Předseda (zvoní): Prosím o klid. Upozorňuji vás, pane řečníku, že překročil jste lhůtu řečnickou.

Posl. dr Pergler (pokračuje): "Já už končím.

Ale jsou určité věci, které ani za této soustavy by poslanci neměli snášeti.

Dámy a pánové, ukázali jsme v posledních dnech ve sněmovně, že tam, kde jde o potřebu státu, dovedeme pro potřebu státu hlasovati. Hlasovali jsme na příkl. pro nedávné ústavní předlohy. Páni z komunistické strany se tomu velmi divili. Naše oposice jest ovšem jiné povahy. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Končil bych jenom tím, že v Anglii oposici se říká oposice Jeho Veličenstva.

Ale nám tím veličenstvem není žádný jednotlivec, žádná skupina, nám tím veličenstvem je stát a jest jím národ. Tím končím. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): K slovu je přihlášen pan posl. dr Stránský. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Stránský: Slavná sněmovno! Říká se, že když jdou páni z rady, jsou moudřejší, než když šli do ní. Také my jsme v té dnešní radě vyslechli tři řeči, jednu maďarskou, jednu německou a jednu českou. (Posl. Bergmann: Americkou!) Dobře, víc americkou než českou. (Výkřiky nár. socialistických poslanců.) Nechci, slavná sněmovno, zkoumati příliš zevrubně, oč jsme po vyslechnutí těch tří řečí moudřejší, ale jedno zjistiti mohu: Víme teď, že pp. posl. Szüllö, Knirsch a Pergler budou hlasovati proti schválení smluv, které nám vláda předložila. (Výkřiky posl. Zeminové.)

Přicházím teď na řadu já, abych po těchto třech řečnících, kteří mluvili proti předlohám, mluvil zase za ty poslance, kteří budou hlasovati pro schválení těchto předloh. A když mne vyslal do této debaty klub, jehož jsem členem, neučinil to proto, abych zde tlumočil jakýmkoliv způsobem jeho stranická hlediska; to je první, co bych chtěl v této rozpravě říci, že tedy mluvím - jak by, myslím, každý svědomitý poslanec měl činiti - za věc, kterou budeme dělati, za to, jak budeme hlasovati.

K tomu poslednímu, co zde řekl p. dr Pergler, se rád znám a hlásím. Není žádný pořádek oposičně smýšleti a vládně hlasovati. My, kteří budeme v koalici se všemi koaličními stranami hlasovati pro přijetí těchto předloh, chceme, abychom se mohli při tom ospravedlniti před každou výtkou oposiční, odůvodniti, proč hlasujeme tak, jak hlasujeme. Smýšleti oposičně a hlasovati s vládou, to je cosi, oč v koalici nemůže státi nikdo, komu záleží na tom, aby koalice byla opravdu schopna práce. (Zcela správně!)

Bylo nám zde řečeno, a to nebylo popřeno ani žádným oposičním řečníkem, že se touto kapitolou uzavírá celá jedna epocha našich politických dějin. Končíme zde to, co jsme r. 1918 a 1919 začali. Jsem z těch, kdo byli účastníky začátků, a snad mně dáte za pravdu vy všichni, kdo pamatujete, že tehdy byla jiná nálada, jiný zájem, jiná odpovědnost a jiná svědomitost, než jaká je tu dnes. My jsme dali příliš rychle zevšednět slávě oněch dnů, místo co bychom své všední dny posvětili vzpomínkou na ty začátky. Ale stejně chci říci, jestliže jsme se dostali hodně nízko, že jsme zase na cestě vzhůru. Zejména úroveň oposice, se kterou se dnes setkáváme, je nám zárukou, že my, kteří se chceme vzdalovat těchto stanovisek, jdeme výš a jdeme dál. Položil bych hlavní důraz na ten nesporný, se žádné strany nedementovaný fakt, je-li ta věc, o které nyní jednáme, záležitostí koaliční, že je zároveň více než záležitostí koalice jedné. Žádný střízlivý člověk se nedomnívá, že tu jde o episodu, která se v Haagu nebo v Paříži vyřídila v několika týdnech. Tak je to, jak nám to Beneš řekl, že to, co se zde skončilo, zrálo 11 let a déle. Je to vlastně uzavření celé kapitoly našeho osvobozenského zápasu.

