Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Zierhut, dr Lukavský, Roudnický, Stivín, Špatný, Taub.

Zapisovatelé: Dubický, Petrovič.

96 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři Bradáč, dr Dérer; za ministerstvo školství a nár. osvěty odb. přednosta dr Müller.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr. Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška, dr Záděra.

Předseda (zvoní): Zahajuji 22. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolené dal jsem: na dnešní a pondělní schůzi posl. Prausemu z rodinných důvodů, posl. dr Markovičovi, inž. dr Touškovi - pro neodkladné záležitosti; do 25. t. m. posl. Eckertovi; do 26. t. m. posl. Mojtovi - z rodinných důvodů; na týden posl. dr Szüllömu pro cestu do ciziny.

Došlo oznámení o změně ve výboru. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Do výboru ústavně-právního vyslal klub poslanců čsl. nár. demokracie posl. dr Ivanku za posl. inž. dr Touška.

Předseda: Došly dotazy. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Dotazy:

posl. Čuříka ministru veř. zdravotnictví a tělesné výchovy o ambulantním léčení pojištěnců v nemocnicích (č. D 132-III),

posl. Adámka ministru veř. prací o údolní přehradě u obce Pastvin, okres Žamberk (č. D 134-III).

Předseda: Přikazuji výboru rozpočtovému:

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

228. Usnesení senátu NSRČ k vládnímu návrhu zákona (tisk sen. 109 a 112) o věnování na oslavu 80. narozenin presidenta republiky Československé T. G. Masaryka.

Předseda: Odvolána byla žádost imunitní. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Okr. soud v Lokti přípisem ze dne 19. února 1930, č. Nt 22/29, odvolává žádost ze dne 18. dubna 1929, za souhlas s trest. stíháním posl. dr Sterna pro přestupek podle §§ 3, 19 zákona o právu shromažďovacím (č. J 10-III, presid. sdělení 3. schůze).

Předseda: Přistoupíme k projednávání pořadu, na němž jest:

Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 80) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1930 (tisk 210) a rozprava o prohlášení ministra financí, učiněném v 8. schůzi posl. sněmovny dne 8. ledna 1930.

Budeme pokračovati v podrobné rozpravě o druhé části, kulturní a sociální, započaté ve včerejší 21. schůzi posl. sněmovny.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" p. posl. Greif; na straně "pro" pp. posl. Jaksch, dr Lukavský, Polívka, Hodina, Vičánek, Jurnečková, dr Kalaš, Jaroš, Šmejcová, dr Singer a Jaša.

Dávám slovo p. posl. Jakschovi.

Posl. Jaksch (německy): Slavná sněmovno! Projednávání této rozpočtové kapitoly je pro nás podnětem, abychom ohlásili školské požadavky německého sociálně-demokratického dělnictva. Je patrně jen náhodou, avšak symbolicky význačnou, že projednávání kapitoly o školství následuje po kapitole o vojsku. V tom zrcadlí se pravý stav věci. Můžeme konstatovati, že tento stát v oboru vojenského zbrojení držel dosud jistě krok s nejsilnějšími státy vojenskými v Evropě, musíme však potvrditi, že v oboru výzbroje kulturní nás předhonily i poražené země sousední. Stojíme před skutečností, že v prvním desítiletí naší státní samostatnosti nebylo učiněno rozhodných kroků k vybudování školství, že se stále zvětšuje propast mezi školou a životem. Proto uplatňujeme v popředí dva požadavky: Školskou reformu a školskou autonomii. Je třeba školské reformy ve hlavě i v údech. Dovolte mi několik slov o stavu našeho školství obecného. Ještě se nezacelily rány, které nám zasadil o uzavření tisíců školních tříd. Dnes musíme celou svoji sílu soustřediti na to, abychom tu a tam dosáhli zase otevření nové paralelky. Zákon o obecních financích vyráží obcím z ruky možnost, aby pečovaly o školství hmotně. Školní dozor je byrokratisován, pedagogické úsilí učitelstva je ochromováno zanedbáváním jeho existenčních požadavků. Věcné a kvalitní nedostatky školního vyučování jsou příčinou nedostatečných učebních výsledků. Můžeme to zjistiti jmenovitě na školách venkovských, ale také na školách našeho území průmyslového. Proto se hlásí dělnictvo jako nejsilnější zájemce myšlenky školské reformy a můžeme se právem domnívati, že i venkovské obyvatelstvo má právě tak zájem na tom, aby byla provedena vhodná školská reforma. Má-li zemědělství vyhověti požadavkům doby a vědy, které jsou stále ve větším rozsahu kladeny na jeho provoz, musí také zemědělský dorost dostati na cestu jiné vzdělání. Požadujeme reformu obecného školství, přechod k systému školy pracovní, přechod k zásadě praktického vyučování. Požadujeme reformu učebního plánu, která poskytne učiteli možnost přizpůsobiti vyučovací látku životnímu obzoru dítěte. Požadujeme více materielních pomůcek učebních, vybudování školních knihoven. Totéž platí i pro naše školy občanské. Občanské školy mají pro nás, pokud pracující obyvatelstvo nemůže poskytnouti svým dětem účast na vyšším školním vzdělání, velký význam, a musíme říci, že se cítíme v oboru občanského školství velmi značně poškozováni. Jenom v Čechách schází nám 30 měšťanských škol, aby byl vyrovnán poměr národnostního klíče, daného počtem obyvatelstva. Obce, které velmi důvodně usilují o zřízení občanských škol, musí prodělávati pravou cestu utrpení, mnohaletý boj. Je především nutno, aby zákonem bylo upraveno všude zřizování IV. občanské třídy, aby nebylo ponecháváno jenom obcím, jako dosud, chtějí-li zavésti IV. třídu občanské školy čili nic.

