Komu tedy patří rozhodovati o výchově dětí? Pro nás katolíky je to nesporné, bylo to v poslední době v lednu velmi důrazně proklamováno hlavou křesťanstva, papežem a pro nás jistě platí: Roma locuta. Řím promluvil a kdybychom snad byli dříve jiného názoru jako jsme nebyli museli bychom se v tomto případě plně podříditi. Co praví encyklika papežská o výchově mládeže? Praví se v ní: "Ježto výchova spočívá podstatně na vytváření člověka takového, jakým má býti, a takového, jak si má vésti v tomto pozemském životě, aby dosáhl nejvyššího cíle, k němuž je stvořen, jest jasno, že jakožto opravdová výchova musí směřovati cele k poslednímu cíli, kterým je cesta, pravda a život. Nemůže zde býti jiné, dokonalejší výchovy nežli je výchova křesťanská."

To ovšem - podotýkám - platí pro věřící křesťanstvo. (Posl. Kopecký: A což ta poslední encyklika o tažení proti SSSR?) To je přece velmi krásně vyvráceno těmi představiteli pravoslavné církve v Rusku, kteří pod dojmem hrozeb oběšením napsali tu svou obranu proti papežskému projevu v této věci. Já myslím, že ani vám ve skutečnosti nenapadne, že ten projev ruských biskupů a patriarchů byl dobrovolný a poctivě myšlený, tak jak byl napsán. Vy, pánové, znáte dobře methody komunistické a vás tedy nemůže něco takového mýliti. Vy jistě máte své mínění o tom tak, jako má celá slušná evropská veřejnost o poměrech v Rusku své mínění. (Posl. Kopecký: Kdo jde do Říma, ten je ztracen!) Naopak zase, kde jde do Moskvy, ten bude spasen. Já vám také té spásy plně přeji a přál bych vám, aby se vám brzy dostalo dobrodiní požívati těch ruských rájů a ruského ovoce, abyste nemusili dlouho zde v Československé republice, která jest takovým zpátečnickým, reakčním a sociálfašistickým a bůhví jakým útvarem, prožívati týrání, které se zde na vás provádí. (Posl. Kopecký: Proč netáhnete Vy do Říma?) Poněvadž jsem Čech a mám svou příslušnost zde. (Posl. Kopecký: A dělníci ne?) Vy jste příslušníky III. Internacionály, vy jste nebyli zvoleni na program čsl. strany, nýbrž internacionální strany, kdežto já jsem příslušníkem čsl. strany a hrdě se k tomu hlásím. (Posl. Kopecký: To je vidět, jak jste logický! - Různé výkřiky.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Vičánek (pokračuje): Buďte tak laskav, k vám se logice učit nepůjdu. To bych toho po čertech málo pochytil.

Jaká je funkce státu ve výchově? Stát nesporně má svá práva ve výchově, ale řekl bych, že má v prvé řadě své povinnosti vůči veškerým občanům, a jeho právo je vlastně jeho povinností. Toto právo nebo povinnost nesmí se samozřejmě dotýkati v ničem práv a povinností rodiny, rodičů, poněvadž tento útvar je mnohem starší a má mnohem větší zájem na tom, zda se výchova dětí podaří nebo nepodaří, nežli je tomu u státu. Já bych si dovolil přečísti jeden zajímavý výrok, který učinil prof. inž. List rovněž na školské anketě. Mluvilo se tam hodně o požadavku diferencování našich škol a bylo poukázáno na to, že Amerika má to štěstí, že má své školství naprosto diferencované, a odtud prý pochází jaksi ta neobyčejná zdatnost amerických občanů, kteří se mohou uplatniti v každém oboru podnikání a života. Prof. List upozorňoval, že to je omyl, že ne ty americké školy jsou dobré, ale americký život, který dává možnost každému občanu, uplatniti se v tom oboru, ke kterému má zálibu, ve kterém může vyniknouti, ve kterém může docíliti úspěchu, kdežto náš veřejný život je sešněrován tolika zákony a každému občanu je vymezena jen taková uzoučká cestička, po které musí jíti po celý život, že tu není možnosti odbočiti, že tu není možnosti vyniknouti také na jiném poli působnosti, než ke které byl připravován, pro kterou se učil. Říká o tom: "V otázce školství vykonal Lichtenberg skvělá studia. Ve své knize uvádí, jak tou americkou diferencovanou školou upadá nejdůležitější element paedagogický, rodina. A prosím, zde jsme slyšeli, že se vyučování od mateřské školy až nevím kam má svěřiti státu. Otec, matka, společnost, život, ty elementy mizejí. A to je věc, před kterou bych varoval."

