Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta řečnická stanovena byla 40 minutami. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášeni jsou na straně "proti" pp. posl. inž. Jung, Šalát, Babel; na straně "pro" pp. posl. Horpynka, Malý, Krumpe, dr Rosche, Teplanský a dr Holota.

Dávám slovo prvnímu řečníku, přihlášenému na straně "proti", panu posl. inž. Jungovi.

Posl. inž. Jung (německy): Pánové! Dříve než přejdu k vlastnímu předmětu, musím se co nejostřeji ohraditi proti zákazu četných přednášek kapitána Kircheisse. Na pozvání okresních osvětových sborů a také obranných spolků, které přece mají v programu své činnosti takové přednášky, měl kapitán Kircheiss, který jak známo na rybářské bárce obeplul celý svět, mnoho přednášek bez závad. Najednou však nalezli v polévce chlup, a to jakmile známý, národním demokratům velmi blízko stojící štváčský tisk, začal štváti proti přednáškám. (Výkřiky posl. Simma.) Tak došlo k zákazu v Opavě, pak v Tachově a v četných místech v Čechách. Včera jsme v této věci zakročili a podařilo se nám pouze zachrániti některé z prvních přednášek, avšak také jen za nesnesitelných podmínek. (Výkřiky.) Tvrdilo se, že přednášky mají národnostněpolitický obsah. (Výkřiky posl. Simma.) Zúčastnil jsem se sám jedné takové přednášky v Opavě. Možno ovšem říci, že její obsah jest národní, avšak nelze tvrditi, že by bylo bývalo řečeno jediné slovo, jež by spadalo pod pojem politiky. Vždyť úřady ani dobře nechtěly s pravdou ven, co jest příčinou zákazu. Opíraly se o nedostatek povolení k přednáškám a více takových věcí. Ale okresní hejtman tachovský byl tak neopatrný, že přednášku zakázal z důvodů národnostně politických. Ohrazuji se co nejostřeji proti takovému postupu znemožňujícímu nám udržovati byť i jen duchovní styk i příkladně s pionýry v jiných oborech. Kde tu zůstává volná kulturní činnost? (Posl. Krebs [německy]: Při tom je zákaz nejapný, poněvadž přednáška jest rozšířena v desetitisících výtiscích knižních!) Tak jest. Mimo to byly ještě světelné obrazy censurovány ministerstvem a propuštěny k předvádění.

Nyní přejdu k otázce pensistů. Zrovnoprávnění pensistů není otázkou dneška. Již ve volbách r. 1925 slibovali kandidáti všech tehdejších vládních stran voličům závazně, že přikročí ihned po ustanovení Nár. shromáždění k řešení této otázky. Ovšem řešení dalo na sebe dlouho čekati. Teprvé po ukončení měšťanského bloku došlo k nedostatečnému částečnému řešení. Co se týče mé strany, nevynechali jsme od prvopočátku ani jednoho pokusu, abychom věc neuvedli do pohybu. Již před volbami do Národního shromáždění r. 1925 byl podán iniciativní návrh našeho zesnulého kolegy Patzela. Po něm pak následovaly po volbách 1925 četné interpelace posl. Junga, Krebse, Simma, Wollschacka a Geyera, mezi nimi dvě naléhavé. Naléhavost byla, jak známo, tehdejší vládní většinou zamítnuta, tato se omezila o několik měsíců později teprve na zmíněné částečné řešení. (Posl. Krebs [německy]: Také nyní je mají opět pozdržeti živočišná cla!) Velmi správně!

Před pěti čtvrtěmi roku podala má strana jako jiné strany iniciativní návrh a letos jej opakovala. Tyto iniciativní návrhy byly předmětem jednání ve výborech jak v senátě, tak v poslanecké sněmovně. Svůj návrh podali jsme 19. prosince po volbách znovu, jest to návrh posl. Junga, Simma a druhů, tisk 119. Zmiňuji se o tomto návrhu proto, poněvadž naše stanovisko k nynější vládní předloze po případě k usnesení senátu se přirozeně zásadně řídí obsahem toho iniciativního návrhu.

K předloze samé třeba říci, že byla podána velmi pozdě. Tisíce pensistů již mezitím odešlo na věčnost. Na jejich přilepšení peněz nebylo. (Posl. Simm [německy]: Andělíčkářský princip!) Tak jest.

