Vážená sněmovno! Včera, když promlouvali pp. zpravodajové, byla zde pronesena p. zpravodajem kol. dr Mackem slova, která mne zarazila. Aby odůvodnil úspěšnost ujednání haagských a pařížských, o nichž, jak jsem řekl, nepochybuji, pan dr Macek dal se strhnouti ke slovům: Co bychom byli za Rakouska za to zaplatili, kdybychom si byli mohli vykoupiti státní samostatnost! - Já na to odpovídám: Ani haléře bychom nikdy za Rakouska nebyli dali za to, aby náš národ to, na co měl svaté právo, nějakým způsobem si vykupoval, nějakou sumu za to zaplatil. (Hlasy: Hlasovali jsme pro vojenský rozpočet!) Prosím, ani haléř bychom byli nedali a myslím, že nikdo, kdo upřímně národně, státoprávně smýšlel, ani ve snách na něco podobného nevzpomněl, že bychom byli ochotni něco za to zaplatiti, abychom se stali samostatným státem. Právo jsme hájili, proti násilí jsme protestovali, o tom, že dosáhneme znovu své státní samostatnosti, jsme vždycky byli přesvědčeni, tak jako jsme věřili v Boha, ve vítězství pravdy a práva, ale nikdy bychom se nebyli snížili k tomu, abychom svoji státní samostatnost si vykupovali.

Před nemnoha dny z úst téhož p. řečníka, p. posl. dr. Macka, padlo zde slovo "Budeme hlasovati pro ty předlohy, ale se zaťatými zuby." Myslím, že by bylo spíše na místě toto slovo z úst téhož řečníka tentokráte.

Nyní, vzácná poslanecká sněmovno, toto konstatovav, rád bych si položil otázku: Nejsme my také trochu na tom vinni, že poměry v Haagu - i v Paříži, ty byly pro nás stejné - pro nás byly tak nepříznivé, že do Haagu v poslední kritické chvíli zaslal ještě Mussolini, italský premier, telegram zástupci Italie: nepovolit, věrně setrvat po boku zástupce Maďarska?

Vážená poslanecká sněmovno, neškodilo by také trochu prozpytovati své svědomí, jestli nejsme na tom trošku sami vinni, jestli jsme se nechovali někdy způsobem, že se takto až do vášnivosti už zabíhajícím způsobem jedná vůči nám? Nechci býti osobním, ale jen to bych chtěl konstatovati, že nebylo zrovna šťastným od politika našeho státu dáti si od vlády italské nebo státní správy italských železnic vystavěti volný lístek na měsíc na všechny italské dráhy a potom se vrátiti do vlasti a psáti o poměrech italských takovým způsobem, že to vyvolalo prudkou polemiku novinářskou v našem tisku, kde se musili ozvati i zástupci Italie proti nesprávnému referování tohoto vynikajícího českého politika.

Nejsme, vážené shromáždění, také sami trochu na tom vinni, že zásluhy, oběti našich legionářů nebyli v Haagu a v Paříži hodnoceny téměř nijak? Zachovali jsme se vždy spravedlivě a uznale vůči těmto našim hrdinům? Mám zde na mysli zejména hrdiny od Zborova. Zachovali jsme se k nim s patřičnou spravedlivostí?

Vážená poslanecká sněmovno! To by byla tak jedna z hlavních bolestí, kterou jsem chtěl u příležitosti projednávání haagských a pařížských dohod konstatovati.

Jenom letmo bych se chtěl ještě zmíniti o příliš hospodářském zájmu o nás, který se poslední dobou jeví, o zájezdech cizích národohospodářů do našeho státu, které nejsou prosty dokonce jistého mentorování. Připomínám článek, který přes vídeňskou "Neue Freie Presse" a budapešťský "Az Est" byl adresován nám, Československu. Míním článek francouzského politika a předsedy reparační komise pařížské i haagské Louchera. Podle zásad jeho článku budou vyzvány dvě mezinárodně uznané kapacity, aby vypracovaly po předchozí jednoroční studijní cestě středoevropskými zeměmi plán pro Společnost národů, na podkladě jehož má býti provedena tato nová hospodářská organisace.