Podle našeho mínění vyžaduje nejvíce reformy střední škola. Zde by bylo nutno přizpůsobiti učebnou látku nižších tříd střední školy učebnému plánu škol občanských, aby byla poskytnuta dítěti možnost snadnějšího přechodu. V oboru středního školství uplatňují se snahy neodvratnou reformu uspíšiti a přivoditi pokusnými školami. V této souvislosti poukazuji na čilé snahy litoměřického profesora Metznera. Bylo by si přáti, aby naše ministerstvo školství poskytlo co největší podporu myšlence pokusných škol jak u škol občanských, tak i u školství středního. Německo vděčí za silný rozvoj školství svým dobře vybudovaným pokusným školám a stejně za podporu reformních myšlenek ve školství.

Ke kapitole školství vysokého. Zde hájíme názor, že pilným žákům musí býti v největším rozsahu poskytnuta možnost ke studiu. Uznáváme, že je nutno rychle odstraniti neudržitelné poměry, pokud se týkají místností škol, zejména u pražských vysokých škol německých. Požadujeme, aby péče o studentstvo byla rozšířena na všechny potřebné posluchače bez rozdílu národnosti. Apelujeme na ministerstvo školství, aby obsazujíc učitelské stolice a povolávajíc učence z ciziny nedalo se vésti fiskální a byrokratickou úzkoprsostí. Ovšem naproti tomu požadujeme od vysokých škol, aby se daly do služeb duševního pokroku celého národa. V nynější době stojí v popředí boj o právní následnictví staré pražské Karlovy university. Chápeme, že ani německé vysoké školy pražské nechtějí ztratiti souvislost se svojí slavno u tradicí. Avšak přáli bychom si, aby se stejnou snahou usilovaly udržeti ideovou souvislost s masou sudetsko-německého národa. Tu nutno konstatovati, že od velkých statistických prací Rauchbergových o obyvatelstvu všecky větší události v životě našeho německého obyvatelstva, sociální přesuny doby poválečné, provedení pozemkové reformy, kolosální změny v oboru průmyslové výroby a odbytu, všecky tyto životní problémy našeho obyvatelstva zůstaly bez ozvěny ve vědeckých projevech našich vysokých škol. Je tu pozorovati úplnou isolaci vysokých škol a vysokoškolských učenců od masy obyvatelstva. Na našich vysokých školách se příliš málo pěstují moderní obory. Dosti pozdě byla zřízena nová stolice pro nemoci povolání. Nemáme však stolice pro sociologii. Na našich vysokých školách nepřihlíží se náležitě k rozsáhlému oboru práva pracovního, jež je teprve ve vývoji. Tak stojí naše vysoké školy před rozhodnutím, zda se chtějí přizpůsobit vývoji či zda má vývoj přes ně přejíti. Ještě několik slov ke školství odbornému a pokračovacímu: Také zde je oprávněný požadavek, aby bylo opatřeno dosti učebních pomůcek. U odborných škol nutno zajistiti pro vyučování nejlepší odborné síly. Nutno jim poskytnouti přiměřený plat. Je nezbytně nutno rozšířiti odborné školství na zemědělský dorost a zavésti povinnou docházku do odborných škol. Taková škola vlastně představuje ideální typ, poněvadž se snaží spojiti theorii s praxí, poněvadž má neustálý styk s hospodářským životem. Doporučujeme proto ministerstvu školství, aby věnovalo odborným školám největší pozornost a nejsilnější podporu a zvláště přihlédlo k pamětnímu spisu německých učitelů a učitelek na školách průmyslových, který obsahuje mnoho výtečných námětů.

