Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Stern. Dávám mu slovo.

Posl. dr Stern (německy): Dovolil bych si dnes podati malý příspěvek k otázce, jak jest vlastně tato vláda složena a jak vypadá, jaké osobnosti jsou ve vládě, která předkládá dnes tento základní vyhladovovací plán, celní návrh a gentský systém, zákony proti pracujícím lidem, v této vládě, která nechává těžce ozbrojené četníky stříleti do bezbranných proletářských dětí, která zostřuje na všech stranách fašismus a připravuje imperialistickou válku, a zvláště bych si dovolil podati příspěvek, jak vypadá část vlády pro buržoasii nejdůležitější, sociálfašisté. Ukázal bych to na případu, který svědčí, že tito lidé nejen postupují tak, že by se s nimi na příklad v sovětském státě naložilo podle zásluhy, nýbrž dokonce tak, že by i podle kapitalistických zákonů patřili do káznice. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Mluvil jsem zde již o svinstvech, abych se velmi mírně vyjádřil, která byla spáchána v Komerční bance, svinstvech, která nabyla takového rozsahu, že si dokonce ministr financí musil povzdychnouti, že v bankovním světě jest velký nedostatek odpovědných a způsobilých osobností, tedy osobností, které nepoužívají příležitosti, česky řečeno, aby kradly. Nuže, mezi těmito bankovními úředníky byl také člověk, který jako účetní Komerční banky a později jako ředitel měl příležitost přesně poznati velkou část těchto svinstev, který věděl, co ukradl ten a onen, jak prováděl podvody ten a onen, a u tohoto člověka dopustil se ředitel Minkus jednou neprozřetelnosti, snad to byla vědomá provokace, že ho osobně urazil; a tento pan bankovní ředitel, dříve účetní a vrchní účetní, dal se strhnouti, že charakterisoval tuto společnost, kterou dobře znal. Nazval ji organisovanou bandou lupičů. (Výkřiky komunistických poslanců.) Jako účetní a ředitel přesně věděl, jak panstvo vypadá. Poté si myslili, že mají příležitost, aby se tohoto člověka, který tolik ví, zbavili a tohoto člověka, poněvadž tak těžce urazil banku, poněvadž jednou řekl pravdu, když nazval vedoucí osoby lupiči, okamžitě propustili. V úzkosti - vždyť je to bohatý člověk, jako všichni ostatní bankovní ředitelé - že by zde jednoho dne byl odhalen, působili na něho, aby ho dostali tak daleko, aby se zavázal držeti hubu, že o všech těch svinstvech, o nichž ví, nebude mluviti. Ten člověk si vzal advokáta, který měl hájiti jeho nároky proti bance a tento advokát po nějaké době onomu člověku domluvil a řekl: "Z té věci mnoho nekouká, advokát protivné strany bude snad státi 70.000 Kč a já - to jest advokát, který toho člověka zastupoval - budu žádati také svých 70.000 Kč, bude to tedy stát 140.000 Kč a z toho snad nedostaneš vůbec nic. Přistup tedy na smír." A člověk, který jako advokát zastupoval tohoto bankovního ředitele, který si za toto zastupování, za těch pár úředních výkonů, které učinil, dal zaplatiti 15.000 Kč . . . (Německé výkřiky: Korupce!) To ještě není korupce, ta teprve přijde. To jest u advokátů samozřejmá věc, máte tři, čtyři schůze, pět rozhovorů a jeden zápis a dá si za to zaplatiti 15.000 Kč, to jest obvyklé také u onoho advokáta, o němž nyní mluvím. Tento advokát dal si zaplatiti 15.000 Kč za to, že tomu člověku domluvil, aby přistoupil na smír. Tento člověk byl bývalý ministr spravedlnosti dr Meissner, (Německé výkřiky: Slyšte!) Slyšte!) tento člověk jest nynější ministr spravedlnosti dr Meissner (Výkřiky: Fuj! Fuj!). A tento člověk za maličkost 15.000 Kč, kterou si poctivě zasloužil, to byl jeho poctivý advokátní honorář, vypracoval smlouvu, na základě které došlo ke smíru, v němž se praví: Ředitel se zavazuje, že proti bance a proti jejím vedoucím osobnostem nebude naprosto nic vypovídati, co by nějak mohlo škoditi jejich vážnosti. A aby bylo zcela přesně a jasně řečeno, co jest tím míněno, že totiž ten člověk nesmí mluvit pravdu, nikoliv snad pomluvy - jest přece samozřejmé, že onen člověk nesmí pomlouvati, k tomu netřeba smlouvy - ale aby to bylo jasně řečeno, stojí ve smlouvě výslovně: Nesmíte proti těmto vedoucím osobnostem nic vypovídati ani tehdy, máte-li příčinu domnívati se, že to, co říkáte, shoduje se s pravdou. Tedy: Víte-li, že pan ředitel Winternitz nebo pan dr Polák, nebo jak se tito zloději jmenují, kradli, nesmíte tyto věci prozraditi. V této smlouvě musil se ředitel zavázati, že těmto zlodějům vydá všechny doklady, které po této stránce měl v ruce, aby nemohl proti nim postupovati. Musil prohlásiti, že si nezadržel ani jediný takový doklad. Tyto doklady skládaly se z protokolů, které byly sepsány s úředníky, kdy tedy bylo protokolárně zjištěno, co se tam stalo. Tyto listiny musily zmizeti, onen člověk musil je všechny vydati a bývalý ministr spravedlnosti dr Meissner a nynější ministr spravedlnosti dr Meissner podepsal stvrzenku a na to napsal: V mé přítomnosti byly tyto doklady vydány bance, byly tyto doklady vydány zlodějům, aby je nebylo možno odhaliti.