Vážená poslanecká sněmovno! Myslím, že není potřeba dokazovati, že to je už poněkud upřílišněné zasahování do našich vnitřních hospodářských poměrů, mentorování a rozkazování, které je s to vzbuditi dojem, že nejsme úplně suverenním státem. Proto bude třeba si pamatovati, jak se k nám chovali v Haagu a v Paříži a býti s tím osvědčováním přílišného přátelství poněkud skromnější.

Ještě jedním stínem pařížských a haagských ujednání zdá se mi ujednání o pozemkové reformě. Již v zahraničním výboru v senátě bylo řečníkem dr Medingerem konstatováno něco, co nebylo ještě vyvráceno: skutečnost totiž, že na základě těchto ujednání haagských a pařížských zaplatíme maďarské šlechtě za půdu pozemkovou reformou získanou daleko více, než jsme zaplatili našim státním občanům. Ve zmíněném projevu bylo konstatováno, že za hektar půdy maďarských šlechticů máme zaplatiti, resp. zaplatíme, 3400 Kč, kdežto za hektar půdy daleko lepší, bonitnější v Čechách, na Moravě a ve Slezsku platili jsme 1900 Kč. Nevím, je-li spravedlivé, abychom cizím Bethlenům, Esterházyům a jak se všichni ti členové maďarské gentry nazývají, platili skoro dvojnásob tak veliké částky za půdu pozemkovou reformou získanou, než zaplatíme našim státním občanům.

Ještě další záležitost, jíž bylo vzpomenuto při projednávání haagských a pařížských úmluv, byla záležitost církevních majetků. Panem ministrem bylo sněmovně sděleno, že tato záležitost byla v Haagu i v Paříži z jednání vyloučena. Náš pan zahraniční ministr měl pro to dosti vážný důvod, a to ten, že Vatikán nebyl zastoupen při jednáních haagských i pařížských. Ale v zahraničním výboru na dotaz posl. Szüllöho prohlásil přece o této záležitosti pan zahraniční ministr dr Beneš mimo jiné toto: "Otázka církevních statků je reservována modem vivendi. Jest stanoveno, že bude o ní rozhodnuto v dohodě s příslušnými činiteli. (Předsednictvo převzal místopředseda Taub.) Náš stát hájí stanovisko, že církevní statky jsou státní jměním a že jen jejich užívání je dáno církvi."

Vážená poslanecká sněmovno! To je názor, který mne překvapil ihned, když jsem jej zaslechl. My stanovíme dvojí názor o vlastnickém právu v našem státě: jmění jedněch je absolutně volným, jmění druhých je prohlašováno za majetek státu a jenom užívání jeho je ponecháno církvi. V zahraničním výboru také klubovní kol. posl. Světlík na tato slova ihned reagoval, že při provádění pozemkové reformy nebylo tohoto názoru dbáno a podle něho nebylo postupováno. Na tento projev pana ministra věcí zahraničních, učiněný dne 22. května 1930 v zahraničním výboru posl. sněmovny, jsem pověřen klubem poslanců čsl. strany lidové prohlásiti, že čsl. strana lidová nesouhlasí s názorem pana ministra věcí zahraničních, že církevní statky jsou státním jměním a že jen jejich užívání je dáno církvi. Konstatuji, že podobné zásady nikdy žádná vláda československého státu neusnesla a že také tato zásada, jak ji pan ministr zahraničí prohlásil, v žádném zákoně platném pro Československou republiku nenachází opory. Bylo by také smutným, vážené shromáždění, aby jmění takových Petschků, Weinmannů, Guttmannů a jiných mělo býti sakrosanktním, kdežto staleté jmění ku blahu trpících ubožáků, ke kulturním účelům užívaní, aby bylo via facti prohlášeno za majetek státu. Když již by takové zásady měly a chtěly býti šířeny, doporučoval bych našemu ministru zahraničí, aby se ohlédl po jiné cestě, a to dovolenější cestě. Já to jen stručně konstatuji, že zde o tom jednou promluvím obšírněji. Bylo by na místě, aby vláda a finanční orgány státu jednou přihlédly ke způsobu, jakým bylo jmění nabýváno a jak v mnohých případech během kratičké doby několika let, nanejvýše několika desetiletí bylo shromážděno obrovské jmění do milionů a stamilionů jdoucí.