Pro vojenské zbrojení bylo r. 1926 povoleno hned 315 milionů na 11 let napřed, to tu peníze byly. Jest to táž částka, jíž nyní prý, pravím "prý", jest třeba pro zrovnoprávnění pensistů. Na sloučení tří velkobank bylo tu rovněž 300 milionů a to aniž bylo třeba úhrady, jež jinak hraje tak velikou úlohu; rovněž má stát, jak dokazuje marianskolázeňský případ, projednávaný kol. Hassoldem v poslední schůzi, vždy volné peníze, mají-li čeští hraničáři vlastenecký úmysl, aby naplnili své kapsy na útraty poplatníků. (Výkřiky posl. Geyera.)

Vládní předloha jest obrazem kompromisu se všemi jeho nedostatky, jest jako předloha o novelisaci péče o nezaměstnané výsledkem smlouvání mezi vládními stranami. Kdyby nebylo zemědělských požadavků, mohli by staropensisté ještě velmi dlouho čekati, než by se jejich požitky zlepšily. Junktim s celní předlohou zmenšuje cenu této předlohy i tenkrát, kdyby jinak nevykazovala nedostatků, neboť to málo, co zde dostane většina pensistů, se jí opět vezme zdražením živobytí, ke kterému musí dojíti a mnohé skupině, poslední skupině, se dokonce vezme předem, neboť než se třetí nebo čtvrtá etapa dostane k tomu, aby dostala zlepšené požitky, bude zatím dávno taková drahota, která dávno vyváží, oč tito lidé dostanou více. Odůvodňovali jsme odmítavé stanovisko k celním předlohám tím, že musí způsobiti zdražení. Ti, kdož si osobují nárok na monopolní zastoupení sedláků, vyčítají nám proto nepřátelství k zemědělství. Ukázali jsme jim však cesty, kterými se pomůže nejen zemědělství, nýbrž vůbec hospodářství, jež by působily zlevnění, jest to snížení státních vydání a tím daní, snížení úrokové sazby a tím zlevnění úvěru. Nikdo nebude moci popříti, že tato cesta jest schůdná a že nejde o nějakou utopii. Tak dlužno hledati příčinu, proč se touto cestou nejde, dojista jedině v tom, že první návrh znamená boj proti několika všemohoucím resortním ministrům, především proti ministru národní obrany, který ve znamení podvodu s odzbrojením jest nejmocnějším mužem ve státě. Druhý však znamená boj proti něčemu ještě mocnějšímu, proti finančnímu kapitálu, který ovládá ve století parlamentní zdánlivé demokracie veškeré státy. Proto se sahá raději ke kompromisu, který konečně nikoho neuspokojí, poněvadž jest řešením zdánlivým (Posl. Geyer [německy]: A po osmi dnech neplatí!), ba neplatí tak dalece, že se brzy mluví o novelisacích.

Předloha byla podána v senátě, tam bylo dosaženo pouze dvou malých zlepšení, totiž příslušníci ročníku 1865, z nějakého důvodu vyloučení, byli znovu pojati do první etapy, a skupině vojenských pensistů, k níž patří několik set osob přiznáno 75% místo zamýšlených 50%. Proč se jim nepřiznává plné odpočivné, jest každému spravedlivě myslícímu nepochopitelné, zvláště proto, že jde o chuďasy. Že se snad všichni nehlásili, toho byly příčinou nevyjasněné poměry tehdejší doby a byl-li jeden nebo druhý tak zvaným rakušákem, pak dlužno konstatovati, že se tak mnohý rakušák vyšplhal do nejvyšších státních úřadů. (Posl. Krebs [německy]: Stal se ministrem vnitra!) Velmi správně a také ještě jiní.

