Za této vlády nepomohou žádné protestní resoluce, žádné prošení a žebrání, není možno ani pomysliti, že by mocní tohoto státu měli třeba jen atom sociálního cítění, nýbrž všeobecné zlepšení pro státní zaměstnance, pro staropensisty a vůbec pro celou pracující třídu jest možno vybojovati jen nejostřejším bojem všech utiskovaných a vykořisťovaných, vedeným mimo parlament, přímo na ulici.

Ohavný podvod prováděný se staropensisty jest pro všechny státní zaměstnance v aktivní službě signálem k boji, k nasazení všech sil pro okamžitou energickou přípravu na generální stávku a k využití této zbraně až k pádu tohoto vražedného režimu fašisticko-sociálfašistické vlády, nechtějí-li se dožíti stejného osudu, že by ztratili své starobní požitky, jak to mají v úmyslu mocní tohoto státu. Není možno ponechati staropensisty jejich osudu, neboť jsou svým vysokým stářím zbaveni všech bojových prostředků, které mají dělníci. Právem dovolávají se staropensisté účinné pomoci všech státních zaměstnanců a dělníků. Boj za požadavky staropensistů jest i bojem všech státních zaměstnanců, neboť jim hrozí stejná budoucnost, nezkříží-li v pravý čas všemi po ruce jsoucími prostředky strašlivé plány vlády, ve které hlavní úlohu hrají sociálfašisté. Jest nutno vésti boj: Proti každému rozdělení staropensistů na etapy, pro zařazení všech pensistů se zpětnou platností od 1. ledna 1930, pro pensi ve výši existenčního minima 1400 Kč měsíčně, pro vdovy 75 % pensijních požitků tohoto existenčního minima, 100 Kč příspěvku na vychování pro každé dítě až do 18. roku, aby byli do zákona pojati s plnými právy pensistů i všichni neunifikovaní a propuštění veřejní a státní zaměstnanci, jakož i ti, kteří dostávají pensi z milosti a ti, kteří překročivše věkovou hranici nebyli pojati do žádného z pensijních fondů a nebyli tedy uznáni oprávněnými k braní pense, a všichni ti, kteří béřou úrazovou rentu z veřejné a státní služby, kteří jsou této služby neschopni. Jest nutno bojovati proti 10% srážkám z pense těch, kteří bydlí v zahraničí, poněvadž povětšině musili utéci k příbuzným do ciziny před hladem, a jako úhradu navrhujeme: Okamžité zrušení kongruy a zastavení pensijních požitků generálů a páterů. Jest samozřejmo, že tento stručný a jasný požadavek a jednoznačné opatření úhrady zůstane bez povšimnutí za této nadvlády fašismu a sociálfašismu v době nejhorlivějších válečných příprav proti Sovětskému Svazu. Neděláme si žádných ilusí a víme, ze nelze čekati od této vyssavačské vlády ani jednoho procenta ke zlepšení životních podmínek nejchudších vrstev obyvatelstva.

Místopředseda Taub (zvoní): Volám pana řečníka za tento výrok k pořádku.

Posl. Babel (pokračuje): Naopak, tato korupčnická vláda se pokusí ještě více vydříti z těl proletářů a postupovati ještě ostřejšími represáliemi proti revolučnímu proletariátu, aby mohla prováděti své reakční záměry. A bude pokračovati tak dlouho, až dělnická třída otevřeným bojem na ulici pod vedením K. S. Č. a revolučních odborů učiní konec všemu řádění této společnosti. Toto připravovati, abychom mohli provésti svá opravdu spravedlivá přání, nejen pro existenční minimum všech pensistů, nýbrž všech pracujících vůbec, jest úkol, jehož splnění jest v moci všech vykořisťovaných a utiskovaných.

Ještě několik slov o platech státních zaměstnanců, které zde v nejbližších dnech přijdou na pořad. Jako jsou klamáni staropensisté, tak daří se i státním zaměstnancům. Nic nedostanou, ba budou míti ještě méně, budou-li čekati na výsledky tak zv. úspěšné parlamentní práce, jak ji nazývají sociálfašisté. Již celé měsíce před volbami do parlamentu začaly klamné manévry s požadavky státních zaměstnanců, s novelisací platového zákona č. 103/1926 a s třináctým měsíčním platem. Pomocí tohoto vnadidla počítali sociálfašisté se získáním desetitisíců hlasů státních zaměstnanců, aby se dostali k vládnímu žlabu. Výsledkem jejich podvodných slibů bylo opravdu několik ministerských křesel. Velký díl státních zaměstnanců byl tak naivní, že doufal od sociálfašistů po jejich vstupu do vlády v pomoc ve svém stísněném postavení a bezmezné bídě.

