Další věc týká se zákona č. 103 z r. 1926, platového zákona, který není ještě celý proveden. Můžete si proto živě představiti, jak se musíme obávati, že ani nynější zákon o pensistech nebude tak rychle proveden, jak je zapotřebí. Jde o § 142 zákona, v němž vládě byla uložena povinnost stanoviti nařízením, kdy a v jakém rozsahu se pro zvýšení platu započítává určitá služba v jednom či druhém služebním poměru nebo v jiném zaměstnání. Týká se to asi 400 profesorů obchodních a odborných škol. Stran toho jsme podali interpelaci, a to dvě léta po té, co zákon vstoupil v platnost, v květnu 1928. Na ni jsme v říjnu 1928 dostali odpověď, že toto nařízení vyjde v nejkratší době. Čtyři léta uplynula od vstupu platového zákona v platnost, od r. 1926, a nařízení stále ještě nevyšlo. Kol. Simm a já jsme v této věci podali znovu interpelaci. Velectění co tomu říkáte? Tak se provádějí zákony! Čtyři léta musí skupina 400 lidí čekat, aniž se jí přiznaly výhody zákona. Shledáte ovšem pochopitelným, vypadají-li věci tak, že se slibům s vládní strany vůbec již nevěří. Pánům, kteří jsou především povinni zachovávati důstojnost sněmovny, musí býti jasno, odkud přichází krise parlamentarismu. Pochází především odtud, že páni z vládních stran myslí, že musí před každým ministrem státi v pozoru, místo aby hájili vlastní důstojnost a pánům vpravili, že vláda není nic jiného než plnomocník vládních stran, a že páni z byrokracie musí naprosto poslouchati, nikoli však, aby si dělali, co chtějí. Teprve potom bude úcta k parlamentu a k jeho členům a pak nebudeme míti příčiny, abychom mluvili o krisi parlamentarismu, neboť tato krise není nic jiného než následek slabosti členů sněmoven!

Dále by bylo velmi naléhavé, aby instanční postup při úředním šetření byl zjednodušen. Také tyto případy budou míti velký význam při provádění zákona o pensistech. Postup jest dnes nekonečně komplikovaný. Z pensijní likvidatury jde k okresnímu úřadu, odtud k příslušnému policejnímu ředitelství nebo na četnickou stanici, pak jde cesta nazpět k okresnímu úřadu a spis končí teprve po měsících opět u dotazujícího se úřadu. Než dojde odpověď, uplynou měsíce. Chci poukázati na dva karlovarské případy, jež se táhnou již od prosince a ledna a následkem vleklého chodu služby nejsou dosud vyřízeny. Nutno o to pečovati, aby to šlo rychleji. Také vleklé poukazování úmrtného po pensistech jest velmi velikého významu, poněvadž musí vdovy často čekati měsíce na výplatu úmrtného. (Posl. Geyer [německy]: R. 1924 zemřel jeden pensista a vdova neobdržela úmrtné dodnes! Stalo se to v okresním hejtmanství tachovském!) Tachov jest, jak se zdá, opravdu okresním hejtmanstvím, které by bylo lépe přemístiti do Beludžistanu nebo Hindustanu.

Další otázkou jest době odpovídající úprava diet a stravného. Poukazuji na interpelaci podanou kol. Geyerem a Simmem. A tím jsme se dostali k otázce činných zaměstnanců, především k otázce platové. Ta se dostala do popředí vývody ministra financí ve státním rozpočtu. Již tehdy jsem odmítl výmluvu pana ministra financí, podle níž prý je podmínkou pro lepší postavení úřednictva racionalisace správy. Ne, že bychom mohli něco namítati proti zjednodušení správního postupu, naopak, ale jsme si přespříliš vědomi, že zde jde o nebezpečné heslo. Máme zákon o úsporných opatřeních ve správě. Zmínil jsem se o škodlivých účincích tohoto zákona, poukázal jsem již na to, že to nejdůležitější, co měl tento zákon provésti, úspory, se dodnes nedostavily, že šlo jen o hesla. Zákon o úsporných opatřeních ve správě opíral se o heslo: "Méně úředníků, ale lépe placených." V souvislosti s platovými zákony mělo to vše býti vyřízeno, a tážeme-li se dnes po výsledku platových zákonů, musíme konstatovati, že úřednictvo jest v ohromné bídě. Denními listy prošla před nedávnem zpráva o ohromném zadlužení na př. železničářů, že jenom jejich zadlužení činí 55 milionů Kč. Přirozeně to není jediná skupina, u ostatních skupin se nemají věci jinak.

