Lituji, že osnova zákona o mateřských školách, kteráž za minulé vlády byla nám předložena, nebyla uvedena jako aktuální program našeho min. školství a nár. osvěty, opět zapadla a že nevíme nic, co naše správa školská hodlá v této věci učiniti. Mateřských škol bylo r. 1928 1718 se 100.034 žáky, což na celou republiku je příliš málo. Východní kraje našeho státu jsou na tom ještě hůře než historické. Je nutno vypracovati návody zaměstnávací, inventář pomůcek a standardní typ budovy.

Ve školách měšťanských se čeká mimo jiné náprava a pokrok od zákona o újezdních školách a čtvrtých třídách. Avšak ani o prvém ani o druhém dnes, bohužel, nelze říci, zda a kdy k realisování těchto důležitých požadavků dojde. Zákon o školách újezdních byl předložen v minulém období senátu, tam uvízl, pak parlament byl rozpuštěn a marné jest volání obcí po tom, aby už jednou slib pronesený tolikráte vládami byl splněn. Nelze dnes říci, kdy tato osnova přijde k projednávání.

Ve všech školách musíme dbáti fysické a duševní zdatnosti naší mládeže. Prostředkem k tomu je tělesná výchova, účelné, zdravé budovy, uplatnění školního lékařství, stravovací akce pro chudé děti zvláště přespolní a redukce učiva.

Žel, na mnohé z těchto požadavků není v rozpočtu dbáno náležitě nebo je dbáno jen nepatrně, předpisy o školním lékařství dosud neexistují, rovněž redukce učiva novými osnovami jest už velmi žádoucí.

Platy našich státních zaměstnanců jsou uznávány za nedostatečné, požadavek o nápravu, a to nejrychlejší zahrnuje však v sobě i platy učitelské. Žádaná novelisace zákona platového týká se také zákona učitelského, při jehož projednávání r. 1926 byly tehdejší vládou bohužel neprávem zamítnuty naše zlepšovací návrhy a spravedlivé požadavky o takovém rozsahu, že už z tohoto důvodu novelisace je nutnou. Při řešení otázky staropensistů je spravedlivo řešiti požadavek pensistů učitelů daných do pense už za platnosti nového platového zákona během r. 1926, kteří dostali pensi mnohem nižší podle zákona dřívějšího.

Zákon o živnostenských školách pokračovacích, jak ministerstvo školství a národní osvěty odůvodňuje, nebyl projednán, ježto prý není finanční úhrady, t. j. asi 25 milionů Kč. Tento případ je jistě pro naše poměry velice charakteristický. Především v tom směru, že už po řadu let nemůžeme ve svém státním rozpočtu sehnati ani takovýto obnos, abychom konečně splnili požadavek, po němž tolik let naše živnostnictvo volá.

V poslední době se mnoho mluví o nadbytku našich středních škol, a to takovým způsobem, že vzniká dojem, že nadbytek ten zavinila naše školská politika za posledních 10 let. Ovšem nikdo dosud o tom konkrétních důkazů nepodal. Podívejme se tedy na cifry. R. 1914 bylo na území našeho státu středních škol 279, r. 1928 pak 296. Zdálo by se tedy, že počet středních škol stoupl o 17 ústavů, ale nutno uvážiti, že reálné gymnasium ve Velké Revúci na Slovensku se mění v měšťanskou školu a že z důvodů statistických se počítají odděleně jako samostatné ústavy pobočné třídy reálně gymnasijní při českém gymnasiu v Čes. Budějovicích, dále pobočná oddělení ref. reál. gymnasia při reálce v Čes. Budějovicích, české pobočky při středních školách v Mukačevě a Užhorodě, slovenské pobočky při středních školách v Kežmarku a Rimavské Sobotě a pobočky maďarské při středních školách Velehově, Lučenci a Nových Zámcích. Jde tu tedy, odečte-li se těchto 10 případů, o přírůstek pouhých 7 středních škol.

