U daně důchodové jsou to jenom dělníci a úředníci, jejichž příjem je zachycen berním fiskem do posledního haléře. Tu by bylo třeba, mluví-li se o morálce, zavésti spravedlivější progresi podle příjmů a majetku.

Pan ministr financí mluví při všech příležitostech o šetřeni. My jsme pro úspornou správu, ale pak musí býti zavedena ve všech odvětvích. Pak nesmí býti výjimky pro některá odvětví a nesmí býti šetřeno jenom tam, kde se má pomoci chudým potřebným lidem.

My sociální demokrati jsme tedy přesvědčeni, že novelisace zákona o obecních financích nepřinese zlepšení, nýbrž že musí přijíti reforma celé naší daňové soustavy a v té souvislosti reforma rozdílení veřejných peněz mezi stát a samosprávná tělesa a vedle toho také reorganisace celé naší správy. Krisi možno řešiti jenom tím, že se samosprávným tělesům otevrou prameny nutných příjmů a že se jim zase vrátí svoboda finančního hospodaření. Peníze, jichž je k čemu třeba, není možno však sháněti od širokých vrstev obyvatelstva, které musí nésti nejen hlavní břemena státních daní a dávek, nýbrž důsledkem zákona o obecních financích jsou zatíženy novými neobyčejně tísnivými dávkami. Krise samosprávných těles může býti tedy řešena jenom náležitým zachycením majetku. K tomu se však naprosto nehodí nynější systém přirážek, který je sám o sobě nehospodárný a kromě toho je zbaven své elasticity zákonem o obecních financích, neboť autonomní přirážky daleko nepostihují přirážkové základny daňové, jak učí jednoduché srovnání státního rozpočtu s rozpočty zemskými a jak ve svém posledním projevu veřejně přiznal ministr financí. Úplné a stejnoměrné zachycení všech pramenů výnosových daní by bez zvýšení platných daňových sazeb a nejvýše přípustných přirážek poskytlo takový výnos, že by při nejmenším vyrovnalo omezování přirážek, způsobené zákonem o obecních financích, pakli by neposkytlo příjmů ještě větších.

Požadujeme tedy změnu dosavadních výnosových daní s přirážkami v jednotnou, všeobecnou a stejnou daň vybíranou státem, z níž by se přenechávaly příslušné podíly zemím, okresům a obcím podle jejich finančních spotřeb, nikoliv jako příděly podle uvážení fondové správy, nýbrž jako zákonný nárok. Tyto jednotné daně nutno stupňovati progresivně podle schopnosti poplatníkovy, při čemž nutno ponechati přiměřené, daně prosté minimum. Příděly jednotlivým samosprávným korporacím nesmí se díti podle volného uvážení, ani podle zcela nahodilé místní daňové základny, která s nutnými náklady není v žádné organisační souvislosti, nýbrž nutno je vázati podle anglického příkladu na zákonný klíč matematicky vypočitatelný, pro nějž jsou rozhodujícími počet obyvatelstva, hospodářské, sociální a kulturní úkoly, komunikační síť a podobně.

Tyto daňové příděly nesmí však tvořiti jediný pramen příjmů samosprávných těles, nýbrž musí býti jenom doplňkem jejich vlastních příjmů. V tom směru nutno poskytnouti samosprávným korporacím větší volnost než nyní a zvláště umožniti úplné zachycení majetku a luxusních výdajů za současného šetření důchodu z práce a spotřeby širokých vrstev.

Zároveň s uvolněním dostatečných příjmových pramenů nutno vrátiti obcím svobodu jejich hospodářství, poněvadž systém poručníkování, jak je vytvořen zákony z 12. srpna 1921 a z 15. června 1927, nejen že je neslučitelný se samosprávou, nýbrž zavedl přímo zmatek do samosprávného finančního hospodářství, když není technicky možno včas přezkoušeti sta rozpočtů.

