému svědomí bude snad touto vzpomínkou poněkud ulehčeno a nebudu se zdržovati kritiky, kterou mám za nutnou, poněvadž myslím, že my a naše strana nepovolujeme a nehlasujeme pro haagské i pro pařížské dohody proto, že je předkládá vláda, ne proto, že to je naší koaliční povinností, nýbrž proto, že je to naší povinností vůči státu, abychom, když nás k tomu nenutí docela mimořádné příčiny, takové příčiny, které by znamenaly hluboké poškození státního zájmu, nehonorovali to, co naši zástupci na mezinárodní konferenci podepsali. To je naší povinností, to uděláme, ale pro nás to nemá pranic co dělati s koaliční povinností nebo s nějakou důvěrou k jednotlivému ministru nebo něčím podobným.

Po tomto úvodu, který jsem měl, bohužel, za nutný, chci se obrátiti k jednotlivostem materie, o které dnes jednáme.

Především řekl bych několik slov o otázce ústavní, o otázce, máme-li právo žádati, aby dohody pařížské i haagské byly nám předloženy ke schválení, či stačí-li k tomu podpis hlavy státu. Pan ministr zahraničních záležitostí řekl ve své řeči, že vláda se usnesla už v dubnu, že předloží tyto smlouvy parlamentu k projednání. "Projednání" je velmi kulaté slovo, to může zrovna tak znamenati, jako vzíti exposé p. ministra zahraničních záležitostí na vědomí, a nemusí to znamenati to, co myslí ústava, totiž podrobné zkoumání a přijetí v těch obyčejných institucích parlamentu, jako se to nyní dělo.

Pan ministr zahraničních záležitostí říkal, že teprve potom, když byly vysloveny pochyby, odhodlala se vláda předložiti tyto dohody k formálnímu projevu souhlasu podle §u 64 ústavy oběma sněmovnám. A tu si musím dovoliti malou poznámku. Při té příležitosti říká něco velmi zbytečně. Jako v úvodu nás ubezpečuje docela bez příčiny, že všichni v Paříži i v Haagu pracovali celou silou pro dobro státu - myslím, že je zbytečné, aby to podškrtával sám vůdce této delegace, jelikož jsme všichni přesvědčeni, ani moment jsme nepochybovali, že činili ve prospěch státu, co dovedli a co mohli - zrovna tak zase řekl, že loyálně chce předložiti věci tyto parlamentu k projevu, ke schválení. K čemu to: loyálně? Zrovna v ústech p. ministra zahraničních záležitostí zní to docela zvláštně, vždyť je to on, který nejvíce do světa hlásá, že my jsme vzorem demokratického státu. Jestli trochu rozumím demokratismu, myslím, že základem opravdu demokratického státu je parlamentarismus a úzkostlivé zachovávání práv parlamentu nejen se strany parlamentu samého, nýbrž i se strany vlády. Myslím dojista, že stejně je potřebí respektovati všecka práva hlavy státu. Ale nemohu jinak, než říci, že není demokratické, jakýmkoliv způsobem vykládati znění ústavy ohledně práv parlamentu restriktivně, zrovna jako pro všecky, kteří jsou opravdu demokratičtí a kteří opravdu chtějí hájiti práva parlamentu, je přímo povinností, aby všecka práva parlamentu vykládali pokud možno extensivně.

Jestli se podíváme na konkretní předlohu, musíme říci, že ani té restriktivní interpretace nebylo potřebí. Nelze říci, že je to nějaká jenom novace, jak bylo řečeno. To je něco docela jiného, co máme zde před sebou. To je naprosté novum. Nesmíme zapomínat, - ne že se to jmenuje tak nebo onak, to je vedlejší - že ten tak zvaný osvobozovací příspěvek byl ve smlouvě st. germainské něčím naprosto jiným než tím, co je dneska v dohodě pařížské. Tam byl součástí jedné globální sumy, která byla rozdělena mezi všecky nástupnické státy a která měla tedy svůj zvláštní charakter - řekl bych, budiž mně to dovoleno, ne naprosto odiosní pro nás - poněvadž se stejně dotýkala Polska, Rumunska, Jugoslavie a Italie jako nás. Dnes je to něco docela jiného, dnes je to úplně charakterově změněno, dnes to platíme sami a již nikdo jiný, všechno ostatní je zrušeno, následkem toho ten t. zv. liberační poplatek dostal docela jiný charakter. A proto myslím, není možno subsumovat povolení té větší sumy ve smlouvě st. germainské v tu menší sumu, kterou máme nyní platiti podle dohody v Haagu. Proto myslím, že bylo naprosto logicky ze zákona, z ústavy nutno, aby věc ta byla předložena nejen k projednávání, nýbrž i ke schválení oběma parlamentům, a v této příčině musím říci, že by podpis dohody jedině presidentem státu, presidentem republiky, nebyl úplně legální a ne mohl by eventuelně míti závaznou vlastnost pro nás, pro stát.