Tento stav z r. 1928 zůstal beze změny až do dneška. Má se snad výtkami o nadbytku našich středních škol vytýkati naší školské správě to, že zřídila na Slovensku a Podkarpatské Rusi střední školy s jazykem vyučovacím československým nebo slovenským, kde dosud nebylo ani jediné? Či chce se tím školské správě vytýkati, že zřídila ve zněmčených oblastech pro Čechy několik středních škol s jazykem československým, kde dosud jich rovněž nebylo? A když již se chtějí stále tyto výtky činiti, neznamenají nic čísla, že na jednu střední školu s československým jazykem vyučovacím připadá průměrně 291 žák, kdežto na jednu střední školu německou jen 242 žáci? V Hostinném je německá střední škola se 143 žáky, kde je v třídách vždy méně než 20 žáků, existuje německé reál. gymnasium v Uničově bez 2. a 4. třídy se 129 žáky, existuje něm ref. reál. gymnasium v Ústí n. L. se 132 žáky (v V. tř. je 11, v VI. tř. je 8, v I. tř. je 6 žáků).

Pánové z německého tábora kritisovali ostře naše menšinové školy, že prý v nich máme málo žáků. Co máme říci takovýmto jejich školám? Počítejme jen, nač přijde výchova jen v takovéto naší menšinové škole jednoho našeho dítěte a nač přijde výchova jednoho takového německého žáka na torsu střední školy! Neznamená nic fakt, že při našich kmenových třídách středních skol je v letošním školním roce zřízeno celkem 412 poboček na gymnasiích, reálných gymnasiích a ref. reál. gymnasiích a 114 poboček na reálkách, nebo-li že tyto pobočky samy přestavují dalších 67 středních škol? Jestliže se tedy již mluví ve středním školství o nadbytku, týkal by se ne škol, nýbrž žáků, ale pak si musíme dáti otázku: Máme v demokratickém státě zabraňovati poplatníku, aby svým dětem nemohl dáti vzdělání na střední škole, máme jeho děti odháněti od tohoto studia, když vlastně ve skutečnosti není u nás oboru, před kterým by zvláště příslušníci jeho jako před voleným povoláním nevarovali? Dovedou se vmysliti přísní kritikové v náladu takových rodičů, když uvažují, kam dítě na další vzdělání mají dáti? Nebo je tento veliký počet žactva středoškolského výsledkem mírného zkoušení? Což nejsou známy cifry, ukazující, o kolik více propadá žáků na českých středních školách, než propadají na středních školách německých? Jsou snad čeští žáci méně schopni než němečtí? Odvážil by se někdo něco takového tvrditi?

Vytýká se, že naše střední škola nevede žáky na náležitou vědní úroveň. Je pravda, že za války vědní úroveň naší střední školy velice trpěla. Vojenská povinnost učitelů, nouzové vyučování, budovy středních škol zabrané vojskem, nedostatek potravin v rodinách, okolnost, že nejbližší příbuzní žáků byli na frontách, ba i sami žáci byli ve válečné službě, a jiné příčiny neblaze působily na práci ve škole. Avšak pozorujeme-li objektivně poměry po převratu, uvážíme-li tehdejší nedostatek profesorských sil, který nastal zejména nutností opatřiti vyučování na slovenských středních školách a pro který často i s přepětím sil přijímali profesoři po léta zvýšené úkoly učebné, musíme, chceme-li býti spravedlivi, uznati, že podmínky, za kterých mělo profesorstvo prokázati tvůrčí činnost po stránce vzdělávací i výchovné osvobozené vlasti, nebyly malé. Dnes pak můžeme klidně říci, že naše střední školství je na značně vyšším stupni než po převratu a snese i srovnání s výší v době předválečné. Naše střední školství ovsem ještě není bez vad a profesorstvo středoškolské si jich je nejlépe vědomo. Ústavy jsou většinou žactvem přeplněny, třídy mají více žáků než dříve, ježto počet žáků nutný pro zřízení poboček byl po převratě zvýšen, učebný závazek profesorů je vyšší než před válkou, poměry hmotné profesorů mnohem horší než před válkou. Chceme-li poctivě reformovati střední školu, musíme se postarati, aby profesor, zbavený tíživých hmotných starostí, se mohl věnovati své, nikoliv snadné práci s plnou energií a s plným využitím všech svých schopností. Jest smutné, že dosud nebylo vydáno prováděcí nařízení ku platovému zákonu. Je málo případů, aby se zaměstnanci státnímu dostalo takové odplaty za to, že ke své škodě vypomohl, jako nezkoušení profesoři to učinili, když byl naprostý nedostatek zkoušených profesorů, aby školy naše mohly žíti. Tito profesoři často také nemají započtenou ani službu válečnou, ač učí již velkou řadu let, ač jsou fysicky staří, jsou v nízkém stupni platovém. Nespravedlivost, jaká jest u nás při započítání let válečných zvláště a vojenských vůbec, se sice všeobecně uznává, ale nic pro její odstranění se nečiní.

