Odmítám dnes jako tehdy řešení cel ve formě zvýšení tak horentním způsobem, ale divím se, že mohou totéž přijímati strany socialistické levice, které tehdy byly tak zaujaty proti dnešním agrárním clům. V tom jest dvojí morálka, dvojí stanovisko, dělníkům nebezpečné a škodlivé, poněvadž dělnictvo jest v poslední době vháněno v zoufalství a sráží se zde jistá dobrá vůle pro další bojovnost dělnické třídy.

Pak je zde ještě jiná okolnost. Včera zde mluvil kol. Knotek z lidové strany. Velmi pochválil cla, dokonce se těšil na cla živočišná. Pan kol. Knotek z lidové strany vidí v tom velikou pomoc dělnické třídě. Já jsem řekl již z počátku, že náš venkov, naše horské kraje, naši domkáři a chalupníci nezískávají dnešním řešením této krise ani haléře. To všechno padne ve prospěch bohatých zemanů a bohatých agrárních družstev. A tu právě tato věc, vážené shromáždění, zaráží, že může lidová strana jako strana prý malých zemědělců hlasovati pro zákon celní tak docela srdnatě a odvážně a nebojí se věc vykládati jako šťastnou myšlenku vládní koalice. (Posl. Bezděk: Hlinkova strana bude hlasovati také pro!) Já zastupuji stranu křesťansko-sociální, pane kolego.

Tedy, prosím, otázka živočišných cel se ... (Posl. Bezděk: Máte mandát z milosti Hlinkovy!) Já mám mandát z hlasů daných naší straně, z hlasů našich dělníků! Vy jej máte z milosti velkých, vy jste velký bařtipán, pane kolego, vás tu dobře známe!

Vážení pánové, vezměte naše živnostníky ve Velké Praze. (Posl. Bezděk: Žádný z dělníků vás v Ostravě nechtěl voliti!) Vás nechtěli voliti, dělníci vás nemohli ani cítiti, vy jste dávno odbytá veličina.

Tedy, prosím, otázka živočišných cel je velmi delikátní věcí. Naše živnostnictvo se bouří, společenstva uzenářů a řezníků mají svoje zvláštní schůze, bouří se i ten střední stav a také se bouří v první řadě konsumenti. Pánové, vy chystáte pro státní zaměstnance takovou almužnu sedmdesátiprocentního třináctého platu. Kam to všechno přijde? Takový státní zaměstnanec dostane o 700 Kč více platu, ale bude platiti více než dvojnásobně za životní potřeby, za byt a ošacení. To je strašlivá situace právě pro státní zaměstnance. Tomu říkáte řešení otázky státně zaměstnanecké ve prospěch těchto lidí? Prohlašuji, že tyto otázky se řeší nesociálně, dělníkům nebezpečně a konsumentsky nesprávně.

Proto také budu hlasovati proti těmto předlohám. Ke gentskému systému se ovšem přikloním, ale ostatní věci musím odmítati jako věci nebezpečné dělníkům. Končím.

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Greif. Dávám mu slovo.

Posl. Greif (německy): Slavná sněmovno! Když zákon o péči o nezaměstnané podle gentské soustavy, jak platí nyní a jak jej máme změniti projednávaným vládním návrhem, byl r. 1921 uzákoněn, byl nejprve na několik let dán k ledu. R. 1925, když se mělo za to, že hospodářství v našem státě jest již více zkonsolidováno, dostalo se tomuto prozatímně usnesenému zákonu účinnosti zákona. Již r. 1921 se uznávalo - a jistě ani dnes není již nikde o tom pochyby - že toto řešení sociální péče o nezaměstnané, jak je řeší platný zákon, lze provésti jen v dobách pravidelné hospodářské konjunktury. Od těchto dob jsme bohužel ještě daleko vzdáleni. Potácíme se od jedné hospodářské krise ke druhé a tyto poměry byly způsobeny stále více vzrůstající závislostí evropského hospodářství na americkém kapitálu. Také my snášíme těžce tuto závislost a také u nás platí jako heslo k záchraně z tohoto zmatku, z těchto hospodářských krisí, volání po intensivnější racionalisaci našeho hospodářství. Racionalisovati ovšem musíme, o tom jistě není pochyby, chceme-li zůstati na světovém trhu schopnými soutěže, chceme-li, aby naše továrny pracovaly, aby naše dělnictvo a zaměstnanci nemusili zaháleti. Ale podstatné jest to, co lze rozuměti racionalisací. My se domníváme, že racionalisace výroby musí především přinésti zjednodušení a ulehčení práci lidí, dále se domníváme, že výtěžek dosažený větším výkonem při racionalisovaném výrobním procesu musí opět přijíti zčásti také k dobru dělníkovi, že se musí projeviti ve vyšším příjmu, v kratší pracovní době atd., což právě umožňuje dělníkovi život důstojný člověka.