Ještě více. Při této příležitosti dovolil bych si malý dotaz. Řekl jsem již, že pan ministr spravedlnosti dr Meissner, strážce klidu a pořádku, dostal za maličkost zastupování tohoto ředitele 15.000 Kč. To se stalo úředně. Ale táži se: Páše-li někdo takovéto padoušství, takovouto vyloženou korupci, ten to nedělá přece z pouhého potěšení. Těch 15.000 Kč byl by dostal od klienta na každý způsob. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 24. dubna 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 59 této těsnopisecké zprávy.]

A dále! Pan dr Meissner měl při této věci velmi bohatou příležitost poznati bahno v Komerční bance, měl příležitost zjistiti, co oni lidé dostali, pravděpodobně ještě podrobněji zvěděl věci, než jsem je zde v řeči vylíčil. V jeho kanceláři byl diktován do stroje obžalovací spis - v jeho přítomnosti - který odevzdal, kde všechny tyto věci byly obsaženy. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 24. dubna 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 59 této těsnopisecké zprávy.] Ve vládě také hlasoval, ačkoliv dobře věděl, do čí kapes plynuly tyto peníze, které nyní vláda vydává z daní dělníků a rolníků, které vláda dává těmto darebákům, kdežto pro nezaměstnané, pro válečné invalidy, pro pensisty, pro státní zaměstnance, pro pracující lid nemá ani nejmenšího. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 24. dubna 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 59 této těsnopisecké zprávy.]

Tak vypadá tato společnost, která nemá odvahy přijíti sem a zodpovídati za prolitou krev dělnických dětí, tak vypadají tito lidé, kteří jménem klidu a pořádku dávají stříleti do dělníků, kteří jménem klidu a pořádku vsazují tisíce proletářů do vězení, tak vypadají tito lidé, kteří, i podle vlastních padoušských zákonů, patří do káznice. Říkáme tedy dělníkům, aby 1. května vystoupili proti kapitalistickému řádu, který vyráží takovými bahenními květy, proti řádu, kde sociálfašisté musí bojovati pro buržoasii v nejpřednějších řadách, kde se také v tomto směru ukazuje, jak sociálfašisté jsou úzce srostlí s buržoasií, jak právě tak vydělávají, právě tak kradou a podvádějí jako ostatní, jak se využívá každé metody násilí, kapitalistické loupeže a krádeže, aby se z dělníků vytlouklo, co se vytlouci dá, aby ti, kdo se proti tomu brání, byli postříleni, i když jsou to proletářské děti. Tak vypadáte v době úpadku kapitalismu a proto budou dělníci 1. května nejen demonstrovati a bojovati proti vašemu vyhladovovacímu plánu, proti fašismu, nýbrž i proti celé této soustavě a za diktaturu proletariátu, která zavede skutečný pořádek. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž jest pan posl. dr Macek.