Bylo zde konstatováno, aniž to byl někdo popřel, že nejen tato vláda, nýbrž všechny vlády a všechny vládní systémy, které předcházely, byly informovány o všech etapách tohoto vývoje, že věděly, co se děje, že znaly všechny závazky, že byly informovány o chancích, že zkrátka sledovaly stále tento vývoj až do poslední etapy. Tedy my tu máme co činiti se zajímavým faktem, že všechny ty různé vládní systémy, které jsme měli, a já se nemusím zmiňovati zevrubně o tom, jak byly různé, všechny ty vládní systémy, přece musely míti cosi společného. To, že byl v čele naší zahraniční politiky po celou tu dobu - já ji čítám 15 let - jeden člověk, to je jen příznačné, to je jen, řekl bych, symbolické. Co je hlavní je fakt, že tento muž byl tím právě ve stálém souladu s 12 různými vládními systémy, čili že těch 12 různých vládních systémů musí míti v sobě cosi, co je všechny spojuje. A tu pravím, jako člen té koalice dnešní, že je mým pevným přesvědčením, že to, na čem se dovedly sjednotiti koalice všechny, ať v ní byl Hlinka, ať v nich byl Mayr-Harting, že to patrně bude nějaká část jejich činnosti, které smím přiřknouti určitou hodnotu, určitý klad. A patrně učiní dobře každá koalice a tedy také dnešní koalice, když se vynasnaží důkladnou analysou si zjistiti, co to vlastně bylo, s čím jsme to souhlasili, kde byly podmínky této jednotné linie. To není obvyklý zjev! Srovnejte to s jinými státy, všimněte si, jak v jiných státech - můžeme se podívati na kteroukoliv stranu chceme - vždy ze změny vnitropolitického systému resultuje na konec také určitý vliv na mezinárodní politiku. Podívejte se na příklad do Ameriky, která posílá Wilsona na mírovou konferenci, ale potom neschvaluje jeho ujednání o Společnosti národů. Podívejte se na celý vývoj politiky ve Francii a Anglii, podívejte se na události v Německu, jak se to tam různě střídalo, podívejte se na Rakousko, Maďarsko, Polsko, Italii, jak tam měli vždycky vnitropolitické otřesy účinek na zahraniční linii, jak se ta zahraniční linie lámala - u nás jsme neměli těch otřesů, ale měli jsme vnitropolitické změny, a všimněte si, že přes tyto vnitropolitické změny, přes toto střídání systémů ve věci zahraniční politiky, ve věci našich mezinárodních vztahů šel národ a stát pořád jednou cestou. (Výborně!) Opakuji znovu, že osobnost zahraničního ministra je jen výrazem tohoto fakta, nikoli jeho příčinou. (Výborně! Potlesk. - Výkřiky posl. Zeminové.)

V rozpravě, ve které mně záleží právě na tom, dobrati se důvodu tohoto zvláštního a pro tento národ a stát čestného consensu, nemohu se omezovati jen na to, co jsme už slyšeli v ní nebo v její předchůdkyni, v rozpravě o prohlášení ministra dr Beneše o Haagu, nýbrž musím se dívati také na tu část rozpravy, která se děje mimo tento parlament, ve veřejném mínění.

Slavná sněmovno! Byl jsem zde svědkem, jak vážený pan posl. dr Hajn vytýkal v debatě ministru dr Benešovi, že s tohoto místa reagoval na útoky, které se proti němu vedou v tisku. Nemohu souhlasiti s tímto stanoviskem. Musíme býti také ozvučnou deskou veřejného mínění a myslím, že je to dosti, řekl bych, unfair stanovisko, v tisku útočiti a potom brániti napadenému, aby se bránil tam, kde je jeho tribuna a kde je povinen na každou výtku a žalobu odpověděti. (Výkřiky posl. dr Perglera.)

