Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Bezděk. Uděluji mu slovo.

Posl. Bezděk: Slavná sněmovno! Sociální péče je přirozeným a nezbytným úkolem státu. Nedávno jsme projednávali zákony o otázkách bytových, dnes se projednává neméně důležitá otázka, podpora v nezaměstnání. Je viděti, ze soc. péče má úkoly trvalé. Otázku nezaměstnanosti či zaměstnanosti je nám téměř trvale řešiti. Ač většinou každý zdravý občan pracovat chce a rozumný ví, že pracovat má a musí, přece se k práci ochotným práce nedostává. Proto nutno se obírati otázkou, co s nezaměstnanými. Nezaměstnanost na přechodu z hospodářství válečného do mírového dala již v prosinci 1918 podnět k vydání zákona o státních podporách ve výši příspěvku nemocenského. R. 1919 v únoru vyslovena pak zákonem zásada, že každý státní občan je povinen přijmouti zaměstnání, zvláště nouzovou práci jemu od veřejné správy přikázanou, nechce-li pozbýti nároku na státní podporu v nezaměstnanosti. Zákonem byly stanoveny podmínky a postup při poskytování podpor v nezaměstnání i jejich výše vzhledem k potřebě životní. Dnem 1. dubna 1925 vystřídal tento způsob podporování nezaměstnaných zákon o státním příspěvku v nezaměstnání k podporám odborovými organisacemi poskytovaným podle tak zv. gentského systému místo všeobecného státního pojišťování proti nezaměstnanosti, pro něž ministerstvo soc. péče i parlamentní sbory nepokládali tuto dobu za příhodnou.

Když byl u nás zaveden tak zv. gentský systém, jenž opírá podporu nezaměstnaných o odborové organisace, nebyly poměry těchto jak po stránce finanční, tak vnitřního uspořádání uspokojivé. Odborové organisace tím převzaly povinnosti, odpovědnost a nepředvídané přímo oběti. Nepřátelé odborový ch organisací to předvídali a namnoze se tím ani netajili, dokazujíce, že t. zv. gentský systém vyčerpá a tím umrtví zdatnost odborových organisací. Leč jiné hlasy - a byly to hlasv domněle velikých a silných odborovych svazů - očekávaly, že dělnictvo při zákonném zavedení podpor v nezaměstnanosti bude pamatovati na sebe a pojistí se pro případ nezaměstnanosti ve své odborové organisaci, čímž tyto početně vzrostou a nabudou na významu a co hlavního, zbaví se konkurence, lépe řečeno, kontroly malých odborových svazů a spolků. Gentský systém měl býti u nás zabijákem nepohodlných odborových organisací. Tak se sice nestalo, ale za to vyssál gentský systém finančně téměř všechny svazy, ať to byly organisace početně i finančně silné nebo slabé.

Je zajímavo, jak byl odůvodňován zákon o podporách v nezaměstnání - tedy tento gentský systém r. 1921. Zprávu výboru soc. politického o vládním návrhu zákona o státním příspěvku k podpoře v nezaměstnanosti odůvodňoval tehdy posl. Kučera ve schůzi posl. sněmovny dne 11. března 1921 takto: "Jako motto tohoto zákona postavil bych citát ze spisů presidenta Masaryka, který zcela případnými slovy dotýká se podobných reformních snah, když praví: Liberalismus je velká smlouva udržeti společnost jakž takž pohromadě na porouchaných základech, tu a tam možno něco opraviti na její budově, někde se snad dotknouti toho onoho základního pilíře, ale pouze dotknouti, jen žádnou důkladnou revisi. A tak i při návrhu zákona o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných". Tedy takovým způsobem doprovodil již tehdy referent tento zákon.