Snad by mohlo našeho pana ministra financí interesovati, že ve starém zákoně je určité ustanovení stran nabývání statků. Míním totiž t. zv. milostivé léto. Podle předpisů Mojžíšova zákona, když uplynulo 7 ročních týdnů takový týden znamenal 7 let - tedy když uplynulo 7 krát 7 let, to je 49 let, slavilo se 50. rok t. zv. milostivé léto. A pro toto milostivé léto byl veliký počet různých předpisů a ustanovení. Nejdůležitějším ustanovením bylo, že každá rodina navrátila se o milostivém létě do toho majetkového stavu, ve kterém se nalézala o předchozím milostivém létě. To opatření bylo nejvýš moudré, rozšafné, poněvadž zabraňovalo, aby se nehromadilo jmění v jedněch rukou a na druhé straně neprováděla proletarisace širokých vrstev. (Potlesk.)

Vážené shromáždění! To bylo Mojžíšem předepsáno a já jsem nikdy neslyšel, že by toto bylo pro příslušníky a vyznavače Mojžíšova zákona odvoláno. (Veselost. Potlesk.) Proto bych to doporučoval panu ministru financí, aby se jedenkrát počal zajímati o to, v jakých majetkových poměrech byli jména nebudu jmenovati - různí příslušníci Mojžíšova vyznání tehdy, když naposled milostivé léto slavili, (Veselost.) a že by docela právem mohl ministr financí učiniti opatření, kterým by je přiměl k tomu, aby Mojžíšův zákon a předpisy jeho milostivého léta zachovávali a aby se navrátili k tomu majetku, jaký měli, když naposled milostivé léto slavili. (Posl. Langr: Ale ono by se to hodilo i pro ty, kteří nevyznávají Mojžíšovo učení!) Zajisté, těm by to prospělo nejvíce, poněvadž by to prospělo celku. Tedy, já jsem na tuto myšlenku byl uveden projevem našeho p. zahraničního ministra o církevním majetku, učiněným v zahraničním výboru.

A teď, abych už příliš nezdržoval váženou poslaneckou sněmovnu, bych konstatoval jen jeden ještě zjev poslední doby, který je také uváděn v souvislosti s likvidací války a s řešením velikých hospodářských finančních problémů, které Evropu očekávají. Míním záležitost Panevropy.

Ta záležitost nemusí býti nám, naší veřejnosti ani této sněmovně příliš lhostejnou, poněvadž když naposled před krátkou dobou konalo se valné shromáždění přívrženců tohoto hnutí panevpropského v Berlíně, byl naším panem zahraničním ministrem zaslán pozdravný a také souhlasný telegram do Berlína stejně tak, jako při dřívějších shromážděních se tak se strany našeho ministra zahraničních věcí stalo.

Akci tu vyvolal anebo aspoň nominelně v čelo jí byl postaven vídeňský spisovatel jména nám dosti známého odjinud, pan hrabě Coudenhove-Calergi. To není ten, co byl u nás kdysi místodržitelem, ale bude snad z toho rodu. Ten horuje pro Panevropu a myslím, že i u nás v Praze máme již takové odvětví, filiálku té panevropské organisace.

A tu zajímá nejvíce okolnost, že podle mapy v knize vydané hrabětem Coudenhove-Kalergi jsou z té Panevropy vyloučeny dva státy: Anglie a Rusko. Vážené Národní shromáždění! Evropa bez Anglie a Evropa bez Ruska? Bez Ruska není Evropy a bez Ruska tím méně může býti nějaké Panevropy.

