Předseda (zvoní): Dále je k slovu přihlášen pan posl. dr Rosche. Udělují mu slovo.

Posl. dr Rosche (německy): Dámy a pánové! Předložený závěrečný účet klade zásadní otázku: Co jest pro sněmovnu důležitější, projednávání státního závěrečného účtu nebo rozpočtu. Není pochyby, že - politicky posuzováno - pronikavějšímu zájmu se těší rozpočet, že rozpočet bude vždy státi v popředí. Ale jest otázka, zda pro posuzování skutečného státního hospodářství nebude musiti závěrečný účet míti mnohem větší význam, rovněž tak jako pro celou politiku, pro veškeré obyvatelstvo a pro stát. K tomuto poznání se probojujeme, konstatujeme-li, že jest pýchou ministerstva financí již 3, 4 léta nebo ještě déle, že může poukazovati jednak na stabilitu rozpočtu a jednak na jeho rovnováhu. Porovnáme-li však s tím státní závěrečné účty, můžeme rovněž tak konstatovati stabilitu závěrečných účtů, neboť konstatujeme, že rozdíl, o nějž závěrečný účet překročuje rozpočet, činí průměrně každoročně 1 1/2 až 2 miliardy. Jestliže tedy konstatujeme stabilitu rozpočtů a závěrečných účtů, vzniká otázka, může-li parlament i nadále takto projednávati závěrečný účet. Neboť efektivně po 3 až 4 léta, konstatováno nejméně od r. 1925, výdaje a příjmy rozpočtu a výdaje a příjmy závěrečného účtu jsou téměř v rovnováze, jen s uvedeným rozdílem. A tu se domníváme, že přece snad můžeme tvrditi, že rozpočet ve skutečnosti neodpovídá skutečným poměrům, poněvadž nás skutečnost poučila, že podle závěrečného účtu příjmy převyšují výdaje o 1 až 2 miliardy. Nuže, táži se vás, velectěné dámy a pánové, můžeme-li jako parlament převzíti za to před obyvatelstvem odpovědnost, není-li naší povinností, abychom závěrečný účet a rozpočet navzájem více přiblížili? Neboť právě tak jako nejdokonalejším zákonem jest zákon, který nepotřebuje prováděcího nařízení, tak také nejcennějším rozpočtem bude rozpočet, který vykazuje nejmenší rozdíl v poměru ke státnímu závěrečnému účtu. Nikdo nebude tak pošetilý, aby tvrdil, že mezi rozpočtem a státním závěrečným účtem nesmí býti rozdíl. To jest samozřejmé, nemohou se vzájemně nikdy shodovati. Ale jde o to, jak velký tento rozdíl může a smí býti. Jestliže dnes se vší vážností porovnáte projednávání rozpočtu a závěrečného účtu, musíte připustiti jednu věc, že jak rozpočet, tak také závěrečný účet do dnešního dne znamenají vítězství byrokratismu nad demokracií. Přes to rozpočet se projednává 2 až 3 měsíce, kdežto státní závěrečný účet, jde-li to dobře, jest v rozpočtovém výboru vyřízen průměrně ve dvou hodinách. Že projednávání posledního závěrečného účtu trvalo tak dlouho, dlužno přičísti jen té okolnosti, že v rozpravě bylo jednáno ještě také o jiném předmětu. Ve skutečnosti zabývá se však i sněmovna státním závěrečným účtem s nejmenším politickým zájmem a jest s ním hotova poměrně za krátkou dobu. Přes to však čísla státního závěrečného účtu překročují rozpočet o více než 1 až 2 miliardy.

