Z týchž důvodů a z téhož sociálního cítění - když již jsme u etap a když jich již nelze odstraniti - jsme toho mínění, že do prvé kategorie byli by musili přijíti invalidi a nemocní, osoby, které se samy nemohou obsloužiti a které jsou na druhé straně odkázány jen na pensi, a rovněž i kategorie restringovaných. Pro nejprve uvedené nepotřebuje jistě nikdo nějakého vysvětlení, pro druhé pak jest vysvětlení dáno potud, že jest skutečně přece ku podivu, že restrikční zákony postihly právě velkou část mladších pracovních sil, které předčasnou restrikcí byly odkázány na minimum platu. Sledujeme-li dnes statistiku podle správních odvětví, vidíme, že státní podniky a ústavy mají 74.779 pensistů a právě zde kapitola nucené restrikce zasáhla nejprudčeji. Dovolte mi však, abych se v této souvislosti zmínil ještě o jedné věci. Pánové, vezměte přece jednou do ruky tužku! Jestliže dnes přeložíte do výslužby předčasně nějakého člověka ve 40 nebo 45 letech a dáte mu malou pensi, která mu nedává tolik, kolik potřebuje k životu, nutíte ho, aby se živil vedlejším zaměstnáním a on musí nějaké místo přijmouti, nastoupí je většinou pod tlakem poměrů a v zásadě připravuje o existenci lidi, kteří nemají žádného zaměstnání. Nuže, táži se vás: Co jest dražší? Podpora nezaměstnaných, bojujících za svou existenci, lidí hledajících živobytí, nebo přiměřené zařazení restringovaných pensistů? Při přesném zkoumání snad shledáte, že prvé jest ještě dražší, než cesta, kterou jste nastoupili. Proto právě tato kapitola jest sociálně naléhavá a zvláště v dnešní době. Hledejte dnes přece pro někoho místo! Jako poslanci máte ve svých aktovkách 40 až 50 žádostí, kde vás takový chudák prosí: "Pane, najděte pro mne místo, bojuji o život a chléb!" A vy nejste s to, abyste mu je našli, poněvadž žijeme v hospodářské krisi; na druhé straně však nutíte lidi, aby si hledali vedlejší zaměstnání a připravili o místo jiné, kteří potřebují základního zaměstnání. Proto se stanoviska pracovního a hospodářského souručenství nemáme porozumění pro takovýto názor, pro postupné řešení.

Nemáme také pochopení pro různé nakládání s pensisty žijícími v cizině. Stojíme na stanovisku reciprocity. Naši lidé žijí venku, lidé z venku žijí zde a omluva ministerstva financí, že se to děje z důvodů daňově technických, jest neudržitelná. Z důvodů daňově technických nemáte práva srážeti oněm lidem 10%, není-li na druhé straně prokázáno, že tito lidé nemusí v cizině platiti žádné daně. Oni však musí v cizině daně platiti a proto podle výpočtu ministerstva financí se jim sráží 20%, aniž se dotýkám myšlenky desítiletých vztahů. O tom však nechci vůbec mluviti, poněvadž nechci také mluviti o pensistech cestujících do ciziny. Mohl bych vám předložiti dopis, z něhož jest patrno, že člověk, který pro nemoc odcestoval do ciziny, musil po svém návratu čekati po 6 měsíců na výplatu zadržené pense. To jsou do nebe volající případy, představíme-li si, že takoví lidé nemají nic jiného než svou pensi. Nechci se také zmiňovati o tom, že tomuto člověku nemůže konec konců pomoci ani nikdo jiný, poněvadž není schopný úvěru, poněvadž mu nikdo nic nepůjčí.

Rovněž tak nedovedeme pochopiti, že se různě nakládá s vojenskými osobami, ze svrchu uvedených důvodů, rovněž tak, že se různě nakládá s vedlejším zaměstnáním, poněvadž to nemá s tím naprosto nic společného. Jestliže dotčený zaměstnanec má právo na pensi, má také právo určiti, co dělá, když jest na pensi. Představme si přece jednou - přenesete-li si to celé z neaktivní státní služby na aktivní státní službu - kam byste při tom došli! Konec konců nejlépe byste pochodili, kdybyste si vzali jen majetné státní úředníky, poněvadž plat se řídí podle majetku a kdo má hodně, nemusil by plat dostávati. To jest naprosto neudržitelná zásada, kterou hledíte uzákoniti. Rozhodující jest výkon služby a nikoliv poměry úředníkovy. Tomu odporuje každá doktrina, ať se nazývá jakkoliv.

