Nedivil bych se, kdyby se dovážela pouze pšenice anebo bílá mouka. Mohlo by se říci, že v městech lidé jedí raději chléb z černé pšeničné mouky místo ze žitné. Ale k nám se loni dováželo žito! To jest smutný fakt. Naši zemědělci mají žito ze sklizně r. 1928, namnoze ze sklizně r. 1929 a nemohou ani zrno prodati. Do republiky se však dovezlo vloni 215.650 q žita za 29,906.000 Kč. To je pro nás zemědělce katastrofální.

Rovněž tak dovoz ovsa z ciziny, jehož jsme sklidili r. 1928 12,793.000 q a r. 1929 více než 13,664.000 q. Toto jsou zjevy povážlivé a nelze proto říci jinak, než se máme krisi odbytovou. Máme krisi odbytovou proto, poněvadž nás cizí konkurence dusí, ubíjí.

Říká se, že krise zemědělská je krisí světovou, že jest jinde také. Nepopírám to, ale budiž mi dovoleno říci, že u nás je nejtíživější, a to proto, že se jinde, jako v Německu a ve Francii této tísni čelí, u nás však nepodniká se na záchranu zemědělství nic. Každý pokus o tuto záchranu naráží na nepochopení a nedorozumění. Jdu dál a tvrdím, že máme krisi cenovou. Podívejme se do Ameriky, o níž se říká, že nám udává směr. Co tam můžeme spatřiti? Nic více, nežli to, že žito v Americe je znamenáno na burse kolem 80 Kč. K této ceně připočteme dopravné do Prahy obnosem 30 Kč per 100 kg a 38 Kč cla. Mělo by tedy naše žito v Praze znamenati asi 142 Kč. A co je? Není to ani 112 Kč. Jeví se tedy rozdíl 30 Kč na 100 kg. A zde upozorňuji na tento fakt. Poněvadž my zemědělci můžeme prodati jistě nejméně 7 mil. q žita, ztrácíme podle nynějších cen jenom na žitě přes 200 mil. Kč. Tato částka schází všeobecnému trhu. Netržíme-li, nemůžeme kupovat.

Další ztráty máme u pšenice a pak i u jiných plodin. Jmenuji oves, plodinu, kterou prodává nejchudší a nejdrobnější zemědělec. Mám ukázati na drastický příklad, jak si stojí u nás bramborářství, kde zemědělec je rád, že dostane přímo almužnu 15-80 Kč za 1 q? A ještě vůbec nemůže prodati. Neslyšíme ten výkřik našich chudých horalů, když na př. jejich hlavní produkt, len, na který se mají specialisovati a zachrániti svou hospodářskou situaci, stojí 3 až 4 Kč za 1 kg, a to pěkně vytřeného?

Snad nikdy nebyla situace našich horských lnářů tak zlá, jako je dnes. Jsem horským zemědělcem a sám pěstitelem tohoto produktu. Prohlašuji, že sta a sta metrického centu lnu je na našich horách, ale prodávati toto horské zlato za 300 až 400 Kč za 1 q je přímo výsměchem naší též hospodářské politiky. Podle obchodních zpráv zavaleni jsme prý ruským lnem méně kvalitním a k tomu více než o 100 procent dražším.

Totéž platí o jetelových semenech, jehož cena se pohybuje mezi 3 až 5 Kč, což ovšem situaci našeho zemědělce pak vyvrcholuje. Toť katastrofální obraz našeho zemědělství, pokud se věnuje výrobě rostlinné, jejíž péče je svěřena ministerstvu zemědělství.

Mohl bych mluviti o výrobě živočišné. Ani ta není růžová. Dovezlo-li se do našeho státu 1928 dobytka ať hovězího či vepřového 894.998 kusů za 714,524.000 Kč a r. 1929 již 930.772 kusů za 943,806.000 Kč, nesvědčí to o žádné ochraně zemědělství, nesvědčí to ani o péči pro zemědělský stav a jeho výrobu. Na nás se žádá všecko, nám se nedává nic. Tak to ovšem jíti nemůže. Byly podávány návrhy, činěny náběhy, směřující k řešení zemědělské krise. Až dosud se nestalo nic. Není zde dobré vůle. My zemědělci dovedli jsme na oltář vlasti přinésti nejtěžší oběti. Dovedeme to ještě dnes? Bude to co platno? Zamysleme se!