Všecka tato opatření však mohou býti účinná jenom tam, kde jsou obce, které mohou platiti. Musí však selhati u četných nepatrných obcí. Požadujeme proto, aby byla spojena v jednu obec místa prostorově souvislá, jež ve skutečnosti již jednotné území tvoří, a aby bylo obcím a okresům umožněno tvořiti svazy k společnému splnění určitých úkolů. Pro sloučení obcí však smí rozhodovati jenom důvody hospodářské, nikoliv národnostní. Jsme přesvědčeni, že každé záplatování a každý pokus sanovati samosprávná tělesa změnou zákona o obecních financích v jeho jednotlivostech jsou odsouzeny k nezdaru, poněvadž takové methody nezachycují problému v jeho základech. Trváme proto na tom, aby byl zákon o obecních financích zrušen a v základech změněna soustava samosprávných financí, a v uvedených zásadách spatřujeme správnou cestu k řešení této těžké úlohy. Přiznáváme, že nutno pro nejbližší dobu při těžké situaci samosprávných těles učiniti přímá okamžitá opatření. Žádáme proto, aby byla hned zavedena akce na vyvazení obcí z dluhů, zatím co těm obcím, které jsou hospodářsky dobře založeny, aby byly ulehčeny půjčky. Dále považujeme za nutné zvýšenou měrou dotovati vyrovnávací fond a uvolniti hranici přirážek. V těchto opatřeních však vidíme pouhá opatření přechodná, která nesmí zdržovati důkladnou reformu, jež se musí týkati celého berního systému a správy.

Budeme v každé době a všude usilovati o tyto své požadavky, až si vybojujeme skutečně volnou samosprávu. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Slovo má pan posl. Seidl.

Posl. Seidl: Slavná sněmovno! Řadou mých předřečníků, zejména z tábora zemědělského, byla akcentována krise zemědělská. Zejména pan dr Zadina prohlásil zcela nekompromisně a kategoricky, že krise zemědělská musí býti řešena touto vládou bezpodmínečně a v době pokud možno nejkratší. Já jako zástupce státních zaměstnanců vyzdvihuji proti tomu, že vedle krise zemědělské existuje také krise státně-zaměstnanecká, krise veřejnozaměstnanecká, krise učitelstva a že tato krise, vážení pánové, má prioritu před krisí zemědělskou, a to proto, poněvadž krise státně-zaměstnanecká není krisí dneška, není krisí včerejška, nýbrž je krisí daleko staršího data. Zrodila se z neblahých prosincových zákonů z r. 1922, zákonem č. 394, zákonem učitelským. Postupovala pak tato krise dále neblahým zákonem prosincovým z r. 1923, táhla se zákonem č. 286 z r. 1925 a zakotvila r. 1925 v naději tisíců a tisíců státních zaměstnanců, že nově chystaným platovým zákonem se poměry státních a veřejných zaměstnanců zreparují. Nestalo se tak. Ani platový zákon čís. 103, tím méně prozatímní systemisace nenapravila všechny ty křivdy, které spáchaly předcházející zákony právě mnou vzpomenuté, 394, 286 atd., poněvadž zákon platový a jeho nedostatečná systemisace, zejména však naprosto nedostatečné schema platové 6300 Kč pro zaměstnance, kancelářského oficianta, pro zřízence a podúředníka, ba dokonce ještě nižší platové schema nežli toto, ještě daleko hlouběji pod existenční minimum u kancelářského pomocníka 5800 a na drahách a poštách pouze 5000 Kč přesvědčilo širokou veřejnost státně-zaměstnaneckou, že naděje vkládané do platového zákona a do prozatímní systemisace úplně a na celé čáře zklamaly. Jest proto na mně, vážení pánové, abych prohlásil, že krise státně-zaměstnanecká nemá býti nadále pouhým předmětem theoretických úvah a akademických rozhovorů, nýbrž že tato krise, právě tak jako krise zemědělská, musí býti s největším urychlením řešena. "Odbor veřejných zaměstnanců" při Odborovém sdružení československém předkládá své požadavky, jak tuto nepopiratelnou krisi vyřešiti. Státním veřejným zaměstnancům i učitelům jde o to, aby vyplácením třináctého služného, dále uskutečněním vydatné normalisace a systemisace, zrovnoprávněním pensistů, dále vyplácením drahotních přídavků, konečně správným prováděním platového zákona č. 103 a reparováním všech vládních nařízení k tomuto platovému zákonu vydaných byla situace státních a veřejných zaměstnanců na tolik napravena, aby nemusilo se mluviti již o krisi státně-zaměstnanecké, která by se mohla proměniti v krátké době v krisi celé státní administrativy.