Toto mínění, jak my pohlížíme na racionalisační snahy, bohužel není míněním širokých vrstev. Racionalisací rozumějí dnes široké vrstvy bohužel bezmezné vykořisťování pracovní síly člověka. Bojujeme proti tomu, aby následky racionalisačního procesu hospodářství vybily se především na zádech dělnictva. Tyto následky pociťujeme dnes již všude. Především se projevují ve vyšším počtu nezaměstnaných. Zprávy v poslední době, jak Státního úřadu statistického, tak také ministerstva soc. péče mluví jistě zřetelnou řečí. Musíte se jen poněkud podrobněji podívati na racionalisovaný výrobní proces a pak ostatním následkům snáze porozumíte. Dnes již není možno, aby prostředních pracovních sil mohlo se ještě používati v podniku přísně zracionalisovaném. Jen mladí, zdatní lidé mohou dnes ještě vydržeti námahu moderního způsobu práce. Jest příznačné, že se již stalo v mnoha případech zvykem, že při přijímání do práce nabízející se dělníci jsou podrobováni určité prohlídce. Ve zracionalisovaných podnicích požaduje se dnes lékařský posudek o zdravotním stavu atd., blížíme se tedy opět době, kdy zaměstnavatel, jak tomu bylo před tisíci lety, otroka, kterého kupoval pro svou práci, sám zkoušel co do schopnosti a zdatnosti. Staří a choří ztrácejí čím dál tím více pracovní místa a bez ochrany jsou vydáváni na pospas bídě.

Dalším následkem jest ovšem přílišná nabídka pracovních sil a tím vzbuzená náležitá chuť přijímati jen nejlevnější pracovní síly. Práce žen nabývá dnes v širokých průmyslových vrstvách již tak odstrašujících forem, že musíme míti vážnou obavu o zachování rodinného života a nutnou výchovu dorostu. Budou-li racionalisační snahy postupovati tímto způsobem, pak jest naprosto nevyhnutelné, ze racionalisace postihne především opět jen naše hospodářství. Dnes jest požadavkem vyráběti kvalitní zboží, které však vyrábějí opět jen kvalitní dělníci. Zmořený dělník, jehož pracovní síla byla vykořistěna do posledního zbytku, není s to, aby konal kvalitní práci, naprosto nehledě k tomu, že racionalisačním procesem, prací na běžícím pásu, jak jest dnes častokráte zaváděna, jest ubita i myšlenka určitého povolání, vázanost dělníka s jeho prací, radost z práce. To jsou nesprávná opatření k povznesení našeho hospodářství. Jsme proti takovýmto názorům na racionalisační snahy. Naše požadavky, které v tomto směru musíme klásti, směřují především k tomu, aby v odpovědných vrstvách zavládlo poznání, že věčné nezměnitelné mravní zákony musí platiti také v hospodářském procesu. Racionalisace nezávisí na morálce. Pokud zaměstnavatel přemýšlí jen o tom, jak by stupňoval počet směn na stroji, zkrátka, jak by mohl vytlouci ze stroje největší možnou pracovní výkonnost za hodinu, potud jde jen o mrtvé stroje. Ale nesmíme zapomínati, že před každý stroj, i před nejmodernější, musí býti postaven živý člověk, a tu ovšem ukládá se zaměstnavatelům povinnost, aby takovému člověku vhodnými pracovními podmínkami a platem zajistili živobytí důstojné člověka.