Tedy i na školské anketě ozývaly se velmi vážné hlasy proti státnímu školskému monopolu a dokonce jeden z profesorů velmi vtipně tam prohlásil, že je to taková stará nemoc profesorů a učitelů, že považují školu za všecko, že považují školu za kulturu a že zapomínají dívati se na to, že kultura vlastně vyrůstává mimo školu a že škola dává jenom nepatrné základy pro všechna možná odvětví vědění a kultury a že na těch základech teprve každý jednotlivec podle své individuality pracuje, buduje, vystaví si svůj vlastní názor, své vědomosti, své vzdělání.

My jsme daleci toho, abychom podceňovali školu a její účinnost. A tvrdím, že hlasy, které zde prohlašují, že se nesmí při veškerém tom oceňování důležitosti školy zapomínati také na ty elementy, které jsou v prvé řadě vychovateli a učiteli, že se nesmí zapomínati na rodinu, na společnost, jsou velmi odůvodněné. Naším názorem je, že je přirozenou povinností nás katolíků, zabezpečiti svým dítkám náboženskou výchovu.

Včera bylo zde mluveno o diferenciaci školy po stránce konfesijní. Slovensko má své církevní školy a bylo několikráte zdůrazněno, že právě tyto školy to byly - a ne pouze jedné konfese, nýbrž všechny církevní školy - které zachránily slovenský národ před maďarisací. Tam splnily tyto školy plně svůj úkol, neodnárodnily a daly všechny potřebné vědomosti, takže dorost z nich vycházející udržel svou národnost a mohl také v životě směle konkurovati s dorostem vycházejícím ze státních škol maďarských.

Je tedy naprostý omyl - anebo snad zlou vůlí - tvrditi, že by taková škola, diferencovaná ve směru církevním, byla krokem zpět, že by mohla býti považována za reakci. Naopak, byla by tu zjednána půda pro konkurenci na poli školském a ta konkurence jistě by byla zdravější než jakýkoli monopol, než, abych tak řekl, jakékoli vázané hospodářství s kulturou, s tím nejobyčejnějším povšechným vzděláním. Tam, kde není konkurence, tam nastává zbahnění. Tvrdím, že by docela jinak působilo na rozvoj našeho školství, kdyby zde byly státem stejně vybavené školy konfesijní i bezkonfesijní a kdyby zde byla možnost porovnati výsledky náboženské výchovy s výsledky výchovy laické. Myslím, že by to bylo výhodné i pro učitelstvo a že by to v prvé řadě znamenalo nejen zisk pro katolické rodiče, kteří by tím byli uspokojeni, nýbrž i ohromný zisk pro konsolidaci státu, pro klidný další vývoj veškerých vrstev národa.

To je naše stanovisko. Od tohoto stanoviska přirozeně ustoupiti nemůžeme a nechceme. Neustoupili jsme od něho po celých 11 let.

Tvrdíme, že pro tento svůj požadavek máme odůvodnění, a to v ústavním zákoně. Tvrdíme také, že náš požadavek nikterak neodporuje demokracii, nýbrž naopak můžeme říci, že spíše odporuje demokracii snaha po monopolu, snaha po odcírkevnění veškerého školství tedy i na Slovensku, snaha po zavedení laické výchovy ve školách, poněvadž se to příčí tomu, co se v ústavě praví o svobodě svědomí.