Vidíme však, že již při budování a tvoření tohoto zákona byly vysloveny jisté pochybnosti. Zajímavá byla slova posl. inž. Nováka ve schůzi sněmovní dne 11. března 1921, když prohlásil, že již při projednávání vládní předlohy o státním příspěvku nezaměstnaným ve výboru soc.-politickém jasně se ukázalo, že se t. zv. gentský systém pro naše poměry nehodí, a souhlasil s projevem posl. Tučného, který prohlásil ve svém listě, že celá doba projednávání této zákonné osnovy byla trapným, ale jistě výstražným dokladem, že v naší demokratické republice nerozhoduje vůle lidu, jak žádá princip demokracie, nýbrž fikce byrokracie, která nejen proti jasnému právu, nýbrž i proti zdravému rozumu vnucuje těm, pro něž je zákon míněn, zásady škodlivé, valně se příčící sociální spravedlnosti i rovnému právu občanů proti státu. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Němečtí soc. demokraté již při poradách o zákoně o státním příspěvku uváděli, že nemohou v zákoně o gentském systému spatřovati úpravu pojištění nezaměstnaných, a povazovali úpravu za stadium přechodné a rozřešení tohoto soc. politického úkolu spatřovali v povinném pojištění proti nezaměstnanosti.

Proč byla tedy gentská soustava podporování nezaměstnaných u nás zavedena? Na tuto otázku odpověděl ve schůzi posl. sněmovny dne 12. června 1924 i posl. Schäfer. Při odůvodnění tohoto zákona bylo nám kdysi mezi jiným také řečeno, že se tím poskytuje odborovým organisacím významné postavení ve státě, ze budou přibrány k převzetí státních úkolů, čímž mnoho získají ve veřejném životě. Nikdy jsme netoužili, abychom byli přibráni k takové činnosti, a pochybujeme, že to byl rozhodný důvod, když se podával návrh zákona o gentské soustavě, spíše šlo státu a státní správě o to, aby se břemena podporování nezaměstnanosti pro státní pokladnu zmenšila a aby se větší část z nich, a to polovice, přesunula na odborové organisace. Co by tím mohly odborové organisace získati, to by nám musilo býti teprve vysvětleno. Odborové organisace si musí zaříditi složitý správní aparát, musí vzíti na sebe úkol a břemena, která má nésti stát, a vydávají se v nebezpečí, že bude ohrožen jejich ráz jako bojovných organisací.

Zde viděti, velectění, že názory při budování zákona o podporách nezaměstnaných byly různé, zvláště pokud se týká názoru německých soc. demokratů, kteří ovšem jistě dnes by mohli uvažovati, že v politice slovo "nikdy" se nemá užívati, poněvadž dnes musí státi za svým ministrem, německým sociálním demokratem panem dr Czechem, a nezbývá jim nic jiného, než tuto předlohu obhajovati.

Velevážení, naše strana lidová nebyla v zásadě nikdy nějakým zvláštním ctitelem této soustavy gentské, poněvadž jsme věděli, že přinese jisté potíže organisacím, velkou práci a odpovědnost, a že je bude skutečně finančně vyčerpávati. Pak viděli jsme v gentském systému tu velikou chybu, že nezahrnuje všechno nezaměstnané dělnictvo. Poválečný způsob podporování byl jistě spravedlivější. Ale každá dobrá věc se zvrhne a tak se i tato dobrá věc zvrhla, poněvadž spousta nezaměstnaných opravdu zneužila tohoto dobrodiní a neoprávněným způsobem pobírala příspěvky v nezaměstnání. Jsou přece doklady, že lidé, kteří ztratili práci, hledali ji několik roků a jakmile byl tento systém pojišťování v nezaměstnání zaveden, ihned se přihlásili k odborovým organisacím, aby tohoto dobrodiní na úkor potřebných dělníků využili a zneužili.