Nechám-li zákonná ustanovení stranou a jdu-li dále, nejdůležitější věcí pro provedení zákona bude, aby pense byly rychle vyplaceny, to znamená jinými slovy: Pro prvou etapu platí termín se zpětnou platností od 1. ledna 1930, a tu rychlé provedení musí záležeti v tom, aby 1. červen nebo nejpozději 1. červenec tohoto roku byl výplatním termínem. Rychlému projednání odporuje však jedna věc, totiž povinnost přihlášek. Není-li člověk byrokratem, nemá pro takovouto úpravu naprosto žádného pochopení. S našeho stanoviska pokládáme přihlášku oprávněných pensistů podle nového zákona za úplně zbytečnou, za zatížení správy, ale nejen správy, nýbrž i pensistů. Pohlédněte jen, jak to vypadá v praksi! Likvidatury musí přece míti podklad pro nynější pense. Další ustanovuje zákon, nač tedy přihlášky? Nebo, má to snad býti s nepřihlášením nějaký obchod? Tu bych si dovolil zdvořilý dotaz k ministerstvu financí, co se stane, jestliže někdo přihlášku zanedbá. Má takovýto pensista nárok na pensi, nebo jej ztratí? Neuvažujte byrokraticky, nýbrž lidsky! Nežádejte přece přihlášku od pensistů, kteří jsou až 96 letí, kteří sotva již mohou čísti a psáti, poněvadž nejsou k tomu již fysicky způsobilí, když máte proto podklad v každém směru! Abych uvedl několik příkladů: v prvé etapě máme 34 96 letých pensistů a 191 pensistů, jejichž stáří se pohybuje mezi 90 a 95 lety. Ostatní jsou ve stáří od 90 let dolů. Nyní se vás táži: Jest správné, že těmto starým lidem ukládáte torturu přihlášky? Oni sami se musí přihlásiti, nezašle se jim ani přihlašovací list. Z toho vznikne opět zmatek, při němž na konec postiženými budou jen pensisté. To jest stav, který by měl býti ihned napraven a který by měl býti beze všeho uveden do pořádku, čímž by se ještě velmi značně ulevilo administrativě.

V rozpočtovém výboru a v soc.-politickém výboru byla podána celá spousta resolučních návrhů, na příklad o úřednících samosprávných svazků atd. K tomu bych řekl jen tolik: Dovolte, abychom zde prohlásili, že k resolucím, i když byly přijaty jednomyslně celou oposicí a většinou, nemáme naprosto žádné důvěry. Chceme-li býti poctiví, musíme říci, že všechny ty resoluce nejsou nic jiného než na palování lidí, když se zde předstírá voličům, když se prohlašuje: "Vymohli jsme resoluci!" Dotažte se přece jednou vlády, dotažte se poslanců po osudu těchto resolucí, tu shledáte že 90% resolucí letí do koše, že nad 90% resolucí se byrokratismus vysmívá a prohlašuje: "Usnášejte si co chcete, my to provádět nebudeme!" Přezkoumejte přece jednou resoluce, které byly zde ve sněmovně přijaty. Pracovní a hospodářské souručenství podá v rozpočtovém výboru návrh, aby resoluce přijaté v posledních 10 letech rozpočtovým výborem, byly přezkoumány, do jaké míry je vláda splnila. Dovolíme si vám potom podati o tom zprávu a budeme si ovšem musiti dovoliti také dotaz k vládě, zda to celé jest jen bláznivá hra nebo má-li parlament nějaký význam. Jde o to: má se přijatá resoluce, doporučená k přijetí a k provedení, hoditi do koše anebo má býti provedena a respektována vůle parlamentu?

Na konec se zmíním o jedné kapitole, a to jen krátce, a to jest také účelem, proč jsem sem přinesl tuto krásnou kupu knih.