Slovo k otázce učitelské: Zde se může sociálně-demokratická strana jistě pyšně dovolávati toho, že po celá desítiletí při každé příležitosti usilovala o hmotné zlepšení stavu učitelstva, také však o jeho svobodu bez ohledu na to, jak jí to učitelstvo splácelo politicky. Nutno říci, že školní reforma, kterou máme před sebou, může býti řešena jenom v souvislosti s požadavky učitelskými. Stavíme se však především proti zamýšlenému zestátnění učitelstva, poněvadž jsme toho názoru, že již byla překročena přípustná míra státní centralisace v oboru veřejné služby. U velké části veškerého učitelstva možno viděti odcizení životu, které náš kol. prof. Macek zde před krátkou dobou v rozpočtovém výboru konstatoval u učitelstva středoškolského, a není to vždycky vinou těch učitelů, nýbrž často vinou nedostatečného učitelského vzdělání. Bude tedy nutna pronikavá reforma učitelského vzdělání a bude nutno zavésti vyšší vzdělání učitelů. Učitelové právem volají po osvobození od zcela zbytečných byrokratických šikán, volají po demokratisaci školního dozoru. Nynější stav, jak jsou ustanovováni a jak úřadují školní inspektoři, neodpovídá zcela požadavkům školství. Při ustanovování inspektorů hledí se v posledních letech příliš na kvalifikaci jazykovou a příliš málo na způsobilost pedagogickou. Je ovšem nutno, aby v této souvislosti byly upraveny také služební a platové poměry školních inspektorů. Zde chci zásadně říci: Očekáváme od školské reformy, že z ústavů pro bezmyšlenkovité cepování učiní ústavy výchovné, že zajistí harmonický vývoj celé osobnosti dítěte a dorůstajícího člověka. Očekáváme od školské reformy, že poskytne žáku pro život nejen vědění, nýbrž že mu ukáže i možnost, jak takového vědění užívati. Očekáváme od ni, že nám dá učitele, kteří vedle znalostí knižních mají také znalost života a zvláště jsou seznámeni se sociálním prostředím, z něhož jejich žáci přicházejí. Od školské reformy očekáváme, že se škola stane demokratickou správou majetkem národa, že bude především zajištěna v největším rozsahu spolupráce rodičů při novém budování školství. Celá naše hospodářská budoucnost jest založena na práci kvalitní. Náš stát bude moci jen tenkráte uživiti v budoucnosti svých 14 milionů obyvatel, když v průmyslu a zemědělství se provede přechod ku práci kvalitní. (Souhlas.) Dejme svým dětem na cestu do života takové kvalitní vzdělání, jehož potřebují, aby mohly obstáti ve strašném existenčním boji s hospodářskými světovými velmocemi.

Pokud jde o školskou reformu, máme důvěru k panu ministru školství dr Dérerovi, že se o ni zasadí celou svojí osobností, a očekáváme od něho, že neustoupí před umělými překážkami, které se tu kupí. Počne-li pan ministr účinně pracovati ve školském problému, dostane se mu úplné podpory s naší strany.

