Jako v jižní Moravě, jeví se všude zcela stejné sociální poměry a valná většina malorolníků nemá ze zvýšených agrárních cel žádného užitku. Tento poznatek musí se říci. Co malorolníci a domkáři skutečně potřebují, vyslovili jsme v nesčíslných návrzích, které však na druhé straně nikdy nenalezly lásky a povšimnutí a směřovaly ke snížení výrobních nákladů. Malozemědělec potřebuje vydatné ochrany nájemců, levných bezcelných krmiv, levnějších, t. j. cly nezdražených nástrojů a strojů, částečného zrušení daní a dávek, vybudování zemědělského vyučování v každé formě, také vzorným hospodářstvím, a státní podpory svých snah o racionalisaci hospodářství a úpravu odbytu, jakož i demokratisace zemědělských rad atd., nikoliv naposled však také sociálně spravedlivého provádění pozemkové reformy, které mu ve formě vlastního nebo pachtovaného pozemku nebo podílem na obecním majetku usnadní jeho nuzné bytí.

Tím přicházíme ke druhé kapitole, k rozpočtu státního pozemkového úřadu. Pan president dr Voženílek podal v rozpočtovém výboru zprávu, kterou nemůžeme nechati bez odezvy. Jeho uspokojení, že až na malé výjimky jest letos pozemková reforma na půdě zemědělské v celém státě hotova a že až dosud bylo uchazečům odevzdáno 1,367.000 ha, z toho 813.000 ha zemědělské půdy, nesdílíme. Neboť způsob přidělování neodpovídá naprosto požadavkům spravedlivé pozemkové reformy. Žaloby, které jsme pozvedali po dvanáct let na kapitalistickonárodní tendenci státního pozemkového úřadu částečně s jinými stranami společně, nestaly se ještě bezpředmětnými. Bezpráví spáchané na německém obyvatelstvu zvláště na německých malorolnících a německých obcích nebylo napraveno a trvá proto dále. Žádáme jako dříve revisi přídělového řízení. Z přidělené půdy bylo 22% zašantročeno majitelům zbytkových statků za babku. Četní tak zvaní vlastenci a oblíbenci ozdravěli hospodářsky nestydatým čachrem s půdou. Vznikla nová kasta velkostatkářů, nová tak zvaná venkovská šlechta. Po většině jsou to zbohatlíci a spekulanti, kteří nemají se zemědělstvím nic společného a svůj majetek náležitě vykořisťují. Vyvádí ještě mnohem hůře než c. k. lesní úřady a bývalá šlechta co do nenávisti k lidu.

Jsou mezi těmi, kdož v otázce cel křičí nejhlasitěji po ochraně ohroženého zemědělství, sami však žijí vesele v nadbytku. Jest vůbec povedené, jak pan president dr Voženílek se snažil odůvodniti prodeje půdy za babku zbytkovým miláčkům. Dovozoval ve své rozpočtové řeči: "Většina politických stran, denní tisk, různé organisace a zástupci vědy vyčítali spočátku pozemkovému úřadu, že má přehorlivou tendenci parcelovati a žádali větší výměru zbytkových statků. Politické strany se pak svými zástupci ve správním výboru dohodly stran velikosti zbytkových statků na určitých zásadách. Těchto zásad užíval pak pozemkový úřad ve své další praxi. Dlužno tudíž označiti jako nesprávné a v mnohých případech také jako neupřímné, má-li nyní býti odpovědnost za zbytkové statky uvalena na státní pozemkový úřad".