Při stavbě budov středních škol musíme žádati, aby škola i svým zevnějškem představovala důstojný stánek kultury. Bylo-li vytýkáno, že české reál. gymnasium v Duchcově bylo postaveno luxusně, byla tato výtka učiněna nespravedlivě, ježto stavba tato patří mezi stavby nejlacinější, jak už vidno z toho, že z původního rozpočtu na ni snížen náklad téměř na polovici, že v ní není nic zbytečného a že budova německé střední školy v témže místě svou výstavbou nutila k tomu, aby i budova naše byla postavena tak, aby byla důstojným protějškem oné. Všimněme si jen toho, jak jest postavena budova německé střední školy v Čes. Lípě a jak uboze jest tam umístěna česká střední škola. Pokud vím, nikdo Němcům stavby jejich středních škol nevyčítal, proč zrovna my si to máme vyčítati, je vskutku záhadou.

Mnoho se mluví o reformě střední školy, mnozí kritikové vytýkají, že od převratu se u nás ve středním školství žádná reforma neprovedla. I pan ministr financí volil ostrá slova kritiky, namířená proti ministerstvu školství a nár. osvěty. Nuže podívejme se na některá fakta: Před převratem jsme měli 111 klasických gymnasií, nyní je jich 32, reálných gymnasií bylo před převratem 51, nyní jich jest 149. Reformní reálná gymnasia byla tři, dnes jich jest 58. Dívčích lyceí bylo před převratem 29, dnes neexistuji, byvše částečně zrušena, částečně změněna v jiné typy. V důsledku toho se vyučuje řečtině jen asi 10%, kdežto povinné francouzštině nebo angličtině asi 90% všeho žactva středních škol. Už z toho vychází, že prostou změnou typů bylo naše střední školství od dob rakouských velmi radikálně přetvořeno.

Mimo to nutno konstatovati, že brzy po převratu byly vydány nové osnovy učebné, jimiž bylo omezeno vyučování jazykům klasickým a rozmnožen počet učebných hodin jazyka vyučovacího, zeměpisu a věd přírodních. Chemie byla zavedena jako povinný předmět na gymnasiu, filosofická propedeutika na reálkách. Později se stal jazyk státní na všech středních školách národních menšin jazykem povinným a jazyk německý se stal povinným na všech středních školách a ústavech učitelských s československým jazykem vyučovacím v zemích historických. Další změna byla provedena tím, že gymnasium reálné a gymnasium klasické mají společný 4třídní základ a na vyšším stupni se liší toliko v každé třídě 6 hodinami, v nichž se na gymnasiu klasickém učí řečtině a na gymnasiu reálném francouzštině a deskriptivní geometrii. Učebná osnova ref. reál. gymnasia byla taktéž podstatně změněna tím, že bylo omezeno vyučování latině a hodin tím ušetřených bylo užito jednak ke přiměřené úpravě vyučování zeměpisu, přírodním vědám a deskriptivní geometrii, jednak k zavedení dalšího moderního jazyka ve dvou nejvyšších třídách. Osnovy učitelských ústavů byly po převratu přizpůsobeny, pokud bylo možno, osnovám středních škol, pro některé učebné předměty byly vydány nové učebné osnovy a pro některé obory učitelství byly vypracovány nové zkušební řády.

