Kdežto často v německých obcích, obšťastněných takovými stavbami menšinových škol, se peníze hromadně vyhazují, aby pro jedno dítě ve státní menšinové opatrovně, pro jedno nebo dvě děti ve státní menšinové škole obecné a jedno nebo dvě děti české menšinové občanské škole byly vybudovány školní síně, sedí v sousední české obci v přeplněných dusných třídách nacpány děti ve školních budovách, jež často samy hrozí spadnutím. Na to, kde jde přece také o daleko více českých dětí, není peněz. Vysvětlete to svým českým hraničářům a uvidíte, že již hodně brzo budete s nacionalismem, rozněcovaným nezřízenými národnostními štváči, velmi jasnými slovy upozorněni, abyste dali konečně i českému lidu pokoj, poněvadž dlužno odstraniti daleko větší starosti, než takové neodpovědné akty zaslepeného národnostního štvaní.

Se zvláštním uspokojením vítám slova našich českých politiků, jež nám ukazují, že věc se rodí.

Patří k tomu pocit odpovědnosti a odvaha, jak na německé, tak na české straně, jíti cestou, která jedině a pouze je s to, aby tomuto státu poskytla jistotu, překonati šťastně nastávající světovou hospodářskou krisi. Snášejte to nadále, pánové, aby dobrá vůle německých poslanců většinových stran byla dále ubíjena takovými událostmi, trpte to, aby těmto lidem bylo znemožňováno pokračovati na cestě práce, a uvidíte, že nastanou poměry, jež jistě nejsou v zájmu tohoto státu. K neutěšeným poměrům celého hospodářství nové rozpoutání a oživení národnostních bojů, které přece právě v zemích tohoto státu natropily již dosti zla, způsobí úplně zhroucení národního hospodářství v tomto státě.

Nemohu se nikterak spokojiti slovy ministra financí dr Engliše, který prohlašuje válečné půjčky za odbytou věc. Nyní bylo v Haagu ustanoveno, co a kolik má Československo platiti a bylo zde mnoho hovořeno o závazcích, často také o závazcích morálních. Teprve předevčírem mluvil dr Kramář o legiích, jaké zásluhy si získaly o stát. Chci však poukázati také ještě na jiné legie, jež si o tento stát získaly mimořádné zásluhy, a jsem velmi zavázán díkem jednomu českému kolegovi, že on to byl, který poukázal na to, jak velikých zásluh si získal voják, který stoje několik kilometrů na východ a sever od Krakova, zastavil ruský parní válec a tím zabránil, že se naše domovina a země tohoto státu nestaly územím válečným. Právem poukázal ten český kolega na to, jak ohromných miliard je třeba, aby válečné kraje byly opět obdělány a aby zničená města a průmyslové podniky byly opět vybudovány.

Jak ohromné hodnoty byly by bývaly Československu zničeny, kdyby to nebyl býval německý voják, který tiše konaje svou povinnost odvrátil od těchto zemí tu nejtěžší pohromu. Také za to jsou stanoveny reparace, mravní závazky reparační, jež musí býti proměněny ve skutek, aby byla opět obnovena důvěra státního občana ke státu jakožto k nejbezpečnějšímu dlužníku. Dr Kramář zmínil se včera o československých hranicích, jež mohou býti chráněny proti každému vpádu. Kdo pak má při rozlehlosti těchto hranic převzíti tuto obranu? Učiní to jedině Čech? A postačí ve všech případech pomoc jedině Slováků nebo nebude třeba zbraně schopných paží veškerého obyvatelstva v tomto státě, aby bylo čeleno zlovolným hrozbám? Nepatří k tomu také miliony Němců, Maďarů, Poláků, Rusínů a Malorusů, jejichž důvěra, jež se dlouho vyvíjí, je den co den stále otřásána těmito trpěnými akcemi vedlejších vlád?