Ustanovuje-li § 1 výminečný zákon pro skupinu vojenských osob, pak to ustanovuje § 3 pro skupinu lékařů. 12 let po převratu mělo by se konečně přestati s výminečnými zákony. § 7 zkracuje pensisty žijící v zahraničí o 10%. V sociálně-politickém výboru jsem na to poukázal, že převratem byla roztrhána různá rodinná pouta a že jest tudíž pochopitelné, jestliže pensista, jehož rodina se vystěhovala a žije v některém nástupnickém státě, také tam jde. Lidsky jest to naprosto pochopitelné, a Bůh ví, že to nemá naprosto co činiti s nelibostí proti státu. Újmu na daních, přicházející na vrub 5200 pensistů, kteří žijí v cizině, nelze bráti vážně v úvahu, máte-li, jak již zmíněno, hned 300 milionů k disposici pro banky. § 11, který požaduje, aby oprávnění k nároku své nároky uplatňovali, způsobí nekonečně mnoho psaní. S tím spojené přetížení příslušných úřadů povede k průtahům v provedení. Máme toho ještě dosti od provedení tehdejšího 20ti procentního zvýšení, které jak známo, vyžádalo si 2 let. Tento paragraf povede jedině k tomu, že mnoho pensistů a jejich vdov bude muset čekati mnoho měsíců, než budou dostávati nové požitky a mnoho se jich této chvíle ani nedočká. Kdož ví, jaké orgie bude slaviti sv. Byrokracius i při těch nejjednodušších věcech a jak často bude úřední šiml zbytečně obtěžován, vida v tomto paragrafu přirozeně jen pokus zdržeti účinnost zákona. (Posl. Simm [německy]: Pak mluví dr Engliš o racionalisaci správy!) Správný výkřik, potvrzující, jak vážně lze bráti taková slova. (Výkřiky.)

V předloze zákona, vlastně v usnesení senátu chybí ustanovení stran pensí z milosti. Tohoto bylo by třeba již z toho důvodu, poněvadž Polsko a Rumunsko stále ještě dodnes neratifikovaly již před lety uzavřené smlouvy římskou a vídeňskou, a sotva je budou ratifikovati, takže tak zvaní sproštění skutečně jsou odkázáni jen na pensi z milosti. § 12 mluví jen o darech z milosti, které jsou na místě řádných pensijních a zaopatřovacích požitků a to ještě jen u železničářů. Nad to jen zmocňuje ministerstvo železnic, nezavazuje však je k této úpravě. Největší nedostatek předlohy záleží však v §u 10. Jest tam stanoveno provádění zákona ve čtyřech obdobích, která se rozšiřují na léta 1930 až 1933. Nyní se však toto provádění protáhne daleko do r. 1934 a část pensistů dojista se nedožije svého zrovnoprávnění.

Postupné řešení se odůvodňuje poukazem na potřebné peníze. Tento důvod neobstojí. Je-li ročně k disposici pro vojenské účely přes dvě miliardy a takřka obratem ruky bylo na zbrojení povoleno 315 milionů ročně hned na 11 let, zbude také dojista něco pro staré služebníky státu, kteří k vybudování tohoto státu - ať již úmyslně čili nic - podstatně spolupůsobili. Vždyť přece stát nespadl s nebe, československý pánbůh jej nestvořil 28. října 1918 z ničeho, přirozeně má svou minulost, a přirozeně bylo také nutno, aby také po 28. říjnu 1918 státní zaměstnanci plnili svoji povinnost a pro stát pracovali. Mezi nimi bylo také velmi mnoho Němců, kteří plnili svoji povinnost, poněvadž tomu tak byli zvyklí, jimž se pak ovšem za to dostalo velmi špatné odměny. Nutno také uvážiti, že tato částka, i kdyby činila 317 milionů, o čemž ještě stále pochybuji, přesto, že odb. přednosta Vlasák mně prohlásil v sociálně politickém výboru, že tyto výpočty jsou naprosto spolehlivé, nebude nikdy zcela vyčerpána. Poukazuji na to, že za doby občanského bloku byly provedeny propočty, jež, jak vím ze spolehlivého pramene, daly toliko částku 280 milionů, a poukazuji na to, že jsme kdysi slyšeli z úst pana ministra financí nebo odborového přednosty částku, jež činila jen něco přes 200 milionů, dojista však hluboko pod 300 milionů. Následkem toho jest nepochopitelné, jak se najednou přichází k částce 317 milionů. (Výkřiky.) Ale i kdyby to bylo 317 milionů, pak je to čistě fiktivní částka, jež se nikdy plně neuplatní. Uplatnila by se jen, kdyby úprava byla provedena r. 1930 najednou. Tím však, že se řeší postupně, nemůže se tato částka nikdy plně uplatniti. Neboť v den, kdy poslední pensista čtvrtého období dostane zvýšené odpočivné, bude již z ostatních skupin mrtvo tolik a tolik osob, takže se částka podstatně sníží. Takový jest pravý stav věci a tak si naň dlužno zcela otevřeně posvítiti.

