Takéto bezohľadné zachádzanie s dorastajúcou slovenskou inteligenciou má za následok to, že Slováci nielen z ohľadu národného, ale hlavne so stanoviska chlebového, výživného budú sa musieť húževnate domáhať autonomie Slovenska, lebo ona znamená nielen ochranu národných práv, ale hlavne znamená ochranu chleba, ochranu výživy, ochranu uplatnenia sa, zamedzí bezohľadnú konkurenciu protekčných detí pražského centralizmu.

So stanoviska chlebového a existenčného autonomistmi budú musieť byť do istej miery aj na Slovensku definitívne usadlí Česi, lebo i títo musia uznať, že Slovensko vo všetkom stále je ukracované, čoho následky rovnako pociťuje úradník, obchodník, remeselník, podnikateľ, už či je Slovák, či Čech, či Nemec, či kto iný na Slovensku.

Naše volanie po autonomii Slovenska neprýšti teda zo žiadnej nenávisti proti Čechom, ale vyplýva z prirodzenej sebelásky, z pudu sebazáchrany, z lásky k životu. Lebo - veruže - aj obyvateľstvu Slovenska chce sa žiť, chce sa jesť, chce sa môcť uplatňovať sa. Ani ono nerado vidí to, keď mu chlieb, živobytie odoberajú z ďaleka došlí nováčkovia.

V zásobovacom výbore posl. Zeminová konštatovala, že Praha všemožne bude sa musieť chrániť proti prílivu vonkovského robotníctva, ktoré pražskej chudobe odoberá výživu. Takže po iných krajoch Čiech bránia sa proti prílivu cudzieho živlu. Bránia si teda chlieb pre svojích. Len Slovákom stále sa zazlieva, keď pomocou požadovanej autonomie chcú si zachrániť chlieb, zamestnanie pre svoje obyvateľstvo.

Keby Slovensko malo akú-takú autonomiu, vtedy vôbec by sa nemohlo stať čosi takého, že Slovensko, ačkoľvek potrebuje do 800 profesorov, pôvodom Slovákov má ich len asi 200, a predsa, keď hlásia sa novšie slovenské sily za suplentov, nie sú prijímané, lebo chlieb a zamestnanie im patriace zaujaly už sily nepochádzajúce zo Slovenska, a často sú to len sily tiež suplentské.

Nikomu ani vo sne nenapadá požadovať, žeby českí profesori, majúci na Slovensku už svoje definitívy, zaslúžené ťažkou poprevratovou prácou žeby tieto prepúšťali suplentom-profesorom Slovákom. Toho si žiadon rozumný a uznanlivý Slovák nežiadal a ani nebude žiadať, poneváč vieme uznávať zásluhy a rešpektovať zákony, a vieme, čo to znamená: definitívné, stále usadlé miesto. Žiadame si len toľko, aby pri obsadzovaní doteraz voľných profesorských miest mali u nás prednosť profesori pôvodom zo Slovenska. Či rodičia, žijúci na Slovensku a majúci deti na štúdiách, nemajú trnúť úzkosťou, keď vidia to stále odstrkovanie živlu zo Slovenska, to stále odjedanie slovenského chleba zpred úst slovenských spolurodákov?

Táto prirodzená úzkosť o výživu a uplatnenie sa musí pomaly zachvátiť aj českých rodičov, stále usadlých na Slovensku, lebo odjedanie chleba, zamestnania na Slovensku neskôr zastihnúť môže aj ich deti tými, čo z protekcie pražských centralistov ešte prídu na Slovensko uberať chleba domorodcom Slovenska.

Neprajnosť, s akou so suplentami-profesormi Slovákmi sa zachádzalo a zachádza, je úhlavnou príčinou toho smutného zjavu, že zo slovenských maturantov málo ktorý venuje sa študiám potrebným k stredoškolskej profesúre, a tak v tomto ohľade ešte dlho budeme sebenestační, kým v iných odboroch máme až chorobný prebytok.