Jiný český řečník mluvil včera o nutnosti levně opatřiti peníze domácími výpůjčkami k určitým potřebným investičním účelům. Nepatří k tomu také obnovení plné důvěry státního občana, peníze dávajícího, ke státu, jakožto peníze přijímajícímu, konečným novým projednáním a napravením otázky válečných půjček? Vytvoření tohoto stavu důvěry jiných národností k tomuto státu je nejdůležitějším problémem státu a dovedou-li čeští státníci znamenati znaky doby, pak musí v nejkratší době přijíti k názoru, že je možno čeliti neodvratně nastávající těžké krisi hospodářské jen tenkráte s nadějí na jakýs takýs úspěch, jestliže učiní se pokus odvrátiti to nejhorší mimořádným prohloubením spolupráce všech národností bydlících v tomto státě. Ve vládě jsou všechny české strany. Jinak obvyklý moment národnostního předražování je vyloučen. Na straně Němců byla po druhé vyslovena ochota. Nenechte tuto možnost minouti, abyste vedle zabezpečení státního celku a státního a národního hospodářství zvláště také ještě poskytli zakladateli tohoto státu k jeho osmdesátým narozeninám ještě cennější dar než do kamene vytesaná slova: "Masaryk zasloužil se o stát." Umožněte, aby muž, který byl jedním z hlavních tvůrců rodícího se státu, mohl také ještě dáti národům tohoto státu vnitřní mír. Němci jsou po druhé ochotni přinésti svou spolupráci, nenechte je prováděti tuto spolupráci bez uznání až k vyčerpání sil, nenechávejte dalším krytím vedlejších vlád, namířených jen proti Němectvu, opět vzniknouti pochybnosti o dobré vůli na straně Čechů. Dnes je českému národu jasno, že potřebuje spolupráce Němců v tomto státě, má-li nastati zlepšení poměrů v každém směru. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo pan posl. Vičánek.

Posl. Vičánek: Slavná sněmovno! Mým úkolem jest, promluviti jménem čsl. strany lidové k rozpočtu min. školství a nár. osvěty. Rozpočet tento vykazuje pro letošní rok v položce výdajů 955 mil., tedy o 35 mil. více, než tomu bylo v rozpočtu pro rok minulý. Tento fakt zdá se na prvý pohled potěšující, ale probíráme-li se jednotlivými položkami celého rozpočtu min. školství, vidíme, že zlepšení jednotlivých částí není tak podstatné, abychom mohli býti naprosto spokojeni s tím, co se na školství, osvětu a vzdělání lidu v našem rozpočtu vynakládá.

V prvé řadě jsou zde menšinové školy. Pan ministr nazval ve svém projevu v rozpočtovém výboru otázku menšinových škol bolestným problémem. Je to opravdu bolestný problém, o kterém se snad až příliš mnoho mluví k neprospěchu věci samé. Snad by nebylo ani správné, mluviti o menšinovém školství v republice Československé, která jest a musí zůstati státem národním. (Výborně!) Musíme však počítati s tím, že příslušníci národa Čechů a Slováků budou přece na určitých územích naší republiky, ač jsou praobyvateli tohoto státu vůči obyvatelům přistěhovalým, kteří tvoří státní národnostní menšiny, sami v menšinách, a již tím jest dán problém československých menšinových škol. Tento problém musíme v zájmu cti svého vlastního národa vyřešiti naprosto spravedlivě. Jistě není úmyslem školské správy a nikoho z nás, aby menšinová otázka byla řešena tak, aby mohlo vzniknouti podezření, že chceme kteroukoli z národnostních menšin našich čechisovati. Výtka ta, i když je zde přednášena, je naprosto neodůvodněná a nesprávná. Ten úmysl je nás dalek. Ale právě tak jako nemíníme nikoho čechisovati, nesmíme připustiti a nepřipustíme za žádnou cenu, aby jediné české dítě, jediná česká duše propadla vlivům národností jiných, aby jedinému českému dítěti nebylo možno dopřáti výchovy v jazyku mateřském.

Proto musíme trvati na tom, aby na území republiky Československé, kde náš živel český a slovenský je v menšině, byly zřizovány menšinové školy všude tam, kde potřeba jich je náležitě odůvodněna.