Slavná sněmovno! Ale abych přešel k věci samé. Především jsem řekl, že zde byl souhlas veškerých dosavadních systémů, souhlas, který se projeví také tím, že nynější koalice tak jako schválila prohlášení dr Beneše již jednou, jistě zase teď schválí tato ujednání, pokud jí byla předložena ke schválení, a také schválí prohlášení pana ministra i pokud se týče oněch smluv, jež sněmovně jako fundus parlamentárního jednání ke schválení předloženy nebyly.

První otázkou, kterou si musíme předložiti, jest, co jest věcí naší odpovědnosti. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Vláda a ministři jsou odpovědni i nám a my jsme odpovědni veřejnosti, občanstvu. Při tom bych již teď chtěl upozorniti na jednu věc, že je zajímavo, že zatím co v této sněmovně se ukazuje široký souhlas ve všech těchto věcech, ve veřejnosti takového consensu není, a to nejen pro hlasy, které vycházejí ze zdejších oposičních řad, nýbrž i pro hlasy, které vycházejí ze zdejších koaličních řad, kterých se zde oposiční řečník dr Pergler před chvílí dovolával, což jistě nemůže býti ani v intencích těch, jichž se dovolává. Ale o této věci budu mluviti ještě v jiné souvislosti. Zatím chci jen vytrhnouti z těch oposičních hlasů venku jeden, který zde byl dnes opakován.

Mluvilo se pořád nespokojeně o ratifikaci, žehralo se, že věc nebyla v čas předložena k ratifikaci, že toho - nebylo k ratifikaci parlamentu předloženo dosti, že ratifikoval jen president bez souhlasu parlamentu atd. Nebudu se znovu pouštěti do debaty, kterou jsme měli v zahraničním výboru. Prosím, aby mně dali za pravdu ti, kdo tuto otázku chtějí zkoumati konkrétně a věcně, že v případech tohoto druhu nejde přece o to, aby parlament určitou smlouvu zkoumal s hlediska detailního. My přece nemůžeme na této smlouvě, když ji posuzujeme s hlediska naší odpovědnosti, nic měniti. My jsme zde slyšeli od pana dr Perglera: Toto se nemělo připustiti, ono se nemělo připustiti a to se nemělo připustiti. Pan dr Pergler zapomněl dodati, co, myslím, každý věcný debatér v parlamentech dodati má. Když vytýká, že se něco udělati nemělo, tedy má říci, co se udělati mělo a jak se to mělo udělati. (Výborně! Potlesk poslanců strany čsl. nár. socialistické.) Pouze říci, že ty výsledky, které nám sem přinesl dr Beneš, jsou nepostačující, že jiní by eventuelně byli přinesli výsledky lepší, tak jak to dr Pergler zde řekl v první debatě - to mně přece připustíte - nestojí více než otevříti ústa. To může tvrditi každý, ale dokázati to nelze, a bez důkazu, bez jiné koncepce, bez jiného plánu, bez návrhu jiné soustavy nemá přece žádného smyslu o té věci mluviti tak, jak o ní mluvil dr Pergler. Pane doktore, odpusťte - vy jste si tu stěžoval, že nebylo dosti času rozvážiti, prostudovati a rozmysliti materiál, který jsme dostali. Když si představím, jak jste si vy a vaši političtí přátelé lámali hlavu a spěchali, abyste došli ke konečnému přesvědčení, máte-li to schváliti nebo ne, tu je mně dosti těžké se nesmáti představě, že dr Beneš opravdu jednal neopatrně. Možná, kdyby vám byl ještě 24 hodin nechal, že byste přece jen jeho prohlášení byli schválili. (Výkřiky posl. dr Perglera.)