Platové zákony z r. 1926 nepřinesly tedy plodů, jež se od nich očekávaly. Také to vůbec nemohly, poněvadž jsou tyto zákony spojeny se systemisací, která vzala levici opět to, co bylo pravicí dáno požitkovými zákony. Zvláště dlužno poukázati na přímo bídné platy mladých úředníků. V odborném listě mé organisace jest uveřejněn na př. dopis jednoho topiče, který praví, že za starého Rakouska byl přijat s menší dobou čekatelskou než teď s 900 K a připadající částí vídeňského příbytečného a že se dosáhlo ročního platu 1700, nakonec 1800 K a příbytečného. Správný valorisační činitel je, jak známo, 10, tedy musil by dnes dostávati 18.000 Kč. Ve skutečnosti dostává pouze 13.000 nebo 14.000 Kč, z čehož lze viděti, že platy nijak neodpovídají drahotním poměrům. To platí nejen o této skupině, nýbrž o všech příslušných skupinách. Nedávno vyšel ve čtrnáctideníku "Der Weg" článek, jehož pisatelem jest pan dr Viktor Aschenbrenner, pod názvem: "Bezpráví páchané na mladé generaci" - jest to sešit 3 z r. 1930 - v němž se poukazuje na to, jak přivoďují zvláště životní poměry v Praze, zejména nehorázné zdražení bytů, nejhorší škody. Mluví-li se o poklesu porodů a o zničení rodinného života, nutno si uvědomiti, že v bytové nouzi nesluší spatřovati jediný, dojista však nejhlavnější důvod; ne že by nebylo bytů, ale tyto byty jsou příliš drahé. Pisatel mluví při tom o akademicky vzdělaných úřednících, tedy o skupině beztoho nejlépe placené - že u těchto úředníků největší část platu musí jíti jen na byt, poněvadž přec byty zde spolknou měsíčně 800, při nejmenším však 700 Kč a postiženému zbude jen několik set Kč. A při tom jde jen o dvoupokojové byty. U zaměstnanců s nižšími platy jsou poměry ovšem ještě horší. Hlasovali jsme kdysi proti platovým zákonům. Dnes vidí také jejich původci - vždyť jsme to viděli při jednání o zákonu o pensistech ve výborech - že tyto zákony nebyly naprosto tak slavné.

Od nějaké doby mluví se mnoho o 13. měsíčním platu. Příprava této předlohy působí obtíže, poněvadž pan ministr financí jest nedoslýchavý a chce se vyrovnati na 70%. Teď zas nejsou na to peníze. Na jaké účely však peníze jsou, na to jsem již ukázal. Musíme si však v této souvislosti býti vědomi, že ani 13. plat není dostatečným řešením, nýbrž že je nutno hledati v pronikavé novelisaci platových zákonů. Avšak problém státně zaměstnanecký má nejen stránku hmotnou, nýbrž i stránku ideovou, především národnostní. Co pomůže, jestliže německý státní úředník v tomto státě, i když bude schválen nový platový zákon, není účastným jeho ustanovení proto, poněvadž byl připraven o místo právem mu přináležející a toto bylo obsazeno Čechem? V tomto ohledu bylo staré Rakousko daleko spravedlivější. To bralo na národnostní poměry ohled. Chci si zde uspořiti dlouhé výklady a poukázati jen na to, že před krátkou dobou prošla tiskem zpráva, jak to u olomouckého ředitelství státních drah vypadalo r. 1910 za doby tak zvané germanisace a jak to tam vypadá nyní. R. 1910 byla skutečně většina zaměstnanců olomouckého ředitelství státních drah - tedy již za starého Rakouska - Čechů, dnes jest obraz takový, že tam vůbec není žádných Němců. Dlužno si přec uvědomiti, že v oblasti olomouckého ředitelství státních drah nutno počítati s obyvatelstvem silně německým, na něž by se musil vzíti zřetel. Vzpomínám také případu zesnulého generála Gardavského, který se ve starém Rakousku dal přeložiti z Komárna do Brna s odůvodněním, že nechce své děti posílati do maďarské školy, nýbrž do české. Bez závady bylo jeho žádosti vyhověno. Táži se, co se stane dnes Němci, který by řekl, že chce do německého kraje, poněvadž chce své děti posílati do německé školy? Dnes se štve proti oněm německým státním zaměstnancům, kteří posílají své děti do německých škol, s přímo blbým odůvodněním, že prý jsou státem placeni a proto prý jest jejich povinností posílati děti do české školy. (Posl. Simm [německy]: Menšinové školy by jinak nebyly možné v tomto rozsahu!) Velmi správně. (Posl. Krebs [německy]: Tímto způsobem se plní 90% českých menšinových škol!)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Žádám, aby řečník nebyl přerušován.