Úloha stredoškolského profesorstva v živote národa je veľmi dôležitá. Stredoškolské profesorstvo vychováva pre národ vedúcu inteligenciu. Osud a životný smer národa závisí od jeho inteligencie. Keď je táto zdravo vychovaná, zdravo smýšľajúca, v dobrom smere prúdi aj život celého národa. Keď však inteligencia odchovaná je cynickými nevercami, chamtivými hmotármi, národné city znehodnocujúcimi internacionalistmi, bezzásadovitými kariéristmi, čo dobrého môže národ čakať od takej duševne zmrzačenej inteligencie?

Národu teda veľmi záležať má na tom, v akých rukách je výchova jeho mládeže, menovite stredoškolskej. Má sa vynasnažovať, aby i za cenu obetí, i pomocou výdatných štúdijných podpôr čím viac dobrého ducha, zdravého karaktera Slovákov a Sloveniek šlo na profesorskú dráhu.

Nechceme podceňovať prácu a zásluhy profesorov Čechov, pôsobiacich na Slovensku, tým, keď k slovenskej verejnosti dôrazne voláme: Slováci, starajte sa o dostatočný počet takých profesorov, ktorí i rečou, i krvou, i mravmi, i smýšľaním budú a majú byť opravdovými duševnými vodcami a vychovávateľmi slovenskej študujúcej mládeže. A takýmito jej vodcami a vychovávateľmi majú byť v prvom rade profesori rodom Slováci. (Tak je!)

Študujúca slovenská mládež nech neľaká sa ťažkostí, spojených s profesorskou dráhou. Nech ju neodstrašuje pomerne menší dôchodok než majú právnici, lekári, inženieri atď. Len dnešným hmotárskym duchom zaslepení sobci ľakajú sa profesorovania. Len tí aj slovenskú mládež odstrašujú od tejto dôležitej životnej dráhy. Nevidia, nechcú vidieť to, že hmota, bohatstvo, výnosná kancelária ešte nie je všetko, čo človeka môže činiť cenným, vynikajúcim, pamätným pre pospolitosť.

Nadaný a svedomitý profesor popri tom, že vychováva národu slušných inteligentov, popri tejto neoceniteľnej role, jestli i spoločensky, prípadne i literárne je činný, nemôže zostať verejnosťou nepovšimnutý. Má možnosť stúpať k vyšším životným métam, slovom: nemusí zapadnúť do víru jednotvárneho života, ako to tu i tam o profesoroch sa hovorieva. No, zaiste vzácnou odmenou šľachetného profesora býva oné oprávnené povedomie o svojej ťažkej vychovávateľskej práci, že ňou v národe postavili si pomník nad kov trvalejší, aere perennius!

Slovenskí študujúci, nedajte sa odstrašovať od ťažkej síce, ale záslužnej dráhy profesorskej. Hláste sa i na túto dráhu, aby v dušiach slovenskej mladi a v dejinách svojho národa postavili ste si pomníky nad kov trvalejšie. Vy však, kolegovia profesori Slováci, ktorí nateraz biedite na suplentskom suchom chlebíku alebo z milosti driete po meštiankach, neklesajte na mysli a v pracovnej svojej energii. Vytrvalým študovaním zadovážte si čím skôr úplné profesorské diplomy, čím najlepšie dokážete, že Slovák nie je žiadon slabúšsky, podradný, druho-, treťotriedny živel, fňukajúci večne o bratskú pomoc, lásku a priazeň, ale že je to živel tvrdý, života a konkurencie schopný vo všetkom, teda aj na poli štúdií. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Krumpe. Dávám mu slovo.

Posl. Krumpe (německy): Slavná sněmovno! Při projednávání nynějšího návrhu bylo několikráte mluveno o napravení starého bezpráví. Ačkoliv uznáváme přednosti tohoto zákona, přece musíme konstatovati, že není řeči o napravení bezpráví. Jde o částečnou nápravu dosud ještě trvajícího bezpráví. K napravení také patří, aby ztráta, která byla způsobena pensistům nižšími platy jmenovitě od posledního platového a pensijního zákona z r. 1926, byla jim opět nahrazena. Nové úpravy nebudou účastni také všichni ti, kdo zatím v starostech a nouzi zemřeli - a těch jest velmi mnoho - a také nyní nebude toto bezpráví napraveno snad najednou, nýbrž ve čtyřech etapách, v tiché naději, že přece velký počet oprávněných pensistů nedostane již novou pensi v plném rozsahu. Neboť právě mezi touto skupinou jest úmrtnost tak vysoká, že již dnes lze říci, že čísla ministerstva financí jsou úplně klamná a nesprávná. Náklad na poslední etapu nedosáhne zdaleka oné výše, jaká se udává v důvodové zprávě. Části staropensistů má se nyní konečně dostati vytouženého zrovnoprávnění, v prvé etapě 42%.