Tedy prosím, co se týče té demokratičnosti, opakuji ještě jednou: jsme si vědomi že zde jde především o otázku důvěry k vládě a k určitému vládnímu systému. Vy jste nám dnes znovu, pane dr. Perglere, v této sněmovně stavěl za vzor Maďary. Není to žádná náhoda, je velmi příznačné a výmluvné, že když jste nám vytýkal zločinné zanedbávání principu demokracie, ozval se souhlas s tímto vaším názorem z úst pana kol. Szüllö. Račte prominouti. Maďarská sněmovna dostala smlouvy ke schválení rychle a vyřídila je, jak se říká, ancvaj. Jeden z tamních oposičních řečníků si však stěžoval, že on tam nesmí jako oposiční řečník v parlamentě říci proti maďarské vládě ani tolik, kolik v Československé republice smí maďarský žurnalista proti čsl. vládě napsati do maďarských novin. (Výborně! Potlesk. - Posl. Stříbrný: Prosím, tu není Horthyův systém!) My vám nemůžeme brániti, pánové, abyste bouřili proti nám ve jménu nacionalismu pražskou ulici, ale my se také postaráme o to, aby ona věděla, kde je váš vzor, že váš nacionalismus se neštítí v české demokracii ukazovati Horthyho jako vzor. (Potlesk.)

Odpovědni jsme nejen my v této dnešní koalici, odpovědni jsme ze všeho a jsou odpovědni ti, kdo na těchto věcech spolupracovali v koalicích dřívějších. V takové otázce, jako je tato, spočívá odpovědnost hlavně, jak se říká, in eligendo. Pošlu-li do Versailles zástupce, aby tam sjednávali s celým světem mírovou smlouvu, pošlu-li zástupce do Haagu a Paříže, aby se potom tam na konferenci té šířky, jako se tam konala, zúčastnili posledních resultátů mírové smlouvy, tedy si musím býti vědom toho, že to, co mi ti jednatelé přinesou, budu musiti schváliti; musím si proto dáti pozor, koho tam posílám.

Když jsme poslali do Paříže dr Kramáře a dr Beneše, věděli jsme, až se vrátí, že to, co sjednají, podepíšeme. Když jsme poslali do Haagu dr Beneše a dr Osuského, věděli jsme, až se vrátí, že schválíme to, co přinesou, neboť ujednání taková, jako se uzavírala ve Versailles a v Haagu, nelze, když se jednou stanou, zvrátiti, nechceme-li se octnouti v konfliktu s celým širokým světem. Dr Pergler říká: toto tam nemělo býti, toto tam nemělo býti, ale neříká - co tedy se mělo dělati! Měli jsme všechno zvrátiti, vypověděti válku, chystati se k ní, bouřiti, rozejíti se s Francií, s Anglií, Italií, a býti takovou ligičkou?