Velevážení, tedy my považujeme gentský systém za vhodný jen v poměrech normálních. Někdo by mně řekl, že dnes už ve 12. roce samostatnosti máme normální poměry, ale vidíme, že nezaměstnanost stále vzrůstá, že ztrácíme odbytiště jedno za druhým. Ztratili jsme odbytiště, pokud se týká průmyslu textilního, zejména Polsko, Maďarsko, Jugoslavii, Rakousko, Rumunsko. Prosím, to se nedá tak lehce přezírati a to je také jeden důvod, že nezaměstnanost u nás stoupá, že nemáme možnost své výrobky tam odbýti. Ovšem je nutno něco dělati pro dělnictvo, poněvadž to, když pracovati chce a pracuje rádo, nežádá almužnu, podpory, nýbrž práci, a když společnost naše, naše zřízení práci jim opatřiti nedovede, nezbývá, než pro takové dělníky najíti záchranu, dáti jim pomoc. Ovšem zde musí býti jakýsi pořádek. Jsem toho názoru, i s poslanci ze strany komunistické, že má nárok každý nezaměstnaný dělník, aby podporu od státu dostával, ale aby se předešlo zneužívání tohoto dobrodiní, musí tu býti nějaký pořádek. Kdo tento pořádek má činiti, kdo má býti kontrolorem, že opravdu si zaslouží ten nezaměstnaný dělník a dělnice podporu? Někdo tu kontrolu vykonávati musí, a tu jest zde nejlepším znatelem poměrů dělnických odborová organisace. Proto je do jisté míry povinností každého dělníka a zřízence, aby se přiklonil k některé odborové organisaci, aby nesnažil se na úkor snah a práce svých spoludělníků využívati dobrodiní, býti takovým trubcem, a potom bude míti nárok také jako každý jiný organisovaný zaměstnanec a dělník, aby těchto výhod požadoval. Odborová organisace dovede pak posouditi, je-li žádost oprávněná nebo neoprávněná, a dovede dobře zprostředkovati. To je zase výhoda a světlá stránka.

Každý systém, i kdyby se zavedl ten nejlepší, plně neodpovídá a nebude vyhovovati každému, to můžeme býti ujištěni. I kdyby se snad jedenkráte zavedlo povinné pojištění v nezaměstnání, ani tento systém povinného pojištění nebude odpovídati plně všem požadavkům nezaměstnaných, nebude odpovídati také plně požadavkům spravedlnosti.

V době předvolební ze stran socialistických i dissidentem strany lidové p. posl. Čuříkem byla často učiněna zmínka, že prý strana lidová v dřívější koalici pomáhala utloukati sociální zákonodárství. Velevážení, celý vývoj svědčí o tom, že posuzovati takto politiku strany lidové v dřívější koalici jest velikou křivdou. Chtěl bych, aby bylo dokázáno, v čem strana lidová poškozovala vymoženosti dělnické a stávající sociální zákonodárství. Pakli strany socialistické a jejich dnešní přítel posl. Čuřík vytýkaly stanovisko strany lidové v otázce celní, víme, velectění, jak celá věc dopadla, že cla skutečně, jak tenkráte byla zavedena, drahotu chleba nezpůsobila, ba naopak, že dnes jsme zase tam, kde jsme byli r. 1925 a 1926 a že tudíž otázka tato se musí znovu řešiti. Já bych s hlediska spravedlnosti nikoho nekaceřoval, kdo bude museti sáhnouti k tomu těžkému dílu a rozlousknouti tento těžký oříšek. Prosím, zde jsou poměry nevyzkoušené, byly zde názory pro i proti a nikdo nemůže dokázati, jaký bude výsledek. Dnes vidíme, že jsme se
do jisté míry zklamali všichni. Otázka se bude řešiti dále a rozřeší se. Pakli dnes opět p. posl. Čuřík touto otázkou pohnul ovšem on je dnes v oposici, tehdy byl poslancem vládním, také patřil k té panské koalici a hlasoval pro tehdejší postuláty - má dnes výhodnější postavení jako oposičník a jsa divokým poslancem může dobře kázati a mentorovat, když nemá žádné zodpovědnosti.

Pokud se týká otázky sociálního pojištění, bylo toto širokým vrstvám lidovým nestravitelné. Musilo se proto udělati aspoň populárním v širokých vrstvách lidových, aby boj, který proti němu byl vyvolán, byl zmírněn, což se novelisací podařilo. Je pravda, že návrh na novelisaci soc. pojištění byl podáván za situace politicky velmi obtížné a že musel býti tak stylisován, aby byl jakousi kostrou, byl klecí, která by se potom vyplnila. To se, prosím, podařilo učinit, podařilo se zákon vyplnit, znovelisovati tak, aby byl populárnější, snesitelnější, stravitelnější, aby odpor proti němu, který byl na počátku, byl zlomen. Tedy zde nemůže nikdo hledati nějaké poškození zájmů dělnictva nebo odbourávání sociálního zákonodárství.