Hlavní příčina nynějších krisí, těch obtíží a hospodářských křečí, které lomcují celou Evropou, které se projevují dnes v zemědělství, zítra v průmyslu, v obrovské nezaměstnanosti, v té situaci, která přímo kategoricky nabádá všechny národohospodáře a politiky, aby se jí zabývali, je, že Rusko je ochromeno a z ostatní Evropy, bych řekl, vyloučeno. Evropa měří 10 mil. km², z toho evropské Rusko 4 1/2 km², to je bezmála polovina evropského Ruska. Celé Rusko má výměru 21 mil. km², tedy více dvakrát tolik, co Evropa. A když si nyní představíme, že toto 21 mil. km² měřící Rusko, to Rusko více než dvakrát větší Evropy je postaveno na docela jiné základy než celá ostatní Evropa a celý ostatní svět, máme zde příčinu a vysvětlení těch úžasných krisí, které jako v křečích lomcují celou Evropou. A je s podivem, že i ti francouzští, angličtí a jiní finančníci hledají všechny možné cesty, že chtějí ustanoviti jakési stálé kurátory pro evropské státy, jenom stále a stále tomu nejdůležitějšímu se vyhýbají, že Evropa bude trpěti tak dlouho, dokud trpí dnešní poměry v sovětském Rusku. (Výkřiky komunistických poslanců.) To si musí Evropa jednou uvědomiti, tyto krise ji k tomu donutí. (Posl. dr Mareš: Co má dělati? Křižáckou výpravu?) Co má dělati? Jen ať se sejde a o tom uradí. Když se může o tom uraditi, jak uspořádati poměry ve střední Evropě, tak se musí raditi také jednou o tom, jak zacpati ten zdroj stálých krisí, jak vyléčiti Evropu a řekněme i ostatní svět z těch hospodářských křečí, které jí zmítají. (Výkřiky komunistických poslanců.)

To je, slavná sněmovno, tak vše, co jsem chtěl podotknouti k úmluvám haagským a pařížským. Já jsem podal růži a je mi líto, že růže není bez trní, a tak i ta růže, kterou ve formě předloh pařížských a haagských jsme dostali, má také své trny. Poukázal jsem na růži, byl jsem povinen poukázati také na trny.

Pravomoc a volnost parlamentu je v této věci velice omezena, poněvadž víme všichni, členové většiny i oposice, že předlohy ty schváleny býti musí, že v ostatních parlamentech, zvláště v uherském, už schváleny jsou, že dokonce některé ze smluv už jsou ratifikovány. Proto žádný ani z oposičních řečníků, jimž jsem včera měl příležitost naslouchati, nepodal návrhu, aby se přes předlohy ty přešlo k dennímu pořadu, spokojili se pouze prohlášením, že pro předlohy samy hlasovati nebudou.

My pro předlohy tyto hlasovati budeme u vědomí, že je lepší hrst jistoty než pytel naděje a že nyní víme, na čem jsme a že podle toho můžeme zaříditi všecko své další jednání a opatření. Tím končím. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Stříbrný. Uděluji mu slovo.

Posl. Stříbrný: Slavná sněmovno! Po průběhu včerejší debaty, kde hlavně z úst pana dr Stránského jsme slyšeli, že činí nejenom dnešní vládu, nejenom pana ministra zahraničí dr Beneše, nýbrž současně všecky předcházející vlády odpovědny za předložené předlohy, jako, řekl bych, konečné ujednání všech reparačních a mírových otázek, budiž mi dovoleno, abych několik slov řekl úvodem k historii reparační otázky u nás.

Když přijeli naši delegáti r. 1918 ze Ženevy - byli tam zástupci všech politických stran - zmocnil se celého národa nebývalý optimismus. Jejich informace zněly v tom směru, že, co si přejeme, bude splněno. Říkám to obrazně, ale doslovně to bylo také opakováno. Bylo počítáno i s určitou sumou - 7 miliard - jako válečné náhrady, která nám přísluší a kterou nám spojenci také přiznávají. Tento optimismus byl tak nakažlivý, že i jinak tak střízlivý politik, politik suché cifry, jako byl nebožtík dr Alois Rašín, první ministr financí naší republiky, propadl tomuto optimismu a veřejně a ještě více v soukromých rozhovorech lámal si hlavu tím, jakým způsobem těchto peněz nejúčelněji na vybudování státu použijeme. Brzy však došlo k ochlazení. Po té poesii přišla doba smutné a střízlivější prosy. Nastaly mírové jednání a konference. Naši delegáti, prosím, připusťme, donuceni optimismem, zavázali se pochopitelně k plnění mírových smluv, a tu jak mírová smlouva trianonská, tak mírová smlouva versailleská ukládaly nám značné povinnosti a břemena, kterými původní náš optimismus došel značného vystřízlivění a naše nadšení jakéhosi ochlazení.