V horlivosti, aby se obhájil, charakterisoval pan dr Voženílek státní pozemkový úřad jako nástroj vládnoucích českých stran, především české strany agrární, k níž pan dr Voženílek přec sám patří. Že správní výbor je při tom jen kusým sborem a po mnohá léta manipuluje bez zákonitého podkladu zcela libovolně, jest dostatečně známo. Horší, neodpovědnější stranické hospodářství jest sotva myslitelné. Proč nebyly stále ještě provedeny nové volby do správního výboru pozemkového úřadu? Při tom měl státní pozemkový úřad až dosud celkový obrat 9 1/2 miliard Kč. Každý demokraticky a pokrokově smýšlející politik a národní hospodář musí se co nejrozhodněji obrátiti proti politice zbytkových statků a musí žádati, aby rovněž tak byl vzat ohled na zájmy malozemědělců a obcí. Jsme zvědavi, zda při přídělu zbývajících 135.000 ha zemědělské půdy bude se dále prováděti tato jednostranná praxe. Letos přijde na řadu reforma lesní, jez obsahuje značnou výměru. Letos se bude přejímati ještě 280.000 ha zabraných lesů do majetku státu. Nemáme nic proti tomu, ani když stát svůj lesní majetek rozmnožuje, ale musil by především uznati, že také obce mají velký zájem na rozmnožení svého lesního majetku. Učinili jsme vše, abychom chránili zájem obcí, také jsme podali návrh, který v tomto smyslu vyznívá. Požadujeme se vším důrazem, aby byly konečně ukojeny požadavky německých obcí a aby lesní reforma nebyla již jen prostředkem národnostní dobývačné politiky. Poukázali jsme na politiku kolonisační, jež stojí 135.5 milionu. Je-li to hospodářsky ospravedlněno, troufám si živě pochybovati. Kdyby byla bývala dána tak vysoká částka obcím k disposici, bylo by se tím bývalo více dosáhlo.

Zcela neudržitelné jest, že zaknihování přidělené půdy trvá tak nekonečně dlouho, což u tisíců přivodilo velkou škodu, poněvadž nebyly na př. při stavbách dříve poskytnuty úvěry. Pan dr Voženílek ujišťoval výslovně, že po skončení lesní reformy a zaknihovací akce zbude ještě říditi další četné akce. Míněna je tím především komasace, pro kterou se má úřadu také užíti. V každém případě chceme my němečtí sociální demokraté nyní také trochu mluviti do správy státního pozemkového úřadu. Nynější stav, že máme za všecko nésti spoluodpovědnost, aniž bychom měli co mluviti do pozemkového úřadu, nedá se prostě udržeti.

Hlasujeme-li povinně pro rozpočet, pak se to děje jedině proto, poněvadž očekáváme něco lepšího pro budoucnost a pro příští vytváření rozpočtů pro zemědělství zvláště v zájmu malorolníků, v zájmu povznesení zemědělství a pozemkové reformy. Účastníme se toho co nejživěji, poněvadž zdravé zemědělství, zdravé lesnictví tvoří rovněž podmínky vpravdě sociálního lidového státu, kterého se domáháme v zájmu celku. (Souhlas a potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dále má slovo p. posl. Kopecký.

Posl. Kopecký: V kapitolách rozpočtu, které se nyní projednávají, jsou obsaženy také položky peněz, určených na podporu ruské kontrarevoluční emigrace, na podporu organisování kontrarevoluční války proti Sovětskému svazu.

My používáme této příležitosti, abychom poukázali na některé momenty nynějšího stavu poměru kapitalistického světa k Sovětskému svazu. Od několika týdnů rozpoutána jest v kapitalistickém světě kampaň zběsilého štvaní a nepřátelských útoků proti Sovětskému svazu. Tato kampaň se rychlým tempem stupňuje. Stupňuje se od provokací nejnižšího druhu k inscenování nejhorších ničemností proti Sovětskému svazu, k inscenování hanebného štvaní kapitálu a sociálfašistů a stupňuje se až k nepřátelským útokům diplomatické a politické povahy. Jestliže berlínský proces s padělateli sovětských červonců odhalil opět jedno ničemné kontrarevoluční spiknutí, nastrojené proti Sovětskému svazu, pak osvobození usvědčených padělatelů červonců dokázalo, že proti zájmům Sovětského svazu jest v kapitalistickém světě dovolen každý, i docela nejsprostší zločin. Totéž ukázal i pařížský osvobozující rozsudek nad falšovateli sovětských směnek, podvodníky Litvinovem a spol.

Reakčnímu kapitalistickému a sociálfašistickému tisku celého světa sloužil po několik dní za předmět nejštvavějšího protisovětského povyku případ zmizení bělogvardějského generalisima ruské emigrace Kutěpova. Přes to, že po několika dnech bylo jasno, že generál Kutěpov zmizel, poněvadž zdefraudoval peníze, bylo tohoto případu využito k rozšíření nejfantastičtějších pověstí o "zločinném" řádění G. P. Ú. v evropských státech a piklech sovětských institucí a k stupňování pogromové nálady proti Sovětskému svazu. V Paříži byly již fašisté povoláni, aby volali na ulicích po vypuknutí války proti Sovětskému svazu.