Posl. dr Macek: Slavná sněmovno! Rád bych použil příležitosti, kterou nám dává zpráva o vládním návrhu zákona o dovozních listech, ke krátké kritice hospodářské politiky, která se v těchto dovozních listech zračí. (Posl. dr Stern [německy]: Telefonujte přece dr Meissnerovi, zda je to pravda!) Spravte si to s ním sám, já nejsem vaším sluhou.

Historie dovozních listů je sice starší, než jak se obyčejně uvádí, že by totiž dovozní listy bylo vynalezlo Německo. Jisto je, že dovozní listy v podobě, v jaké se u nás zavedly, byly ponejprve zavedeny v Německu r. 1894. Důvody, které Německo vedly k zavedení instituce dovozních listů, jsou zcela svérázné. Jak je vám známo, Německo předválečné mělo vysloveně jiný ráz na východě a jiný na západě. Východní část, Polabí (Ostelbien) byla oblastí převážně zemědělskou, a to obilnářskou, západní část zase silně průmyslovou. Teď však stalo se podnikatelsky velmi těžkým dopravovati přebytky obilní z východní části Německa do západní jeho části po železnici. R. 1888 totiž doprava jedné tuny pšenice na trati Královec-Kolín stála 48 marek po železnici, kdežto doprava 1 tuny pšenice po vodě z Oděsy do Kolína stála pouze 42 marek. Za tohoto stavu věcí tedy přirozeně nemohlo obilí z východního Polabí konkurovati v Kolíně n. R. a okolí, v industriální pánvi, s obilím z jižního Ruska. Tento nemožný stav pokusili se Němci paralysovati dosti důmyslným zařízením. Aby totiž německé obilí, vyvážené po Visle přes Gdansko, po Baltickém moři na západ, nebylo na hranici západního Německa obilím cizím, jež podléhalo clu, dostal vývozce obilí z východního Polabí při vývozu cenný papír, který ho opravňoval, přivézti toto množství obilí na jiném místě do Německa beze cla. Tedy německý vývozce obilí mohl voliti lacinou cestu po vodě, řekněme po Odře nebo Visle, přes Baltické moře do západního Německa proti toku Rýna, aniž by se toto stalo obilím cizím. Toto zařízení mělo za účel, aby v Německu se plně uplatnil účinek ochranných cel, neboť není pochyby, že vývoz z východního Polabí ven se jevil německému exportéru obilí tak dlouho výhodným, dokud dostával na mezinárodním trhu s přidáním ceny dovozních listů více, než by dostal v Německu. Tak dlouho obilí putovalo z Německa ven, dokud se to vyplácelo, dokud cena mezinárodní plus dovozní list byla o něco vyšší než cena obilí německého v Německu, kde přirozeně byla zvednuta ochranným clem.

Tímto zařízením bylo tedy možno, aby se vyplácelo z Německa vyvážeti obilí do Anglie a tam je prodávati levněji o celou výši cla. Jiné obilí, třeba méně kvalitní, mohlo pak na jiném místě Německa dojíti do průmyslové oblasti za Einfuhrschein, za dovozní list, který ten exportér z Východního Německa prodal tomu, kdo do západní části Německa obilí přivážel. Jinými slovy: Účel dovozních listů v Německu původně nebyl, dáti vývozcům z Německa nějakou exportní premii, nýbrž uschopniti je, aby nemusili se zbavovati svého obilí v Německu levněji, než kolik činila cena mezinárodní plus clo. Dovozní listy neměly účinek vývozní premie, pokud dovoz obilí do Německa byl vyšší než vývoz obilí z Německa, jenže interesenti, velkoproducenti obilí ve východním Polabí už při projednávání toho zákona, který platil od r. 1894, přišli na to, že by této instituce mohlo se dobře použíti jakožto vývozní premie, a prosadili už r. 1894, že dovozním listem, získaným při dovozu obilí, bylo možno platiti nejen clo z téhož obilí na jiné místo Německa dováženého, nýbrž ještě asi ze 13 druhů různého zboží, mezi nímž na př. bylo některé koloniální zboží, jižní ovoce a j. Toto opatření způsobilo, že dovozní listy byly pořád předmětem veliké poptávky, že byly prodávány téměř al pari, takže každý, kdo vyvážel obilí z Německa, mohl počítati s tím, že za dovozní listy dostane téměř, až na nepatrný zlomek, plné nominále, na které zněly.