Vážení pánové, po tomto úvodu chci přejíti k detailnímu výpočtu stesků zaměstnanců finanční správy a je mi s povděkem, že je přítomen šéf tohoto resortu, pan ministr dr Engliš, aby mohl je slyšeti.

V prvé řadě přednesu odůvodněné výtky vůči naprosto nedostatečné systemisaci úřednických míst kancelářských u finanční správy. U kancelářských úředníků finanční správy, z nichž mnozí vykonávají výše kvalifikované práce vyšší než pouhé práce kancelářské, je natolik nedostatečná systemisace, že bylo až dosud jmenováno poměrně málo kancelářských oficiantů, kteří vykazují více jak pouhých 7 roků, potřebných ke jmenování kancelářským úředníkem podle §u 7, bodu 7. plat. zákona. Máme řadu kancelářských oficiantů, kteří mají 10, 15 ba 20 let služby a nejsou dosud jmenováni. Tak stojíme před faktem, že u zemských finančních ředitelství ať v Praze či v Brně či u generálního ředitelství v Bratislavě či u hlavního finančního ředitelství v Užhorodě je pouze mizivá část kancelářských oficiantů jmenována kancelářskými úředníky. Ježto pak kancelářští úředníci, oficianti i pomocníci vykonávají u finančních úřadů namnoze práce výše kvalifikované než pouhou práci kancelářskou, právem se domáhají již po řadu let splnění svého starého požadavku, aby byla pro tyto zaměstnance vyšší kvalifikované práce vykonávající, zejména práce ukládací - zřízena III. služební třída. Tento požadavek - analogicky uplatňovaný též pro ostatní resorty - zejména v politickém resortu - byl až dosud splněn pouze v resortu ministerstva spravedlnosti tak, že tyto veskrze odůvodněné snahy a přání zůstaly ostatními resorty do dnešního dne nepovšimnuty. Upozorňuji dále pana ministra financí, že zejména u finační stráže existují neblahé poměry. Finanční stráž, která u mne intervenovala, stěžuje si právem, že již od r. 1920 je slibováno vydání služebního řádu pro finanční stráž, že však není vydán přesto, že několikráte bylo jeho vydání slíbeno. Tak ve vládním nařízení čís. 40/1920 bylo ministerstvu financí uloženo, aby služební řád pro finanční stráž vydalo. Přesto však toto ustanovení, obsažené ve vládním nařízení, zůstalo nepovšimnuto! Vládním nařízením číslo 201/1923 bylo opět uloženo, aby služební řád pro finanční stráž byl konečně vydán. Přesto musel však i platový zákon čís. 103/1926 ve svém §u 210. poznovu připomenouti povinnost, aby konečně byl služební řád pro finanční stráž vydán. Avšak i toto zákonné ustanovení zůstalo nepovšimnuto a tak dočítáme se ve vládním nařízení čís. 114/1927 a ve vládním nařízení čís. 168 z téhož roku, že se opětně a poznovu ministerstvu financí ukládá vydati služební řád pro finanční stráž, což se však ani přes slib pana ministra financí, daný as před dvěma roky deputaci finanční stráže, dosud nestalo! Prosím proto s tohoto místa pana ministra financí, aby nařídil vydání služebního řádu pro finanční stráž, která za tak těžkých poměrů, obzvláště na Slovensku a Podkarpatské Rusi s největší obětavostí svoji těžkou službu vykonává, a současně žádám, aby tento služební řád odpovídal nejen potřebě státu, nýbrž i potřebě finanční stráže, aby byl sdělán v duchu demokracie a nutné pokrokovosti.

