Předseda (zvoní): Přistoupíme nyní ke společné rozpravě.

Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby řečnická lhůta stanovena byla 50 minutami. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. Geyer, Čižinská, Scharnagl, Kasper; na straně "pro" pp. posl. Teplanský, Richter, dr Mareš, Leibl, Knotek, Böhm, Tykal, Koudelka.

Uděluji slovo prvému řečníku, zapsanému na straně "proti", jímž je p. posl. Geyer.

Posl. Geyer (německy): Pánové! Oba návrhy, tisk 305 o celních přirážkách a tisk 329 o změně dosavadních ustanovení o dovozních listech, nacházejí tutéž povážlivou hospodářskou situaci, jako jejich předchůdci v r. 1926. Celní zákony z r. 1926, které po prvé přinesly pevné celní sazby, měly, jak ukazuje dnešní změna, jen pomíjející účinek; proto i dnešní pokus - to dlužno výslovně konstatovati celními přirážkami zlepšiti situaci jedné části hospodářství bude zase marný. Vnější obraz projednávání této otázky se změnil, neboť fronta přátel cel zatím vzrostla a fronta vědomých nepřátel cel se zmenšila. Přes to však všechny důvody, které zdůrazňovaly již v letech 1925 a 1926 obě strany, musejí podržeti svou platnost, jen ona skupina, která v této krátké době provedla obrat, jest povinna vysvětliti příčinu tohoto obratu. Právě celní návrh z roku 1926 po zcela krátké době své platnosti dokázal, že jest prospěšný jen jedné zcela malé skupince, totiž spekulaci, že obě velké skupiny, totiž zemědělství výrobci a velká skupina spotřebitelů při tom utrpěly škodu stejnoměrně. Zcela zvlášť se poukazuje na dnešní politickou situaci, neboť úsilí o tento celní návrh počalo již loni a ztroskotalo jen proto, že stará koalice nebyla jednotna, nebo že se strany obávaly zatížení. Velké zúčtování, jaké se tak často a důtklivě zdůrazňovalo při rozpravách v r. 1926, bylo zatím provedeno novými volbami a nová vládní koalice nyní přikročuje k řešení zemědělské krise spolu s krisí průmyslovou. Při tom bohužel pozorujeme, že toto řešení nemá všeobecně národo-hospodářského rázu a že se jako tehdy pokus o to provádí jen jednostranně. R. 1930 jest pro veškeré hospodářství horší situace než v r. 1926. To se nejzřetelněji ukazuje na počtu nezaměstnaných, jenž v r. 1926 činil 66.000, ale dnes máme již přes 84.000 podporovaných podle gentského systému, a k tomu přistupuje ještě nepřehledný počet těch, kdož nedostávají žádné podpory, a osoby, zaměstnané pouze částečně, čímž ztrácejí větší část svého důchodu z práce. Znovu se ukazuje, že podle složení koalice má se při tom nejdříve vyřešiti agrární krise. Jak vysvítá z důvodové zprávy, účelem návrhů jest stabilisovati dnešní ceny obilí a mimo to některých jiných zemědělských výrobků. Při tom se oddáváte klamu. Vycházíte-li z pětiletého průměru, jenž jest vypočten na 215.54 Kč, a odečtete-li 11%, to jest 23.70 Kč, dojdete ke stabilisační směrné ceně 191.84 Kč; nyní platnou cenu tržní má postihnouti kromě dále platného celního ustanovení přirážka až do 25 Kč, není-li této směrné ceny ještě dosaženo. Stejně jest tomu u žita, ovsa, ječmene a jiných výrobků. Nuže tvrdím: Okruh osob, jimž tato úprava prospěje, jest jednostranný a nepatrný. Jednostranný proto, poněvadž již zcela absolutně vzato počet obyvatelstva přímo a nepřímo zaměstnaného v zemědělství jest proti ostatnímu obyvatelstvu mnohem menší. Počítáme-li podle statistiky 39.56% nebo jen 38% nebo ještě méně zemědělského obyvatelstva, nemá to žádného významu, poněvadž ostatní vrstvy obyvatelstva jsou silnější. V průmyslu a obchodu jest zaměstnáno 33.8%, v obchodě a dopravě 10.6%, ve veřejných službách 4.14%, u vojska 1.2% a v domácí a domácké práci 10.5%. Ti jsou bez výjimky postiženi. Než jděme dále, abychom odůvodnili mé tvrzení o jednostrannosti. Zkušenost