Jestliže pensisté vezmou do ruky tento návrh zákona, stojí jako děti před něčím určitým. Nemají ponětí, co v tom je. Vážené dámy a pánové, vezměte do ruky tento zákon a přečtěte si prvé dva paragrafy, zda z nich zmoudříte! To jest takové vítězství, takový vrchol byrokratismu, v šesti nebo v sedmi paragrafech dovolávati se 14 zákonů, takže, chcete-li si přečísti tento pensijní zákon, potřebujete k tomu tyto svazky zákonů (řečník ukazuje na 8 velkých svazků Sbírky zákonů a nařízení), a proto jsem je sem přinesl, abyste jednou viděli, jak obšírná jest řeč byrokratismu. (Posl. dr Kafka [německy]: Kdyby si chtěl pensista tyto knihy opatřit bylo by po pensi!) On si je nemůže opatřit, to je vyloučeno. Jeden kolega před tím prohodil vtip: To nic nedělá, pensisté mají na to čas! Na to jsem mu odpověděl: ano, ale nemají zákonů. Proto prohlašují pryč s tímto balastem, jasnou řeč do zákona, aby každý státní občan mohl zákon čísti! To neplatí jen o tomto zákoně, nýbrž i o ostatních. Ale při tomto zákoně se to projevuje zvlášť zřetelně. Promiňte, že vám uvádím těchto pár číslic. Chcete-li čísti tyto zákony, musíte míti sbírky zákonů z let 1875, 1894, 1904, 1920, 1922, 1923, 1924, 1926 a 1928.

Končím a jménem pracovního a hospodářského souručenství prohlašuji toto: S formou tohoto zákona nejsme spokojeni. Jestliže pro něj hlasujeme, nečiníme to, poněvadž s tím souhlasíme ze 100%, nýbrž poněvadž bychom nemohli převzíti odpovědnost za další průtahy s tímto zákonem. S tím souhlasí také všichni pensisté, a naší svatou povinností bude, abychom v budoucnosti a zvláště v nejbližší době pracovali o dalších nutných zlepšeních zákona, abychom se zvláště odhodlali k tomu, zda by snad nyní zavedené etapy přece jen nebylo možno zkrátiti. Jedno jest jisto, že nynější většina usnesením tohoto zákona učinila velký krok k částečné nápravě spáchaného bezpráví. (Potlesk).

Místopředseda Taub (zvoní): Slovo má dále p. posl. Babel.

Posl. Babel (německy): Konečně, po tahanicích, které trvaly celé měsíce, dostali jsme do rukou návrh zákona o tak zv. úpravě zaopatřovacích požitků některých státních a jiných zaměstnanců a jejich pozůstalých. Stačí jen zcela zběžné studium tohoto návrhu přeplněného nekonečnými paragrafy a čísly zákonů, aby každý viděl, jaká se tu hraje záludná hra s tisíci staropensistů. Musím již předem prohlásiti: jestliže staropensisté museli až dosud hladověti, budou po přijetí tohoto návrhu nejen hladověti dále, ale hladověti ještě více. Československá kapitalistická vláda nyní vskutku vládne, jsouc plně podporována sociálfašisty, podle této zásady: Hladovějící musejí býti krmeni sliby a tak dlouho konejšeni hezkými slovy nebo zpracováváni žaláři, pendreky a olovem, až přestanou býti nebezpečni fašistické vládě korupce a klamání lidu. Doporučuji této vládě, aby si dala tato slova vtesati do kamene jako své heslo nad vchod do této sněmovny. Kdo popatří jen na několik málo uplynulých měsíců, musí přijíti pouze k tomuto názoru a potvrdí se mu to plně i věčným protahováním a výsledkem návrhu zákona o požitcích staropensistů, nebo v odkladech a zamítnutí zvýšení požitků všech nižších státních zaměstnanců, v rafinovaném podvodu . . .

Místopředseda Taub (zvoní): Volám pana řečníka k pořádku.