K. S. Č. zničila ještě před volbami tyto iluse a prohlašovala všude otevřeně, že sociálfašisté nechtějí do vlády, aby státním zaměstnancům, vdovám a sirotkům, válečným poškozencům, staropensistům, nájemníkům a nebydlícím, přestárlým a důchodcům, nezaměstnaným, národnostně a politicky utiskovaným, chudým sedlákům, venkovským chudákům a vůbec všem zbědovaným dělníkům pomohli, nýbrž právě naopak: účinně budou podporovati buržoasii, velkostatkáře, lichváře, vydřidušské domácí pány, banky a kapitalisty, zkrátka celou reakci jako nástroj v provádění bezmezného útisku a vražedných racionalisačních method, při dalším vyssávání nejchudších vrstev a při stupňovaných válečných přípravách proti Sovětskému svazu. Buržoasie potřebovala ve svém stísněném postavení sociálfašistů právě v době rostoucí hospodářské krise a v době zostřeného třídního boje, aby mohla sraziti k zemi revoluční proletariát.

Stačí to, že souhlasili s naprosto reakčním rozpočtem pro r. 1930, aby se dokázalo, proč buržoasie s takovou radostí uvítala, že do vlády vstoupili sociálfašisté obou národností. Tisícům oklamaných se otevřely oči již prvními nehoráznými činy proti nejchudším vrstvám: válečným poškozencům, jimž se jejich důchody zkracují o 37 milionů Kč, nájemníkům, jichž ochrana byla ještě zhoršena, nezaměstnaným, kterým se dalo olovo a pendreky místo práce, staropensistům, kterým se - podle vlastních slov československého sociálfašisty posl. Brodeckého v soc. politickém výboru - předkládá místo zvýšení podvod, všemu dělnictvu a chudým sedlákům, kterým se přineslo v zájmu velkostatkářů zvýšením cel další zdražení životních potřeb a ještě větší nouze, která se stále stupňuje (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.), státním zaměstnancům, pro které se připravuje podobný podvod jako pro staropensisty atd.

Tyto zločiny sociálfašistů neznamenají žádný obrat v jejich dosavadní politice a jest třeba pohlédnouti jen o málo let nazpět, aby se poznala ihned cesta těchto tak zv. socialistů. Vzpomínám si na r. 1921 a 22, kdy zákonem č. 495 byla státním zaměstnancům uložena první daňová povinnost a všem definitivním zřízencům bylo 25% daňového obnosu sráženo z platu, a kdy Brodecký v Horní Vsi u Chomutova vykládal železničářům: Buď spolknete 15% snížení mezd, nebo tisíce propuštění. Ze solidarity to spolkli. A to bylo ještě v době té skvělé jednoty odborového hnutí, na kterou se sociálfašisté při každém zhoršení odvolávají, svádějíce vše na rozštěpení.

R. 1923 byl vydán zákon č. 394, který zavedl stav smluvních zřízenců, kteří jsou odbýváni hladovou almužnou denních 20 Kč, a kromě toho byly odňaty přídavky pro ženu a děti všech zaměstnanců, kteří se oženili, resp. měli děti po 1. lednu 1923.

R. 1924 byl odhlasován zákon č. 286, podle kterého 55.000 státních zaměstnanců bylo vyhozeno na dlažbu a byla zrušena automatická stabilisace. Posl. Brodecký nazval tento zákon takovým úspěchem, že by prý pro něj hlasoval oběma rukama. R. 1925 a 26 byl vydán zákon č. 103, kterým byly šmahem přednostům a vyšším úředníkům zvýšeny příjmy o 100% a nižším silně zkráceny, takže většina musela dostati vyrovnávací přídavky, kterými byla zcela připravena o postup. Současně jest v tomto zákoně nehoráznost, že definitivní jmenování jest spojeno se ztrátou místa systemisovaného.