učí, že při zavedení cel nelze obejíti zvýšení platných cen o celní přirážku a že se také neobchází. I zde říká statistika pravdu. Není zde místo a čas, abychom obšírně vyšetřovali, proč a z jakého důvodu. Víme ze statistiky z posledních let, která nám přinesla pokles velkoobchodních cen, že ceny v drobném obchodě nenásledovaly tohoto vývoje. Vždyť v posledním roce od ledna 1929 do února 1930 potravinový index dělnické rodiny klesl ze 745 jen na 741 bodů a úřednické rodiny ze 712 jen na 711 bodů. Rozdíl činí tedy jen 7 nebo 1 bod. Naopak světový agrární index klesl ze 136 na 116, činí tedy rozdíl 20 bodů. Vrátím se později ku příčinám toho, nyní chci jen dokázati, že to, co přátelé cel stále uvádějí, že totiž cla nemusejí způsobiti zvýšení živobytí, poněvadž prý ani pokles velkoobchodních cen se neprojevil v drobném obchodě, není správné. Naopak celní přirážky se projeví v drobném obchodě, a to ihned a většinou již ve spekulační předvídavosti, s níž velkoobchod postupuje. Mám nyní podati ještě jen důkaz, že počet zemědělského obyvatelstva, jemuž clo prospívá, ať již činí 35 nebo 38%, jest velice malý. Z 1,843.000 zemědělských usedlostí, jez uvádějí "Statistické zprávy", jest 83%, tedy naprosto převážná většina, malých majetníků až do 5 ha. Oni jsou, pokud jde o plochu půdy, o výtěžek z hektaru, ale i pokud jde o možnost chovu dobytka, tak stísněni, že toho, co takové malé hospodářství za rok vyrobí a uvede na trh, jest mnohem méně než toho, co na trhu musí přikoupiti na průmyslových a jiných výrobcích a z části i na zemědělských výrobcích. Těchto 83% jsou tedy méně výrobci než spotřebiteli, nemají tedy ze zvýšení cel žádného užitku, nýbrž nesou břemena při zvýšení. Drobní zemědělci také dosud nežádali zvýšení cel a jest zvláštní, že jest zde nesouzvuk mezi velkými a malými vlastníky půdy. Naopak již několikráte, pokud se mohou pamatovati, udělali zkušenost, že zvýšení podporuje jen spekulaci a že to jest velkoobchod a několik málo vlastníků půdy s největší výměrou, jimž toto zvýšení musí prospěti a prospívá. Připočtete-li k tomu, že se na jisté zemědělské výrobce, jako chmelaře, vinaře, sadaře a j. v tomto celním návrhu vůbec nepamatuje, že právě tyto tři skupiny jsou cly na obilí a mlýnské výrobky právě tak postiženy, jako spotřebitelé ve městě a v průmyslu, vyplývá z toho, že nelze mluviti ani o 17%, jimž cla prospívají, nýbrž sotva o 8 nebo 9%, přičemž jsem již započetl spekulanty na burse atd. Jest to tedy jen akce, která národohospodářsky vede k tomu, aby se zvýšením pozemkové renty, ke kterémuž účelu mají sloužiti cla, pozdvihly velkostatky a malé usedlosti byly rozdrceny. Jest to pokračování československé tak zvané pozemkové reformy nyní v oboru střídajícího se poklesu a umělého zdvihání cen, aby tak moc nových zemanů vedle majetníků zbytkových statků přikupováním rozpadávajících se statků a rozpadávajících se malých usedlostí byla posílena a aby jim byl zaručen důchod. Tuto tendenci nemůže nikdo přehlížeti a zamlčovati. Možná, ze zahyne ve víru politické vášně, ale světové dějiny zachovají tuto skutečnost, tutéž skutečnost, která se začala po bitvě na Bílé hoře, a co se děje nyní, jest nová bitva na Bílé hoře, která vede k omezení drobného majetku a k hromadění, ke spojování velkostatků. Vytváříte možnost nových latifundií s nedostatečným a místy hanebným hospodářstvím. Tomu učí přirozená zkušenost a hospodářské následky se vždy také dostavují. Ale nemusíme se ani utíkati k vědě, abychom se dověděli, jak soudí o clech; můžeme se ohlédnouti jen kolem sebe v životě, jakož i v samém hospodářství a u oněch stran, které dnes sedí ve vládní koalici, co v r. 1926 uznaly za pravdivé a důsledné, a o nichž bylo by lze míti za to, že