Posl. inž. Jung (pokračuje): Kol. Krebs činí právě velmi správnou poznámku. Češi sami chtějí z německého území pryč. Tu se stalo nedávno toto: Český zaměstnanec chtěl býti přeložen na české území. Německý měl býti naproti tomu přeložen do tohoto českého místa. Čechu nebylo přeložení povoleno. Pak bylo vyhověno přání Němce se zřetelem k jeho poměrům a on tam zůstal, poněvadž byl by býval jinak hospodářsky zničen. (Posl. Krebs [německy]: Proč tím týrají tisíce lidí?) Velmi správně.

Velectění kolegové české národnosti! Věci jsou takové. Říká-li se našim německým zaměstnancům, jsi státem placen a máš proto posílati své děti do české školy, tedy se páchají dvě chyby. První jest vysloveně chyba v myšlení, neboť nejen němečtí zaměstnanci jsou placeni z německých daní, nýbrž i velká část zaměstnanců českých.

Neboť my máme na počtu státních zaměstnanců nanejvýš podíl 10%, podíl našich daní činí však 50%. Takové jsou věci ve skutečnosti. Druhá chyba jest, že stát tu není jenom pro Čechy. I když si mnozí namlouvají, že jest státem národním, jsme však my přece zde aspoň menšinou. Jest snad někdo toho názoru, že menšina má rovnou spáchati sebevraždu? Nebo nemusí se jí alespoň přiznati právo ukojiti své kulturní potřeby a vychovávati děti v duchu jejich národa? Tak často popírané chytání duší bohužel přece trvá a rozvíjí se v nejhorší květy. To nutno říci zcela upřímně.

Do této souvislosti náleží i výnosy o kvalifikaci, nad nimiž vstávají vlasy hrůzou na hlavě a o jejichž změnu jsme se několikrát zasazovali. Když jsem již vysvětloval příklad Gardavského ze starého Rakouska, ... (Posl. Krebs [německy]: Případ ministra Vlasáka!) Tak jest. Vlasák hrál ve starém Rakousku velikou úlohu, a kdyby ho nebyli nechali postupovati, neměli byste prvního odborového přednosty v ministerstvu financí. R. 1918 bylo to takové, že ve Vídni byli na zakročení zemřelého min. předsedy Tusara úředníci posláni na dovolenou, aby zde mohli budovati. To jest přece skutečnost. Ale nejlépe jsou poměry osvětleny nařízením zemského velitele pro Čechy generála Bílého, podle kterého nesmějí němečtí důstojníci mluviti německy, a ještě různými jinými věcmi.

Nejhůře si stojí věci u železničářů, zde vyšel již dávno před jazykovým nařízením výnos tehdejšího ministra železnic Stříbrného r. 1922, který dal popud k velmi častému týrání německých zaměstnanců, a jazykové zkoušky dávají zvláště u železnice ještě dnes popud k nejhoršímu šikanování. Pak překládání do českého území; namáhali jsme se před lety, abychom interpelacemi dosáhli přeložení nazpět do území německého. Na to dostali jsme odpověď, že, pokud jest dána možnost, budou zpětná překládání provedena. Ale ředitelstvím vůbec ani nenapadne tato překládání provésti. Také obsazení míst jest věc sama pro sebe, pak odstranění následků jazykových zkoušek; to jsou velmi důležité věci, které musíme při nejblíže příští příležitosti uvésti obšírně na přetřes, poněvadž mně dnes není pro pokročilou dobu již možné, abych se jimi obšírně zabýval.