Projednávání otázky staropensistů nepatří ke slavným kapitolám v tomto státě. Po převratu zavládla jakási psychosa proti těmto pensistům, v nichž častokráte byli spatřováni zástupci starého režimu, o nichž se myslilo, že o ně netřeba dbáti ani z důvodů státních, ani národních. Ale i nový zákon z roku 1926 bral se opět cestou starého bezpráví a vyloučil staropensisty z výhod tohoto zákona, ba dokonce toto bezpráví ještě stupňoval, neboť vznikly nové skupiny a nastalo nové rozlišování pensistů s rozdílem do 8000 Kč ročně, nikoliv z nějakého věcného odůvodnění, nýbrž pouze z titulu přeložení do výslužby. Kdo měl to neštěstí, že se dostal pod ustanovení bodu 4 §u 215, byl na tom špatně. Jistě žádná vrstva obyvatelstva není tak poškozena jako staropensisté. R. 1927 vynutili jsme na tehdejším předsedovi vlády Švehlovi slib, že pense budou zvýšeny o 20%. Bylo potřebí jednoho roku, než ministr financí tento slib také honoroval a když parlament se usnesl o tomto 20% zvýšení, správa hleděla tuto vůli zákonodárcovu co možno obrátiti v opak a aby jen docela nepatrný zlomek pensistů dostal toto 20%ní zvýšení. Příčina všech těchto zjevů tkví v nesprávném názoru na pensisty vůbec, v názoru, že pense jsou nějaký dar z milosti. Pense jest nabyté právo a nabyté nejen služebními výkony, nýbrž i zajištěné dokonce vlastními platy. Nesprávný názor na ráz pensí projevuje se opět a opět v jednotlivých ustanoveních tohoto zákona, tak v §§ech 1, 7 a 10 a neméně také v §u 11. Naše mínění jest takovéto: Při úpravě staropensistů bylo by bývalo nutno udělati ostrý řez, aby pojem staropensistů vůbec na ráz zmizel z denního pořadu a rozprav. Jsme proti tomuto postupnému zrovnopravňování staropensistů. Ministerstvo financí odmítlo okamžitou úpravu jedním rázem, dovolávajíc se nedostatku peněz. Nuže, velectění, celkový náklad na úpravu platů staropensistů, kdyby byl ihned proveden, vyžadoval by 317 milionů Kč. Této částky nebude ovšem již třeba, bude-li tato úprava provedena ve 4 etapách. V době, kdy ministr financí byv dotázán na nutné peníze na úhradu reparačních platů, prohlásil, že je může uhraditi z hospodářských přebytků, v době, kdy ministr financí stísněným bankám vysypává takřka z rukávu 300 milionů Kč na fusi, v době, kdy se z důvodů čistě prestižních kupuje v Mariánských Lázních dům za 7 milionů a přeplácí se 50%, v takové době nemáme důvěry a porozumění pro důvody ministerstva financí a domníváme se, že by se také pro tyto nejubožejší strádající lidi musily najíti potřebné peníze z týchž hospodářských přebytků, které, jak se zdá, jsou nevyčerpatelné a které ovšem podle posledních závěrečných účtů činí ročně téměř 2 miliardy, pro krátkou dobu, po kterou budou vůbec ještě tyto pense placeny, neboť tyto pensijní platy nejsou přece trvalým zatížením státu, nýbrž rok co rok klesají, poněvadž staropensisté jsou dosavadním bezprávím tak zkrušeni, že stát nebude musiti příliš dlouho nésti toto břemeno. Domnívám se, že právě zde, při tomto etapovém postupu, jeví se nejzřetelněji národní čertovo kopýtko. Jest přeci známým zjevem, že ani nejnevinnější hospodářský zákon nemůže býti dělán, aniž zároveň nebyl také národním utlačením německé menšiny tohoto státu.