Musím ještě mluviti o kapitole, která je bohužel velkou překážkou dohody národů tohoto státu v oboru školství, to jest o školství menšinovém. Je vlastně zbytečno konstatovati, že my jako mezinárodní sociální demokrati nestavíme se zásadně proti zřizování menšinových škol, naopak my přejeme každému českému dítěti, aby bylo vyučováno ve své řeči mateřské. Avšak samozřejmě požadujeme i pro své děti v menšinovém území menšinové školy. Proti čemu se však bráníme a musíme brániti s veškerou silou, to jest zřizování škol vysloveně odnárodňovacích. Jsme přesvědčeni, že v tomto směru je již překročena přípustná míra. Mluví-li se o kapitole menšinového školství, bojuje se při tom s momenty národnostními. Líčí se to tak, jako by zde byly oprávněné národnostní požadavky na jedné straně a národnostní šovinismus na straně druhé. Chci uvésti několik fakt, jak se z menšinového školství nedělá otázka národnostní, nýbrž spíše obyčejný obchod. Najdou se také Němci, kteří poskytnou pomoci k tomu, aby byla zřízena česká škola menšinová, když z toho vytlukou materielní úspěch. Typickým jest případ z naší horní Šumavy. V krajině ronšperského lesního okresu zlobil se malý obchodník proto, že se učitelové účastnili zakládání filiálky spotřebního spolku. Ten člověk přísahal, že už ukáže učitelům, kteří při zakládání spotřební filiálky spolupůsobili, že je dostane pryč z jejich místa, a ten člověk, ačkoliv je Němec, účastnil se se vší silou zakládání menšinových škol. Spojil se se státním zástupcem Mikou z Hostouně - souvislost je jasná, poněvadž ten pán již byl před tím trestán (Veselost.) - a tak jsme dostali celou řadu menšinových škol v obcích, kde žádné české děti nejsou. O těch případech se již mluvil o, já tu chci osvětliti materielní stránku jejich.

Ve Starém Hamru založena česká škola menšinová, ač tam nejsou české děti. Ale založení bylo umožněno tím, že byla za tamní místnosti nabídnuta činže mimořádně vysoká pro tamní poměry. Za obyčejnou světnici bylo placeno ročně 5.000 Kč nájemného, za posluhu 2.000 Kč, přitom bylo nájemné zaplaceno na tři roky předem. Tutéž místnost měla německá škola, když byla přestavována, i s posluhou za 700 Kč ročně. Vidíme tedy, že náklad byl zdesateronásobněn. V Dolní Huti je jedno české dítě; pro tuto menšinovou školu byla najata světnice za roční nájemné 6.000 Kč, německý učitel platí za tutéž světnici ročně 600 Kč. V Pleši není žádné české dítě. Tam se koupí dřevěná chata za 30.000 Kč, která má podle tamějších poměrů ceny snad 15.000 Kč, je adaptována týmže nákladem, a to jenom proto, aby tam příslušný propagátor menšinové školy mohl postoupiti na místo školníka.

Zjišťujeme-li takové případy, musíte nám přiznati, že nejsme při tom vedeni momenty národnostními. Je však prostě nesnesitelné, aby vedle toho v Horšovském Týně existovala obecná dívčí škola se 60 dětmi, kde nemůže býti dosaženo paralelky. Je to výchova k bezcharakternosti, když se prostě licituje: Půjdeš-li do této školy, dostaneš oblek a o pár bot více, když se využívá nerozumu rodičů; ti měli spor s německým učitelem, poněvadž dal špatné vysvědčení, poněvadž trvá na tom, aby dítě bez omluvy nevynechávalo vyučování, a z pomsty dají rodiče dítě do školy druhé. Co nás při tom nejvíce bolí, je to, že tu jde o děti nejchudších, o děti vesnického proletariátu, ty přijdou do světa a budou musiti prožíti život jako nádeníci.

Nelze zodpověděti před sociálním a pedagogickým svědomím, aby byli do existenčního boje posíláni lidé tak nedostatečně vyzbrojení. Mohl bych ještě uvésti případ z okolí Plzně, pochopitelně nebudu uváděti jména. Hoch méně nadaný byl převeden z jedné školy do druhé pomocí takového licitačního řízení; dnes slouží u vojska a nedovede napsati svým rodičům domů ani dopisu. Při takovém systému musí méně nadané dítě utrpěti škodu. Proto myslíme, že tu musí nastati obrat, že nutno se vrátiti k nutnosti, která jest dána potřebami tamních rodičů a dětí.