Obracíme se tudíž proti postupnému provádění zákona, poněvadž znamená bezpráví. (Posl. Simm [německy]: Jest to obchod, jejž uzavírá ministr financí Engliš se smrtí!) Velmi správně. Obchod, jaký by se s této strany nechtěl uzavříti s některou bankou. (Posl. Simm [německy]: Také s válečnými poškozenci se tak nakládá!) Velmi správný výkřik. Skupinu válečných poškozenců dlužno uvésti také v této souvislosti. Postupné řešení jest nemravné, poněvadž nastrkuje jednu skupinu proti druhé a vzbuzuje závist, především však proto, poněvadž bezpráví chladnokrevně spáchané tím, že byla poškozena část německých státních občanů, trvá dále, místo aby se co možná nejrychleji aspoň částečně napravilo. Neboť zcela se již napraviti nedá ono bezpráví, jež bylo spácháno šovinistickým zneužíváním zákona o úsporách ve správě neboli zákona restrikčního, jak se mu krátce říká, na mnoha tisících německých státních zaměstnanců a železničářů. Přes to se neuspořilo. Kdyby byly úspory, nemohl by ministr financí mluviti o nutnosti racionalisace správy, neboť pak by tu již musila býti. Víme však také z vlastního názoru, že se nespořilo, nýbrž že se pouze dostali na uvolněná německá místa Češi. Tak se stal restrikční zákon korunou onoho systému, započatého politicky státní ústavou, kulturně jazykovým zákonem a školskými zákony, hospodářsky vyvlastněním majitelů válečných půjček, pozemkovou a lesní reformou a postátněním železnic a který nás Němce stál miliardy peněz, statisíce hektarů půdy, tisíce školních tříd a desetitisíce pracovních míst, a který nám politicky, kulturně a hospodářsky vtiskl pečeť nevolníků, podruhů. Takové věci se nesměji zapomínati. Nutno je připomínati zvláště při stále více vzrůstající náladě k soužití. Jaká bída byla způsobena v rodinách tisíců německých státních zaměstnanců a železničářů tím, že jejich živitelé byli předčasně dáni do výslužby nebo odbyti nepatrným odbytným, nelze popsati. Mám celý stoh dopisů, v nichž se líčí tato do nebe volající bída. Bezohledně se přecházelo po celá léta k dennímu pořádku přes naše požadavky, aby případy restrikce byly přezkoumány za přivzetí organisací a při nejmenším se napravily tam, kde se stalo příkré bezpráví. Postiženým se nedovolilo nahlédnouti do spisů, ani v oněch případech, kdy se soudně žalovalo. Proč se tak nečinilo? Poněvadž neměli čisté svědomí, jinak by se nepotřebovali štítiti denního světla. O restrikci rozhodly výbory pěti, složené ze zástupců koaličních stran, a jak dalece zde působilo udavačství a špiclovství, možno si představiti podle toho mála, co proniklo na venek.

Já sám patřím k restringovaným, jsem jediným parlamentníkem, který byl postižen zákonem o restrikci. Dokud se mým případem zaměstnávaly soudy, nemluvil jsem o tom. Nyní jest vyřízen a dnes chci jej uvésti jako názorný příklad, abyste si mohli představiti, jak to teprve vypadalo v jiných případech.