Již z tohoto nikoli úplného výkazu vyplývá, že výtky, jakoby se na naší střední škole nic nezměnilo, nejsou opodstatněny. Je také omyl, soudí-li se, že pokrok střední školy tkví ve vnější organisaci. Reformovati nutno uvnitř v učebné osnově, v učebnicích i metodě, v přípravě vyučujících učitelů, ve vyučovacích pomůckách, v zařízení školy, ve styku s rodiči a veřejností a j.

Střední škola má své samostatné cíle a měšťanská rovněž. Doporučuje se, aby za určitých podmínek byl možný přechod z měšťanské na střední, ale spojíme-li obé, neprospějeme ani té, ani oné. Přechod z měšťanské školy na střední bylo by možno omeziti jen na nejnutnější zkoušky diferenční. Význam latiny zvláště po stránce formálně vzdělávací uznávají i technikové.

Jest omyl, že tyto úkoly formálně vzdělávací místo jazyků klasických mohl by převzíti některý z jazyků moderních. Cíl jazyků moderních je jiný, zde jde o jejich ovládání. Je také zvrácené učiti se francouzštině nebo angličtině před latinou. Máme smutné zkušenosti s reformním reálním gymnasiem, na nichž se učení latině posunulo až do třídy V. Je častým zjevem, jak snadno se bystřejší absolvent klasického gymnasia soukromou pílí naučí francouzštině, angličtině nebo italštině potřebné pro četbu a nejnutnější konversaci. Rovněž tak je známo, že výsledky nepovinného vyučování francouzštině na klasickém gymnasiu jsou poměrně daleko příznivější než výsledky dlouholetého vyučování na reálce. Na druhé straně nelze dobře žádati, aby latina byla povinným předmětem pro všechny žáky střední školy již od prvé třídy. Nebylo by ekonomické vyučovati latině žáky, kteří se na vyšším stupni hodlají věnovati směru reálnímu.

Podle našeho názoru musí střední škola býti rozlišena od svého základu na dva typy, resp. dvě skupiny typů: typ gymnasijní s latinou od třídy první, nejpozději od třídy druhé a typ reální, bez latiny. V typu gymnasijním lze pak voliti buď klasické gymnasium, t. j. s řečtinou, nebo reálné gymnasium, t. j. bez řečtiny.

Reálky mají býti rozšířeny na ústavy osmitřídní, to je požadavek dávný, již před válkou. Dávno by se tak bylo stalo, zvláště po známé anketě Marchetově za Rakouska, kdyby reálky nebyly závislé od zemského zákonodárství, neboť technicky bylo tehdy nemožné, přiměti všechny sněmy k souhlasné změně příslušných zákonů. V Uhrách byly již ode dávna reálky osmitřídní. Ve většině kulturních států je gymnasijní a reální studium stejně dlouhé. Dvojí základ středoškolských typů je pravidlem ve většině kulturních států a i ve státech, kde byl vymítěn, se k němu školská správa zase vrací.

Někteří reformátoři chtějí činiti pokusy s celými typy. Zapomínají však především, že k tomu, aby se celý typ vyzkoušel, je třeba takřka celé generace, a jestliže pokus selže, nedá se způsobená škola ničím nahraditi.

V rozpočtovém výboru se přimlouvali někteří řečníci také to, aby základem reformy střední školy se stal návrh, který před několika roky vypracovala pracovní komise při ministerstvu školství za předsednictví univ. prof. dr Bydžovského. Zapomínají, že tento návrh vyvolal téměř všeobecný nesouhlas kruhů vysokoškolských i středoškolských. Podle tohoto návrhu měla býti střední škola pro ty, kdo nechtějí pokračovati ve studiu na vysoké škole, sedmitřídní, a pouze pro aspiranty vysokých škol měl býti připojen osmý rok přiměřeně diferencovaný. Přes různou osnovu nejvyššího roku a rozčlenění vyššího stupně střední školy měli míti všichni abiturienti stejnou oprávněnost ke studiu vysokoškolskému. Kromě tohoto hlavního typu střední školy připouštěl návrh dva typy vedlejší, takže jeho provedení by ve skutečnosti znamenalo takovou mnohotvárnost středoškolských typů, že by z ní vyplývaly nedozírné obtíže administrativní.