Je vlastně anachronismus, že se Němci a Češi v této zemi musí k vůli zakládání škol navzájem svářiti. Naopak, měli bychom závoditi při zakládání nutných škol, tu by měly býti mezi námi ušlechtilé závody. (Tak jest!) Ale takovým postupem, jak jsem vylíčil, se ovšem poměry otravují. Je ještě jedno východisko, poskytnutí školské autonomie. Ať každý národ vybuduje své vlastní školství podle nejlepších svých sil. Zavedení školské autonomie nemůže v této zemi naraziti na žádné nepřekonatelné překážky, poněvadž kostra k tomu jest již dána místními, okresními a zemskými školními radami. Stačí jen dáti těmto korporacím demokratické funkce, sestaviti je demokraticky, korunovati je vytvořením říšské školní rady. Vedle toho mohlo by míti vrchní dozor i ministerstvo, neboť chápeme, že musí býti úřad ve státě, který má přehled o celé pedagogické práci. Ať se nám neříká, že školská autonomie by byla počátkem atomisace státu. Ohlédněte se po dějinách, jak elementární snahu mají národové po vlastní kulturní práci. Podívejte se na naše průmyslové území, do Krušných Hor, severních Čech, které musí bojovati na světových trzích. Pochopte, že cítíme potřebu dáti svým dětem, které se vydávají do těžkého existenčního boje, nejvyšší míru vzdělání, že chceme sami přiložiti ruku k dílu, abychom své školství vybudovali, že máme vášnivou potřebu pečovati o to, jak se naše školství utváří. Myslím, že mohu říci, že otázka školské autonomie bude zkušebním kamenem pro dobrou vůli stran nynější většiny (Souhlas.), zda tato většina má vůli a schopnost udělati ve směru národnostního dorozumění vážný krok. Nedovedeme-li se dorozuměti v oboru školství, o rozsahu péče o svůj dorost, jsou vyhlídky pro budoucnost velmi smutné.

Nakonec ještě slovo o situaci našeho divadla. Nemáme námitek proti tomu, že se dostává v letošním státním rozpočtu vyšší dotace českému Národnímu divadlu. Avšak poukazuji na to, že naše venkovská divadla jsou ve stejně těžké tísni. Jsou postižena nejen všeobecnou divadelní krisí, nýbrž i nepříznivými zeměpisnými poměry, s nimiž musí počítati. Máme velká průmyslová území, jako na př. průmyslové západní Čechy, kde se v území Karlových Varů nemůže po celou zimu konati divadelní představení; v létě se hraje pro hosty lázeňské. Žádáme, aby trochu umění a osvěžení bylo poskytnuto i našim dělníkům. Proto žádáme, aby se dostalo zvýšené péče i našim venkovským divadlům, aby nám tak bylo pomoženo povznésti kulturní úroveň obyvatelstva a země.

Shrnuji: Němečtí sociální demokrati šli do vlády s poctivou vůlí pracovati, zejména v oboru školství, v oboru kulturním. Dejte nám možnost tuto vůli uskutečniti. Neházejte nám do cesty malicherné překážky. Podaří-li se nám uvolniti zde jednou cestu pro přátelskou spolupráci národů, podaří-li se nám učiniti dobrý počátek v oboru školství a kulturní politiky, jsem přesvědčen, že činnost této vládní většiny nepřejde v dějinách tohoto státu beze stopy. Ve směru formálním prohlašuji, že budeme hlasovati pro tuto rozpočtovou kapitolu. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr Lukavský.

Posl. dr Lukavský: Vážená sněmovno! Letošní školský rozpočet vykazuje okrouhle o 32 milionů výdajů více než loni, avšak rozpočet na stavby škol se zmenšuje z loňských 89 1/2 milionu Kč na 74 mil. Kč, takže přijdeme v celku k většímu nákladu o 16 mil. Kč. V tom pak jest obsaženo 14 1/2 mil. Kč na krytí schodků Národního divadla, kterážto položka jest sem odjinud přenesena, takže vydáváme ve skutečnosti více ze státní pokladny na kulturní potřeby proti loňsku přibližně o 0 2%. Tento fakt jest nutno při úvahách o státním rozpočtu našeho ministerstva školství a národní osvět dobře míti na mysli.

