Po stránce formální dovolte mi, abych řekl jedno. Já myslím, že ti naši páni delegáti byli příliš horkokrevní v tom svém podpisování. Nepovažujte to za osobní útok! Fakt zůstává, a můžete to také vyčísti z aktu samého, že arangementem z 10. září 1919 o liberační taxe odepřeli podepsati a nepodepsali zástupci Jugoslavie a Rumunska. Ale my jsme to podepsali. Svět se nezbořil; jestli tato liberační taxa byla slevena, já věřím, že velkou úlohu zde hrálo, že odepřeli podepsati dohodu z 10. září 1919. Proto snad by bylo praktičtější a účelnější býti méně hezkým a státi se raději někde za hranicemi nepříjemným a tvrdým, protože bych měl potom možnost na toto své zásadní stanovisko v budoucnosti se vymlouvati.

Víte, jak věc skončila, víte, že na konec v Paříži a Haagu Jugoslavie byla zproštěn a tohoto závazku, nebude platiti nic Rumunsko, nebude platiti nic na osvobozovacím poplatku Polsko, všem to bylo škrtnuto a nám zůstal po 37 let závazek v našich korunách cca 80 mil. ročně, které budeme platiti vedle svých dluhů, jež jsme nadělali s vydržováním svých armád v Italii a Francii.

Dovolte, abych se zmínil ještě o jedné zajímavé věci. Když už tuto cifru, kterou jsme ušetřili na liberační taxe, pan ministr dal do té své bilance, pak mu musím vytknouti, že nemá ještě ani pro tuto cifru konkrétnější zákonný podklad. Stala se totiž zajímavá věc. Mírová smlouva saint germainská, trianonská a všechny ostatní jsou obsaženy ve Sbírce zákonů a nařízení. Mají povahu zákona. Tato úmluva z 10. září 1919 do dnešní doby není ve "Sbírce zákonů a nařízení" obsažena. (Slyšte!) Proč? Dvě věci jsou zde možné, buďto jde o přehlédnutí, nevysvětlitelnou ledabylost, já bych pochyboval, nebo je to důkaz, že pan ministr sám nevěřil v to, že bychom to byli někdy nuceni platiti. Ale pak to neměl také na parlamentu přes noc vymáhati přímo způsobem ne dosti důstojným celého parlamentního režimu.

Tedy konstatuji znovu, že úmluva z 10. září 1919, zavazující nás k placení osvobozovacího poplatku, do dnešní doby za 11 let neocitla se ve Sbírce zákonů a nařízení. Proto jsem nechápal, jak je možno, když se vyskytla ve veřejnosti, ve vládních stranách zpráva, která navázala na znění pařížských úmluv, že náš pan ministr financí před projednáním této otázky v parlamentu poslal 15. března první splátku reparační bance. K tomu by neměl žádného práva ani titulu, protože pro to, co nebylo ve "Sbírce zákonů a nařízení", není u nás zákonného podkladu.

Slavná sněmovno! Když bilanci, řekl jsem, tedy bilanci pravdivou. Dovolte mně, abych také já udělal bilanci, a když ne bilanci, tedy aspoň určité srovnání, kde nebudu počítati a využívati imaginárních cifer. Cifry, které pronesu, mají zákonný podklad nebo podklad z mezinárodních smluv, přijatých nebo částečně ratifikovaných nebo které budou v nejbližších dnech všemi parlamenty ratifikovány.

Učinil tak povšechně jen několika slovy již p. posl. Myslivec, člen vládní strany. Já tak učiním trochu podrobněji. Srovnám, jak vychází Maďarsko a jak Československo ze světové války. Srovnávám právě tyto dva státy, protože o Francii a Belgii nám mohl pan ministr zde říci a právem namítati, že to je neskonale jiná situace, co oni tam utrpěli ztrát na životech a na majetku, devastovaném území a zničení celých krajin, že se to nedá srovnati. Já to chci akceptovati - třeba s určitou reservou - protože my jsme trpěli na dvou frontách, jak na frontě čtyřdohody, tak na frontě centrálních mocností, kde jsme byli hnáni proti své vůli do světové války. My se můžeme srovnávati s Maďarskem. Na maďarské půdě se válka neodehrávala, to spíše u nás, všimneme-li si zničených krajů Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Pokud se týká účasti ve světové válce, jest snad beze sporu, že Maďaři nesou velikou odpovědnost za vyhlášení a vypuknutí této strašné, krvavé války. Snad zůstává také historickým faktem, že maďarští vojíni vyznamenávali se přímo bestiální surovostí v pronásledování bezbranných žen a dětí v Srbsku, proti bratrskému našemu národu srbskému. A tito Maďaři, kteří válku spoluvyvolali, nesou za ni odpovědnost, Maďaři, kteří válku prohráli, jsou na tom, jak vám dokáži, neskonale lépe, než Československá republika, stát vítězný, který také bojoval po boku čtyřdohody.