Zmínil jsem se, v čem po pravdě spočívá jádro reformních snah: nikoliv v zevní organisaci, nýbrž ve vnitřní. A tu bychom si vskutku velice přáli, aby se provedla konečně nová úprava učebných osnov v některých předmětech, zejména v zeměpise a vědách přírodních, při čemž bude nutno redukovati rozsah učiva a zejména vydatně změniti objem školních knih. Počet žáků - chceme-li míti lepší výsledky - musí býti snížen. Vyučování moderním jazykům má se díti v kursech s omezeným počtem žáků. Je také nezbytno revidovati úpravu tělesné výchovy.

Mnoho se také u nás mluví o vzdělání učitelstva národních škol. Bývalý ministr dr Hodža ohlásil osnovu zákona o paedagogických akademiích. Jistá část učitelstva žádá studium vysokoškolské, jiná reformu dnešních učitelských ústavů rozšířením na pět, po případě i na šest let. Uznávám, že řešení tohoto problému není snadné, a jsem také přesvědčen, že úspěšné řešení může se díti jen postupem v souvislosti s tím, co tu už máme, ale věc je tak důležitá, že je příkazem pro nás, pokračovati v přípravách k rozřešení tohoto úkolu, neboť zdar školy závisí především na učitelích.

Pokud jde o školy odborné, musíme opakovati starý stesk, že nám zejména v Čechách chybí některá oddělení škol průmyslových a některé školy odborné, na Slovensku a Podkarpatské Rusi pak zvláště školy zemědělské. Konkurence s jinými státy nás nutí k většímu napnutí sil a toho docílíme jen náležitou školskou průpravou.

Jsme pro sjednocení odborného školství v rukách státu, s hlediska školského si také přejeme, aby školy odborné zůstaly v rámci resortu školského.

Po stránce národnostní trpce pociťujeme, že jsme v některých odborech daleko za národnostním poměrem. Je dobře míti na mysli, že ve státních odborných školách mají Němci 50% počtu všech škol (25 z 51), ve státních ústavech pro domácký průmysl 45% (21 ze 47), v městských a soukromých 40%. Nejde jen o stará privilegia, nýbrž jde také o nové školy, jako je na př. Keramická škola v Karlových Varech.

V této rozpočtové debatě se kritisoval, jak jsem již uvedl, počet žactva v našich školách. Ale zapomíná se, že i na odborných školách německých počet žactva není valný, na př. v Bruntálu 64, Lanškrouně 67, Krásné Lípě 48, Rokytnici nad Jizerou 63, Kamenném Šenově 58 atd.

Němečtí vysokoškolští profesoři se známým prof. Naeglem v čele se usnesli žádati za nápravu křivdy, která se jim prý stala r. 1920 universitním zákonem. Němečtí vysokoškolští profesoři žádají, aby jejich universitě byl vrácen název Karlovy university, jenž oním zákonem byl dán české universitě.

Tento požadavek musíme s plnou rozhodností odmítnouti a musíme naopak žádati, aby vláda zákon ze dne 19. února 1920 provedla, neboť české universitě nebyly dosud vráceny významné památky university pražské, jak nařizuje § 5 onoho zákona. Jen tato chabost našich vlád, že se neprovádí zákon, kterým byl r. 1920 všemi českými stranami odhlasován, podněcuje německé vysokoškolské profesory, že mohli žádati, aby zákon z r. 1920 vůbec byl zrušen.