Pan posl. Čuřík vytýkal také v soc.-politickém výboru stanovisko strany lidové vůči požadavkům státních zaměstnanců. Prohlašuji s dobrým a klidným svědomím, že strana lidová, všechny její složky, vždy zájem státních zaměstnanců a vůbec veškerých zaměstnanců a jejich požadavky sledovala skutečně věcně. (Posl. Čuřík: Pouze hubou!) My jsme se státními zaměstnanci neprovozovali žádnou demagogickou politiku, my jsme měli tolik odvahy, že jsme státním zaměstnancům do očí místo slibů řekli také trpkou pravdu. Skutečnost taková, jaká je, ta byla ovšem někdy nemilá, ale je milejší a poctivější pravdu říci, než vyličovat situaci pěknější a příznivější, když vím ze skutečnosti, že tomu tak není. A prosím, pánové a dámy, víme přece, že kořenem toho zla byl zákon sám, který upravoval poměry státních zaměstnanců. Jsem značně pilným posluchačem všech poslanců, ale když poslanci, odborníci v otázkách státně-zaměstnaneckých o věci mluvili, nikdy jsem neslyšel, že by někdo z nich obviňoval lidovou stranu, že by byla vinna, že tyto požadavky nejsou splněny. Docela jiní činitelé byli obviňováni. Ať jsem již slyšel posl. Brodeckého, nebožtíka Buřívala nebo posl. Ježka nebo kohokoliv jiného, nikdy jsem od nikoho z nich neslyšel, ač jsou to političtí odpůrci, že by obviňoval z takových činů, abych tak řekl nečestných, stranu lidovou. Až teprve bývalý náš spolupracovník kol. Čuřík nám vmetá taková obvinění v tvář nejen ve svých časopisech, nýbrž i v této poslanecké sněmovně. Jistě nás musilo překvapiti, když jsme příkladně v soc.-politickém výboru slyšeli, že kol. Čuřík nazval stranu lidovou stranou buržoasní. (Posl. Čuřík: A není?) Připouštím, že jsou ve straně lidové také lidé zámožní, ale pan posl. Čuřík ví, že strana lidová má ve svém středu opravdu ty nejchudší lidi. (Posl. Čuřík: To je pravda, ale vládnou jí boháči!) Kolikráte nám to vyčítali také přátelé ze stran socialistických, že to či ono máme dělat s nimi, poněvadž "vy právě máte ty největší chudáky.". Jak se to odráží, když najednou teď jsme prohlašováni kolegou, který s námi po 25 roků pracoval, za stranu buržoasní! Je to otázka osobního vkusu takto mluviti o straně a spolupracovnících, s nimiž po 25 roků budoval a s nimi spolupracoval. Více nechci o této věci mluviti. Pan posl. Čuřík ví, že jsou chyby na všech stranách. Připouštím také, že se staly i chyby u nás a bylo by zajisté jen správno chyby napravovat a nápravu zjednávat. Ale v nynější době, když sám naříkal, jaká je velká roztříštěnost v našich odborových svazích, že máme 15 odborových centrál mimo všelijaké odborové společky, musí si sám dát ruku na srdce a říci: "Mea culpa", já jsem také pomohl o jeden svaz rozšířiti víc. (Výkřiky posl. Čuříka.) Musí říci, že zde nebyla nějaká zásadní otázka řešena. (Výkřiky posl. Čuříka.)

Myslím, že není hodno, abychom slavnou sněmovnu těmito otázkami zde, abych tak řekl, přímo otravovali, poněvadž tyto věci jsou přece jasné těm, kteří do nich dobře vidí. (Posl. Čuřík: Já ještě na to odpovím!) Já nechci býti malicherným a nechci tyto věci detailně vyzvedovati. Myslím, že stačí to, co jsem uvedl. Chci jen říci, že v minulé koalici - a to prohlašoval i p. posl. Čuřík jsme si byli za tehdejšího složení vědomi, že nějakých velkých úspěchů ve prospěch dělnické věci nedosáhneme, že na nějaký čas ten pochod v sociálně-politickém zákonodárství a ochraně dělnictva bude zastaven a že nám dá velmi mnoho práce ty staré vymoženosti udržeti. (Posl. Čuřík: Ale bouraly se!) Bohudíky, tyto vymoženosti byly udrženy. Myslím, že socialistické strany nám mohou býti za to vděčný, že jsme to, co se dalo udržet, také v té těžké situaci udrželi a ne připustili jsme žádného zhoršení v ničem. (Výkřiky posl. Čuříka.) Kol. Čuřík, dokud byl s námi v jedné politické rodině, ačkoli měl o těch věcech někdy kritické stanovisko, přece jen v zásadě hájil linii, kterou dnes zde přednáším. (Posl. Čuřík: Ale byl jsem vyšetřován zvláštní komisí!)