Pan ministr financí mluvil ve svém exposé poněkud ostře o menšinovém školství, snad až příliš ostře. Odsoudil paušálně veškeré menšinové školství a menšinové podnikání. Připouštím, že zejména v prvých letech trvání tohoto státu stalo se mnoho chyb při řešení menšinové otázky a menšinového školství našeho a že snad bylo na některých místech příliš mnoho investováno do nádherných budov, zařízení atd., ale tvrdím, že to nebylo ku prospěchu celé menšinové otázky, nýbrž že nám to i škodilo. Avšak i dnes, ve 12. roce trvání našeho státu, dochází stále a stále k četným a opravdu odůvodněným stížnostem, že jsou ještě místa, kde naše menšinové školy jsou prabídně umístěny, kde české děti musejí ztráviti celou dobu školního vyučování v nezdravých, nevlídných místnostech, kde berou újmu na zdraví.

Naše školská správa nemůže pro omezený rozpočet této věci vyhověti, ač ta snaha zde skutečně byla. Musím upozorniti při této příležitosti také na zvláštní poměry na Hlučínsku. Hlučínsko je zemí moravskou. Obyvatelstvo samo se nazývá Moravci a mluví dialektem jazyka českého a bylo by úplně klidno a spokojeno, kdyby zde nezasahovaly do školských poměrů vlivy cizí, zahraniční, které konsolidaci Československé republiky nepřejí. A právě v tomto směru považuji za svou povinnost, upozorniti nejen školskou správu, nýbrž i státní správu vůbec, aby vykonala všechno, aby takovému, řekněme při nejmenším znepokojování domácího obyvatelstva zasahováním placených příslušníků jiných národností bylo zabráněno. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.).

Otázka menšinových škol je pro nás velmi důležitá. Chceme ji řešiti poctivě a spravedlivě, chceme, aby menšinové školství naše sloužilo k záchraně všech českých dětí, ale také aby se nekřivdilo na druhé straně národnostem jiným. Je to opravdu problém palčivý a vyžaduje, aby se tam postupovalo co možná nejopatrněji. Poslední události v ministerstvu školství nesvědčí však o tom, že by potřebná opatrnost zde byla. Veřejnost není nikterak spokojena s vysvětlením, které bylo podáno v záležitosti výměny vysokých úředníků právě v menšinovém oddělení ministerstva školství. Že se to stalo z důvodů vnitřní potřeby, to jest velice hezky řečeno, ale veřejnost nemůže pochopiti, proč právě po změně ministra, proč právě po podání interpelace sociálně demokratického posl. Vojty Beneše tak velmi rychle vyhověl soc. demokratický ministr školství a provedl "nutnou, vnitřní potřebou odůvodněnou výměnu" vedoucích osobností v menšinovém oddělení ministerstva školství. Nechci z toho vyvozovati důsledků, pouze na to poukazuji a přál bych si, aby tak urychlené vyřizování intervenčních zákroků v případech odůvodněných bylo možno zjistiti v ministerstvu školství a nár. osvěty vždy, i když jsou předneseny jinými poslanci a jinými politickými stranami, než je strana pana ministra školství.

Otázka středních škol je rovněž takovým problémem. Nechci se o ní příliš mnoho rozšiřovati, poukazuji pouze na jedno. V jedné věci není možná zjednati nápravu: Je to převzetí moravských zemských středních škol do správy státní. Pan ministr prohlásil ve výboru, že ministerstvo školství vypracovalo plán, aby všechny tyto ústavy byly již 1. ledna 1930 převzaty do státní správy, ale že rozhodnutí o tomto opatření dosud nepřišlo. Děkuji panu ministrovi aspoň za ten projev a bylo by si přáti, aby naprosto energicky vystoupil na obhájení tohoto návrhu ministerstva školství a aby hleděl pohnouti pana ministra financí k názoru, že převzetí několika moravských středních škol není pro něho rovněž finančním problémem jako řada jiných, mnohem nákladnějších podnikání ve státní správě.