R. 1927 bylo vydáno vládní nařízení č. 15 pro ministerstvo železnic, kterým se zákon č. 103 vykládá pro železničáře ještě osudněji, než jak byl. Tímto vládním nařízením se doslova odstraňují poslední zbytky poválečných vymožeností. Od té doby jsou železničáři bezvýhradně vydáni libovůli představených. Proto začalo tehdy horlivé pronásledování nečeských zřízenců, a hlavně zuřila železniční byrokracie hromadným propouštěním proti revolučním odborářům, vyhazovala zvolené důvěrníky a přímo znemožnila činnost výborů důvěrníků. Já sám jsem se stal obětí této persekuce. Jen na chomutovském nádraží bylo se mnou propuštěno 20 německých zřízenců, bez jakéhokoli odškodnění, zřízenců, kteří všichni byli ve službě déle deseti let a mají rodiny s mnoha dětmi; nezapomenu při tom na chování hakenkreuclerů za těchto propouštění, kteří předstírají, že vedou boj o pracovní místa pro Němce. Celé odborové skupiny byly tehdy vyzývány mezinárodní federací ke společné protestní akci proti tomuto svévolnému propouštění, odmítly to však z nicotných důvodů a chovaly se k celé té věci zcela pasivně. Tak a ne jinak vypadá boj hakenkreuclerů o pracovní místa Němců.

A pro toto neustálé zhoršování těmito zákony, o nichž jsem mluvil, hlasovali čeští sociálfašisté a nyní naříkají nad nouzí státních zaměstnanců a žádají dokonce novelisaci platového zákona. Němečtí sociálfašisté, kteří tehdy si hráli ještě na oposici a ostře se vyslovovali na svých shromážděních proti hanebným činům svých českých soudruhů, spojili se v dojemné svornosti společně s likvidátory od nás vyhozenými, kteří byli kdysi nazváni policejními špicly, s českými sociálfašisty ke společnému boji proti revolučním odborovým svazům a proti K. S. Č. Křik státních zaměstnanců zní těmto zrádcům v uších a proto dnes podle a demagogicky přicházejí s novelisací platového zákona, nemyslíce na to, aby toto zlo vůbec odstranili. Naopak, tím že hlasovali pro rozpočet pro rok 1930, pomohli státním zaměstnancům k dalšímu zhoršení jejich životních podmínek, pouze s tím rozdílem, že pro to hlasovali i němečtí sociálfašisté, čemuž před vstupem do vlády mohli aspoň na oko uniknouti.

Z rozpočtového zákona bylo lze pro železničáře zjistiti tato nastávající zhoršení: Ušetří se na režijním uhlí 2 miliony, na naturálních bytech 2.6 milionu, na oděvech 40.000 Kč, na přídavcích na děti 10 milionu, překládáním do skupin C a D 36.000 Kč, systemisací 16 milionů. Hlasovali pro rozpočet, kde jsou ohromné částky určeny na ostřejší poháněčství v dílnách státních drah a kde na špiclování zaměstnanců bylo víc vykázáno, než roku minulého. Tak jest na příklad na špiclovskou službu o 3.1 milionu vykázáno více, poháněčské prémie mají o 100.000 Kč více a pro prosím, nelekejte se - zraněné a zabité při neštěstích na státních drahách o 5.5 milionů více v r. 1930 s poznámkou: "Podle přírůstku, jejž lze očekávati." Nestačilo, že byli v r. 1928 39.694 zaměstnanci zraněni a zmrzačeni a 753 zabito, jak ukazuje úřední statistika. Nejen však tím, že hlasovali pro rozpočet, přivodili další zhoršení státním zaměstnancům, nýbrž i v nemocenských pokladnách hrají sociálfašisté a čeští národní socialisté tuto frivolní hru a hlasují pro odnětí úmrtního příspěvku pro příslušníky rodin definitivních zaměstnanců a pro poskytování horších léků nemocným zaměstnancům. Co se tropí v nemocenských pokladnách československých státních drah se zaměstnanci, jest skoro neuvěřitelné.

Uvedu jeden případ, který se stal prozatímnímu zaměstnanci chomutovské stanice. Zaměstnanec Karel Kautzký onemocněl plicní tuberkulosou a byl churav již skoro rok, když konečně dostal svolení k léčení do Květnic. Zcela vyčerpán nastoupil cestu a byl tam sotva několik dní, když dostal zprávu, že má léčení zanechati. Polomrtev musil tento zaměstnanec, který již celý rok byl nemocen a neměl již žádného nároku na léčení, opustiti lázeňský dům, vrátiti se, musil býti ihned odvezen do Mostu do nemocnice, kde dne 18. dubna t. r. zemřel. Takové poměry najdeme dnes u státních zaměstnanců. Uplynul-li rok jejich nemoci, jsou propouštěni, a i kdyby bylo sebe nutnější, aby užívali léčení, jsou z místa léčení vyhozeni, i kdyby měli zajíti.