Jest mou povinností, abych se dále zmínil o řadě nedostatků systemisace, prováděné v jiných úřadech. Podávám klasický doklad o tom, jak naprosto nedostatečnou je systemisace u kategorie zřízenců a podúředníků. Dávám za příklad naprosto nedostatečné systemisace Státní úřad statistický. V tomto úřadě je celkem 21 zřízenců, z nichž je systemisováno pouze jedno místo v 1. platové stupnici, ve 2. platové stupnici pouze 2 místa, ve 3. platové stupnici 12 míst, kdežto 6 míst zřízenců je obsazeno pomocnými zřízenci, z nichž jeden jest ještě nad systemisovaný stav. Z takovéto nedostatečné systemisace vyvěrá pak ta hluboká nespokojenost státních zaměstnanců specielně nižších kategorií, poněvadž mnou zde uváděný příklad má mnoho a mnoho obdobností i v ostatních státních úřadech, i v ministerstvech.

Slavná sněmovno! Vzpomenu dále příkladu Zemského úřadu v Praze. Zemský úřad, který má několik set kancelářských pomocníků a kancelářských oficiantů, má takovou - lidově řečeno - "mizernou" - systemisaci, že kancelářský oficiant nemůže v tomto úřadě po 7leté službě, ba ani ne po 10-, 15- a 20leté službě státi se pragmatikálním úředníkem přes to, že vykazuje velmi dobrou i výbornou kvalifikaci. Nemůže se jím státi ani přes ustanovení §u 7, odst. 7 platového zákona č. 103 proto, že ani prozatímní systemisace, a podle důvěrných zpráv ani definitivní systemisace nemá v tomto úřadě systemisovati tolik míst, aby kancelářský oficiant s výbornou kvalifikací třebas po 20leté službě měl možnost býti jmenován kancelářským úředníkem.

A obdobné poměry existují též ve mnohých jiných úřadech, v ministerstvech, zejména však ve vojenských úřadech. Vážení pánové, nedivte se proto oné velké, abych tak řekl, přímo živelné nespokojenosti státních zaměstnanců, když se viděli tak zklamáni provedením platového zákona čís. 103/26, do něhož tolik naděje vkládali. Apeluji proto nejenom na přítomného pana ministra financí, nýbrž na celou naši vládu, aby toho času vykonávané resystemisační práce byly vedeny lepším duchem a větším pochopením pro oprávněné požadavky státních zaměstnanců a aby systemisace byla alespoň v tom měřítku uskutečněna, aby naděje státních zaměstnanců došly alespoň relativně svého upokojení.

V dalším svém výkladu chci se zmíniti o praxi různých zákonných ustanovení. Chci poukázati, že zejména v poslední době 2 až 3 let zaznamenaly organisace státně-zaměstnanecké řadu případů, z nichž dovozovaly, že v některých úřadech jeví se tendence, aby různá zákonná ustanovení byla buď obcházena nebo zjevně porušována. Zmíním se o ustanovení odstavce 2. §u 210 plat. zákona který praví, že kancelářsky oficiant po 10leté nepřetržité službě, do níž se 3letá služba kancelářského pomocníka však nezapočítává, tudíž po 13leté uspokojivé službě má býti ustanoven pomocným pragmatikálním úředníkem. V praxi to znamená, že od tohoto ustanovení stává se tento oficiant zpragmatisováním nevypověditelným. Znám řadu případů a chci se zejména dotknouti onoho případu, který se stal v tabákové režii, a to případu vrch. kancelářské oficiantky Dolenské. Tato zaměstnankyně vykazovala po řadu let velmi dobrou kvalifikaci, přes to byla však krátce před splněním předpokladu o nepřetržité 10 resp. 13leté službě vypovězena, a to formou, která není důstojná nejen tohoto, nýbrž žádného úřadu. Byla prostě zavolána a byla jí dána k podpisu nová smlouva, v níž se měla zavázati, že se svého poměru kancelářské vrchní oficiantky vzdává a přestupuje do poměru pouhé tabákové dělnice! Je samozřejmo, že kancelářská oficiantka Dolenská nepodepsala novou nepříznivou smlouvu. Bylo jí proto naznačeno, když ji nepodepíše, že dostane výpověď. Přes to, že formálně výpověď neobdržela, byla propuštěna koncem října loňského roku ze služeb generální tabákové režie prostě s tím odůvodněním, že tenkráte při rozhovoru bylo jí představeným prý naznačeno, že výpověď obdrží a že úřad na tom trvá, že touto formou fakticky prý výpověď již obdržela. Snahou organisace bylo ovšem, aby tento klasický případ se rozřešil cestou před forem nezávislého soudu. Soud vskutku také rozhodoval o tom, zdali výpověď kancelářské oficiantky Dolenské byla dána po právu, čili nic. A tu byli jsme svědky toho, že soud rozhodl úplně nestranně i po slyšení pana gener. ředitele tabákové režie dr Pospíšila a po slyšení kancel. ředitele ve prospěch kancelářské oficiantky Dolenské.