Jest nutno vítati také prohlášení pana ministra, že učebnice středoškolské - a já doufám, že i učebnice pro školy měšťanské budou co do rozsahu přiměřeně a důkladně zredukovány. Nevím, jak se na tuto otázku dívati. Od převratu bylo vydáno velmi mnoho učebnic pro jednotlivé předměty, sepisování učebnic stalo se vydatným vedlejším příjmem některých učitelů a profesorů. Snad také z obchodních důvodů státní nakladatelství vydávalo každoročně velmi malý počet zavedených učebnic, takže jsme stanuli před zjevem, že téměř každý rok bylo vydáváno nové opravené a rozšířené vydání těchto učebnic. A toto opravování a rozšiřování šlo tak daleko, že při vydání pátém a šestém byl rozsah učebnice již dvojnásobný. Mladí nezkušení učitelé a profesoři považuji za svoji povinnost všechno, co je v učebnici, přednésti a od žáků a studentů žádati. Tím jest dáno ohromné zatížení našeho žactva, ale zároveň je dáno vysvětlení pro zjev, že výsledky namáhavé činnosti učitelské a profesorské na jedné straně a výsledky, řekněme, i píle a přičinlivosti žáků a studentů na straně druhé nejsou tak zřejmé, že prospěch upadá. Omeziti nejen rozsah učebnic, nýbrž omeziti také učivo na nejdůležitější a to pak dobře nacvičiti a požadovati, aby dobře utkvělo v paměti, jest, myslím, důležitější a významnější, nežli ustavičné rozšiřování vědomostí o věci méně významné, pro které se pak zapomíná na věci podstatné.

Velmi bych si přál, aby položka, která je v rozpočtu min. školství a nár. osvěty preliminována pro ochranu historických památek a různé podobné účely, byla značně zvýšena. Nesmíme zapomínat, že po provedení pozemkové reformy zůstalo nám zde veliké množství opravdových skvostů umění stavitelského i jiných umění bez ochrany, že zde není toho, kdo by měl dostatečné prostředky, aby všechny tyto umělecké památky vlastním nákladem udržel v dobrém stavu. A je nutno tedy také, aby stát v zájmu své dobré pověsti, v zájmu své cti věnoval co možná největší peníz, aby aspoň nejdůležitější a opravdu cenné historické a umělecké památky byly zachovány.

Otázka divadel je řešena ve státním rozpočtu tím, že položka je zvýšena o 14 1/2 mil. Kč. Je to hlavně položka, věnovaná na zestátnění Národního divadla v Praze. Vycházíme z toho názoru, že zestátnění Národního divadla bylo skutečným činem, kterým byl náš národ sám sobě povinen.

Tak jako jiné národy kulturní mají své státní scény, které se snaží udržovati na umělecké výši, tak i my jsme toho potřebovali. Bylo potřebí naše Národní divadlo finančně zajistiti, aby odpovídalo všem moderním požadavkům.

Je nutno ještě více učiniti; je nutno zabezpečiti všecky naše umělce, ať herce či pěvce, aby, když vyrostou umělecky na našich scénách, mohli na nich také působiti, aby nemusili odcházeti do ciziny, která je ráda a dobře zaplatí. Tak má náš národ pouze problematickou slávu českých umělců v zahraničí, ale sám pro sebe nemá z toho nic. Je tedy nutno dáti Národnímu divadlu nejen možnost vývoje a rozkvětu, nýbrž i možnost udržeti všechny vynikající herecké a pěvecké síly, aby naše Národní divadlo bylo opravdu první scénou nejen pokud se týče umístění v hlavním městě, nýbrž i pokud se týče výkonnosti umělců v něm angažovaných.