Do budovy pařížského parlamentu přišel Kerenski a Miljukov, hlavy ruské kontrarevoluce, aby otevřeně hlásali válku proti prvnímu dělnickému státu světa. Bělogvardějská emigrantská pakáž je v celém světě na nohou. Pařížský generální stát ruské kontrarevoluční emigrace je v horečné činnosti. Všechny frakce ruské kontrarevoluce utvořily společný válečný výbor a pod vedením Kutěpovova nástupce gen. Millera formují bělogvardějské emigrantské bandy k válce proti Sovětskému svazu. K tomu přistupuje útok na sovětské zastupitelstvo v Mnichově a diplomatické nepřátelské akty proti Sovětskému svazu: Sblížení Německa s Polskem, přerušení styků Mexika se Sovětským svazem, nátlak imperialistických mocností na Čínu, aby nedodržela smlouvu sjednanou v otázce východočínské dráhy se Sovětským svazem atd.

Co znamená tento řetěz provokací a nepřátelských aktů proti Sovětskému svazu? Nejde o náhodnou shodu zjevů a nejde o obyčejnou štvanici. To zběsilé štvaní a dorážení, jež se tak náhle rozpoutalo ve všech státech kapitalistického světa, znamená více, děje se na jeden pokyn, je mezinárodně organisováno.

Světová imperialistická reakce nastupuje k organisování otevřeného útoku proti Sovětskému svazu. Podněcuje bezprostředně již náladu k imperialistické válce proti Sovětskému svazu. Mezinárodní kapitalismus hledá již jen ideovou platformu pro svůj válečný nástup proti prvému dělnickému státu světa, hledá důvod a záminku, pod kterou by mohl podnikati válečnou intervenci proti Sovětskému svazu. Mezinárodní buržoasie povolala v poslední době do pole činitele, který má poskytnouti morální důvody a vyvolati atmosféru pro válečnou intervenci proti Sovětskému svazu. Tímto činitelem je římský papež, římsko-katolická církev, tato odvěká, oddaná pomocnice každé reakce.

Za běsnění rozpoutané protisovětské štvanice vystoupil římský papež a učinil projev, poselství, v němž volá celý křesťanský svět, aby povstal k obraně náboženství, pronásledovaného sověty, aby povstal na obranu svědomí potlačovaného sověty, aby povstal na obranu civilisace ohrožené barbarskými bolševiky, aby povstal proti bezbožeckému komunistickému moru a učinil konec hnusnému násilí, páchanému sověty.

Den 19. března určil papež za den křesťanských protestů proti bolševickým pronásledovatelům náboženství a za den modliteb a vzývání Boha a svatých ku pomoci a za zdar tažení proti barbarským bolševikům. Na papežovo paličské prokletí sovětské moci, na papežovo paličské poselství pohnuly se pohotově všechny údy římsko-katolické církve a solidárně se ozvaly i hlavy druhých církví, a tak dnes všechna posvěcená ústa, ústa kardinálů, ústa biskupů, jáhnů, ústa patriarchů, ale i ústa rabínů chrlí kletby na sovětský režim. Štvou a podněcují náladu k válce proti sovětskému Svazu.