Posl. Babel (pokračuje): ... s třináctým služným státních zaměstnanců, na něž ať nikdo nečeká, neboť tato vláda jistě nepřinese vůbec nic, co by znamenalo podstatné zlepšení hospodářského stavu nejubožejších vrstev lidu; dále zvýšení vyhladovovacích cel, ačkoliv i bez nich ceny potravin a životních potřeb úžasně stouply, v zavedení gentského systému a v jeho ještě dalším prodloužení, kterým se mají odborová sdružení státi neschopnými boje a kterým jsou více než dva miliony neorganisovaných dělníků a dělnic vydány hladu, ve rdoušení všech mzdových bojů sociálfašistickými stávkokazeckými organisacemi, v brutální střelbě do dětí a žen, jak se to stalo v Radotíně, v krvavých útocích četnictva a policie proti hladovějícím demonstrantům, kteří se odvážili dovolávati se svého práva na ulici, v hromadném vyhazování komunistických dělníků a dělnic ze závodů, v pronásledování a žalářování revolučních dělníků, žen a mládeže, z nichž nyní na 4000 strádá v žalářích sociálfašistické Meissnerovy justice, jakož i v násilném útisku komunistické strany a jejího tisku. Jak dělnictvo ví, přistupují nyní k tomu válečné přípravy, které se zvláště nyní zračí v budování strategicky důležitých drah směřujících k východu, jako k Černovicům, a v oficielním uznávání a podpoře bělogvardějských emigrantů. A tak táhne se do nekonečna řetěz zločinů proti všemu pracujícímu lidu, které má na svědomí tato vláda, ve které sedí šest socialistických ministrů. Tato vyssavačská vláda vidí v tom jedinou pomoc a jediný prostředek k dalšímu udržení svého kapitalistického řádu a ukazuje zde v pravém světle své ďábelské plány, totiž urychlení příprav k otevřené válce proti sovětskému Svazu. Po nevyslovitelném strádání, trvajícím celá léta, hrozí těmto starým zaměstnancům, po většině dříve lépe situovaným, těmto proletářům, zmořeným, sraženým do řad nejchudších proletářů, těmto práce neschopným starcům a vdovám, osud ještě krutější, ještě ubožejší. Již déle než 10 let čekají tito vysloužilci práce marně a bez pomoci na záchranu z tohoto hrozného utrpení. Československý stát ovšem učinil vše, co bylo v jeho moci, aby tisíce těchto lidí již nemuseli snášeti tento osud a brutálně jim pomohl tam, kam patří všichni vyčerpaní proletáři, stali-li se již pro molocha kapitálu nepotřebnými na hřbitov. Avšak vyssavačská vláda nedosáhla dosud plně svého cíle. Ještě stále volá 127.000 staropensistů a vdov o pomoc, žádají a bouří se proti zlovolnému vyhlazování. Míra jejich obrovské trpělivosti jest naplněna. Vláda to tuší a cítí, že půda pod nohama se stala horkou. 3682 sebevražd r. 1927 lidí po většině hospodářsky zničených v tomto státě ukazuje zřetelně životní stav všech vykořisťovaných a nepotřebuje dalšího výkladu. Nebezpečí anarchistických, individuálně teroristických výstřelků proti odpovědným osobám této sociálfašistické vlády by nebylo zcela žádným překvapením.

Massové nástupy a mohutné demonstrace 6. března a 1. května t. r. pod vedením K. S. Č. přivedly sice držitele moci z rovnováhy, nestačily však ještě, aby jim pomohly tam, kam patří. Potřebují ještě mnohem silnějšího nárazu, který jest nutno pod vedením K. S. Č. připravovati ještě důkladněji, než bude možno mluviti o změně těchto poměrů, to znamená sbírati všechny síly k útoku na tuto vládu, až se všechna moc dostane do rukou všech vykořisťovaných a utlačovaných.

Všechny projevy radosti fašistického a hlavně sociálfašistického tisku nad demonstracemi z 6. března a 1. května dokazují jen jejich nervositu ze vzrůstu revolučního hnutí. Vláda přichází nyní s návrhem o úpravě pensijních požitků. Jak bude vypadati, bylo nám jasno ještě než jsme to čtli. Předstírané miliony, které jsou vykázány v úhradě, nemohou nás nijak mýliti v tom, že kromě generálů, páterů a vyšších úředníků žádný ze staropensistů nepocítí, že by jeho pensijní požitky byly zlepšeny. Předně byly tu vytvořeny čtyři etapy, z nichž poslední od r. 1933 ani nevědí, zda se vůbec nějakého zlepšení dožijí, neboť jest zcela nemožno z dosavadní pense žíti při stálém zdražování, a vymrou tedy do té doby hladem. Za druhé, zákon vypadá tak, že z těchto 127.000 staropensistů na př. r. 1932 nejvýše 5.000 něco dostanou, 12.000 až 13.000 pak tak málo, že jim to sotva stačí na zvýšenou činži, poněvadž do té doby nebude již ochrany nájemníků, a více než 110.000 jich nemůže počítati vůbec na nic, ježto patří do nižších kategorií, které podle zákona č. 103/26 obdrží tak nepatrné pense, že tisíce z nich ještě budou dopláceti nebo budou museti dostati vyrovnávací přídavek, aby dostali starou pensi.