Ale máme k tomu ještě jiné připomínky. Nesmíme zapomenouti, že nemáme v celé republice pouze Prahu, nýbrž že je zde řada venkovských měst, kulturních středisk, která mají rovněž svá stálá divadla. Je zde Plzeň, Budějovice, na Moravě je to Brno, Olomouc. Mor. Ostrava. I Slovensko má své stálé scény. A právě tak, jako bylo Národní divadlo za dřívější doby ustavičně ve finanční tísni, což jistě nepůsobilo příznivě na jeho vývoj hospodářský a umělecký, tak také tato naše stálá divadla v jiných městech nemají po stránce finanční ustláno na růžích a je potřebí i tato divadla nějakým způsobem z prostředků státních zajistiti.

Jsme pro to, aby venkovská divadla byla zabezpečena, aby byla vydatně podporována, ale zároveň chceme, aby jim bylo s touto podporou státní uloženo, aby netrvala pouze na svém stanovišti ve svém sídle, nýbrž aby podnikala umělecké zájezdy po venkově, tak aby i venkovské kulturní obyvatelstvo mělo možnost shlédnouti něco, co stojí na umělecké úrovni. I venkovské obyvatelstvo má plné právo, aby užívalo kulturních vymožeností, které jsou každodenním chlebíčkem obyvatelstva velkých měst. Pan ministr školství oznámil, že ministerstvo připravuje řadu školských zákonů. Taková oznámení jsme už slyšeli po několik let. I předešlí ministři školství oznamovali soustavně celou litanii nových zákonů, které jsou jednak připraveny, jednak ve stadiu příprav, ale z celého řetězu potřebných zákonů přišla vlastně ku projednávání osnova zákona o školách pomocných. Nám velmi na tom záleží, aby co možná nejdříve předložen byl zákon o obvodových školách měšťanských, aby i venkovskému obyvatelstvu bylo dopřáno, abych tak řekl, normální úrovně vzdělání, poněvadž dnes absolvování měšťanských škol znamená dosažení nejpotřebnějšího všeobecného vzdělání. Dnes není měšťanská škola přepychem, nýbrž nutností a životní potřebou.

Nepředstavujeme si ovšem zřizování obvodových měšťanských škol tak, že by na podkladě tohoto zákona byla úplná síť obvodových měšťanských škol vybudována ihned. Nemůžeme a nemohli bychom s tím souhlasiti proto, že především nejsou tu finanční prostředky pro vybudování nové sítě měšťanských škol, a za druhé - což považuji za ještě důležitější není zde dostatečný počet kvalifikovaného učitelstva, které by na těchto školách působilo. A má-li se našim venkovským obcím dostati možnosti dosáhnouti všeobecné úrovně vzdělanostní, pak je nutno, aby tato úroveň byla dokonalá a úplná a aby venkovské školy byly vybaveny tak jako městské.

Proto se díváme na zákon o obvodových školách měšťanských jako na podchycení již existujících měšťanských škol. Chceme, aby měšťanské školy, které již existují, dostaly přiděleny své obvody, aby pak společnou součinností všech přiškolených obcí mohly býti budovy uvedeny do řádného stavu, školy řádně dotovány a vybaveny tak, aby byly opravdu dobrými a vzornými obvodovými školami měšťanskými.

To jest prvním cílem tohoto zákona, a to další, postupné zřizování dalších nových měšťanských škol, bylo by nutno ponechati vývoji, možnosti finanční i ostatním možnostem, o kterých jsem již mluvil. Velmi rádi bychom se také dočkali už jednou zákona o zestátnění inspektorů školních, poněvadž očekáváme od tohoto opatření ozdravění poměrů v dozorčí službě školní. Budeme také žádati, aby zestátněním skutečně poměry ozdravěly, aby zestátněni byli pouze ti inspektoři, kteří jsou skutečně na výši doby a kteří dávají záruku, že budou dobrými dozorci školními. Na to bude nutno klásti důraz a nikoli na to, aby byli dobrými příslušníky určitých politických stran.

Rovněž řada dalších ohlašovaných zákonů, jako je návrh zákona o mateřských školách, návrh zákona o reformě studia reálného, o reformě učitelského vzdělání a řada jiných, které jsou nám již příliš dlouho ohlašovány, než abychom měli pevnou důvěru v to, že také v nejbližší době skutečně svého projednání zde dojdou. Já bych velmi prosil, aby pan ministr školství z těchto slibů aspoň ty nejdůležitější co nejdříve splnil.