Nyní k otázce 13. měsíčního platu, o kterém se rovněž píše v tisku již celé měsíce. Víme, že o skutečném zlepšení poměrů státních zaměstnanců třináctým měsíčním platem nemůže býti ani řeči. Ale vždyť oni ho ani nedostanou. Neboť tento třináctý měsíční plat měl býti státním zaměstnancům vyplacen již 7. března, v den narozenin Masarykových. Nejen, že jim však nebyl vyplacen, nýbrž naopak právě toho dne přišli k železničářům, jak se to stalo v Chomutově v dílnách, a žádali od nich korunu za úřední list, ve kterém byly narozeniny Masarykovy zvláště oslavovány. To však bylo také vše, z čeho mohli cítiti, že jsou Masarykovy narozeniny. Tvrdíme, že dojde-li vůbec k vyplacení třináctého měsíčního platu, že to nebude pro státní zaměstnance žádné zlepšení. Sestavili jsme tento výpočet: Je možno počítati na státního zaměstnance průměrně 1000 Kč měsíčního služného, i vysoké úředníky v to počítaje. I kdyby mu tento plat byl opravdu vyplácen, získá stát přímo 100% z těchto peněz, které vydává. Jak to? Jest to zcela jasné. Uvedu jako příklad dělníky z dílen státních drah. Zdražili již nyní zaměstnancům metrický cent režijního uhlí o 1 Kč. Ve čtyřech letech má však býti zdraženo o 4 Kč. To znamená pro zaměstnance již v prvním roce o 51 Kč větší výdej. Současně byly věcné dávky a činže zaměstnancům zvýšeny a to velmi silně - až o 80% i více. Vezmu však v úvahu jen nejnižší sazbu, kde železniční zaměstnanec musí platiti o 200 Kč více na činži za svůj naturální byt; kromě toho byla vzata dělníkům v dílnách úkolová práce, což znamená více než 50 Kč, o které teď měsíčně po zrušení úkolových sazeb dostává méně, to jest za rok sumu asi 600 Kč. Dále budou železničářům z části odňaty uniformy, především pak dělníkům v dílnách, kteří napříště žádných uniforem nedostanou, takže budou nuceni si kupovati oděvy civilní, což opět znamená roční vydání větší nejméně o 400 Kč. Kromě toho se zvýšením cel stoupají ceny životních potřeb, takže jest možno počítati průměrně se 4% zvýšením výdajů na životní potřeby, což činí pro jednu rodinu ročně 384 Kč při měsíčním vydání 800 Kč. K tomu přistupuje to, že stane-li se 13. měsíční plat skutkem, budou zrušeny všechny remunerace dosavadní, což znamená průměrně 300 Kč, které zaměstnanec dříve dostával a už nedostane, takže jeden zaměstnanec bude míti celkem nejméně o 1935 Kč větší vydání a v nejhorším případě, když, jak se již proslýchá, dostane z 13. měsíčního služného jen 70%, zaměstnanec zaplatí více než 100% toho, co na 13. měsíčním platu dostane. Kromě toho jest ještě pochybno, má-li 13. měsíční plat býti vyplácen každoročně, nebo zda má platiti jen pro tento rok. Nelze se tudíž diviti, že státní zaměstnanci třináctý měsíční plat nechtějí, a to nejen železničáři, nýbrž i všichni ostatní, učitelé, pošťáci atd., kteří také pro drahotu a zvyšování činží více vydají než dostanou. A o toto 13. měsíční služné běhají sociálfašisté neustále do ministerstev čistit kliky, ačkoli vědí sami přesně, že státní zaměstnanci z tohoto 13. měsíčního platu nebudou nic míti. Zajímavé jest toto: Veřejnosti se řekne, že jest nutno pomoci státním zaměstnancům v jejich nouzi a dáti jim 13. měsíční plat. Aby se opatřila úhrada, jest prý nutno zvýšiti tarify.