Dne následujícího po volbách r. 1925 za tehdejšího ministra železnic dr Franke, jehož známe dokonale také z jeho činnosti jako ministra pošt, byl jsem vyrozuměn, že jsem přeložen do výslužby podle restrikčního zákona. Měl jsem tehdy celkem 21 služebních let, tedy ještě 14 let služby před sebou. Jako důvod restrikce bylo udáno, že jsem hospodářsky zajištěn, což možno hledati jedině v poslaneckých příjmech. Také podivuhodná morálka, jež zde rozhoduje, ze se poslanecký mandát považuje za pramen příjmů. (Výkřiky posl. Geyera.) Odvolal jsem se v náležité lhůtě, mému odvolání se nevyhovělo. Stalo se to za ministra Bechyně, aby na věci byla zastoupena i druhá socialistická strana. Poté podal můj klub prostřednictvím tehdejšího místopředsedy Spiny případ k rozhodnutí předsednictvu sněmovny. V mém případě však neshledala tato slavná sněmovna porušení parlamentní důstojnosti, na kterou se jinak klade vždy tak velký důraz, má-li se někdo podle ustanovení jednacího řádu vyloučiti nebo trestati. Jde-li však o to, aby byla hájena důstojnost parlamentu vůči úřadům, tu se celý parlament odmlčí a tu nemá také vláda a předsednictvo dále co hledat. Případ byl odevzdán ministerstvu železnic pouze se žádostí o vysvětlení, a poněvadž jsem nemohl tak dlouho čekati, šel jsem mezi tím k správnímu soudu a podal jsem tam stížnost v tom smyslu, že mým přeložením na předčasný odpočinek na základě výminečného zákona - takovým je přec zákon o restrikci - byl porušen § 20 úst. listiny. § 20, odst. 1 ústavy zní takto: "Vykonal-li zaměstnanec ve státních službách byv zvolen do Národního shromáždění slib jako člen jeho, dává se, pokud je členem Národního shromáždění, na dovolenou, má po tu dobu nárok na své stálé příjmy služební mimo přídavek místní neb činovní, jakož i nárok na postup časový". To jest obsah toho paragrafu, a tento obsah možno si podle smyslu vyložiti jen v ten rozum, že státnímu zaměstnanci, jenž jest členem Nár. shromáždění, nelze ani nadržovati v mimořádném postupu ani ho poškozovati. Jiný účel toto ustanovení nemůže vůbec míti. Jedná-li se s někým podle výminečného zákona - a to byl zákon o restrikci jest to samozřejmě potrestání, a potrestáním to je podle normálního právního citu všech. Tomu měli se však vyhnouti především u někoho, kdož přec musí zaujímati v parlamentně ovládaném státě zcela jiné postavení než snad ve starém Rakousku, kde se parlamentně nevládlo. Ve starém Rakousku by však nebylo nikomu napadlo použíti takového zákona na člena sněmovny, jako to nenapadlo žádné obci, aby učinila něco takového.

Dva a půl roku jsem musil čekati, než správní soud konečně vyřkl svůj rozsudek. Byl to velmi šalamounský rozsudek, v němž se pravilo, že já jako zaměstnanec státních drah nejsem zaměstnancem státním, nýbrž že stojím ke státu v poměru soukromoprávním a že tudíž správ ní soud není pro rozhodování příslušným, nýbrž že je dlužno hledati u soudů řádných. Otázce, zda § 20, odst. 1 ústavy byl porušen, se správní soud vyhnul, ačkoliv tento paragraf nemluví o státních zaměstnancích, nýbrž o zaměstnancích ve státní službě, k čemuž samozřejmě patří i zaměstnanci státních drah.

Šel jsem tudíž k řádnému soudu, ke krajskému soudu v Brně. Jak to dnes u soudů chodí, mohu říci z vlastní zkušenosti. Především byl jsem předvolán do nepravé jednací síně a jenom náhodě dlužno připsati, že můj právní zástupce a já jsme se to včas dověděli, jinak by líčení bylo provedeno bez naší účasti. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) Když jsme přišli na pravé místo, musili jsme zjistiti, že na totéž dopoledne bylo ustanoveno množství jiných procesů. Celá řada rozvodů byla provedena, také tak obratem ruky a během půl hodiny, když se projednával můj případ, došlo ještě k jednomu přerušení a byl honem proveden ještě jeden rozvod. Pak se soudce ptal, co vlastně v žalobě stojí, on prý ji nečetl. Dal si vysvětliti obsah a ukončil jednání tím, že rozsudek bude oznámen písemně. Také podle toho vypadal! Odvolal jsem se, odvolání bylo opět zamítavě vyřízeno. Příliš námahy si s projednáváním věci nedali ani páni u vrchního zemského soudu. K nejvyššímu soudu po těchto zkušenostech vůbec dále nepůjdu, neboť nutno uvážiti, že v Brně krajský soud, vrchní zemský soud a nejvyšší soud jsou ubytovány v jedné budově, a jest samozřejmé, že jeden referent se táže druhého a že přirozeně za takových okolností není možná dosáhnouti řádného rozsudku.