Účinek tohoto opatření, že totiž dovozním listem se mohlo platiti clo nejen z obilí, přiváženého na jiném místě, nýbrž také z koloniálního zboží, ovšem nezůstal tajný a tak při novele r. 1902 Německo seškrtalo seznam těch druhů zboží, z nichž clo se mohlo platiti dovozním listem a ponechalo tam vedle obilí, což se rozumí samo sebou, jenom petrolej a kávu. Ovšem i to stačí. Za tohoto stavu věcí totiž přece jen už měly dovozní listy charakter exportní premie. Že o tom není sporu, můžete viděti z úvahy Beckmanna (v "Handbuchu der Staatswissenschaften"), autora, který do vozní listy hájí jako opatření pro německé poměry, ovšem nehájí je jako exportní premii. Našli byste stejné mínění u Phillippoviche, Conrada, v jejich velikých učebnicích. Najdete totéž mínění u Charles Gide. Charles Gide přímo praví, že tyto dovozní listy německé, které nazývá "bons @a l'importation", nejsou nic jiného, než jakýsi druh papírových peněz, jež dostávají ažio větší nebo menší podle poptávky, která po nich je. Obrat, myslím, dosti případný.

Citovaný Beckmann upozorňuje, že, jakmile vývoz určitého artiklu, řekněme žita, je z nějaké země větší než import téhož artiklu, máme zde co činiti s exportní premií, placenou ze státní pokladny. Praví dále, že importní listy (Einfuhrscheine) na žito vedly v Německu zemědělství k tomu, že přesedlalo na výrobu žitnou měrou daleko větší, než to německé národohospodářství mohlo potřebovati, a že tedy nežádoucí, zemědělce samotné mrzící účinek dovozních listů německých na žito byl takový, že se v Německu rozšířilo pěstování žita nad rozumnou míru, nad tu míru, která by stačila k uspokojení potřeby Německa samého a té potřeby ciziny, která by se poptávala po německém kvalitním žitě tak jako tak. Beckmann přímo praví, že finančněpoliticky rozrostly se dovozní listy, dávané za to vyšší množství žita, jež převyšovalo německou potřebu, ve ztrátu říšské pokladny. Jinde praví: "Der Einfuhrschein verstieg sich zum Schutze des Weltmarktgetreides und nahm hiefür die Reichskasse in Anspruch", jinými slovy, zavedením dovozních listů v té formě, jak to Německo přijalo, došlo se v Německu v celní politice zemědělské nejen k t. zv. ochraně německého obilí na německém trhu, ale že Německo šlo dále a začalo chrániti cenu svého obilí i na zahraničních trzích. Uměle zvedlo cenu svého obilí na zahraničních trzích, totiž zvedlo ji pro exportéra. Na zahraničních trzích se prodávalo německo obilí za zahraniční cenu, ale exportér jeho dostával vedle toho ještě hodnotu cla, tedy on dostal nejen za obilí doma prodané mezinárodní cenu plus clo, ale i za obilí ven vyvezené mezinárodní cenu plus clo. Čili účinek ochrany cel zemědělských se uplatnil nejen na cenách obilí doma prodávaného, nýbrž i na cenách obilí do ciziny prodávaného. Máme tedy zde zkrátka a dobře co činiti s případem dumpingu. Einfuhrscheiny se staly methodou dumpingovou, t. j. prodávání do ciziny hluboko pod cenou, za kterou se prodává doma.

Tato politika má, pravda, své obhájce. Ale ovšem nevíme, zdali může člověk, který pozoruje obě strany v této věci účastněné stejně objektivně, tím obhájcem dumpingové politiky zůstati. Dumping vede nutně k retorsím. Vím, že obhájci Einfuhrscheinů u nás říkají, že my jsme jich nevynalezli, že jich užíváme k domnělé obraně proti cizí dumpingové politice. Tady je, pánové, těžká debata. Kdybychom chtěli po cizině dělati každý nesmysl a každou škodlivost, kterou si cizina dovoluje z toho neb onoho důvodu, nevím, kde by byl konec. Pak by se náš stát mohl nazývati státem šašků, kteří se blázní za každou špatností a pošetilostí, kterou kde ve světě dělají.