V cifrách si to řekneme. Maďarsko platí až do r. 1944 10 mil. zlatých korun ročně, Československo platí do r. 1944 10 mil. zlatých marek. Zde je zase jedna taková chybička, nedopatření nebo záludnost. Maďarům se to počítá v korunách a nám ve zlatých markách. Proč? Jak jsme najednou přišli ke zlatým markám? Já vím, proč, poněvadž by to trochu křičelo, kdyby se vám dostalo do smlouvy, že platíme více, poněvadž těch 10 milionů zlatých marek je 12 milionů zlatých korun, když to přepočteme z marek na koruny, tedy nevysvětlitelným způsobem se tu dalo méně. Jedněm se to počítá v korunách a nám v říšských markách. Myslím, že ten pán, který tuto hříčku měnovou vynalezl, měl býti již důkladnější a měl nám to spočítati ve zlatých librách šterlinků. Ono by to bývalo bylo ještě menší. (Veselost.)

Přepočteme-li na jednotnou měnu tyto závazky, platí Maďarsko do r. 1944 65 mil. Kč, vítězné Československo bude platiti 80 mil. Kč ročně. Od r. 1944 bude platiti Maďarsko 13 1/2 mil. zlatých korun, t. j. asi 87 mil., a Československo 10 mil. zlatých marek, t. j. asi 80 mil. Kč. Já to nekapitalisuji, poněvadž to nebudeme platiti najednou. Proto se nemohu srovnati s terminologií a názorem p. ministra financí, který to kapitalisuje, aby ta suma byla menší. Pro nás je rozhodující, kolik budeme musiti za ta léta hotově odevzdati do reparační pokladny. Ta věc vypadá takto: Poražené Maďarsko až do r. 1967 odevzdá do reparační pokladny 2.869 mil. Kč, vítězné Československo 2.960 mil. Kč, tedy Československo o 100 milionů více než poražené Maďarsko.

Neračte zapomínati, že my to budeme platiti do ciziny, z těch peněz se nám nic nevrátí, kdežto Maďarsko bude platiti samo sobě, jim se to vrátí, jim přijdou ku prospěchu oba fondy, které byly pro ně zřízeny, fond A i B. Obnosy, které plynou do fondu agrárního, přijdou do Maďarie. Se stanoviska národohospodářského může býti o tom určitý spor, že to totiž nedostane stát, což je pravda, dostanou to různí pánové Tellekiové, Bethlénové, Andrászyové atd., ale zůstane to ve státě maďarském. (Posl. dr Stránský: Dovolte, tím, co Maďarsko reparačně zaplatí, je maďarská bilance vyřízena? A co Sedmihradsko a Slovensko?!) Jakou mělo další bilanci? To byste chtěl petrifikovat, že slovenský kraj byl državou Maďarska? (Posl. dr Stránský: Ale neříkejte, že jsou na tom lépe!) Já vám to dokáži. (Posl. dr Stránský: Vy byste na př. německé území dal do reparací?) Ale odpusťte, tak ta otázka nezní. Vždyť musí býti také nějaké právo vítěze. Aby ten, kdo válku vyvolal, válku prohrál... (Posl. dr Stránský: Ale vy tvrdíte, že naše vítězství nebylo uznáno! Říkáte, že musí býti právo vítěze! My jsme vítězi!) Bohužel, nejsme. Já to prokáži. Alespoň v těchto cifrách se vítězi nezdáme býti.