Uvádím tento případ jako markantní doklad toho, jak zákonná ustanovení, zejména § 210, odst. 2 jest úmyslně obcházen. Tento případ není však jediným, neboť řada podobných případů stala se u zemského finančního ředitelství v Brně, kde byla z těchže důvodů před dovršením 13leté služby propuštěna kancelářská oficiantka Františka Chodníčková, které bylo výslovně řečeno, že dostává výpověď jedině z toho důvodu, aby nenabyla nároku na své zpragmatisování! Vedle toho byla z těchže důvodů propuštěna oficiantka Anna Potužniková, Anna Soukupová, Růžena Penková, Kyslinková a Danková.

Slavná sněmovno! Z těchto 7 případů je nejlépe patrno, jak u některých úřadů je úmysl obcházeti ustanovení zákona, které dalo mnoho a mnoho úsilí, nežli bylo ve prospěch kancelářských oficiantů vtěleno do zákona.

Máme však další ustanovení zákona, zejména ustanovení §u 39 vlád. nařízení č. 113 z r. 1926, kteréž se obchází neb porušuje podobným způsobem jako ustanovení §u 210, odst. 2. § 39 vlád. nařízení č. 113/26 určuje, že onemocní-li zaměstnanec, kancelářský oficiant, kancelářský vrch. oficiant neb kancelářský pomocník, pobírá po dobu nemoci, nejvýše po dobu jednoho roku, nezkráceně své požitky. A tu známe zase řadu případů, které chci však pro krátkost času demonstrovati pouze na jednom případě. Jde o případ kancelářského oficianta Ludvíka Rejška z berního úřadu v Púchově na Slovensku, který byl rozhodnutím gen. finančního ředitelství v Bratislavě pod č. j. 13.360/pres. 1929 pouze proto propuštěn, že trpěl silným plicním hrotkovým katarhem, tedy Tbc. Byla mu asi po 3 měsících nemoce gen. finančním ředitelstvím v Bratislavě dána výpověď. Tím pozbyl však tento kanc. oficiant nároku na léčení na účet Léčebného fondu, neboť po vypršení lhůty výpovědní bývá zastaveno také placení příspěvku se strany státu - jako zaměstnavatele, a také - nedostává takovýto státní zaměstnanec, na rozdíl od dělnictva, ani žádnou podporu nemocenskou ani lékaře a léky! Nalézá se dnes úplně bez prostředků, ožebračen a přímo vyhozen na dlažbu. Žádám pana ministra, aby moji stížnost ministerstvu financí zaslanou přezkoušel a protizákonné opatření gen. finančního ředitelství v Bratislavě zrušil.