Státní preliminář na národní školství včetně úhrady učitelských platů, staveb a pod. dosahuje výše kolem 1 miliardy Kč. Obnos jistě pozoruhodný, ale není z rozpočtu jasno, je-li v něm také počítáno s provedením zákonodárných prací ohlášených vládou, a pak už dnes nutno říci, že naprosto nevystačíme s položkou 17,200.000 Kč na stavby našich menšinových škol. Tato položka slouží vlastně k úhradě staveb započatých, takže s novými těžko lze počíti.

Tvrdí-li se, že bychom vystavěli těchto škol více, kdybychom nestavěli tyto školy luxusně, musí takové tvrzení vyvolati mezi všemi, kdož znají skutečný stav věcí, veliké a oprávněné roztrpčení. Budovy školní nestavíme na rok, nýbrž na mnohá desetiletí a musíme je stavěti podle požadavků školských nové doby. Budova musí míti široké chodby, hodně světla, budova musí míti tělocvičnu, jež je často také jediným místem pro shromáždění Čechů při žákovských produkcích, besedách rodičů, slavnostních aktech a pod. Budova musí míti kuchyni, kde se dívky učí vařiti a kde se chudým dětem podává polévka nebo mléko s kouskem chleba, budova musí míti místnosti pro kabinety, musí míti dvůr se zahradou, kde by se pěstovala tělovýchova a zároveň děti prakticky vedly ku pěstění stromů, květin, zeleniny a pod. Jestliže nesplníme tyto samozřejmé požadavky, jaký smysl mají všechny naše snahy o pokrok ve školství?

Položka na stavby menšinových škol se neustále zmenšuje, ačkoliv počet míst, kde naše menšinové školy jsou umístěny naprosto nedostatečně a nedůstojně, jest ohromný, ačkoliv denně docházejí nás a ministerstva školství a nár. osvěty stížnosti a žaloby českých rodičů na naprosto neudržitelné poměry v tomto směru. Národ velkého vychovatele Jana Amose Komenského má školy umístěny v hospodách jako v Brloze, Větřní, Byňově, Želnavě, H. Libchavách, Lindavě, Tuhanci, Polepech, Hradečném na Moravě, Hamrech u Klatov, Nicově, Hůrce, Dol. Rejštejně, Hoštěradicích, Kozlech na Duchcovsku, Hamrech u Poličky, Malé Chrastové, Měcholupech, ve Zbuchu a j. Mezi těmito školami jsou též školy měšťanské, což je jistě na pováženou. Mimo ně jsou v hostincích četné školy mateřské. Tak jde řetěz bez konce, až dojdeme ke hroznému číslu vadně umístěných škol nad 800. Ve Zbuchu na Plzeňsku jsou třídy českých škol ve čtyřech budovách, jedna třída z nich je v hostinci u železniční zastávky, jiné v radnici, děti musejí přecházeti mezi vyučováním z jedné budovy do jiné hodně vzdálené přes silnici, která je povozy a zvláště auty hodně frekventována, a ač jest pozemek již zakoupen a obec dává na stavbu 200.000 Kč, nemohou se tamní Čechové domoci nápravy. Na mnohých místech mají třídy společnou chodbu s nájemníky, rovněž záchody, někde máme takové budovy, kde dětem padá strop na hlavu.

Pozorovali jsme, jak bylo německým táborem jak v tisku, tak v rozpočtovém výboru využito proti nám nešťastného výroku pana ministra financí o našich luxusních menšinových školách. Známe mnohé německé školy u nás, jež si Němci postavili po převratu. Jsou to paláce ve velkých zahradách, které nebyly postaveny z darů německých, nýbrž z veřejných peněz, k nimž přispěli také hodně příslušníci našeho národa. Byly postaveny ze subvencí okresů, zemí a státu. Nevyčítáme těch budov Němcům, ale tím spíše musíme se ohraditi proti způsobu, jakým se s jejich strany kritisuje naše menšinové školství. Nechať jen se přísní kritikové našeho školství podívají na př. na německé školní novostavby v Bezdružicích, Touškově a j. Na Českolipsku a dvou či třech přilehlých okresích mají Němci z 59 školních budov 22 školních paláců. V Komořanech byla vystavěna pětitřídní škola nákladem dvou milionů Kč, ve Slavoníně u Olomouce je německá hospodářská škola pro 10 žáků, na něž moravskoslezská země platí kolem 155.000 Kč, ba v Jirkově a Konraticích upravili zvláštní pěkně zavedené domy pro školy mateřské.