Dokazují nám to dostatečně již tato čísla, kde v první etapě pro 13.429 generálů, důstojníků, lékařů a vyšších úředníků asi 96 milionů Kč a pro 15.902 kancelářských pomocných sil a dělníků jen 19 milionů Kč jest určeno ke zlepšení jejich pensijních požitků. To znamená, že kdyby každý z toho dostal stejný obnos, že by dostaly vyšší kategorie průměrně měsíčně asi o 600 Kč, nižší asi o 100 Kč více, neboli že všichni staropensisté ze státních podniků, kterých jest tu napočítáno 74.779, obdrží celkem ve všech 4 etapách 111 milionů Kč. Počítáme-li tedy opět, že každý dostane stejně, dostalo by se každému měsíčního přídavku asi 123 Kč, o čemž však nemůže býti ani řeči, neboť zde přicházejí v úvahu jen vyšší kategorie a ty dostanou o mnoho více, většina pak ostatních vůbec nic. Návrh pak stanoví jasně a zřetelně, že generálům se má poskytnouti základní pense 39.000 Kč ročně, zatím co všem ostatním vláda číselně nic přesného neurčuje, nýbrž zmocňuje jen svůj byrokratický aparát ke zvýšení, což znamená, že může býti s tak zv. zvýšením pensí podle uznání jednotlivých úředníků zcela libovolně čachrováno. Všichni neunifikovaní z postátněných podniků, všichni staropensisté nepostátněných drah, všichni, kdo mají pensi z milosti, a ti státní zaměstnanci, kteří překročivše hranici stáří nebyli pojati do pensijního fondu a byli u vysokém věku propuštěni nemajíce 10 služebních let, a nemají proto nároku na pensi z milosti, jakož i ti nespočetní, kteří berou úrazové renty, jsou tímto zákonem zcela vyloučeni ze zlepšení platu. Z 55.000 svévolně propuštěných státních zaměstnanců jsou rovněž tisíce, kteří obdrževše malé odbytné nemají nároku ani na haléř. Kromě těchto bude 100.000 těch, kteří dostávají rentu, válečných invalidů a přestárlých vydáno nejhroznější nouzi.