Mám obavu, že důsledky zemědělské krise budou nedozírné a že ti, kteří neměli dobré vůle v zájmu státu řešiti tuto otázku, budou poměry donuceni řešiti krise jiné. Nevolá hlasitým "memento" zpráva o insolvenci firmy Bondy? Není tu insolvence firmy Jurák a spol.? A jsou ještě jiné veliké firmy, které nemohou platiti. Nechci je jmenovati. Dedukuji pouze, že krise zemědělská zaviní nemohoucnost firem strojnických, továren železářských a že tyto průmyslové podniky ohrozí existenci peněžních ústavů. Byl bych rád špatným prorokem. Kéž byste, vážené dámy a pánové, kteří odpíráte řešiti krisi zemědělskou, nebyli nuceni se zabývati důsledky této krise, jak jsem právě předeslal. Varuji hlasem který musí býti slyšen. Varuji včas!

Dokázal jsem, slavná sněmovno, že zemědělské ochrany je potřebí. Stav náš je žalostný. Je zde jen demagogická bázeň. Zlé duchy vyvolávají jednotlivci i celé strany. Jak se omluví před národem ti, kteří se vzpírali položiti ruku k dílu, aby podchytili nakloněnou stavbu, až se tato sřítí? Jsou si toho vědomi?

Pánové, bojím se, že budete museti kousnouti do kyselejších jablek, než je zemědělská krise. Dokázal jsem, že jen u žita možno počítati se ztrátou 200 mil. Kč. Máme však ztráty další a větší. A důsledek? Zemědělci nebudou nakupovati průmyslové výrobky, protože by je neměli čím platiti. Domysleli jste vy, kteří máte možnost pomoci a zachrániti, co bude následovat? Neříkejte, že jsou jiné krise naléhavější, neříkejte, jak jsem četl nedávno v soc. demokratické "Nově Době", že máme krisi samosprávy. Proto, že máme krisi samosprávy, proto že nemá zemědělec čím platit, chcete jej zachrániti zvýšením obecních a okresních přirážek? Tak chcete léčiti otevřenou ránu arsenykem. Chcete ji ještě více rozdrásat. To je vaše láska k zemědělskému lidu, páni ze socialistických řad!

Měl bych snad přikročiti k praktickým námětům, jak vybřednouti ze zbědovaných poměrů. Jistě se očekává, jaké stanovisko zaujímá lidová strana k řešení této aktuelní otázky.

Lidová strana podala velmi pečlivě vypracovaný návrh, který svědčí o tom, že chápe situaci. Náš návrh na zmírnění současné odbytové krise zemědělské je postaven na těchto zásadách:

Vláda se vyzývá, aby s možným urychlením předložila osnovy zákonů, pokud se týče, aby vydala nařízení a učinila příslušná vnitřní úřední opatření, aby při úsilí o zmírnění současné zemědělské krise odbytové uplatnily se tyto zásady:

Vláda je oprávněna upravovati nařízeními celní sazby nejen ohledně zemědělských plodin a živočišných produktů, ale i ohledně výrobků průmyslových a všech položek celního sazebníků vůbec.

Všeliká omezení ohledně vývozu zadních mouk a jiných zemědělských produktů, pokud i u nich je vývoz omezen, buďtež odstraněna tak, aby zmizely i poslední zbytky povolovacího řízení a aby i v tomto směru nastala úplná svoboda obchodu.

Vymílání žita budiž prováděno jenom na 60%, jednak aby bylo možno při výrobě chleba přidávati k vysoce kvalitní žitné mouce také ještě zadnějších mouk pšeničných a dosíci při této kombinaci kvalitního chleba, jednak aby zbývajících 40% velmi hodnotných otrub bylo možno použíti jako vydatného a levného zvířecího krmiva.

Zvýšenou činností informační i propagační s náležitým zřením k příslušným poměrům sousedící ciziny budiž naše zemědělská výroba usměrněna tak, aby, používajíc racionelně zemědělských plodin vlastní těžby, dospěla postupně k zvýšení rentabilnější produkce živočišné.