Opakuji: Zde je odpovědnost parlamentu vždycky především in eligendo. Odpovědnost je v tom, koho ta která většina pověřuje, aby za hranicemi zastupoval zájmy státu, A tu znovu kladu důraz na to, ne jako na otázku osobní, že veškerých 12 vlád, které jsme měli v této republice, pověřilo vedením jednání s ostatními státy jednoho muže, a chtěl bych k této věci říci, že to bylo svobodné rozhodnutí našich parlamentů a našich vlád, neboť, vyskytuje-li se tak často these, že tu jde o autoritu, která neprýští z našich demokratických řádů, z našich parlamentárních řádů, tož pravím, že to není pravda. Odvolávám se na to, co jsem slyšel již z úst dr Beneše a co nebylo nikým popřeno. On se dovolává živých svědků, dovolává se Šrámka, někdejšího min. předsedy Švehly. Upozorňuji na jednu věc, která snad není známa panu dr. Perglerovi, že, když v r. 1926 odjížděl po několikaměsíční nepřítomnosti v této republice - ministerský předseda, tehdy ještě ne - ministr Švehla do Topolčianek, aby navrhl presidentovi, s nímž několik měsíců před tím nemluvil, novou vládu, přijel do Topolčianek s návrhem na obsazení ministerstva zahraničí zase ministrem dr Benešem. Prosím, na tomto faktu nemůžete nic měniti, že veškeré většiny, které jsme zde dosud měli, delegovaly dr Beneše k tomu, aby on veliký proces mezinárodní, který teď v Haagu byl zkoncován, také zkoncoval, a že tedy také naše odpovědnost musí jíti především tímto směrem. Neříkám proto, že to žádná odpovědnost není. Nikdo není povinen míti ke komukoli důvěru. Ale, prosím, jedno musíme chtíti, aby vždycky, opakuji, slova a činy se kryly. Když se dívám, kdo se venku staví do oposice proti tomuto zkoncování v Haagu a jak se to odůvodňuje, shledávám, jak jsem již řekl, vedle těch oposičních poslanců také hlasy, které jsou blízké některým stranám, jež nejsou v oposici. A tu, prosím, si musíme dáti dobře pozor na myšlenkovou hodnotu různých projevů. Znovu tvrdím, že politika, která se tu dělala, ta zahraniční politika, to je politika celých kolektivů, to je politika těch koaličních systémů, nikým nevynucená, dobrovolná, a ty koaliční systémy a všechny jejich jednotlivé složky, ať nynější nebo někdejší, šlechtící. Tak nemluvíme jenom my ze socialistických klubů. Klub agrárních poslanců poslal do debaty o Haagu posl. dr Štefánka. Ten mluvil o jednatelích našich Benešovi a Osuském a řekl výslovně, ne přece jenom za sebe, nýbrž za klub, který ho delegoval: "Čiech a Slovák ako jedna ruka, ako rodní bratia uhájili republiku, národ, a čo je ešte vážnejšieho, náš národ a štát reprezentovali dôstojne a dobre." (Posl. Hlinka: Musí sa habilitovať na ministerské kreslo!) Ach ne, promiňte, monsignore, jestli jste upřímný, jestli chcete tuto věc upřímně zodpověděti, nemůžete popříti, kdybyste byl členem vládní většiny v této chvíli, že byste také doporučil ty věci ke schválení. Nepopírejte to! (Potlesk.)

Mluvčí kolegů ze strany lidové v zahraničním výboru řekl, mluvil ostatně v tomto smyslu také v debatě o Haagu: "Náš zahraniční úřad vykonal veliké dílo na osvobození státu, který osvobodil od dalekosáhlých břemen finančních. Teprve dnes jsme na všechny strany volni a svobodni." To zase neřekl kol. Světlík za sebe, nýbrž za klub, který ho delegoval, a hlavně více než slovo je čin. Kolegové z agrárního klubu podepřeli činem kolegové z klubu lidových poslanců podepřeli činem tuto vládu, tento systém, schválili tyto smlouvy, jako je schvalovali s ostatními systémy. A to je důležité a my musíme s tohoto hlediska, s hlediska toho, co se dělá, s hlediska toho, co dělají ti odpovědní politikové, posuzovati to, co se ozývá tam kde právě té odpovědnosti je méně.

Snad nebude p. dr Perglerovi nezajímavým a bagatelním argumentem, když se podívá na to, jak mluvil p. kol. Szüllö, který zde jenom prostým slovem souhlasu podepřel jeho útoky proti Benešovi. On mluví maďarsky, rozumět mu není, já jsem si vzal teprve překlad jeho řeči v protokole a tam jsem viděl zajímavou věc, kdo je Szüllö politicky. Stačí citovati jednu věc: "My nie sme len menší, ale také dost silní, aby sme tam, kde sme boli tisíc liet, zostali ešte dalších tisíc liet. Pripojujeme se k tým, ktorí si prajú, aby sme prejav pána ministra Beneš a neprijali, aby sme mu vyslovili naše zazlievánie." Žádá tedy nedůvěru.

A teď se podívejte, jak on mluví o situaci našeho státu, resp. našeho zahraničního úřadu ve světě! On tam říká: "Situácia sa zmenila." On se těší, on si činí optimistický obraz o tom, jak to s tou tisíciletou říší je.

"Svět přišel na to, že situace je jiná, než jak ji světu Beneš líčil v r. 1917. Dnes už se o jeho věrohodnosti uvažuje jinak. Důvod je v tom, že Beneše ovládla bezohlednost a nadutost."