i dnes jsou si ještě vědomy, že to jest správné a plně platné. Tak cituje kol. Dietl dne 11. června 1926 podle těsnopiseckého zápisu str. 1811 národního hospodáře Lujo Brentano: "Jaký jest účel cla na obilí? Má zvýšiti cenu obilí a v míře, v jaké se tohoto účelu dosahuje, stoupá peněžitá renta pozemková. Nejnižší cena půdy se však rovná peněžité rentě, kterou poskytuje, kapitalisované platnou sazbou úrokovou; v poměru ke zvýšené rentě peněžité stoupá cena půdy. Zemědělec, který pak svůj majetek prodává (a připojuji k tomu: pronajímá) - a čím více byl zadlužen, tím větší jest pokušení prodati (propachtovati) - má, upustí-li od dalšího zemědělského provozu, z obilního cla ovšem velký užitek. Zbaví se veškeré tísně a mimo to má majetkový zisk. Ale obilní clo má pomoci těm, kteří ze zemědělství neodcházejí, nýbrž těm, kteří při něm vytrvají." Clo prospívá tedy spekulaci, která se ihned chopí příležitosti a podle toho činí svá opatření; spekulace se lhůtovými obchody a s půdou samou, ať to jest prodej půdy nebo pronájem, aby pozemková renta byla vyčerpána a jako důchod bez práce spotřebována. Tedy strany, které hlasují pro tato cla, stupňují důchod bez práce a stávají se příčinou, že důchod bez práce musejí sehnati lidé ještě tvořící a srážkou celního zatížení všichni musejí k němu přispěti.

Také prof. Sering staví se proti clům. Děkuji za toto konstatování výše zmíněné řeči kol. Dietla, podle níž prof. Sering praví: "Zemědělství nelze pomoci, zhoršuje-li se spotřebitelům středoevropským životní úroveň ještě dále zvyšováním cen chlebovin a vyššími cly, neboť úkolem není pomáhati zemědělství zvýšenými cly, nýbrž snižovati jeho výrobní náklady." Také říšský ministr pro výživu hrabě Kanitz praví za krise v Německu: "Zemědělství nemá zájmu na vysokých clech, nýbrž jen na tom, aby ceny jeho výrobků byly v pravém poměru k cenám výrobních prostředků." Uvádím ještě stanovisko Phillipovichovo, jež citoval můj kol. Krebs v celní rozpravě v r. 1926: "Ochranné clo nutně způsobí zdražení a zdražení musí právě zaplatiti odběratelé chráněného zboží. Ochranná cla podle své povahy a podle svého účelu nutně zdražují, ať již nastane skutečné zvýšení cen nebo se zamezí jejich poklesu."

Z těchto vědeckých dokladů lze beze všeho poznati, že cla vyhánějí ceny do výše a proto dlužno jen vyšetřiti, kdo musí nésti následky tohoto zvyšování cen a zdražováni. Vraťme se však zpět; krátká doba trvání československého státu jest naplněna pokračováním staré celní války ve starém Rakousku a průvodní zjevy jsou zde stejné jako tam. V letech 1920/1921 dostali jsme přihlašovací a povolovací řízení, v r. 1921 průmyslová cla a mimo to cla na dobytek, dne 4. června 1925 pohyblivá cla a dne 22. června 1926 stálá cla zemědělská. A dnes, v r. 1930, dochází již znovu k úpravě. Staré celní sazby se ukázaly nepostačitelnými k udržení renty, žádají se celní přirážky v rozsahu, jak je stanoví vládní návrh, od 25 Kč nahoru až do 75 Kč, nedosáhne-li světová tržní cena v jisté době pětiletého průměru. V jaké situaci se ocitají spotřebitelé? Mám na mysli především dnešní nezaměstnané, zaměstnané jen částečně, myslím i na válečné invalidy a pensisty, myslím na živnostníky, zvláště drobné řemeslníky, kteří ve svých dílnách stejně hladovějí se svými pomocníky, myslím na státní úředníky, jimž se již po měsíce vypravuje o 13. měsíčním platu, myslím na ostatní vrstvy obyvatelstva, na zaměstnance v obchodu a průmyslu a nikoliv naposled na drobné sedláky a na drobné obchodníky, kteří se všichni stanou obětmi tohoto zvyšování cen, neboť zvýší-li se cly jejich vydání, stanou se nyní pro druhou část svého živobytí méně schopnými kupovati, takže tedy úhrnné hospodářství musí prodělati zpětný náraz.