Teď bych se chtěl zmíniti o návrzích, které podávají ve prospěch dělnictva poslanci ze strany komunistické. Já vím, že je dnes mezi lidem zle a že když přijdou poslanci strany komunistické mezi lid a začnou vyprávěti, že ti sociálpatrioti a ta panská koalice je proti dělnému lidu, že oni by to chtěli všechno lépe upraviti, mají větší úspěch. (Výkřiky komunistických poslanců.) Ale co souditi o návrzích, jako je návrh na poskytnutí okamžité předběžné výpomoci všem nezaměstnaným, aby všichni nezaměstnaní obdrželi ihned před běžnou výpomoc ze státních prostředků ve výši 500 Kč pro ženaté a 300 Kč pro svobodné? V odůvodnění tohoto návrhu zákona bylo doporučeno, aby úspor, které mohou býti docíleny škrtnutím výdajů na četnictvo a policii ve výši 441 mil., bylo použito k úhradě. K tomu prý úplně dostačí. Chápu velmi dobře, proč navrhují tento způsob krytí. Na jedné straně rozpustiti armádu, na druhé straně policii a četnictvo, to by páni komunisté dobře potřebovali, aby se mohli masám jako avantgarda stavěti v čelo. Pak by nepotřebovali stavěti do popředí ženy a dítky a troufali by si býti avantgardou sami. Ovšem, to je tak zbožné přání, že nemohou s jeho splněním po čítat, a ani iniciativní výbor nepovažoval za dobré, aby návrh byl učiněn předmětem jednání v některém příslušném výboru a návrh zamítl.

Stejné hledisko je nutno míti k návrhu zákona o přiznání podpor v nezaměstnanosti vojínům propuštěným z činné vojenské služby v březnu 1930 a v dobách propouštění l dalších. Vojín, který před narukováním byl řádným členem odborové organisace, vstupuje zase ve svá práva a jako každý řádně organisovaný dělník může, je-li nezaměstnán, dostati podporu v nezaměstnání. Totéž stanovisko je také nutno zaujmouti k návrhu zákona na podporu dělníků v případě omezené zaměstnanosti a v nezaměstnanosti vůbec.

V soc.-politickém výboru byly však také ně které dosti smutné zjevy. Na př. komunisté o vytýkali, že odborové organisace byly následkem teroru sekretářů rozvracovány a kdo prý se v nich proti sekretářům ozval, byl vyhozen Komunisté vyčítají socialistům, že z odborových organisací udělali nástroj kapitalistů. Tato sekretářská revolta se dosti často ve stranách opakuje a vede potom k dosti smutným zjevům. Ale jedno stanovisko komunistické přece jen velmi zaráží, když totiž komunisté nazvali snahy odborově organisovaného dělnictva, aby kolektivní smlouvy byly i chráněny zákonem, švindlem. Velectění, vždyť je to vrchol odborového snažení, aby těžce dosažitelná kolektivní smlouva měla skutečnou i platnost smlouvy a aby jako taková byla chráněna zákonem, a nechápu proto, jak - mohou komunisté přijíti před rozumné dělnictvo a říci, že kolektivní smlouva je dneska švindlem.

Tedy fakt je, že zavedení gentského sy stému v době svízelné hospodářské situace znamenalo zatížení odborových organisací a ohrožení jejich pohotovosti při provádění vlastních úkolů. Tento názor sdílejí mnozí zástupcové dělničtí, přes některé opačné názory. Gentský systém byl budován pro doby normální, avšak mimořádné poměry vyžadují si mimořádných opatření. Nezaměstnanost vzrůstá: místo zboží vyvážíme dělnictvo a na mnoze celé továrny. Z průmyslu textilního počíná se tvořiti průmysl sezonní a v jiných oborech práce a podnikání jsou poměry podobné. Nezaměstnanost stává se zjevem trvalým, chronickým. Máme plná skladiště surovin a vyrobeného zboží, nemáme vsak dostatečného odbytu a tím roste nezaměstnanost. Podobné poměry máme také v zemědělství.

