Uvažte, prosím, s tohoto hlediska a s tohoto srovnání metody, jak na př. p. zahraniční ministr snažil se dokázati, že vymohl vynechání názvu osvobozovací poplatek. V dohodách haagských a pařížských se tento název nevyskytuje, ale tyto dohody se odvolávají na předcházející, kde se ten výraz vyskytuje. Důvodová zpráva vládní mluví o liberačním poplatku, pan ministr sám ve svém exposé užil toho výrazu na př. na str. 10 textu daného novinářům a opětně na str. 11 mluví o liberačním poplatku. Jakpak tedy padl? Pan ministr sám zvěčňuje termín, o jehož povaze dostatečně jsem mluvil v únoru, a anglická zpráva Snowdenova užívá rovněž názvu liberační poplatek, liberační dluh. Mezi výkladem pana ministra a jeho "Pravdou o Haagu" je řada do očí bijících rozporů, ale není času všechny je rozebírati, bylo by k tomu potřeba celé noci a já chci už končiti. Ale i v jeho posledním projevu ve sněmovně jsou vyložené protiklady. Tak na str. 11 žurnalistického mimeografovaného tisku pan ministr praví: "Podpisujíce haagské dohody s Maďarskem, byli jsme si vědomi toho, že texty nejsou dokonalé, snad ani ne úplné." Ale už na stránce 13 praví toto: "Z Haagu jsme odcházeli přesvědčeni, že spor o pozemkovou reformu ve všech státech Malé dohody je vyřešen."

Jinak na str. 11 a jinak na stránce 13! Co soudit o těch rozporech? Jak to vysvětliti? Ještě nejpříznivějším vysvětlením by snad bylo, že tu máme prostě co dělati s povrchní přípravou a nedomyšleností (Posl. dr Stránský: To dr Beneš je tak očitý, že myslil, když psal 11, že se to bude čísti 13, a když psal 13, že to bude někdo čísti 11.) Pane doktore, vy znáte dr Beneše lépe než já. Já se o to s vámi nebudu hádat.

A to vysvětlení zásahu ciziny do naší pozemkové reformy! Pan ministr stále ubezpečuje, že jsme se zavázali ze záboru propustiti, eventuelně nezabrati jen to, co dovoluje náš pozemkový zákon. Je-li tomu tak, proč tedy to specifikování, co bude zabráno anebo nezabráno? Proč se prostě neodvolávati na pozemkový zákon? Už pouhé takové jednání jest ostatně vyloženým zásahem do našeho vnitřního zákonodárství a naší vnitřní prakse. Ale porušení naší suverenity je také v tom, že tak mezinárodní úmluvou zbavujeme se možnosti revise pozemkové reformy, po které právě volala dlouho a snad dosud volá strana pana zahraničního ministra. (Hlasy: Najmä na Slovensku!) Ano.

Bylo nám řečeno, že vlastně nám do toho nic není, když velmoci doplatí maďarským příslušníkům cokoli ze své kapsy, jsou-li už tak ženerosní. Ukázal jsem, jak na věc platíme my nepřímo, a ponechávám vašemu úsudku, zdali by velmoci byly tak štědré z vlastních svých prostředků. Holým faktem prostě také je, že maďarští příslušníci dostanou více než naši! To je rozhodující okolnost. Dostanou více, než naši! Vím velmi dobře, že německé hlasy je nutno přijímati s jistou reservou, já jsem poslední, který se jich dovolává, avšak na této stránce diskuse Němci nemají zájmu. Podívejte se, co o tom napsal nedávno Berliner Tagblatt v čísle ze dne 23. května tohoto roku: "Co se stalo v Paříži? Bylo přijato maďarské stanovisko. Fond A, do něho plynoucí příspěvky velmocí, teprve v Paříži vybudovaná reserva, která také je dotovaná velmocemi, zaručuje maďarským velkostatkářům vyšší odškodnění. Výši odškodnění nelze předem zjistiti. Politicky rozhodující je fakt takového rozdílu."

Na jiném místě: "Mezinárodní forum uznalo - a jedině tak lze rozuměti lepšímu postavení Maďarů - že odškodnění za zabrané statky je nedostatečné."