A odkud pak to ví pan Szüllö, že dr Beneše ovládla bezohlednost a nadutost? On nám to říká, odkud to ví. "A proto dojem mezi jeho vlastními soukmenovci, kteří znají každý jeho čin, vyvolal proti sobě takové antipatie, že následkem jejich, - vaší, pane dre Perglere - prý indiskretnosti klesla Benešova věrohodnost i za hranicemi."

Tož vidíte, že ten Szüllö nedovede uvésti nic konkrétního o Benešovi, ale on řekne, že soukmenovci Benešovi prý znají jeho duši a že prý indiskrétností těch soukmenovců se to dověděla cizina. (Výkřiky. - Místopředseda Stivín zvoní.)

Já bych nemohl ve lhůtě, která je mně dána, vyčerpati thema, které mám, kdybych zde zevrubně chtěl vedle projevu z této strany citovati ještě také některé velmi nepěkné projevy, které se ukázaly jednak v některých listech hlásících se ke straně agrární, v některých listech hlásících se ke straně národnědemokratické a v některých listech hlásících se ke straně lidové.

Jedno je velmi zajímavé. Dr Pergler nám zůstal dlužen positivní popis toho, co se mělo dělati. Žurnalista brněnského listu, který se domnívá, a jistě že mylně, že slouží tímto způsobem své straně, napsal, k čemu byla celá osvobozovací akce, když máme něco platiti, ve smyslu odporu, řekněme, dr Perglera: "Proč jsme tvořili legie, proč jsme exponovali české životy a českou krev? Proč jsme to neudělali prostěji? Mlčet za války, pasivní resistenci provádět prostě proto, že se chtělo jíst a 28. října 1918, když bylo Rakousko vyjedeno, udělat převrat. Tak, jako to bylo opravdu 28. října 1918. Panu Snowdenovi mohli jsme korespondenčním lístkem oznámiti, že jsme se osamostatnili, a nemohl nám nikdo předepsat taxu za osvobození, neplatili bychom nic za výzbroj legií, nebylo prostě Haagu. Je to tak?"

To je recept, který kdyby byli včas znali v Německu, mohli to tam také udělati. Mohli jednoduše udělati 9. listopadu převrat a napsati potom z Mnichova, z Berlína a z jednotlivých těch hlavních měst německých států, že německá říše už neexistuje, že se osvobodili, a nemuseli také nic platiti.

To je stejná logika, ale já nechci se zabývati polemikou, nýbrž chci ukázati, že je potřebí, aby byl soulad, ten soulad, který dosud byl v našich vládních systémech, aby byl také mezi všemi, kdož jsou z těch vládních systémů odpovědni, neboť to, o co se zde jedná, není otázka moci, nýbrž právě otázka odpovědnosti.

Slavná sněmovno! Já nebudu vůči všem těm polemickým hlasům - byli jsme dnes svědky tupení, které bylo, musím konstatovati, i pod úrovní toho, co až dosud v této sněmovně bylo předneseno - dělati advokáta ministru Benešovi. Kde je zapotřebí odpověděti věcně, tam on odpoví. Tedy zde nejde o věc jedné strany. Někdo, koho celý národ, koho celý stát ve své převážné většině 11 let exponuje v tomto místě a k těm úkolům, ke kterým je exponován dr Beneš, ten musí býti nad úroveň určitých útoků povznesen i bez obrany! (Výborně! Potlesk.)