Chci znovu uvésti několik číslic, které můžete sami posouditi a odhadnouti. Tvrdím, že zvýšení způsobené novými cly se přirazí k dnešnímu kalkulačnímu základu jak u chleba, tak i u jiných výrobků z chráněného zboží, a to průměrně u chleba, jemného pečiva atd. o 40 h na 1 kg. Měsíční spotřeba dělnické rodiny s 209 kg bude tedy měsíčně zatížena 83.60 Kč, ročně tedy 1.032 Kč. Můžete se nyní vmysliti do situace takového dělníka i do situace státního zaměstnance, jemuž se vybájené 13. měsíční služné již dnes eskomptuje celním návrhem a jemuž se již předem odnímá příští zvýšení platu ve formě 13. měsíčního služného. U soukromých zaměstnanců tomu není lépe. Při měsíční spotřebě 175 kg mlýnských výrobků vyplývá zvýšení pro tuto částečnou spotřebu 70 Kč měsíčně, čili 840 Kč ročně. A poněvadž víte, že státní zaměstnanci a zaměstnanci obchodní a průmysloví zdaleka nemají měsíčních platů 840 Kč, nýbrž že sazby nižších zaměstnanců u pošty, železnic a státních úřadů dosáhly již nižších číslic 500, 600 a 700 Kč, uvidíte i zde, že příští 13. měsíční služné nemůže nahraditi tohoto eskomptu, tohoto předběžného odnětí. Jejich situace se tím tak zhorší, že bude musiti býti provedena docela jiná úprava, která povede k novému daňovému zatížení. U úřednické rodiny činí to při spotřebě 154 kg 61.60 Kč měsíčně, čili 729 Kč ročně a není ovšem zcela lhostejné, ve které hodnostní třídě úředník jest, poněvadž schopnost unésti tuto částku při snížení jiných potřeb bude rozličná.

Dokázal jsem vám tedy, že tento celní návrh zdraží živobytí a pak jest ovšem nutné sledovati další rozsah účinků zdraženého živobytí. Nejdříve bude postižen náš průmysl. I když 13. měsíční služné přinese státnímu úředníku jisté zlepšení, přece způsobí, že stát bude vybírati nové daně, způsobí, že průmysloví dělníci budou musiti zahájiti nové mzdové boje a tyto mzdové boje za nejtěžších okolností probojovati, dále způsobí nové zdražení výroby, takže pro tyto okolnosti schopnost soutěže našeho průmyslu proti cizině bude ochromena a snížena. Po této stránce nejsme ostatně v situaci hodné závidění. Vzdyť přece náš úhrnný obrat do ciziny stále více klesá, jak zahraniční obchod do užšího sousedství, tak i do daleké ciziny. A není útěchou, to bych rád zdůraznil, že náš soused Německo právě v téže chvíli vystupuje s podobným celním návrhem, obsahujícím skoro stejné celní sazby, že náš jižní soused, Rakousko, právě v těchto dnech předkládá svému lidovému zastupitelství nový celní návrh, že v Americe senát v posledních dnech dokonal ohromné celní dílo, listinu rozeštvávající národy o 4000 článcích, že se Anglie stále více oddává myšlence vysokých ochranných cel a ve svém zástupci Baldwinovi našla toho, jenž vyhlásil válku ostatní dorozumívací práci. Toto zbrojení o závod na všech stranách bude nás jako poměrně malý stát vždy tlačiti do pozadí, v nejlepším případě se nám po krátkou dobu podaří, že tato zvýšení cel budou míti účinek uvnitř našeho státu, ale tento čas nebude dosti dlouhý, aby přechodně mohl přinésti něco positivního, přinese to ovšem jen spekulantům, nikoliv však ostatnímu pracujícímu obyvatelstvu.