Tak se stavíme především proti jednotlivým výjimečným ustanovením, jmenovitě v §u 1, odst. 2, o snížení pense pro vojenské pensisty. Návrhem se ustanovovalo 50% snížení tohoto přídavku, senát snížil toto zkrácení o 25% a my navrhujeme, aby sněmovna škrtla i toto snížení, poněvadž jest úplně ne spravedlivé. Toto snížení přídavků postihuje asi 800 vojenských pensistů. Z těchto 800 jest 148 těch, kteří byli těžce poškozeni již tím, že jejich hodnost byla snížena a jejich pensijní základna stanovena svévolně tak, že to odporuje nabytým právům. Nemůže zde jíti o finanční otázku, to jest vyloučeno, poněvadž náklad na to jest příliš malý. Antimilitaristické pohnutky to také nemohou býti, poněvadž jsou u nás přímo zakázány a v době, kdy se stát chystá zříditi nákladem několika set milionů vojenské továrny a dílny a při tom ještě poškoditi soukromé hospodářství, sotva asi budou rozhodovati takovéto pohnutky. Není to nic jiného než malicherný čin pomsty na osobách které jste po převratu znovu začli nenáviděti. I když z tehdejší mentality lze leccos chápati, musili bychom přece již jednou upustiti od převratové psychosy a nyní nesmíme znovu v zákoně kodifikovati výstřelky této převratové psychosy. Jest to trest za věrnost a setrvání na vykonaných přísahách. Zažili jsme ovšem vysokou konjunkturu porušování přísahy a křivých přísah a dožíváme se ještě dnes, že dokonce ve školních učebnicích jest porušení přísahy činěno podstatnou vlastností národního hrdiny a že právě porušení slova a přísahy jest věnčeno nejbohatším vavřínem. Jest pochopitelné, že z takovýchto názorů musí vyrůstati korupce a že se jí musí dařiti. Jest jen až příliš lehce pochopitelné, že se vyskytují osoby a celé skupiny, které se diví, že za to, zač dříve byly oslavovány, jsou v novém státě stavěny pod trestní sankci. V takovém ovzduší vyrůstají Dvořákové a Faloutové. To nejsou jednotlivci, to jsou typy celé zvláštní skupiny. Dvořák byl vsazen do vězení; žije však ještě mnoho Dvořáků, poněvadž jest to typ, který vznikl z nesprávných názorů na věrnost, víru a setrvání na vykonané přísaze. A při tom nelze právě ani Dvořákovi, ani jiným důstojníkům přiznati, že vykonali přísahu snad z donucení. Podle platového zákona lze úředníkovi snížiti pensi po provedeném kárném vyšetřování o 25%. Bez něho snižuje se nyní již neprávem postiženým vojenským pensistům pense opět o 25%. Dopustily-li se tyto vojenské osoby nějakého zločinu, postavte je před soud a škrtněte jim celou pensi. Ale dokud jste jich neodsoudili, dejte jim, co jim podle práva přísluší. Tak bojujeme také proti výjimečnému ustanovení §u 7, který jedná o zahraničních pensistech. Vůbec jedním z nejtísnivějších ustanovení našeho pensijního zákona bylo jistě to, že každý jednotlivec byl povinen utratiti svou pensi zde, v Československém státě. Ovšem zapomnělo se ještě na jedno ustanovení, že ji musí