Nelze tedy jen tak bezpodmínečně všude říci, že naše právnické thése byly alespoň formálně obhájeny. Fondy jsou, opakuji, průhlednou fikcí a v mezinárodním právu na konec rozhodují fakta, podstata věci, ale slupka fikce padá. V budoucnosti proti nám a jiným státům může býti použito fakta vyššího odškodnění a fikce nebude míti ceny zlámané grešle. Může ho býti použito také proti jiným státům. Ostatně fikce je docela známý prostředek v právních dějinách.

Nesouhlasím s panem ministrem v jeho tvrzení, že naši pozemkovou reformu v některých západoevropských politických kruzích pokládají za prejudicielní a ospravedlňující majetková opatření, která proti cizincům učinil sovětský režim v Rusku. Jsem náhodou členem americké společnosti pro mezinárodní právo, v klasické to zemi soukromého majetku, kde se o těchto otázkách mluví rok co rok, ale nikdy jsem neslyšel jediného slova takovéto výtky naší pozemkové reformě. Ovšem s panem dr Benešem v právnických otázkách je těžká debata, jak je v Ženevě docela dobře známo, ale mezinárodní právnické zásady jsou namířeny proti konfiskacím a proti nepříznivému diskriminování, namířenému proti cizincům. O naší pozemkové reformě nelze říci, že je konfiskační povahy. Majitelé pozemků ovšem vždy mluví o nedostatečnosti náhrady, ale pokud náhrada není tak nepatrná, že se rovná konfiskaci, cizina nemá do věci co mluviti.

V Anglii byly kdysi také stížnosti na reformy Lloyd George a postižení mluvili o konfiskaci, a nikdo na to nic nedal.

Co se týče konfiskace arcivévodských statků, ani to nemůže padati na váhu. Takové zjevy v dějinách bývají běžnou věcí. Anglie za Stuartovců i po Stuartovcích vykazuje řadu takových kroků. O důsledcích francouzské revoluce, nerušených ani restaurací bourbonskou, není třeba informovaným vykládati. V Americe, přece klasické zemi soukromého majetku, za revoluce i po revoluci byly konfiskace majetku loyalistů provedeny. Tedy proč takový strach? Naše obtíže po této stránce byly do značné míry zaviněny ustanovením, vykládaným jako sporné, je-li možno arcivévody pokládati za členy panující rodiny. Pojem ten nebyl přesně vymezen. Čí vinou, nebudu pro zatím rozhodovati. Je to konec konců tvrzení advokátů, arcivévodů a jejich rodin. Je také jasno, že naše zákonodárství mohlo býti přesnější a opatrnější, ale pokud jde o konfiskaci, je to věc, kterou by západ nijak nevytýkal.

My můžeme jen říci, že celý postup vážně se dotýká naší svrchovanosti. To je nad slunce jasnější. Svrchovanost, suverenita - pan ministr mluvil o tom, že nemá býti tohoto pojmu zneužíváno, včera na to navázala "Bohemie" - jest nejdůležitějším přívlastkem státu. Jsou juristé a státovědci, kteří suverenitu a nezávislost pokládají za pojmy v podstatě totožné, na př. Westlake. Není možné, abych se tu za býval podrobně problémem suverenity. Co je však suverenita? To je nejvyšší moc ve státě, nezávislá na venek. Zásady mezinárodního práva nejsou pokládány za porušení suverenity, poněvadž jsou alespoň teoreticky všeobecně přijaty a poněvadž zavazují všechny stejně. Podobně není obmezením suverenity Svaz národů, protože také jeho status váže všechny stejně a poněvadž v otázkách materielních je třeba jednomyslnosti. Naznačení pana ministra v zahraničním výboru, že Svaz znamená také jisté omezení suverenity, nebylo přesné, ale nebylo ani šťastné, poněvadž ve Spojených Státech zápas proti vstupu do Svazu národů byl veden ve jménu suverenity. Ocitne-li se výrok páně ministrův v americkém tisku, znamená to dodání munice americkým odpůrcům Svazu národů, tedy instituce, kterou pan ministr tolik miluje.