Táží se vás, pánové, může-li zůstati při tomto stavu převahy byrokratismu nad demokracií. Táži se vás, lze-li vůbec sloučiti tento poměr s důstojností, s vážností a povinnostmi parlamentu. Pochopte přece, že až dosud bylo zvykem, že přes několikaměsíční projednávání parlament ani ve výboru ani v plénu nebyl s to, aby změnil na rozpočtu byť i jen jedinou korunu, a byrokratismus dokáže, že se rozpočet podle závěrečného účtu překročí o jednu až dvě miliardy. To jest pro parlament něco tak ponižujícího, že po této stránce musí rozhodně nastati změna. Pochopme konečně, že rozpočet a závěrečný účet jsou skutečně hospodářsky největší a nejdůležitější problém roku. Již z tohoto důvodu musil by býti státní závěrečný účet projednáván docela jinak, ale nejkrásnější jest při tom poznání, že dnes mohli bychom sice dělati potíže při rozpočtu, že by se schválil nebo neschválil. Ale táži se vás, vašeho svědomí jako poslanců: Jak jest tomu se závěrečným účtem? Máte do toho co mluviti? Nezůstane stejné, zda schválíte závěrečný účet či nikoliv? Co se stane, nebude-li schválen? Právě totéž. To jest tak veliká mezera v zákoně, že již z tohoto důvodu musíte provésti změnu. Jestliže se závěrečný účet předkládá sněmovně a kriticky posuzuje, musíme jej chápati s dvojího hlediska. Neschválení závěrečného účtu mohlo by znamenati projev nedůvěry nebo konstatování chyb kontrolního úřadu. To by byla první možnost, kdyby závěrečný účet nebyl schválen. V tomto případě mohla by jej sněmovna pro tyto formální vady vrátiti účetnímu úřadu, aby jej předložil znovu. Co však děláte s oněmi případy, kde překročení skutečně jsou, překročení, která nejsou kryta ani zákonem ani rozpočtem, vůbec ničím? Co vám chybí, pánové? V ústavě ustanovili jste ministerskou odpovědnost. Ve skutečnosti bude snad Československo jediný stát, který dodnes ještě nemá zákona o ministerské odpovědnosti a prováděcího nařízení k němu. Pochopte přece konečně jednou, jakým dojmem musí působiti takový stav doma i v cizině, že dnes ministři, kteří se dopustí něčeho snad bona fide, snad per nefas, co není dovoleno zákonem, co se nezakládá na rozpočtu, nemohou býti pohnáni k odpovědnosti, poněvadž dnes, kdyby se takový případ přihodil a kdyby bylo lze podati žalobu, nelze ji provésti, poněvadž nemáte pro to žádného zákona a žádného prováděcího nařízení. To jest něco, co nemůže býti takto dále ponecháno. Moje vývody mají vlastně platiti pro budoucnost, poněvadž jde o to, aby byla zjednána náprava v poměrech, jaké máme nyní; jestliže tento stav posoudíme kriticky, musíme dojíti k tomu, že zákon o zřízení a oboru působnosti Nejvyššího účetního kontrolního úřadu jest snad zastaralý a vyžaduje tedy také náležité modernisace a rozšíření. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Kdyby se takto chápala kontrola státního hospodářství, musil by býti předseda účetního kontrolního úřadu vlastně nejobávanější osobností v celém státě, musil by býti generálním prokurátorem státního hospodářství. Otažte se přece jednou předsedy, jak jest chráněn zákonem, jestliže se mu správní úřady protiví? Dnes, abych tak řekl, jest vlastně odkázán na silnou ruku předsedy vlády, neboť jeho úřad jest sice na roveň postaven jiným ministerstvům, ale předseda tohoto úřadu má v ministerské radě pouze poradní hlas. Připouštím, že účetní kontrolní úřad jest - řekněme - při nejmenším nepohodlný úřad, ale na druhé straně musí zde býti, aby zabránil nepřístojnostem, ale aby také navrhoval zlepšení, aby je prováděl a aby různé věci vytýkal. Proto říkám, že dnes každý politik, který posuzuje věc kriticky, musí zdůrazňovati, že kontrolní úřad v čele se svým předsedou koná závěrečným účtem bezvadnou, záslužnou práci. O tom není sporu a předsedovi a celému úřednictvu musíme vysloviti dík. Nedovedu si však představiti, jak s tak nepatrným osobním stavem - stačí, podíváte-li se na rozpočet, který nevykazuje více než 4 miliony Kč osobních výdajů - lze prováděti účinnou kontrolu státního hospodářství. Dnešní stav jest takový, že účetní úřad není nic jiného než účtárna, že předseda účetního kontrolního úřadu není nic jiného než nejvyšší účetní státu, ale že v zásadě nemá oné autority a pravomoci, aby zakročil, něco změnil a vytkl. V tomto smyslu musil by býti dnes předseda účetního kontrolního úřadu daleko jinak vybaven personálem s docela jinou exekutivou, aby měl u úřadů náležitou autoritu a přiměřený respekt, a aby si je také mohl zjednati.