Konečně mírové smlouvy musily býti projednány také parlamentem. V parlamentě nezbylo času na projednání mírových smluv. Práce ta svým významem a způsob, jak se to provádělo, neodpovídaly důležitosti těchto předloh. Bylo to v pravém slova smyslu promrskání všech mírových předloh. Abych nemohl býti obviňován z určité tendenčnosti, vzpomínám důvodové zprávy, kterou v tomto směru vypracoval i dnešní zpravodaj o předlohách pan posl. dr Hnídek, který si na nedostatek času mu poskytnutého k vypracování zprávy tak důležité přes jednu noc trpce stěžuje a ve své řeči, kterou pronesl r. 1921 při projednávání mírových smluv, i té smlouvy o liberační taxe, ke které se ještě vrátím, užil doslovně podle stenografického protokolu těchto slov, kterých vzpomínám proto, že charakterisují situaci, za které se tehdy mírové smlouvy u nás projednávaly. Cituji doslovně: "Plán byl jistě široký, nemělo býti nic ukvapeno, vše mělo býti řádně projednáno, ale v posledním okamžiku byl pan ministr zahraničí povolán do Paříže z důležitých příčin, které právě pro náš hospodářský život jsou nezbytnými, a tak stáli jsme před otázkou, máme-li projednávati mírovou smlouvu bez pana ministra. To přece nebylo možno. Pan ministr musí odejeti v neděli."

Je to charakteristické, zaznívá to velmi podobně i při jiných příležitostech, ale za této nálady, v tomto spěchu bez náležité přípravy projednávaly se tak důležité otázky, týkající se stanovení našich hranic, všech závazků a mírových smluv vůbec. Jak oprávněný a zdůvodněný byl tento spěch, o tom by se dalo pochybovati, protože 7. listopadu parlament smlouvu projednával, 10. listopadu parlament i senát smlouvy odhlasoval a teprve za 1 1/2 roku, roku 1921, byly mírové smlouvy otištěny ve Sbírce zákonů a nařízení.

Ale my jsme ještě přesto stále věřili, že z pohromy, která se na nás balila plněním mírových smluv, ke kterým se zavázali naši delegáti jménem republiky a státu, kyne nám jediné východisko, že budeme moci od těchto závratných cifer, třeba ne - až na liberační taxu - přesně stanovených, odečísti mimo jiné také cifry slibovaných válečných náhrad od Německa, Maďarska a Rakouska.

Strašné bylo - a myslím, že nepřeháním, když řeknu slovo "strašné" - naše vystřízlivění, když 22. března 1922 došla nás první zpráva, že reparační komise přiznává sice Československé republice právo na reparace, chcete-li, válečnou náhradu od Německa, Rakouska a Maďarska, ale pouze počínajíc 28. říjnem 1918, tedy za necelé dva týdny, za 14 dní. (Výkřiky posl. inž. Kalliny.)

Doslovně tedy zní toto usnesení reparační komise: "28. říjen bude se pokládati za počátek periody, po kterou bylo Československo ve stavu válečném s Rakouskem a Maďarskem"; před tím již bylo usneseno "s Německem". Tedy válečnou náhradu tímto usnesením de facto jsme ztratili a milionové a miliardové závazky, ke kterým jsme přivolili svými delegáty při mírovém jednání ve Versailles a v Trianonu, nám zůstaly. Nechápali jsme stále, jak se od nás mohou žádati miliardové částky v mírových závazcích na jedné straně, a na druhé straně jak se může od nás žádati t. zv. osvobozovací poplatek a kterak mohou trvati naši věřitelé, od nichž jsme si vypůjčovali peníze na vydržování svých zahraničních armád, jež bojovaly po boku čtyřdohody proti centrálním mocnostem, na zaplacení těchto částek. O této otázce bylo zde s tolika stran již tolik promluveno, že by bylo zbytečno, abych tuto thesi ještě rozváděl.