utratiti celou, neboť, zbude-li ještě něco, může to býti zděděno a odesláno do ciziny. Ale za života nesmí ven. Tu jest veliká příležitost k týrání pensistů úřady. Ministerstvo financí říká, že jinak nastává asi 15%ní úbytek daní, a to různých daní. Proto jest odůvodněno snížení o 10%. Podle zprávy žije v cizině asi 5.200 staropensistů. Musíme konstatovati, že kdyby se těchto 5.200 staropensistů přestěhovalo sem, že by zatížení veřejných peněz oprávněným nárokem těchto pensistů na byt bylo daleko větší, než může činiti případný úbytek daní. Proč žijí v cizině? Rozbitím starého Rakouska byly častokráte také roztrženy rodiny a rozbit majetek, takže mnohý státní úředník byl sem dnes vržen náhodným domovským právem, kdežto rodinu a majetek má v sousedním státě, který se mu najednou stal cizinou. Tito lidé nemohou se častokráte přestěhovati. Nyní slyšíme neustále o zrušení hranic, o co největším dorozumění se sousedními státy a zde budujeme opět nové hranice nejen pro obchod a průmysl, nýbrž i v čistě nejosobnějších věcech. Kdo žije v cizině, tomu se pense sníží o 10%. To vybízí ovšem sousední státy k represáliím a vůbec bychom se nedivili, kdyby Rakousko, které svým pensistům, žijícím v Československé republice, vyplácí plné platy, sáhlo k takovýmto opatřením a zahraničním pensistům rovněž pensi snížilo. (Posl. dr Petersilka [německy]: Ono to však neučiní!) Pravděpodobně jest velkomyslnější a nemá také národních důvodů, aby postihlo své zahraniční pensisty, neboť to jest nejvíce příčinou tohoto výjimečného paragrafu. Tak jsou pensisté vylučováni ze státoobčanského práva na volnost pobytu, pensista nemá žádné volnosti pobytu a znám případy, že pensisté jsou po všechna léta vyzýváni, aby předložili svůj pas, zda nebyli na jeden nebo dva dny za hranicemi, což jest pro každého jiného samozřejmé. Akcionář a průmyslník může peníze, které vydělává zde v Československu, utratiti ve Vídni, v Berlíně nebo v Paříži. Státní úředník však nikoliv! Jakmile jest přeložen do výslužby, jsou pro něho státní hranice uzavřeny. Co námahy stojí dostati tříměsíční dovolenou do ciziny, mohl bych vám uvésti na příkladě. Mám zde výměr zemského finančního ředitelství v Praze z dubna pro jednoho pensionovaného berního úředníka. Praví se tu: "Na vaši žádost z 28. března 1930 povoluje se vám dovolená k dočasnému pobytu v cizině na dobu tří měsíců. Vaše odpočivné platy zastavují se vám koncem měsíce předcházejícího měsíc, v němž odcestujete. Kdybyste dovolenou překročil, aniž jste v případě potřeby zažádal včas o prodloužení, propadají nejen již splatné lhůty vašich odpočivných platů, nýbrž ztratíte vůbec jakýkoliv nárok na pensijní požitky. Splatné termíny odpočivných platů po dobu vašeho pobytu v cizině zůstávají vyhrazeny a budou vám poukázány, až oznámíte svůj návrat domů, a předložíte zdejšímu úřadu svůj cestovní pas k nahlédnutí."