Jsme si vědomi, že dosavadní způsob podporování v nezaměstnanosti, ale ani způsob nyní opravený a projednávaný, není dostatečný, ani plně spravedlivý, jelikož neposkytuje podpory všem nezaviněně nezaměstnaným, ale ani kterýkoli jiný způsob úpravy podpor v nezaměstnanosti nebude bez vad a nedostatků.

Zavedení podpor pro nezaměstnané je dílem nejen sociálním, nýbrž i lidským. Nedovede-li hospodářská politika způsobiti plnou zaměstnanost, pak nezaměstnanost je chorobou sociální společenskou, kterou nelze odstraniti ani zákonem, nařízením nebo nějakým diktátem. Dokud se nepodaří upraviti poměry výrobní a odbytové tak, aby nastala u nás uspokojivější všeobecná zaměstnanost, do té doby budeme nuceni podporovati nezaměstnané i z prostředků státních. Heslo: "Jeden druhého břemena nesme" vyžaduje praktického provádění i vůči nezaměstnaným dělníkům a dělnicím, zřízencům i úředníkům. A jelikož strana lidová je stranou sociálně reformní, tedy přirozeně bude pro tento opravný návrh zákona také hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Törköly. Uděluji mu je.

Posl. dr Törköly (maďarsky): Ctěná poslanecká snemovňa! Pri posudzovaní ktoréhokoľvek vládneho návrhu zástoj majú hrať vždy tiež pomery vo všeobecnej situácii. Možno, že niektorý vládny návrh by som aj odhlasoval, avšak keď všeobecnú situáciu pokladám za tak špatnú, že za prvoradú nutnosť považujem odchod vlády, ktorá je za to odpovedná, tento vládny návrh neodhlasujem.

Kľudne odvažujem sa tvrdiť, lebo môžem to i dokázať, že vláda práva v republike nie je zabezpečená, a to je prvou príčinou toho, že návrh zákona neodhlasujem. Lebo stanovisko takého vládneho režímu, ktorý ochotne postráda vládu práva a ktorý žiadnym spôsobom nechce právo oživotvoriť, nechcem svojím hlasom ani v najmenšom utvrdzovať. Musel by to byť opravdu výnimočný prípad, aby sme sa my opozičníci od tohoto nášho stanoviska odchýlili.

Novopečená, písaná ústava Československa nebola utvorená tak, aby ona zaistiť mohla nadvládu práva. Tí čo ju tvorili, nemali v hlbke svojích duší tú horlivú úctu v oči právu, nemali tú lásku k legalite, nemali tú antipatiu v oči násiliu, bez čoho nemožno si predstaviť voľnosť národov.

Ústava prez to, že vyslovuje, že zdrojom všetkej moci a práva je ľud, nepostarala sa o možnosti uplatňovania vôle ľudu, nezabezpečuje všemohúcnosť ústrednému parlamentu, t. j. nezvratnú supremáciu parlamentu nad celým štátom. Praktiky a fígle, machinácie vložené sú do jednacích poriadkov snemovieň, a tieto poriadky vydávajú parlament naprosto na pospas exekutívnej moci a ministerskú zodpovednosť činia neupotrebiteľnou kautelou ústavy. Jednacie poriadky sú čiste poriadkovými predpisy systému samovôle, ktoré znemožňujú, aby v demokratickej republike uplatnila sa podstata demokracie, t. j. vôľa väčšiny, lež podriaďujú ju mocenskej menšine, vôli ministrov, exponentov to exekutívnej moci.