Stojíme na stanovisku, že dělníci a dělnice vůbec mají býti ponecháni, aby si především pomáhali sami, ale jen do té míry, pokud tyto své pomocné instituce, které si zřídili v těžkém, tuhém zápolení, vystačí na ochranu jejich zájmů. Jestliže to již není možné, pak i my žádáme, aby zasáhla státní moc. Vnitřní politika jest dnes většinou hospodářská politika a hospodářská politika musí dnes většinou býti politikou sociální. Státní politika musí dnes míti vliv na rozdělení břemen, jak jest to následkem hospodářských nutností. Jako prvý úkol státu, jak jsme již řekli, žádáme ochranu svépomocných institucí dělnických, jako jsou odborové organisace, družstva atd. Druhým úkolem, který bych nechtěl pokládati za méněcenný, jest ochrana a pomoc obětem racionalisace. Podaný vládní návrh jest nesmělým krokem na této cestě. Doufáme, že nebude poslední. Vládní návrh, který má změniti platný zákon o péči o nezaměstnané, naprosto nevyhovuje požadavkům prováděcích orgánů, odborových organisací. Odborové organisace, které musily prováděti gentský systém, od r. 1926, když se dostavila prvá vyložená krise od nabytí účinnosti zákona o gentském systému, nepřestaly volati po novelisaci tohoto zákona. Tyto odborové svazy především žádaly, aby se jim finančně ulehčilo. To tento vládní návrh nečiní, naprosto tedy nedbá nejpodstatnějšího požadavku odborových svazů. Vím, že také tento návrh, jako každý jiný sociálně-politický zákon, jest dílem kompromisu. A jsem dalek toho kritisovati jen pro kritiku. Tento návrh zákona nejen, že neznamená finanční ulehčení odborovým organisacím nepřináší ani vydatné péče nezaměstnaným. Tak jako dříve budeme trvati na požadavku, který musíme označiti jako nanejvýš naléhavý, aby vláda přikročila k povinnému pojištění proti nezaměstnanosti. Že tento požadavek nabývá půdy také v oněch vrstvách, které nejsou tak blízké dělníkům a odborovým organisacím, o tom svědčí různé události v poslední době. Uvedu jen jeden příklad. Městská rada v Bílovci zaslala dne 4. dubna vládním úřadům naléhavou výzvu, aby konečně vydaly zákon o povinném pojištění proti nezaměstnanosti.

Jako požadavky, jimiž by se dostalo ochrany obětem racionalisace, mohl bych přednésti celou řadu přání. Tyto požadavky, které stále a stále uplatňují odborové organisace, jsou příliš známé, než abych je zde musil opět opakovati. Uvedu jen nejdůležitější. Především potřebují dnes zaměstnanci účinnější ochrany svého příjmu. Stále ještě nemáme zákonného podkladu pro ochranu našich kolektivních smluv. Kdo pracuje v odborovém životě, ví, za jak těžkých bojů a tuhé práce sjednávaly se a dnes se ještě sjednávají kolektivní smlouvy. Všude, téměř v každém odvětví povolání ozývá se dnes zde tišeji, tam hlasitěji volání po snížení mezd. Podnikatelské organisace vůbec se již ani nenamáhají, aby tento požadavek snížení mezd věcně odůvodnily, toto opatření spojuje se docela jednoduše s pojmem racionalisace, líčí se jako všemocný prostředek pro ozdravění našeho hospodářství, aby mzdy dělníků byly náležitě sníženy a tím mohly býti zvýšeny zisky podniků. Nepotřebuji jistě vykládati, že tato opatření jsou od základu zvrácená a že naopak musí se na konec projeviti ke škodě celého hospodářství. Očekávají nás mzdové boje, jsou přirozeným následkem takových snah a mzdové boje znamenají zpravidla hospodářské otřesy někdy velmi těžké. Z tohoto poznání vyplývá další požadavek, aby stát konečně zřídil tak zvané smírčí a rozhodčí úřady, které by mohly zabrániti větším konfliktům a mzdovým bojům, tedy těžkým hospodářským otřesům. Mezi následky racionalisačních snah uvedl jsem především také ztrátu pracovního místa starých a chorých lidí. Mezi zaměstnanci projevuje se dnes zcela zvláště úsilí, aby staří zaměstnanci byli ponenáhlu tu radikálněji, tu opatrněji propouštěni. Potřebujeme tedy zcela určitě také zákonné ochrany výpovědi pro staré nebo starší zaměstnance.