Tím se dostaneme k jádru otázky. Nutno-li počítati s případy, jako byl případ kapitána Falouta a nyní vojenského lékaře Dvořáka, pak dlužno se tázati po příčině. Hlasovali-li jsme kdysi proti platovému zákonu, pak nás k tomu vedly úvahy ideálně právní povahy. Tím bylo totiž opuštěno od práva ve starém Rakousku těžko vybojované, právo na časový postup. Tím však se zaměnil názor, v jádru sociální, totiž vydržovací povinnost státu vůči jeho zaměstnancům, za manchestrovsky liberální zásadu volné soutěže, t. j. nakonec boje všech proti všem. Od r. 1918 vládne ve střední Evropě jako vítěz americkokapitalistický duch, duch finančního kapitálu. Jeho vítězství se ukazuje nejen v poplatných břemenech, která převzala Německá říše, nýbrž ve všem. Tento věk světového panství finančního kapitálu a s ním spojené parlamentní demokracie nezná již ideových hodnot, nýbrž jen hmotné. Kdo se přidržuje hodnot ideových, považuje se za blázna, za zpátečníka nebo v každém případě za fašistu. To se ukazuje s hrozivou zřetelností. V Německé říši se jmenují poživatelé systému mezi jiným Barmat, Kutisker a Sklarek, těm však, kdož jim k možnosti dopomohli praktikami, jež jsou velmi mírně označovány výrazem "tarnopolská morálka", aby zneužívali, podváděli stát a jeho hlavní město a tím obyvatelstvo nejnestydatějším způsobem, byli vedoucí členové strany, která dělá, jakoby kapitalismus potírala a jest tak náramně pyšná na své republikánské smýšlení. Barmat a Sklarek byli "soudruzi", zapsaní členové sociálnědemokratické strany. V Rakousku se jmenují chráněnci těchto republikánů Bosel a Castiglioni. Zapleten byl do špinavých afér, jež se k těmto jménům víží, vždy jeden ministr centra, po případě křesťansko-sociální strany, z čehož vychází najevo, že tento věk materialismu zkorumpoval i směry, jež dříve zastupovaly světový názor. V Československu si stojí otázka zásadně rovněž tak. Jenže zde nemá korupce republikánskou značku, nýbrž národnostní. Případ Faloutův a nejnovější případ dra Dvořáka, marianskolázeňský případ, o němž se před několika dny zde zmínil kol. Hassold, a všecky případy, v nichž byli němečtí státní zaměstnanci restringováni, na to ukazují. Vezměte k tomu ještě můj případ. Kdybych byl Čech, byl bych dnes, dejme tomu, ministerským radou a nikoli snad radou státních drah ve výslužbě s 21 služebními lety. Ale vše se na světě vymstí, i vypěstění hraničářství. Když byl udělán z každého hraničáře hrdina a pláče se nad ním a nad jeho často vymyšleným utrpením, pak se nesmíme diviti, jestliže konečně část těchto hraničářů - neříkám, že všichni - dělá z vlastenectví obchod. Jsou to ostatně jen následky smýšlení, jež bylo již pěstováno ve starém Rakousku, a tehdy se věřilo, že musí býti pěstováno. Byla to těžká chyba. S rekovností to nemá v pravdě co dělat. Neříkám ani slova proti oněm Čechům, kteří otevřeně vystupovali za osvobození svého národa. Avšak sluší dojista při tom zdůrazniti, že jest rekovné vybojovati si stát s nasazením všech sil a především poslední a nejvyšší síly, krve a že rekovnost spočívá skryta v tomto pojmu. Změniti národní charakter není konečně možné. Ten jest nezměnitelný a nepomohou nic nejkrásnější theorie a návody. Páni, kteří by rádi zabránili opakování takových případů jako Faloutův a Dvořákův, nechť si pamatují slova Goethova Čarodějova učedníka: "Duchů, jež jsem vyvolal, nemohu se zbaviti!"