A odůvodňuje-li se návrh nutností, že k ženevské celní konferenci dlužno vydati závazné prohlášení, které jest terminováno do 15. dubna, že však předem má býti zvýšení zajištěno jako hotová věc, pak pravím: Toto závodění, toto zbrojení cly jest špatným doprovodem k ostatnímu odzbrojování. Právě hospodářské zbrojení, zvyšování celních zdí znemožňuje každou jinou poctivou dohodu. Zde nelze se oddávati nějakému klamu; víme, že mezi hospodářskou válkou vedenou cly a ochotou k míru jest propast hlubokého rozporu, které nelze překlenouti. Musíme dále trvati na tom, aby domácí schopnost soutěže proti cizině vedla i k tomu, aby obchodní styky z ciziny z týchž důvodů zase se obracely k nám. Víte, že v tomto vládním návrhu se vědomě žádá, aby obchodní smlouva s Maďarskem byla vypovězena, zrušena, poněvadž celní ustanovení proti Maďarsku odporují tomuto návrhu. Bude nutno dohodnouti se s Maďarskem na horších posicích v obchodních stycích a po tomto zhoršení vůči Maďarsku nutně musí následovati rovnoběžné zhoršení s Jugoslavií a Rumunskem.

Z toho přehledu vyplývá, že přes největší politické přátelství, jež právě pojí Čechy a Slováky s jejich jihoslovanskými bratry, budou zde cla působiti jako lučavka, právě jako se ve vnitřní politice státu ukázalo, že jsou lučavkou. R. 1925 působila po prvé jako lučavka, roztříštila myšlenku národní koalice, pohyblivá cla z r. 1925 byla příčinou, že se koalice rozešla a že následoval úřednický kabinet, jemuž byla odevzdána odpovědnost za stálá cla z r. 1926. (Posl. inž. Jung [německy]: Kdysi se říkalo, že maďarská cla byla příčinou světové války!) O tom ještě promluvím. V r. 1926 zavedení cel působilo znovu jako lučavka, vedlo i v jiných národech k rozdělení. Na německé a české straně došlo k novým seskupením a volební úspěchy právě v posledních volbách do Národního shromáždění ve prospěch stran, které jsou nyní ve vládě, ale tehdy byly v oposici, byly úspěchem nepodařeného útoku celních přátel. Nyní se ukáže, že celní předloha bude znovu působiti jako lučavka i v zahraniční politice. Přátelství s východními státy stále chladne, stran toho nemohou nikoho klamati žádné přátelské sjezdy v Praze nebo Záhřebě, a dožijeme se toho, že se dostaneme tak daleko, jak to zde předpovídal kol. Dietl před 3 nebo 4 lety, že se jako ve starém Rakousku nebudeme báti srbských děl a vojáků, nýbrž že se budeme musiti obávati srbských prasat a volů. Snad přijde doba, kdy si i čeští patentovaní vlastenci uvědomí, že zde prokazují osudnou službu samostatnosti svého státu. Jak známo, jsou cla hustší než krev a meč do nich ponořený změní i zde hranice, jichž by nezměnila žádná demokracie. Celní otázka bude působiti na úpravu hranic. Lze tedy pochopiti, že je vnitřní souvislost mezi agrárními požadavky na jedné straně a agrárními požadavky na udržení a zesílení militarismu na druhé straně. Pozemková renta potřebuje vždy žoldnéřů a jest smutné, když dřívější protivníci pozemkové renty klesnou na sluhy těchto žoldnéřů. I když dnes nejsou přítomni, přece jim ještě častěji přidržíme před očima jejich obšírné výklady k celnímu návrhu z r. 1926. Cla porušují vzájemný hospodářský mír zemí. Přinášejí daleko více, přinášejí odvetná opatření. V zemědělském výboru se bezmyšlenkovitě vyprávělo, že dřívější nepřátelské chování Československa k Rakousku donutilo Rakousko k samostatnosti v určitých odvětvích výroby. Poukazovalo se, že Rakousko po převratu r. 1919 vyrábělo samo jen 8% své spotřeby cukru. Nepřátelským chováním Československa v cukerní otázce bylo Rakousko donuceno podporovati vlastní výrobu a dnes vyrábí Rakousko již 67% své vlastní spotřeby a bude - nikoliv podle pětiletého plánu jako tam naproti nýbrž podle skutečného