Vystoupení papeže Pia XI. má nesporně dalekosáhlý politický význam. Není náhodné, že papežovo vystoupení dochází v touž dobu, kdy se rozpoutala v celém kapitalistickém světě štvanice proti Sovětskému svazu. Vystoupení papežovo bylo připraveno, vystoupení papežovo je promyšleným tahem mezinárodního imperialismu. Dnes jest již jasno, co znamená tak náhle rozpoutaná štvanice papeženců na Sovětský svaz. Papež vystoupil jako nástroj mezinárodního imperialismu. Válečný nástup imperialistů proti sovětskému svazu má býti inscenován ve formě křižáckého tažení, má býti inscenován pod zástěrou obrany náboženství před bolševickými pronásledovateli. Papež vyhlásil Sovětskému svazu válku všeho křesťanstva. Na inscenovanou štvanici papeženců již navazuje mezinárodní buržoasie. Představitelé imperialistických států činí již projevy souhlasu s křižáckým tažením mezinárodní buržoasie a její pomocníci se již hotoví, aby ve znamení kříže vytáhli, brániti potlačované náboženství v Sovětském svazu, chrániti civilisaci ohrozenou barbarským bolševismem a vyhubiti bezbožecký sovětský režim. Proč tato štvanice, proč toto podněcování křižáckého tažení? Co je to, co tak rozněcuje nenávist a válečné choutky imperialistů proti Sovětskému svazu, proti prvému dělnickému státu? Je to úspěšná a vítězná výstavba socialismu v Sovětském svazu, je to úspěšné provádění pětiletého hospodářského plánu, je to s revolučním elánem postupující kolektivisace sovětského zemědělství, je to mohutnění sovětské moci, tvrze mezinárodní revoluce, záštity všech vykořisťovaných světa, záštity potlačovaných národů kapitalistických imperií. Avšak je to i rostoucí, zostřující se krise světového kapitalistického systému. Světový kapitalismus, otřásající se pod údery své zostřené krise, pod údery průmyslové a agrární krise, je hnán k uskutečnění svého plánu: válkou zničiti Sovětský svaz, válkou povaliti sovětskou moc a oddáliti svoji smrt, prodloužiti svůj život, hojiti svoji smrtelnou krisi kapitalismu uchvácením obrovského území Sovětského svazu pro kapitalistické vykořisťování. Nadchází chvíle, kdy rozpor mezi starým kapitalistickým světem a novým socialistickým světem se vyhrocuje ke krajnímu kontrastu.

Zatím co v kapitalistickém světě nastává hospodářský rozvrat, zatím co kapitalismus se hroutí a spěje k zániku, buduje se v Sovětském svazu s velkolepým elánem a plným úspěchem mohutná konstrukce nového socialistického společenského řádu. Zatím co kapitalismus spěje k zániku, spěje socialismus v Sovětském svazu vítězně k novým metám. Zatím co v kapitalistickém světě se výroba omezuje a hospodářský život je ochromován, v Sovětském svazu se horečně vyrábí. Zatím co v kapitalistickém světě se továrny zavírají, budují se v Sovětském svazu obrovské gigantické továrny na roční výrobu statisíců strojů, traktorů, atd. (Výkřiky komunistických poslanců.) Zatím co v kapitalistickém světě je vyhazováno dělnictvo v deseti milionech z továren na dlažbu, zatím co zmírají hladem a jsou vystavováni nejhorším útrapám, v Sovětském svazu jsou vtahovány nové statisíce, nové miliony pracujících do výroby. Zatím co v kapitalistickém světě miliony dělníků ztrácejí práci, chléb, zlepšuje se životní úroveň dělnictva v Sovětském svazu nepřetržitě, rovnoměrně se stálým vzestupem a rozmachem průmyslové a zemědělské výroby. Zatím co zkomírající kapitalismus stlačuje zaměstnané dělnictvo v továrnách na úroveň bezprávných otroků a snaží se prodloužiti poslední chvíle svého života nejbezohlednějším racionalisačním rabováním pracovní síly, odbouráváním sociálních vymožeností, zbídačováním pracujícího lidu, zlepšuje se postavení dělnictva v Sovětském svazu každým dnem, rozšiřují se jeho sociální, politické a kulturní vymoženosti, zvyšují se jeho mzdy, zkracuje se pracovní doba, zavádí se nejlepší systém odpočinku a volných chvil pro kulturní povznesení pracujících mas. (Výkřiky poslanců slovenské strany ľudové a poslanců strany komunistické.)