Dále zdůrazňuji zvláště, aby práce pro ženy byla ztížena. Nyní jsem v západočeské uhelné pánvi a tam není vzácností, že tam vidíme úplný převrat rodinného a společenského řádu. Vidíme tam nezřídka otce rodin, kteří jsou bez práce, kteří donášejí svým odrostlým dcerám a svým ženám jídlo do továrny a do dílen. Ženy a dívky mohou dnes lehčeji obsluhovati stroje než muž. Dále ženy jsou přiměřeně levnější pracovní silou a tak dávají podnět, aby ženy a dívky byly zaměstnávány daleko více. Jaké jsou toho následky, nepotřebuji jistě uváděti: Zanedbání dorostu, pokud se mu z důvodů nouze vůbec nezabrání, vytržení žen z jejich přirozeného oboru působnosti, z rodiny a tím pracování k zániku našeho národa. I když to bude mnohým vrstvám jistě podivně zníti, přes to musím s tohoto místa přednésti požadavek, aby ženám byla práce ztížena, a to zvýšením sociálních dávek na ženy. Vyšší ochranná opatření pro těhotné a kojící matky před porodem a po porodu, především však konečné zrušení nemravného a nesociálního §u 82 našeho živnostenského řádu. To jest jen několik málo požadavků na ochranu obětí racionalisace.

Nyní dovolte mi ještě několik slov k vládnímu návrhu, jenž se projednává. Dovolil jsem si podati několik pozměňovacích návrhů. Vím, že je zde ve sněmovně potká týž osud jako v sociálně-politickém výboru, že budou většinou zamítnuty. Podávaje pozměňovací návrhy, byl jsem více než skromný, jak pokud jde o jejich počet, tak také obsah. Ve svých pozměňovacích návrzích dožadoval jsem se věcí, které vlastně nepotřebují žádného odůvodnění, které jsou tak samozřejmé, že prostě nechápu, proč je většinové strany zamítly. Ve vládním návrhu se zapomnělo napraviti těžké bezpráví, obnoviti totiž opět samosprávu odborových svazů. V nyní platném zákonu o podpoře nezaměstnaných, v tak zvaném gentském systému, praví se v §u 4, odst. 1, že každý odborový svaz musí přijmouti každého zaměstnance, splní-li jen peněžní povinnosti vůči odborovému svazu a pochází-li z příslušné stavovské skupiny. To znamená, že odborové organisace nemají již svobodné volby při přijímání svých členů, to znamená, že odborové organisace byly degradovány na čistě podpůrné organisace. Nevím, jaké úmysly měli tehdejší zákonodárci, když dali tomuto paragrafu toto znění. Dnes ovšem není již toto znění oprávněné. Dnes nelze tvrditi, že odborový svaz, postaví-li se na stanovisko, že bude přijímati jen lidi určitého smýšlení, lidi, řekněme, jak jest tomu mezi zaměstnanci dosti často, jen určitého pohlaví, buď muže nebo ženy, chce znásilniti smýšlení těchto dělníků nebo zaměstnanců. Dnes jest tolik různých odborových svazů, rozdělených podle světových názorů atd., že každý zaměstnanec může nalézti odborovou organisaci, která se shoduje s jeho názory. Odborové organisace mají jistě docela jiné úkoly než vypláceti podpory, opatřovati místa atd. Odborové organisace od svého vzniku vykonaly tak cennou a, řekl bych, státotvornou práci, že zaslouží větší pozornosti, než jaké se jim dostává dnes. Odborová organisace má především neustále povznášeti kulturní úroveň zaměstnancovu a to může konati jen odborový svaz, může-li pracovati právě v duchu jednotné vůle svého členstva. Není přece možné, aby členstvo sehnané se všech stran bylo vychováváno a vedeno v jednom určitém směru, nemá-li vedení možnosti členstvo si vhodně voliti. Jest známo - řečník přede mnou na to již poukázal - že komunistické organisace odmítají jak zákony o nezaměstnaných v nynějším znění, tak také státní příspěvek podle gentské soustavy, nepřímo však klidně vyzývají své členy, aby si podporu v nezaměstnanosti zajistili v jiných odborových organisacích. Co to však znamená, musí-li odborová organisace přijmouti úplně bez volby hlásící se a jen příspěvek platící zaměstnance, lze lehce pochopiti a může to míti následky, které znemožní odborovým organisacím, aby náležitě plnily své skutečné úkoly.