Ústava republiky je ústavou agresívnou, ktorej účelom nie je, aby obsahovala kautely slobody, lež ktorej cieľom je, aby zachovala zdanie vlády práva a zastierala nadvládu násilia. Táto ústava a jej organické časti, zákony jazykové, zákony o parlamentarizme, zákony upravujúce otázku administratívy a veľa iných otázok, všetko sú to len prostriedkom ku službe supremacii exekutívnej moci a občanom nezaisťujú požívanie nutných slobôd, lež občianstvo vydávajú na pospas samovôli administratívy. Duch zákonitosti, snaha po uplatňovaní práva a spravodlivosti, zavrženie násilia, to samozrejme z mentality vládneho režímu všetko schádza. Odbúrali ste nezávislé korporácie, zničili ste miestné správy, koncentrovali ste všetky úradné pokračovania, nezodpovedným správcom sverili ste všetkú moc, učinili ste nemožnou akúkoľvek zákonitú rezistenciu, čím postavili ste obrovskú modlu, ktorá pohlcuje akýkoľvek národný život a ktorá v opojení svojej všemohúcnosti vedie štát do záhuby. Ako by tedy bolo možno hovoriť tu o vláde a svrchovanosti práva, kde vládny systém jednotlivým úradným osobám poskytuje spôsob a moc ku prevádzaniu širokých oktrojných práv arbitračných alebo diskrecionálnych? A predsa podľa Diceyho "kde je diskrecia, tam má pole tiež samovôľa a diskrecionálna moc vlády znamená v republike práve tak ako v monarchii neistotu zákonitej slobody občianstva".

Všetky zákony, ktorými upravuje sa administratíva, jednomyseľne spolupôsobia k tomu, aby samospráva národov nemohla byť uplatnená a aby pri nastolení určitej zdánlivej samosprávy mohla bezmedzne panovať vlastne exekutívna moc. Nie právo má vládnuť, lež ľubovôľa jednotlivcov.

§ 28 zákona č. 243/1922 dáva neobmedzené rozpušťovacie práva v oči zastupiteľským sborom s vylúčením apeláty a dáva neobmedzené dišpozičné právo čo do správy po rozpustení. Tento zákon možno chápať tak, že vládna moc pre priechodnú dobu potrebuje takejto zbrane, aby zaistila "konsolidáciu". Ale možno tu pomýšlať i na to, že vývoj postupuje k vláde práva. Avšak keď r. 1927 v zákone č. 125 zrodila sa epochálna reforma administratívy, zasa nastolený bol len systém zdánlivej autonomie s ministerským menovacím právom členov zemských a okresných zastupiteľských sborov, s neobmedzeným rozpušťovacím právom zemského prezidenta, ktoré právo čo do obcí ponechalo sa nepozmenené v smysle popísanom v §e 28 zákona č. 243/1922, čo do okresných zastupiteľských sborov predpísané bolo však obmedzenie, že do dvoch mesiacov po rozpustení vypísať treba do okresného zastupiteľstva nové voľby.

Nemožno o tom ani diskutovať, že číra samovláda - keď totiž zemský prezident alebo jeho námestník špatne sa vyspí alebo ak nesú to sebou jeho rozmary, bez ohľadu na verejné záujmy, na národy, na domnelú samosprávu národov, na možnosť, žeby tým dotyčná komunita bola poškodená - rozpustiť môže zastupiteľský sbor niektorej obce a môže vládnuť proti každému zákonu a zákonnému nariadeniu alebo bez rešpektovania práva zvykového, bez dotázanie ovládnutých a proti ich vôli. Nuž prečože nevložili ste do zákona č. 125/1927 dotyčne obecných zastupiteľských sborov obmedzenie, že voľba do obce vypísaná musí byť do dvoch mesiacov po rozpustení? Dôvodom toho je iba cieľuvedomé uzavieranie sa v oči vláde a svrchovanosti práva, t. j. petrifikovanie samovlády.

Vláda práva znamená i to, že každý podrobený je rovnakému zákonu a že každého úradníka, od ministra až do úradného sluhu, zaťažuje zodpovednosť za jeho právom nepodopreté skutky a že pohnanie k zodpovednosti deje sa pred neodvislým súdom a zahájiť ho môže ktorýkoľvek občan. I po tejto stránke je právo v republike medzerovité. I tu právna reparácia koncipovaná je tak, že právo vo väčšine prípadov vôbec nemôže byť reparované. Kto utrpí právnu ujmu, tomu vládny systém dáva do ruky takú nespôsobilú zbraň, ktorej k tomuto účelu použiť nemožno.