Nemohu si odepříti, abych zde neučinil další porovnání rozpočtu se závěrečným účtem. Projednávání rozpočtu ve výboru jest příležitostí, kdy si každý poslanec může jednou promluviti s ministry a úředníky. A každý úředník si říká: "Jen kdybychom už ten rozpočet měli za sebou. Kdo ví, co se tu může státi!" Podívejte se na věc při závěrečném účtu. Když se projednává ve výboru, je tam předseda a 3 až 4 úředníci, z jiných odborů neuvidíte žádného ministra, neukáže se žádný odborový přednosta, žádný úředník a žádný politik se nemůže tázati: "Ale děti, řekněte mi přece, jak to, že jste tu položku překročily? To jste byly tak pilné a tak šetřily?" Vždyť člověk nemůže ty úředníky ani pochváliti a ovšem nemůže jim také nic vytknouti a otázati se, jak to, proč, podle kterého zákona, kde je to v rozpočtu? Já se táži: když se dnes projednává státní závěrečný účet, musí býti přítomen předseda účetního úřadu? Vždyť pan předseda účetního úřadu a úředníci musí si vlastně vypíti, co měli slyšeti ostatní. On prostě konstatoval skutečnosti, ale musí slyšeti všechno to, co měly slyšeti jednotlivé odbory. Ty sedí doma a smějí se na celé kolo, že jim nelze dáti ani jediné otázky. Musíte přece připustiti, že jest to rovněž neudržitelný stav a proto myslím: My racionalisujeme, my ekonomisujeme, proto navrhuji, aby se příště rozpočet projednával zároveň se závěrečným účtem předchozího roku. Tu možno říci, zde je rozpočet pro r. 1931 a zde, co bylo vykonáno v roce 1929, tak budeme si moci zároveň dovoliti otázky; proto se domnívám, že se musí nezbytně dojíti k současnému projednávání rozpočtu a závěrečného účtu. To jest také jediná cesta, poněvadž přijdou jednotliví odborní ministři, jednotliví úředníci a oni také vědí, že máme právo žádati, aby vydali účty.

U závěrečného účtu chybí mi při konstatování vlastní účetnický výkaz, zvláště kritika účetního úřadu. Dobře, může se mi namítnouti, že ke kritice je zde parlament. Ale účetní kontrolní úřad vidí po celý rok, co se ve skutečnosti děje, podle mého mínění jest účetní kontrolní úřad také oprávněn k této kritice podle zák. 175/1919. Ta kritika je nutná. Proč? Opět sahám k přirovnání. Při rozpočtu slyšíme dlouhé, krásné, dobře promyšlené výklady ministra financí. Při závěrečném úctu se výklad nepodává. I myslím, že se příště musíme zabývati otázkou, zda ministr financí nebyl by snad ochoten, učiniti nám také výklad o závěrečném účtu. Posuzujete-li však nyní skutečný stav, jak jest konstatován každého roku, překročení atd., vtírá se otázka, zda finanční zákony, jak byly vydávány v uplynulých letech, zvláště od r. 1927, jsou tak soustředěná zákonná ustanovení, ze za všech okolností nesmí býti příště činěna vydání nemající podkladu v rozpočtu a oprávnění v zákoně. Dříve tomu tak nebylo. Dříve přes finanční zákony docházelo k překročením. Tu se musíme nyní zabývati otázkou, zda pojem finančních zákonů nemá býti ještě poněkud rozšířen, aby jednotlivé odbory byly skutečně přinuceny dodržovati zákonná ustanovení. Domnívám se však, že ještě větší význam pro to má finanční řád. Potřebujeme finančního řádu pro hospodářství státu, jak pro rozpočet státu, tak zemí, okresů a obcí. Finančního řádu potřebujeme však také, abychom upravili souvislost státního závěrečného účtu pro stát a závěrečných účtů pro země, okresy a obce a abychom je uvedli ve vzájemné spojení a souvislost. Tu bylo by velkým úkolem pro pana ministra financí, aby co nejdříve vydal finanční řád a aby závěrečnému účtu pro parlament vymezil také jeho politické postavení, neboť ve skutečnosti jest to nejdůležitější zákon nebo lépe řečeno nejdůležitější zpráva za celý rok.