Zatím co v kapitalistickém světě propuká s živelní ničivou silou agrární krise a desetimilionům rolníků hrozí ožebračení a existenční zánik ve chřtánu finančního kapitálu, dospěl na ruském venkově vývoj cestou znacionalisování veškeré půdy a rozdělení její rolníkům k tomu stadiu, že se dnes odehrává v Sovětském svazu obrovský výrobní převrat. (Posl. Sedláček: Proč utíkají z Ruska?) Kulaci utíkají jako poslední výhonky kapitalismu. V Sovětském svazu přistupují rolníci dobrovolně k zcelování svých pozemků, přecházejí dobrovolně od individuelní zemědělské výroby k výrobě kolektivní, vytvářejí se obrovské socialistické obilní továrny, likviduje se třída kulaků, těchto výhonků kapitalistických výrobních forem, a socialismus kráčí vítězně v sovětském zemědělství i na ruském venkově.

Tento křiklavý kontrast mezi starým a novým světem rozněcuje do šílenosti nenávist a válečné choutky mezinárodního kapitalismu proti Sovětskému svazu a mezinárodní revoluci. Imperialisté cítí svůj brzký konec a vidí vítězný, nezadržitelným elánem nesený pochod socialismu v Sovětském svazu, a proto povstávají, aby se vrhli na Sovětský svaz. Římský papež se staví se znamením kříže v čelo tohoto tažení, chtěje podnítiti svatou válku proti Sovětskému svazu, chtěje podnítiti křesťanské národy a pracující masy k imperialistické válce proti Sovětskému svazu. Strůjci tohoto křižáckého tažení proti Sovětskému svazu se však zklamou. 20. století není středověk. Lidstvo 20. století není na takovém duševním stupni, aby se dalo hypnotisovati kněžskými kejkly a zfanatisovati k válce pod pokryteckou záminkou ohroženého náboženství. Neboť stanovisko socialismu k náboženství a církvi, dílo říjnové revoluce, postup a politika sovětské moci v otázce náboženství a církve jsou již příliš dobře známy celému světu, než aby někdo uvěřil prolhané kampani, kterou organisuje římský papež, o pronásledování náboženství v Sovětském svazu.

Vědecký socialism, revoluční komunism odmítá náboženství šíření víry v nadpřirozené síly jako opium lidu, jako prostředek k ohlupování a ideologickému zatemňování mysli pracujících mas. Náboženský cit je, jak řekl Marx, projevem nízkého stupně uvědomění, zaostalosti a omezenosti. Proti náboženské víře staví socialismus vědu, proti náboženskému názoru dějinný materialistický názor, založený na marxistické filosofické nauce a jeho poznatcích. Zásadním požadavkem socialismu v otázce náboženství a církve bylo a je, že náboženství má býti věcí soukromou, nikoli však v tom smyslu soukromou, že nemá býti proti němu bojováno, jak si to vykládají sociál-fašisté a Otto Bauer i Rudolf Bechyně, a že má snad pracující člověk býti ponechán v zajetí náboženských pověr, nýbrž soukromou v tom smyslu, že má býti působnost náboženství a církve plně odloučena od státu a školy, že záležitost náboženství má býti přenesena, jak řekl Marx, ze sféry veřejného práva do sféry práva soukromého. Církev, která je veřejnoprávní institucí, spjatou se státem, má se státi institucí soukromou, vydržovanou jejími členy. Zvláště však má býti odstraněn vliv církve na školu. Náboženská dogmata, náboženské názory příkře odporují vědeckým poznatkům. Náboženskou školní výchovou je paralysováno uvědomění, které poskytují poznatky vědy. (Posl. Macháček: Pán rečník, povedzte mi len jednu dogmu, ktorá odporuje poznatkom vedy!) Člověče, to bych musel vykládati všechny ty idiotské pohádky, počínající stvořením světa, Sodomou, Gomorhou, zázraky a neposkvrněným početím Panny Marie a všemi těmi idiotskými báchorkami. Ve staré rakouské říšské radě to starý sociální demokrat Ant. Němec velice vtipně líčil, jak je neslučitelná výchova školní s výchovou náboženskou, když říkal: "Ve škole je to učitel, který rozsvěcuje svíci, toho si vydržujeme, aby nám svíce osvěty udržoval, ale zároveň si vydržujeme pátera, který tu svíci osvěty zase zhasíná". Úkol emancipace státu a školy od církve, to byl vlastně jedinný úkol buržoasní revoluce. Francouzská revoluce, která byla nejdůstojnější buržoasní revolucí, tento úkol rozvinula s velkým elánem a francouzská buržoasie ho také provedla. Také v amerických státech stala se a je dodnes církev soukromou institucí. Z dějin nové doby je znám jen ještě proticírkevní boj v Portugalsku. Dále buržoasie nedospěla, šířeji boj proti církvi nerozvinula. Nemohla, poněvadž její řád je založen na třídním útlaku. Buržoasie velmi brzy pocítila, že k třídnímu útlaku dělnictva potřebuje vedle materielních prostředků a násilí též prostředky duševního násilí, duševní poroby. Jestliže francouzská buržoasie a francouzská revoluce a její duševní průkopníci Voltaire a encyklopedisté a později přírodní vědci vedli nejstrašnější boj proti náboženství a církvi, kapitulovala buržoasie v pozdějších etapách svého vývoje na plné čáře před církví a spřáhla se s církví, potřebujíc jejích služeb k ohlupování vykořisťovaných, k paralysování třídně socialistického uvědomění a k dušení třídního vědomí proletariátu. Buržoasie prostě nemohla dokončiti svou revoluci a stala se jako vykořisťovatelská třída brzy třídou reakční. K církvi a náboženství sáhla buržoasie proto, poněvadž sama nevytvořila ucelený ideologický systém, světový názor, který by byl schopen uchvátiti a zotročiti mysl vykořisťovaných. Selhaly pokusy filosofů o filosofické systémy a v Československu žalostně selhal také pokus o ideologii humanity, o praktikování humanity, selhaly také všechny pokusy o občanskou nauku a výchovu. Proto se buržoasie utekla ke službám náboženských církví, k ideologii středověku, k náboženské ideologii, která příkře odporuje stupni materielního vývoje lidské společnosti a stupni lidské vzdělanosti a uvědomění širokých mas. V prostředí moderní výroby technické, v prostředí strojní techniky, elektřiny, letectví a radia nemůže náboženství jinak působiti, než jako prostředek nejhrubšího ohlupování, jen jako jed, jen jako opium. Buržoasie ovšem sáhla k náboženství, poněvadž náboženství pro všechny vykořisťovatelské třídy v dějinách se hodilo nejlépe jako prostředek ohlupování; je to nejpropracovanější systém ohlupování, který zachycuje každý moment života, zajímá mysl pracujícího člověka od narození do smrti, od křtu do posledního pomazání.