Včera zde byla přednesena námitka, jak prý by bylo možno srovnati s demokratickým řádem, když by v obci byly, řekněme, 3 bezkonfesijní děti a ty by musily choditi do školy konfesijní. Zde je velký útlocit. V obci, jak bylo řečeno, je 500 dětí, z toho 3 bez konfese a ostatních 497 je konfesijních, patřících určité konfesi. Rodiče jejich si přejí konfesijní výchovu. To by bylo nedemokratické, aby ty 3 děti byly nuceny choditi do školy, kde je výchova náboženská, ale naprosto demokratickým jeví se některým pánům to, že k vůli 3 dětem musí 497 dětí požívati výchovy beznáboženské, která je jim vnucena, nadiktována. To považují za projev demokracie ve školství. Myslím, že takovýmto způsobem není možno postupovat, a že také všechny zásady, které jsou zde nebo v tisku občas hlásány, aby škola byla zbavena jakéhokoli dozoru, jakéhokoli vlivu se strany rodičů, aby stát převzal výhradné právo nakládati s dětmi při výchově podle své libosti a uznání, nemohou dojíti uplatnění, že nejsou rozumnými a demokratickými, že by rozhodně neposloužily kulturnímu vývoji našeho národa, že by rozhodně také nepřispěly k uklidnění v našem státě a že by přinesly více škody než užitku. (Posl. Kopecký: Kněží zneužívají školních dětí k pohlavním zvrácenostem. O tom mluvte!) Já bych vám mohl jmenovati učitele-komunistu, který nedávno dostal 5 měsíců za to, o čem mluvíte, ale nejsem takový.

Slavná sněmovno, to jsou věci, které jsem považoval za svou povinnost přednésti k rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty. Nejsme se vším spokojeni, co se děje, tím méně s některými věcmi, které se ohlašují jako plány ministerstva školství a nár. osvěty, ale přes to jako příslušníci vládní většiny budeme hlasovati pro rozpočet státní, tedy i pro rozpočet ministerstva školství, s tím pevným přesvědčením, že nebude zde podnikáno nic, co by se příčilo naším základním zásadám, co by porušovalo naše náboženské přesvědčení a co by nám znemožňovalo zůstati v této koalici jako Čechům a katolíkům. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Dvořák.