Politické úřady buďtež vybaveny potřebnou pravomocí, aby mohly v dohodě se zájemnickými korporacemi výrobců i obchodníků zjišťovati směrné ceny a vykonávati tak příslušný vliv proti zdražovacím tendencím meziobchodu.

K návrhu tomuto má klub lidových poslanců své odůvodnění:

Mezi prostředky, které se nyní uvádějí na odpomoc současné odbytové a částečně i výrobní krise zemědělské, jsou některé, jichž řádné použití znamená sice snížení režie, nebo zvýšení výnosu, ale povahou svojí vyžadují k svému uplatnění nezbytně dlouhé doby. Sem patří ku příkladu zejména racionelní provádění komasace půdy, která však akutní krisi nikterak nemůže odpomoci. Ponechávajíce tedy zúmyslně podobné prostředky pomocné prozatím stranou, abychom se k nim později navrátili v příslušných specielních návrzích, obracíme se nejprve k prostředkům, které jsou s to aspoň částečně odpomoci ihned, ač i zde nutno zdůrazniti, že žádné z příslušných opatření nemůže již plně zasáhnouti svými příznivými důsledky hospodářské výsledky r. 1929 a že příznivých účinků lze se s větším výsledkem nadíti teprve ohledně sklizně a vůbec ohledně těžby r. 1930.

Celý náš plán je založen na té základní myšlence, že máme v prvé řadě co činiti s krisí odbytovou a teprve v druhé řadě částečně s krisí výrobní. Všechna naše snaha upíná se tedy nejprve k tomu, aby zemědělec svoje plodiny, zejména obilí na sýpkách skladované, vůbec mohl zpeněžiti.

Je zajisté absurdní a svědčí o nezdravých poměrech, jestliže obilí domácí produkce a moučné výrobky z něho nenalézají odbytu, zatím co se z ciziny dováží cizí obilí, zejména pšenice, pokud se týče cizí mouka. Svědčí to o tom, že se konsum obrací zvýšenou měrou k cizím moukám domněle kvalitnějším a je tedy nutno umělým opatřením usměrniti domácí konsum tak, aby obrátil se k produktům tuzemské provenience. Z toho důvodu navrhujeme, aby dovozní clo na pšenici, žito, ječmen, oves a jiné zemědělské výrobky a v příslušné relaci také na pšeničnou i žitnou mouku podstatně bylo zvýšeno, aby tímto zdražením cizozemských produktů donucen byl tuzemský konsum obrátiti se k produktům tuzemské provenience, jež by nedoznaly jenom tímto opatřením samým o sobě ještě žádného zdražení. Má-li se taková, anebo vůbec podobná úprava celních sazeb prováděti formou zákona, pak vyžádá si to vždy už po technické stránce drahně času, nehledě ani k tomu, že je to vždycky spojeno se značnými obtížemi politickými, jež mohou mnohdy dostoupiti takové intensity, že znamenají po případě i znemožnění jinak věcně velmi žádoucího opatření. Pouhé vládní nařízení, vydané na základě příslušného zmocňovacího zákona, je v tom směru nepoměrně pružnější, nejen pokud jde o zavedení anebo zvýšení celních sazeb, nýbrž i pokud jde o případné jejich snížení, poněvadž ku příkladu v naši konkretní otázce nikdo nemůže zaručiti, že by pro případnou všeobecnou neúrodu a rychlé stoupání cen na světovém trhu nebylo nezbytno celní sazby obilní, přechodně hodně zvýšené, zase přiměřeně snížiti.

Navrhované zde opatření celní jak je jednoduché, tak je účinné pro dosaženi vytčeného cíle a mimo to nutno zdůrazniti, že je to opatření, jež nezatěžuje veřejnost vůbec žádnými novými výdaji administrativními. Týž celní aparát, který funguje dnes, bude nezměněně fungovati i po zvýšení obilních cel a v této jednoduchosti celého řešení jest už také spolu záruka jeho správnosti.