Buržoasie tedy neměla času svoji revoluci dokonati neměla času při rychlém vývoji kapitalismu odstraniti a likvidovati postavení a úlohu církve a náboženství, které jsou dědictvím středověku. Již Lenin řekl, že proletářské revoluci připadne mimo jiné i dějinný úkol, dokonati měšťáckou revoluci, zbaviti církev jejího postavení, provésti odluku církve od státu. Říjnová ruská revoluce provedla tento dějinný úkol do všech důsledků, provedla do všech důsledků odluku církve od stát u. Říjnová revoluce učinila církev v Rusku soukromou institucí, zrušila všechny veřejnoprávní funkce církve, zrušila všechny její výsady, konfiskovala veškerý církevní majetek, zrušila všechny důchody církevní z veřejných prostředků a odkázala církev, jako kteroukoliv soukromou instituci, na vydržování a prostředky soukromých interesentů, jejích vyznavačů a členů.

Důsledným provedením odluky církve od státu zahájila říjnová bolševická revoluce veliký nástup kulturní revoluce v Rusku, v této zemi maloměšťácké, zaostalé, nízké kulturní úrovně pracujících mas, zdeptaných carismem a carským absolutismem, po dlouhá staletí držených v nejhroznější temnotě.

Důsledným provedením odluky církve od státu a školy uvolnila říjnová revoluce úplně cestu uvědomění nejširších mas pracujícího lidu, dělníků a rolníků a pracujících mas sta osvobozených národů veliké ruské říše, které ruská revoluce důsledným provedením odluky církve od státu cele uvolnila osvětě, marxistické vědě a uvedla vzdělání přístup do nejširších mas pracujícího lidu v zájmu zvýšení jejich kulturní úrovně, aby mohly plně a všestranně vyžíti svoji svobodu, své osvobození od vykořisťovatelů a utlačovatelů, a mohly se nejplněji podíleti na výstavbě nového společenského řádu, na výstavbě socialismu.