Posl. Dvořák: Sledujeme-li hospodářsko-politický charakter rozpočtu Československé republiky, musíme dojíti k závěru, že všechny jeho části, všechny jeho t. zv. specielní části jsou prostoupeny jednou snahou, snahou průrvy imperialistického charakteru Československa, snahou zfašisovat celé Československo. Bylo zde hovořeno o školách, bylo zde mluveno o sociální otázce, ale když se podíváme do praxe, když odmyslíme si všechny fráze, které zde byly proneseny, musíme konstatovati, že to, co se v Československu děje, vyjadřuje jedinou snahu finančního kapitálu, zapřáhnouti všechno do této imperialistické káry. Podíváme-li se na jednu speciální část celkového rozpočtu, na rozpočet ministerstva války, anebo jak tomu zde pánové říkají, ministerstva nár. obrany, poskytuje nám tento rozpočet velmi jasný obraz imperialistického charakteru a imperialistických choutek československých. Pánové snaží se zakrýti tento imperialistický charakter tím, že říkají, že částka, která Československem jest věnována na výstavbu militarismu, není velká, poněvadž prý všechny okolní státy dávají na výstavbu své armády daleko více než Československo. V Československu preliminováno jest ve státním rozpočtu na armádu 1.400,000.000 Kč. O této sumě pánové hovoří, ve skutečnosti však není zdaleka takovou, jakou jest podporován československý militarismus. Je zde ovšem šikovnost pana ministra financí dr Engliše v tom, že zastrčil výdaje na československý militarismus do různých položek jiných ministerstev. Najdeme výdaje na československý militarismus v ministerstvu soc. péče, v ministerstvu školství, v ministerstvu vnitra, takže když posoudíme celkové výdaje, resultují sumu kolem 2 miliard Kč. To znamená, že skoro 1/5 celkového státního rozpočtu věnována je na výstavbu československého militarismu. V rozpočtovém výboru p. dr Černý ve své důvodové zprávě chtěl obhájiti tuto sumu a říkal, jak jsem již uvedl, že to není mnoho. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) Jednotliví zástupci sociálfašistických stran, kteří také hovořili k tomuto bodu, neříkají přímo, že jest to málo, ale v různých a různých projevech, prohlašují, že naše armáda není ještě dostatečně vybavena, není ještě tak technicky zdokonalena, aby byla representativní armádou, které Československo potřebuje. Je zajímavé, že titíž lidé týmiž ústy, která nepřímo říkají, ano, je to málo, ještě malý obnos věnován je na výstavbu československého militarismu, před svými maloměšťáckými voliči, před dělníky ve vlastních stranách říkají: komunisté jsou demagogové, když mluví o válce, u nás máme přece zajištěn stoletý mír. Když jsem hovořil s kamarádem dělníkem v továrně u svěráku, řekl mi toto: Je přece zbytečné, takové ohromné peníze věnovati na výstavbu čsl. militarismu, když máme u nás zajištěn mír na sto let. Přece ti vojáci budou za 100 let, 120 let, staří a při dnešním fysickém výkonu dělníků v továrně, když se dožijí maxima 60 až 62 let, dávno po nich nebude ani stopy. Na druhé straně, když se vykládá o té technické zdatnosti, o těch ohromných vynálezích po stránce výzbroje, proč se dneska tak horentním způsobem dělají kanony a proč se tak horentně zbrojí, když za 100 let technika bude mnohem dále a všechno toto musí zrezavět?

To byl názor mého kamaráda. Já ovšem říkám toto: Právě z těchto úkazů, právě z této snahy po výstavbě armády v Československu jasně vyráží imperialistický charakter Československa. A ten páni nezatušují, i kdyby sebe diplomatičtějšími frázemi zde chtěli zastříti určité otázky, proto, poněvadž tento imperialistický charakter Československa je dán jeho hospodářskou strukturou. Hospodářská struktura Československa je v zásadě kapitalistická. Je založena na vykořisťování člověka člověkem. Není založena na kolektivisaci, na soběstačnosti, nýbrž na honbě za ziskem. Když se podíváme, že snahou všech majitelů výrobních prostředků jest, aby dělník v továrně vyráběl co možná nejvíce, ale aby mu továrna co možná nejméně platila, znamená to, že na jedné straně tento kapitalistický řád podkopává úplně koupěschopnost dělnické třídy, podkopává koupěschopnost většiny, jak páni říkají, tak zv. národa, avšak na druhé straně ve všech průmyslových odvětvích zvyšuje se kontingent. Dnes vidíme - a to nezapírají ani páni z buržoasních ani sociálfašistických stran - že československé hospodářství prožívá zostřenou krisi. Tato krise v Československu není ojedinělá proto, poněvadž je pouze symptomem krise mezinárodní. Tato krise, o které páni hovoří, čím je způsobena? Je způsobena právě tím systémem: na jedné straně podlamováním koupěschopnosti pracující třídy, na druhé straně zvýšením kontingentu a malými trhy, malými odbytišti. Je samozřejmo, že kapitalistické hospodářství ve světovém měřítku utržilo v roce 1917 notnou ránu proto, poněvadž dělníci a rolníci ruští vyjmuli jednu šestinu zeměkoule ze spárů imperialistického dravce a zřizují svoje hospodářství podle světového vzoru, vzoru socialistického. Na druhé straně je zde ztráta ohromných kolonií, kde barevní otroci nechtějí si dáti líbiti zotročovací choutky západního a středoevropského imperialismu. To přirozeně musí působiti k tomu, že jednak ve všech průmyslových odvětvích a ve všech kapitalistických státech výrobní kontingent stoupl. Podle statistiky od roku 1920 o plných 80% je zvýšeno fysické vykořisťování dělníků továrních.