hospodářského plánu s to, aby v r. 1932 nemusilo již vůbec odebírati cukr z jiných zemí. Totéž činí i Jugoslavie. Působí tísnivě, že pro celní hlouposti, zvláště našeho státu, jsou Jugoslávci nuceni společně s Rumunskem, Bulharskem a Maďarskem - zde se připravuje zcela nová dohoda .... (Posl. inž. Jung [německy]: My přece působíme výchovně, ale na jiné!) Ano - sahati k odvetným opatřením a vybudovávati svůj mladý průmysl, což znamená nebezpečí pro příští rozvoj Československa. Připomínám sta případů založení a můžete čísti v každém čísle časopisů "Prager Tagblatt", "Bohemia" a "Prager Börsencourier", že z Varnsdorfu, z Tachova, z Náchoda a ze všech krajin, kde se průmyslu zle vedlo, vlastníci tyto průmyslové závody zavírají, odcházejí do Maďarska (do Rábu, Komárna a Budapešti) a do východních států, tvoří tam nový průmysl, berou s sebou malý kmen výtečných jakostních dělníků, zřízený tam průmysl dávají chrániti průmyslovými cly a daleko nad to nad míru skutečné ochrany ke zvýšení průmyslové renty v těchto státech vysokými ochrannými cly nyní se své strany stále ztěžují soutěž průmyslového západu. Tak docházíme k umělému zprůmyslovění dosud agrárního východu a přirozeně se úsilím o soběstačnost maří pracovní rozdělení Evropy, neboť každým takovým soběstačným opatřením se přirozený hospodářský vývoj snižuje na hudlaření. Ale následků tohoto hudlaření nelze udržeti a ony se mění v silné srážky. Tak přicházíme k tomu, že východní Evropa po stránce průmyslové sílí, poněvadž se nedbá přirozených poměrů, a toto zesílení vede pak k tomu, že náš průmysl v soutěži neobstojí; uvnitř, poněvadž částečně musí přesunovati zdražování, navenek, poněvadž ochrannými cly a odvetnými opatřeními se znemožňuje pronikání a odliv jeho výrobků. Ale ještě třetí věc přichází v úvahu a na ni musím zvlášť ukázati, a to jest změna, kterou působením těchto celních návrhů během času prodělávají obchodní cesty. Za převratu byl československý obchod s dunajskými zeměmi poměrně silný a významný. Dnes jest úplně zatlačen a jen se brání. Naproti tomu vidíme, že Anglie a Italie, jichž za převratu nebylo na Dunaji lze nalézti, pronikají kupředu a že nenáviděné Německo obchodně-politicky má v balkánských státech větší význam než sbratřené Československo. To jest osudná skutečnost a zde se obracejí obchodní styky nejen do Italie a Anglie, zde se obracejí do východní Indie a Japonska. Japonsko má dnes v krajinách černomořských jako vývozní stát, jako výpadní stát pro mnohé zboží, větší význam než všechny středoevropské státy dohromady, jednotlivými druhy zboží předstihlo již vliv italský a anglický. To jsou příznaky, které se připravovaly již za starého Rakouska a nyní se ukazují. Každým takovým novým opatřením poskytuje se všem těmto poruchám a hudlaření nová potrava a maří se možnost stupňovati existenční výši středoevropského důchodu, poněvadž následek všech těchto opatření jest jen zvětšení rentového důchodu a tím zmenšení důchodu z práce.

Jsem ovšem nucen zabývati se i naším positivním směrem a tu musím již poukázati na to, že si sněmovna i tuto práci dosud velmi ulehčovala. Nejen že jsem v rozpočtovém výboru při projednávání rozpočtu u kapitoly zemědělství obšírně přednesl naše návrhy, nýbrž i později při návrhu zákona o výrobě chleba a o nucených dodávkách jsem zase naznačil takové cesty a mimo to v četných positivních návrzích zaujali jsme stanovisko k podpoře zemědělství. Ale správně lze do toho nahlédnouti teprve tehdy, když si uvědomíme, jak se po stránce hospodářsko-politické tvoří pozemková renta a jak na sebe vzájemně působí činitelé, z nichž plyne a kteří jsou na ní účastni. Tak musím uvésti tuto formulku a navázati na ni svoje konečné vývody.