A nyní má býti veřejnost poštvána proti státním zaměstnancům tím, že se zvyšují tarify osobní a hlavně jízdné při režijních a dělnických lístcích, jako by bylo zapotřebí tohoto zvýšení sazeb, aby se mohly státním zaměstnancům zlepšiti platy. Podle některých řečí můžeme si již nyní představiti, jak toto zlepšení platů bude vypadati. Tak na př. ministr financí dr Engliš pravil ve svém výkladu v rozpočtovém výboru: "Především musíme nyní řešiti sociální úkoly, problém ochrany nájemníků, otázku bydlení a problém státních zaměstnanců, pak musíme propočítati některé reservy, které máme pro dobu krisí, a pak se musíme tázati, zda bude možno státním zaměstnancům pomoci." Tím říká ministr financí Engliš zcela upřímně, že není ani řeči, aby se určitě státním zaměstnancům pomohlo, nýbrž teprve, bude-li všechno přesně propočítáno.

Jiný příklad: 24. února prohlásil ministr financí dr Engliš v rozpočtovém výboru: "Až bude vyřešena otázka reparací, bude nám možno uvážiti, do jaké míry budeme moci vyhověti přáním státních zaměstnanců." Do jaké míry! I zde říká již zcela upřímně, že se ještě neví, co se má vlastně státním zaměstnancům dáti. Když se jednalo o návrhu zákona na ochranu nájemníků, pravil dr Engliš: "Kdyby se nezvýšily činže, nebylo by nutné zlepšení platů státních zaměstnanců." A při tom ví ministr velmi dobře, že činže z naturálních bytů již byly státním zaměstnancům zvýšeny. Přesto finanční ministr Engliš prohlásil v rozpočtovém výboru, že nelze mysliti na opravdové zlepšení platů státních zaměstnanců. S tímto 13. měsíčním platem, s tímto zlepšením platů státních zaměstnanců bude se tedy hráti v tisku velká komedie, ve skutečnosti však státní zaměstnanci nějaké zlepšení ani nepocítí. A tak, jako jsou státní zaměstnanci opět klamáni a nic nedostanou, tak jsou klamáni i váleční invalidé. Také ve prospěch válečných invalidů musím tu promluviti několik slov. Tak na př. jest zařazeno již v rozpočtu o 37 milionů méně, než v předchozím rozpočtovém roce. K tomu se již nyní píše v tisku, že především dostanou zlepšení 100%ní invalidé, kdežto váleční invalidé až do invalidity 35%ní nemají dostati nic. Vidíme zde opět stejnou hru, že se nic invalidům nedá, nýbrž že invalidé méně než 35%ní musejí přispívati na více, než mají dostati 100%ní invalidé. Stát tedy ušetří na invalidech do 35%ní invalidity 37 milionů Kč. To se nazývá pomocí válečným invalidům. Ke všemu ještě pozorujeme, že všechny strany přicházejí k vládě s prosbami, ačkoliv zřejmě vidí, že všechny tyto prosby nejsou nic platné, že si finanční ministerstvo pod vedením finančního ministra Engliše zcela libovolně diktuje. K takovým účelům, jako jest zlepšení poměrů státních zaměstnanců a válečných invalidů, není úhrady, není peněz, na to nejsou peníze nikdy a také tentokrát se jistě nějaká výmluva najde.