V Sovětském svazu podán byl dějinný důkaz, že jen revolučním svržením třídní buržoasní nadvlády a nastolením diktatury proletariátu může se pracující lid zbaviti i duševního otroctví, duševní poroby a uvolniti si cestu k uvědomení, ke skutečné svobodě a k vyšším metám lidského snažení. Jen svržením třídní kapitalistické moci může proletariát roztíti i pouta duševního útlaku, náboženské zaostalosti a náboženského ohlupování a vzíti půdu náboženským pohádkám a pověrám, které příkře odporují vědě.

To, čeho se nyní mezinárodní reakce s pomocí papežovou chytá v souvislosti s postavením náboženství a církve v Sovětském svazu jako záminky k rozněcování křižáckého tažení proti Sovětskému svazu, není ničím jiným, než bohatou žní velikého kulturního ovoce říjnové revoluce. Je to bohatá žeň velikého kulturního uvědomení nejširších mas pracujícího lidu Sovětského svazu, docíleného za 12 let existence sovětské moci. Ano, s náboženstvím a církví dopadá to v Sovětském Svazu velmi špatně. Už neplatí pověst o bigotní pobožnosti Ruska, už neplatí pověst o ruském dělníku a rolníku, o ruské pracující ženě, líbajících lem popských šatů, klanících se před ikonou, bijících v pokoření před ikonou čelem o zem. Ano, ruský dělník a rolník prohlédl a vidí široko, daleko, vidí v širokém obzoru a vidí vpřed stále k nejvyšším metám. Tmu, šířenou náboženstvím, prorazilo, zahnalo a zahájí kulturní osvícení. (Posl. Sedláček: Násilím!) To se strašně mýlíte! (Výkřiky poslanců čsl. strany lidové.)

Proletářská revoluce byla v Rusku pro náboženství, církev, neskonale velkou pohromou, vymožeností diktatury proletariátu. Úspěšný pochod socialistické výstavby, industrialisace a kolektivisace zemědělské výroby, to vše je mor na náboženství a církev, to vše je mor na tuto organisaci řemeslného ohlupování.

Papež a posvěcené hlavy a buržoové proto soptí vzteky a dští kletby na komunistický mor. Oni dobře vědí, jak lžou, když tvrdí a chtějí světu namluviti, že náboženství v Sovětském svazu je prý pronásledováno, že proto upadá, že je pronásledováno a proto, že církev, hlasatelka náboženství, je násilně hubena. Nikoliv. Papež Pius XI v hrdlo lže, když ve svém štváčském poselství tvrdí, že náboženství je v Sovětském svazu násilně potlačováno. Metropolita Sergěj, hlava ruské pravoslavné církve, odmítl sám tvrzení (Výkřiky posl. Sedláčka.) o násilném pronásledování náboženství v Sovětském svazu a potvrdil, že úpadek náboženství v Sovětském svazu a špatná situace církve v Sovětském svazu je pouze nutným a logickým důsledkem a ovocem říjnové revoluce, důsledkem konsekventního provedení odluky církve od státu a školy. Náboženství upadá proto, že uvědomělý sovětský dělník a rolník nevěří již náboženským báchorkám a pohádkám. Kostely v sovětském Rusku jsou zavírány, poněvadž do těchto kostelů už nikdo nechodí. Církev je na tom v Sovětském svazu spatně proto, že pracující lid již prohlédl hnusné ohlupovací řemeslo popů a již kněžským parasitům kopějky nesype. (Posl. Sedláček: Židům náboženství neberete!) Rabíni štvou proti Sovětskému svazu stejně jako římský papež.