Vzpomeneme-li si, jak po zmíněných událostech studentských opět více vynikly nedostatky našich vysokých škol, jak se zřejměji než u jiných ukázalo, jak jimi studium našich vysokoškolských studentů úžasně trpí ke škodě celé naší kultury, pak věru těžko chápeme, co vlastně učiníme letošním rozpočtem pro zmírnění nedostatků těchto, když preliminář 28 mil. Kč sotva vystačí na to, co je ve stavbě. Je to skutečně u nás zvláštní, uvážíme-li, že na př. německou techniku v Brně vydržujeme vlastně z polovice k vůli cizincům, ale pro vlastní vysokoškolský dorost nemáme peněz! Nemůže přece býti ku prospěchu státu, jestliže si neumožníme ani výchovu praktiků, ani nových vědeckých sil. Jsme také povinni, a to nejen z důvodů národních, nýbrž i sociálních, abychom pro svou inteligenci hájili více vnitřní tok práce, než to činíme. To souvisí s nostrifikací, jak jsem o tom mluvil při minulém státním rozpočtu.

Naše ministerstvo školství a národní osvěty má také zvláštní odbor pro školské a kulturní styky s cizinou, jehož úkolem je zřizování a udržování stálých školských a kulturních institucí v Československé republice a v cizině a mezinárodní průprava mládeže k úkolům, jež ji očekávají v československém státě. Je mravní povinností osvobozeného státu pamatovati na více než tři miliony Čechoslováků žijících v cizině, neboť je to jen malá splátka našeho dluhu za všechnu práci a oběti, které naši krajané přinesli za války našemu rodícímu se státu. Výsledky tohoto odboru jsou pěkné. Zakládají se a doplňují knihovny krajinských spolků, podporují se spolky zpěvácké, s Jugoslavií sjednána školská a kulturní konvence, staráme se o vzdělání ruských emigrantů, tvoří se v cizině kulturní československá střediska pomocí universitních stolic, pomocí odborných knihoven přičleněných k velkým knihovnám, provádí se výměna vysokoškolských profesorů, studentů a absolventů vysokých škol, zřizují se výměnná stipendia, zřizují se československá oddělení při francouzských chlapeckých lyceích atd. Je žádoucno, aby se mohlo na základě dosažených výsledků pokračovati dále k dalším vytknutým cílům, neboť tyto styky náležejí k nejúčinnějším prostředkům propagace o nás v cizině. Bylo v poslední době správně poukázáno na to, že musíme konati v cizině pro svou propagaci více, než konáme, a mnohé z toho, co konáme, konati lépe. Kdo si na př. všímá toho, co Německo věnuje na svou propagaci v Severní Americe, jak jí vytlačuje Francií, kdo si všímá toho, jaké sumy vynakládají i malé státy evropské v Americe na svou propagaci a s jakým úspěchem, ten musí mít porozumění pro práci tohoto odboru našeho ministerstva školství a n. o. a žádati, aby mohl jíti do další práce s větší položkou v rozpočtu než dosud.

Na ochranu památek, archivnictví, vědy historické a musejnictví je v rozpočtu úhrnem 7 milionů 600.000 Kč; je to malá položka a jistě i letos se zase nebude dostávati peněz jako léta minulá. Kolik je již na ochranu památek provedeno prací, které nejsou zaplaceny. A tyto práce se odkládati nedají, ježto škody, které by tím vznikly, by byly často nenapravitelné. Každý rok v poslední době při jednání o státním rozpočtu urguji, aby vláda předložila osnovu zákona o ochraně památek, ovšem urguji to marně. Všechna dnešní ochrana je vlastně jen apoštolským kázáním několika interesujících se jednotlivců. Není tu zákonné normy, památkové úřady jsou jen poradními orgány a často ani naše státní úřady nejeví porozumění pro záchranu cenných historických památek. Zákon o ochraně památek bude patrně vydán až tehdy, kdy nebude už co zachraňovati. Vláda ohlašuje již po několikáté, že připravuje nový stavební řád. Jím by byla zajištěna ochrana obytných budov, ale co bude s nálezy archeologickými, s památkami přírodními, se starými knihovnami, rukopisy a pod., jež dnes možno ničiti bez ohledu na potřeby vědecké a výchovné?