Prohlédneme-li si zákon č. 175 z r. 1919, vidíme, že se má kontrolovati státní hospodářství, státní jmění a státní dluh. S tohoto místa prosil bych pana předsedu Nejvyššího účetního kontrolního úřadu, aby se snad snažil, aby se příště toto rozdělení na tři části v závěrečném účtu náležitě projevilo. Pane předsedo, mám plné pochopení pro složení a organisaci vašeho úřadu, ale na druhé straně musíme také klásti důraz na to, aby závěrečný účet byl sestaven tak, abychom o něm dostali dokonalou představu. Jestliže podle závěrečného účtu dostaneme zprávu o rozpočtu, o majetku a dluzích státu, jsme s to, abychom si učinili skutečný obraz. V této souvislosti nechci již mluviti o rozpočtu, ale v závěrečném účtu schází mi bilanční zjištění státního majetku, chcete-li jíti dále, bilanční zjištění zvláště státních podniků. A tu bych řekl, že nemáme již důvodu, abychom nezařazovali do závěrečného účtu obchodních bilancí, když již jest vyřešena otázka reparací, pro kterou až dosud z taktických a diplomatických důvodů nebylo radno tyto bilance zařazovati.

Státní majetek v tomto smyslu vsak ukládá, aby do závěrečného účtu byly také zcela zařazeny nejen státní dluhy, skutečné státní dluhy, státní dluhopisy atd., nýbrž aby jako druhá kapitola byly do něho zařazeny také účasti státu na smíšených společnostech, pak subvence státu a pak také záruky státu. Neboť také to jsou závazky státu. Jestliže dnes stát neukládá peněz u jiného ústavu sám, nýbrž činí to prostřednictvím někoho jiného a poskytuje za to záruku, vzniká státu závazek vklad nahraditi, nemůže-li druhý platiti. Tento skutečný závazek má právě takovou cenu, jako podpíše-li někdo směnku nebo převezme-li solidární ručení. Proto bych prosil, aby také v tomto směru byl závěrečný účet podle toho sestaven a pak dojdeme k tomu, že bychom mohli daleko více zvěděti, než víme dnes. Prosím, § 5 zní: "Dozoru Nejvyššího účetního kontrolního úřadu podléhají účty státních úřadův a závodů, týkající se peněz, materiálu a hodnoty jiných, jakož i účty nadací a fondů, ústavů a společností, dotovaných státními penězi nebo spravovaných státními orgány. Mimo to jest oprávněn kontrolovati taková zařízení, jež přijímají podpory od státu." Pánové, vždyť bychom musili vlastně dostati bezvadné vyúčtování četných fondů. Neboť z toho nic nemáme, dostane-li se nám vysvětlení pouze o melioračních fondech, stavebních fondech a dvou, třech jiných fondech. Poněvadž právě vidím pana ministra Vlasáka, který jest předsedou zvláštního a všeobecného sanačního fondu, velmi by mě zajímalo, kdyby tento fond byl zařazen do závěrečného účtu. K tomu jako poslanci máme právo, aby se nám podle § 5 dostalo informace, poněvadž stát poskytuje přece subvence, poskytuje příspěvky a mimo to obyvatelstvo při svých vkladech musí přece platiti příspěvky ze svých knížek. Obyvatelstvo má tedy také právo, aby se mu dostalo zprávy, jak se s tím nakládá.

Něco, co nás dále velice zajímá, jest, aby do závěrečného účtu bylo zařazeno hospodaření pozemkového úřadu. Podle zákona se zde nikdo nemůže vymlouvati, že hospodaření pozemkového úřadu nelze tam zařaditi, a s tohoto místa musím prohlásiti: Pro všechny a pro celý parlament jest neobyčejně důležité - vždyť přece nevíme, jak bychom mohli těchto peněz někdy potřebovati - aby se nám dostalo plné zprávy o skutečném hospodaření pozemkového úřadu. Máme zde pro to § 5 a nikdo se nemůže vymlouvati. Tedy sem s vyúčtováním; také státní pozemkový úřad jako státní úřad podléhá plně kontrole.