Když jsme v době okolní inflace nedělali inflaci, nebo aspoň ne tak hrubě a v té formě a v čas jsme zarazili vůbec, začalo se to velebiti u nás jako veliký úspěch a přece mnozí z vás se pamatují, že to byli čeští průmyslníci, kteří posílali vládě memoranda, aby srážela kurs naší koruny. Páni byli pro inflační politiku a srážení kursu koruny. Nevyhovělo se jim. Tedy, prosím, neobhajujme špatnost argumentem, že ji druzí dělají. Je-li to špatné, nedělejme to. Ti druzí toho nechají; ono se jim to přestane vypláceti velmi brzy. K jakým bizarnostem může tato politika dovozních listů dojíti, vidíte na našem vládním návrhu zákona.

Slavná sněmovno, musíte také ode mne něco slyšeti o těch okurkách, kterých máte již plný žaludek. Prosím, zde se praví v §u 2 (v souvislosti s ostatním), že kdo od nás vyveze metrák čerstvých okurek, má dostati dovozní list v hodnotě 50 Kč. Loni cena syrových znojemských nakládaček klesla pod 20 Kč, jak mně řekl starosta znojemský, tedy člověk jistě informovaný. Myslím, že kdo z vás se na ty věci podívá a vidí: Cena okurek 20 Kč, hodnota Einfuhrscheinu při vývozu okurek 50 Kč - snadno pozná, že nejvhodnější způsob zpeněžení okurek znojemských za tohoto stavu věcí v budoucnost i bude ten, že ve Znojmě naloží několik vlaků syrových nakládaček, vyvezou je několik metrů za hranice rakouské, tam otevrou vagony na boku a spustí to s hráze. Jakmile provedou tuto bohulibou operaci, dostanou od našeho státu za každý vyvezený metrák 50 Kč. kdežto kdyby to doma opatrovali a inserovali, dostali by jen 20 Kč. Kdo může tuto politiku hájit? Táži se vás, kdo může pro toto ustanovení zvednouti ruku? Bude-li tato nehoráznost opravena nějakým způsobem, dobře. Nebude-li, nikdo z vás podle svého svědomí nemůže pro tuto nesmyslnost hlasovati. Němečtí znojemští továrníci, kteří nakládají okurky, zpozorovali ihned nebezpečí, které jim hrozí. Zpozorovali, kdyby bylo možno vyvážeti okurky za těchto podmínek, že by jim ve Znojmě pro jejich nakládací továrny nezbylo ani jedné okurky, že by všechny okurky se pakovaly přes hranice do nejbližšího městečka, tam se prodaly snad za 1 Kč metrický cent a jim pro nakládání ve Znojmě by nezbylo ani kilo, poněvadž by se nevyplácelo člověku prodávati ve Znojmě za 30 nebo 40 Kč, když za hranicemi podle tohoto krásného zařízení dostane 50 Kč. Ti továrníci, kteří dělají těžkou, složitou a záhadnou operaci nakládání okurek do octa, zpozorovali, že by je toto opatření úplně zbavilo chleba. Ihned přišli proboha prositi, aby se to spravilo. A teď se stal pokus - neváhám vás na něj upozorniti - spraviti tuto věc tím, že by se sem dalo: "Za 100 kg čerstvých nebo nakládaných okurek". Tím to nespravíte, pánové. Budou se prodávati ven zase čerstvé okurky a ne nakládané, neboť člověk, který je nakládá, musí napřed koupiti syrové okurky a on jich nedostane, když tu bude toto ustanovení zákona: "export čerstvých nebo nakládaných okurek". On jich nedostane, poněvadž všechno půjde ven za cenu, která bude dána poptávkou rakouských nakladačů plus Einfuhrschein, t. j. plus 50 Kč.