Mluví se velmi mnoho o otázce vzdělání učitelského a jest požadováno, aby se učitelstvu dostalo vzdělání vysokoškolského. Nechci se o této věci rozšiřovati, poněvadž jsem mluvil o ní v loňské rozpočtové debatě. Moje slova byla tehdy tiskem zkroucena, jako bych jménem své strany se stavěl proti vyššímu vzdělání učitelstva pouze z jakési závisti, aby se učitelstvu nedostalo lepšího hmotného zajištění. Podobné tvrzení by bylo nesprávné už proto, poněvadž sám jsem učitelem a tím bych vlastně řezal do vlastního těla. Mluvím však z jiného důvodu. To, co se naší školskou správou nazývá reformou učitelského vzdělání, ve skutečnosti reformou není. Je to jenom uzákonění toho stavu, který dnes vlastně je, že totiž abiturienti středních škol mohou se přihlásiti buď do IV. ročníku učitelského ústavu, nebo do zvláštních kursů pro abiturienty, nebo se mohou přihlásiti k vykonání doplňovací maturitní zkoušky. Tvrdím však a se mnou souhlasí i spolek profesorů učitelských ústavů, že učitelský dorost, který má pouze takto doplněné vzdělání, nemá potřebného vzdělání pedagogického k řádnému zastávání úřadu učitelského a že musí velmi mnoho doháněti soukromou pílí, pokud ji má, i soukromým studiem, aby vyrovnal své znalosti vědecké a zkušenosti se znalostmi, jimiž se mohou pochlubiti učitelé, kteří po celou studijní dobu k svému úkolu byli připravováni. Jest nutna důkladná reforma učitelských ústavů, to jest přirozené, a za to se také přimlouvám. Je také nutno, aby bylo rozšířeno nejenom učivo, nýbrž aby také bylo přidáno více času k proniknutí a zvládnutí veškerého přidaného učiva, aby se totiž studium na učitelských ústavech rozšířilo. Ale jsem rozhodně jako moje strana toho názoru, že pro úřad učitelský nutno vychovávati hned odborně od začátku, poněvadž jest zde více než jinde v jakémkoli jiném povolání nutno, aby vycházeli do škol k výchově a vyučování dětí, tedy k zpracovávání živého materiálu, lidé co nejlépe pro tento svůj úkol připravení.

Jiná otázka je, jak se díváme na ty navrhované t. zv. pedagogické akademie. Pedagogická akademie není nic jiného než abiturientský kurs s názvem pedagogická akademie a s nátěrem vysokoškolským. Ale i kdyby byla dvouletá pedagogická akademie, je nutno zdůrazniti, že bychom se museli především zeptati pana ministra financí, zdali není pro něho také tato otázka problémem, poněvadž každý učitel, který absolvuje takovou dvouroční universitu, dvouletou pedagogickou akademii, má nesporné právo žádati, aby byl podle svého studia honorován, aby byl přesunut ze skupiny středoškolské, kde dosud je, do kategorie, ve které jsou zařazeni geometři. Bylo-li by toto se stanoviska státních financí možné, pak bych ovšem tuto reformu vítal, ale není možno mluviti o zvýšení, o poskytnutí universitního vzdělání učitelstvu bez uvažování o této části finanční. Konečně učitelstvo samo si musí jednou říci, že nejde jen o vzdělání, nýbrž že každý stupeň vzdělání musí býti podložen určitými příjmy, jak je to konec konců stanoveno přesně našimi požitkovými zákony z r. 1926.