V této souvislosti promluvil bych ještě o velmi důležitém bodu, který mi vlastně dává podnět v rozpravě zaujmouti stanovisko ke zprávě váženého pana generálního zpravodaje dr Hnídka. Hrozí mi sice prstem, ale to nic nedělá, poněvadž se nebojíme. V zákoně č. 175/1919 máme totiž § 7: "Nastane-li ve správním roce nutná potřeba poukázati výdaje, o které ve státním rozpočtu není postaráno, nebo jimiž se překročí povolený úvěr atd." Zde jest třeba schválení předsedy Nejvyššího účetního kontrolního úřadu, tedy kapitola virementů. A nyní bych upozornil pana generálního zpravodaje dr Hnídka, že jest na ohromném omylu - předpokládám to jestliže ve své zprávě praví: "Překročení podle finančního zákona vyžadují schválení Národního shromáždění." Touto větou samou má pravdu. Ale rozdíl záleží v tom, že výdaje potřebují schválení parlamentu než jsou učiněny. To jest podstatný rozdíl. Nikoliv dělati výdaje a dodatečně prositi parlament o schválení, nýbrž výdaje podle finančního zákona - a tu netřeba docela žádné velmi extensivní interpretace - musí býti parlamentem schváleny, než jsou učiněny. Pane generální zpravodaji, v tom se rozcházíme! A budeme se ještě rozcházeti přes schválení závěrečného účtu. Ale vy musíte hájiti té formy, že jest třeba schválení parlamentem, také jako generální zpravodaj, poněvadž jinak byste připravil parlament o právo na rozpočet. Neboť, chceme-li míti spořádané hospodářství, musíme dojíti jen k tomu, že se to, co nelze upraviti podle zákona, tedy podle §u 7 zákona č. 175/1919, předloží sněmovně jako dodatečný rozpočet. Nezapomínejte, pánové, že jest zde přece vůči obyvatelstvu jistá nesprávnost mezi rozpočtem a závěrečným účtem, že rozdíly musí býti hrazeny zálohami atd., které nemají podkladu ani v rozpočtu ani v zákoně. Nesmíme to přehlížeti, nýbrž jako členové parlamentu musíme dojíti k tomu, že musíme naléhati na to: Co má podklad a co se může během roku přihoditi, to mají odbory zařaditi do rozpočtu a dáti si to parlamentem schváliti. Nějaký případ, že na příklad některý odbor koncem roku náhle něco potřebuje, se nevyskytuje, poněvadž tento odbor má úhradu již tím, že to předloží sněmovně a konec konců některé věci lze také přiznati naléhavost. Při překročeních vynořuje se také takováto otázka: Dejme tomu, že ministerstvo pro věci zahraniční nebo národní obrany překročí rozpočet; promiňte, kdo jim dá na to peníze? Podle mého mínění k překročení jest třeba vždy více lidí, a tu se mi vtírá otázka, kterou bych rád přednesl předsedovi Nejvyššího účetního úřadu: Jaká jest spojitost mezi jeho odborem a účetními odděleními jednotlivých ministerstev? Máme nějaký ústřední účetní úřad? Nikoliv, mezi jednotlivými účetními odděleními a kontrolním úřadem není žádné spojitosti. To jest administrativní vada, která musí býti rozhodně napravena, poněvadž zřízením ústředního účetního oddělení bude navázána spojitost s kontrolním úřadem a kontrolní úřad bude pak míti funkci účetního dvora nebo účetního soudu. To jest úkol účetního úřadu, nikoliv však, aby si dával od ministerstev podle §u 10 předkládati měsíční výkazy a roční účty a opisoval je, místo aby zkoumal, zda poměry jsou takové či nikoliv a pak nastoupil úkol žalobce, tedy toho, kdo napravuje nepořádky. Naprosto nechci mluviti o tom, že jde vesměs o trestné nepřístojnosti - někdo může porušiti zákon bona fide, v dobré víře - ale tento úkol musí býti účetnímu kontrolnímu úřadu uložen. Neboť nemá to praktické ceny, mohou-li se dnes dělati jen zkoušky namátkou, nýbrž účetnímu kontrolnímu úřadu musí tím býti v této souvislosti umožněno, aby mohl svůj úkol skutečně konati. Poněkud jsem se odchýlil, ale abych pana dra Hnídka upozornil ještě na něco, rád bych mu řekl, že čl. XI finančního zákona od r. 1924 ve spojení s čl. X docela jasně vyslovuje, jak se má nakládati s překročeními. R. 1927 byl to čl. XI, nyní jest to čl. X, kde se v posledním finančním zákoně výslovně praví: "Jde-li o opatření nutné potřeby a není-li pro ni schválených dostatečných prostředků, může býti potřebná částka uhrazena úsporami v rozpočtu téže kapitoly za podmínek §u 7 zákona ze dne 20. března 1919, č. 175 o zřízení a působnosti atd." A nyní se praví dále: "Výdaje, které nelze hraditi ani přesunem podle čl. X tohoto zákona, vyžadují souhlasu Národního shromáždění republiky Československé." Ale než byly učiněny! Neboť jinak, kdybyste se postavil na opačné stanovisko, došel byste sám ad absurdum, pak by si mohl odbor dělati co by chtěl a vy byste pak věc dodatečně schváliti musil.