Proti konečnému usneseniu, ktorým vyslovuje sa rozpustenie obecného a okresného zastupiteľského sboru, použiť možno sťažnosti u najvyššieho správneho súdu. Je všeobecne známo, že u tohoto súdu pre administratívné prehmaty je toľko sťažností - a to už samo o sobe dokazuje nedostatky vlády práva - že uplynúť musia 2 1/2 až 3 roky, kým niektorá sťažnosť sa vyrieši. Tento súd nemá reformatorického oboru pôsobnosti, on môže len vysloviť, že určité ustanovenie bolo bezzákonné. Ak ide tedy o sťažnosť podanú najvyššiemu správnemu súdu pre rozpustenie okresného zastupiteľského sboru, vyprší práve len 60 denná lehota stanovená ku podaniu sťažnosti a nový zastupiteľský sbor, zvoleny po dvoch mesiacoch, dostane až za 2 1/2 roka usnesenie najvyššieho správneho súdu o tom, že jeho predchodca bezzákonne bol rozpustený. Vyriešenie sťažností proti rozpusteniu obecného zastupiteľského sboru, ak k tomuto rozpusteniu dôjde až v druhej polovici 4 ročného funkčného obdobia, nestane sa ani v dobe, ktorá zbýva ešte z týchto štyroch rokov. Ostatne vsak rozpusťovacie právo je právom diskrecionálnym a preto sťažnosť môže byť len vo veľmi zriedkavých prípadoch sledovaná s úspechom. Možná, že vtedy, keď rozpustenie má svoju výslovnú skutkovú podstatu a o tejto sa dokázalo, že skutočnosti naprosto odporuje. Zkrátka rozpušťovacie právo je takým právom, proti ktorému v prípade zneužitia nieto remedia. Avšak naprostým ostrakizmom práva je i to, že obor pôsobnosti vládneho komisára, ktorý menovaný je z príležitosti rozpustenia, nie je ani zákonom ani nariadením upravený. A vládny komisár je totiž ako samovládca, ktorý povinný je poslusnosťou iba ministrovi a zemskému prezidentovi. Na Slovensku celým vládnym systémom postarané je o to, že v pozíciach mocenských a miestach úradníckych posadení boli ľudia takého oportunného ducha, ktorí neľakajú sa násilia a ktorí nemajú právné skrupule buďto preto, že nemajú náležitých právnických vedomostí alebo preto, že nemajú dostatok duševnej sily k tomu, aby podľa svojej povinnosti zabránili tomu, aby neprávo na úkor práva mohlo sa uplatňovať. Tieto dišpozície bujnia hlavne len na Slovensku a Rusínsku, lebo veď tam je asimilačnému účelu a kolonizačnej snahe treba najviac právneho a iného násilia, tam je treba najviac slepých nástrojov, bez akejkoľvek mravnej kvality, aby tam čo najmocnejšie vybudovaný bol kult najväčších bezprávností a servilizmu.

Ctená snemovňa! Nech však dovolené mi je niektorými prihodilými sa prípady i dokázať to, čo tvrdím. Rim. Sobota bola mestom so sriadeným magistrátom, dnes je obcou, a jej zastupiteľský sbor dňa 15. apríla t. r. Jozefom Országhom, námestníkom zemského prezidenta na Slovensku, na návrh rimavsko-sobotského okresného náčelníka Emila Hanesa, dátovaný dňom 10. marcom 1930, bol rozpustený. O Jozefovi Országhovi je všeobecne známe, že každý jeho čin zahrievaný je národnostnou nenávisťou, a tedy právo len výnimočne patrí medzi tie faktory, ktoré obvykle berie v úvahu, ak ide o ustanóvenie týkajúce sa národnostných menšín. Preňho na pr. pravou duševnou rozkošou je zabraňovať osvete niektorého národa a toho dopúsťa sa i za cenu zjavného porušovania zákona. Tak učinil to tento výtečník nedávno, keď vedome a falošným výkladom zákona zabránil konaniu maďarských zemedelských kurzov a od tohoto svojho šľachetného počínania neupustil ani vtedy, keď už i príslušný odbor ministerstva zemedelstva upozornil ho na bezprávnosť a ilegálnosť tohoto jeho nariadenia.