Naproti tomu světový trh, světové odbytiště, kam kapitalisté výrobky své dávají, se zúžil, a to je právě onen znak té ohromné, zostřené krise mezinárodního kapitalistického hospodářství, který je váže do jedné fronty. A jejich jediné východisko, aby se dostali z té situace, ve které se ocitli, chtějí-li si prodloužiti ten svůj shnilý život, je nová světová válka.

I když se pánové smějí, i když různými způsoby říkají: komunisté jenom haraší válkou - celý tento systém hospodářský, založený na kapitalistických principech, má jedinou možnost, novou světovou válku. A že tuto válku připravují a k ní se strojí, o tom svědčí všechny události, které sledujeme. A pánové to nemohou zakrýti žádným diplomatickým povídáním. Když se podíváme na různé konference haagskou, locarnskou, londýnskou, všechny nesou jeden znak: odstraniti určité dnešní rozpory mezi imperialistickými státy, sjednotiti se a učiniti výpad docela otevřeně na jedinou opěru mezinárodního proletariátu, na Svaz sovětských socialistických republik. (Výkřik posl. Tylla.)

To je také zásadní a hlavní znak čsl. imperialismu, který řadí Československou republiku po bok mezinárodních imperialistů.

Máme zde však ještě druhý znak, na kterém velmi jasně možno pozorovati imperialistický charakter Československa. Je to v prvé řadě koncentrace válečné výroby v Československu.

V Československu od r. 1921 pod vedením francouzské válečné firmy Schneider za dozoru a financování Živnobanky byla zkoncernována válečná výroba ve 22 velikých závodech. V těchto 22 zkoncernovaných závodech, sražených v jeden mohutný koncern zbrojařského průmyslu, pracuje dnes v mírových dobách 60 až 70 tisíc dělníků. Středem, abych tak řekl, odkud veškeré výrobní methody, veškerá nařízení k zmilitarisování dělníků vycházejí, je Škodovka-Plzeň.

Před několika dny slyšeli jsme zde výkřik od Madame Zeminové, která řekla: Však, vy komunisté, byste křičeli, kdybychom prý vám komunisty ze Škodovky vyhazovali. Já jí na to odpovídám: Ne, kdybychom vás vyhazovali, oni již je dnes vyhazují, vyhazují nejenom komunisty, nýbrž vyhazují každého nepohodlného dělníka ze závodu. Tak dnes stojí situace! Ovšem má to svůj hluboký význam.

Buržoasie, která má založeno své hospodářství na zisku, která má právě smysl pro tento koncern, poněvadž nejvíce nese, protože mezinárodní imperialisté vyhlédli Československo jako opěrný bod pro výhodnou zeměpisnou polohu, pro snadné zásobování válečnou výrobou jednotlivých okrajových států hraničících se sovětským Ruskem, potřebuje, aby v tomto koncernu zbrojařském byla zaručena klidná výroba, byl zaručen klidný chod. A když zde tak pánové kolikrát hovoří o poměrech sociálních a hospodářských dělnictva, přál bych jim jenom, aby ku poznání skutečného života dělníkova vzali si jednou dovolenou a šli pracovati do Škodových závodů tak na půl roku. Jinak by viděli život dělníka, jinak by se na něj dívali a musili by si přiznati, že za jejich spolupráce, za jejich přímého provádění poměrů v továrně dospělo dnes dělnictvo ve Škodovce tak daleko, že jeho výplata činí také 7 Kč za týden. Takhle vypadají poměry! (Posl. Kopecký: Ale pánové, kteří sedí ve správní radě mají 140.000 Kč ročně!) Nehledě k tomu, že titíž sociál-fašističtí vůdcové, kteří jedněmi ústy říkají, že hájí dělnický zájem, na druhé straně dovedou seděti - ano, velmi správně bylo to řečeno - ve správní radě, která jim dává za jejich sezení - 5 minut za rok 140.000 Kč. Ale on tam nesedí zadarmo, ne. Dělnictvo právě tohoto koncernu, který je opěrným bodem imperialistů, velmi pociťuje to jeho sezení ve správní radě, a to proto, poněvadž se postaral, aby dělnictvo Škodovky na cestě k svému zmilitarisování, kterou nastoupilo pomocí sociál-fašistů, dalo své vlastní mozoly do výrobního procesu ke hromadění zisku a ku přípravě nové imperialistické války. A není to malá částka. Výplata těchto dělníků za 14 dnů činí 22 mil. Kč! 22 mil. Kč bylo dáno těmito sociál-fašistickými pochopy úplně bezúročně do rukou správy tohoto zbrojařského koncernu, aby jednak vydělával nové miliony a aby jednak zaručil chod a klidný průběh pracovní v tomto závodě.