My jsme ponechali památkové úřady v tom stavu, v jakém je vedlo Rakousko, ale zapomněli jsme vytvořiti nad zemskými konservátoráty podobný ústřední orgán jako mělo Rakousko ve Vídni. Přistupuje-li k tomu ještě nedostatek zákonných ustanovení, vysvětlíme si, že v podobných věcech jinak si počínají úřady pro ochranu památek v Praze, jinak v Brně, jinak v Bratislavě. Je žádoucno, aby byly vydávány zprávy Památkového úřadu, což bylo v Rakousku dobře opatřeno, ovšem tehdy to bylo jen pro Němce.

Znovu i letos musím naléhati na to, aby byla lépe organisována péče o archivy, a to nejen státní, nýbrž i veřejné a soukromé. Volání po zákonu archivním je rovněž stále marné. Z nejvzácnějších našich památek jsou zajisté naše korunovační klenoty, které po dlouhých letech poroby po prvé byly loni vystaveny. Naplnilo nás však podivem, že i děti při hromadných výpravách musely platiti za prohlídku nebo vlastně za procházku kolem klenotů. Nesprávnosti při prodeji vstupenek byly nanejvýš trapné a docházelo k pohnutým výjevům. Veřejnost ovšem zajímá, co se stalo s výtěžkem vstupného, který činil a si 600.000 Kč. Ministerstvo školství a n. o., které šetří jinde každou korunu, zaplatilo za vitrinu, v níž byly klenoty uloženy, 70.000 Kč, tolik, kolik je stál na subvencích jen největší středověký hrad český, a ani tato suma nebyla uhrazena z výtěžků vstupného, když již se vybíralo. Vyhradilo si ministerstvo dozor nad použitím těchto vybraných peněz?

Největší náklad na musejnictví jest věnován na státní galerii t. j. 730.000 Kč. Je to však jen tolik, že se za to zakoupí průměrně asi 3 hodnotná díla umělecká za rok. Ostatní náklad na musejnictví jest věnován na státní musea v Košicích a Báňské Štiavnici. Uznávám, že se letos podpory pro menší musea na venkově o něco zvyšují, ale tím se neodstraní nedostatky, jimiž tato musea trpí. Země podporovala dříve moravská musea venkovská částkou 40.000 Kč, ale to bylo státem škrtnuto na 15.000 Kč a tak nepatrné zvýšení subvence statní moravským museím nenahradí újmu, kterou trpěla škrty v subvenci zemské. Ještě hůře jsou na tom musea česká, která od země nedostala nic.

V rubrice musejnictví pohřešujeme velmi neradi položku na Národní museum. V květnu r. 1929 valná hromada společnosti Národního musea se usnesla věnovati sbírku musejní státu, dosud však se dále nic nestalo. Naše budova Národního musea naprosto nedostačuje, nejhorší to jest s pracovnami, laboratořemi. Zajděte s i jednou do čítárny musejní knihovny. Už u vchodu vás zarazí puch výparů z lidských těl, krčících se tu u stolů v úzké místnosti, kterou je nemožno dobře větrati. Ve skladištích knihovny válejí se knihy a časopisy po oknech a po podlaze - není, kam je umístiti. Úředníci při nedostatku místa sedí často přímo v těchto skladištích, v knihovně a jinde, za haldami knih a materiálu sbírkového. Marně tu hledáte útulnou pracovnu, nebo dokonce laboratoř, jež jsou nutnou součástí moderního vědeckého ústavu. Technicky budova musea vůbec nevyhovuje ani primitivní m požadavkům civilisace. V denním tisku bylo právem vytýkáno, že tu páchnou záchody po celé délce chodeb. Uvažme, jaký dojem si odnesou o nás cizinci z mezinárodních vědeckých sjezdů, často v musejní budově konaných. Při těchto nedostatcích budovy sem státní správa ještě strká své vlastní ústavy jako Státní ústav historický a do nedávna Archiv ruských legií. Tím, že postátnění Národního musea nebylo přes prohlášení vlády provedeno a za dosavadních finančních prostředků nemůže správa musea se odvážiti na systematické rozmnožování sbírek, visí tento ústav mezi nebem a zemí a živoří. Nedostatek úředníků a tím vyvolané přetížení prací, nedostatečné jejich platy způsobují, že úřednictvo hledá existenci jinde. Malá návštěva našich museí a veřejných sbírek má příčinu mimo jiné ve vadách a nedostatcích v uspořádání sbírek, jež jsou u nás ve srovnání s jinými v zahraničí málo instruktivní. Také tu je příčina nedostatečné kulturní reklamy. Připomínáme tu na př. pořádání pravidelných vycházek spojených s odborným výkladem, jak je to uskutečněno v pařížském Louvru, ve Vídni nebo ve velkých museích německých.