Dále jsem podal pozměňovací návrhy, aby vyšší státní příspěvek byl rozšířen také pro svobodné zaměstnance pečující o rodinu. Sociálně-politický výbor vyhověl těmto návrhům potud, že svobodní nezaměstnaní mohou dostávati také vyšší státní příspěvek, musí-li pečovati o nezaměstnané rodiče, starší 65 let. Bylo by jistě jen spravedlivé, kdyby se tento vyšší státní příspěvek rozšířil na svobodné nezaměstnané, musí-li pečovati o sourozence atd.

V dalším pozměňovacím návrhu dožaduji se úlev v předpisech o hlášení nezaměstnaných. Musili byste znáti určité krajiny, abyste viděli, jaké krutosti obsahuje platný zákon, právě pokud jde o předpisy o hlášení. Znám krajiny, kde nezaměstnaní, aby mohli splniti náležitě předpisy o hlášení, musí vynaložiti veškerou svou podporu v nezaměstnanosti nebo větší její část na jízdu autobusem, poněvadž cesta do místa, kde se mají hlásiti, činí několik hodin a kilometrů. Jest to požadavek, který jistě vyvěrá ze zásady spravedlnosti, budou-li v tomto směru usnesena ulehčení, jak jsem to žádal v pozměňovacím návrhu, aby v případech zvláštního zřetele hodných hlášení nezaměstnaných mohly přijímati také obecní úřady.

Vládní návrh vedle novelisace zákona o gentském systému obsahuje ještě také ustanovení pro doby mimořádné nezaměstnanosti. Pánové, jsem skálopevně přesvědčen, že tato ustanovení zůstanou na papíře, neboť nevěřím, že jsou odborové organisace, které mají členy z průmyslových odvětví, které dnes tak jako po celá dřívější léta prožívají neustálé krise, že jsou takovéto odborové organisace, které by mohly snésti nové zatížení po stránce finanční. Bylo by bývalo jistě žádoucí, kdyby po této stránce pan ministr financí byl sáhl poněkud hlouběji do státní pokladny a kdyby byl podporu pro mimořádnou nezaměstnanost povolil zcela ze státních peněz, neboť odborové organisace nejsou s to, aby snesly další zatížení a nezbude jim nic jiného, než na konec opět poslati nezaměstnané před okresní úřady. Odborové organisace nejsou tím vinny, a kdyby se snad mnohé vrstvy zabývaly úmyslem, větším finančním zatížením pobouřiti nezaměstnané ke vzpouře proti odborovým organisacím, jest to pochybená spekulace. Odborové organisace byly kontrolou ministerstva soc. péče nuceny vyúčtovati své fondy pro nezaměstnané do posledního haléře a dělníci nejsou již dnes tak naivní, aby nemohli z těchto výpočtů posouditi, aby se nemohli na vlastní oči přesvědčiti, že odborové organisace učinily, co se vůbec učiniti dalo. Máme velké a silné svazy, zvláště v průmyslových odvětvích, prožívajících těžké krise, jako svazy kovodělníků, textilních dělníků a sklářů, jejichž fondy pro podporu nezaměstnaných mají ohromné schodky. Poukazuji jen na několik číslic, týkajících se německého křesť.-sociálního svazu textilních dělníků svazu s 15.000 členů, tedy jistě menšího, který roku 1929 měl 7500 případů nezaměstnanosti, u něhož tedy 50% všech členů dostávalo podporu v nezaměstnanosti. Příspěvek, který platily odborové organisace do fondu pro nezaměstnané, a který není předepsán zákonem, pohybuje se mezi 12 a 17%. Německý křesťanský svaz textilních dělníků platí do fondu pro nezaměstnané plných 25% všech příjmů a přes to tento fond má schodek 867.000 Kč. Z čeho byl uhrazen? Svaz musil poskytnouti peníze, které byly připraveny pro jiné účely. Že tím byla oslabena nejen bojovná síla svazu, nýbrž i veškerá práce odborové organisace a že má nyní potíže, lze lehce pochopiti. Byli bychom si přáli, aby mnoho bodů celého vládního návrhu mělo poněkud zřetelnější a jasnější znění. Jsem přesvědčen, že z přechodných ustanovení v tomto zákoně vzniknou nesčetné spory, jimž nebude konce. Přes to budeme pro tento zákon hlasovati, poněvadž tento zákon přinese prodloužení doby podpory v nezaměstnanosti. Hlasujeme pro něj, poněvadž jinak odpovídá našemu křesť.-sociálnímu programu, který nám ukládá, abychom podali pomocnou ruku všem vrstvám našeho národa, především však nejpotřebnějším, hospodářsky nejslabším. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je posl. Kasper. Uděluji mu slovo.