Naproti tomu nemůžeme nikterak uznati za vhodný prostředek zavedení tak zvaného "dovozního monopolu" Chápeme dobře, že to má býti jakési východisko z nouze, když vývojem politickým posledních roků se stalo, že používání celního instrumentu bylo soustavně označováno přímo jako věc antisociální. Vychází se tu z omylného názoru popřevratových dob, jakoby stát nadpoloviční majoritou v kterékoli hospodářské nebo obchodní instituci mohl zajistiti nejen naprostou poctivost, nýbrž zejména také technickou a odbornou zdatnost, ač po této stránce na prvý pohled musí býti každému patrno, že tomu tak není. Navrhovaná státní obilní rada mohla by se věnovati jedině jaksi vrchnímu vedeni celé akce, kterou by jinak musila přenechati celému zástupu podnikatelů soukromých, což by se ovšem nemohlo vůbec obejíti - bez pokoutního obchodu dovozními legitimacemi. Z toho důvodu spatřujeme v diskutovaném dovozním monopolu jenom oživení starých perhoreskovaných ústředen, jsouce přesvědčeni, že by každé podobné obnovení vázaného obchodu se železnou nezbytností přivleklo za sebou zase celou tu nepřehlednou řadu nejrozmanitějších nevýhod, o kterých nás poučila trpká zkušenost doby poměrně ještě nedávno minulé, takže je téměř s podivem, že by se tak snadno na vše to mohlo zapomenouti.

Jedním z nejnešťastnějších opatření dřívější doby byl původně úplný zákaz exportu zadních mouk a později jenom omezené povolování jejich vývozu. Základní teoretická myšlenka tohoto postupu, zachovati dostatečné množství krmiv pro tuzemskou výrobu živočišnou, byla o sobě dobrá, přehlížela však skutečnost, že zemědělci ve své převážné většině zkrmují jenom plodiny vlastní produkce a nekupují krmiv, aby prováděli racionelně téměř průmyslový výkrm dobytka vepřového nebo hovězího. Úplné podvázání odbytu zadních mouk musilo míti přirozeně za následek omezování nákupu tuzemského obilí se strany domácích mlýnů. Po té stránce může podstatně přispěti k ulehčení situace úplná volnost vývozu.

Jinou překážkou, brzdící odbyt tuzemského obili, je dosavadní neblahá prakse vymílati žito na 80-90%. Přímým následkem toho jest, že příliš vymletá mouka žitná stává se méně upotřebitelnou a zbývající otruby jsou jako krmivo téměř úplně bezcenné. Touto praksí dostáváme se k tomu absurdnímu zjevu, že kvalitnější otruby zahraniční provenience musíme v tuzemsku platiti neúměrně draho. Zavede-li se vymílání žita jenom na 60%, budou zbývající otruby velmi kvalitní a stanou se vydatným a levným krmivem živočišným. Docílená kvalitní žitná mouka výražková bude moci býti míšena se zadnějšími moukami pšeničnými a chléb ze směsi takto docílené bude nejen výživný a chutný, nýbrž bude moci býti i relativně levný. Kdyby podle této směrnice třeba jenom stát sám postupoval při objednávkách chleba pro armádu a některé jiné další svoje instituce, znamenalo by to zase značné zvýšení odběru zadních pšeničných mouk a zvýšení poptávky současně také po žitě.

Vedle prostředků právě označených, jejichž přímým důsledkem má býti zvýšení poptávky a tím tedy zmírnění krise odbytové, nutno ovšem přihlédnouti také k otázce zvýšení příjmu z produkce zemědělské vůbec, pokud se týče k otázce snížení výrobní režie. Pokud se týká prvé věci, jsme toho mínění, že přechod od výroby rostlinné k výrobě živočišné nemůže býti nikterak překotný a že toto zásadní přeorientování se našeho zemědělstva vyžádá si ještě drahně času, informační práce a investičních nákladů. Pokud pak jde o otázku druhou, snížení režie, tu jest jasno, že případná menší těžba z produkce zemědělské nebyla by tak bolestně pociťována, kdyby ze sníženého příjmu bylo možno plně uhraditi také úměrně snížené náklady výrobní. Nutno tedy věnovati péči také snížení cen výrobků průmyslových, zejména také vhodnými opatřeními celními.

Nakonec nelze přejíti mlčením objektivní faktum, že se mezi cenami, jež za své výrobky obdrží zemědělský producent, a mezi konečnými cenami detailního obchodu jeví mnohdy neúměrně velké rozpětí. Toto umělé zdražování má za následek nezbytné zvyšování cen výrobků průmyslových a tedy zvyšování zemědělské režie. V tom směru považujeme za nutné, aby úřady politické věnovaly daleko větší péči než dosud přezkoumávání cen maloobchodu a aby pro tento obor řízení administrativního byly náležitě vybaveny příslušnou pravomocí.