Dnes každý dělník ve Škodovce ví, že kolektivní smlouva tam není ničím jiným než právnickým prostředkem k jeho okrádání. Dnes musíme konstatovati, že v tomto koncernu, který jasně ukazuje imperialistický charakter Československa, Škodovka vydržuje celou spoustu fízlů zevnitř a státní aparát slouží tomuto koncernu i zvenčí. Ale běda každému dělníku, který by se chtěl opříti tomuto militaristickému spoutání!

To je velmi jasný znak, který usvědčuje Československo z imperialistických choutek. Já při tom říkám: Žádná vláda sociál-fašistická nebo koncentrační, jak ji dnes nazývají, není ničím jiným, než loutkou v rukou finančního kapitálu.

Již jsem řekl, že zpravodaj Černý v rozpočtovém výboru zvláště ironisoval, že prý sovětské Rusko věnuje na výzbroj rudé armády daleko více než Československo. Toto srovnání je směšné, protože vezmeme-li teritoriální rozlohu sovětského Svazu a porovnáme-li ji s rozlohou Československa a při tom percentuelně postavíme vedle sebe výdaje obou těchto států, vidíme, že sovětské Rusko vzhledem na svou rozlohu věnuje daleko menší peníz na výstavbu sovětské rudé armády než to maličké Československo. Víme, že to všechno je spíše provokace a ironisace. Zapomnělo se však na velmi zásadní rozdíl mezi rudou armádou a armádou imperialistického státu. My komunisté jsme nikdy nezapírali, že sovětští rolníci a ruští dělníci budují svou armádu. Ano, budují armádu proto, že je třídním nástrojem pracujících vrstev v sovětském Rusku, že tato rudá armáda stojí zde jako mohutný pilíř, o který si všichni imperialističtí dravci rozbijí hlavy.

Je vsak nutno podívati se na poměry naší armády. Pan ministr nár. obrany dr Viškovský se zmínil o tom, že prý v naší demokratické armádě je velmi přátelský vztah mezi důstojníky a vojáky. Tento přátelský vztah vypadá tak, že by se doporučovalo, aby se pánové šli jednou podívati na execíráky, kde se cvičí vojsko, aby slyšeli výrazy jako: vole, troubo, z kurvy synu! Tam by viděli skutečný "přátelský vztah důstojníků k vojákům". Kdy by se pánové šli podívati do ubikací a viděli šikanování dělnických hochů, násilně vtlačených do vojenských kabátů, nemohli by pak mluviti o přátelském vztahu důstojníků k vojákům. Denunciace v ubikacích vojenských je tak vystupňována, že proletářští hoši si nedovedou pomoci jinak, než že sahají k nejkrajnějšímu prostředku, střílí se. Spousty sebevražd vojenských hochů jsou toho dokladem.