Odpovědi na jádro otázky: Porušení ústavy se řádné soudy v obou instancích rovněž vyhnuly. Co vyslovuje vrchní soud ve svém rozsudku, který mám v rukou, dělalo by snad ještě čest školáku z měšťanky, nikoli však právníku. Vrchní soud vyjádřil se takto: "Formální charakter nese také otázka přípustnosti tvrzení, že byly porušeny předpisy §u 20 úst. listiny. Pokud žalobce béře tuto skutečnost za podklad žaloby, opouští pole práva soukromého a zakládá svůj nárok na veřejnoprávním poměru, o čemž však řádné soudy nemohou rozhodovati". Prosím: Správní soud nerozhodne a řádné soudy také nemohou rozhodovati. Nyní dále: "Poněvadž však žalobce jinak vychází se soukromoprávních poměrů a žaloba na těchto poměrech založená byla zamítnuta, nebylo zapotřebí ji odmítnouti ještě pro nepřípustnost právní cesty, pokud spočívá také z části na veřejnoprávních úvahách. Mimochodem řečeno nelze argumentaci žalobcovu povazovati za správnou, poněvadž § 20 úst. listiny se tak vykládati nedá, jakoby jím bylo zásadně vyloučeno pensionování státních úředníků, kteří se stali poslanci." Tolik vrchní zemský soud. K tomu bych přece rád poznamenal, že řádné pensionování po uplynutí služební doby se §em 20 úst. listiny nevylučuje; to vím také. Jde vsak o otázku, zda člověk jako oposiční poslanec jest také pod ochranou ústavy nebo zda je psancem. O tu otázku jde. Odpovědi na tuto otázku se vyhýbají, případně vynášejí rozsudky, jimž nutno se přímo smáti (Posl. Knirsch [německy]: Jest to trvalým znamením hanby pro sněmovnu!) Tak jest, poněvadž tato sněmovna neumí si zachovati důstojnost. To platí ostatně i o otázce pensistů. Všechny vládní strany prohlásily ve výborech, že by byly zákon sdělaly lépe, že v sak ministerstvo financí nechce. Jsme přece ve státě parlamentně ovládaném a já se táži: Je ministr financí pánem sněmovny a vládních stran, nebo jest spíše povinností ministra, aby dělal, co my mu předpisujeme? To by byla dojista správnější cesta pro parlamentní vládu. Konstatuji tedy skutečnost - a jen proto jsem probíral svůj případ - že není v tomto státě možno zjistiti porušení ústavy. Skutečností jest dále, že oposiční poslanec jest psancem, že parlamentní důstojnost se chrání jistě jednacím řádem, neodvažují se však vzíti ji v ochranu proti úřadům. Tomu celému se říká právní stát. Jak chce dosáhnouti svého práva teprve státní občan, jenž není členem sněmovny? Můj případ byl po rozhodnutí správního soudu znovu projednáván předsednictvem poslanecké sněmovny, znovu bez výsledku. Teď si můžete představiti, jak to teprve dopadalo s jinými případy restrikce. Že po několika odmítnutích ovšem nikdo již nepodal žaloby, nýbrž že postižení raději snášejí svoji bídu, jest pochopitelné, poněvadž si nechtějí způsobiti ještě také útraty. Z úplna by se spáchané bezpráví nedalo u mnoha tisíc lidí napraviti, případně jen napraviti skutečným přezkoumáním všech případů restrikce a znovu dosazením restringovaných. Při nejmenším však bylo by se musilo toto bezpráví jaksi napraviti a mohlo napraviti tím, že by byli pojati do první etapy pensistů.