Nám cizina diktovala už ve věci menšin, to je zřejmé porušení suverenity, nyní v otázce pozemkové reformy; naše delegace přijala v Haagu bezpodmínečný diktát tří velmocí. Pánové a dámy, jak dlouho může tento vývoj pokračovati bez tak vážného a zřejmého porušení suverenity, že nastane otázka, nejsme-li státem pod mezinárodní kuratelou, který není již samostatným?

Tyto úvahy nejsou pouze akademického významu, nýbrž sahají přímo na kořen naší samostatnosti. A právě malý stát snese v těchto směrech daleko méně než stát velký a mocný. Právě představitelé malého státu musí býti daleko ostražitější v otázce svrchovanosti.

Dotknu se ještě jiné otázky, také poněkud juristické povahy, a tím budu končiti. Otázka nutnosti schválení parlamentem vyvolala značnou pozornost. Smlouvy byly skutečně presidentem na doporučení vlády podepsány, ne však ministrem kontrasignovány. Vláda v poslední chvíli ustoupila před ratifikací bez souhlasu parlamentu. Couvlo se před činem ústavně při nejmenším pochybným. Mne by ovšem zajímalo, co bylo oznámeno cizím vládám, z nichž aspoň jedna žádala ratifikaci naši, než provede svou. Nekladu tuto otázku zbytečně, ta má svůj význam s hlediska mezinárodní důvěry.

Na podporu myšlenky, že haagské dohody schválení parlamentu nepotřebují, nepostavil se ani jeden vynikající jurista svým jménem. Ovšem, projevy diletantů, nepodepsané nebo jen šifrované, není třeba bráti v úvahu.

V zahraničním výboru pan posl. dr Stránský naznačil možnost, že ne každá smlouva má charakter smlouvy mezinárodní. Smlouva mezi státy je ovšem nezbytně mezinárodní. Já na to prostě odpovídám slovy prof. Weyra myslím, že prof. Weyra jistě si vážíte - že mezinárodní smlouvou ve smyslu ústavy je rozuměti každou smlouvu, kterou stát uzavírá s jiným státem - a to je také běžná definice mezinárodního práva. Tedy když nevěříte mně, snad budete věřiti aspoň svému dobrému příteli. (Posl. dr Stránský: Prof. Weyr není odborníkem v mezinárodním právu!) On mluví o této otázce v souvislosti se zásadami ústavního práva, a podíváte-li se na každou příručku mezinárodního práva, najdete tam tutéž definici, jakou uvádí prof. Weyr: "Ukládá-li smlouva jakékoliv břemeno majetkové nebo osobní vyžaduje schválení parlamentu", praví prof. Weyr. Pojem břemene jest ovšem velmi široký a opětně podle prof. Weyra je jím rozuměti každou právní povinnost. Ovšem prof. Weyr, aby unikl tomuto širokému pojmu, sahá k obdobě z prakse rakouské a dospívá k zásadě, že smlouvy vyžadují schválení parlamentu, když stanoví něco, k čemu by jinak bylo třeba zákonného ustanovení, to jest když by nestačila forma prostého nařízení.

V republice sahati k obdobám z rakouské prakse v otázkách ústavních má se ovšem díti jen v případech naprosto nevyhnutelných. Myslím však, že je zřejmo i podle prof. Weyra, že tyto smlouvy schválení parlamentu musí míti, jinak by byly neplatné. O této věci vznikla také diskuse v tisku. Zde opětně praví prof. Weyr: "Některé smlouvy" - je to na straně 250 jeho Soustavy československého práva státního - "potřebují souhlasu Národního shromáždění". To znamená, že jinak nejsou platné.