Považoval jsem za svoji povinnost, abych i při rokování o této předloze rozvinul tyto zásadní otázky, naše heslo: "Za řeč, školu, hroudu a pracovní místo!" jest naším vodítkem i při projednávání této předlohy. Budeme pro předlohu hlasovati přes to, že nás neuspokojuje. Můžeme pro ni jen hlasovati, protože vykládáme svůj názor, jak jest obsažen v iniciativním návrhu, tisk 119, posl. Junga, Simma a druhů, a proto, že své zásadní názory uplatňujeme pozměňovacími návrhy. Odpovědnost za nedostatky nesou vládní strany, jež se proti každé změně předlohy uzavřely. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníkovi, jímž je p. posl. Horpynka.

Posl. Horpynka (německy): Pánové! Od r. 1926, kdy byly v této sněmovně usneseny nové platové zákony pro státní zaměstnance a učitele, jest palčivou otázka staropensistů, lépe řečeno, jest palčivou bolestí. Zástupci skoro všech politických stran v nesčetných vývodech a návrzích v rozpočtovém výboru, v soc. politickém výboru a v plenu obou zákonodárných sborů naléhavě žádali, aby otázka staropensistů byla upravena. Úžasné množství iniciativních návrhů jednotlivých politických stran ukazuje, jak tento problém měl býti řešen. Množství petic bylo podáno zákonodárným sborům a nesčetnými články novinářskými a resolucemi přijatými na schůzích byla široká veřejnost upozorňována na tuto naléhavou otázku. Důvodová zpráva sociálně politického výboru k tomuto zákonu sama praví, že se tímto vládním návrhem vyřizuje zároveň 5 iniciativních návrhů a 16 petic. Při tom se vůbec nepočítají iniciativní návrhy a petice z dřívějšího zákonodárného období.

Ale stále se říkalo, že ministr financí nemá peněz a proto že nelze přistoupiti k řešení této otázky. Věcné odůvodnění, které poukazovalo na křivdu, která se páchá na staropensistech, poukazování na bídu a nouzi, které zavládly mezi nejchudšími a nejpotřebnějšími lidmi, neměly žádného účinku. Ale když se v této sněmovně vynořily agrární požadavky, které stojí peníze, když jsme viděli, že ministr financí může jen tak obratem ruky poskytnouti i 300 milionů Kč na fusi zbankrotělých bank, mohlo se zahájiti politické čachrování a stalo se možným pamatovati i na staropensisty. To jest zajisté dostatečná charakteristika ducha, ve kterém se dělá politika v této sněmovně.

Návrh byl podán v senátě. Senát provedl několik změn na vládním návrhu a nyní má se posl. sněmovna zabývati vládním návrhem takto změněným. Posl. sněmovna jest v trapné situaci. Na zákoně se nesmí nic měniti, vždyť přece není možné, aby poslanci vládní většiny desavouovali své kolegy z vládní většiny v senátě a ukazovali jim, že neovládli správně tuto látku a že by bylo zapotřebí zlepšení. Nelze prováděti změn také proto, že projednávání návrhu nesnese odkladu. Nikdo si nebude chtíti vzíti na svědomí, že podáváním pozměňovacích návrhů a domáháním se změn zavinil, že návrh se musí zase vrátiti do senátu a že by staropensisté, kteří toužebně čekají na toto nepatrné zlepšení, musili čekati ještě déle, než se jim dá těch pár grošů. Když moje strana bude hlasovati pro tento návrh zákona, jest si vědoma, že kritika, kterou přednášíme, může míti jen ten účel, aby odhalila nedostatky a krutosti návrhu zákona a tím prokázala, co se v nejbližší budoucnosti musí vykonati, s druhé strany aby však se dotkla oněch otázek, které v tomto návrhu zákona nebyly vyřešeny.

Tvrdí-li se s vládní strany, že návrh senátu jest maximem toho, co lze pro staropensisty učiniti, musíme proti tomu postaviti tvrzení, že tento návrh není nic jiného než jen jediný krok kupředu pro definitivní vyřešení otázky staropensistů, jenž ovšem může v této chvíli vypomoci těmto lidem v největší nouzi. Nepodáme tedy žádných pozměňovacích návrhů, ale žádáme, aby provedení tohoto zákona nebylo na konec s odvoláním na § 11 zbytečně odkládáno.