Posl. Kasper (německy): Slavná sněmovno! Již po několik měsíců panuje v tomto státě - který ještě nikdy neměl nedostatek otřesů - od pěti let nejtěžší krise v průmyslu, obchodu a živnostech, aniž nám byla zatím poskytnuta v této sněmovně možnost, abychom zaujali stanovisko k otázce již drahná léta nezbytné, k otázce nového vybudování péče o nezaměstnané. Přes veškeré pilné požadavky nové doby, přes tíživost hospodářské krise a přes statisíce nezaměstnaných dala si vláda hezky na čas s vyřízením této otázky, takže pozorovatel mohl by se pokusiti uvěřit, že nastalé zpoždění dlužno hledati v tom, že otázka byla snad příliš důkladně projednávána. Obsah vládní osnovy tisk 308, kvapné její promrskání ve výborech, její opožděné předložení a projednání ve sněmovně samé ukazují nám však dosti jasně, že příčiny průtahů nelze hledati nijak v přílišné důkladnosti, nýbrž spíše v ustavičné nejednotnosti dnešní koalice a neposledně v junktim sociálních předloh s agrárními požadavky. Ohrazujeme se proto co nejrozhodněji jak proti tomuto průtahu, který jest na škodu tisíců nezaměstnaných, tak i proti ničím neodůvodněnému spojování sociálních předloh s agrárními a dobytčími cly. V této souvislosti zdůrazňuji však znovu co nejdůrazněji - jako jsem učinil na tomto místě včera - že my němečtí národní socialisté nynější zemědělskou krisi nijak nepopíráme, nýbrž při nejmenším ji uznáváme s touž poctivostí jako ti, kteří se tak rádi označují za zachránce selského stavu. Tvrdíme, že dnešní zemědělská krise tkví v týchž příčinách jako krise průmyslová, případně nad to ještě představuje dokonce přímý následek hospodářské krise průmyslové a jí podmíněné nižší kupní síly, neboť nedostatek peněz podmiňuje stejným způsobem zmenšený odbyt agrárních výrobků jako průmyslových a vede nutně k váznutí obchodu, k otřesům v průmyslu a hospodářství.

Nemohu se proto také nijak spřáteliti s názorem pana ministra financí, mluvil-li v poslední době častěji o depresi v průmyslu, obchodu a živnostech, naproti tomu však mluvil o krisi v zemědělství. Již pouhé číslice by musily poučiti pana ministra financí o něčem jiném a v pravdě ne lepším a musily mu ukázati, že máme v tomto státě co činiti po měsíce s nejtěžší hospodářskou krisí průmyslovou.

Zabýval jsem se již v soc.-politickém výboru co nejpodrobněji touto otázkou a nastínil přesný obraz skutečné situace v průmyslu, obchodu a živnostech. Vedlo by příliš daleko, kdybych tyto výklady v plném rozsahu opakoval, pročež přestávám na tom, abych na několika krátkých ukázkách poukázal znovu na celou tíživost dnešní hospodářské krise. Podle sdělení státního statistického úřadu dosáhla nezaměstnanost v předešlém roce, a to v červenci 1929 s 32.701 neumístěnými uchazeči o místo svého nejnižšího bodu. Stoupla v srpnu 1929 na 34.789, v listopadu na 38.293 a šla z čista jasna najednou do výše a činila koncem prosince 1929 52.809 neumístěných uchazečů o místo.