Z těchto dobře placených ministrů této sociálfašistické vlády si ovšem žádný neumí představiti, co to znamená, žíti za takových poměrů, jaké naznačuje tento příklad: Adolf Kettner z Nechranic u Chomútova dostal r. 1897 po svém úrazu na bývalých c. k. drahách rentu 21 K, později 18.20 K až do r. 1926. Tohoto roku žádal o drahotní přídavky, byl však odmítnut a jeho dosavadní renta byla zcela zastavena. Bylo to odůvodněno přípisem olomouckého ředitelství státních drah č. 6/848-I-22 ze dne 5. listopadu 1926, podepsán Chmelík, že, jak bylo zjištěno, má ročně více jak 436.80 Kč příjmů a že tudíž jeho hospodářské postavení nevyžaduje další podpory. Musím k tomu poznamenati, že tento muž živí rodinu, že má jednu paži zcela nehybnou, takže jí nemůže konati žádnou práci, a nyní na jednom panském dvoře za skrovné zpropitné a nějaké naturalie jezdí s voly. Jak si asi vláda, která ještě zachovává takové zákony, představuje život takové rodiny s ročním příjmem 436.80 Kč? Odbýti to takovým vysvětlením a proto zastaviti rentu, to lze opravdu čekati jenom od režimu opravdových idiotů. A takové případy nejsou snad jednotlivé, ty se opakují po tisících, zvláště pak u úrazové pojišťovny pražské, kde se jednoduše slepým a úplným mrzákům odnímá renta a oni pak musí žebrati po ulicích, což jest mimo to zakázáno a trestá se. Naproti tomu stará se však tato sociálfašistická vláda ročně 50 miliony Kč o udržování té bělogvardějské bandy, která v Rusku tisíce proletářů hrůzně zmučila a vyvraždila a nyní se na účet dělníků zde a v jiných kapitalistických zemích pohodlně usadila k organisování nového vraždění národů. Rovněž pro přestárlé nemá stát žádných peněz, ti mohou zemříti hlady, aby stát dlouho neobtěžovali, vyjma těch několik, kterým se dává ročně 500 Kč a kteří z milosrdenství a útrpnosti smějí zemříti hlady pomaleji. Výsměch zbědovanému proletariátu tohoto státu jest přímo neuvěřitelný. Aby se provokace dovršily, byl zaveden s velkým rámusem tak zv. Svátek matek. Uvědomme si dobře tento cynismus. Přestárlí manželé, kteří jsou tak šťastni, ze jsou od státu podporováni, dostanou dohromady ročně 600 Kč, pouze však, jsou-li zcela neschopni práce, nemají-li žádných jiných peněz a protežuje-li je eventuálně ten pomalý úřední šiml. Pro živitele jest vypočítáno 500 Kč, ženě 100 Kč. Má tedy v této tak zvané zemi humanity stará matka 100 Kč, zdůrazňuji: 100 Kč ceny. Tento starobní důchod dostane stará matka, která státu dala snad celou řadu dětí k vykořisťování. Musí se za to ve svém vysokém stáří oběsiti, chce-li uniknouti jisté smrti hladem. A tu se přijde licoměrně s uctíváním matky ve Svátek matek. Nikde se nenajde špinavější výplod sprostoty, než zde pod touto sociálfašistickou vládou. Bylo by zcela správné platiti od jednoho Svátku matek ke druhému sociálfašistickému ministru sociálního klamání lidu i s jeho drahou manželskou polovicí 600 Kč ročně a nechati je z toho na zkoušku žíti. Nevím, zda by se jejich zevnějšek silně nezměnil, jsou-li vůbec s to přežíti takový rok. Pan ministr zcela určitě neučiní takovou zkoušku, ale statisícům přestárlých to musí stačiti. Nedivte se pak, parasitové, je-li luk napiat k prasknutí a stávají-li se i zde skutkem Schillerova slova: "Tu v hyeny se mění ženy a z hrůzy sobě tropí žert." Totiž se všemi pokrytci tohoto Svátku matek, kterým se ještě odvažujete vysmívati se proletářským ženám, s vámi, vyssavači krve hladovějícího proletariátu, s vámi, katové a vyvolávači válek! Jako přicházíte s vnadidlem Svátku matek, kdy jednou v roce vyčerpaným proletářským ženám se podává káva a koláč darovaný jejich vykořisťovateli, tak přicházíte i s jiným vnadidlem pro staropensisty ve formě tohoto návrhu zákona.

Téměř 110.000 staropensistů pojatých do tohoto zákona nedostane ani haléře z přídavků, nýbrž bude ještě těžce dopláceti ze svých dosavadních hladových pensí. Rozdělení na etapy právem vyvolává živý odpor mezi staropensisty, neboť jim tímto roztříštěním má býti zamezen každý další společný postup, a na druhé straně jest to pokyn pro desetitisíce staropensistů, aby sáhli k sebevraždě, nechtějí-li pomalu zmírati hladem při zvýšení cel a s tím souvisícím dalším zdražení životních potřeb, při zvýšení činží, při zamýšleném zvýšení železničních tarifů a cen uhlí a při všeobecném dalším zhoršení jejich životních podmínek.