Od tohoto rozhodnutí reparační komise počal jsem si důkladněji všímati otázky reparační, která se stávala pro nás povážlivou, ne-li v některém okamžiku přímo katastrofální. A neprávem jsem zde byl viněn z řad pánů poslanců klubu strany nár. socialistické, jako bych snad teprve nyní zahajoval boj proti t. zv. reparacím. Již jako příslušník strany nár. socialistické - musí mně to přiznati pánové, kteří byli v tehdejší vládě i v klubu - vedl jsem po celá léta boj a zápas o zmírnění nároků čtyřdohody, nároků vítězných velmocí proti našemu státu. Pochopitelně nezbývalo nic jiného než redukovati, usměrniti celý ten zápas na to, aby dva požadavky, které vyplývaly z mírové smlouvy, totiž převzetí a ohodnocení statků převzatých po Rakousko-Uhersku, byly zhodnoceny pokud možno pro nás nejmírněji, na druhé straně aby liberační poplatek, který byl stanoven v maximální výši, byl pokud možno nejvíce snížen nebo skutečně anulován.

Slavná sněmovno! Mohu konstatovati, že jsme učinili toto jednání předmětem rozhovorů několika schůzí ministerské rady za účastenství býv. pana min. předsedy dr Švehly. K mému návrhu bylo jednomyslně v ministerské radě usneseno - o tom svědčí protokoly - že vláda Československé republiky zašle čtyřdohodě, spřáteleným velmocem, zvláštní podrobné memorandum, poukazující na hospodářský stav našich financí a našeho státu, a že prohlásíme předem, že nebudeme platiti žádných obnosů na nás na úkor našeho národního hospodářství požadovaných. Tedy neběží zde o nějaké novum, nýbrž o pokračování zápasu, ve kterém jsme byli již v době, kdy jsem býval ještě příslušníkem strany nár. socialistické a za ni také členem kabinetu. Referoval jsem o stavu této otázky, pro nás tehdy velmi špatně stojící, také hlavě státu, presidentu republiky, a to ne jednou, nýbrž několikráte.

Pokládal jsem tedy za povinnost těchto několik slov říci k historii reparační otázky, aby bylo ujasněno, že nezvedáme pouze hůl proto, že jsme dnes v oposici, nýbrž že je to pokračováním celého toho dlouholetého zápasu, který jsme vedli, a přál bych si, aby jej vedly také ostatní politické strany, neboť podle mých informací neškodilo panu ministru zahraničí při jednání v Paříži a v Haagu naše oposiční stanovisko, to ho naopak posilovalo, poněvadž mohl poukazovati na nespokojenost, nýbrž spíše mu škodilo to častokráte devotní stanovisko části vládní majority, které utvrzovalo cizinu v přesvědčení, že jsme bohatý stát, že to snadno a velmi lehce uneseme, že jsme byli připraveni na horší věci. (Posl. dr Stránský: Která část to byla?) V prvé řadě myslím, že to byla část žurnalistiky nár. socialistické strany. (Posl. dr Stránský: Ve vládní majoritě?) Ano, říkám, že ve straně nár. socialistické. Teď, kdy se jednalo v Paříži, jsem už nebyl ve straně. Neračte se mýliti. (Posl. dr Stránský: A tehdy jste psal proti Benešovi?) Tehdy jsem psal proti reparačním závazkům, plynoucím z mírových smluva pro nás tendenčně vykládaným. (Posl. dr Stránský: Proč jste nepsal proti Benešovi?) Protože jsem si to vyřídil na kompetentním místě v ministerské radě a můžete se optati všech pánů ministrů, odpovídá-li to pravdě. (Posl. dr Stránský: Beneše jste doporučoval!) Snad i na to bych mohl reagovati, zdá se mně, že jsem se dopustil určité chyby, které lituji, buďte ubezpečeni. (Veselost.) Tenkráte jsem ho ještě neznal tak, jako dnes.