Pánové, tato věc se tedy nespraví tím, že se má dáti "čerstvé nebo nakládané okurky" do tohoto ustanovení. Abych ukázal, jak absurdní politiku jsme nastoupili, upozorňuji vás na jeden pozměňovací návrh, o kterém jsem slyšel, totiž že mají býti Einfuhrscheiny zavedeny také na šunky. Také ty naše slavné pražské šunky mají putovat do ciziny pomocí dumpingu. Máme umožniti cizincům, aby si pochutnávali mnohem levněji než my na pražských šunkách, po kterých jest velká poptávka, které se na jídelních lístcích v cizině výslovně uvádějí jako pražské šunky, i když Prahu ani neviděly. Vím, našli se také dělníci, kteří si přáli, aby tyto šunky se dostaly na index einfuhrscheinový. Velmi lituji tohoto nedostatku hospodářského uvědomění těchto dělníků, kteří v mylné víře, že si pomáhají, slouží za berana (ve dvojím slova smyslu za berana) svých zaměstnavatelů, kteří se těší, že budou podbízeti cizí producenty šunek na úkor naší státní pokladny. Již jednou jsem měl příležitost citovati zde mínění našeho generálního konsula z Melbournu Peacocka o prodejních methodách našeho průmyslu, který nám přišel do Prahy říci, že jsme špatnými obchodníky, protože prodáváme moc lacino, že je to špatná politika, že máme býti schopni prodávati draho. K tomu jest ovšem třeba, aby se člověk přizpůsobil požadavkům zákazníkovým, aby mu nevnucoval zboží, řekněme ve tvaru nebo obalu, ve kterém ho zákazník nechce viděti. Přímo čítankovou anekdotou stala se historie s obaly do Japonska. Protože náš exportér nějakých hraček do Japonska nevěděl, že bílá barva v Japonsku je barvou smuteční, zabalil zboží do bílého papíru. Měl se ovšem napřed zeptati zákazníka, v jakém obalu chce míti zboží, jinak dobré. Ovšem naše čsl. mentalita je, že když se našemu obchodníkovi vinou jeho nedbalosti nebo netečnosti nepodařilo zboží prodati, má to zaplatit naše republika. To jsou odbytové methody našeho průmyslu, obchodu a bohužel také našeho zemědělství. Nedivil bych se, kdyby po tom pozměňovacím návrhu na zařazení šunek na tento index přišli také naši obětaví výrobci automobilů a žádali nás, abychom odhlasovali dovozní listy na automobily řekněme 100.000 Kč na jedno auto, aby to již stálo za to, protože tihle naši továrníci na malé cifry nejsou zvyklí. No, kdyby přišli, snad by se alespoň těm posledním voličům otevřely oči.

Potírání cizích cel našimi exportními premiemi je politika velmi krátkozraká. Vím, že obhájci dovozních listů řeknou, když si cizina zavede dovozní cla třeba proti našim okurkám, že musíme zavésti vývozní premie. My to neskrýváme, že je zavádíme. Pánové, dejte pozor, co to znamená. Když si cizina zavede dovozní cla, bude to jen krátkou dobu poškozovati naše kvalitní zboží. Za nedlouhou dobu cizí dovozní cla zvednou cizí cenovou hladinu. Toho tam přece chtějí interesenti na clech docíliti. Jakmile pak cizí dovozní cla zvednou, řekněme, německou cenovou hladinu, mohou tam naše okurky vesele putovati bez jakýchkoli Einfuhrscheinů, protože svoje clo si Němci zaplatí sami. Zavedeme-li v prvém poplachu po německých dovozních clech Einfuhrscheiny, stanou se tyto u nás nezbytnými. Budeme jimi zlevňovati své zboží a oni budou své zboží prodávati draho. Na celní opatření cizí musíme míti pevné nervy a nelekati se ihned krátké přechodné stagnace, která se nám později odplatí dobrými zisky, kterých dosáhneme při vysokých clech cizích v cizině, při cenách cizím clem zvyšovaných. Pánové, kteří hájí vysoká cla v našem státě, uznávají sice, ze naše cla zvedají naši cenovou hladinu, ale nechtějí si všimnouti, že cizí cla zvedají cizí cenovou hladinu a že za chvilku těch cizích ochranných cel se nebudeme musiti báti, protože si je budou cizinci platiti. To mně připomíná jednu historii ze života Bismarckova.