Podle dr Engliše bylo by při zrovnoprávnění všech čtyř etap podle zákona 103/26 zapotřebí nákladu 317 milionů Kč. Zrovnoprávnění podle tohoto zákona nezajistilo by nižším kategoriím pensistů ani poloviční existenční minimum. Poněvadž však prý ani tento obnos nemůže býti věnován pensistům, stává se návrh zákona přímo provokací, jestliže se z peněz od nás na daních zaplacených vyhodí 300 milionů na fusi tří pražských bank a jestliže jest dosti peněz na kněžstvo, militarismus, četnictvo, policejní aparát a na daňové nedoplatky velkoprůmyslníků a velkých agrárníků. Pro státní zaměstnance, 30, 40 let a ještě déle vykořisťované nejsou peníze. Tisíce těch, kteří béřou pensi z milosti, nedostanou nic, jen proto, že mají ubohou chaloupku nebo snad kozu v chlévě. Naproti tomu se poskytuje pense z milosti těm, kteří bydlí v nájmu a ze svého velkého jmění jako tajní akcionáři mají další ohromné, byť nekontrovatelné příjmy. Stejně se určuje starým generálům, kteří byli rasové vojáků, štvali do války, základní pense pevnou sumou 39.000 Kč a smějí ještě žádati o zvýšení svých pensí. Tímto trikem se má zakrýti faktická výše jejich pensí. Právě těmto hromadným vrahům ze světové války, kteří dokonce nechali věšeti tisíce legionářů, kteří, bohužel - jak snad těm, kteří se dožili dneška, vysvitlo - místo za osvobození svého národa bojovali pro mezinárodní buržoasii, vychází se blahovolně vstříc na účet dělníků s takovýmito sumami, a přispívati na to budou podle zprávy opět dělníci, a to 100 miliony železničáři, 32 miliony pošťáci, 17 miliony dělníci tabákových továren a 1.4 horníci státních dolů. Žádost nějakého Kostky z pracovního a hospodářského souručenství a hakenkreuclérů, aby se pensisté rozdělili jen vetři etapy, rovněž i žádost sociálfašistů o rozdělení ve dvě etapy jsou úmyslné manévry k oklamání. Kdyby měli sebe menší úmysl staropensistům opravdu pomoci, nemohli by hlasovati pro návrh, jenž znamená další vykořisťování nejbídnějších vrstev obyvatelstva a úplné zbavení buržoasie břemene, neboť se mohlo poznati již z toho, že všechny sociální požadavky později musejí padnouti pod stůl, nehledě ani k tomu, že tyto strany vůbec odmítají jakýkoli boj proti vládě.

Slib ministra financí dr Engliše, daný v únoru t. r., že nejdříve bude vyřízen zákon o staropensistech, byl vyložený podvod, který jest dokázán tím, že nejen nebyl nejdříve vyřízen zákon o staropensistech a ostatní naléhavé sociální požadavky, nýbrž právě naopak. Celá reakce vyřídila nejdřív e dar 20 milionů Masarykovi, zhoršení ochrany nájemníků, 300 milionů pro banky, zvýšení vyhladovovacích cel atd. Jeden útok proti nejubožejším vrstvám obyvatelstva za druhým. Dokonce i ti, kteří čekali zlepšení svých příjmů v první etapě, byli již odborovým tiskem "Svazu železničářů" varováni před příliš velikými nadějemi. Zcela správně vyložil v "Bohemii" nějaký staropensista, byť i ve formě velmi naivní otázky, krátce toto: "Pensisté první etapy, postižení výpovědí z bytu, musejí zvýšení své pense vynaložiti na novou činži, stačí-li to ovšem. Novopensisté jsou stlačeni na úroveň staropensistů. Zákon o pensích se stává tím ilusorním. Kde však mají pensisté z druhé až čtvrté etapy vzíti peníze na zvýšenou činži jest při nedostatečnosti starých pensí hádankou."

A sociálfašisté to ještě jmenují pokrokem a vyzývají staropensisty, aby vstoupili do jejich organisací, má-li jim býti pomoženo. Německý sociálfašista Taub nazval v soc. politickém výboru tento zákon neobyčejným pokrokem. Snad myslel tím pokrok v dalším zbavování buržoasie břemen. Staropensisté však poznají, že jejich místo nemůže býti u vládních fašistů a že pouhým organisováním v těchto stávkokazeckých organisacích nikdy nedosáhnou splnění svých požadavků. Úmysl sociálfašistického tisku, obviniti komunistickou stranu z podporování agrárníky, jak se to právě stalo v těchto dnech ve velikém odhalení, byl, jako všecko ostatní štvaní, vlastním políčkem, neboť současně byl napsán ve "Venkově" tento názor na staropensisty: "Odpočivné všech irredentistů a komunistů, jakožto nepřátel státu, nesmí býti zvýšeno." Takové provokace mohou si agrárníci opravdu jen s pomocí sociálfašistických trabantů a jejich zrádcovské úlohy stávkokazů při všech bojích dělnictva jen proto dovoliti, že dosud veliká část dělnictva podléhá vlivu demagogických úskoků sociálfašistů, tak jak to dovedl na př. Brodecký, který v sociálně politickém výboru vykřikoval velkou revoluční řeč proti tomuto zákonu, který jmenoval přímo podvodem páchaným na staropensistech, a o hodinu později pro tento podvod hlasoval.