To jest již více než paragraf pro psy na řetězu, to jest již nejhorší sekatura. Je-li někdo z rodinných důvodů nucen odcestovati do svého dřívějšího služebního místa, řekněme do Terstu nebo někam jinam, nedostane po tuto dobu žádnou pensi. Odkud má vzíti potřebné peníze, jest jeho věcí. Doufám, že se většina snad ještě vzchopí a bude souhlasiti s různými pozměňovacími návrhy v tomto směru, abychom zprovodili se světa tento paragraf. Tyto výnosy nejsou sice ze zákona. Škoda, že nejsou zastoupeny jednotlivé úřady, není třeba takovéhoto provádění takovýmto způsobem, zde vybíjí se byrokracie nejstrašlivějším způsobem, tím jsou pensisté vůbec vůbec přímo deklasováni.

Nanejvýš povážlivým připadá nám ustanovení §u 11, jímž se činí přidělení nových pensí závislým teprve na žádosti dotčených pensistů. Tu vidím opět možnost, aby byrokracie mohla opět dělati co největší potíže vůli zákonodárcově. Vzpomínám ještě s hrůzou na události při povolování 20% přídavku, co tenkráte administrativa předvedla, než někdo mohl dostati celý nebo částečný přídavek. Nechápu, že administrativa nemá ještě potřebných osobních dat jednotlivých úředníků. Já tomu prostě nevěřím. Nemohu věřiti, že nemá pro každého pensijní základny a že také ve spise není zaznamenáno datum jeho narození. Proč opět uváděti do pohybu celou administrativu a šikanovati pensisty, jmenovitě vdovy a sirotky pensistů, dokud neseženou všechny možné pomůcky. Vidím již, jak vznikají obrovské seznamy dokladů, které musí býti předloženy, než bude lze někomu přiznati pensi. To bude důvod, že mnozí, kteří se na to těší, sotva se již dožijí pense. Mám strach před touto obrovskou důkladností. Poznal jsem takovou to důkladnost také při projednávání zákona o kongrui, kde šlo o to, stanoviti příjem jednotlivých farářů. Kolik četnictva bylo vyzváno, aby přezkoumalo údaje jednotlivých farářů. Každá pachtovní smlouva musí býti schválena úřadem, to však nevadí, aby četnictvo nemusilo zjišťovati, zda pachtýři toto nájemné platí či nikoliv. Zažil jsem do konce případ, že u jednoho faráře, který pro najal 7 švestkových stromů, četnictvo zjišťovalo, kolik korun za to dostal. Než na tom nebylo dosti. Četnictvo vyslýchalo také ty, kdo je zpachtovali a také, zda nedali farářovi libru švestek zdarma. Člověk by si myslil, že takový stát, kde se tak důkladně pracuje, musí prosperovati.

Pan ministr Vlasák učinil nám v soc.-politickém výboru několik konejšivých slibů, že účelem ustanovení §u 11 jest jen opatřiti nutná data, jichž úřady bohužel neznají. Chci doufati, že tato slova budou se také shodovati se skutečnostmi, že nezůstane jen při prohlášení, nýbrž, že správa bude to pokládati za závazné prohlášení a že učiní vše, aby toto namáhavé dílo ještě neztížila, neprodloužila a neznehodnotila.

Tento návrh bohužel nepřihlíží k jednotlivým kategoriím, a tu musím se ujmouti slova pro jednu skupinu a zcela zvláště doporučiti ji blahovůli ministerstva financí. Jest to stará skupina tak zvaných provisionistů, jichž žije ještě asi 800. Již několikráte se jim dostalo blahovůle státní správy a jejich platy byly již dvakráte zvýšeny, takže někteří z nich dostávají již dvě, mnozí dokonce nejvýše 5 korun pense denně. Uvádím zde venkovské listonoše a bývalé poštovní kočí. Kol. Kunz podal příslušný návrh. Ministerstvo financí nechť použije tohoto návrhu jako podnětu, aby těmto ubožákům ihned pomohlo. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) Ministerstvo financí může i bez zákonodárného usnesení parlamentu ihned zlepšiti platy těchto chudáků. Ještě něco důležitého. Státní úředníci se namáhají, aby dosáhli zvýšení svých nedostatečných platů, při čemž se jim samozřejmě dostává podpory všech řádně smýšlejících lidí. Nejbližší etapou má býti 13. měsíční plat. K tomuto návrhu podali jsme resoluci, jíž se vláda vyzývá, aby všechna zvýšení platu, ať jsou jakéhokoliv druhu, pokud jsou započítatelná do pense, automaticky také platila pro všechny pensisty. Staropensisté musí již jednou přestati a musíme se postarati, aby nebyli utvořeni opět noví staropensisté. Tak jako podle říšsko-německých předpisů, nechť také u nás staropensisté stávají se automaticky účastnými všech platových úprav. Rádi bychom viděli, aby se to uskutečnilo, abychom tuto smutnou kapitolu, otázku staropensistů, vyřídili jednou pro vždy a vzali ji s denního pořadu našich rozprav. V této naději hlasu jeme také pro tento zákon. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr Rosche.