Především dlužno konstatovati, že tento zákon nikterak neobsahuje zrovnoprávnění staropensistů s nejnovějšími pensisty, jak to jednak staropensisté žádali a jednak politické strany vždycky slibovaly. Jde jen o přibližné zrovnoprávnění a poněvadž návrh zákona jest vybudován na schematu zákonů č. 103/1926 a 104/1926 Sb. z. a n., pocítí staropensisté nyní ještě důrazněji na vlastní kůži všechny krutosti a nespravedlnosti těchto obou platových zákonů, budou jimi musiti daleko více trpěti než činní úředníci. Na důkaz toho stačí jen přečísti si v §u 6 odst. 2 a z toho seznáme, že tento zákon počítá dokonce s možností, že staropensistovi při převedení do nového schematu může býti dokonce výslužné sníženo a ustanovuje tedy vyrovnávací přídavky. Doufal-li tedy někdo, že právě zákon o staropensistech bude počátkem nové personální politiky v tomto státě, vidí se ve svých nadějích důkladně zklamán. Dlužno rozhodně litovati, že při této příležitosti nebyla konečně jednou ustanovena zákonitá zásada a právo v otázce pensí vůbec. Činní státní úředníci vždy se ve své činné službě spokojovali s daleko menšími platy než jejich kolegové, kteří konali stejnou práci v jiných veřejných nebo soukromých službách. Činný státní úředník si říkal: Přede všemi jinými druhy pracujících lidí mám tu přednost, že pensí, výslužným, jest večer mého života zajištěn. Ve starém Rakousku mluvilo se žertem o skvělé bídě státních úředníků. Byl zde lesk, uniforma státních úředníků, řády, tituly a konečně ústřední úřady pečovaly, aby úředníci byli ve vážnosti před obecenstvem. Dnes lesk zmizel a za to činní státní úředníci trpí dvojnásobnou bídu.

Pro státního úředníka byla pense pojištěním skrovného živobytí v době, kdy již nebude moci pracovati. Pro něho byla tedy pense částí výnosu z práce jeho celého života. A mimo to měl úředník na tuto pensi právo, neboť si toto právo získal placením do pensijního fondu. Kdyby se bylo nyní toto nedotknutelné právo na pensi ustanovilo zákonem, bylo by se musilo v tomto návrhu zákona dojíti ještě ke zcela jiným opatřením; především k tomu, že každá úprava požitků činných úředníků musí ovšem míti jako přímý následek i úpravu pensí, ať byla tato úprava provedena z jakéhokoliv důvodu. Bylo by se však také musilo určiti, že všechna dosud vydaná zákonná ustanovení, jimiž se umožňuje snižování pense, nejsou oprávněná, že musejí býti zrušena a zbavena účinnosti. Z §§ 17, 19, 20, 28 zákona č. 286/1924 Sb. z. a n., proslaveného restrikčního zákona, vyplývá, že pensistovi, který dostává činné nebo odpočivné požitky z jiného státního, zemského, okresního nebo obecního místa, může býti odňata polovice jeho hlavní pense nebo jeho vedlejšího důchodu. § 162 zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. sice ustanovuje, že snížení státních odpočivných nebo zaopatřovacích požitků podle §u 17 restrikčního zákona se nevztahuje na takové pensisty, kteří při odchodu do výslužby měli již nárok na přeložení do výslužby bez průkazu nezpůsobilosti, (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) t. j. ukončili již 60. rok svého věku, ale § 153 téhož zákona praví, že se tato úleva vztahuje jen na zaměstnance a pozůstalé po těch zaměstnancích, kteří za účinnosti zákona čís. 103/1926 Sb. z. a n., tedy po 1. lednu 1926 odešli do výslužby nebo zemřeli, t. j. tyto úlevy neplatí pro takové pensisty, kteří ve skutečnosti nebo, jak tomu bylo u četných restringovaných, odešli do výslužby byť jen fiktivně před 1. lednem 1926. Je-li již základní myšlenka pensistovi - který, aby uchránil svou rodinu před hladem, musí hledati vedlejší výdělek - polovičku toho výdělku odejmouti přímo nemravná, dlužno jako zvlášť kruté označiti, že zde zase libovolným rozhodným dnem 1. ledna 1926 byl udělán nový rozdíl mezi novopensisty a staropensisty. Odstraniti takové krutosti, které se nezakládají na žádném právním titulu a jsou úplně nemravné, musí ovšem býti úkolem nejbližší budoucnosti a dlužno jen litovati, že tohoto návrhu zákona se nevyužilo jako příležitosti, aby takové věci byly zrušeny. Postupné uvádění platů staropensistů na roveň s novými požitky, jak to zákon ustanovuje, jest, byť se proti tomu dalo velmi mnoho namítati, nevyhnutelné pro diktát pana ministra financí. Ale nelze pochopiti, že již při zavedení tohoto postupného systému se ani tu a tam nepřipouštějí malé úlevy. Největší křivda, kterou kdy spáchal stát na svých úřednících, bylo provádění restrikčního zákona. Desetitisíce k práci ochotných a schopných lidí bylo z národnostních důvodů za falešného předstírání úsporných opatření vyhozeno ze státní služby, hozeno na ulici a uvrženo do bídy. Tito restringovaní němečtí státní úředníci byli ihned nahrazeni dvojnásobným počtem českých státních zaměstnanců. Tam u lidí, kteří v poměrně mladých letech byli vyhnáni do výslužby s 10, 12, 15 služebními lety, kde tedy odpočivné požitky jsou směšně nepatrné, tam pro ně zákon nedělá výjimky, ministr financí nestrpí, aby všichni byli pojati do první etapy. Výmluva, že jsou zde technické nesnáze, neexistuje, nezbývá tedy nic jiného než ukrytá nenávist proti nám Němcům, že se nám odpírá toto přeskupení.