Fond A má býti dotován obnosem 219 mil. zlatých korun, fond B má býti dotován 100 mil. zlatých korun, dohromady běží o obnos 319.5 mil. zlatých korun. Celý tento obnos maďarské gentry plyne do rukou maďarských. Jiný na něm neparticipuje. Přepočítáno na československé koruny, znamená to bez 4 milionů právě asi 2 miliardy. Tedy ty 2 miliardy se Maďarsku vrátí domů. Až udělají Maďaři bilanci, mohou klidně říci: Nás světová válka stála jednou pro vždy 800 mil. korun. (Posl. dr Mareš: Proč tedy chtějí pořád revisi?) Když se někomu dobře daří, chce, aby se mu dařilo ještě lépe, to je pochopitelné, pane kolego. Československo dopadlo hůře. Bude platiti skoro 3 miliardy do ciziny, 2.960 mil. čsl. korun, a k tomu přicházejí ještě přiznané, sice redukované dluhy za vydržování zahraničních armád. Za armádu ve Francii a Italii dělá tato částka 670 mil. Ty uvádí pan ministr v bilanci. Zapomněl tam na jednu položku snad z nedopatření, že jsme také vydržovali sibiřskou armádu a že to bylo z toho amerického duhu. Já myslím, že pan ministr je vůbec slabý v bilancování. Tato položka tam vůbec schází. Kdybych vzal za základ, že z toho 100 mil. dolarového dluhu v Americe, jak nám svého času řekl v odpovědi na mé výtky pan ministr zahraničí, 17 mil. dolarů bylo použito na výzbroj americké armády, přepočítáno při dnešním kursu, znamená to zase 1/2 miliardy čsl. korun. O ty by se ta bilance také zhoršila. Válka nás skutečně stála - nepočítám dluhy, které jsme převzali po Rakousku, které nám zbyly zajištěné i nezajištěné a sem se toho zkoncentrovalo daleko více, než byl náš klíč, poněvadž jsme měli co dělati se sousedy, u nichž byla deflace a znehodnocení valuty a všecko se to hrnulo k nám se státními papíry - 4.230 mil.

Tři miliardy budeme platiti do ciziny z titulu liberační taxy, pak 670 mil. dluhů za armádu Francii a Italii, 560 mil. Americe, dohromady 4.230 mil. Krátce a jasně, vítězná válka na penězích stojí nás 4 1/2krát tolik co poražené Maďary!

Slavná sněmovno! Nebudu se zdržovati u porovnání Rakouska s Československou republikou, jak dopadlo ve světové válce. Bylo to už vzpomenuto a řeknu krátce: Rakousko není osvobozeno ode všech platů podle ujednání pařížských a haagských, všechny tyto platy byly redukovány - v tom do jisté míry dovolím si opraviti kol. Myslivce - na 23 splátek po 1 mil. zl. korun, dohromady tedy 4.230 mil., čili znamená to, že vítězné Československo na penězích stojí světová válka 28krát tolik co poražené Rakousko!

Pan kol. Myslivec řekl: Nezávidíme, ale stydíme se. On mně promine, právo oposičníka je, aby si trochu jinak interpretoval a rozšířil: My se stydíme, ale také závidíme, poněvadž to není slučitelné s pojmem vítězné války.

Slavná sněmovno! Původní konstrukce našich závazků evropským velmocím byla opuštěna v Haagu konstruováním - a já bych řekl - umělým konstruováním známých nám

začátků příliš tajemných fondů A a B, agrárního fondu a fondu na odškodnění arcivévodů a ostatních. Pan ministr dr Beneš řekl, a jaksi s velkým podškrtnutím, že za svou pozemkovou reformu nezaplatíme o jediný haléř více, než co určuje náš záborový zákon.

Pan ministr zapomněl jediné slůvko dodati: přímo. Přímo nezaplatíme více, ale nepřímo daleko více. Proč? Budeme platiti nepřímo. Liberační taxa byla slevena všem, jen nám nebyla slevena. My sice přímo do fondu A platiti nebudeme, platíme velmocím, a z toho se potom funduje fond A a fond B. U toho se to dá časově dokázati. Jsme povinni platiti od 1. března 1930, ale ten fond B se nekonstituuje hned, nýbrž teprve od 1. ledna 1931, až budou míti naše peníze, aby je tam mohli dáti, poněvadž nechtějí nám nic úvěrovati a chtějí peníze, které od nás budou inkasovati, dáti do druhého fondu. Tedy přímo neplatíme, ale fakt zůstává, že maďarští šlechtici dostanou od nás za své pozemky to, co náš státní občan, ačkoliv jim více propouštíme ze záboru, faktem zůstává, že dostanou nadlepšení ne od nás přímo, nýbrž z fondu A. Ale to jsou naše peníze. Kdyby nebylo našich peněz, řekli bychom, že Maďarsko vůbec nic neplatí a že my za ně platíme reparace.