Celé řešení současné zemědělské krise odbytové podle zásad námi výše navrhovaných nevyžádá si vůbec žádných zvýšených nákladů finančních a proto také odpadá pro nás povinnost učiniti příslušný návrh úhradový.

Naše stanovisko k současné hospodářské situaci jest jasné nejen pro politické činitele, ale pro celou naši veřejnost. Teď závisí na odpovědných činitelích ve vládě, aby se rychle dohodli a učinili vhodné a účelné opatření, jak naše hospodářské poměry tou dobou toho vyžadují.

A teď bych chtěl říci několik slov k akci ohromného významu, o reformě pozemkové. Dne 16. dubna 1919 Národní shromáždění přijalo zákon o zabrání velikého majetku nad 150 ha zemědělské, nebo více než 250 ha půdy vůbec. Zákon o reformě pozemkové měl prakticky vyřešiti jednu z nejdůležitějších otázek hospodářsko-sociálních: hospodářsky povznésti našeho malozemědělce bez rozdílu politické či náboženské příslušnosti. Pozemková reforma pro svůj velký význam pro celostátní život měla býti akcí celého národa a státní pozemkový úřad měl zde státi jako právní činitel nespoutaný žádnými ohledy osobními, ani stranickými. Tak představovala si provádění pozemkové reformy lidová strana. Tak také se mělo státi, ale nestalo se tak. Či vinou, netřeba zde uváděti. Není snad v dějinách politického života větší lži a politické demagogie, než fráze, že pozemková reforma lidovou stranou byla nějak ohrožena. Když zákon se jasně vyslovuje o zabrání půdy velkostatkářské nad 150 ha zemědělské a 250 ha půdy vůbec, jakákoliv intervence ve prospěch velkostatkářů byla by bezúčelná a bezmocná, prostě proto, že disponovati se zabranou půdou měl právo státní pozemkový úřad s poradním sborem, vybavený zákonem plnou právní mocí a ovládaný z 90% republikány. Zákona o reformě pozemkové zneužito k politické korupci, neboť zabranou půdu nedala malozemědělcům žádná strana, nýbrž sám zákon, který odhlasovaly všechny československé strany. Každá strana, která nerespektuje rovnoprávnost všech občanů před zákonem, ztrácí charakter státotvornosti. Mohl bych ukázati na tisíci případech, jak lidová strana na svou bezelstnou státotvornou politiku ve svých uchazečích doplácela. Stála zde stále v boji o mravní i právní nárok svých uchazečů na každém úseku parcelačním.

K otázce tvořivších se zbytkových statků, které presentovány na účet drobných uchazečů, dnes škoda mluviti. Důsledky tohoto hazardního obchodování s půdou národa a státu projeví se v brzké době.

Je nutno také dotknouti se otázky, ke které též ministr spravedlnosti zaujal stanovisko, kteréž jest jen uvítati. Je to otázka zaknihování drobných přídělů. Nemohu nijak chápati, že s opatřením pro rychlé zaknihování činí se průtahy. Mluvíme-li o krisi našeho zemědělství, pak do ní padá jistě těch našich 1/2 milionů drobných zemědělců. Jejich hospodářská situace je více než kritická. Reformou pozemkovou vytvořili jsme statisíce nových hospodářských jednotek, které, pokud byly vlastníky malých živností, silně je zadlužily zaplacením přídělů a nutnými investicemi. Z řady případů ve svém okolí uvedu některé jako doklad smutného stavu těchto přídělců. Drobnému přídělci zhynula kravka nutná k potahu. V domku ani krejcaru. Hledal výpůjčku 2000 korun, ale žádná záložna mu nechtěla půjčiti z důvodu, že není zde z přídělu právní záruky. Jiná rodina přídělce postižena byla nemocí. Na lékařské ošetření nebylo peněz, a vypůjčiti si nelze z téhož důvodu, jako v případě prvním. Znám jiný případ. Hoch přídělce vychodil s prospěchem měšťanskou školu, pro zvláštní nadání byl dán na obchodní kurs, potřebný pro život dnešního řemeslníka. Po roce musil býti odvolán, neboť rodina stěží sehnala nejnutnější živobytí. Výpůjčka 2000 Kč by situaci zachránila. Kdo těmto chuďasům půjčí, když na příděl půjčky neobdrží? Toť jen několik ilustrací ze života našich drobných přídělců. Mluví řečí jasnou.