Ještě daleko ostřeji ukazuje se hospodářský otřes na počátku roku 1930, neboť nezaměstnanost stoupla v lednu 1930 na 73.891 a v únoru t. r. na 86.000 neumístěných uchazečů. Tím bylo v únoru 1930 dosaženo nejvyššího počtu nezaměstnaných od polovice roku 1924, takže nelze již naprosto mluviti o pouhém poklesu nebo hospodářském otřesu.

A přece tím není ještě daleko vyjádřen pravý stav nezaměstnanosti; neboť číslice vykázané státním statistickým úřadem týkají se pouze oněch neumístěných uchazečů, kteří se hlásili ve zprostředkovatelnách práce o příděl pracovního místa.

Možno tudíž dosti jistě tvrditi, že zprostředkováním práce jest zachycena sotva třetina všech nezaměstnaných a že tudíž za skutečný počet nezaměstnaných koncem února 1930 možno považovati nikoli 86.000 - nýbrž nejméně 260.000 až 300.000. Poněvadž stejné nebo podobné poměry jsou také ve všech ostatních státech a zemích, nutno především mluviti o těžké hospodářské krisi v nejhorším slova smyslu.

Jde-li nyní o to, aby se nalezly prostředky a cesty k potírání nynější krise, zdá se především nutným, aby byly vyšetřeny pravé příčiny nynější světové hospodářské krise, poněvadž jen z tohoto poznání dá se vyvoditi správné řešení těžké a časové otázky nezaměstnanosti a jejich následků.

Pravé příčiny dnešní světové hospodářské krise jsou charakterisovány mnohými průvodními okolnostmi. Hledati je dlužno především v následcích války, případně v mírových smlouvách ji uzavírajících a prý také končících; neboť jest nespornou skutečností, že ode dávna vžitá a po staletí se osvědčivší hospodářské těleso Evropa bylo mírovými smlouvami roztrháno a zkomoleno. Vytvořila řadu nových malých států a změnila tím dosavadní souvislý hospodářský útvar ve mnoho samostatných a ostře od sebe oddělených celních území, v nichž byla ustavičná snaha vyvolati v život vlastní národní průmysly. Tím se staly nejen dosavadní průmysly přebytečnými, nýbrž uplatňovala se i mohutná nadvýroba na škodu a neštěstí všech. K tomu přistoupila pro evropský průmysl ne nepatrná ztráta odbytišť v zámořských pevninách, jakož i vyloučení Ruska z vlastního hospodářského života Evropy.

Zcela zvláštní význam připadá při těchto úvahách především na přesuny hospodářské rovnováhy rovněž podmíněné válkou a její následky a z toho vyplývající závislost evropského hospodářství na Americe a zvláště na americkém finančním kapitálu. Přesun hospodářské rovnováhy ukáže se nejlépe na skutečnosti, že výroba Ameriky v době od 1913 do 1925 stoupla asi o 25%, kdežto Evropy jen o 5% a že se zvýšil zahraniční obchod Ameriky asi o 35%, naproti tomu Evropy poklesl o 11%. Finanční závislost Evropy na Americe jest vyznačena nejlépe tím, že Amerika byla před válkou dlužna Evropě 130 miliard, kdežto Evropa jest nyní dlužna Americe asi 500 miliard, čímž se dosáhlo přesunu kapitálu 630 miliard. Tato finanční závislost byla ještě podstatně vystupňována vytvořením reparační banky a americkým vlivem na ni.

Tím spočívá hospodářský osud Evropy dnes většinou v rukách amerického bankovního a bursovního kapitálu, který vyšel ze světové války jako jediný vítěz a dnes má také rozhodovati o tom, kolik má býti v Evropě nezaměstnaných.

Tím se stalo nejen Německo, nýbrž i každý jiný tak zvaný vítězný stát a s nimi celá Evropa kolonií dlužníků, nebo jak nedávno prohlásil kol. inž. Jung, otrockou plantáží Ameriky, případně amerického finančního kapitálu, pro který se musíme v pravém slova smyslu plahočiti a robotovati.