Posl. dr Rosche (německy): Velectěné dámy a pánové! Ačkoliv německé pracovní a hospodářské souručenství tak jako jiné politické strany obšírně promluvilo k zákonu o pensistech v sociálně-politickém a rozpočtovém výboru, musí podle své povinnosti také ve sněmovně při rozpravě zaujmouti k němu stanovisko, poněvadž se neuvažovalo o myšlence ustanoviti generální řečníky, ačkoliv při objektivním posuzování důvody a protidůvody jsou téměř u všech politických stran stejné. Zákon o pensistech je zákon, který po stránce sociálně-politické jest velmi naléhavý. Musíme přiznati, že pensisté museli velmi dlouho čekati na řešení tohoto problému a žádný politik nebude s to, aby zeslabil námitky staropensistů a pensistů vůbec, neboť pensisté právem prohlašují: Na všechno ve státě byly peníze, jen na nás ne! To jsou oprávněné námitky, které mohou pensisté uplatňovati, ať se dovolávají zahraniční propagandy nebo obrovských representačních staveb nebo jiných věci. Naléhavý sociální problém jest to proto, poněvadž, jak statistika dokazuje ještě o tom promluvím - máme co činiti s kategorií lidí, kteří již pro stáří a pro nemoci, které se v tomto stadiu častěji vyskytují, a vyřazením z činné služby nejsou s to, aby činnými prostředky, jak by to odpovídalo velkému počtu jejich armády, sami náležitým důrazem dopomohli zákonu k uskutečnění; naopak, jest to kategorie lidí, která prostě byla dána na stranu pasiv, kteří byli dáni na pospas blahovůli a sociálnímu cítění vlády a politických stran.

Jedno musíme přiznati, ať se namítá této většině cokoliv, jest to určitě velké plus, že právě tato většina řeší problém pensistů, i když ne úplně, přece jen většinou z části. To jest vlastně ještě bolavý bod, neboť pensisté měli by právo a nárok, aby otázka byla řešena úplně a nerozděleně. Proto musí býti snahou budoucnosti, aby tato otázka, pokud toto řešení v jednotlivostech pokulhává, byla vyřešena dokonale.

Problém pensistů není jen problémem čistě sociálním, nýbrž jest to také problém, který velmi úzce souvisí s činnou státní službou, jest to věc důvěry. Jak může činný státní úředník míti důvěru ke státu a k vládě, ne ví-li, jak bude vypadati jeho večer života, vidí-li, jak jest možno, aby platné zákony byly zvráceny a aby se uplatnily jiné důvody? Nesmíme si zatajovati, že právo pensistů jest nezcizitelné a nezadatelné právo, které mají nejen podle zákona, nýbrž i podle služebních výkonů a že toho práva nabyli na základě peněžních platů. Vyplácením pense nedostává se pensistům darů, naopak, oni na ni mají nárok.

Aniž se chci proviniti rekriminacemi na minulost, domnívám se, že přece jen smím několika slovy říci, že na pensijní požitky nesmí působiti pojem trestu, pomsty, různého nakládání s různými národy. Rozhoduje služba a tato služba rozhoduje o pensi a nic jiného, neboť trestné věci byly potrestány buď disciplinárně nebo podle trestního zákona.

Požitky pensistů - to jest vlastně to nepochopitelné na celé věci - nemají býti za žádných okolností oddělovány od platového zákona. Kdo má plnou služební dobu, má nárok na plnou pensi, a může býti jen rozdíl v počtu let. Jinak musí býti vyplácení pense nerozlučně spojeno s platovým zákonem. Klesají-li a stoupají-li platy, klesají a stoupají současně s nimi také pense.

Nechci mluviti o křiklavých případech, jak se nakládalo s pensisty. Naše pracovní a hospodářské souručenství stojí na stanovisku, že jest nepřípustné různé nakládání s pensisty, že jest nepřípustné rozlišování v otázce pensí, lhostejno, stanoví-li se etapy, nakládá-li se různě s pensisty žijícími v cizině nebo s vojenskými pensisty, nebo vyjímá-li se kapitola vedlejších zaměstnání. Rozhodovati může pouze projednání této otázky bez jakéhokoliv rozlišování, a dále jest rozhodující, že nemůže míti významu, konal-li pensista službu pro stát, zemi, okres, obec nebo jiné veřejné instituce.