K Bismarckovi přišla jednou deputace německých fabrikantů žádati ho, aby prosadil, aby Čína snížila svá cla, která zavedla na dovoz do Číny. Bismarck jim povídá: Pánové, já vaší žádosti nerozumím. Přece Čína ta cla ponese sama. - Pardon, já jsem to trošku obrátil, dovolte, abych to opravil. Když v Německu žádali zemědělci ochranná cla ... (Posl. dr Zadina: Tak jim je Bismarck dal!) Dal jim je po velkém váhání r. 1879 a zvedl jim je r. 1883. Ale zde vám uvedu výsledek historie, která předcházela. (Posl. dr Zadina: Ten rozumněl ochranným clům!) Ale Caprivi jim také rozuměl a proto se je snažil snižovat. Tak tedy když začala v Německu agrární ochranná celní politika, přišli němečtí fabrikanti k Bismarckovi, aby se bránil této celní politice německé, že oni tím budou trpěti. A tu Bismarck jim řekl: "Já vaší žádosti nerozumím. Naše cla zaplatí cizinci, vždyť přece vy sami na mne chodíte a nedávno jste žádali, když Čína si zavedla cla, abych působil na Čínu, aby ona svá cla zbořila, že jimi trpíte. Tedy čínskými cly trpíte vy a našimi cly budou trpěti Číňané ..." Tak to bylo, pane kolego. Tedy Bismarck zůstal na své politice a dal agrárníkům ta cla. (Posl. dr Zadina: To je problém, nese-li cla cizina či tuzemsko!) Ano, pane kolego, to je velký problém. Já vám jej ukáži na zvláštním případě, který se stal pomalu čítankovým.

Když se v Německu zaváděla cla na víno, tedy zemědělský artikl, říkali Němci sami: My zavedeme clo na víno, jímž v prvé řadě bude trefena Francie. Ona musí k nám vyvážeti víno a bude nám clem platiti na naši armádu. Také ano. Po zavedení německého cla na víno - nemýlím-li se, asi r. 1896 cestující vinařských firem z Francie jezdili do Německa dále. Ve Francii byla před tím veliká úroda a oni se musili toho vína zbavovati, i prosili Němce, aby odebírali víno za starou cenu. Němci měli radost, že mají víno za starou cenu a na hranicích francouzští exportéři do Německa musili tedy platiti Německu na vojáky.

Ale, pánové, do Francie přišla perenospora. Část vinic byla zničena, a Francouzi ostatně již před perenosporou počali se ohlížeti po cizích trzích a přestali vnucovati své víno německým konsumentům a když Němci chtěli pravé šampaňské, musili si pro ně do Francie zajeti nebo si je objednati a své clo zaplatiti sami nádavkem k cenám, které musili Francouzům platiti. Francouzi se postarali o odbyt svého vína jinam a Němci musili clo, kterým chtěli původně trefiti francouzské vinaře, zaplatiti sami.

Na tomto případě zase vidíte, jak účinek cla se může převaliti v pravý opak; přechodně působí, řekněme, na úkor dosavadního producenta, později na úkor konsumenta.