Slavná sněmovno! Cítíte, co je zde povinností povolaných činitelů? My, lidoví poslanci, s celou svou politickou vehemencí žádáme, aby do hospodářského pracovního programu této vlády vsunut byl spravedlivý požadavek našich drobných přídělců: rychlé a definitivní zaknihování pozemků.

Drobní přídělci potřebují klidu vyplývajícího z právní jistoty, že půda jest úplně a navždy jejich. Dále potřebují si opatřiti na přidělenou půdu levný hypotekární úvěr. Právní jistota může však býti poskytnuta jedině zapsáním do pozemkové knihy. Levný a dlouhodobý úvěr možno si dnes opatřiti jen na základě vlastnictví pozemku. Není-li přidělená půda přídělcům připsána v pozemkové knize, nemůže jim nikdo levného a dlouhodobého úvěru poskytnout. Odborový přednosta ministerstva spravedlnosti p. dr. Hartman již ve schůzi ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny 26. července m. r. prohlásil, že by knihovní zápisy mohly býti provedeny soudy do jednoho roku. Jest jen litovati, že při jednání v r. 1929, kdy se mělo rozhodnouti o zaknihování, zaujali republikánští zástupcové stanovisko odlišné, hájíce jakési provisorium, kdy přídělce bez svolení státního pozemkového úřadu nesměl nikdy přidělenou půdu zadlužiti ani zciziti, a to ani jednáním mezi živými, ani pro případ smrti. Knihy přídělové měly býti jen knihami evidenčními.

To není požadavkem lidové strany a proto pro odlišné zásadní názory k rozhodnutí nedošlo. Lidová strana chce, aby na půdě jejich potem skropené a řádně zaplacené žili svobodní zemědělci. Prohlašuji, že od tohoto požadavku neustoupíme.

Je nutno též něco říci k lesní reformě. Stát zabral několik velkých komplexů lesních do svého vlastnictví. Při hospodaření v těchto lesích sleduje prý stát cíle státně-finanční. Dobře! Ale děje se tak na účet domorodého obyvatelstva. Dnes nemohou lidé dostati potřebné palivové dříví, ač se tak dříve vždy dělo. Není nikde taková bída o palivové dříví, jako na př. na Dačicku, kde obyvatelstvo z vrcholu Českomoravské vysočiny, z prostředí lesů jest nuceno činiti objednávky ze Slovenska, odkud přijde 1 m³ dřeva za 90 až 110 Kč. Jaká je v tom logika? Nemohla by lesní správa státních statků, která má rozsáhlé lesy na Slovensku, zpracovat na Slovensku i v našich lesích užitkové dříví pro obchod teprve po krytí potřeby místního obyvatelstva? Žádáme ministerstvo zemědělství, aby se zde stala náprava.

Slavná sněmovno! Často slýcháme mluviti o lásce k lidu. Nuže dobře - snad nikdy nebyla tak vhodná příležitost prokázati tu lásku jako dnes. Prožíváme jednu z nejtěžších hospodářských krisí; lid na to pochopení od těch, kterým svěřil osudy svých rodin, čeká. Věřme, že i zde platí: láska jde přes žaludek! Československý zemědělec nechce pro sebe žádný present na úkor ostatních spoluobčanů. Žádá jen spravedlnost. Zemědělství naše chce opatřiti čsl. lidu všech složek a povolání dostatek chleba. Nechce-li stát vyvážeti nezaměstnané dělnictvo a chce-li roztočiti kola továren, musí pečovati o to, aby bylo doma dost chleba. Ten chléb nesmí však býti v cizině kupovaný, ten musíme dodat my, českoslovenští zemědělci. A my jej dodáme, my zabezpečíme stát v tom ohledu - a nechceme od něho nic víc, než aby vůči nám splnil svoji povinnost. (Potlesk.)