A moderní škola mezinárodního práva trvá na stanovisku, že smlouvy ratifikované bez splnění nutných ústavních požadavků jsou i mezinárodně neplatné. L. Oppenheim, přeložený i do češtiny, mluví o věci na třech různých místech. Cituji, co praví na str. 527 prvního svazku českého vydání: "Jestliže hlava státu ratifikuje smlouvu, ačkoliv před tím nebyly splněny nutné ústavní požadavky (na př. kde se smlouvě nedostane potřebného schválení parlamentu řečeného státu), naskýtá se otázka, zdali je taková ratifikace platná nebo neplatná. Mnozí spisovatelé tvrdí, že je přesto přese všechno platná, avšak toto mínění není správné, protože je zřejmě zjevno, že v takovém případě hlava státu překročila meze své pravomoci a že tudíž stát, o nějž jde, se nemůže pokládati za zavázána smlouvou". To je ostatně zřejmé, to je hledisko jedině možné jako důsledek demokracie i vývoje moderního ústavního práva.

Pan ministr ve svém exposé dotkl se otázky práv hlavy státu. Vzhledem ke snahám některých kruhů u nás je pravděpodobné, že budeme míti příležitost o této věci v budoucnosti ještě mluviti. Ale ve článku "K jubileu presidenta Masaryka a československé ústavní listiny" v časopise Vysoké školy politických nauk dr Joachim správně připomíná, že v demokracii nejvyšší mocí je moc zákonodárná, která vychází ze svobodné vůle voličstva. Já bych jen dodal, že v parlamentární republice president nevládne ani nepanuje. Jak to řekl Barthélémy: "President je hlavou státu, nikoliv však hlavou vlády." Touží-li někteří pánové po americkém presidentu, jak se u nás říká, připomínám jim americký systém brzd a protiváh, na příkl. právo soudů prohlásiti zákony, ba i smlouvy za neplatné, protože neústavní. A říkám jim dále, že u nás a v Evropě vůbec pro americkou soustavu a její napodobení není předpokladů ani podmínek. To vám řeknou Američané sami.

Tedy z toho, co jsem řekl, jest zřejmo, proč stojíme proti těmto smlouvám a budeme proti nim hlasovati. Je to nespravedlivé a velké břemeno, kladené na bedra našeho lidu, a to právě v době, kdy vláda tvrdí, že není peněz na naléhavé sociální a hospodářské úkoly. Jsme v zásadní oposici proti způsobu vedení naší zahraniční politiky a proti každé vládě, která za ni nese odpovědnost.

V závěru právě o této stránce debaty a hlasování chci říci několik slov. Jsme v ostré oposici proti panu ministru zahraničních záležitostí, myslím, že to dokazujeme denně, ale, pánové, tento výrok vás snad překvapí, je však jen příkazem objektivnosti říci, že on sice vede zahraniční politiku, že však za tuto politiku nese odpovědnost celá vláda a každý její člen, i tedy poslanci a každý klub, který nakonec schvaluje alespoň formálně svým hlasováním, ať už ministrovo exposé nebo smlouvy jím podepsané.

Nemáme pochyby.... (Výkřiky.) Máme svůj důvod pro zdůrazňování tohoto. (Hlasy: To je překvapení!) V Československé republice je to překvapující objev.

Nemáme pochyby, že i z úst vládních poslanců uslyšíme mnohé kritické slovo... (Hlasy: Zejména vaší řeči!) Říkám, že i z úst vládních poslanců o páně ministrově politice, tak kritické, že logickým důsledkem by mělo býti hlasování proti schválení smluv.

Zvedám-li ruku ke schválení, přejímám také za politiku pana ministra odpovědnost a nezbavím se jí ani kritikou parlamentární, ani časopiseckou.

Politická morálka a zásady pravého parlamentarismu vyžadují, abych hlasoval, jak mluvím. Nečiním-li tak, veškerá kritika pozbývá ceny, ba dalo by se mluviti o tom snad ještě upřímněji.

Nebylo správné, když pan ministr jako člen oposiční strany setrval ve vládě, stejně však nesprávné by bylo, kdyby všechny vládní strany nechápaly, že nezbav ují se odpovědnosti kritickými projevy, které mají cenu jen akademickou.

Za soustavy vázaných volebních listin vím zcela dobře, že neodvislost poslanců je hodně obmezena. (Hlasy: Největším obhájcem jejich byl pan kol. Stříbrný!) To si s vámi vyřídí sám, já nechci zdržovati. (Výkřiky posl. Stříbrného.)