Chci upozorniti ještě na jednu možnost úhrady. Tak uspořilo na př. ministerstvo železnic zákonem č. 103 o vyrovnávacích přídavcích zaměstnanců nižších kategorií přibližně 30 milionů, zákonem č. 394, kterým se odňaly příspěvky na rodinu a děti, asi 90 milionů. Ještě zajímavější jest, že r. 1928 dosáhlo ministerstvo železnic přebytku 250 milionů, místo praeliminovaného čistého zisku 161 milionů, tedy o 89 milionů více, než ministerstvu železnic ministerstvo financí uložilo. Kromě toho zbylo r. 1928 46 milionů Kč, které byly na r. 1929 určeny na investice, takže tu vskutku byl čistý výnos 135 milionů. Kromě toho musilo ministerstvo železnic na př. r. 1928 do státní pokladny odvésti 857 milionů na daních a poplatcích. Opět se stalo, že bylo v r. 1928 odvedeno o 56 milionů více, než se odvésti mělo. Jest z toho zřejmo, že tu by fakticky u ministerstva železnic bylo po ruce ohromně mnoho peněz ke všeobecnému zvýšení platů státních zaměstnanců, především pak železničářů, kteří na tom jsou nejhůře. Víme však, že od této vlády nemůžeme doufati samozřejmě v žádné zlepšení pro státní zaměstnance. Potřebuje peníze, jak jest v rozpočtu již předvídáno, ke stavbě nových 173 vojenských vozů, k okamžité výstavbě trati handlovské, která potřebuje nákladu asi 80 milionů a má jen jediný účel, přípravu války proti Sovětskému svazu. K takovým účelům má vláda peněz dost. Státní zaměstnanci mohou být spokojeni se svým 13. měsíčním platem! Žádáme všeobecnou změnu platového systému. Jsme proti podvodu s 13. měsíčním platem. Místo mnohých přídavků a remunerací žádáme všeobecné zvýšení platů. Žádáme jako počáteční plat pro každého zaměstnance bez rozdílu stáří a pohlaví, ať jest svoboden nebo ženat, 1400 Kč měsíčně. Pro druhou skupinu, státních zaměstnanců odborníků a zvláště dobře kvalifikovaných, základní plat měsíčních 1500 Kč, pro třetí skupinu, kam patří všichni ostatní zaměstnanci, 4000 Kč jako maximum. Výchovné měsíčních 100 Kč na každé dítě až do 18. roku, ať jest manželské nebo nemanželské a automatickou stabilisaci po dvouleté službě a postup vždy po dvou letech počítaných od nastoupení služby a bez jakýchkoli jiných podmínek. Při každém povýšení se měsíční plat zvýší o 100 Kč měsíčně a vyplácí se všem zaměstnancům předem vždy prvního v měsíci. Žádáme sedmihodinnou pracovní dobu a jako pensijní hranici 30. rok služební nebo 55. rok věku a započítává se doba ztrávená na vojně a ve válce. Pro všechny, kteří byli ze služby propuštěni pro úraz nebo trvalou neschopnost ku práci, žádáme plnou pensi ve výši jejich posledního platu a pro vdovy pensi 70%ní a příspěvek na vychování pro každé dítě. Žádáme, aby všichni zaměstnanci násilně restringovaní podle zákona č. 286 a propuštění podle § 17 pracovního řádu státních drah byli okamžitě se všemi svými právy přijati zpět, žádáme úplné odstranění jazykové zkoušky, imunitu pro všechny členy sborů důvěrníků a aby byli všichni předsedové místních výborů a členové okresních výborů osvobozeni od služby po dobu trvání jejich funkce. O disciplinárních trestech zaměstnanců rozhoduje jen personál na svém shromáždění za předsednictví sboru důvěrníků. Dále žádáme: Každý zaměstnanec musí být po jednoměsíční službě pojat do pensijního fondu, všechny příspěvky a daně platí stát jako podnikatel. Na dovolenou má nárok každý zaměstnanec a to v 1. až 10. služebním roce na 4 neděle, v 10. až 20. služebním roce na 5 neděl, v 20. až 30. služebním roce na 6 neděl. Onemocní-li, koná-li cvičení ve zbrani nebo zabrání-li mu rodinné nebo úřední okolnosti vykonávati službu, má se mu plat plně vypláceti dále.

To jsou naše základní požadavky pro všechny státní úředníky a budeme za ně také bojovati. Jest jisto, že při 13. měsíčním platu státní zaměstnanci, dostanou-li jej vůbec, budou na něj více dopláceti, než co obdrží, a že se jim otevrou oči a nebudou se pak už držeti stran sociálfašistických, nýbrž budou společně s námi bojovati proti této kapitalistické vyssavačské vládě za své požadavky. Bez boje ovšem od tohoto režimu státní zaměstnanci nic nemohou čekati. Zatím co zde tisíce zaměstnanců musí býti propuštěno pro racionalisaci, děje se v Sovětském svazu pravý opak, neboť tam se přijme do r. 1933 do služby 320.000 nových železničářů, reální mzdy stoupnou o 66%, kdežto u nás platy klesají den ode dne a životní úroveň státních zaměstnanců jest stále snižována. Tento stát nemá pro státní zaměstnance peněz nikdy, nedokázal dosud nic jiného, než stále vynakládati peníze na militarismus, na vnitřní aparát k ubíjení dělníků a na připravování imperialistické války.

Přijímáme však za všech okolností s pomocí státních zaměstnanců tento boj a budeme jej vésti tak, abychom s nejostřejšími zbraněmi, jež máme po ruce, především pomocí železničářů s generální stávkou až do plného vítězství za naše požadavky bojovali, až k pádu tohoto sociálfašistického režimu. (Potlesk komunistických poslanců.)