Po této situaci nezbývalo nic jiného, než abych já připravoval půdu a nové argumenty pro to, aby hodnocení převzatých statků po Rakousko-Uhersku pro nás dopadlo příznivě. Byl jsem k tomu - promiňte, že zde mluvím osobně do jisté míry - povolán proto, že jsem tehdá zastával resort ministerstva železnic. Železnice tvoří totiž v těch převzatých statcích skoro 2/3 úhrnné ceny, ne-li více nevím to zpaměti - a tu jako srovnávacího měřítka používali jsme ve svých argumentech proti nemírným požadavkům toho, zač jsme kupovali Ústecko-teplickou dráhu, zač jsme kupovali Buštěhradskou dráhu, zač se později koupily některé lokálky, zač se koupila Košicko-bohumínská dráha, a přicházeli jsme k zajímavému srovnání, že tyto dráhy dobrovolným výkupem získali jsme za 1/5 nebo 1/6 té ceny, kterou nám hodnotily tyto dráhy jako převzaté statky po Rakousku a Uhersku velmoci, hlavně Francie, Italie a Anglie.

Slavná sněmovno! A nyní po těch slovech úvodu, který byl jaksi takovou vzpomínkou celého toho zápasu za reparace, dovolte mně, abych se obíral podrobnějším způsobem vývody p. ministra zahraničních věcí, a to nejenom zde ve sněmovně přednesenými, nýbrž také vývody doplněnými a přednesenými v zahraničním výboru posl. sněmovny, po případě senátu.

Já začínám tím, čím někteří páni končili. Zdá se mi býti skoro kuriosní a, je-li p. ministr dost kritickým, musí si přiznati, že nešťastná byla myšlenka té jeho t. zv. bilance. Tu si měl ušetřiti. Ta bilance se mu jistě nepovedla. Nechci ulpěti na nějakém slovíčkářství, chci jen k této věci říci několik kritických slov na základě mírových smluva skutečných fakt.

Pan ministr řekl, že podle mírových smluv - to řekl v parlamentě - zavázali jsme se zaplatiti za převzaté statky 26 miliard, k tomu osvobozenský dluh 4.900.000.000, řekněme 5 miliard - budu vždy mluviti v okrouhlých cifrách, ačkoliv bych mohl býti s podrobnějšími ciframi k disposici - tedy dohromady 31 miliard, a dodal: Něco ovšem z toho se musí odpočítati na dluzích, které byly převzaty podle čl. 203 st. germainské a čl. 196 smlouvy trianonské. Ve skutečnosti, protože přišel k cifře 25 miliard, odečetl 5 miliard.

Podle mého názoru dopustil se zde p. ministr, ať vědomě nebo nevědomě, osudné chyby, chyby počtářské i chyby věcné. Pan ministr volí velké cifry domnělých úspor, aby zvýšil své skutečné nebo domnělé zásluhy. Pro bilanci máme však voliti cifry vhodné, pevné, skutečné, ne imaginární a ne neurčité. V bilanci mají býti, jak jsem řekl, číslice přesné.

Napřed pokud se týká těch 26 miliard. Nikde nestojí v mírové smlouvě, že máme zaplatiti 26 miliard. V mírové smlouvě bylo zásadní rozhodnutí, že jsme povinni převzíti a zaplatiti ve zlatých korunách statky po Rakousku a Uhersku tak, jako Polsko po Německu. Prosím však, aby... (Posl. B. Procházka: Nepočítali jste, poněvadž jsi sám říkal, že těch 16 miliard budeme platiti za dráhy!) Prosím, já to vysvětlím, račte mně ponechati chvíli času, abychom tu věc vyložili. Pokládám za svou povinnost, poněvadž se u nás věci velmi rychle zapomínají, říci to s trochu větší obšírností.