Slavná sněmovno! Do fondu A bude platiti od r. 1944 do r. 1967 Maďarsko 6,100.000 zlatých korun. Je zajímavo, že jedině my nebudeme do něho platiti. Rumunsko se nehádalo o slovíčka, to se ve smlouvě, která je nám předložena, přiznalo k tomu, že bude platiti 1/2 milionu uznávacího poplatku, po roce 1944 836.000 zlatých korun. Jugoslavie také bude platiti přímo do tohoto fondu 1 milion zlatých korun, po roce 1944 1,672.000 K. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Tedy slovíčkářsky jsme to vyhráli v tom fondu A, ale tu skrývačku velmi důmyslně vymyšlenou pro nás zaplatíme důkladně, poněvadž to musíme platiti většími obnosy, než bude obsahovati celá fundace obou vzpomenutých fondů.

Slavná sněmovno! Zůstává zde řada otázek dosud nezodpověděných. Nemohu si pomoci a musím to opakovati ve formě třeba stručných vět, abych měl dokumentárně zjištěno, že jsme se na ty věci ptali a že nám nebylo jasně odpověděno.

Pořád mi zůstává nejasnou otázka církevních statků. Nepatří do fondu A. Pan ministr se dovolává modu vivendi. Je věcí stran katolických, jestli se spokojí s tím, aby nároky Vatikánu a církve spočívaly na tak labilním základě jako modus vivendi, který nebyl vůbec předložen parlamentu a který může každou chvíli, jak řekl správně dr Pergler, býti vládní majoritou opuštěn, popřen.

Rovněž zůstává velkou hádankou, co je s německými velkostatkáři. My pořád nevíme, zdali je pravdivou zpráva, která se k nám donesla, že ihned v Haagu a později v Paříži reklamovali němečtí zástupci také své právo na vyřešení a větší odškodnění německých státních příslušníků velkostatkářů z Československé republiky. A zde jde o částku dosti velkou. Jejich požadavky, které jsou ovšem upřílišněné, znějí na 640 milionů korun.

Prosím, jedno si musíme doznati a máme míti odvahu říci to: Otázku konfiskace habsburských statků prohráli jsme úplně. My je budeme honorovati. Já se nebudu hádati o výklad dvou různých textů, francouzského a anglického. Faktum je, že tomu krvavému markýzu Gérovi dostane se odškodnění. Když uvážíme dobře historii a původ - a nemusím jíti ani k tomu milostivému létu, o kterém mluvil pan kol. Myslivec - habsburských statků, které bývaly po většině statky českých pánů, pak musíme přijíti k přesvědčení, že tato kapitola nás nenadchla a nemůže nadchnouti k žádné zvláštní hrdosti. Pro mne zůstává dosud nevyřešenou otázka, co je s odškodněním Slováků (Tak jest!), kteří trpěli pod bolševickým vpádem maďarským na Slovensku. Pan ministr, pokud se týká škod způsobených Československu, státu, to kompensoval. Kompensovati, to je také výdaj. Snad ho donutily okolnosti. (Výkřiky komunistických poslanců.) Ale pokud se týká jednotlivců, ti mají právní nárok. Pánové, jak se to bude prakticky provádět? Nezdá se vám, že to bude jenom teoretické právo, které se nedá uskutečniti a efektovati? Copak si takový rolník, sedlák, zemědělec, kterému shořela chalupa nebo kterému zbořili stavení v ceně 10.000 nebo 20.000 Kč, vezme pravotára, aby šel žalovati k mezinárodnímu soudu a vymáhal tam od Uher náhradu? (Tak jest!) Já bych chtěl udělati za 2, 3 roky bilanci, kolik bylo těch šťastných lidí, kteří uvidí náhradu od maďarských lidí. A byl bych velmi vděčen, kdybych se ve své důvěře zklamal.

A nyní, slavná sněmovno, budiž mi prominuto, že se dám na pole, které mi není vlastní a kde si nemohu hráti na odborníka, ale které s tolika hledisk zde bylo prodebatováno, to je na kritiku dosavadního postupu po stránce ústavně-právní. Zahraniční tisk přinesl zprávu, že haagské a pařížské smlouvy byly panem presidentem republiky ratifikovány. Po novinářské přestřelce a útoku odpověděla úřední zpráva československé tiskové kanceláře - cituji doslovně - toto: "Některé listy přinesly zprávu, že pan president republiky ratifikoval poslední pařížská ujednání. Zpráva ta je mylná, vznikla asi záměnou ujednání pařížských s ujednáními haagskými, která jedině byla presidentem republiky ratifikována."

Tedy po výkladu pana ministra vidíme, že nás úřední kancelář mystifikovala. Pan ministr dr Beneš v zahraničním výboru řekl, že ani haagské smlouvy nebyly ratifikovány, že je pan president sice podepsal, ale pan ministr je nekontrasignoval a do Paříže nezaslal.