Konečně chci připomenouti, že by na některých místech nebylo takových závad v umístění našich škol nebo nebylo třeba stavěti novou budovu, kdyby naše ministerstvo školství a nár. osvěty podle zákona o menšinových školách zabralo vhodné místnosti, jichž Němci nepotřebují. Dříve byly zabírány volné učebny v budovách škol německých pro školy české, dnes se to z politických ohledů neděje a naše obtíže s umístěním českých škol se zvyšují. Dokonce stát vrací místnosti dříve zabrané.

V národním školství slyšíme často slova o potřebě národní samosprávy. Konstatuji, že ve všech obcích, kde jsou ve většině, mají Němci v nejnižších instancích většinu v místní školní radě. Tam, kde jsou v menšině, buď obdrželi vlastní místní školní radu pro školy německé nebo jsou zastoupeni podle principu poměrného zastoupení. Okresní školní výbory jsou děleny podle vyučovacího jazyka, zemské školní rady jsou sekcionovány rovněž podle národnosti. Na německých školách učí němečtí učitelé, dozor mají němečtí inspektoři, správu vedou včetně zemských školních úřadů němečtí úředníci. Jestliže si toto vše uvědomíme, vidíme jasně, že snahy po školské autonomii mají svůj pramen ne ve školských zřetelech, nýbrž v politických. Návrh na školskou autonomii zavádí nacionální katastry a financování škol podle národností. Tento požadavek je nesociální a nespravedlivý, tento požadavek by vedl ještě k většímu zápasu o dítě od chalupy k chalupě, od rodiny k rodině. Prohlásil jsem již několikráte, že jak z důvodů školských, tak státních a sociálních nemůžeme připustiti školsko u autonomii a, uvážíme-li, jaký vliv mají Němci na své školství ve školských institucích, musí nás to ještě v tomto názoru utvrditi.

Vyčítá se nám, že zakládáme školy pro malý počet dětí. Bylo by to pochopitelné, že nám jako menšímu národu musí záležeti na záchraně každého dítěte mnohem více než národu velkému, a často zrovna z toho malého počtu mohou vzejíti ti, kteří pak ve svém životě vyniknou a vytvoří velké hodnoty pro národ. Ale nesmějí pánové z německého tábora zapomenouti, že i oni mají školy s malým počtem žactva a jistě se jich nechtějí vzdáti. Na př. v H. Suchdolu u Šternberka je 11 žáků a z toho 6 z cizích obvodů, ve Vížově u Znojma 10 žáků. Na mnohých místech udržují české děti slabé školy německé jako na př. v Kosově u Jihlavy. Podle zpráv škol chodilo do německých škol národních v Čechách ve školním roce 1927/28 1432 českých dětí. To jsou ty - ve velké většině - jež českých škol nemají. To jest však počet pouze těch, ke kterým se správy škol doznaly, ale kolik je těch, které jsou nám zapírány? Na Broumovsku do německých škol chodí 195 českých dětí, na Děčínsku 121, na Dubsku 81, na Frýdlantsku 90, na Jablonecku 267, na Liberecku 216, na Trutnovsku 229. Na Moravě a ve Slezsku jsou poměry horší, poněvadž zde chodí do německých škol více než 0.3% českých, kdežto do českých sotva 0.25% německých dětí.

Jak statistika ukazuje, mají obecné i měšťanské školy německé menší průměr na třídu než školy české.

Kdo sleduje v poslední době bedlivě poměry mezi Čechy v krajích zněmčených, není mu tajno, že zavládla mezi nimi následkem některých posledních událostí, mířících proti nim, hlavně pak proto, že položka na stavby menšinových škol se stále snižuje, že vlastně novou položkou se platí dluhy staveb hotových nebo započatých, takže na nové už nic nezbývá, a pak také, že nových škol nelze otevříti pro nedostatek potřebných místností, nálada velice roztrpčená, která se nejlépe zračí nejen na jejich schůzích, nýbrž na tom, že stále více a více žádají hromadné deputace z různých oblastí, aby byly přijaty zástupci vlády a vyslyšeny, ježto dalších odkladů ve svých požadavcích nesnesou. Že tato nálada je špatnou předehrou k letošnímu sčítání lidu, netřeba odůvodňovati.