Československá armáda prý požívá lásky občanstva. Nuže, jak ta láska občanstva vypadá? Je nutno podívati se, jak to skutečně vypadá. O mladého hocha, sotva vyučeného, se nikdo nestará, nevěnuje se pozornost tomu, najde-li práci, nebo plíží-li se hladový ulicí v roztrhaných hadrech, ale jakmile je mu 20 let, přijdou a nacpou ho do vojenských hadrů a chtějí, aby pociťoval k vojenskému tělesu nějakou lásku. Nebo podívejme se na t. zv. záložníky, kteří jdou na cvičení. Starají se vedoucí tohoto systému, vezmou-li rodině tátu na 3 až 4 neděle, o to, může-li jeho rodina býti živa, čili nic?

A pánové, tento stav nesvědčí o tom, že by byl mezi důstojníky a vojáky přátelský vztah, že by tato instituce, kterou jste násilím zbudovali, byla institucí požívající lásky občanstva, naopak, armády imperialistických států a ovšem i Československa jsou budovány proti vůli milionů dělníků. Pánové přednesli zde v různých debatách požadavky, a jest smutné, že to byli i ti ze sociál-fašistických stran, kteří si říkají, že jsou stejně hajiteli zájmů proletariátu. Vzpomněli si na generály, obrlajtnanty a lajtnanty a snad i na zupáky, ale ani jeden z nich se nezmínil o tom, jaký život prožívají proletářští hoši, násilným způsobem vtlačení do vojenských kabátů.

Chtěl bych ještě podati malou ilustraci jako charakteristiku, jakou cenu má u nás v Československu voják, když si z něho důstojnická panička udělá nástroj svých potřeb. Případ vojína Beleby na Slovensku je velikým vykřičníkem k poměrům v armádě, kde perversně zvrácená panička udělala si z dělnického hocha nástroj k ukojení svých choutek, a on chudák neznal jiného východiska, než vzíti sekeru a zabíti ji.

Naproti tomu jsou poměry v sovětské armádě docela jiné. Tam nevstupuje dělník a rolník do rudé armády způsobem násilným, nýbrž s láskou, poněvadž rudá armáda je nástrojem všech, kteří pracují. Ví, že v tomto svazku rudé armády naučí se čísti a psáti, neumí-li toho, ze se tam přiučí různým technickým pracím, které mu potom, až se vrátí do civilu, budou dobré k uhájení jeho existence. Naproti tomu, jak jsem již řekl, když zde je někdo povolán do imperialistické armády, nestará se nikdo, jak byl živ před nastoupením, prostě ho vyrvou z místa a celý hospodářský život mu pak nedovede dáti zaměstnání; na to se nikdo neptá, o to se nikdo nestará.

Protože žádný z dřívějších řečníků nehovořil zde o požadavcích vojáků, předkládám zde já požadavky dělníků vojáků jako dělník a příslušník té části armády, která sestává z proletářských hochů.

Jsou to: uskutečnění 6měsíční doby presenční služby, služební přidělení do nejbližšího místa vojínova domova. Odstranění každého nasluhování, jednoměsíční dovolená, zrušení jakýchkoliv omezení vycházek, nepřetržité volno od sobotního poledne do pondělí ráno, odstranění státní strážní služby, odstranění všech cvičení ve zbrani, zvýšení žoldu vojska a poddůstojníků o 100%, odbourání požitků vysokých důstojníků generálního štábu, zajištění postavení vojínů i záložníků, plný plat povolaným záložníkům, vyplácený státem a zaměstnavateli, bezplatné dodání všech čisticích potřeb pro pušku a oděv, volná jízda na všech drahách státních a na státních i veřejných dopravních prostředcích, jídla podle libosti - při tom konstatuji, že rozpočet ministerstva války béře tentokráte o celých 18 mil. Kč jídla od úst dělnickým hochům v armádě zlepšení menáže, více masa a tuku, masité večeře, řádná péče o nemocné vojíny a reservisty, svobodná volba lékařů, odstranění neodpovědných lékařů, t. zv. prasečkářů, odstranění šikanování vojínů, právo na podávání stížností jednotlivě i hromadně; každé stíhání pro podávání stížností budiž přísně zakázáno; vojíni nechť mají právo voliti zvláštní stížnostní komise, právo na volbu důstojníků a poddůstojníků; volební právo vojínům a poddůstojníkům; shromažďovací svoboda pro vojsko; volnost navštěvovati dělnické domy, shromáždění, demonstrace atd.; právo na revoluční dělnickou literaturu a čas opisy; samospráva mužstvem volená, vojenské kluby, odpočívárny, čítárny; právo na tvoření proletářských spolků v kasárnách a na volnou agitaci, proti zneužívání vojska, policie a četnictva v dělnických zápasech a stávkách; odstranění vojenských soudů; odstranění prohlídek kufrů a politických prohlídek vůbec; odstranění všech politických trestů; amnestie pro všechny vojenské politické delikty, mateřská řeč ve velení a služebním styku; možnost, aby všichni vojíni dosáhli i nejvyšších hodností, proti předvojenské výchově; pro vojenskou výchovu mládeže v proletářských organisacích v duchu proletářských organisací; pro zřízení mladé antifašistické gardy, obranné sbory proti fašisticko-imperialistické válce v závodech a na venkově; proti transportům zbraní imperialistickým státům; a jako poslední požadavek změna vojenských závodů v závody civilní.