Renta skládá se z výtěžku zemědělské výroby, zmenšeného o dovozné, mzdu, daně, hypoteční a jiné dluhy, zbytek násobí se stem a indexem, celek se pak dělí úrokovou mírou. Pozemková renta rozhodně stoupá, vzrůstá-li výnosnost půdy, k čemuž patří meliorace, hnojení, semenářství, potírání škůdců, samá positivní opatření. Tím se stupňuje výtěžek z hektaru. Nyní tvrdí naše zemědělství, že nejde o potírání krise v tomto smyslu, aby se zemědělské výrobky rozmnožily. Nikoliv, netrpíme krisí výroby, nýbrž krisí odbytu. Máme stodoly plné, právě jako průmysl má plná svá skladiště, ale co jest hlavní vadou, co jest znamením krise, to jest, že obojí se nemůže k sobě dostati, že obilí v stodole a mouka ve skladištích se kazí, stejně jako zboží v továrních skladech rezaví a stává se neupotřebitelným. Nejde o krisi výroby, nýbrž o krisi odbytu a proto všichni tito činitelé výroby nepřicházejí při projednávání krise tak dalece v úvahu, neboť při zesílení každé jednotlivé okolnosti, která by mohla ještě více stupňovati výrobu, musí ceny klesnouti ještě hlouběji. To musím konstatovati, poněvadž se v zemědělském výboru a jiných výborech právě o tomto bodu namluvilo všechno možné. Nesmí se lpěti na vnějších věcech. Podstatnou věcí pro vzrůst pozemkové renty jest vzestup hustoty obyvatelstva a zde vývoj posledních let ukazuje, že počet obyvatelstva v procentech klesá a že rozmnožování v poslední době opadává. To není nic než průvodní zjev ztížených životních podmínek a ohromných břemen, která dnes tíží domácnosti s četnými dětmi. V celém rozboru jest důležitý a podstatný vliv, jejž přináší změna indexu, která také jest schopna rentu snížiti nebo zvýšiti. Na zvýšení indexu nemá vliv jen číslice výroby tím, že klesá, nýbrž v mnohem větší míře peněžní stránka. Posledním bodem budu se ještě později zabývati. Důchodci pozemkové renty mají vliv a chtějí, aby mzdy klesly. Ale mezi mzdy jest také započítáno odškodnění za práci, kterou rolník osobně vykonal. Na zvyšování působí zlevnění nákladních sazeb a také zde všechny návrhy byly neúčinné. Na zvyšování působí snižování daní a také zde přes četné návrhy nejen takové snížení nenastalo, nýbrž, což chci zdůrazniti, přes četné oposiční návrhy nezačlo se jinak užívati státních příjmů a peněz při současném snížení neproduktivních výdajů. Jedním z nejdůležitějších součinitelů při určení renty jest úroková míra. A zde, pánové, jsme v oboru, jenž má význam pro celé hospodářství. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.) Naše státní banka jako nejvyšší ochránce naší měny dosud nenásledovala příkladu západních států a nesnížila úrokové míry. Platíme stále ještě 5%, kdežto ve státech západních a zámořských se obyčejně platí 3% a méně. Toto rozpětí 2% zatěžuje, pokud jde o naše německé zemědělství, samo částkou více než 500 milionů Kč. Jeho snížení přineslo by tedy zemědělství ihned účinnou positivní pomoc a znamenalo by úlevu pro všechny v opaku k požadavku, aby se zavedla ještě vyšší cla, o jejichž působení, zvyšujícím ceny, jsem již promluvil a stran nichž máme již jistotu, že mají spekulační ráz a že prospívají jen malé vrstvě na krátkou dobu, na dobu trvání cenových výkyvů. Zvýšení cel jest tedy přímo stupňováním renty a projevuje svůj účinek ve chvíli pronajetí nebo prodeje v zájmu živlů, které ze zemědělství ustupují a přesunují břemena na ty, kdož zůstávají. Pokud jde o zemědělské ceny, jest jisto, že klesly, ale klesly ceny nejen zemědělských, nýbrž i všech průmyslových výrobků. Zde právě vystupuje do popředí rozhodující okolnost, kterou se v Československu do dneška nikdo nezabýval a pravděpodobně ani v budoucnosti dlouho zabývati nebude, totiž vzájemný poměr měny