Dovolte mi, abych k tomu vzpomenul další úřední zprávy, která je datována 10. května v Paříži. ČTK praví: Poněvadž byly včera ve francouzském ministerstvu zahraničních věcí již odevzdány všecky ratifikační doklady, nutné pro platnost Youngova plánu, v pondělí dojde k rozpuštění francouzského vojska z Porýní.

Slavná sněmovno! Zde vidíme rozpor. Chci věřiti tomu poslednímu tvrzení pana ministra, že pan president neratifikoval ty smlouvy, že je pouze podepsal, že zpráva ČTK byla buďto nedorozuměním nebo mystifikací. Prosím, úředník to vždycky odnese, nemusím míti obavu, že bych mu tím nějakým způsobem přikládal polínko.

Pan ministr nám přiznává, že žádal vládu, aby předložila presidentu republiky smlouvy k podpisu. Pan president podepsal. A když si to pan ministr rozmyslil, uznal za vhodno, že ty ratifikované smlouvy nepošle do Paříže, že se budou musiti předložiti parlamentu. Podle ústavy se na smlouvách a zákonech usnáší parlament. Jménem vlády je podpisuje resortní ministr a na konec, a to myslím, že je duch ústavy, je ratifikuje hlava státu, podpisuje je president republiky.

Pan ministr řekl, že ratifikační proces nebyl ukončen, a proto se nic nestalo, když to pan president napřed podepsal a on nekontrasignoval. To jest omyl podle mého zdání. Ratifikační proces ukončuje president, a ne resortní pan ministr.

Jaká je to nešetrnost k hlavě státu, předkládati mu něco k podpisu, a když to podepíše, pak udělati gesto a říci: Já mám připomínky a pochybnosti, možná že to, co udělal president republiky, je neústavní, proto půjdeme s tím do parlamentu. Myslím, že to jsou způsoby, které si nedovolí ani diktátor proti hlavě státu, tím méně ústavní ministr v demokratické republice. (Hlasy: To snad je gesto celé vlády!) Pan ministr sám přiznal, že navrhoval, aby p. presidentovi byly dány smlouvy k podpisu.

Slavná sněmovno! Není po prvé, že sněmovně byly upírány některé návrhy zákonů k projednání a že byla opomíjena. Mohl bych mluviti u nás o systému a o zvyku. Řeknu vám klasický příklad, nad kterým se, pánové, musíte zamysliti.

4. května 1921 sešla se delimitační komise, pan ministr dr Beneš s jedné strany, s druhé strany rumunský ministr Take Jonescu a uzavřeli dohodu a také ji ihned provedli. Vyměnili jsme si území mezi Rumunskem a Československem. Československo postoupilo Rumunsku 10 obcí, 5.700 obyvatel a 17.000 kat. jiter a za to jsme dostali od Rumunska 7 obcí, 2.200 obyvatel a 5.500 kat. jiter, tedy ani ne jednu třetinu. Tato úmluva byla také provedena a má zoufalé následky pro místní občanstvo na Podkarpatské Rusi. Občané Tiačeva mají své pozemky na druhé straně v Rumunsku, kde jsou přísná opatření hraniční; kdo chce po 6. hodině večerní zpět, nemůže, musí přenocovati v Rumunsku, poněvadž jej v noci nepustí, čímž dochází k velikým sporům. Tito obyvatelé se také obrátili na Společnost Národů, protože tato úmluva s Československou republikou, která dala o 12.000 kat. jiter sousednímu státu více, předala mu 5.500 obyvatel a 10 obcí, nebyla předložena parlamentu, nebyla jím schválena a není ani ve "Sbírce zákonů a nařízení".

Slavná sněmovno! Zde nejde o malicherné věci. Někteří pánové - a musím bohužel obviniti pana ministra zahraničních věcí - počínají si jako majitelé velkostatků, když mění louky se svým sousedem. Zde však jde o hranice státu (Tak jest!), o nichž nemá nikdo právo rozhodovati než jedině suverenní faktor, to jest parlament, Nár. shromáždění, a to ještě kvalifikovanou většinou. (Souhlas.)