Označené nedostatky předlohy zákona byly popudem i k našim pozměňovacím návrhům. Zakládají se na obsahu našeho iniciativního návrhu tisk 119. Takové návrhy jsme podali již v senátě a znovu v obou výborech poslanecké sněmovny. Vztahují se na §§ 1, 3, 7, 10, 11 a 12 a mají za obsah odstranění výminečných ustanovení pro vojenské gažisty jmenované v §u 1, odst. 2 a pro lékaře uvedené v §u 3, odst. 2. Žádáme, aby do zákona byli pojati pensisté z milosti novým odst. 4 k §u 1 tím způsobem, aby i jim se poskytlo poměrné zvýšení na doživotí. Dále požadujeme, aby v §u 7 obsažené zkrácení odpočivných požitků osob žijících v cizině bylo odstraněno a aby nebylo zapotřebí povolení k pobytu v cizině, nepřesahujícím 3 měsíce. Především žádáme odstranění etap a provedení zrovnoprávněni najednou r. 1930. Pro všechny případy podali jsme k tomuto §u 10 dva eventuální návrhy. Jeden žádá provedení ve třech místo navržených čtyř etap, druhý přibrání restringovaných do první etapy. Dále požadujeme škrtnutí §u 11, který stanoví, že do zákona pojatí mají teprve žádati. K tomuto předmětu mluvil ostatně včera kolega dr Rosche v rozpočtovém výboru velmi obšírně a také poukázal na to, že tento paragraf je zcela zbytečný. (Posl. Krebs [německy]: Poněvadž vyznačuje charakter milosti!) A poněvadž přece předvídáme, že se tím provedení o měsíce protáhne. A konečně jiné znění § 12 v ten smysl, že ministerstvo železnic má si nejen vyhraditi úpravu darů z milosti, nýbrž že jest povinno tuto úpravu automaticky prováděti a že se pense z milosti proměňují v pense normální. Dále jsme podali tři resoluční návrhy, v nichž požadujeme době odpovídající zvýšení důchodů oněch železničních úrazových důchodců, kteří nedostávají pensí, případně jejich vdov a sirotků. Této otázky dotkl se kdysi kol. Krebs a já v jedné interpelaci. Kolegou sen. Teschnerem v senátě podaná příslušná resoluce byla tam přijata. Druhá resoluce požaduje zvýšení odpočivných a zaopatřovacích požitků staropensistů samosprávné služby a jejich pozůstalých. Třetí zasazuje se o zvýšení důchodů starodůchodců soukromého pensijního pojištění, pamatuje tedy na skupinu lidí, která doslovně zmírá hledem. První resoluce byla v senátě přijata. V sociálně-politickém a rozpočtovém výbor u této sněmovny, byla zamítnuta mým jménem podepsaná resoluce, ačkoliv jest stejného obsahu jako ona v senátě přijatá. Tady máte také podivný školský případ pro pražský parlamentarismus. Zde jsou toho mínění, že oposiční straně se nesmí přijati ani jediná resoluce, ani tehdy, je-li obsah věcně naprosto oprávněný. Resoluce o staropensistech samosprávné služby byla podána kol. Ježkem a proto byla přijata. Stejně znějící moje a kol. Kalliny byla přirozeně zamítnuta. A třetí, o níž jsem se zde zmínil, byla zamítnuta s poukazem, že zde běží o osoby, jež nelze s tímto zákonem spojovati. Nuže, co jest účelem resoluce? Resoluce jenom vybízí, a poohlédneme-li se, co se z mnohých resolucí stalo, víme, že vláda béře resoluce pramálo vážně, proto, poněvadž jí nikdo nikdy nepřipomene, že je má také prováděti. Ačkoliv vím tedy předem, že všecko úsilí jest marné a že naše návrhy budou přece zamítnuty, poněvadž tento parlament na rozdíl od francouzského, který jest přec jinak stále brán tak rád za příklad, nikdy se neodváží zaujmouti stanovisko proti plánům a úmyslům některého ministra, podali jsme své návrhy přece znova. Hlasujeme-li již pro předlohu, chceme přece při této příležitosti aspoň vyjádřiti svoje zásadní názory, a také zdůrazniti nedostatky.