k výrobě. I když si velice vážím theorie množství, že cena rovná se zboží dělenému poptávkou, posuzuji-li ji poctivě, jest daleka dokonalosti. Již dříve jsem se dotkl podstaty podílu na diskontní sazbě a opakuji ještě jednou, že úhrnná indexní číslice zemědělství ve světovém hospodářství činila v lednu loňského roku 136 a v únoru letošního roku 116, že tedy zemědělský index poklesl o 20 bodů. Vedle toho poukazuji na identické zjištění, které právě v předposledním týdnu uveřejnil v jistém curyšském časopise známý národohospodář Cassel, jejž snad všichni znáte z jeho brožur a článků. Vyšetřuje tam příčiny hospodářské krise, jakož i krise zemědělské a podle statistického vyšetřování dochází k úsudku - jako zároveň s ním již dříve i jiní významní národní hospodáři, jako na př. Irving Fisher, Gesell, Keynes a j. - že zlatá úhrada světa se stala příliš těsnou, že v poměru k výrobě zboží v letech 1928 a 1929 zlatá úhrada byla již přepjata. Proto měnové banky rozličných států jsou nuceny rdousiti výrobu, aby nevyrostla mimo zlatou úhradu. Toto rdoušení výroby, které končí restrikcí, začalo se všude a zde ještě nikdy nebylo zdůrazněno. Považuji za svou povinnost ukázati, že velkou příčinou zostření krise v naší zemi bylo to, že čsl. Národní banka v minulém čtvrtletí vzala z oběhu neméně než 300 milionů Kč v bankovkách a předpokládáme-li, že peníze obíhají rychlostí průměrně jednou za týden, jest to zmenšení poptávky nebo nabídky ročně o 15 miliard, které na trhu scházejí.

V oboru výroby nelze stále prováděti změn nebo zlepšení, když se na druhé straně peněžní politikou zase všechna opatření výroby maří a obracejí v opak. Proto docházíme ke konečnému úsudku, že všechna opatření, na nichž se dnes usnášíte, cla a jiná, tak dlouho a potud zůstávají zcela bez účinku pro lidi skutečně tvořící, pokud nebude zahájena doplňovací rovnoběžná akce v oboru měny. Těchto 15 miliard čili těchto 300 milionů týdně schází nám všude, schází našim dělníkům v továrnách i sedláku, když jde do města nakupovati. Toto omezení výměnných možností jest nejnebezpečnějším bodem krise, jenž přirozeně vede ke stupňování příjmu bez práce, což na účet práce tvůrčích lidí působí hustotu peněz čili deflaci. To jest dnešní velká příčina hospodářské krise. S tím přicházím k důkazu, že tomu tak jest, a chci vám připomenouti index z doby světové hospodářské krise a začínám r. 1873, rok po ukončení německofrancouzské války. Tehdejší hospodářskou číslici k německé říšské zlaté marce beru jako 100. Pak index v r. 1886 klesl až na 58 jako znamení ohromného rozkladu. Po letech zakládání následovala tak zvaná léta úpadků, potom, jelikož bylo nalezeno zlato a hlavně v severní Americe (na Aljašce), stoupla zlatá úhrada a tím i motoricky pro zvýšení výroby bylo zde zase vhodné množství výměnného prostředku, zlata. Index stoupal až na 91 a potom zase klesal. V nejbližších 4 letech klesl na 58. Jelikož se dobývalo více zlata, stoupl v r. 1900 na 73 a hned v r. 1903 poklesl na 66, pak do r. 1912 stoupal až na 90, a že tento hospodářský vývoj nemohl tak dále pokračovati, ukazuje rok 1913, kdy číslice poklesla již zase na 78. Přišla válka a v závratném víru změnila všechny poměry; všechny měnové zákony pozbyly platnosti a teprve v r. 1924 dochází znovu ke stabilisaci měn. Počítáme-li novou stabilisaci zlaté marky II na 100, vidíme nový úpadek měn na těchto číslicích: V r. 1926 činil index 135, v r. 1928 147, v r. 1929 klesl na 139, v posledních 3 měsících se oddrobil dále až na 137. Že "Král dolar" není výjimkou v těchto výkyvech, nýbrž přímo příznakem, jak s pomocí měny hospodářství vzestupuje a klesá, ukazují indexní čísla od r. 1913, která beru jako 100.