Mluvíme-li o prvém rozlišování, volám, tak jako jsem to učinil včera v rozpočtovém výboru, ke všem pensistům, že o okamžitém zrovnoprávnění a stejném projednávání otázky pensistů pracovaly všechny politické strany a nesmí zůstati beze zmínky, že v zásadě stojíme opět pod poručnictvím byrokracie nad demokracií, jinými slovy, že moc ministerstva financí byla silnější než vliv politických stran. To musí si přiznati i politické strany. Důvody ministerstva financí jsou různé. Ale právem lze jistě tvrditi, že přes to bylo možno beze všeho provésti okamžité zrovnoprávnění bez etap. Patrno to již z úspor, kterých bylo dosaženo v uplynulé době, neboť tato otázka měla býti vyřešena již o mnoho let dříve. Úroky z tohoto ušetřeného kapitálu samy byly by již zaručily spojení posledních tří etap. Ale i z jiného důvodu dlužno odmítnouti řešení po etapách. Trvalý rozdíl konsolidovaného rozpočtu a konsolidovaného závěrečného účtu činí průměrně 1 1/2 až 2 miliardy. Z těchto přebytků bylo by bývalo lehce možno zařaditi celou částku 317 milionů do nejbližšího rozpočtu, poněvadž by k tomu byl sám o sobě přišel rozdíl pouze plus 155 milionů. V této souvislosti nesmíme si zatajovati, a tato věta budiž v této souvislosti jednou vyslovena: Přestaňme již sestavovati rozpočet na čistou státní správu nákladem 9 1/2 miliardy, sestavme rozpočet tak, jak skutečně jest, i když se vydáváme nebezpečí, že musíme počítati s menším rozdílem mezi rozpočtem a závěrečným účtem. Dostaneme však pravý, pravděpodobnosti aspoň se více přibližující obraz, poněvadž tím také v titulu ustanovíme rozdíl, kdežto, setrváme-li na nynějším stavu, ponecháme vždy náhodě, nač se tohoto rozdílu použije. Ze sociálního cítění musilo by bývalo býti lehké provésti zrovnoprávnění pensistů najednou. Mohlo se snad upustiti od jiného problému, který po stránce sociálně-politické nemá snad takové ceny nebo není tak důležitý a mohl býti odsunut na pozdější dobu. Ale jednu věc dlužno meritorně vytknouti, a to mi nebude moci popříti ani zástupce ministerstva financí: Byla-li potřeba 317 milionů správná v době sestavení statistiky, dnes již jest nesprávná. Pochybuji, že by to činilo 317 milionů. Této pochybnosti bych se zbavil teprve tehdy, kdyby ministerstvo financí prohlásilo, že jest ochotno předložiti nám statistiku nynější a budoucí potřeby. Nehledě k tomu, nezbývá nám přece nic jiného, než abychom nyní zůstali při tomto čísle. Ve 4 letech čísla máme. Jde jen o rozdíl 3 let, neboť jest to trvalé zatížení, jemuž se nevyhneme; a na druhé straně jest přece jisto - nemělo by se o tom vlastně mluviti, ale nechci zraniti ničí city - že přirozeným vývojem, nemocí nebo smrtí tato částka musí klesnouti. A nyní tvrdím, že již od prvopočátku bylo by bývalo možno prvé dvě etapy za všech okolností spojiti. Nepomyslilo se při tom, že právě v prvých dvou etapách jde o nejstarší ze starých lidí. Jest velmi zajímavé studovati statistiku potřeby podle jednotlivých etap, a tu vidíme, že prvé dvě etapy vyžadují nákladu 73.5 milionu, že prvá kategorie - to jsou nejstarší, narození do r. 1865 - činí 54.174 osob a že druhá kategorie - to jsou pensisté narození v letech 1866 až 1869 - činí 19.402 osob. Jak známo, zákon se vztahuje celkem na 127.801 osob. Nyní jest nejprimitivnějším pocitem sociálního cítění, když se nechali oni lidi 10 let čekati, že tento stav již déle nenecháte, poněvadž jinak máme dojem, že se počítá se smrtí těchto lidí, abyste již onu částku nemusili vyplatiti. To jest podle mého mínění nepřípustné. Skutečná potřeba pro příjem člověka k práci nezpůsobilého - uvádíme-li další moment - nedá se přece ohraničiti stářím. Mluvme přece upřímně: 70 letý člověk má přece stejný hlad jako 90 letý, to se nedá rozlišovati stářím.