I při státní podpoře umění je nezbytno, aby se bral spravedlivý zřetel na pěstění umění na venkově. Máme na př. také divadla venkovská, která mají pro svůj kraj stejný význam jako Národní divadlo pro stát. Máme také divadlo v Plzni, Čes. Budějovicích, Mor. Ostravě, Olomouci, divadlo Východočeské. V hudebním světě je rovněž nutno míti zřetel na venkov. Upozorňuji tu na příklad na záslužnou uměleckou a propagační činnost Hudebního odboru Osvětového svazu v Plzni, která se děje bez haléře subvence, upozorňuji na záslužnou činnost representativních venkovských spolků pěveckých. Musíme také žádati, aby se dostalo hudební škole v Plzni práv školy veřejné, a podobně i v jiných velkých městech, kde jsou pro to předpoklady.

Na ochranu památek hudebních je ve státním rozpočtu položka 8.000 Kč. To je ji stě hodně málo. Zvláště, když uvážíme, že nemáme dosud soupis těchto památek.

Pokud jde o lidovýchovu, je žádoucno, aby ministerstvo se postaralo o ukončení organisace lidové výchovy krajskou decentralisací, aby opravdu i v nejmenších obcích republiky aspoň několikráte do roka se dálo něco kulturního, abychom již neměli černých oblastí v republice, jako jich máme dosti dosud. Je také žádoucno, aby se upustilo od jednostranného pořádání přednášek a věnovala se stejná péče i v našich vesnicích na př. krásnu hudebnímu nebo výtvarnému, aby osvětové sbory podporovaly exkurse pěveckých a jiných uměleckých sborů do vesnic. Výsledky takovéto kulturní práce jsou radostné.

Ve vymezeném čase jsem se mohl dotknouti z velkého rozsahu otázek týkajících se rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty jen některých, a to ještě jen zase nejstručněji. Je pravda, že do popředí zájmů veřejnosti vystupují hospodářské potřeby sociální, ale ani při takovémto stavu nelze zapomínati, že veškeré naše snahy v tomto směru všecky oběti přinesené pro zlepšení našich poměrů hospodářských a sociálních by byla stavba na písku, kdybychom současně a stále se nesnažili o zvýšení kulturní úrovně našeho národa, jež utrpěla silnou ránu světovou válkou a obdobím poválečným. Mnoho se o tomto problému u nás v poslední době uvažuje, mnoho se píše o poklesu mravnosti lidu vůbec a mládeže zvláště, o poklesu žurnalistiky, o smutných důsledcích toho, a není účinnějšího prostředku proti tomu než systematická kulturní práce, a to nejen ve škole, nýbrž i mimo školu na všech polích duševního života. Sledujme jen, jaká hnutí kulturní, jaké vzepětí sil v tomto směru vykazují některé státy kulturní. Výsledky této práce se hned nevidí, nejsou zřejmě hmatatelné, ale záhy se ukáží všude, a zvláště v tom životě hospodářském, jejž mnozí při posuzování hodnoty práce mají na mysli, a stát, kterému musí záležeti na tom, jak zdatná generace mu dorůstá, zdatná nejen rozumem, nýbrž i vůlí, stát, jenž ve svých rukou soustřeďuje tolik vlivu a moci, musí pomáhati zde se všech svých sil. (Potlesk.)