V této souvislosti nemohu se zabývati jednotlivými číslicemi závěrečného účtu a odchylkami, ale z celé té materie vyňal bych kapitolu zálohy, daňové nedoplatky a nedoplatky na dávku z majetku. Obyvatelstvo má vlastně z rozdílů mezi uzávěrkou a rozpočtem nejméně, poněvadž tato překročení příjmů musí býti většinou vynaložena na hříchy minulosti. Jest to na příklad zařazení záloh do rozpočtu a jejich zpracování a zařazení do závěrečného účtu, záloh, které v zásadě jinak visí ve vzduchu: jest to kapitola učitelských platů, pravda? Učitelské platy byly až do r. 1927 hrazeny z pokladních přebytků, a to ve formě záloh a v rozpočtu nebyly nikterak zpracovány. Stát na ně poskytoval zálohy, země jest povinna je zaplatiti a země ani stát neměly je v rozpočtu. Teprve před několika lety, a to v posledním roce v oddílu IV začal na ně ministr financí ukládati reservy z daně z obratu. Také letošního roku, činíme-li rozdíl mezi položkami, které jsou stanoveny rozpočtem a byly překročeny, a oněmi položkami, které vůbec nejsou rozpočtem a ani zákonem kryty, vidíme, že zde ovšem opět musí býti hrazeno z přebytků téměř 675 milionů, na příklad překročení v ministerstvu veřejných prací na stavbu bytů z výtěžku losové půjčky 103 miliony, dále výdaje na repatriaci ruských legií podle vyúčtování finanční správy 256 milionů, zálohy košicko-bohumínské dráze 126 milionů atd., takže tato část vyžaduje vyúčtování takto vynaložených peněz na účet záloh a druhá, řekněme r. 1928, v částce 804 miliony jde na účet konsolidačního fondu. Proto opět ani zde se neshoduji s panem generálním zpravodajem. Pročte-li si člověk jeho zprávu jako nezasvěcený, shledá prostě, že rozpočet byl překročen pouze o 71 milionů. Ve skutečnosti musíme však konstatovati, že rozpočet za r. 1928 vykazuje 9.53 miliard výdajů a 11.34 miliard výdajů podle závěrečného účtu, dále 9.56 miliard příjmů podle rozpočtu a 11.3 miliard příjmů podle závěrečného účtu. To musíme konstatovati, i když tyto příjmy byly opět účetně vydány. Musím však obyvatelstvu říci, že zaplatilo ve skutečnosti asi o 2 miliardy více, nežli bylo stanoveno v rozpočtu. Zde jest právě ta díra, kterou stále hledá ministr Engliš. Dr Engliš říká: Kdybychom měli miliardu, mohli bychom břemena daní atd. snížiti. Ta miliarda je tu už dávno v rozdílu mezi uzávěrkou a rozpočtem, ale vynakládá se na jiné účely. Tam leží, jen se nevyhýbat pravdě, nýbrž pohlížet na věci tak, jak jsou ve skutečnosti! Pane předsedo Nejvyššího účetního úřadu dr Koernere, myslím, že si jednou budeme musit pohovořiti, je-li účelné stále ještě vléci zálohy státu, za které nedostane ani zlámanou grešli, či zda by nebylo lépe vyřaditi je z účtu. Pomyslíme-li na ohromně veliké zálohy, o nichž přesně víme, že nedostaneme ani haléř zpátky, nemá to účelu dále se s tím zabývati. Přece nemyslíte, že dostanete od válečného obilního ústavu nazpět přes 4 miliardy. (Předseda Nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Koerner kývá hlavou.) Tedy již zpracováno, také dobře! Nevěřím, že dostanete také ostatní zálohy. Budete musiti škrtnouti také zálohu státu zemím na učitelské platy, poněvadž země nebudou moci dáti ani haléře. To jest také boj, který se tam vede, a také řešení otázky: Kdo platí, země nebo stát?