V souvislosti s projednávanou věcí dlužno se však dotknouti také mnoha jiných otázek. Především otázku státního občanství. Týká se četných pensistů. Jak se to na příklad dělá, že se pensistovi, který za starého Rakouska následkem tehdejšího přemístění snad do Haliče neboli do dnešního Polska není státním občanem, avšak zde žije, nepřiznává žádná pense? Jednoduše se mu odepře státní občanství. Mimo to stojíme před sčítáním lidu a tímto způsobem se chce také snížiti německá část obyvatelstva. Proto přes všecky sliby, že se bude liberálně postupovati, ty ohromné průtahy. Chci vyjmouti jediný případ, jest to případ 76 letého muže, poštovního asistenta Mašky v Ostravě. R. 1927, při rozpočtové rozpravě ve výboru jsem přišel s tímto případem, dostal jsem od ministra pošt ujištění, že jmenovaný, který se dnes považuje za polského státního občana, poněvadž jeho posledním služebním místem bylo Bílsko, dostane svoji pensi v té chvíli, kdy se zde stane státním občanem. Šel jsem dále k ministerstvu financí. To bylo s tím rovněž srozuměno. Obtíže spočívají jen v ministerstvu vnitra a všecky urgence a zákroky u ministerstva vnitra, - je jich na tucty až dosud nic neprospěly, nýbrž případem se zabývá hlavní štáb. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Nyní se vás táži, velectění, co má činiti s hlavním štábem 76 letý, nemocný muž, který jest skoro poloslepý? Co má hlavní štáb s touto věcí co dělati? Jest to přímo ničemná zlomyslnost. Jest to takové přehnané využití formalit a byrokratismu, že to dál nejde. A my musíme energicky žádati, aby zde konečně jednou zavanul jiný vzduch, poněvadž se tímto způsobem zbavují sta lidí, kteří se ničím neprovinili, na skonku svých dnů skrovné skývy chleba. (Posl. Krebs [německy]: Ať se raději stará ministerstvo nár. obrany o své lékaře!) K tomu se ještě vrátím. Další věcí jest výplata pensijních požitků posledního v měsíci místo prvního, padne-li tento na neděli nebo svátek. V této otázce podnikli jsme již mnoho kroků. Nejnověji učinil spolek německých železničních úředníků podání ministerstvu železnic a financí. Ministerstvo financí chová se stále zamítavě. Poněvadž však pensista má na to nárok, aby své požitky dostal na prvního, nutno se postarati, aby je také tohoto prvního obdržel i tehdy, padne-li tento na neděli nebo svátek.

Další věcí, o níž dlužno v této souvislosti mluviti, jest léčebný fond, nebo jak se mu lépe říká neblahý fond. Není divu, že zuří boj o jeho podržení nebo zrušení, uvědomíme-li si, jak se tu postupuje. Uvedu vám dva velmi význačné případy. Profesor státní obchodní školy v Opavě Seifert měl za ošetření své paní v sanatoriu 2.350 Kč útrat. Zažádal řádně u léčebného fondu a jako náhradu dostane 100 Kč, slovy jedno sto Kč. Jest přímo neuvěřitelné, domýšleti se, že někdo přijme takový žebrácký groš. Ba, nač je potom celý ústav? Druhý případ týká se rovněž Opavy, a uvádím-li pouze tyto dva případy, nesmíte si myslet, že jsou jediné; je jich spíše na sta, snad na tisíce. Profesor ve výslužbě Kunschik v Opavě zažádal včas o povolení k lázeňskému pobytu v Karlových Varech, a to v měsíci květnu, poněvadž pro vedlejší zaměstnání může míti dovolenou jen v květnu a může tudíž jen v této době jíti do Karlových Varů. Poté dostal vyrozumění, že má v Karlových Varech ztráviti druhou polovinu března a první týden v dubnu. Poněvadž to nemohl učiniti, sdělil léčebnému fondu, že se lázeňské léčby zříká. Poté dostal koncem dubna toto vyrozumění: "Poněvadž jste se do lázeňského domu "Praha" nedostavil a pokoj zůstal prázdný, račte za tento pokoj zaplatiti částku 400 Kč". (Výkřiky posl. Geyera.) V této souvislosti chci se také zmíniti, a to vás bude, kolego Geyere, zajímati, proč nedostane žádný Němec povolení k lázeňskému pobytu na měsíc květen nebo červen v Karlových Varech, totiž proto ne, aby se tam v této době slyšelo méně německy mluviti. Jen čeští členové léčebného fondu dostanou povolení k léčebnému pobytu v těchto měsících, kdežto Němci se musí omeziti na dobu před sezonou nebo po sezoně. To jest rovněž důkazem rovnoprávného zacházení v léčebném fondu. Před časem jsem v této věci podal dotaz a jsem zvědav na odpověď. Tolik o léčebném fondu.