Druhou úlevou, kterou by bylo bývalo lze provésti, bylo pojmouti do první etapy zrovnoprávnění nejtěžší invalidy, kteří se sami nemohou pohybovati, kteří jsou slepí a jsou v každém dni a v každé hodině odkázáni na cizí pomoc. I to bylo zamítnuto s výmluvou, že by technický aparát byl příliš těžkopádný, než aby mohl učiniti výběr těch lidí, kteří by na základě takové úlevy měli býti pojati do první etapy.

Jedinou změnou, která byla v senátě provedena po dlouhém tahání mezi politickými strana mi a vládou, bylo, že ročník narozených r. 1865 byl zachráněn pro první etapu, kdežto v původním vládním návrhu se objevoval teprve ve druhé etapě. (Posl. dr. Schollich [německy]: Ale vládní strany se strašně hádají, komu na tom přísluší zásluha!) Komu patří zásluha, nevím, "Bohemia" napsala, že hlavní zásluha patří sen. Kostkovi, ale nemohu v této věci nalézti nějaké ohromné výhody. Ročník 1865 byl sice zařazen do první etapy, ale ročník narozených 1870 nebyl zařazen do druhé etapy, nýbrž ponechán ve třetí, a ročník 1875 nebyl zařazen do třetí etapy, nýbrž ponechán ve čtvrté. Útraty této velké změny hradí tedy sami staropensisté ročníků 1870 a 1875. (Posl. inž. Kallina [německy]: Lze se jen diviti, že nebyla zřízena odvodní komise pod Dvořákovým vedením!) Snad se to ještě stane.

Tento zákon, jehož účelem jest odstraniti rozličné druhy pensistů a spojiti je jen v jedinou skupinu, tento zákon nemůže si ovšem logicky odepříti, aby nečinil znovu rozdílu ve výslužném. Sem patří především cizozemští pensisté, jimž se podle §u 7 odpočivné snižuje o 10%. Důvodová zpráva označuje to jako nutné opatření, poněvadž počet pensistů žijících v cizině stále vzrůstá. Důvodová zpráva ovšem neobsahuje statistického důkazu tohoto tvrzení a proto nelze tomuto tvrzení ani věřiti. Jest samozřejmé, že roztržení velkých států r. 1918 a utvoření trpasličích státečků musilo ovšem z četných osob náhle učiniti zahraniční pensisty, ještě mimo to v době, kdy pro bytovou nouzi nebylo lze se přestěhovati a kde i rodinné důvody takovéto přesídlení nepřipouštěly. Tvrdí-li nyní důvodová zpráva, že toto snížení jest oprávněné, poněvadž unikají daně, poněvadž státu unikají zvláště nepřímé daně, když tyto osoby vydávají své odpočivné požitky v cizině, pak to není jistě pro nás vhodné odůvodnění. Neboť mohli bychom klidně dokazovati, že právě tolik pensistů cizozemské státní příslušnosti bydlí v Československu a zde vydává své výslužné a že se tím úbytek na daních úplně nahradí. Když pensisté z důvodů často velmi vážných musejí trvale bydliti v cizině, jest také mnoho pensistů, kteří přechodně musejí odejeti do ciziny, a jest všeobecně známo, že jsou podrobeni nejneuvěřitelnějšímu trýznění.