Ještě rafinovaněji pokoušejí se sociálfašisté vykličkovati se před veřejností z nehoráznosti, že svolili ke zvýšení generálských pensí. Je to zrovna uličnický kousek, jak odstranili z návrhu pro senát dřívější číselnou formulaci obnosu 39.000 Kč a dali tam místo ní čísla paragrafů a zákonů, aby v jejich tisku mohl být zločin tak maskován, jakoby generálské pense byly zamítnuty, zatím co ve skutečnosti zůstaly nezměněny. Klamání jejich příslušníků, kterým vypravovali, že komunisté jsou pro generálské pense, bylo by příliš zřejmé, kdyby se nyní ukázalo, že ne komunisté, nýbrž právě sociálfašisté pro ně hlasovali. Nepřekvapuje nás, že tak zvaná německá národně-socialistická strana dělnická usilovala o stoprocentní zvýšení generálských pensí. Jenom nevím, co tomu řeknou její dělníci, nedostanou-li staropensisté nižších kategorií nic a generálům budou takové sumy poskytnuty.

Jest jisto, že jim dlouho pomáhaly takovéto methody, jakých používají již od vzniku této republiky. Jejich činy však v pravý čas otevřou oči i poslednímu dělníku. Musí být úkolem všech pensistů činně podporovati revoluční dělnictvo v jeho boji, aby se nám společně zdařilo zúčtovati s touto celou společností vykořisťovatelů a zrádců. K. S. Č. a revoluční odbory organisují boj za opravdové zlepšení životních podmínek všech utlačovaných a vykořisťovaných stejnými prostředky, jakých použil ruský proletariát a jakými své trýznitele zahnal a uvolnil si cestu k socialismu a diktatuře proletariátu. Všechny lživé zprávy o Sovětském Svazu neodstraní se světa skutečnost, že všechny kapitalistické země jsou na prudkém sestupu, kdežto Sovětský Svaz v každém ohledu na prudkém vzestupu. Kdežto zde jsou pensisté doháněni k sebevraždě, Sovětský Svaz jest s to své výdaje k účelům sociálním z 969 milionů rublů r. 1928 zvýšiti na 1950 milionů roku příštího. Zde jest viděti nejzřetelněji ten veliký rozdíl a tato pouhá čísla stačí k objasnění sestupu dělnické třídy v zemích kapitalismu a vzestupu dělnictva v Sovětském Svazu.

V době rychlého úpadku tohoto shnilého kapitalistického společenského řádu, který se zračí ve vzrůstající bídě dělnických tříd v důsledku stále se šířících hospodářských krisí, v trvající hromadné nezaměstnanosti způsobené výrobní anarchií, ve vražedných racionalisačních methodách, ve stále zřejmějších odbytových obtížích, v stále rostoucích rozporech, které celé společnosti hrozí zalknutím, zostřují se stále více třídní rozdíly a vedou k stále častějším a větším hospodářským bojům, k prudkým rozmíškám mezi hladovějícím proletariátem a vykořisťovateli na jedné straně a na druhé straně proti státnímu aparátu, který stojí na straně vykořisťovatelů, k mocným politickým bojům. Nebezpečí válečných konfliktů mezi kapitalistickými státy a přípravy k otevřenému boji proti Sovětskému Svazu jako nejmocnější jejich překážce v provádění jejich vražedných plánů roste den ode dne a vyžaduje přísné pohotovosti všeho dělnictva proti tomuto vražednému režimu. Jen při správném posuzování současné situace poznají staropensisté a všichni ostatní utiskovaní a vykořisťovaní, že Č. S. R. důsledně nedělá žádnou výjimku jako samostatný imperialistický stát v provádění těchto kapitalistických lupičských záměrů na úkor nejchudších vrstev obyvatelstva.