Církev je v Sovětském svazu, jak jsem již řekl, soukromým spolkem, odkázaným na vydržování svých členů, vyznavačů víry, stát nedává církvi ani kopějky podpory. Nemůže a nesmí dáti, poněvadž proletářský stát nevidí přirozeně svůj úkol v tom, aby podporoval náboženské ohlupování pracujícího lidu, nýbrž vidí svůj stěžejní kulturní úkol v podporování vědy, osvěty, v povznesení kulturní a vzdělanostní úrovně širokých pracujících mas. Nikdo nevykořisťuje, nikdo neutlačuje a nemá zájmu na tom, aby vykořisťovaní byli ponecháni v temnotě, nýbrž má nejživotnější zájem na tom, aby byla kulturní úroveň pracujícího lidu povznesena, neboť na kulturním povznesení širokých pracujících mas záleží udržení a ubránění sovětské moci proti imperialistickým válečným útokům a úspěšné provádění výstavby socialismu, v této chvíli tempo uskutečnění pětiletého hospodářského plánu. (Posl. Sedláček: Proč jim tedy zakazujete vydávat noviny?) Poněvadž nemůžeme připustit.... (Posl. Sedláček: Aby se nemohli vzdělávat!)... Já vím, kulacky. To vše jest ovšem pří morem na náboženství a morem na církev. A vede-li se proto církvi a popům SSSR špatně, tedy nikoli proto, že by byli pronásledováni, nýbrž proto, že kněžím v Sovětském svazu již řemeslo nekvete. Kněžští parasité v Sovětském svazu nemají co zobat, poněvadž jim pracující lid již obroku nesype. Ostatně kdyby církev katolická v Československu stala se soukromou institucí, kdyby jí byla vzata kongrua a státní podpora a byla odkázána na podporu svých věřících členů, vypadalo by to s ní velmi špatně, a to i tehdy, když připustíme, že by jí byl ponechán církevní majetek, poněvadž víme, že církevní hierarchie umí tu evangelickou, bratrskou solidaritu a tu křesťanskou lásku tak praktikovat, že by se arcibiskup Kordač a arcibiskup Prečan setsakramentsky nekřesťansky štětili, kdyby ze svých milionových výnosů arcibiskupských velkostatků měli něco dát na výživu a obživu kaplanů někde v horských vsích. Kdyby o všem církevní majetek byl konfiskován a církev odkázána plně jen na příspěvky věřících, zavřeli by páteři v Československu brzy svůj ohlupovací krám a kleli se svými kuchařkami na to špatné kněžské řemeslo a brzy by zavírali své řemeslo, stejně jako to dělají dnes popové a kněží v Sovětském svazu.

Celý svět ví, že papež a mezinárodní reakce prostě lže, když tvrdí, že náboženství v Sovětském svazu je pronásledováno. Tam má zajištěnu plnou volnost, záruku volnosti a svoboda svědomí je opřena o poznatek, že jen změnou hospodářských poměrů, že jen změnou těch hospodářských a sociálních kořenů náboženských předsudků, rozvinutím nových hospodářských forem a vytvořením nového socialistického milieu může býti definitivně vzata půda náboženským pověrám a že jen tak může se zhroutiti přežilá ideologická nadstavba dědictví starého světa. Taková revoluce, takové zhroucení staré ideologické nadstavby se odehrává nyní v Sovětském svazu na ruském venkově. Nynější rychlý úpadek náboženství v Sovětském svazu je v souvislosti s převratem v zemědělské výrobě Sovětského svazu, s rušením individuelní zemědělské výroby, s postupující kolektivisací sovětského zemědělství, s rušením třídy kulaků. Jestliže již rozdělení velkostatkářské půdy a její přidělení rolníkům zlepšilo situaci rolníků již v předchozích letech, vedlo při ochotné a účinné kulturní podpoře se strany sovětské vlády k vzestupu kulturní úrovně mas sovětských rolníků a znamenalo již dříve ránu do vševlády církve na ruském venkově a pak další vývoj poměrů, nástup industrialisace v sovětské zemědělské výrobě znamenal drtivý nápor do říše náboženského temna. Byla to elektrifikace, byl to traktor, jez podemlely půdu náboženským pověrám na ruském venkově. Staré babičky na ruském venkově se před traktorem s počátku křižovaly jako před antikristem a věřily štvanicím popů, kteří líčili traktor jako neštěstí, jako antikrista, jako ďábelský stroj. Ale ruští dělníci se podívali traktoru na zuby a seznali, že to není antikrist, že to není žádné neštěstí, jak hlásali popové, nýbrž naopak dobrodiní. Ruští zemědělci se s traktorem spřátelili, spřátelili se s elektřinou, touto jiskrou ďábelskou, a dospěli s traktorem ke kolektivisaci zemědělství.