Ale na jedno chci upozorniti, jednoho svědka bych se přece v rámci této debaty dovolati chtěl - snad mi to nebude dr Beneš zazlívati: Když se zde konstatuje a nemůže nekonstatovati, že náš ministr zahraničí, o němž vy tak prostě tvrdíte, že by někdo jiný byl přinesl více, kdyby byl jednal na jeho místě těší se venku osobní oblibě a důvěře, odpovídá na to oposiční tisk, že to není žádný div, jak pak by nebyl oblíben, když každému povolí, že jeho obliba, jeho popularita - kterou každý může zjistiti, jak jen krok učiní za hranice - je vykoupena těžkými břemeny, které on nechává klidně navalovati na náš stát. Proti tomu je dosti těžko se brániti, neboť když se supponují motivy, supponuje se něco, co se nedá zjistiti. Ale podívejte se: nedávno vyšla kniha pamětí francouzského státníka, který se těší důvěře u nás, a to ve všech skoro táborech. Když nedávno zemřel, byla ta důvěra zjištěna. Je to muž, jemuž asi nikdo nebude vytýkati ani slabou ruku, ani nedostatek nacionálního cítění, je to ten Clémenceau, který to, co ve svých pamětech napsal o dr Benešovi, nenapsal tam ve versaillesské konferenci, kde s Benešem jednal, nýbrž po 10leté zkušenosti, když nad hrobem, takřka krátce před svým úmrtím, psal své paměti. Vepsal do nich slova, která jsou u nás dosud málo známa, přes to, že, jak tvrdíte, dělá se tolik reklamy pro ministra zahraničí. Já jsem ta slova nejprve četl v zastrčené noticce Prager Tagblattu, potom v zastrčené noticce v Českém Slově, v Lidových Novinách to nebylo ani slovem vytčeno, tam vycházely jen ty paměti. Clémenceau popisuje státníky, kteří se zúčastnili konference versaillesské, mluví o nich celkem ironickým tónem, a ku podivu, ten ironický tón se stává vážným, když přechází k odstavci: "A konečně jeden z nejlepších, Beneš, muž vzkříšeného Československa, který si získal obecné úcty a důvěry přímostí svého slova a výší své inteligence." (Potlesk.)

Takové svědectví může chvíli zůstati důvěrnou věcí, ale ujišťuji vás, že bez reklamy... (Výkřiky posl. dr Perglera a Hatiny.) Nesvádějme, prosím, celou tuto věc na toto pole. Já chci konstatovati - a to nemůže dr Pergler popříti - že svědectví této váhy nemůže umlčeti ani žádný nedostatek reklamy, to zůstane nikoli proto, že to řekl Clémenceau, že to Clémenceau napsal, nýbrž proto, že je to pravda. (Potlesk.)

Slavná sněmovno! Když vidíme a sledujeme všechny tyto osobní útoky, ať z kterékoli strany vedené, musíme si v koalici především býti jasni, co s nimi, oč tu běží, jaký to je boj, který se zde vede. Snad jsem prve zapomněl doložiti a připomínám to znovu: k některým citátům, které jsem četl, byly připojeny výzvy, aby dr Beneš podal demisi, jako ho k tomu zde vyzývá dr Pergler, tak v novinách, jejichž poslanci zde hlasovali pro důvěru dr Benešovi, se vyzývá dr Beneš k demisi. Dnes to nemusíme bráti tragicky právě proto, že jsme si všichni vědomi odpovědnosti, a víme, že budeme souzeni podle činů. Musíme vědět, jaké jsou to útoky už proto, že jsme i těmto útokům odpovědni a že se nesmíme nikdy postaviti na stanovisko neodpovědnosti; když někdo útočí na vládu, v demokracii budiž slyšen. Demokratické řády máme, to dr Pergler nemůže popříti, ale to nemá co dělati s formální otázkou sněmovního schválení nebo neschválení, neboť dr Pergler přece ví, že každý, kdo není spokojen s tím, když vláda nebo ministr zahraničí schválil nebo předložil k ratifikaci něco, co podle jeho mínění parlament a stát zatěžuje a podle mínění vlády nikoli, měl by přece právo navrhnouti, aby ten ministr byl dán do obžaloby, měl by právo navrhnouti ministru projev nedůvěry a ministr musí zmizeti, když mu parlament vysloví nedůvěru. Stačí, když se pro to vysloví dr Štefánek za agrární klub, dr Světlík za lidový klub, nebo socialistický klub nebo němečtí agrárníci, každý zde má svou demokratickou možnost, svůj vliv a svou sílu a ovšem také svou odpovědnost. Ale pravím, že i my těm oposičním hlasům musíme odpovídati, musíme se cítiti před nimi odpovědnými a musíme se ptáti: Co je to ten boj proti representantu určité politiky? Je ten boj osobní nebo je to boj věcný? Oč zde běží? Prosím, já jsem ze strany ministra dr Beneše, ale nepochybujte o tom, že tlumočím nejen mínění jeho strany, nýbrž také jeho vlastní mínění, že kdyby zde šlo jen o osobní otázku, kdyby zde šlo jen o to, že by, řekněme, určitá shoda a dohoda byla možná, kdyby ji dělal někdo jiný než tento ministr, kdyby zde o nic jiného nešlo než o přesvědčení tímto směrem, ani chvíli, jsem přesvědčen, bychom ho tu neviděli déle. Ale neběží právě o to, nýbrž my se musíme přece, a to je náš úkol, dívati na to, co je pohnutkou toho boje. Že někdo proti někomu se staví, tím není ještě řešena otázka, proč, co proti němu má. Částečně už ten způsob, jakým se tyto věci tradují, ukazuje, co proti Benešovi mají jeho odpůrci. A když to budete sledovati, uvidíte, že je to právě cosi, co dosud všechny naše většiny zamítaly. Je to zakrytý plaidoyer pro určité směry, pro určité idee, směry, ke kterým se dosud u nás, bohudíky, nehlásil nikdo z odpovědného tábora, ať socialistického nebo nesocialistického. Neběží zde o ministrovu osobu, nýbrž je tu spor o určité principy jak politiky zahraniční, tak politiky vnitrostátní, neboť to obojí, nepochybujeme o tom, má jeden a společný kořen. Jde zde prostě o boj starého světa s novým světem, který se teprve tvoří, a ten nový svět se musí uplatniti a musí zvítěziti, a uplatní se a zvítězí (Výborně!) jak v oboru politiky mezinárodní, tak v oboru politiky domácí. (Výborně! - Potlesk.)