Mírová smlouva nemluví o určité cifře. Ke stanovení této cifry byla určen a reparační komise, ale ta také nepřišla k určitému resultátu. Byli tam tři zástupci. My jsme tam byli zastoupeni pouze expertem inž. Kollerem z ministerstva železnic. Byl tam zástupce italský, francouzský a anglický. Při odhadování statků převzatých po Rakousku Francouz a Angličan se spojili a odhadli cenu jich na 4 miliardy zl. korun. Ital, který měl pochopitelně větší zájem na tom, odhadl je ne 5 1/4 miliardy zl. korun. Československý zástupce připouštěl - ale ještě ve formě určité reservy - možnost stanoviti výši převzatých statků na 1 1/2 miliardy zl. korun. Co tím chci říci? Rozhodnutí o výši těchto statků nepadlo, a od této sumy, která měla býti stanovena teprve v reparační komisi, měli jsme nárok podle mírové smlouvy odpočítati si dluhy převzaté po Rakousku - a my jich platili velmi mnoho, připadla na nás veliká kvota. Jsou to dluhy zajištěné a nezajištěné. O nezajištěných dluzích dalo by se mluviti, máme-li právo si je odpočítati ve zlatě nebo pouze v československých korunách, ale o zajištěných dluzích musíme to považovati za věc samozřejmou. Mírová smlouva také nikde proti tomu nemluví. Bylo tedy naším plným právem, odpočítati si tyto zajištěné dluhy, které vázly na státních statcích, které jsme přebírali, v téže relaci, t. j. také ve zlatých korunách. Vždyť to jsou dluhy, které povstaly právě pořizováním těchto statků, a proto pan ministr si věc velmi usnadnil: Odhad statků na hotové přepočítal si na čsl. koruny a ze 4 miliard udělal 26 miliard, ale dluh vzal v relaci nynějších papírových korun a zapomněl, že to má také násobiti 6 1/2krát a valorisovati; pak by ta bilance byla dopadla trochu jinak, kdyby se totiž byly odpočítaly aspoň zajištěné dluhy náležitě valorisované, přepočítané na zlato, ne na dnešní čsl. korunu. Když bilance, tedy aspoň trochu pravděpodobná bilance!

Slavná sněmovno, je však třeba říci: Nemusíme ani na tento úspěch býti tak hrdými, že tyto statky byly nám škrtnuty. Vždyť my jsme se nezavázali ku placení převzatých statků po Rakousku a od Uher pouze sami.

Mírovou smlouvou jsou zavázány platiti tyto statky také ostatní státy. Podle odhadu, když vezmu za základ odhad francouzských členů reparační komise, Jugoslavie měla platiti 13 miliard Kč - když to přepočítáváme tak, jako pan ministr u nás na těch 26 miliard - Rumunsko mělo platiti 7 miliard, Polsko 41 miliard, protože ono mělo platiti, tuším, 20 miliard Rakousku-Uhersku a 21 miliard Německu. Všem těmto státům a nikoli pouze nám byly tyto statky, jak správně charakterisoval Snowden v anglickém parlamentu, jako pohledávka dubiosní škrtnuty. Tedy to nebyla jen specielně naše zásluha, že se nám podařilo tohoto břemene se zbaviti.

Přicházím ke třetí bilanční položce pana ministra a tou třetí bilanční položkou je liberační poplatek, poplatek za osvobození, nebo já nevím, jaký má dnes termín ve smlouvě pařížské, ale pojmenujme to k vůli zkrácení, abych to nemusil příliš často obeplouvati, poplatkem liberačním. Tato třetí bilanční položka zdá se mi býti aspoň na první pohled, a skutečně je, trochu konkrétnější. Proč? Protože skutečnou součástkou mírových smluv, arangementem z 10. září 1919 zavázali se naši delegáti platiti 50% z 1.500 milionů zlatých franků za naše osvobození. Nemusím zde znovu opakovati, je to zvláštní generosita velmocí k nám, když jde o placení, že Rumunsko, Jugoslavie a Polsko měly dohromady platiti tolik, kolik máme platiti my.