Slavná sněmovno! Chci se dále zmíniti o zajímavém a přímo charakteristickém po stupu zemského finančního ředitelství v Brně, které vypsalo v letech 1928 až 1929 na několik míst úředníků 7. platové stupnice řadu konkursů. Chci na těchto případech demonstrovati, jak se vyhánějí tímto postupem z kapes chudých státních zaměstnanců poměrně veliké částky. Vypisování míst konkursem děje se podle mých informací pouze u zemského finančního ředitelství v Brně a nechtěl bych, aby tento postup byl také u ostatních zemských finančních ředitelství napodoben. Na každou podanou žádost - a reflektantů o tato místa je na sta, ač šlo pouze o 8 míst - je zapotřebí na kolky celkem 33 Kč. Lékařská prohlídka stojí zaměstnance, který si podává žádost o propůjčení místa v 7. platové stupnici, 20 Kč, dávka z úředního úkonu 20 Kč, celkem stojí žádost každého zaměstnance 73 Kč, a těchto žádostí, opakuji, se podává do set. Prosím pana ministra financí, aby nařídil podřízenému zemskému finančnímu ředitelství, aby bylo upuštěno od podobné prakse, poněvadž když to takto půjde dále a každý ze státních zaměstnanců, podá-li během 10 roků pouze 10 žádostí a když tyto žádosti budou podány sty a sty kompetentů, ochudí se o poměrně velký peníz, oproti tomu obohatí se státní pokladna na úkor těchto chudých státních zaměstnanců o značné částky.

Slavná sněmovno! Mnoho stížností přichází z řad finanční stráže, soudních, politických neb finančních zaměstnanců do faktu, že nelze docíliti přeložení ani po 11leté služební činnosti ze Slovenska a Podkarpatské Rusi do zemí historických. V tom směru zachovávají ústřední úřady, všechna ministerstva až na skrovné výjimky odmítavé stanovisko a nepřekládají tyto státní zaměstnance, i kdyby byly důvody sebe vážnější, neděje se tak. A tu bych apeloval na pana ministra financí i na všechny ostatní členy vlády, aby všem státním zaměstnancům, zejména příslušníkům finanční stráže a kancelářským zaměstnancům bylo umožněno aspoň po 5- či 6leté služební činnosti na Slovensku vrátiti se do historických zemí. Že služba na Slovensku a v Podkarpatské Rusi vyžaduje enormního napětí, že to není služba omezená pouze na předepsané hodiny 7 či 8, že je službou vyčerpávající, zná každý, kdo trochu s poměry na Slovensku a Podkarpatské Rusi je seznámen.

Další stížností, a to nejen zaměstnanců finanční správy, je, že se nezapočítává předchozí služba všem zaměstnancům stejnoměrně. Tak na příklad kancelářským oficiantům, jakmile jsou jmenováni kancelářskými úředníky, započítává se z jejich čekatelské doby i když tato čekatelská doba činí ne pouhých 7, nýbrž v mnoha případech i 10, 15 i 20 roků - pouze jedna třetina služby, o ostatní zbytek své služby dotčený jmenovaný kancelářský úředník přichází. Podobná prakse však není už u jiných kategorií státních zaměstnanců, na př. u berních či účetních úředníků. Prosím pana ministra financí, aby v tomto směru byl zaveden stejný postup vůči všem zaměstnancům. Upozorňuji, že u celé řady úřadů, na př. u zemského úřadu v Praze máme řadu přesloužilců, kteří mají více než 35, ano 40 i více služebních let. Další aktivní službou znemožňují tito postup mladším snaživým kolegům. Svého času se mluvilo, že tito přesluhující zaměstnanci budou hromadně pensionováni. Žel, že k tomu nedošlo. Bylo by proto v zájmu mladších státních zaměstnanců, aby přesloužilcům byl dán pokyn, aby majíce svých nejen 35, 40 i více roků služby, odešli do zasloužené pense a tím učinili místo mladším, kteří již v důsledku nedostatečné systemisace mají velmi málo nadějí na povýšení.