Slavná sněmovno! V této otázce nebývá sněmovna vždycky tak laxní a mým interesem jest, abych po této stránce probudil větší bdělost nás všech k těmto otázkám. Proto uvedu aspoň analogický příklad. (Hlasy: On to věděl a teprve teď probouzí naši bdělost!) Já to nemohl vědět, já jsem nebyl členem delimitační komise vůbec. To jsou úředníci. Uvádím jen jeden příklad: Když si stát vyměňuje pozemky s obcí uvnitř státu, musí k tomu býti zákon a já vám hned budu citovati jeden zákon, který jsme usnesli. Je to zákon o směně státního nemovitého majetku ze dne 30. června 1921 č. 250 Sb. z. a n. Ministr financí se zmocňuje, aby směnil část státní pozemkové parcely č. k. 177 na Vořechovce, zapsané v knih. vložce č. 120 kat. obce Střešovice, ve výměře 76 a 30 m² za části pozemkových parcel obce pražské tamtéž č. kat. 167 a 175, zapsaných ve vložce č. 600 zemských desk ve výměře 70 a 54 m².

Podepsáni jsou na tomto zákoně Masaryk, Černý, Hotowetz.

Přicházíme k zajímavým důsledkům. Když si stát s pražskou obcí vyměňuje 4 parcely na domky nebo vily, musí k tomu býti zákon, o tom musí jednati sněmovna, ale když se u nás postupuje cizímu státu 17.000 kat. jiter státního území, 5.500 duší a k tomu 10 obcí, sněmovně se to za 10 let vůbec nepředloží. To jsou naše ústavní poměry.

Musím se ještě alespoň několika slovy zmíniti - abych nepřekročil stanovenou lhůtu jaké pokusy byly dělány při tom sporu o ratifikaci, o výkladu §u 64 naší ústavy. Jsem povděčen vzhledem k vážnosti sněmovny, že s těmi argumenty, se kterými se setkáváme v jednotlivých listech, které si činí nárok na seriosnost, se nesetkáváme ve sněmovně. Je to známý spor o to, že v ústavě není slovíčka o právech presidenta, mají-li se mezinárodní smlouvy předkládati parlamentu před podpisem presidenta nebo po podpisu. Mně se ta věc zdála od prvopočátku nevážná, proto jsem se také po této stránce rozhodl, že na ni nebudu reagovati. Naše ústava je založena na jediném zdroji veškeré státní moci, a tím je lid. President může odepříti podpis na zákon, na to ústava pamatuje, ale sněmovně je ponecháno konečné rozhodnutí, může se na vráceném jí zákoně usnésti znovu a zákon nabývá platnosti bez vůle presidenta, snad i proti jeho vůli. Proto nemůžeme nikdy stavěti sankci presidenta nad vůli tohoto zdroje vší moci, kterým je naše sněmovna.

Přicházím ke konci a rekapituluji. Není to osobní, je to politické, a i kdyby to osobní bylo, mám na to právo. Nechci o zdůvodnění této věci dlouze mluviti, protože je to smutná kapitola historie našich politických dějin v posledních letech. Ministr, který dává podle vlastního doznání hlavě státu podepisovati smlouvy povahy zákonné bez vědomí parlamentu a pak teprve se rozhoduje, bude-li je kontrasignovati, zavádí praxi, jež je v rozporu s duchem ústavy. Ministr, který dává přes noc sněmovnám parlamentu odhlasovati miliardové závazky, plynoucí z mezinárodních smluv, a za 11 let nenalezne vhodnosti, aby je uveřejnil ve "Sbírce zákonů a nařízení", anebo aby se sněmovně nějakým způsobem omluvil, ministr, který vyměňuje desetitisíce kat. jiter, 10 obcí, 5.500 duší bez vědomí parlamentu, bez zákona, ministr, který za 11 let neodstoupí a je ve 12 vládách, jednou jako úředník v parlamentní vládě, po druhé jako poslanec v úřednické vládě, a to i v době, kdy jeho strana stojí v krajní oposici a sáhne dokonce i k obstrukci, ministr, který to vše smí si dovoliti, čeho jsme svědky - takovému ministru nemůže imponovati sněmovna, která není dbalá svých práva ani si jich vědoma, tomu ministru schází úcta a respekt před takovým parlamentem. Konečně ministr, který po léta zasahuje do vnitřních našich poměrů politických všech stran, ač sám po dobu svého resortu měl by státi žárlivě nad veškerým životem stranicko-politickým, ministr, který disponuje stamilionovými nekontrolovatelnými fondy, takový ministr se stává nebezpečím demokracie, stává se nebezpečím státu. Končím. (Hlasy: Bylo to tisíckráte napsáno v "Pondělním Listě"!) Ono je to dobře, když se vám to ještě jednou opakuje.