Myslím, že by bylo mnohem rozumnější, aby se učitelstvu již v nejbližší době ukázala dobrá vůle tím, že by byla zrušena IV. třída činovného, do které je zařazena největší část našeho učitelstva, třída, která je pramenem ustavičných stížností a oprávněných nářků nejen učitelstva, nýbrž všech veřejných a státních zaměstnanců, kteří měli to neštěstí, že byli do této kategorie vzhledem k působení v malých obcích zařazeni. Je to nespravedlivé. Nechci uváděti všechny důvody, proč je to nespravedlivé. Jsem pevně přesvědčen, že si toho jsou všichni vědomi, že toto opatření bylo křivdou spáchanou na státním zaměstnanectvu a učitelstvu. Pan ministr financí by měl jednou tento problém řešiti, měl by dáti souhlas k tomu, co resortní ministerstva dávno navrhují, a celá věc by měla býti jednotně vyřešena tím, že by byla tato třída odstraněna a že by státní zaměstnanectvo a učitelstvo bylo zařazeno do vyšší třídy činovného.

Jiným takovým bolestným zjevem je, že od vydání požitkových zákonů v r. 1926 nebylo možno přes všechny urgence a resoluce, přes všechny řeči pronesené v parlamentě i ve výboru dočkati se prováděcího nařízení k oběma požitkovým zákonům. Mám zde na zřeteli hlavně prováděcí nařízení k zákonu učitelskému. Co jest zde křivd, které čekají na odčinění, ale doposud čekají marně. Vezměme na př. vojenskou povinnost. Vojenskou presenční službu 24měsíční, po případě 18měsíční, ke které je povinen každý učitel a profesor, pokud je uznán způsobilým, koná každý rád, dokud nepřijde na své místo, do svého povolání. Jakmile tam přijde, vidí, že o dobu ztrávenou ve vojenské presenční službě je zkracován, je mladší, je uměle omlazován proti těm kolegům, kteří nebyli vojáky, zejména pak proti kolegyním, a vidí, že se tato křivda s ním potáhne po celý život jako závaží u nohou připevněné, že mu bude tato věc po celý jeho život, pokud nebude napravena, zdrojem nevraživosti, zdrojem závisti vůči kolegům šťastnějším a také zdrojem duševní rozmrzelosti a nespokojenosti. Bylo by nejvýš na čase, aby tato věc byla co možná nejrychleji vyřešena. Je mně dobře známo, že jak ministerstvo školství, tak ministerstvo nár. obrany i jiná resortní ministerstva plně souhlasí s tím, aby toto oprávněné přání a požadavek státních zaměstnanců a učitelů - vojáků byl splněn, ale že provedení ztroskotává o odpor ministerstva financí. Vřele bych si přál, aby tato samozřejmá věc nebyla pro p. ministra financí problémem, nýbrž aby dal co možná nejdříve souhlas ke spravedlivému započítání vojenské presenční služby do služebního stáří i postupu.

Je zde řada požadavků učitelstva měšťanských škol, ale upozorňuji jen na některé. Je to na př. nesrovnalost mezi postavením státních učitelů a učitelů na veřejných školách měšťanských. Státním učitelům má býti do jejich výměry vyučovací započítána na př. správa rozsáhlých kabinetů a sbírek, oprava písemných prací, výpomoc řediteli v jeho úřadě ředitelském a pod. Učitelstvo na veřejných školách měšťanských je přece plně postaveno na roveň učitelstvu téže kategorie na školách státních, ale není účastno této výhody, která se poskytuje učitelstvu státnímu, ač jistě má na to plný nárok.

Dále je tu otázka honorování přespočetných hodin. Povinnost učebná je stanovena pro učitelstvo škol měšťanských 24 hodinami a jedna přespočetná hodina je honorována 100 Kč ročně. Jestliže tedy učitel vyučuje po 10 měsíců o 1 hodinu týdně více, dostane za to celých 100 Kč ročně. Myslím, že to je odměna mnohem nespravedlivější než mzda naprosto nekvalifikovaného dělníka; i ten si musí za hodinu vydělati více, než zde školská správa poskytuje učiteli za nadpočetné hodiny. Snad by bylo na místě, aby se tu postupovalo podle toho, jak se honorují nadpočetné hodiny na odborných školách nebo na školách pro ženská povolání, kde se stanoví za 1 přespočetnou týdenní hodinu odměna ve výši 480 až 600 Kč ročně. Tu by bylo jistě spravedlivé a školská správa by vykonala zde pouze svou povinnost, kdyby podobným způsobem upravila poměry učitelstva škol měšťanských.