Politika, která se zračí v různých methodách dumpingových, není ničím jiným, než moderně pojatým učením starodávných merkantilistů, kteří věřili, že je v zájmu národa vše možné za každou cenu vyvážeti a nic za žádnou cenu nedovážeti, forsírovat export a tlumiti import. Tuto pošetilou politiku inaugurovali merkantilisté v 17. století. Nešťastná náhoda, která konečně se dá vysvětliti, jest ta, že toto učení zachvátilo široké vrstvy, takže ještě dnes ho nemůžete vymýtiti. Před 150 lety Adam Smith v "Blahobytě národů" již vykládal velmi názorně, že kdo nechce kupovati z ciziny, nemůže do ciziny prodávati; export se přece nutně platí, a kdo vyváží, prodává, dostává peníze a musí tedy něco kupovati. Kdyby nechtěl koupiti za to, co vyváží, musel by to, co strží, nechati venku a to si nemůže dovolit. Máme-li podporovati export, musíme připustit i import. Nemůžeme export forsírovat a import tlumit. To by bylo, jako by někdo hladový chtěl jísti polévku obrácenou lžičkou, tím vypuklým nahoru. To nejde, leda by to dokázal někdo tam z pravice. Politika merkantilistů byla politikou vzájemného ožebračování, vzájemného podrážení nohou, vedla k veštvání národů do válek, ve kterých někdy bylo účelem dobývati odbytiště, jindy nákupiště. Víte dobře, že politika dobývání nákupišť nebo odbytišť ve formě kolonií ztroskotala. Vidíte to právě v této době na Indii. Chtěli-li míti Angličané něco z Indie, museli ji hospodářsky rozvíjet, a když ji rozvíjeli, ztráceli ji, a ztratí ji, s tím se sami netají. Svět nesnese politiku imperialistickou, politiku dobývání tržišť nebo odbytišť ve formě, aby se obilí nebo cokoliv jiného vnucovalo jinému nebo aby se mu bralo, co produkuje. Svět potřebuje politiku, která by se mohla nazývati fair play v obchodě: za poctivou svou práci chci poctivou tvou práci, za poctivou tvou práci dám ti poctivou svoji práci. Jinou politiku svět nesnese. Pokoušíme-li se my, stát přeprůmyslnělý, jak se mu říká, nutiti svět do odbírání svého zboží a bráníme-li světu, aby nám prodával své zboží, vedeme sami sebe ad absurdum a politika tato nesnese pokračování. Směna výrobků, pro které v každém národě jsou výhodné podmínky, jest věcí samozřejmou. Bylo velmi pošetilé hlásati ideu národní soběstačnosti s jakýmkoliv odůvodňováním ve formě: buďme soběstačni a přebytek vyvážejme. Jakpak je to možné? Jsme-li soběstačni, nemůžeme vyvážeti přebytky, a budeme-li je vyvážeti, musíme kupovati a nebudeme tudíž soběstačni. Takováhle politika "soběstačnosti" je v rozporu sama se sebou. Myslím, že by se měli obránci této politiky, kteří vnutili vládnoucí většinu do této předlohy, zamysliti nad tím, k čemu majoritu nutí. Nepotřebuji dělati žádné tajemství s faktem, že strana soc. demokratická se neztotožňuje s touto politikou, že ji odmítá. (Posl. dr Zadina: Slyšte!) Naše strana ji odmítá, slyšte to, pane kolego, a vaši přátelé. (Posl. dr Zadina: Pamatujte si to dobře, my vám to povíme u jiných osnov!) Ano, pamatujte si to dobře, my to říkáme sami, kde najdeme uši.

Já mám zde právo mluviti o programu své strany, o její linii, a toho práva užívám. Vy hajte svou politiku. Strana soc. demokratická bude pro tento návrh hlasovati, a ovšem ponese jeho politické důsledky. Já vím . . (Hlasy: To je parlamentní morálka.) Ano. Naše strana bude hlasovati pro tento návrh jenom proto, že jím trpce vykupuje úspěchy na jiném poli, úspěchy, které jsme dlužni svým voličům, těm, jejichž zájmy zde hájíme. Strana soc. demokratická bude hlasovati pro tento návrh se zaťatými zuby. Kdyby nemusila, nehlasovala by proň. (Hlasy: Nepochybujeme, pane kolego.) Ano. Tedy, prosím, vaše vítězství je odtud až potud. Já neváhám říci . . . (Hlasy: To je na revanche!) Ano, to je tak zvané valení klády, log rolling. Neváhám říci, že se dožijeme potvrzení linie, kterou hájím, doufám, že se brzy dožijeme opravy tohoto zákona. Doufám, že se dožijeme, že pan kol. Zadina a jeho přátelé budou hlasovati pro změnu tohoto nemožného a neudržitelného zákona. Stane-li se to zákonem, poznáte, že vám tento zákon nepomůže. (Hlasy: Nepomůže!) Nepomůže vám, a vy to poznáte, jako to p. sen. Slavík řekl loni 20. září v Zemědělské radě, že vám ta vaše slavná cla z r. 1926 nepomohla; tak také to poznáte na tomto zákoně. Ano, vy to řeknete také a já odcházím s nadějím že vám to s tohoto místa jednou řeknu, že jste doznali svoji chybu. (Potlesk.)