Je třeba připomenouti dále, že bytové poměry státních zaměstnanců jsou někdy přímo hrozné. Znám případy, že ženatý kancelářský pomocník musí platiti z jednoho pokoje s kuchyní v privátním domě 250 až 400 Kč měsíčně, a to z měsíčního příjmu pouhých 680 Kč. Oproti tomu jiný úředník s příjmem 2500 Kč měsíčně platí za 2pokojový byt s příslušenstvím ve státním domě obytném pouze 130 Kč měsíčně. Z tohoto velkého rozporu je nejlépe zřejmo, jak na jedné straně je činovné takového zaměstnance naprosto nedostatečným, když z měsíčního přijmu 680 Kč musí ubohý státní zaměstnanec platiti, jak jsem řekl, 250 až 400 Kč měsíčně za byt. To by mělo vésti k přesvědčení, že nová úprava činovného, resp. nové zvýšení činovného, by se mělo řešiti s těchto hledisk, neboť bude čím dále tím více státních zaměstnanců, zejména středních a nižších kategorií ve velkých centrech jako v Praze, v Brně, v Bratislavě, v Plzni, v Užhorodě atd., kteří budou platiti čím dále dražší činže.

Chci se dále zmíniti o kapitole výchovného. Výchovné není na rozdíl od zákonodárství ve Francii v naší republice stejně vyměřeno. Nevím, z jakého důvodu má míti zřízenec, podúředník, kancelářský pomocník, oficiant výchovné vyměřeno 100 Kč měsíčně, kdežto úředník má míti 150 Kč. V tom směru zákonodárství republiky Francouzské jest pokrokovějším, neboť vyměřuje výchovné pro všechny státní zaměstnance stejnou částkou a nerozlišuje, zdali jde o výchovné pro zřízence, podúředníka, oficianta a kancelářského úředníka, či pro ostatní kategorie úřednické. I v tom směru měla by býti učiněna náležitá reparatura při novele platového zákona čís. 103.

Velká řada stížností vychází z titulu diet a z t. zv. kilometrovného. Na př. obdrží kancelářský oficiant či kanc. pomocník 18 Kč denní diety a za 1 km chůze 1 Kč, úředník druhých kategorií naproti tomu v témž případu při téže komisi obdrží již denní diety 25 Kč a za jeden km chůze 2 Kč. I zde je viděti disparitu, nerovnost a bylo by jistě na místě, aby nové vládní návrhy, které připravují novou generální úpravu diet a kilometrovného, byly v tomto směru demokratičtější než dosavadní nařízení a aby tyto diety byly vyměřeny vyšší částkou a poplatek za kilometr chůze aby vyměřen byl stejně pro všechny zaměstnance státní.

Ke konci svého referátu chci se zmíniti též o kapitole Léčebného fondu. Pan ministr financí svého času uvedl, že je pro zrušení Léčebného fondu, bude-li s tím souhlasiti organisace státních zaměstnanců. Jako člen ústř. sboru i představenstva Léčebného fondu mohu prohlásiti, že není přáním státních a veřejných zaměstnanců, aby Léčebný fond byl zrušen, že není přáním státních a veřejných zaměstnanců, aby léčebná péče v dnešní podobě byla nahrazena jinou náhražkou, ku příkladu tak zv. výpomocnou, neboť tato náhražka je naprosto nedostatečnou. Oproti tomu je přáním veliké většiny státních a veřejných zaměstnanců, aby Léčebný fond i nadále existoval, ovšem za předpokladu, že budou jeho rozvrácené finance sanovány. Že nedošlo k finanční katastrofě vinou Léčebného fondu, je na bíledni, ježto Léčebný fond sám o sobě již od počátku byl velmi špatně vybaven. Pouze 2%ni příspěvky přesvědčily každého zasvěceného, že za těchto příspěvků není absolutně možno, aby Léčebný fond veřejných zaměstnanců dal zaměstnancům to, co od něho očekávali a požadovali. Tedy nejen nízký příspěvek pojistný Léčebného fondu, nýbrž i relativně veliká nemocnost zaměstnanců a rodinných příslušníků, dále a zejména nevýhodná smlouva s lékaři přesvědčily nás o tom, že za dnešního stavu věcí není rovnováha finančního hospodářství Léčebného fondu veřejných zaměstnanců nadále udržitelnou a že je potřebí hledati cesty k nápravě, aby Léčebný fond mohl i nadále své poslání konati.