Oč tu, prosím, běží? Bylo řečeno, že to, co zde děláme, smlouvy v Haagu, jsou likvidací války. Nuže, my jsme si všichni vědomi toho, že likvidaci války musí následovati likvidace oněch řádů, lépe řečeno zlořádů, které světovou válku způsobily. Světová válka není zlo nezaviněné. Nebudu zde rozbírati celou tu zajímavou otázku. Víte, že o to je spor, zejména mezi doktrinou krajně socialistickou, která tvrdí, že světová válka byla vyvolána jenom hospodářskými motivy. Nedá se ovšem upříti, že tu hrály roli hospodářské motivy, ale nedá se upříti, že také politické špatné řády světovou válku zavinily, že zkrátka svět - který byl organisován tak, že následkem špatné jeho organisace musilo skoro 10 mil. lidí umříti a další miliony lidí musily býti zmrzačeny a že byly natropeny za 4 léta ztráty, které se musejí, jak se dovídáme a jak se nám spočítalo, po 40 let hojiti - byl špatný (Potlesk.), dívejte se na to z kteréhokoliv stanoviska (Potlesk.) kteréhokoliv klubu socialistického nebo nesocialistického. A to je to české cítění, co jednotilo dosud české kluby (Potlesk.), tu většinu. Proto jsme nedělali v zahraniční politice žádné skoky, protože u nás mír není frází (Potlesk.), nýbrž vůlí celého národa.

A ještě mi dovolte, abych citoval Clémenceaua. Je vám všem známo, jak často se u nás a zase je to někdy z vládního tábora, vyhlašuje politika, usilující o pevnější, solidnější mezinárodní organisaci, politika, ohánějící se mravními argumenty, za cosi slabošského. Prosím, poslyšte, jak Clémenceau píše: "Bohužel - je třeba míti odvahu to říci - nevstoupili jsme do války s programem osvoboditelů. Dovolil jsem si kdysi" vykládá teď "doporučovati alianci s Anglií. Ale car měl zapotřebí našich peněz pro své vojenské parády, a tak to byla politika parád, která to vyhrála. Vešli jsme do války," zpovídá se Clémenceau "za svým soukromým cílem obrany a apelovali jsme při tom na všechny prvky odporu a hle, tu uprostřed bitvy ruští přeborníci evropského útlaku" totiž utlačovatelé Poláků, jak on jinde vykládá - "hroutí se před přeborníky germánskými.