Tedy to si musíme říci velmi jasně. Zejména v těchto věcech je po mém soudu povinností každého, komu záleží na právech parlamentu, aby interpretoval co možná přesně a nerozšiřoval na úkor jedné nebo druhé moci práva interpretace, kterou bychom nemohli schváliti. Tedy myslím, že smím ještě jednou říci, že nebylo potřebí žádné loyálnosti pana ministra zahraničních záležitostí ani vlády v této příčině, aby nám to bylo předloženo, nýbrž že to prostě byla ústavní zákonná povinnost.

A nyní dovolte, abych se obrátil k jednotlivým momentům, k jednotlivostem dohody, která nám byla předložena. Ve své řeči o ujednáních v Haagu chtěl jsem původně mluviti také o pozemkové reformě, ale řeknu docela otevřeně, mluvil jsem trochu příliš mnoho o druhých věcech, takže mně již fysicky čas k tomu nestačil. Chtěl jsem tenkráte upozorniti na jednu věc, kterou bych dnes chtěl také říci. Sám pan ministr zahraničních záležitostí doznává, že myslil, že text dohody v Haagu je v této příčině definitivní. A já mu velmi loyálně přiznám, že v této příčině bych s ním souhlasil, poněvadž ve čl. 3 Dohody bylo velmi jasně řečeno: "Tato Dohoda je konečným vy rovnáním všech závazků Československa, vyplývajících ze smluv, uzavřených ve Versailles, Saint-Germain, Trianon a Neuilly, z dohody ze dne 10. září 1929 a všech úprav, doplňujících řečené smlouvy a dohody mezi vládou Československou s jedné a ostatními signatárními vládami s druhé strany", tedy také Maďarskem. I tato dohoda představuje konečné vyrovnání všech závazků československých. Zdá se mně - a v tomto případě souhlasím s panem ministrem zahraničních záležitostí - že jsme měli všechny příčiny, abychom tento text považovali za definitivní, rozřešující všechny dosavadní spory. My ovšem neznáme bližší jednání, to, co bylo za tím, před tím a okolo toho, co snad vysvětluje, že Maďaři mohli po tomto docela decisivním znění čl. 3 začíti se všemi spory, které vedly potom k tomu, že je bylo nutno vyříditi v Paříži. Hledě k tomu myslím, že to přímo volá k opatrnosti, abychom i ve příčině těch textů, které jsme dnes dohodli a o kterých myslí i pan ministr zahraničních záležitostí, že už na nich nebude nic interpretováno, co by bylo pro ti nám, byli velmi opatrní, a to proto - říkám to docela otevřeně - poněvadž nesmíme zapomenouti, že máme co dělat s Maďary, kteří jsou známými přímo velmistry v interpretování smluv v takovém smyslu, jak to nikdo neočekával.

Je-li ve čl. 3 řečeno, že všechny závazky, které vyplývají z míru trianonského, jsou tím vyřízeny, není pochybností, že se to musí také týkati ominésního čl. 250, na základě něhož maďarští magnáti šli před smírčí soud a žalovali československou vládu. Již tenkrát, když jsem ponejprv mluvil o Haagu, jsem chtěl říci, že po mém soudu je základní chyba v tom, že jsme vůbec kdy přistoupili na smírčí soud, totiž ten první, který byl v Haagu a který pro nás nedopadl příznivě, a že jsme tudíž tím ukázali, že dovolujeme čl. 250 vztahovati na naši pozemkovou reformu. To byla základní chyba, kterou jsme nikdy neměli připustiti. Z toho potom vyplývaly všechny ostatní věci, jichž jsme byli svědky.

Myslím, že jsme k tomu měli plné právo. Čl. 250 trianonské smlouvy sám se odvolává na čl. 232, ale čl. 232 smlouvy trianonské mluví o "všech mimořádných válečných opa třeních", a není nejmenší pochybnosti, že to, co čl. 250 intenduje tím, že dává jistá práva i občanům, usazeným, řekněme, na území slovenském nebo rumunském nebo jugoslávském, kteří byli Maďary a chtěli zůstati maďarskými státními občany, může se také týkati toho, co je v čl. 232, poněvadž je tam také napsáno "jsouce zproštěni všech opatření toho druhého nebo jakéhokoli jiného", a není tedy pro mne pochybností, že se tu jednalo jen o výjimečná opatření válečná, za co my však pozemkový zákon nemůžeme považovati. Přece nemůžeme považovati náš pozemkový zákon - ať si o něm soudí kdo chce jakkoliv, a třeba nám zde sám pan ministr zahraničních záležitostí ve své řeči přiznal, že v zahraničí je považován za něco, co je podobné bolševickému opatření v Rusku - za něco výjimečného, poněvadž je to přece beze sporu obecný zákon, platný pro všechny občany tohoto státu, ba nejen pro všechny občany tohoto státu, nýbrž pro všechny majitele určité výměry pozemků bez rozdílu, je-li to občan říšsko-německý, maďarský, rakouský, italský nebo jakýkoliv. Je to tedy zákon obecný, který nebyl žádným válečným opatřením, nýbrž prostým opatřením krajně sociální politiky v pozemkových věcech se strany našeho parlamentu.