Z toho vidíme, že pojistný příspěvek musí býti zvýšen - ovšem za předpokladu, že zvýšením pojistného příspěvku budou zrušeny všechny ostatní příplatky pojištěnci až dosud Léčebnému fondu placené.

Děkuji s tohoto místa přítomnému p. ministru soc. péče dr Czechovi, který nalezl pochopení pro dnešní situaci Léčebného fondu, a vyslovil se pro jeho sanaci.

Slavná sněmovno! Chci končiti tím, čím jsem začal! Počal jsem krisí státních a veřejných zaměstnanců! Prosím přítomného p. ministra financí, aby krisi státních a veřejných zaměstnanců věnoval jako ostatní členové vlády svoji pozornost a prosím poznovu, aby tato krise státních zaměstnanců nebyla nadlouho předmětem pouhých akademických rozhovorů a teoretických úvah, nýbrž aby nepopiratelná krise státních a veřejných zaměstnanců i učitelstva byla s největším urychlením vyřešena. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Štětka.

Posl. Štětka: Státní rozpočet na r. 1930 je třídní, protisociální, protidělnický. Je to rozpočet finančního kapitálu sociálfašistické politiky, hladu, třídního vykořisťování a vyssávání.

Zkrátka a dobře, je to rozpočet třídního násilí, páchaného na celé pracující třídě státu parasitního, kterým je Československá republika (Místopředseda Taub zvoní.) a k jehož provádění byli povoláni do vlády finančního kapitálu, po vzoru Německa a Anglie, čeští a němečtí sociální demokraté.

Povolání sociálfašistů do vlády finančního kapitálu stalo se z důvodů politických, protidělnických, a to právě v době stále stoupající a prohlubující se krise hospodářské, smrtelné to nemoci kapitalismu vůbec, aby pomocí sociálfašistů byla pracující třída spoutána na rukou i na nohou, svedena tak do protisovětské fronty, jediného to státu dělníků a rolníků.

K jakým účelům byli povoláni sociálfašisté do dnešní vlády finančního kapitálu? Především pro stávkokazecké práce, lámání bojů dělnictva za větší kus chleba, jak je to prokázáno při stávce zemědělského dělnictva na Slovensku, při textilní a hornické stávce v Mostě, v Liberci a jinde. Dále pro vykořisťovatelskou práci ve prospěch fabrikantů, bankéřů pod heslem třídního míru a závodní demokracie, kterou provádí sociálfašisté po mocí závodních výborů, které nastrčili do cesty třídního revolučního boje pracující třídě.

Po vzoru německého krvavého psa Zörrgiebela byla i v Československu za účasti sociálfašistů ve vládě prolévána krev dělnická, jak to dokazují příklady v Oloví, Dolním Rychnově, Mor. Šumperku atd. To jsou začátky spoluvlády sociálfašistů a finančního kapitálu a státní rozpočet ukazuje dále, na jakém programu se shodli Bechyňové, Hodačové, Czechové, Šrámkové, Meissnerové, Staňkové a celá ta holota proti dělnické třídě.

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím pana řečníka, aby se mírnil.

Posl. Štětka (pokračuje): Odhodíme-li od státního rozpočtu všecky ty sociální a kulturní pentličky, kterými je státní rozpočet zdoben sociálfašistickými ministry, aby jeho třídní a protidělnický ráz byl zastřen, rozbijeme-li ty skryté dekunky, do kterých ministerstvo financí všechny ty protidělnické a protisociální položky skrylo, a pak teprve uvidíme, jakou podvodnou a zrádcovskou úlohu hrají sociálfašisté v dnešní vládě finančního kapitálu.

Pouhé srovnání číselného sestavení státního rozpočtu odhaluje všechny ty plány, které máte do budoucnosti.