My, jako zástupci dělnictva, jako komunisté, víme, že tato sociál-fašistická vláda neuskuteční z těchto požadavků ani jeden. My je však zdůrazňujeme zde proto, aby proletářští hoši ve vojenských kabátech viděli, jak se k nim chovají t. zv. jejich zástupci, i když říkají, že jsou hajiteli jejich vlastních zájmů.

Naznačil jsem imperialistický charakter Československé republiky. Ukázal jsem na armádu jako nástroj finanční buržoasie k prosazování imperialistických choutek.

[Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 22. února 1930 podle §u 9, lit. m) řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 59 této těsnopisecké zprávy.] (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dávám slovo pí. posl. Jurnečkové.

Posl. Jurnečková: Slavná sněmovno! V projednávaném státním rozpočtu republiky Československé věnováno je v oboru ministerstva soc. péče 26,659.094 Kč na péči o mládež, z čehož 8,589.900 Kč zabírají věcné náklady státních ústavů zemí Slovenské a Podkarpatoruské a 15 mil. Kč věnováno jest na podpory sociálních zařízení pro péči o mládež a ochranu matek a dětí. Položky tyto význačně prokazují, jak je u nás dosud prováděna péče o mládež, jak poměrně málo se věnuje na zabezpečení a podporu dítěte, budoucnosti národa. Odlišné poměry na Slovensku a Podkarp. Rusi vyžadují, že péče o mládež tam jest prováděna většinou státem. V Čechách a v zemi Moravskoslezské je tato činnost kromě zemí a okresů obstarávána z velké části soukromou prací dobrovolnou, jíž stát přispívá zmíněnou položkou 15 mil. Kč. Již zde je zřejma nejednotnost této péče, nejednotnost, kterou tento obor trpí značné škody. Na sociální péči bylo hleděno doposud jako na bezvýsledné záplatování, jím ž by tato péče skutečně zůstala bez zákonné úpravy, po níž voláme, jež má tuto péči postaviti na podklad prevence zabezpečiti jí odborné provádění na podkladě demokratického nazírání a poskytnouti skutečnou pomoc ve smyslu pravé lidskosti. V naší veřejnosti je známo málo statistických dat z tohoto oboru, aby vytvořena byla pevná základna v nazírání na nezbytnost sociální péče v demokratickém státě a nezbytnost péče pro mládež pak zvlášť. Soupis provedený na školách r. 1928 udává, že na národních školách v Československu je 221.229 osiřelých žáků, z toho po otci osiřelých 143.780 a po matce 53.040, úplných sirotků 24,409. Chybí nám data, kolik z těchto dětí potřebuje sociální pomoci, všechny však vyžadují náležitého ochranného dozoru, co nejlepšího řešení otázky poručenské a zajištění všech podmínek k řádnému rozvoji tělesnému i duševnímu.