Táž kapitola jsou daňové nedoplatky. Socialisté poukazují často na tyto daňové nedoplatky. Plným právem. Ale daňové nedoplatky činí r. 1928 5.078 milionů. Nedoplatky na dávce z majetku činí 2.7 miliard. Konkrétní otázku: Domníváte se skutečně, že budete moci tyto nedoplatky vybrati? Naprosto vyloučeno! Jsou to fiktivní čísla, s nimiž počítáte a která mohou obraz zatemniti. Neboť ve skutečnosti - na to bych rád upozornil zvláště socialistickou stranu - věci se mají tak, že daňové předpisy předpisované berní správou byly příliš vysoké, že je nikdo nemohl zaplatiti. Tyto nedoplatky vznikly z hospodářské nouze a ministr financí musí se tou věcí již jednou zabývati. Nemá to smyslu vyřizovati statisíce žádostí u ředitelstev, u berních správ a v ministerstvu, máte-li příležitost tyto nedoplatky jedním rázem škrtnouti a říci si: Nyní navážeme jednou sami z vlastní iniciativy styk s těmito lidmi, s dlužníky a zjistíme, co se dá dělat. Příklad: Vezmeme berní správu X. Ta má ve svém daňovém okrese do r. 1929 daňové nedoplatky. Tu odebéře se jeden pán z ministerstva financí, vybavený náležitými plnými mocemi, mimo to zástupce obchodní komory, zástupce obce a dlužník k berní správě, mohou k tomu býti přibráni bankovní odborníci a lidé, kteří znají situaci, a na místě samém se zjistí, co můžeš zaplatiti a co ne. Takto se však mluví sem a tam, zde se nesprávně posuzuje, tam onen člověk nemůže dále a celý stát nemá z fiktivních čísel vůbec nic. Kdyby stát věděl, ze dostane tolik a tolik, mohl by s tím pracovati.

Totéž platí o dávce z majetku. Také zde se klamete. S těmito nedoplatky nemůžete naprosto počítat a musíte si utvořiti jasný obraz, abyste nečinili nespráných závěrů na základě dohody s Národní bankou. Velmi dobře se to cítilo, když se projednávala otázka měny, když jste se zabývali rychlým uhrazením státovkového dluhu, jak berní správa automaticky zahájila rigorosní vybírání dávky z majetku a z přírůstku na majetku na rozkaz ministerstva financí.