To jsou věci, které bylo mou povinností přednésti k rozpočtu, pokud se týká jeho věcné části. V rozpočtové debatě bylo však mluveno také velmi mnoho o ideové stránce našeho školství a ve veřejnosti se velmi mnoho diskutuje také o tom, kdo má právo na dítě, komu patří rozhodovati o výchově. Z těchto bojů, které na jedné straně jsou vyvolány snahou všech pánů z levého břehu, aby naše školství - jak oni říkají - bylo naprosto zlaicizováno a osvobozeno od jakýchkoli vlivů, aby učitel byl neomezeným pánem ve škole, a na druhé straně přáními rodičů, kteří si přejí, aby měli určitá práva nad svými dětmi i po dobu, pokud jsou ve škole svěřeny péči učitelů - je patrný velký rozpor, který vyvrcholuje na mnoha místech v přímý boj o duši dítěte, v boj o školu. A tu je přirozené a pochopitelné, že takové poměry nejsou zdrávy pro dobrý vývoj našeho školství a že mu velice škodí. Velmi pěkně o tom mluvil inspektor Norbert Černý na školské anketě, kde pravil: "Mluví se o nervositě ve škole, a to slovo je jako lité na všechny stesky. Nervosita učitelů ve škole přenáší se na žactvo a celou školu, učitel nebo profesor je ve varu, je ubíjen tlakem učiva, sám nemůže klidně pracovat a tak ovšem znemožňuje i dětem klidnou práci." Je jistě samozřejmé, má-li býti zaručen škole řádný vývoj, řádný běh a prospěch, má-li škola dojíti svého úkolu, že musí míti bezpodmínečně ve svém podnikání klid. Musil bych se velmi rozhodně ohraditi proti tvrzení, že jsou to rodičové určité konfesse, řekněme otevřeně, že jsou to katolíci, kteří nedopřejí škole potřebného klidu. Toto tvrzení zde bylo také předneseno. Plně uznáváme, že škola potřebuje klidu, že musí míti klid k plnění svých úkolů a povinností, ale musí zde býti určitá směrnice, podle které se má říditi otázka, kdo má dopřáti škole klidu a kdo klid ve škole, dobrou práci a činnost školní porušuje. Jinými slovy: vyskytuje se tu zase otázka, kdo má právo rozhodovati o výchově dětí.

Četl jsem před 14 dny v jednom soc. demokratickém časopise, že rodiče sice mají určité právo na děti, ovšem také určité povinnosti. Připouštím a podepisuji úplně. Ale dále se tam praví, že ta práva nejsou tak absolutní, ba že daleko nejsou ani toho rázu jako práva, která má stát a společnost na děti a na výchovu školní. Pisatel odůvodňuje to tímto způsobem: Rodiče prý často dokazují svá práva na školu a výchovu tím, že na školu a výchovu platí. Platí prý také na armádu, na železnice, na různá jiná odvětví státní správy a nikomu z nich prý ani nenapadne, aby se vměšoval do vnitřních záležitostí státních drah, aby chtěl na nádraží kontrolovati výkon služby, aby se chtěl míchati do záležitostí vojenských a podobně. Tato argumentace je - odpusťte čistě farizejská. Myslím, že je podstatný rozdíl mezi soupravami vlakovými na nádražích a školní budovou a že je podstatný rozdíl mezi náplní dobytčího vagonu a na druhé straně třídou, která je naplněna dětmi, a že nelze tedy odůvodňovati, když občan, platící na státní dráhy, nemá práva - abych to řekl triviálně - strkati nos do železničního vagonu, že by mu tímtéž právem mohlo býti odpíráno právo nahlížeti do toho, co se děje ve třídě a ve škole s jeho vlastními dětmi.