Proto se patří, abych na tomto místě krátce promluvil i o tak zvané stěhovací svobodě pensistů. Když pensisté musejí na více než 14 dní odejeti do ciziny léčiti svou nemoc nebo z naléhavých rodinných důvodů, potřebují k tomu nejprve povolení úřadu, který jim výslužné vyplácí. Musejí tedy o ně žádati. Když dostanou toto povolení, zastaví se jim nejprve ubožácké odpočivné požitky a teprve po jejich návratu, který musejí ohlásiti a při tom předložiti cestovní pas, se jim, někdy s několikatýdenním opožděním - staly se případy, kdy opoždění trvalo dokonce 3 měsíce - teprve dodatečně vyplatí zadržené požitky po srážce drahotních přídavků připadajících na dobu pobytu v cizině. Aby podrželi i drahotní přídavky, musejí podati zvláštní žádost. Jest zřejmé, že takové dočasné zastavení všech řádně nabytých požitků v četných případech prostě znemožní zamýšlenou cestu. Žádný rozumný člověk neporozumí takovému mravnímu ubližování těmto pensistům, beztoho i hospodářsky tak těžce potlačeným, tím méně pak je schválí.

Zde jest velice zajímavé čísti, jak se ministerstvo financí, z jehož lůna r. 1923 vyšly tyto tak zvané výnosy o držení pensistů na řetězu jako psy, pokouší odůvodniti tato zpátečnická nařízení a jejich ještě horší provádění. Nejdříve se říkalo: Něco takového se v Československé republice neděje. Ale když členové Národního shromáždění předložili ministerstvu financí jednotlivé případy, ministerstvo financí našlo si jinou výmluvu. Odvolalo se na dva přes 100 let staré dekrety dvorní kanceláře, které měly býti právním základem, aby pensisté cestující do ciziny mohli býti podrobeni takovému trýznění. Marně poukazovali poslanci, že se tyto dekrety dvorní kanceláře již ve starém Rakousku neprováděly, že jen staré Rakousko zapomnělo je zrušiti. Ministerstvo financí prohlásilo, že chce setrvati na svém stanovisku a dále takto trýzniti pensisty při každé cestě do ciziny. Když se poukázalo, že jiné státy dovolují svým pensistům přechodný pobyt v cizině bez jakéhokoliv snížení odpočivného, že tedy ministerstvo financí nemůže již ukazovati na to, že provádí jakousi reciprocitu, když našim pensistům přechodný pobyt v cizině ztěžuje, tu se užilo neslýchaným způsobem jiné vytáčky. Řeklo se, že se stát musí chrániti proti nepřátelským piklům v cizině. Chce se tvrditi, že k práci neschopní starci, vdovy a sirotci provozují nebo podporují v cizině převratnou propagandu, jen aby pro pensisty tento stát byl dále klecí, které nelze prolomiti. A když se řeklo, že v jiných státech takové předpisy, týkající se přechodného pobytu pensistů, jsou mnohem mírnější, když se mohlo poukázati na to, že i Polsko připouští 6 měsíční pobyt v cizině bez povolení, bez snížení výslužného, jen na přihlášku, tu ministerstvo sice prohlásilo, že jest ochotno zavésti jisté úlevy, ale ministerstvo financí nechce nic věděti o úplném zrušení těchto výnosů o držení pensistů na řetězu. Domnívám se, že bude věcí cti sněmovny donutiti ministerstvo financí, aby tento zjev konečně jednou z tohoto státu zmizel. (Posl. Geyer [německy]: To by musila sněmovna jinak vypadati!) Snad dostane sněmovna po nynější krisi ve vládě přece jinou tvář, takže se již nepodaří ustáliti systém nyní vládnoucí.