V této souvislosti bylo by možno zdůrazniti ještě mnoho věcí. Na jednu věc jsem zapomněl a musím se o tom ještě zmíniti. V souvislosti se státními dluhy mi napadá, že Československo nemá komise pro kontrolu státního dluhu. (Předseda Nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Koerner ukazujíc na sebe.) Ano, něco takového máme, ale pardon, pane presidente! Vy podpisujete, když jsou vydávány dluhopisy. To vím dobře. Ale nemáme komisi pro kontrolu státního dluhu, jako byla ve starém Rakousku, komisi, která by se skládala z členů parlamentu a která by převzala odpovědnost za přezkoumání a celý arangement. Pokud jsem dnes dopoledne slyšel, před lety podal podobný návrh dr Kramář. Snad se upamatujete, že před dvěma, třemi léty, když se projednával státní závěrečný účet, dožadoval jsem se zřízení komise pro kontrolu státního dluhu. Návrh však zůstal dodnes ležeti, podnětu stran kontrolní komise jste prostě nepoužili. Rád bych skončil. Mám dojem, že parlamentního a také politického projednání státního závěrečného účtu lze dnes dosíci jen změnou zákona o Nejvyšším účetním kontrolním úřadě. Pro nejbližší dobu měl bych praktický návrh, aby za všech okolností závěrečný účet a rozpočet byly projednávány zároveň, a to z uvedených důvodů. Jedna věc, která jest ovšem pro nás německé poslance velice důle žitá a čehož dlužno hluboce litovati, jsou ony marné návrhy, aby německým poslancům byla konečně jednou dodávána důvodová zpráva v překladu. Nechme nyní všechno ostatní. Jestliže na jedné straně vyzýváte poslance, aby věcně spolupracovali, musíte jim na druhé straně dáti příležitost, aby to mohli činiti v plném rozsahu. Zadáte si něčím, dodáte-li nám překlad důvodové zprávy? Naprosto nikoliv! Při projednávání rozpočtu vyslovil jsem toto přání a jako příklad uvedl jsem karpatoruský rozpočet. Kolega inž. Kallina pronesl totéž přání při závěrečném účtu. Není to možné. Není to groteskní, jestliže o několik týdnů později vyjdou zákony v německém pře kladu ve Sbírce zákonů a nařízení, ale poslanci nejsou s to, aby při projednávání zákonů do stali překlad? Tato změna byla by přece ve skutečnosti nejprostším stupněm slušnosti, se kterou by se musilo vyjíti vstříc loyálně spolu pracujícím lidem, a žádám pana generálního zpravodaje pro rozpočet, aby v tomto směru zjednal nápravu, abychom skutečně mohli spolupracovati v plném rozsahu. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále p. posl. Juran.

Posl. Juran: Naše stanovisko ke státnímu závěrečnému účtu pro r. 1928 bylo zde již včera tlumočeno mým klubovním kolegou soudr. Štětkou.

Používám této příležitosti, abych s této tribuny jménem klubu komunistických poslanců a jménem revolučního proletariátu protestoval proti posledním zásahům státní policie a čsl. censury.

Poslední události ilustrují správně fašisaci státního potlačovacího aparátu a rostoucí kulturní reakci. V prvé řadě jde o zákaz promítání revolučních filmů, a to "Deset dnů, které otřásly světem" a "Generální linie".

Filmklub "Levá fronta", Společnost nového Ruska a profesoři Nejedlý a Tille svolali společně na 7. dubna t. r. do projekční síně "Favorit filmu" na veletrhu důvěrnou schůzi podle §u 2 shrom. zákona, na níž měl prof. Tille prosloviti přednášku o ruském filmu. Přednáška měla býti provázena promítnutím Eisensteinových filmů "Deset dnů, které otřásly světem" a "Generální linie". U vchodu do projekční síně vedena byla řádná presenční listina, každý z pozvaných měl jmenovitou pozvánku, všem požadavkům zákona bylo vyhověno. Přes to objevil se před zahájením přednášky na scéně komisař, který zakázal jak přednášku, tak promítání filmu s odůvodněním, že je tam moc lidí a tudíž že to nemůže býti důvěrná schůze. Na to za asistence 2 policajtů rozháněl komisař účastníky. Poněvadž se mu nezdálo, že se shromáždění dosti rychle rozchází, dal zatknouti redaktora "Tvorby" Julia Fučíka a nakladatele Prokopa.

Provokativní vystoupení policie budilo přímo hnus a odpor. Odpovědí přítomných bylo bouřlivé volání hanby. Šlo vesměs o intelektuály, redaktory různých měšťáckých listů, universitní profesory, šlo o elitu měšťáckého umění a vědy. Je samozřejmé, že tito pánové nemohli pochopiti brutální postup policie. Nemohli věřiti této kocourkovštině, nemohli věřiti tomuto kulturnímu skandálu. Šlo o nejslavnější sovětské filmy, ale byly to ovšem filmy revoluční.