Další příčiny dnešní světové hospodářské krise, případně stále více se rozšiřující nezaměstnanosti dlužno hledati ještě ve všeobecném přírůstku výdělečně pracujícího obyvatelstva, jakož i v trvalém přebytku pracovních sil následkem racionalisace, mechanisace a soustředění průmyslů. Kdežto s jedné strany stoupá neustále všeobecným ochuzením počet výdělečně činného obyvatelstva, na druhé straně racionalisací, pokrokem techniky a různými snahami po soustředění se propouštějí tisíce pracovníků jako přebytečných. Na stech příkladů dalo by se prokázati, že při silně sníženém počtu dělníků možno dosíci stejných nebo ještě zvýšených výkonů a že při stejném počtu dělníků dosáhlo se výkonů vyšších o 100, 150 a více procent. Podobnou věc vidíme i při sloučení závodů a podniků, čímž se rovněž velký počet pracovních sil trvale uvolní. Mohli jsme pozorovati tuto skutečnost v poslední době častěji v textilním průmyslu, ale také i v kovoprůmyslu a jiných průmyslech. Potřebuji při tom poukázati přece jen na snahy, jež se nyní uplatňují stran spojení Rotavy-Nejdku s Karlovou hutí. I když se také naprosto neuzavíráme pokroku, přece musíme upozorniti na tyto události a jejich následky, aby špatné stránky tohoto pokroku mohly býti včas odčiněny přiměřenými sociálními a hospodářskými opatřeními v zájmu postiženého dělnictva.

Veškeré dosud uvedené úkazy přispívají však přímo nebo nepřímo k největšímu zlu naší dnešní doby, a to ke stálému snižování kupní síly širokých vrstev a tím k menšímu odbytu průmyslových a agrárních výrobků, o čemž jsem již včera obšírně promluvil.

Vykonávají vsak také podstatný vliv na vytváření mezd a platů; neboť i u pracovní sily upravuje ceny, jež mají býti placeny, poptávka. Dnešní nezaměstnanost vede však nad to také k neustálému boji nezaměstnaných proti těm, kdož jsou ještě v práci, což musí nutně vésti k nabízení za nižší mzdy, ke snižování mezd a tím k všeobecnému ochuzení, udržování kupní síly na nízkém stupni a ke zmenšení potřeby. Takovým způsobem není osud nezaměstnaných jen neštěstím pro přímo tím postižené, nýbrž nad to i nebezpečím pro veškeré zaměstnanectvo a veškeren s ním v úzké souvislosti stojící pracující lid.

Mimo následky všeobecné světové hospodářské krise uplatňují se v tomto státě ještě obzvláštní hospodářské otřesy, jejichž příčiny dlužno hledati ve vnitrostátních úkazech. Vždyť potřebuji jen vzpomenouti toho, že pro tento stát, který převzal 75% veškerého průmyslu bývalého Rakousko-uherského mocnářství, bylo by bývalo při trochu rozumné celní, obchodní a finanční politice lehké, tento vysoce vyvinutý průmysl udržeti při životě a poskytnouti lidu s ním spojenému daleko bezstarostnější živobytí než je tomu nyní. Ovšem byla by musila nastati na místě průmyslu nepřátelského, z národnostně šovinistické nenávisti plynoucího chování prvních vlád tohoto státu politika směřující k zachování starých a k získávání nových odbytišť. Daleko důležitějším by bylo bývalo, než pro hospodářský život tohoto státu bezvýznamné přiklonění k Francii, aby byly udrženy hospodářské styky s ostatními nástupnickými státy. Následky tohoto jednání, pravým potřebám přímo protichůdného, také se dostavily a projevily se nepřetržitým řetězem odbytových obtíží, váznutím provozu, propouštěním dělnictva a konečně úplným odstěhováním celých závodů a podniků, kdežto v nejlepších kdysi odbytištích povstaly vlastní národní průmysly. Stroje byly zabaleny a dopravovány do nově povstalé, průmyslem chudé ciziny, kdežto k práci ochotný lid tohoto státu, který až dosud byl s těmito stroji v nejužším spojení a nalézal jejich prostřednictvím práci a chléb, zůstal zde nyní trvale bez práce. Tak došlo k těžkým úkazům krise 1922/23, 1926/27 a koncem 1929 k nové těžké hospodářské krisi v průmyslu, obchodu a živnostech, která doznala počátkem roku 1930 značného zostření a zvýšení.